Bez závěru by to nešlo :-)

Nechci zůstat tomuto blogu dlužna má poslední finská dobrodružstí, která se odehrála mezi "hurá, zítra od té Rodiny odjíždím!!!" a "ahoj mami, ahoj tati, tak mě tu máte..." a možná byste se chtěli dozvědět, jak jsem přežila návrat do svého starého života (nebo spíš staronového, jasně, že takové zážitky, které jsem ve Finsku nakoupila, člověka prostě změní) a co bude dál a tak :-)

Takže v onen slavný den mého odjezdu z Rodiny jsem ještě vyskládala nádobí z jejich myčky (naposledy) a přebalila to dítě (naposledy! :-) ), své na výhoz hadry jsem jim rozstříhala na malé kousky a dala do šuplíku pro rozstříhané hadry určené k úklidu (utírání stolu, umyvadla, wc a tak). Značnou část oblečení, kterou jsem tam nosila dennodenně, jsem tam nechala/vyhodila, protože to na něm bylo opravdu poznat. Moje poslední jídlo tam byla rýžová kaše (kerou jsem minulý den vařila) s mým medem a čaj. Samozřejmě jsme  vyráželi se značnou sekerou, ale naštěstí jsem nemusela chystat všechna děcka...Matčina hrozba, že budu muset všechny přichystat, se tak naštěstí nevyplnila (Matka byla v práci a Taťka měl naštěstí víc rozumu :-) ). Rozloučení s dětma bylo podle mě docela vlažné...což mě ale nepřekvapuje. Mimino (už teda batole) mi zamávalo, ale to asi proto, že poslední dny mávalo skoro na všechny :-D Downíkovi asi v té chvíli ještě nedošlo, že už se nevrátím, takže to vzal taky v pohodě (ten mě měl asi nejradši, řekla bych), se slečnou Hysterkou jsem se loučila až na peróně (jela s náma), ostatní byli dost zabráni do sledování jednoho dokumentu na počítači, a já samozřejmě po 4 měsících umím pochopit, že sledování pořadu má jasně navrch a na celé čáře poráží loučení s au-pairkou, která je navíc jen další v řadě :-)

Vlak jsem stihla. Přestup v Tampere jsem taky zvládla. V cíli se úspěšně potkala s příbuznou Matky, která mě odvezla k dalším příbuzným včetně rodičů Matky (místu, kde bydlí rodiče, se ve finštině říká "mummulla" nebo snad "mummola" a příjde mi to roztomilé :) po obědě (kdy se mimojiné Babička zničehonic svalila z lavice na zem) jsme jeli...do kostela na mši, samozřejmě :-D  Bylo to ještě horší než ty seance, co jsem absolvovávala s rodinkou, protože tento kostel byl asi 3x větší a natřískanější. Ale bylo to naposledy, tak co :-)

Druhý den jsem jela opět s tou příbuznou Matky do Helsinek, kde ona studuje, prostě zaparkovala před školou, řekla: "tady je tramvajová zastávka, pojedeš šestkou tímhle směrem a asi za půl hodiny je vlakové nádraží (kde je úschovna zavazadel)". :-D Tak jsem nasedla na tramvaj (vůbec se nedalo z jízdíno řádu napočítat, kolik je zastávek do vlakáče, protože jízdní řád vypadal úplně jinak, než ten náš českej. Naštěstí jsem si ale matně vzpomínala z mé minulé návštěvy Helsinek, že budova nádraží vypadá jako staré rádio...

Ono teda ráno byla ještě tma a v tramvaji nehlásili jména zastávek jak jsem zvyklá z ČR, ale zvládl jsem to (jako všechno :-)) ), konečně opustila svůj nacpaný loďák (který jsem večer, když jsem se s ním znovu setkala, nacpala ještě víc svými úlovky z nákupu), a vyrazila do víru velkoměsta :-D A jako první jsem se šla podívat...na finské metro :-)) Protože mi ještě platila jízdenka z tramvaje, projela jsem se jednu zastávku tam a druhým metrem jednu zastávku zpět :-)

Zbytek dne jsem strávila nakupováním (na mou obranu nutno říct, že hlavně dárků pro rodinu a kamarády...a pro sebe, samozřejmě). Ti příbuzní, u kterých jsem strávila poslední noc, se mi snažili dávat nějaké tipy  na kulturní vyžití v Helsinkách, cha chá! Já jim měla chuť říct, ať jdou s nějakou kulturou do pr****, že já chci prostě jen svobodně chodit po městě, kam mě vítr zavane, a užívat si plnými doušky ten pocit SVOBODY a toho, že jsem tu čtyřměsíční halucinaci přežila! A nakonec těch cca 10 hodin bylo i tak pro mě málo...ale viděla jsem toho dost, nakoupila mnoho, utratila ještě víc, stihla se i ztratit a naštěstí i najít a pak jsem šťastně docestovala na letiště.

Tady ještě něco málo z města (já se teda pohybovala pořád v okruhu asi 200m kolem nádraží, ale i tak to bylo fajn..a jak vidno, já se dokážu ztratit všude...když jsem asi u třetí ulice, na jejíž konci už přece MUSEL být barák, který je u nádraží, opět dorazila někam úplně do hajzlu, tak jsem, příznávám, už začínala skoro panikařit, chtěla si sednout na chodník a rozbrečet se, ale jednak byl hodně zmrzlý a zasněžený a jednak jsem naštěstí měla větší úspěch s kolemjdoucími než když jsem se dopoledne ptala, kde je pošta (to jsem se 5x dozvěděla, že: I'm not from Finland a asi 3x jen nechápavé mlčení). 

To jsou výlohy, panečku :)

  Tady vystavěli z příborů a nádobí do výlohy všechny zajímavé budovy v Helsinkách.

POZOR! RESTAURACE VLTAVA, fakt! A z údivu vycházet nemusíte, protože o kousek dál uvidíte i 

RESTAURACI PRAHA!

A pak jsem teda odjela nocovat na letiště (odlétalo mi to v 6:50 ráno, takže nemělo cenu vyhazovat peníze za noc v nějakém hostelu, když bych stejně musela vstávat asi ve 4 i dřív, brrrr). Nejdřív jsem zašla okoštovat ten zázrak v toliko opěvované kavárně Starbucks...přiznávám, těšila jsem se na to, protože jsem v ní nikdy dřív nebyla, kromě vysoké ceny jsem tam ale nic zas tak moc extra nenašla :-P Pak jsem si našla svou sedačku pro nocleh a udělala významnou reorganizaci (rozuměj úklid) svého megazavazadla o jehož váze do 23kg jsem měla velké pochybnosti...vyhodila jsem do odpaďáku na wc plnou igelitku krámů (typu přečtené knihy z antikvariátu, pytlík lékořicových bonbonu, co jsem dostala jako dárek...bléééééé, rukavice apod.).

Než jsem se pokusila usnout, stala jsem se svědkem nějaké významné události, o které vám ale nemůžu nic konkrétnějšího říct :-) Možná to, že přiletěla nějaké skupina Finek, fotili je fotografové, hrála u toho písnička od Enya, všechny dostávaly růže, jedna z těch Finek měla na hlavě korunku, někdo tam mával finskýma vlaječkama... já vůbec nevím, co to mělo znamenat. Třeba návrat nějakých Missek ze soustředění...nevyhrála náhodou nedávno nějaká Finka Miss World nebo tak nějak? :-)

V noci jsem se samozřejmě moc nevyspala, i když jsem k tomu vytvořila ideální podmínky...batoh pod hlavu, nohy na obrkufr, bundou se přikrýt...ale kolem mého lože pořád někdo chodil, další cestující opodál na sedačce moc hlasitě oddechoval, okna..nebo spíš skleněná letištní zeď moc profukovala...no, umíte si představit :-) naštěstí kolem 4. už se začali houfovat mí spolucestující u přepážky a ve 4 ji otevřeli. Pan odbavovač zavazadel byl úplně nejlepší, prostě. Samozřejmě, že ani po mé intervenci jsem se do povoleného limitu nevešla...kufrák vážil 25,2kg. Ale pán neřekl ani popel :-) Asi proto, že letadlo nebylo moc natřískané, dokonce jsem si mohla sednout, kam jsem chtěla a měla celou řadu sedadel volnou, jupí. Před bezpečnostní kontrolou jsem si zapomněla z kapsy vyndat tužkovou baterku! Jelito! Takže jsem pípala a musela být prohledávána. Stane se, no. Pak jsem si šla spravit náladu do duty free shopu :-D a nechala tam nehorázné peníze. Ale tak poslední nákup ve Finsku...

Letěla jsem do Berlína a odtud do Vídně. Takže jsem měla příležitost vidět a vyfotit ČR z výšky (nikdy předtím jsem nad ní neletěla).

A takhle teda vypadá ta naše hrouda z výšky:

Ve Vídni jsem vyměnila sedadlo v letadle za to v autobuse Student Agency a odfrčela do Brna, kde už mě čekal tatínek s autem...Cestu do ČR jsem teda nějak nevnímala, jednak jsem dospávala deficit z letiště a taky spíš koukala na film, než na cestu, radši...ale při příjezdu do Brna to přišlo: "Sakraa, tady už jsem někdy byla :-(" Tak bych shrnula své rozporuplné pocity z návratu a aklimatizace. Bylo to divné. Bylo to moc divné. Vidět všechna ta známá místa, která jsem 4 měsíce neviděla. Mít kolem sebe místo bílé peřiny šedo hnědou břečku. Slyšet kolem sebe češtinu. Dýchat ten nečistý vzduch. Čert vem rozmazlenou hysterku nebo zabitého soba, prasata, ryby...nejtěžší část mé ó-pér (já teda s oblibou říkám spíš ó-trok :) kariéry byl návrat. Fuj. Na jednu stranu úleva, že to skončilo, na druhou stranu znechucení, že mě nic lepšího doma fakt nečeká.  Že je to tady pořád stejné (ne-li horší).

Ale teď, po 9 dnech doma je to o něco lepší, dokonce se dostavují i pocity hrdosti, na to, že jsem to všechno přežila! Je fakt, že nebýt těch fotek a tohoto blogu, kde jsem vše poctivě zapisovala, nevěřila bych, že jsem něco TAKOVÉHO fakt prožívala! :-)) Když někomu vyprávím zážitky, tak to zní ještě hůř, než jak to bylo ve skutečnosti a slovíčkem "respekt" a "obdiv" už bych mohla tapetovat v pokoji :-)

Protože jsem předpokládala, že aklimatizace bude fakt náročná, objednala jsem si hned po návratu 4 denní wellness pobyt, takže jsem domů dovezla kufrák a o den později si odvezla menší tašku směr Vysočina, kde jsem se snažila dosáhnout nějaké rovnováhy ve svém pocuchaném nitru. Nebo tak nějak. Pan majitel, který mi vysvětloval, jak se mám saunovat, mě teda fakt pobavil :-) I přesto, že jsem mu předtím říkala, odkud jsem se den předtím vrátila, mi zaníceně tvrdil, že infrasauna je daleko účinnější než ta klasická, na což jsem mu suše odvětila: "To posoudím." :-) Ale jo, líbilo se mi tam dost.

Pak jsme si doma udělali náhradní Štědrý den, máma vytáhla napečené cukroví, nachystala bramborový salát a lososa, stromeček ještě pořád stál v obyváku (pravda, už trochu hambatej, ale...).

 A tak jsem se postupně začala vracet do reality (bohužel :-( ) , každopádně ještě než ze mě vyprchal úplně ten dojem, který jsem v TÉ rodině nachytala, udělala jsem generální čistku ve svém pokoji, který tím výrazně změnil tvář, a několik desítek kg krámů a haraburdí (což ted pro mě bylo skoro vše, protože jsem k většině věcí za těch pár měsíců ztratila vztah, takže loučení bylo mnohem jednodušší) udělalo pápá.

A já? Jo, já jsem konečně zašla ke kadeřnici a vypadám zas jako člověk a ne jako divoženka :-) A změnila barvu a objednala si odvážné nové brýle :-)

Co se týče mé budoucnosti, vidím před sebou tyto možnosti:

1) najít si nějakou "jednoduchou" rychlo práci (styl mekáč) a přitom si udělat rychlokurz autoškoly, potom odjet ven jako au-pair

2) najít si rodinu, která nevyžaduje řidičák a odjet hned :-)

Ano, jsem nezmar a věřím, že nejvíc mi pomůže se vyrovnat s divokou zkušeností z Finska, když začnu sbírat nové zkušenosti v nové rodině. Ale zatím se myšlenky na Finsko vzdávám...teď by to chtělo něco...ehm, jiného. Na druhou stranu mě trochu nahlodává to, že jsem teď získala hodně finských a finštinářských zkušenosti, takže by se mohlo zdát, že je škoda je zahodit....ale...vybrala jsem si jinou zemi, kde si vystačím jen s angličtinou (i když nejsem si jistá, jestli zrovna tou mojí :-D) a o které jsem začala přemýšlet už při hodinách Aj na gymplu. Ano, ráda bych do Anglie. Anebo kam byste se chtěli na tomto blogu podívat vy? :-)

Zítra odjíždím!

Cože? Už zítra? Taky vám to uteklo tak rychle jako mně? Musím říct, že nemůžu uvěřit, že jsem tady byla (a přežila) 4 měsíce! Je to tak neuvěřitelné! Už teď mi to všechno, co jsem tu vyfotila a napsala na blog připadá jako sci-fi...Jak to vidíte vy, čtenáři? Taky máte "zkreslené vnímání času" co se týče mého finského dobrodružství?
No, asi si nebudu otvírat a vylévat srdce až tak moc, je právě 23:33 a já zítra vstávám docela "brzy" (na to, že je víkend...)...už mám sbaleno skoro vše, jen na stolku mám ještě trochu chlív (ale ve srovnání s tím, co jsem tady uklízela ..:-D ). Teď jsem dopsala malý vzkaz se slovníčkem nejčastějších finských výrazů, které jsem se tu naučila, pro mou nástupkyni - Španělku, která sem přijede v pátek, myslím. Vyhazuji vše, co nepotřebuji - včetně sekáčových úlovků...za ty by se mi na letišti (jakožto nadváhu) platit nechtělo. Já si teda nemyslím, že bych přešvihla těch 23kg...a navíc mám z minulého návratu z Finska velmi příjemnou zkušenost - paní za přepážkou blahosklonně mávla rukou nad tou mírnou nadváhou mého kufru...ale to jsem, pravda, neletěla z Helsinek. Nejbáječnější zpráva (ano, ani pobyt tady mě neoprostil od materialismu :-) ) dne: Taťka (ten zdejší) mi zaplatil jízdenku!!!!! Miluju Tě, Taťko! :-D Ten můj je samozřejmě lepší, ale tenhle taky nebyl úplně špatnej (což se teda nedá říct o Matce...ale tak přežily jsme to obě, takže si můžeme pogratulovat :-) )
Jak vypadal můj poslední den tady?
Ráno jsem vstala asi 8:30 a po snídani byla ještě chvíli společenská na návštěvu, která přijela den předem na mou rozlučkovou párty :-))) fotili jsme se, udělala jsem oběd, najedli jsme se...u toho jsem nadhodila před Taťkou právě i téma moje jízdenka...jakože je škoda, že mě nemůžou do Helsinek odvést, že jízdenka je tak drahá...oho, jsem dobrá intrikánka :-)) oblékla mimino a s malýma mě Taťka zavezl nejdřív pro Matku, která skončila v práci, a pak do lyžařského areálu, kde větší děcka lyžovala, hysterka se lyžovat učila (dostala nové lyže před pár dny) samozřejmě ji to po dvou sjezdech na tréninkovém místě přestalo bavit... a Downík sáňkoval nebo spíš boboval- se mnou! Neumíte si představit to jelito, co mám na zadku, a co mi zpříjemňuje každé sednutí! Oni tady totiž mají spešl přemísťovadla. Vypadá to jako UFO a taky se to tak jmenuje. A fakt debilně se na tom sedí....alespoň co se týče 24letých au-pairek z Česka :-D
Naštěstí jsme tam nebyli 8 hodin, jak strašili včera, ale po 16. hodině mě Matka s těma předškolákama zavezla domů (a ještě s jedním nejmladším školákem -který celou cestu v autě řval...radši jsem se ani neptala proč, určitě to zas byla nějaká nepředstavitelná chujovina). Doma jsem uklízela, uvařila rýžovou kaši a zatopila v sauně...a šla se rozloučit s kocourkem :-/ nejsem si jistá, jestli moje informace o zítřejším odjezdu pochopil, ale konzerva s lahodnou masovou paštikou mu evidentně chutnala :-)
Pak jsem se osaunovala - naposled!! v jejich sauně, dopotřebovala všechny hygienické prostředky, které jsem u nich v koupelně měla...tolik šamponu moje vlasy asi ještě nezažily - o kondicioneru ani nemluvě...a co teprve sprcháč! :-) Když jsem vylezla ze sprchy, byl úžasně prostřený stůl (tzn. přes nechutný roztrhaný ubrus byla přehozená jakási bílá plachta a na ni malý háčkovaný ubrus), spoustu svíček - přičemž všechna světla zhasnutá, takže to bylo fakt žúžo...jako nečekejte, že by odněkud všichni vyskočili a zavolali "překvapení" nebo něco takového..prostě jsme se v poklidu postupně všichni (až na tu starší holku...kterou jsem poslední dny teda fakt nemusela, protože byla dost protivná - roste přesně do role své Matky) slezli na večerní "svíčkové pohoštění" jak to nazvali - měli jsme čaj, mou bábovku, českou čokoládu, kterou dostali od mých rodičů k vánocům, mou pomazánku ze včerejška s vekou...a Matka začala mluvit. Musím říct, že jsem fakt měla celou dobu trochu vítr z této chvíle, kterou jsem očekávala, a v hlavě jsem měla připraveno tisíce vět, co jí vše řeknu, abych to všechno nějak "zharmonizovala" a "urovnala", kdyby byly nějaké ohavnosti, výčitky, kázání...ale nic z toho se nekonalo!!! Prostě mi jenom poděkovala, zmínila pár důležitých okamžiků, které se udály za tu dobu, co jsem s nima byla, a každé z dětí mi lámanou angličtinou za něco poděkovalo (jako za to, že jsem je učila anglicky, že jsem jim vařila, dohlížela na ně, že jsem si s nima hrála, pomáhala Downovi nachystat se ráno do školky. No, já bych věděla i o dalších věcech, ale ať nežeru...
Potom jsme se ještě bavili o mé zítřejší cestě...jelikož se lístek bude dát koupit až ve vlaku a to bude asi dražší, zeptala jsem se, jestli si mám ten lístek koupit ještě teď přes net (mně to teda nejde zaplatit kartou přes net, takže Matka navrhovala, že to zaplatí a já to zaplatím jí), no a Taťka prostě hned zapl jejich kompl...zařídil, koupil, vytiskl jízdenku a já šla pro peněženku, že to jako zaplatím...ale vy už výsledek znáte. Díky, díky, díky!

to je ten krasavec z předminulého článku :-)

V noci jsem ještě duchaplně promazala vše ve služebním mobilu, tj. všechny složky se zprávami, všechny obrázky, videa, co jsem pořídila. Historii na internetu. Ó, já jsem tak chytrá :-)
A pak už se oddala sladkému poslednímu spánku v tomhle domě.
A co bylo další den?..

Den 120-127

Jsem trochu ve skluzu, tak snad si na něco vzpomenu :-) mám na to celou noc na helsinském letišti...letí mi to až v 6:50
Joo, už vím. To byl ten kouzelný víkend po mé málem smrti, kdy do rodiny přišla epidemie střevní chřipky...jo, takže v sobotu jsem se probudila živá a skoro zdravá, teda necítila jsem se jako mrtvola, proto nebyl důvod slíbenou návštěvu rušit. Naštěstí!!! Byl to skoro nejlepší víkend, co jsem ve Finsku měla. Přesně druhý nejlepší (první byl ten, který jsem strávila u mých kámošek v Oulu). Výborné pestré jídlo, nákupní den ve městě, plynulá konverzace v angličtině a dokonce!! se dostala ke slovu i televize!!! Já se normálně skoro rozplakala dojetím (vím, zní to hrozně, ale duše si prostě nedá poroučet :) ), když jsem skoro po 4. měsících viděla ty pohyblivé obrázky se zvukem v té kouzelné bedýnce. Sice běžel Tanec s vlky, který není za normálních okolností mým šálkem kávy, ale v té chvíli bych se dívala klidně i na dokument o páření jepic. Po večerní procházce vesnicí (dopoledne jsme se s děckama sáňkovali...a jejich pes dováděl s uřízlou losí nohou :-) ) televize běžela znovu a tentokrát mě jako fakt dostali (a to už jsem si myslela, že díky mé au-pair rodině už mě fakt nepřekvapí nic), byl tam nějaký naprosto šílený pořad 4 Finů, který dělají absurdní šílenosti a natáčí se u toho. Je to takový mix skryté kamery, kde šokují nic netušící Finy, nebo extrémní výstupy na jejich farmě a okolí. Za všechno, co jsem tam viděla, pár příkladů...jeden si vylezl s pilou na strom na větev a uřezal si ji pod sebou...pak žuchl dolů do papírových krabic, které tam předtím připravil. Nebo všichni kempovali někde u jezera, jeden z nich dal do pití tomu druhému silné prášky na spaní a když usnul, tak ho s ostatními vysvlékl do naha, odvezli ho do města a pustili mu do auta nějaký kouř a zavolali policajty, ti pak vyrazili dveře a vyhnali toho naháče ven mezi čumící šokované lidi ....Bože, ti Fini jsou fakt divní! Ještě mi vysmátej tatík, co má všechny díly na DVD, říká, že oni reprezentují skutečné Finy a jejich humor!!! Šmarja, jakou zemi jsem si to vybrala?! Tady fakt nejsou žádní normální lidi! Buď jsou tady pámbíčkáři žijící 100 let za opicema, kteří neuznávají žádný jiný způsob života (víte, koho myslím) nebo takoví šílenci. Koneckonců, kousek jedné epizody můžete vidět tady. Mluví anglicky, protože v USA jsou nesmírně populární a vydělávají hroznejch peněz (říkal ten tatík...btw: víte, co byla téměř jeho první věta, když jsme měli spolu možnost mluvit? "Dáš si pivo?" To mě málem rozsekalo!! Kdybych ještě den předtím neměla takové záchodové dobrodružství, tak bych si určitě dala, ne že ne :-)

Také se u toho můžete naučit trochu finsky :-) abych pravdu řekla, někdy jsem rozuměla víc těm titulkům, než té mluvené angličtině :-D
Noc byla ještě úžasnější (jako vážně), po sauně jsem se s jednou z jejich dcer usadila v pokoji a až do půlnoci jsme koukaly na Madagaskar 3, který jsem ještě neviděla, jupí. Druhý den po pořádné vydatné snídani (která neměla nic společného s obligátním müsli s jogurtem nebo ovesnou kaší jako tam u TĚCH) jsme se vydali na nákupy, kde kvůli mně dokonce navštívili pár sportovních obchodů, protože jsem sháněla jednu speciální košili, kterou jsem viděla tam u TĚCH - za celou dobu mi nebyli schopni říct, jak se to jmenuje, od jaké je to značky, kde to seženu...takže jsem musela při vysvětlování hodně improvizovat...a stejně jsme to neobjevili...kdo by se taky divil, žejo. Za to jsem ale dostala od rodinky dáreček - hrníček s obrázkem Santa Clause (v designu od jednoho slavného finského malíře) a plechovou pixlu s Múmínkem :-)
Doma jsme měli výborného lososa a pak...jsme koukali na Harryho Pottera ! (A já zas měla nedaleko k slzám, tentokrát ze stesku po domově). Skvostný víkend prostě. Nabil mě energii na poslední (!) zbývající týden. Když mě dovezli zpátky k TĚM, dozvěděla jsem se, že celý víkend se u nich nesl v duchu střevní chřipky, zbývající zdraví jedinci padli. ...
No a poslední týden hrozně rychle utekl a mám dojem, že všichni se ke mně tak nějak snažili chovat líp...možná to byl ale jenom můj dojem umocněný tím, že už to mám za pár :-))  A v pátek jsem měla "rozlučkovou párty", na kterou jsem upekla muffiny s borůvkama, dvě české bábovky a připravila chlebíčky s vyráběnou pomazánkou (mrkev, sýr, jogurt, máslo, sůl, koření, mňam) na to vařené vajíčko a okurek a tečku brusinkového pyré...ti čuměli :-) A Matka šokovaně řekla, že je to fakt dobré :-D To bylo mé největší vítězství tady. Na mé moučníky měly návštěvy také velmi kladné recenze, pokud to tedy mysleli vážně :-)
Super bylo, že celá rodina byla opravdu ten večer pryč, Matka v práci, Otec s děckama na florbalu...a plný dům hostů (to zajistila hlavně ženská s 10 děckama, o které jsem vůbec nevěděla, že příjde...když jsem zvala jednu z jejich dcer, tak jsem fakt netušila, že z toho budou mít rodinný výlet :-) ale neva. Ovšem tím dárkem na rozloučenou -pytlíkem salmiaki bonbonů (slaná lékořice, velmi populární finský hnus :-D) to fakt trochu ehm...ale mysleli to asi dobře. (Ted si ovšem vzpomínám, že jsem té dceři říkala, že tu jejich lékořici nesnáším!) Pak tam byla ještě ta rodinka, u které jsem strávila zmiňovaný předposlední víkend a Matčina ségra, o které Downík pořád zvučí (nazývá jí "kakki", což je prý slangově hovno, mně samotná "Kakki" říkala, že prý je to jeden finský pták, který hrozně hlasitě kráká...tak teď babo raď :-D ).
Poslední den v rodině jsem strávila na sněhu...naštěstí jsem nelyžovala, to bych teď asi neseděla na letišti, ale někde úplně jinde :-) ovšem i to bobování s malejma stálo za to...mám modřinu snad přes celý zadek

(Vysoce) módní speciál

:-)

Už dlouho chci obeznámit vás, čtenáře, s modními trendy zde na samotě v lese, protože by byla škoda se nepodělit, zatím mi to chuť ani čas moc nedovolovaly...ale teď už fakt musím. Fotky už mám nasbírané, tak hurá na to. Ještě dodám, že k nápadu mě přivedla bloggerka VeVe, která už ale z nějakého důvodu nepřispívá.

Materiál jsem začala sbírat už v září, takže teď, uprostřed hluboké zimy s půl metrem sněhu všude kolem je to trochu neaktuální, ale i tak si to snad užijete. ;-)

Tedy vítejte u módního rychlokurzu: jak být šik a cítit se dobře v divočině ve Středním Finsku, tramtadadá!

Je to jednodušší, než byste čekali a až na pár specialit to můžete vše uskutečnit i doma (mimo Finsko). Stačí dodržovat tato pravidla:

1. Základem úspěchu jsou tepláky. Normální bavlněné, ideální barva pro dívky: šedá. Nosí se vždy a ke všemu, při jejich kombinování nemůžete udělat chybu :-) Vemte si je klidně i do společnosti, protože vás tak lépe identifikují a každý bude hned vědět, že bydlíte na samotě v lese

2. Bez holínek jste mrtvý muž (či žena). Budete je mít na nohou minimálně dvakrát denně, takže si vyberte hlavně dobrou velikost. K mání jsou tu i holínky s kožešinou uvnitř, protože obchodníci dobře ví, že samotáři z lesa udávají tón. A jedny vám samozřejmě nestačí, protože když se s těmi prvními něco stane, tak jste v pěkné bryndě Takže čím víc, tím líp (tyto stojany jsou tu ještě další 3 plné).

3. Jen kšiltovka z vás udělá opravdového frajera. A kdo není frajer, jakoby nebyl, žejo! Takže jako v minulém případě platí, že čím víc, tím líp. Ono totiž musíte mít pro každou příležitost jinou! To máte: jednu na lov v lese, jednu do školy, jednu na sport, jednu proti slunci v létě, jednu sváteční, která se nosí jen výjimečně...apod. Nejpopulárnější mezi dětmi byla svého času tato, kterou každý dostal při zápisu do školy nebo co (asi nějaký sponzorský dar).

4. Na venek jedině s overalem! Ono to má své opodstatnění, nemyslete si! Nehledě  na to, jaké tepláky pod ním máte :) je to další věc nutná k přežití.

 U malých dětí ještě doplňte outfit o gumové lacláče, které po návratu dítěte domů jen pohodlně osprchujete a sejmete z vysmátého dítěte. 

5. I na parádění žen život na samotě v lese pamatuje, nebojte! I když teda make-up je tabu, to už by byl moc velký hard core pro náhodné kolemjdoucí a návštěvy, které se přeci jen tu a tam na samotě objeví. Když navíc vyfasujete ještě rodinu, které její náboženství make-up přímo vymlouvá (stejně jako třeba tanec a alkohol!)...Zato se ale můžete zviditelnit a individualizovat doplňky. Jako touhle hand-made taškou...z obalů od kávy...velký hit v této zemi, bez legrace! 

Dva slušivé bezpečnostní prvky na závěr:

Když se vám za okny stmívá už po 15. hodině, není radno vycházet ven bez reflexní vesty a čelovky na  hlavě.  

Ta čelovka je sice na velký prd, protože s ní vidíte asi toto:

(a to jsem ještě tu fotku hoodně zesvětlovala, abych sem nedávala jen černý obrázek)

....ale chcete být přece šik, ne? :-D

P.S. Nechce se mi psát samostatný článek, ale chce se mi vykřičet do celého světa, že...jsem dnes jela a posléze i sama řídila sněžný skútr!!!!!! Po zamrzlém jezeře!! Masooooo. To byl adrenalín jako prase.

Konečně mám pocit, že jsem sem nejela zbytečně a že ta všechna příkoří stála za to. Wow!! Asi ani nebudu dnes spát :-) Ale vy klidně můžete. Dobrou noc.

Den 116-119

Tomu říkám výsměch! Sotva jsem se jakž takž zmátořila (to používá moje máma :-) ) z virózy, přišlo něco ještě horšího...Už den před Silvestrem (btw: nejet s nima na tu oslavu bylo nejlepší rozhodnutí mého života - bylo tam v jednom domě celkem 5 rodin! Hostitelská rodina samotná měla 11 dětí...) měla jedna z dcer nějaké žaludeční potíže. 2.1. začal zvracet nejmenší (ten průběh si neumíte představit! Ale chápu, že o popis nestojíte, tak to nechám na vaši fantazii. V noci z 2. na 3. se pozvracela ta malá hysterka. Dvakrát. Do postele....jak mě Matka nezapomněla hned 3. informovat a taky mi přikázala, abych vydezinfikovala celý barák...tzn. dezinfekcí utřít všechny kliky, vypínače, madla...na co se tak nečastěji sahá. Myslím, že zapálit barák by bylo účinnější :-D A ano, čekáte správně. V noci z 3. na 4. jsem téměř přesně okopírovala hysterku...Naštěstí to nebylo do postele...ale i tak jsem měla dost práce, než jsem místo činu dala do pořádku. A přichystala si pod polštář pytlík, kdyby náhodou. A ono náhodou jo, takže to bylo velmi dobré rozhodnutí. Ráno to bylo snad moje nejkrušnější vstávání v dějinách mého života. S žaludkem jak na vodě jsem nějak zvládla připravit a vyhodit z baráku toho Downíka. A pak jsem to vzdala a zamířila rovnou k pohovce a i přesto, že mimino už bylo vzhůru (dokonce jsem mu ještě zvládla dát snídani), usnula jsem jak špalek. Mimino naštěstí bylo tolik empatické a inteligentní :-D , že též zamířilo do ložnice ke spící hysterce a spaly tam spolu až skoro do 11 hodin, což mi na regeneraci trochu stačilo. Pak jsem šla ovšem navštívit WC. A definitivně si musela připustit, že střevní chřipka je tady :-( Samozřejmě rohlíky nebo piškoty tady nevedou, takže jsem jako správná mučednice trpěla hlady. A ještě uklidila barák, jako každý pátek. Včetně vysávání celého přízemí. Mno, endiaron a živočišné uhlí bylo dosud jediné, co jsem ze své nadité lékárničky tady nevyužila, takže konečně mám příležitost :-D 

Matka se vrátila o něco dřív. A složila se  na zem v předsíni. A pak mi trpitelským hlasem řekla: "Neumíš si představit, jak je můj žaludek velmi nemocný." Ne, Matko, neumím :-)  Když jsem jí i já sdělila tajemství svého zažívacího traktu, tak...!! se rozesmála!!! Kdybych měla ještě nějakou sílu, tak k ní jdu a dám jí pěstí, fakt. Naštěstí mě poslala brzo si lehnout, takže jsem dovařila oběd, sobě si uvařila rýži (což bylo jediné dietní jídlo, které jsem tam našla....jo, btw, perlička, oni na držení diet při střevní chřipce nehrajou!!! Všichni ti pozvracení normálně hned potom baštili, co chtěli...tak, hlavně, že jim chutnalo. Kupodivu to u nich byla jen jednorázová záležitost. U mě to asi bude veselejší...právě jsem si naměřila 38°C. A to mám na víkend domluvenou jednu návštěvu jedné rodiny, u které jsem už byla, a byla to jediná normální rodina, kterou jsem tu potkala!!! Musím zítra prostě vypadnout, jinak se už tady dočista zblázním!!! Už mi ukázkově šplouchá na maják. To mi navíc ještě Matka oznámila, že mě do Helsinek odvézt nemůžou, protože ona má celý víkend práci. Takže asi budu muset jet vlakem! Pěkné. Předešlou au-pairku odvezli až na letiště sousedi a příbuzní. Ne, že by mi vadilo cestování vlakem...ale mám docela obavy, že oni neplánují mi jízdenku koupit, takže těch 60€ (jo, cestování je tu sakra drahé) budu muset dát ze své kapsy....což mi příjde jako vrchol nespravedlnosti, ještě v kombinaci s tím, jak mě odírají na platu (viz článek kdysi o tom, že ta druhá hlídačka, co tu pár dnů dělala se mnou, když rodiče byli na Kanárech, dostala na den 2x tolik co já, přitom skoro nic nedělala! A já jsem byla tak hloupá, že jsem jim to neřekla :-( ) Nejlepší by bylo v pondělí zkolabovat a zbytek pobytu strávit (na jejich náklady) v nemocnici. Helsinské, samozřejmě, ať to mám blízko na letiště. Naštěstí mi letadlo letí už za 248 hodin a 10 minut :-)

Už jste někdy někdo viděli takovéto saně? Že jsou jak po prababičce?