(Nové číslování :-) .
Než se začnu literárně věnovat nové rodince, mám tu ještě na svědomí malý "hříšek" z minulé štace, který každopádně musí na světlo boží, protože je to srandička přesně podle mého gusta. ...Při loučení se starším (7 let), když jsem mu přála hodně štěstí a spokojený život nebo nějaké takové kecy, tak on se na mě podíval a řekl: "Já budu žít dýl než ty." To zabil prostě :-D Jo a Máti nečekaně přijela z práce dřív ještě před mým odjezdem (takže jsem se s ní loučila ráno zbytečně). Tipuju, že to bylo proto, aby dohlédla na to, že fakt v pořádku odjedu a že jim nic neštípnu.
Nestýská se mi po nich...za celou tu dobu, co jsem odešla, jsem si na ně sama od sebe ani jednou nevzpomněla. A co mě teda překvapilo ještě víc, dokonce ani na ty úžasné pejsky, které jsem při loučení jako jediné oplakala. Ti mě totiž měli zcela upřimně a bezelstně rádi. Jestlipak mě hledali nebo vyhlíželi, když se vrátili z dovolené, na kterou všichni odjížděli ve stejný den jako jsem se já pakovala pryč?
Ale teď už zpět do současnosti. Zvykám si na nový životní styl. A občas to jde docela ztuha...i mně s TAKOVÝMA zkušenostma, co mám už za sebou. Tohle je totiž...něco zas dočista jiného. Nu což, změna je život. Tak samozřejmě že to není každý den růžové...už jsem naopak stihla i jednu fakt "krizi" (teda jako ve srovnání s minulostí to byl docela malý prdík, ale pořád tam byl a dokázal mi jasně, že zas takový mejdan to tady taky nebude :-D Na druhou stranu mi celkem efektně pomohl z minuty na minutu zatratit mé velesympatie k pánu domu :-D což je taky dobře, to usnadní dost věcí, že áno. Ale není to tak horké, na útěku nejsem :-) Ale popořádku, jak to teda vlastně tady všechno vidím. (Nepopírám, že to bude hodně subjektivní a určitě i zaujaté hodnocení, ale co už, taková jsem já).
1. Jsou to snobi. S tím začnu, protože to mluví za vše a odvíjí se od toho celý jejich životní styl a výchova apod. A tím opravdu nemám na mysli ty tři auta před barákem (jedním z nich je samozřejmě mercedes, to by ani jinak nešlo :-D ), kožený nábytek (ano, i já mám v pokoji koženou postel) a televize v každém pokoji kromě koupelen. Spíš myslím ten způsob myšlení a hierarchii hodnot. Peníze až na prvním místě, že :-( Neže by je teda tak moc řešili, to bohatí vesměs nedělají, ale jde o ten postoj alias: já mám peníze, tak můžu všechno. Ale tahle zkušenost se taky hodí, sociální pracovník by měl zažít všechno.
2. Zhnilost a pohodlnost...nemálo souvisí s předchozím bodem, řekla bych. Pan domácí vyloženě není schopen bez aut(a) nic udělat. Měl mi pomoct a ukázat první školní ráno, jak to všechno chodí, místo v 7,30 došel s malou do kuchyně v 8,00 (a to jsem jim šla zabušit na dveře ložnice- malá totiž spí v posteli s otcem...máma má svou vlastní ložnic...bez komentáře...), a tak začal strašný blázinec. Proč mě to tak moc namíchlo ještě popíšu později, jde tam o dost zásadní věci. Naštěstí už jsem měla nachystaný sandwich pro malou do školy. Každopádně jsme byli hotoví asi 8,45, což je čas, kdy máme vyjít i normálně pěšky do školy (ŠKOLA JE VZDÁLENÁ 400m !). Jasně, že se jelo autem!!! Ale protože do školy se autem nesmí (taky sbírají ta razítka za "zdravou dopravu" jako v minulé škole), tak nechal auto v boční uličce před křižovatkou a posledních 100m jsme šli pěšky, boží, že? Odevzdali jsme malou do školy a šli jsme zpět k autu...přišlo mi na výsost trapné s ním jet autem ty 2 ulice domů (a taky jsem byla pořád trochu namíchnutá, jak ráno zaspali nebo nevím co), tak jsem mu řekla, že to dojdu pěšky, že nejsem tak líná :-D Já vím, to jsem asi neměla, ale já jsem prostě MUSELA. (Víte co, po zkušenostech už vím, že ventilovat se člověk musí postupně, jinak to v něm bobtná a nakonec vybouchne...a já prostě líný lidi nesnáším úplně nejvíc na světě...myslím, že mu dost brzo ukážu své fotoalbum z mého životního dobrodružstí: 50km na Islandu za tři dny, doufám, že se z toho podělá :-D ). Navíc jsem mu neřekla nic o něm...neřekla jsem třeba, že nejsem líná jako on, nijak jsem ho do toho nezatahovala. Ale asi to bylo důvodem toho, co se stalo další den (to mám na mysli konečně tu "krizi"). Jo, prostě občas dřív mluvím než myslím...a je mi to jedno. Lidi potřebují upřimnost. Angličani zvláště.
Další důkaz jeho pohodlnosti a zhnilosti: před pár dny mu choť u večeře navrhla, že si v sobotu udělají romantický výlet na Windsor (tady za humnama) a projdou se po parku...aspoň 2 hodiny a pak skočí do města. Ten prskal jak ještě nikdá přede mnou. Ale nakonec dnes jeli, já hlídala holku a vrátil se (on) úplně nejvíc naštvanej. Ha ha ha.
Mají tady v angličtině na to takové krásné slovní spojení (jedna z mála pozitiv, co v angličtině nacházím, jinak už mi ten jazyk jde na nervy neskutečně!!!!!!! Ani pořádné nadávky v něm nemají, kurva!) Couch potato style - doslovně styl gaučové brambory - významově: povalečství, peciválství. Takže asi tak.
Trpím. :-)
3. Kašlou na přírodu a ekologii. A pozor, to je pro mě neodpustitelný hřích. A známka zmrdství. A jen to dotváří mozaiku mých představ, jaký odporný životní styl mají. Když vidím, jak plýtvají úplně vším - vodou, energií, jídlem!!! Papírem ( kromě froté útěrek a maxi papírové kuchyňské role tady není nic na uklízení - jako myslím žádná prachovka, žádná hadra, nic na utírání skleněného stolu, který je pořád umatlaný....až tento týden jsem si koupila za 1 libru 10 mikrovláknových útěrek). U večeře: Dám malé sklenici vody. A ona se podívá na tátu a prý: tatííí, já chci džus. Tak táta vstane a celý hrnek vyleje do dřezu, aby do něj mohl nalít džus, viď? O nedojídání ani nemluvím. Ráno musím odkrajovat u sandwiche kůrkové okraje na oběd pro malou....otec je vyhazuje, já je snídám. (Abysme si rozumněli...pouze pokud je stihnu zachránit před vyhozením do koše :-)) ).
Už se těším, až jim ukážu ty fotky z Islandu a Finska s důrazem na přírodu a řeknu jim, jak se mi tam hrozně líbilo, že se tam lidi nechovají k přírodě jak idioti a že ji mají na prvním místě. A taky jim barvitě vylíčím, jak jsem pracovala pro Hnutí Duha...
Jo a takto se u nich umývá v myčce: nejprve se použité nádobí a příbory umyje pod horkou vodou a s jarem a houbičkou. Až je ÚPLNĚ čisté, tak se dá do myčky. No a až je myčka plná, tak se pustí. Kdykoliv otevřete myčku, nikdy nepoznáte, jestli je v ní to nádobí umyté v myčce a tedy připravené k vyskládání, nebo teprve čeká na mytí...Já to říkám furt, a nikdo na světě mi to nevymluví: čím bohatější lidi, tím divnější návyky mají.
4. Daleko nejhorší pro mě, coby člověka společenskovědně - sociálně a pedagogicky vzdělaného se státnicí z psychologie a 3 semestrama psychiatrie je ta jejich výchova té pětileté dívky. To, že je zhýčkaná, není žádná novinka, to se dalo i čekat a byla bych naopak překvapená, kdyby nebyla (když už jsou předchozí dvě nejstarší sestry (20 a 17 let- jedna žije v Africe a 2. ve střídavé péči u ex-manžela, tak se tady občas objeví) z domu, a když už jsem tady v Anglii přes rok, že!! ), ale přesto mi z toho krvácí srdce. 1) Její postoj k jídlu: jí jmenovitě pouze: suchou rýži, suché těstoviny, párečky, kuřecí nugety, čokoládu, cereálie s mlékem k snídani a sanwich se šunkou k obědu ve škole. A to je vše. A její matka?? "Zítra budou k obědu lasagne...já vím, že ti nechutnají, tak co si dáš místo nich? Rýži? Nebo snad těstoviny? Tak dobře, miláčku! To víš, že je nemusíš papat". A mně si pak stěžuje, že její dcera nic nejí a že je to taaak těžké. Nehledě na to, že jí musím ráno krmit, protože je příliš zaneprázdněná sledováním pohádek na tabletu. Zabít málo...ale tu matku!!! Tady fakt snad poprvé nemám zlost na to dítě (dělám pokroky!!), ale na tu matku...a otce jakbysmet. Sešvihat bičem, fakt. A nejhorší na tom samozřejmě je, že oni si myslí, že dělají to nejlepší, co je v jejich silách....a přitom jí tak kurví život!!!! Achjo! A celkově je tak děsivě nedisciplínovaná a nezodpovědná a nic po ní nechtějí a prostě vůbec nemá tady žádný pevný řád...explodují mi v mozku poučky typu : DÍTĚ POTŘEBUJE PRAVIDLA (Matějček). (Protože jim to dává jistotu, kdyby někdo nechápal). Tak jak se u zlobivých dětí říká, že rostou pro kriminál, u téhle holky musím jednoznačně říct, že roste pro psychiatrii. (Ostatně jako velká spousta anglických harantů, kterým materialismus vymývá z hlavy všechno ostatní). Úplně ji vidím za několik let na té sedačce, jak vypráví terapeutovi, že rodiče na ni neměli v dětství moc času, měla pocit, že je svým hraním obtěžuje, ale že si pamatuje, že v pěti letech k nim přijela, myslím, nějaká au-pairka a ta byla moc fajn a hrála si s ní a pořád pro ni vymýšlela nějaké legrácky :-D A to mi dává sílu se jí věnovat úplně na maximum a ukazovat jí z toho světa i jiné věci, než co jí nabulíkovali rodiče. A třeba moje práce tady nebude úplně zbytečná (narozdíl od toho, kdybych se pokoušela hodit řeč s její matkou...bohužel jsem se už až moc často přesvědčila, že lidem, kteří v této oblasti nejsou vzdělaní a jsou jí naopak profesně na hony vzdálení to těžko vysvětlím, navíc já, mladá žába, která ještě ani neporodila!!! :-P). Takže budu muset svou kůži pořádně zahrošit a snažit se podat co nejlepší výkon a nemyslet na to, že je to třeba úplně zbytečné a že už to stejně nezachráním.
5. A o čem byla ta zmíněná krize? (Souvisí s předchozím bodem značně).
Bylo další školní ráno a v kuchyni se sešla celá rodina. Já připravovala opět šunkový sandwich, mazala ho máslem...a v tom to přišlo! Pan domácí přišel ke mně a začal mi vysvětlovat, že toho másla je tam moc (!!já, takový šetrný člověk, neuměla jsem si představit, že by šlo ještě ubrat!!!!, ale pan gaučová brambora mi ukázal, že to jde...výsledek vypadal tak, že byste máslo na tom chlebu hledali lupou. Pochybuji, že je to na něm vůbec cítit!! Po téthle facce přišla ještě mega větší - ten chleba, který už jsem předtím namazala, místo aby teda jako to máslo z něj setřel, tak ho vzal a vyhodil do koše (bod č. 3 !!!!). Poté přišlo pokládání šunky...začal mi vysvětlovat, že tam musí být přesně čtyři kolečka šunky!!! Bohužel se mu to držkování nějak zalíbilo, nebo se dostal do svého živlu...ale další životní rada přišla ve fázi plnění plastové lahve vodou....nejdřív jsem do ní napustila vodu - on to celou dobu sledoval a neřekl ani popel. Teprve potom si ode mě veledůležitě láhev vzal a se slovy: "jen taková maličkost" mi ukázal fixou nakreslenou a téměř už smytou čárku asi v 3/4 láhve, vodu asi z poloviny odlil a nalil tam znova až po tu čárku. ALe pozor!!! Ano, čtete správně, to ještě pořád není vše. Hned poté jsem dávala do myčky lžičku (umytou, samozřejmě) a on zase začal: "když se dávají do myčky příbory...blabla, bla...to přeskočím, protože je to moc dlouhé a hrozné nedůležité krávoviny, samozřejmě.....bla,bla...musíš je dávat vzhůru nohama, aby ses pak nepořezala, až je budeš vyndávat. Musela jsem se HODNĚ držet. Hodně. Nepopsatelně moc. A to jsem fakt jinak klidný člověk. A už celým mým tělem rezonovala věta: "Do *, o co ti jako dneska jde???" a opravdu se divím, že jsem mu ji neřekla. Ale nemusela jsem smutnit z toho, že jsme mu nic neřekla, moc dlouho. Spravedlnost totiž byla ten den neobvykle rychlá. Vzápětí odjel do práce, já se otočila ke kuchyňské lince...a pusa se mi zkřivila do velmi škodolibého spokojeného úsměvu....na lince stála jeho termoska s čerstvě zalitým kafem, kterou si vždycky bere do práce s sebou, aby měl co popíjet v raní zácpě. Ano, byla jsem velice spokojená...sice jsme ještě neobjevila, kde mají v kuchyni tu skrytou kameru, jak mi bylo oznámeno (naštěstí dřív, než jsem podepsala smlouvu :-D), ale upřimně si přeji, aby mířila právě na kuchyňskou linku a můj škodolibý úsměv zachytila :-D :-D U večeře si potom manželce stěžoval, jak ho hned ráno v práci začala bolet hlava, protože neměl v autě kafe, tak si musel koupit nurofen, ha ha. Cheers!
Ale jinak dobré, takové hodně typické anglické...jako slyšela jsem od hodně a hodně au-pairek, že mají přesně takovou rodinu jako já teď. Tu holčičku začínám mít fakt dost ráda, a hraní s ní si většinou dost užívám...při stolních hrách sice švindluje a vymýšlí si v průběhu hry svoje vlastní pravidla, aby vždycky vyhrála...ale to je mi buřt, aspon se ještě víc zocelím v sebeovládání :-D (Btw: to, že si při různých hrách nebo i jen tak vymýšlí své různé divné rituály a pravidla a slepě na nich trvá, mě jen utvrzuje v tom, jak jí zoufale chybí pravidla ve skutečném životě...
Ne, nestěžuji si, zrovna já (!!) dobře vím, že by mohlo být i 1000x hůř X-D , jen jsem chtěla poodkrýt další záclonu toho, jak to v té úžasné a všemi opěvované Anglii taky může chodit.
 |
Tak prý jsem zakřiknutá a upejpavá. Tak jo :-D To teda ještě uvidí.
Dejavú z Finska jsem měla hned první den. Ve škole (křesťanské) se konala školní diskotéka (ale ta teda fakt byla! Pecky, které boří hitparády na MTV...sice nikdo netancoval :-D, ale myšlenka dobrá) a v sále na zdi velké motto: Bůh je ve všem, co děláš. :-) (tohle teda není foto té školy, jen se to tak tématicky hodilo :) ) |
