Den 30-33

Víte, čím se mi tentokrát rozhodli Rodičové odměnit za týdenní dobrou práci? Otec mě vzal s sebou na schůzi, na které se projednával projekt stavby vodovodu, který on projektoval :-D Ve finštině, samozřejmě. Konalo se to na nějakém statku, kde bylo teda fakt pěkně, ale jaksi jsem se tam cítila ehm...i páté kolo u vozu se musí cítit líp :-) Vzala jsem si s sebou časopis, jakože si budu číst, protože jsem si přestavovala, že to bude nějaká "přednáška" v sále, takže si jednoho čtoucího návštěvníka nikdo nevšimne...jenže bylo nás tam 8 a všichni jsme seděli u jednoho stolu :-D Výborný trapas. Ten Fin naproti mně se na mě pořád díval (jako chápu, co jiného měl dělat) a jednou se snažil být vtipný a řekl anglicky něco jako: "všemu rozumíš, že?" (Vůbec ty jejich "vtipnosti" mi vůbec nepříjdou vtipné, třeba co slýchám od návštěv a od Mamky...tak se vždycky zasměju, ať mají radost :-) , ale vůbec nechápu a už se ani chápat nesnažím. Ale nemůžu říct, že by obecně Finové měli divný smysl pro humor. Třeba moje finská kámoška je v humoru naprosto normální :-) Btw jeden finský vtip o Finech - z internetu: Jaký je rozdíl mezi Finem introvertem a Finem extrovertem? Fin introvert se při hovoru s tebou dívá na špičky svých noh. Extrovert se dívá na tvoje špičky :-))) (Tento mě náhodou fakt rozesmál).
 Odpoledne v neděli přišla pro změnu zase návštěva - dvonásobná. Tentokrát jen asi 10 lidí, já se snažila trávit každou možnou chvíli u sebe v pokoji, protože jednak mě nijak tento životní styl moc neoslovuje (před návštěvou pořádně vygruntovat, ať  návštěva nevidí, jaké jsme prasata, a pak se křečovitě usmívat, jak jsme děsně free a happy), za druhé si z nepochopitelného důvodu opravdu neužívám, když musím několik hodin sedět a čumět na lidi, kteří většinou vůbec neumí anglicky (když umí, tak to taky není žádná výhra - ta trapná témata..) a za třetí zrovna tyhle lidi už znám a jsou mi fakt nesympatický - hlavně svým chováním. Večer se mnou pak Mamka hodila vážnou řeč: "Líbí se ti u nás? Chceš tu vůbec být?" Samozřejmě, že měla výhrady k tomu, že jsem byla často zavřená v pokoji. Bože, jak jí mám vysvětlit, že dokud si bude zvát na návštěvu takový pizdy, tak nebudu mít žádnou potřebu se před nima producírovat? A navíc, ano, nejsem nejspolečenštější. Tady teda určitě ne. V domě přecpaném lidmi se ze mě spíš stává sociofobik. Pomooc. Poznámka na okraj: v domě, kde bydlím v ČR, nebylo nikdy víc než 8 lidí najednou!!!
V úterý mě na kuchyňském stole přivítal megadlouhý seznam toho, co mám udělat. Teda: co mám, prosím, udělat. Fakt toho nebylo málo (namátkou cituji: poskládej dva koše vypraného prádla, vyžehli sváteční oblečení na zítřek pro všechny, dovez dříví do sauny a plnou truhlu dříví do kuchyně ke krbu, umyj přívěs před domem, posbírej po celém domě pohozené oblečení a hračky, utři prach z rádia, počítačů, světel, brambory z pole umyj venku v kanálu a pak je zas naskládej do kyblu a dones do kuchyně...). Myslela jsem, že ústy kontaktuji zem. Nebylo mi jasné, jak všechny tyhle úkoly skloubím s hlídáním té malé rozmazlené sobecké čúzy, která si vynucuje mou pozornost 70 minut za hodinu!!! Aby to bylo ještě víc k popukání, probudila jsem se ráno (kromě šílené bolesti v krku od afty, která mi komplikovala i mluvení!) s kvalitní bolestí kříže, alias typickým houserem - jako myslela jsem si, že je to doména starších občanů, ale když si vezmu, jak se tady celé dny musím tahat v náručí s tím nejmenším, ale TAKY s pětiletým fakanem, kterého musím ráno často někam odnést, aby se včas dostal do taxi, které v určený čas zastaví před domem ...pf! Takže s takovými radostmi jsem měla jít vstříc svému těžkému pracovnímu dni. Přísahám, že během plnění všech těch bojových úkolů jsem si asi 100x pomyslela, že tu rodinu nesnáším a kdyby se mě kdokoliv zeptal, jestli chci k jiné rodině, okamžitě odpovím: JO!! Hned! Ale ve chvíli, kdy odpoledne dorazila matka a opravdu upřímně a procítěně řekla: díky za tu práci! tak jsem roztála jako čokoláda na slunci :-)) Krom toho jsem za všechnu tu dřinu dostala "odměnu" v tom smyslu, že jsem mohla jít do knihovny a na kartičku jednoho z dětí si půjčit dvě anglické knížky, jupí!! Teda: jít do knihovny - pozor, vychytávka! Aby zajistili informovanost i těch nejzapadlejších zapadákovů, objíždí taková místa (a my jsme "naštěstí" jedním z nich) vždy ve stanovenou dobu (u nás je to každé úterý 16,25-16,45) knihovna na kolech - knihovnický autobus, mazec :o) Prostě pan řidič, který je zároveň knihovník, má za sedadlem pult s počítačem a dále police plné knih. Člověk se tam může chvíli posadit a prolistovat nejnovější vydání časopisů. Nebo si pokecat s panem knihovníkem. A pokud v buse nenajde knihu, kterou chce, může mu jí knihovník objednat z centrální knihovny a o týden později mu jí doveze.
Takhle vypadá (ilustrační fota):

A pro lepší představu (i když jsem to popsala velmi výstižně) takhle je to vevnitř:

Po dni plném těžké dřiny a za-minutu-vypustím-duši pocitů nastal další mezní den pro tuto rodinu - Matka "promovala" - nebo spíš prostě zakončovala postgraduál, přičemž se ale u ní nejednalo o VŠ, ale o jakousi praktickou školu (já bych to troufale nazvala rekvalifikací, která ale trvala 1,5 roku a stala se z ní - ona to nazývá honosně "practical nurse", podle líčení je to obyčejná sanitářka u sen. Uřvaní parchanti z naší rodiny zase nezklamali a zkazili mši všem přítomným. Jednoletý řval jakoby ho na nože brali (proboha, nepochopím ten idiotský zvyk brát takhle malé děti na něco tak strašného jako je bohoslužba, o dalších veřejných místech ani nemluvě), pětiletý se k němu přidala a začal pobíhat mezi lavicema a ta malá bosorka šla hned žalovat za maminkou - která seděla spolu s dalšími absolventy v první řadě a zpívala jakousi absolventskou píseň, načež na mě vrhla naštvaný výraz a poslala mi po malé krávě vzkaz, že se mám o toho malého postarat - což bych samozřejmě dávno udělala, kdyby ho neodnesla nejstarší dcera už dávno pryč z kostela. Na zabití, tohle. Ve škole proběhlo předávání diplomů naštěstí o.k., protože malého paviána si vzala na starost jedna přeochotná studentka z řad příbuzných, kteří přišli obdivovat absolventy. Ceremoniál proběhl celkem podobně, jak v ČR, zajímavé bylo, že vyučující, který každému absolventovi předával růži (i chlapovi), studenta objal místo aby mu jen potřepal rukou. Pěkné :-) Po ceremonii byl "zábavný program" - aneb každý něčím přispěje. Jeden student přednesl asi děkovnou řeč nebo něco takového. Pak nějaká ženština dlouho dobu něco žvatlala -  postřehla jsem jen, že zmínila jméno Aleksis Kivi - finský spisovatel, na jehož počest se dnes ve Finsku slaví jeho den a všude visely finské vlajky. A naše Matka tomu nasadila korunu, protože její děti přišly ke klavíru a zaúpěly strašnou písničku navíc strašně falešně (posluchač musel podle mě mít nutkání spáchat na místě sebevraždu, ale kupodivu se tak nestalo, asi jsou zvyklí...jako jejich oblíbené písničky jsou fakt katastrofa. Přitom tohle měla být dětská písnička o nemocném medvídkovi, kterého léčili medem, chlebem a spánkem. A přitom to znělo jako na funus, fakt hrozné (nacvičovali to ráno doma, a celou cestu v autě - Za co???!!!!). Ale na konci slavnosti přišel výborný okamžik - káva a dort :-) (takhle končí všechny slavnosti a ceremonie ve Finsku, jo, to je fajn zvyk :-) ). Hrozně mě bavilo, jak si každý (z těch asi 40 lidí, co jsme tam byli) ukrajuje z toho obrovského dortu pidi kousek o šířce asi 1,5 cm (pak si stejně šli ještě přidat), tak jsem si řekla, že si zasloužím pořádný kus za to všechno a normálně jsem si ukrojila KUS dokonce i marcipánovýma lístečkama (ta opovážlivost!), okolosedící na mě sice koukali jako nevím, co, ale já si to užila a měla jsem se dobře :-) Ta malá bosorka, která nesnese, když má někdo něčeho víc nebo něco lepšího (nebo třeba když je někdo lepší v pexesu, he he), si hned šla ukrojit kusanec velký přes celý dezertní talířek...a samozřejmě ho nedojedla, kráááva. Nesnědla ani půlku. A mamka jí samozřejmě nic neřekla! Ale jo, já jim to hrozně přeju. Neumím si ani domyslet, jak se tahle rozmazlená kráva bude chovat v pubertě, když už teď se chová na milion facek. ale je to jejich boj, ať si to užijou!!!

Po obědě konečně návštěva, kterou jsem viděla ráda - sousedi přišli oslavit Matčinu promoci, na kterou Matka včera pekla jak zběsilá (3 bábovky, 2 dorty, skořicové sušenky). A zítra prý pojedu konečně po tom měsíci, co jsem tady, sama do města (ve kterém jsem ještě ani pořádně nebyla), o což je prosím už 2 týdny. Měla jsem jet až v sobotu, ale Matka řekla, že přes týden je to jednodušší a lepší.  A navíc, ona už nestuduje, zatím bude doma (míň práce pro mě?? No, kéž by...).

Závěrem chci říct podstatnou věc: mně se tady ve skutečnosti líbí!! Děcka jsou sice na pár facek a všechno je tady JINAK, než na co jsem zvyklá z domova, ale já vím, že po příjezdu domu se mi bude stýskat a budu s láskou vzpomínat. Navíc jsem teď negativně ovlivněná mým debilním zdravím. Dneska opět "polykání žiletek" (několik aft přímo na mandli a oblouku nad mandlí, čepy na obou dvou, jsem děsně unavená, ale bohužel nemám teplotu, takže nemám ani odvahu, ani důvod to říct Matce...afty a čepy samy od sebe přece nic neznamenají, takže by bylo zbytečné plašit a navštěvovat doktora a platit za to nehorázné prachy (fakt si někdo stěžuje, že návštěva doktora v ČR je drahá?? Pche!), ale kdybych dostala horečku, byla by to jiná...takže...snad ji fakt dostanu. Nebo teda vlastně: snad se zítra probudím a všechno bude o.k. jako asi před 2 nebo spíš 3 týdny... :-( ).