Den 34-37

Užívám si chvilku nedělního klidu, kdy všichni odjeli na pravidelnou bohoslužbu a naštěstí mě nepřemlouvali, abych těch nekonečných 45 minut finského kázání zahájených a ukončených sborovým zpíváním nějakých finských náboženských songů (respektive Matka má asi dojem, že ona je tam ta hlavní superstar a ostatní jsou jen její doprovod, protože celým kostelem se rozléhá její operní ječák :-D ) absolvovala s nima. 

Takže, co jsem tu za těch pár dnů měla? Zas několik hystrických záchvatů malé sirény, která nechtěla dělat to, co se po ní chtělo. Zajímavý úklid dětského pokoje, který jsem si ani v nejdivočejších představách neuměla představit uklizený: přitom to bylo TAK snadné, prostě jsem si vzala velký černý igelitový pytel, do něj dle pokynů Matky nahrnula VŠECHNY hračky na zemi, pytel jsem zavázala a odvalila na půdu, která je hned za dveřmi dětského pokoje. A bylo uklizeno :-) Já už se tady nedivím ničemu, fakt ne. Když přišla děcka ze školy, měla jsem jim oznámit, že je nahoře čeká překvapení (bylo to tak trapné!!), všichni se mohli přerazit, jak pelášili nahoru (měla jsem chuť se někam schovat), pak se zas vrátili dolů a matka každému přikázala, aby mi poděkovalo. Ostuda, hadra :-)) 

Co dál? Matka je zkrátka člověk společenský a na prvním místě je pro ni společnost. Takže si na pátek připravila "párty" - maškarní. Sezvala půl nejbližší vesnice (naštěstí někteří byli tak soudní, že nepřišli), ovšem to, co přišlo, stálo fakt za to...vypadalo to celé jak sraz domova důchodců s několika ošetřovatelkama (těmi myšleno těch pár zástupců mladší generace). Matka si vzala svůj lovecký úbor (maskáče) a přes rameno dětský samopal. Drtivá většina to vyřešila podobně. Ach, ta kreativita!

Dála tu byla jedna pirátka, cigánka a ženy, které prohrabaly skříně babičkám až praprababičkám. Rozhodně nemusíte litovat, že jsem nefotila. Připadala jsem si v této společnosti...jak to jen říct?...jaksi nepatřičně. Naštěstí mě Matka nenutila se vyhastrošit za nějakou podobnou zrůdu, jen mi řekla, ať si vezmu ty šaty, co jsem měla na její promoci. Doufám, že se ve Finsku neslaví Hallowen :-) Opět jsem musela sedět u stolu, kde už na mě nezbylo místo, s nima, a tvářit se, jak se hrozně bavím a jak jsou všichni boží...na krátký moment jsem přestala kontrolovat své obličejové svaly, které mě hned prozradily a Matka mě hned začala zapojovat do zábavy se slovy: " Teď vám Martina o sobě něco řekne...Martino, řekni jim něco o sobě, svůj příběh". Nejsem si fakt jistá,kolik těchto veřejných produkcí ještě přežiju, no, alespoň mě nenutily, abych jim něco zazpívala :-) Takhle jsem se alespoň přesvědčila, že se umím příjemně odprezentovat, i když bych je všechny nejradši poslala někam, kde kytky nerostou...A tak jsem se jako na hodinách anglické konverzace ve škole postavila, popřála jim hezký večer a začala jsem přednášet o tom, kdo a odkud jsem, co dělám a jak mám ráda Finsko...(fakt? Okamžiky jako je tento mi celkem dost začínají mou lásku k Finsku podrývat). 

V sobotu jsem se rozhodla zahýbat se trochu jinak než jen prací v kuchyni, vařením a péčí o děti, a tak jsem kývla na pozvání na floorballový zápas. Složení bylo : 18 malých děcek, já, Otec a ještě jeden dospělý. Rozdělil nás na dvě družstva, přičemž se ale nikdo neobtěžoval s "rozlišováky" (tak jsme říkali na gymplu polyesterovým děrovaným dresům ,které toho sice už měly dle vůně dost za sebou, ale alespoň jsme věděli, kdo je ve vašem týmu a kdo v tom soupeřově). Všichni se mezi sebou navzájem znali, protože hrají každý týden, ale já si do zahájení zápasu stihla zapamatovat jen to, že v mém týmu je Otec (který je v brance), jedno z děcek a branku, na kterou mám střílet :-D Až v průběhu zápasu, podle toho, kdo dal branku pro nás, jsem se seznamovala s jednotlivými členy svého týmu :-D ("Aha, takže modré tričko hraje s náma, jedno ze zelených triček hraje s náma - nevím ale, které přesně, zelená hokejka hraje proti nám....). A dala jsem jednu branku, joooooo!!!! :-) 

V sobotu jsem odpoledne taky luxovala mikrobus, protože se brzy měl použít na cestu na sever k babičce (začaly tady podzimní prázdniny, které trvají ve Finsku týden), patrně jsem byla první, kdo to kdy udělal. Rodiče mi navrhli, že mě vysadí po cestě a já můžu dojet vlakem za kamarádkou, protože to budu mít jen cca 300 km a pár dní u ní pobýt, protože babička na severu stejně mluví jen německy a upřimně řečeno je to ještě větší zapadákov než tady (to jde??) , takže bych se tam asi nudila, takže jsem měla radost a hned to kámošce napsala...mělo se vyrazit v pondělí. V neděli mi ráno nevzrušeně  oznámili, že ještě neví, kdy pojedou, že asi zítra ne, protože možná bude v pondělí lov losů, na který chce Otec jít. A kdy teda sakra pojedeme??? Matka: Já nevím, zeptej se otce. Otec: já nevím. Někdy mám k zabití těch lidí opravdu hodně blízko!!!! Když už jsem u toho stěžování, mám pocit, že mi něco nehezkého leze na mozek (ne, nádor zrovna nemyslím). Blíží se pomalu ale jistě polární noc (naštěstí tady ve středním Finsku to nemá být taková divočina, že by byla tma nonstop, každopádně slunce svítí míň a míň (proto lékaři doporučují všem Finům fetovat D vitamín za chybějící sluníčko...i já už zobu), zapadá něco před půl sedmou, a celkově podzim, podzimní únavá...já bych klidně prospala celé dny v posteli, žádný problém. Přibývá rán, kdy bych nejradši vůbec nevstala a nedělala vůbec nic. Snad nenaplním nelichotivou finskou statistiku o výskytu depresí, sebevražd a podobných záležitostí. Abych si ale jen nestěžovala, podělím se i o radostnou událost a tou je: po dlouhatánské době se zase můžu najíst s chutí a bez žiletek v krku!!! A už to opravdu neberu jako samozřejmost, já už skoro zapomněla, jaké to je, když v hrdle žádnou technopárty nemám :-D Sprej Aftex fakt zabral. Volejte sláva a pět dnů se radujte :-)

Docela by mě zajímalo, jak teď budou vypadat moje pracovní dny, protože Matka už dokončila studium a práci si nehledá (na mou otázku řekla, že čeká, až jí zavolají z jedné společnosti, aby přišla :-)) ), takže bude asi celé dny doma. Což pro mě, doufám, bude znamenat méně práce ovšem za stejné peníze :-) (abyste věděli, moje předchůdkyně, co tu byla na letní prázdniny, dostávala taky stejně jako já a přitom dělala jen zlomek toho, co já - třeba nikdy nepřikládala a netopila v kotli, skandál! :-) 

Máma se mě pořád ptá, kolik je ve Finsku stupňů, když spolu na skypu mluvíme. Kdyby to někoho zajímalo, dnes je aktuálně (jdu se schválně podívat) ve 20:12  4,6°C, přes den ne víc než 6. Na tom severu u babičky (je to asi 600 km odsud) je ale chladněji a nejspíš je tam už i sníh).

A dvě perličky na závěr. Dnes jsem tady přesně 5 týdnů. A právě dnes po obědě rozdělali MOU českou ORION čokoládu (borůvka tvaroh), kterou jsem jim přivezla jako dárek a dala hned na začátku pobytu, ha ha. (Ale zas původně jsem je podezřívala, že ji vyhodili kvůli Matčinému ujetému přístupu ke sladkostem). Jo a chutnala jim moc.

Druhá: 30.9. (pro líné počítat si to, jsem přiletěla 9.9.) mi přišla sms: Vítejte ve Finsku, cena za volání..... :-D )

Pokud se druhá verze jejich tvrzení o podzimní cestě na sever (která zní: vyjedeme v úterý) už fakt potvrdí, tak mě čeká skoro týden bez internetu a počítače, což zní dost dobře, možná ale stihnu ještě napsat nějaký poučný finský článek :-) a přednastavit.

Tak zase příště! Přeji pěkné dny a samé dobré zprávy ode mě :-) 

Takový výhled mám z kuchyně

Moc dobrej mazec: přímo u pumpy je terminál, na kterém se kartou zaplatí za načepovaný benzín, takže řidič nemusí opouštět své auto a chodit do prodejny. Já ty Finy prostě miluji :-)