4.0.8

Tak se překodrcaly další dva týdny od mé českopauzy a přichází poslední etapa mé anglické krasojízdy, na jejímž konci bude tvrdý návrat do (české) reality. Jaj.
Mno, ještěže jsem tento příspěvek nenapsala o pár dnů dřív, protože bych ho mohla akorát tak dnes smazat. Tedy alespoň v jedné jeho části. Po návratu do "mého" přechodného pokojíku (kde mě mimochodem čekalo tohle!!!

Bez vzkazu, bez ničeho. Tak jsem přemýšlela, jestli mi chtějí naznačit mé nové povinnosti (jako když jsem tak akční, že chodím pěšky na vlak nebo do sousedního města...), nebo co to jako má být (nehledě na to, že jízdní kolo mi třeba slibují už od mého příchodu sem a pořád skutek utek). Vysvětlení bylo ale naprosto obyčejné a nelegrační...prostě potřebovali před odjezdem na dovolenou na poslední chvíli někam uklidit rýč...a můj pokoj byl nejblíž po ruce :-)
  Už jsem skoro napsala, jak jsem se tady se vším tím šílenstvím srovnala a zaujímám čím dál tím vyklidněnější postoj a že dokonce tady zůstanu déle, než jsem původně plánovala....ale už je pravda jen ta první část. Oni mi totiž nabídli, jestli nechci zůstat až do konce ledna, že by mi koupili i letenky domů na vánoce a zpět. Jasně, došlo jim, že žádnou další blbkyni, která pro ně bude první poslední jako já a ještě za takový malý peníz, seženou jen těžko, takže...a když jsem jim na to tedy kývla a už si v duchu plánovala, jak si na vánoce alespoň odvezu domů letní věci, aby toho nebylo pak při finálním balení tolik, tak řekli, že už si to rozmysleli a že místo do konce ledna bych musela zůstat až do konce března, jinak by to nemělo cenu (neptejte se, taky jsem to ne úplně pochopila) a lákali dokonce i na destilibrové navýšení výplaty....ale březen už je prostě moc daleko...stačí, že za pár dnů už budu mít své osobní výročí: 2 roky od chvíle, kdy začala má au-pair kariéra ve Finsku. Tudíš jsme to nechali na konec listopadu, jak bylo ve smlouvě a já snad do té doby vymyslím, jak zkloubit své představy o budoucnosti s realitou.
Sice tady teď na mě hrají dráma: ty nám budeš tááák moc chybět, my už jsme si na tebe tááák zvykli, jsi jako člen rodiny (jasně, člen rodiny, který tady jako jediný uklízí a nikdy si na nic nestěžuje, protože ví, že to nemá cenu), to je škodááá, že musíš odjet....Ale na tom jim neskočím. Sorry, nejsem zas tak blbá, za jakou mě považujete.
 Jenže jim za sebe musím pomoct najít náhradu. To bude oříšek....Lhát nebo nelhát? Odpověděl by mi někdo na takovýhle inzerát?? :-D
" Ahoj, hledám au-pair do mé současné rodiny. Jen jedno dítě (5 let), generálka matka a podpantoflák otec. Ideální pro flegmatiky nebo huliče (máti je v přechodu a značně cholerická, ale antidepresiva už jí začínají pomalu zabírat), avšak se smyslem pro pořádek. Doporučuji někomu, kdo už má nějaké au-pair zkušenosti (hlavně s anglickou "výchovou", aby ti tady z toho nejeblo už první týden). Dále ideální pro ne moc vzdělanou osobu bez vlastního názoru (opět kvůli zachování tvého duševního zdraví). Zapomeň na bujarý párty život - jednou příjdeš opilá domů a vyrazí tě. A nesmíš si vodit domů kluky. Jo a mají dvě skryté kamery. Tu druhou jsem ještě neobjevila. Mně je 26 a máti by uvítala, abys byla podobného věku. Za výhodu považují krásný pokoj s TV a vlastní koupelnou a hostotce, který je fakt kus (nijak nesouvisí s tím pokojem). Plat je 80 liber.
JO, mohla jsem napsat, že prostě hledám au-pair do té nejbáječnější rodinky s 1 bezproblémovým rozkošným dítětem, ale...ani těch  16 měsíců v Anglii ze mě ještě neudělalo svini. Tož tak."

:-))))
Vraťme se však k radostem všedních dnů.
Dostala jsem za úkol žehlit. Vzhledem k tomu, že od jejich návratu z dovolené se toho nikdo ani nedotkl, byl prádelní koš víc než vrchovatý. Ale to pro mě byla samozřejmě velká výzva. Tak jsem si nasadila sluchátka a 3,5 hodin žehlila. Pak jsem šla pyšně oznámit Snobce, že je VŠECHNO hotovo. A ona z toho byla úplně hotová, že vůbec nečekala, že to vyžehlím všechno, že stačilo jen něco...Tak jsem vycítila příležitost konečně jí říct zase nějaký můj názor. A to, že mi maminka vždycky říkala (to abych tomu dodala na důležitosti :) ), že když něco dělám, mám to dělat pořádně, jinak ať to radši nedělám vůbec.
Kruci, to jsem nedomyslela!!! Její reakce samozřejmě byla mix zděšení a soucitu (a taky trochu té spokojenosti, že se tím jen potvrdila její domněnka o krutém životě ve Východní Evropě, he he!!!) Tak jistě, je lepší a snazší zaujmout postoj, že všichni ostatní to dělají blbě, než se chytnout za svůj vlastní nos. Hrách na stěnu házet, no joooo. Proč jí něco vysvětlovat, stejně to nepochopí. Třeba o tom, že když jednou za něco svou dceru pochválí, a příště jí za tu samou věc vynadá, že to je to nehloupější, co může udělat. Že nic není jen bílé nebo jen černé a že ano, když v ní schválně podporuje její dámičkování (jasně, 4x denně si převleč šaty a pak je nech na podlaze, vždyť jsi přece princezna), tak se nemůže sakra divit, proč po sobě neuklízí ani hračky, odmlouvá matce a žádné nové jídlo, co jíme my dospělí, neochutná, protože to po ní nikdo dřív nechtěl. Příště jí nic neřeknu, nechám si to do zásoby pro ty, kterým to má cenu říkat. Tak. Pánovi bez nohou byste přece taky nevystětlovali, jak má odstraňovat kuří oka a jak předcházet zarostlým nehtům na chodidlech, že!

 

Srpen v Anglii.

Báječný karneval v Londýně. Nemusím jezdit do Ria :-)

Copak to tady v British museum v Londýně máme? A hned pod tím byly bankovky z Kuby :-D

Jééé :-) Jo, má mě ráda. Vždyt se jí taky věnuju víc než její matka...

4.0.7,

Blýská se na lepší časy??

Raději to píšu ještě ted, než se navrátíme všichni do starých kolejí po dovolené. Protože zítra už bych možná musela napsat něco jiného. A já chci konečně napsat něco pozitivního!

Hned den po minulém článku (a tedy po katastrofickém pádu podrobně rozepsaném tamtéž J ) se ukázalo, že můj úraz nebyl úplně zbytečný a tak můj rozbitý loket, jelito přes půl paže a nemožnost v klidu usnout (na zádech neusnu a otočit se na bok znamenalo probudit se bolestí) byly vykoupeny neuvěřitelnou UDÁLOSTÍ, které jsem sama ani nemohla uvěřit.

Ono za to může štastná shoda okolností, nejen můj úraz, všechno to bylo tak nějak skvěle načasováno (že by nějaký zásah z vyšších míst? Moje zasloužená odměna? J ). Výsledkem bylo, že na MOJE SLOVA KONEČNĚ DOŠLO!!!  

·         Na play date (aneb sousedovo děcko si příjde na půl dne hrát a pak si ho vyzvedne jeho rodič) k nám přišel její stejně starý spolužák. Neumím si představit víc odlišné dítě než byl on. Nedělal hysteráky. Poprosil, poděkoval, nevymýšlel si kraviny. Nesnažil se na sebe za každou cenu strhnout pozornost. Nekřičel. Samostatně si hrál.  SNĚDL oběd ode mě a ještě si přidal. Když ho naše Máti viděla, cítila se podle svých slov před tou jeho maminkou trapně.  Tak to má být :-D

·         Malá rozmazlenkyně otevřela ve svém pokoji bez dovolení okna!!  Což jsem samozřejmě nabonzovala Máti a ta se namíchla ještě víc než já.

·         Jak byla malá rozvrkočená z návštěvy toho kluka, chovala se jak utržená ze řetězu ještě i po jeho odchodu…takže skákala po pokoji, poručila mi postavit pro ni stan v obyváku a v tom stanu s ní otáčet! Když jsem řekla, že už to dělat nebudu, řekla, že je to její stan, tak jí to nemůžu zakazovat a musím ji poslechnout!  (a já doufala, že ten můj rozbitý loket z minulého dne jí natolik poznamená, že minimálně po zbytek týdne bude sekat latinu….). To už naštěstí slyšela Máti a poprvé jsem ji slyšela na ní zvednout hlas („Okamžitě vylez z toho stanu a přestaň se chovat jako princezna nebo uvidíš!“). Pipinky odpověď: „A co uvidím? Co uděláš?“

Ta má takovou kliku, že jsou v Británii zakázané fyzické tresty…

Místo ve stanu tak začala poskakovat po obyváku…a samozřejmě na mě skočila/spadla (další modřina…). To už byla fakt poslední kapka pro máti a následovalo ostré vyloučení z místnosti a odeslání do jejího pokoje, kam s hysterickým brekem (ona neumí vystát, když na ní někdo zvýší hlas) odešla.

Máti se obrátila na mě: „Takhle se chová i před tebou??!“ A moje chvíle konečně přišla: „Mno, občas ano a občas i hůř“. Čímž byl osud malé rozmazlenkyně zpečetěn. Alespon pro ten večer.

Máma vlítla do jejího pokoje a způsobila jí další důvody k hysterickému pláči. Ozývaly se věty jako:  „už žádné nové hračky, žádné nové oblečení, žádná nová DVD…“ a „Na světě nejsi jenom ty, ale i jiní lidé…!“ (myslela jsem, že špatně slyším :-)))

Když přišel  pan Snob, začalo druhé kolo, dokonce snad i těžší, protože podle něj je jeho dcera naprosto dokonalá a chová se samozřejmě úplně v pořádku, a pokud s ní má někdo jakýkoliv problém, je to problém jedině toho „někoho“. Host otec je vždy abnormálně v klidu, ale tentokrát neváhal se za svého rozmazleného spratka tvrdě postavit a bojovat zuby nehty, takže jsem ho poprvé slyšela zvýšit hlas. Bohužel se pohádali i kvůli mně. Paradoxně vůbec nevím v jaké souvislosti, protože jakmile jsem uslyšela své jméno, tak jsem v rámci zachování svého duševního zdraví místo s hrnkem ke zdi šla raději cvičit se sluchátkama na uších. Když mě zavolali k večeři, měla jsem teda žaludek až v krku a připravovala se i na „nejhorší“ (i když v případě tohoto pobytu, myslím, že „nejhorší“ nebude slovem na svém místě :-)) ).

Máti začala taktikou tichá domácnost a mluvila jen se mnou :-) Když na ní promluvila ta malá, tak se na ni Máti ani nepodívala !! Pak si to ale rozmyslela (protože malá se dál chovala, jakoby žádné předtím nebylo a dál si žvatlala jak batole, jak u jídla skoro vždy dělá, a čekala, až jí Máti začne krmit! (Jo, takhle to tam funguje!) . Takže Máti jí a Papánkovi opět udělala přednášku, jak je malá rozmazlená (a tentokrát to fakt nebylo s hrdostí v hlase :-D) , že si ničeho neváží a že je nesamostatná a bezohledná (nééé, tohle jsem jí vůůůůůůbec před měsícem sama neříkala, že?!). A že musíme udělat nová pravidla soužití. Přikázala jí, aby se mi omluvila za to, jak se ke mně chová. (V každé z mých předešlých rodin se mi děcko alespoň jednou za něco omlouvalo... a já stále nevím, jak v takových chvílích reagovat.  Nechci pokrytecky kuňkat, že je to o.k., že přece o nic nejde…když ve skutečnosti jde. Co se na omluvu říká? Děkuji? ).

Je fakt, že nakonec otec (alespoň vizuálně) kapituloval a vynadal malé alespoň za ta otevřená okna bez dovolení. Takže tohle se snad už nebude opakovat.

Co se týče dnů do prázdnin…optimisticky věřím, že se něco začalo měnit. Není a nebude to ze dne na den, to je nad slunce jasné. Ale třeba se doopravdy stal zázrak a Máti se chytla za nos. Nechám se překvapit….

Moje dovolená v ČR utekla trapně rychle a už zítra zase letím zpátky :-/ takže jsem se tu ani neohřála…a to doslova…horší počasí v posledních dnech už jsem si vybrat asi nemohla…no, aspon to nebude takový skok. Šoků jsem měla při návratu do vlasti po 7 měsících fakt požehnaně. Nemohla jsem se ubránit koukat se na věci kolem sebe „zápaďáckýma“ očima, fuj! Támhleto je špinavé, tohle rozbité, nedodělané, neupravené, škaredé. Hanba mi, no :-) a i když se mi to opravdu těžko přiznává, (když tady furt píšu, jak nesnáším ten konzum a materialismus, ve které jsem nucena ted žít) připadalo mi to, jako bych se z 5* hotelu vrátila do kozího chlívku…nebo pod stan. I když s odstupem si zas naopak říkám, že to s tou naší zemí nebude tak hrozné, jak se mi snažila namluvit ta moje povedená host rodina a jak si asi myslí bez uzardění  spousta lidí v Anglii. Vlaky a autobusy u nás jezdí, letadla létají…dokonce internet je zaveden _:-) Jídlo se dá koupit v supermarketech. A spousta lidí se dokonce může pyšnit něčím, jako je selský rozum. Nedostatkové zboží v té mé famíliji.

No, uvidíme…

4.0.6.

             I když mám spoustu úžasných fotek z báječného waleského víkendu, začnu jinak...protože jsem ještě pořád v šoku, tak se chci trochu zklidnit (a politovat, no :-)) pardon za zbytečně detailní a dramatický popis, musí to ven). Ale tentokrát to dokonce nebude nic o host rodičích a našich skvělých vztazích.
Bude to o tom, jak mi ráno malá Snobečková řekla v jejím pokoji, ať se rozkročím mezí jejíma postelama (má dvě, jednu nízkou - letiště a jednu vyšší) s nohama na těch postelích a ona mi vylezla na stehno, postavila se na něm a dotkla se stropu pokoje. O.k. , ale řekla jsem, ať přestane, že to není dobrý nápad. Nezájem, chtěla to udělat ještě jednou. Vyškrábala se mi na stehno a když se chtěla postavit, ztratila rovnováhu, cukla se sebou a tím pádem to cuklo i se mnou a už jsme se obě poroučely k zemi...z těch postelí, pozadu, přímo na policovou komodu. Ještě jsem ji stihla přitisknout k sobě a vyjeknout strachem. A během té vteřiny zažít nepopsatelnou hrůzu z té bezmoci, že už to nijak neovlivním (to je prostě ta nejstrašnější věc pro mě!).
Pak přišel tupý náraz a ve mně hrklo ještě víc a polil mě studený pot z představy, že si určitě rozbila hlavu a už jsem si představovala, jak jí leje z hlavy krev a že mě ti rodiče zabijou - podpořeno ještě navíc tím, že ani nezačala brečet, což bylo zrovna u ni krajně podezřelé, když brečí kvůli každému prdu. Osobně, kdybych musela volit mezi mnou a jí, tak i přes odpor, co k této rodině mám, tak radši zvolím (při)zabít sebe než ji, páč ty následky (zvlášt od této hyperprotektivní snobácké rodiny) by byly nepochybně horší než smrt.
A je fakt, že v podobném duchu jako moje preference to i dopadlo - myslím tím to, že jsem to odnesla hlavně já, ona byla v pohodě, sice si dramaticky ukazovala na bradu a podpaží, ale když viděla můj krvavý loket a hlavně to, jak se svíjím v bolestech na zemi a skučím AU AU AU (chtěla jsem jí jít příkladem, takže jsem vůbec nebrečela ani nenadávala - to ale asi bylo spíš z toho šoku :-)) ), tak neměla ani odvahu brečet :-D
Pochopitelně jsem se nejdřív zajímala o to, jak dopadla ona, než jsem začala sčítat své škody a uvědomovat si kde všude mě to bolí. Ale ona naštěstí kromě toho dramatického ukazování na bradu a do podpaží neměla nikde ani škrábanec. No a já si sice natloukla všude, kde to šlo, rozbila loket a málem tam sebou švihla podruhé, protože se dostavil šok (jako se mi stalo už jednou na studijní praxi, když mi jeden autista málem ukousl prst, tak to jsem pak omdlela a museli mi dát slivovici :-) ), ale naštěstí jsem svým mžitkám před očima a zvonění v uších (=předzvěst mého omdlení) poručila, že nesmím omdlít  (ježiš! Vždyt co by si ta malá bosorka počala sama v domě s omdlenou osobou!!!) a místo toho jsem začala blekotat, že bychom si měly ted trochu odpočinout třeba u televize. No, tak jsem si šla umýt loket, abych jim nezakrvácela nábytek, a pak jsme zbytek dne strávily u telky.
Konec dramatu :-) Evidentně při mě stálo dnes spousta andělů, že to neskončilo žádnou zlomeninou, nikdo si nerozbil hlavu!! (dokonce ani já ne) a nejspíš jsem i stála na velmi dobrém místě na těch postelích, že jsem si ani nesrazila vaz. Což je asi má odměna a ocenění od vyššího principu za to, co tady v této rodině snáším a zažívám. Sice se cítím, jako by mě přejel kombajn, loket jako tenisový míč, druhá paže podivně napuchlá (jak po měsíci v posilovně) a horkem pulsující, zápěstí naražené, krkem bolestí neotočím, jelita na zadku jak na zabijačkovou hostinu, ale šok už snad pomalu odeznívá (dík vám, za to, že to čtete :-) ) a díky Bachovým kapkám snad i usnu :-)
Cardiff byl nadpozemsky nádherný!!! Buď už jsem v té Anglii až moc dlouho a jsem jí už znechucená nebo je Wales opravdu tak moc super a lepší než Anglie...možná kombinace obou.

jasně, že jsem na tom byla, co je to za divnou otázku?? :-)

Miluji Atlantický oceán!

Labutě, labutě, všude labutě! Ne nadarmo je ve Walesu město Swansea (labutí moře), že?

Vůbec se mi nechtělo domů. Vůbec. Abych si trochu ten návrat rozveselila, koupila jsem té své povedené famíliji dáreček na přivítanou (těch českých se pochopitelně ještě ani nedotkli, překvapení!!!)

 

Červený drak je na vlajce Walesu, uvnitř byly čokoládové pecičky no a whoopsies znamená bobky :-) neboli little shits. :-D Což mi v té chvíli přišlo jako geniální nápad, jak jim odhalit své city :-D (Tak cos nám přivezla z Walesu? Hovno!) Ale nedošlo jim to ani zdaleka (teda ne že by mě to překvapilo). 

Nevadí, však já si na ně zase něco vymyslím :-) ( stačí, že jsem jim dnes u večeře na dotaz, jestli se těším domů - letím v sobotu, jen teda na otočku - na týden /dovolená/, ale je to hlavně pryč odsud....odpovděla, že už mám sbaleno...což mám :-) A ona se opatrně zeptala, jestli se ještě vrátím :-D Ale abych jim tak moc nekřivdila, je od nich zase hezké, že mi objednali taxi k autobusu na letiště, který mi jede ve 4,30 ráno a navíc ani ne odsud (původně jsem měla v plánu, že do toho města pojedu v 10 v noci - to je totiž poslední linka odsud, a celou noc tam prozevlím. Tak nic, no :-)