Finská odysea I.

Znáte takový ten pocit, kdy toho máte v hlavě megálně moc a vůbec nevíte, jak a odkud začít? Tak přesně takový pocit mám já teď, protože téma já ve Finsku to je přímo jedna epocha mého života. Ale chci to tady samozřejmě mít, nikdy nevím, kdy se mi to bude hodit.
Abyste si mohli přečíst něco, co má hlavu i patu, trochu si zjednoduším práci a dám sem článek, který jsem napsala kdysi dávno do rubriky cestománie v COSMOgirl (jo, to byla tenkrát švanda, když se to ve škole provalilo. Jenom já jsem byla rudá až za ušima).

„Finland is a very beautiful country” To byla jedna z mých prvních vět ve školním vestibulu, když jsme my, Češi, stáli poprvé před žáky a učiteli naší partnerské finské školičky a měli jsme se představit :-) Nebyla to ale jen zdvořilostní fráze…byla to pravda!

 

Byl konec prázdnin, za okny pálilo sluníčko…a já jsem si balila zimní bundu, čepici, rukavice…350 km severně od polárního kruhu, v „městečku“ na norsko-finských hranicích, se mi ale teplé oblečení docela hodilo :-). Sluníčko tam sice ještě svítilo (tak třeba teď už tam mají polární noc-„kaamos“, kdy je po celý den jenom šero – až do jara), ale přijeli jsme právě do jejich podzimu- ten tam trvá jen 2 týdny a příroda se během něj zbarví do nádherných barev (říká se tomu „ruska“) a pak už se začíná připravovat na zimu-sníh tam padá většinou už na konci října. Předtím, než udeří první ranní mrazy (ty jsme tam ke konci pobytu opravdu zažili!) se ještě dají v lesích (které jsou prostě všude, všude, všude!:-) sbírat houby a lesní ovoce- hlavně borůvky a žluté maliny. Někdo měl i to štěstí a viděl v noci na obloze pravou polární záři („aurora borealis“).

Tradiční suvenýr-shop, všechno se bohužel do 1 záběru nevešlo

Poznala jsem život ve dvou rodinách- ta, ve které jsem ale měla být původně, obchoduje se sobím masem a v tom období, kdy jsme tam byli, obvykle odjíždí na obchodní jednání se zákazníky…Sobi a losi jsou typickými zvířaty finské fauny. Soby můžete často zahlédnout v blízkosti silnic nebo přímo na ní. V Laponsku totiž moc aut neuvidíte. Na to jsou ale bohužel sobi zvyklí a tak nemají moc strachu, aby se odvážili i se svými potomky vydat napříč silnicí z jednoho lesa do druhého. A to se jim docela „často“ stává osudným. Dopravní nehody se skoro nevyskytují, zato srážek se soby a někdy i losy je požehnaně. My jsme se naštěstí s losem osobně nesetkali. Z takového setkání bychom totiž asi nevyvázli živí. Je překvapivé, k čemu všemu se dá sob využít (kromě toho, že rozváží se Santa Clausem dárky :-) Do dneška totiž přetrvávají tradice původního laponského obyvatelstva (Sámové), kterých ve Finsku žije ještě kolem čtyř tisíc -mají svůj vlastní jazyk, vlajku, kroj, zpěv… a kteří si zvykli vypořádat se s tuhou zimou třeba výrobou kožešinových střevíců právě ze sobí kůže. Kromě toho si dokáží vyrobit i nože ze sobích kostí a parohů. A v poslední řadě: sobí maso, i když se vám to zdá možná nechutné (nám se tedy po návštěvě sobích jatek opravdu zdálo), je opravdu dobré :-)

todle je los, aby nedošlo k nějaké biologické mejlce

Celkově je mnohem obvyklejší než u nás, že si rodina jídlo venku naloví. Tak třeba rybaření je fakt velký koníček- vždyť také na jezero nebo řeku narazíte málem na každém kroku.

Když mě jednou rodinka pyšně zavedla k otevřenému mrazáku, měla jsem vážně co dělat! Ležela tam naskládaná a ještě nijak nezpracovaná zvířata z minulého lovu. Čekala jsem, že najednou vyskočí a utečou ven :-)

Ke každému jídlu se pije voda nebo mléko. Dokonce i když si dáte čaj nebo kávu, postaví před vás i sklenici vody nebo mléka. Když jsme letěli do Helsinek, živě jsme diskutovali, k čemu ten zavřený kelímek s vodou, který jsme dostali spolu s dalším občerstvením, může sloužit. Někteří odhadovali, že je to možná na mytí rukou :-) Na lince z Helsinek do Ivala jsme už ale byli chytřejší :-) Mléko mají opravdu rádi a kombinují ho bez problému i k sobímu guláši nebo uzenému lososu. Hlavní jídlo dne se podávalo doma asi v 17hod. Moje rodinka ale potom ještě s oblibou pořádala 2. večeře- velký borůvkový koláč nebo palačinky s bobulemi. Nic bych proti tomu neměla, kdyby se ovšem tyto dlabance nekonaly kolem 22.hodiny.

park v Helsinkách

O Finech se říká, že jsou poměrně chladní, uzavření a málomluvní. Buď se kvůli nám přetvařovali, nebo to prostě není pravda :-) Jistě, právě v oblasti Laponska se díky téměř nedotčené přírodě, do které Fini velmi rádi vyráží, a někdy až příliš velkým vzdálenostem mezi dvěma domy (respektive vesnicemi) cítíte možná občas trochu jako „na konci světa“, ale věřte, že i oni, stejně jako my, rádi vyhledávají společnost a baví se, i když k tomu na první pohled mají o dost jiné podmínky, než my.  

Malinká budova školy, kam naši finští spolužáci chodili, nás překvapila svým interiérem a vybavením. Třídy jsou o hodně menší než ty naše , mnohdy třeba jen pro 5 žáků (celkem jich do školy chodí asi 50), přesto je ale ve škole prostorná tělocvična, sauna, bazén, velká knihovna, počítačová učebna, dílny na ruční práce s textilem a dřevem…Jednoznačně nejlepší ale byla „odpočívárna“-místo u hlavní chodby s pohovkami, křesly, stolkem a kávovarem-prostě jen tak, pro odpočinek :-) U školy stojí internát, pro přespolní. Jen tak pro představu: Finka z mé druhé rodinky, která v tomhle internátě bydlí a na víkendy se vrací domů, bydlela 110 km odsud. Pro nás celkem velká vzdálenost, pro ně úplně normální. (Není se čemu divit, vždyť Finsko je asi 5x větší než ČR) Druhá rodinka bydlela taky na samotě mimo civilizaci, ale od školy jen 20 km.

Díííky, živote, za možnost být tady :-D

Do školy a ze školy studenty vozí šk. autobus nebo šk. taxi a pan řidič je ochoten zastavit- i kvůli jedinému studentovi- kdekoliv! Třeba před obchodem, protože student dostal najednou chuť na čokoládu:-) Nemyslím si ale, že by byli rozmazlení, prostě to tak mají zařízené. Pan autobusák také plní funkci pošťáka (a ani se u toho moc nenadře- noviny hází rovnou ze svého sedadla otevřenými dveřmi autobusu do schránky, která stojí před každým domem u silnice ať už ve „městě“ nebo na samotě).

Sauna. Tak tuhle věc jsem vyzkoušela 3x a vždycky to bylo bezva. Každá rodina má doma saunu a spousta rodin vlastní „mökki“- dřevěnou chatičku v lese nebo na břehu jezera. V té bývá také sauna. A právě tu přírodní jsem vyzkoušela se spolužačkou poslední večer. Když jsme vyběhly ze sauny, rozpálené asi na 80^oC, začalo se z nás kouřit. A co teprve, když jsme skočily do opravdu studeného jezera. Jů, to bylo príma:-) Nejvíc mě zahřál obdivný potlesk naší rodinky, která tvrdila, že jsme odvážné:-) No, asi jsme.

Zažili jsme toho ještě opravdu hodně (návštěva Helsinek, Norska atd.…), ale bylo by to ještě na tuze dlouhé popisování.

----Bylo to před 7 lety, tak se nedivte ničemu, příště to bude o hodně víc současné a barvitější. Snad si to ještě někdo bude chtít přečíst :-) ------

Proměna...

...aneb už jste byli v časopise? I když to možná vypadá jinak, tento článek nebyl stvořen za účelem vychloubání se a předvádění, ale proto, že by se mohl stát inspirací pro mnohé z vás, kteří o tom už někdy přemýšleli, jen nenašli odvahu nebo si myslí, že je to bůhvíjak složité a pro smrtelníky běžně nedostupné. A vůbec mám dojem, že kolem těchto záležitostí panuje až moc otazníků a "záhad" a leckdo by je rád poodkryl. V neposlední řadě jsem to ještě u nikoho na blogu neviděla a já jsem ráda jiná :-))
Reportáž se tedy pro pořádek týká toho, jak jsem sedla k počítači, naťukala mail a na konci si koupila sama sebe v trafice :-)

Měla jsem v oblibě jeden časopis. A často navštěvovala jeho webové stránky. A pak jsem tam jednoho dne zahlédla výzvu (a to je pro mě slovo do pranice, já jak slyším slovo výzva, je téměř jisté, že se to neobejde bez mé přítomnosti), že časopis chystá akci s názvem proměna čtenářek...a tak jsem se (možná v pominutí smyslů, nevím) rozhodla, že tou proměněnou čtenářku budu právě já, protože si to zasloužím. A taky proto, že je to něco nového, zajímavého a nevšedního. Takže jsem sedla k tomu počítači a napsala mail, proč právě já mám být tou šťastnou. Vybrala svou aktuální fotku obličeje a postavy a poslala vstříc mému osudu. No a protože jsem si to opravdu moc přála, tak jednoho dne po docela dlouhé době (asi 2 měsících, už nevím) zazvonil telefon a osoba na druhém konci se mnou domluvila podrobnosti a datum, kdy mám přijet do Prahy. Do té doby následoval ještě jeden telefonát o přesunutí termínu kvůli nemoci jednoho stylisty, ale to je detail. 

Vizuální proměně předcházela proměna "duševní" (teda takhle to asi bylo pojato, normálnámu člověku je jasné, že psychično potřebuje na změnu daleko víc než půlhodinu s koučem), což pro mě znamenalo o jednu cestu do Prahy navíc, kdy mě taky navíc redaktoři okoukli, aby zjistili, jak to se mnou vlastně vypadá a sestavili bojový plán co a jak.  Povídání s paní koučkou ale bylo i přes svou krátkost moc fajn a navzdory tomu, co jsem napsala výše, mi přišlo mnohem přínosnější než povídání s jakýmkoliv jiným odborníkem na duši, se kterým jsem se kdy ať už pracovně nebo soukromě setkala.                                                               

Tak popojedeme. Samotná proměna vzhledu zabrala dva dny. Ne snad proto,

že bych podstupovala nějakou složitou proceduru nebo chirurgický zákrok a bylo potřeba čekat na vyndání stehů a zahojení :-D Bylo to kvůli vlasům - tedy kvůli jejich stříhání a barvení, které pár hodin trvalo a  narušilo by tak časové kontinuum projektu. Ze všeho nejdřív se konalo focení "před" , kdy každá ze čtyř vybraných čtenářek zapozovala před bílým fotografickým pozadím. Každou fotili zvlášť, ale v časopise to pak vypadá, že jsme všehny stály vedle sebe.  A to nebylo zdaleka jediné překvapení...Nosím brýle, proto mi bylo řečeno, ať si vezmu čočky. Počítala jsem s tím, přesto jsem se předtím 

zmínila o tom, že mám dojem, že brejlouni jsou v časopisech (a módních trendech) zbytečně diskriminováni a že by bylo fajn konečně taky světu ukázat, že ani brýle nevyřazují člověka mimo hru. Nebyla jsem vyslyšena. Prý se brýle špatně fotí. Hm, dobrá. A nejspíš proto se fotka "před" fotila jak jinak než s brýlemi. Patrně, aby byla změna co nejvýraznější. Sundat si brýle, to je přece změna, panečku! Půl práce je hotovo :-) Potom jsem teda v salůnu dala svou hlavu napospas a po koloběhu barvení, focení, stříhání, mytí, sušení (a dokonce mi zesvětlali i obočí...aby mi ho následně další den vizážistka zase tmavě hnědou zalíčila, protože "bez líčení obočí není make-up kompletní" :-)) ) jsem zvedla své pozadí, které už začalo zarůstat do křesla, a odkráčela do svého noclehu. Jinak to nazvat nelze. Vzhledem k tomu, že proměna si vyžádala celkem dvě cesty tam a zpět, já to mám do Prahy 200km, čili pro mě docela nákladné dobrodružství, jsem si opravdu nechtěla pořizovat noc v hotelu. Zákon schválnosti překazil i můj plán přespat u kámošky, takže mi nezbylo než ulovit nějaké levné ubytko. Povedlo se a dokonce to ani nebylo na hlavním nádraží na lavičce. I když ani tam by to možná nebyla taková šílenost :-)) O dalších obyvatelích na ubytovně, na které jsem měla tu čest, raději pomlčím. Můžu být jen ráda, že jsem si neodvezla s sebou z ubytovny i nějaké breberky. No, každá zkušenost dobrá, i tohle je život. 

Druhý den nastal ten skutečný den D. Ateliér, šatna, vizážistka, stylistka, kadeřnice a opět fotograf. Trvalo to neskutečně dlouho, přišla jsem na řadu z těch čtyř čtenářek až jako poslední, asi proto, že jsem to z nich měla z domova nejdál, nebo nevím :-D Po zásahu vizážistky, která mě se slovy "teď je v módě přirozenost" líčila skoro třičtvrtě hodiny, jsem si připadala trochu jako panenka Barbie (asi účel) a bylo dost stresující pořád myslet na to, že si nesmím sahat na obličej, ani si promnout oko!! Po sto letech jsem se konečně i já dostala do parády u stylistky, z některých kousků oblečení (já teda používám slovo hadry, ale kvůli vám se přemůžu) se mi dělaly mžitky před očima a u jedněch šílených pytlových šatů s potiskem lišek jak od Josefa Lady jsem si jen šokovaně pomyslela: to nemyslí vážně, že ne?? Skoro to tak už vypadalo, ale naštěstí se odněkud vynořily o něco normálnější šaty, které ale doplnily střevíce patrně z muzea zbraní a mučení, takže se divím, že jsem v nich místo modelínování neudělala přemet s dvojitou otočkou. Předtím jsem ještě absolvovala další úpravu vlasů tentokrát už jen foukací a lakovací. Doklopítala jsem na plac a randila se svou modelínovskou částí osobnosti :-D No, co vám mám povídat, o focení do časopisu asi nějakou představu máte. "Usměj se" "narovnej se" "tady o tu židli se opři" "víc otevři oči" "dívej se do světla"...a tak, no. A pak ještě v dalším modelu (a jiným make-upem) a ještě v jednom. Z toho v časopise se objevily jen dva z nich. U focení bylo děsně moc lidí, taky třeba kadeřnice, která mi každých pár fotek znovu česala a tupírovala vlasy. 

Po asi stopadesáti cvaknutí fotoaparátu jsem odešla do šatny, oblékla se do svého, rozloučila se s celým týmem a vrátila se zas do svého absolutně nemódního ale i tak krásného a spokojeného života. 

Jestli můžu své kamarádky považovat za reprezentativní vzorek, tak vás asi stejně jako je taky zajímá, co jsem za to dostala, jestli mi to oblečení nechali apod. Odpověď je nic a ne. I když dostala jsem samozřejmě zkušenost k nezaplacení. Oblečení bylo jen vypůjčené z obchodů, takže se na něj muselo dávat extra pozor, aby se neroztrhlo apod. Udivuje mě ale, že do bot se lezlo na boso (pokud nebyly součásti outfitu i ponožky), o  mé silonové ponožky nikdo nestál. 

Nakonec pár postřehů pod čarou: stále jsem nepochopila, proč se fotí tolikrát JEDEN jediný a stejný záběr....nepochopila jsem, proč se vlastně modelky líčí, když se ty fotky stejně nakonec projedou photoshopem, který z mých obyčejných zubů udělal sněhově bílé, odstranil mi z nosu piercing :-( (což jsem nejvíc obrečela, protože jsem ho pár dnů po focení stejně musela kvůli zánětu vyndat, takže jsem doufala, že na něj budu mít alespoň v časopise památku, ano, kolem kamínku byl ten nos zarudlý, ale to se přece dalo jen vyzmizíkovat a ne rovnou celý piercing pryč. Kdybyste věděli, jak moc mi ten pierc slušel :-/  ), z mé přirozené pleti udělal masku, apod. To ale není nic proti tomu, jaké fantasmagorie jsem se o sobě dočetla v článku v časopise a jaké hlášky mi redaktoři vložili do úst. Ale beru to sportovně, vždyt dnes už nikomu na pravdě nezáleží, hlavně aby to vypadalo dobře a zajímavě, že.  Tak to byla trošku hořkosladká tečka za celkově skvělým zážitkem, který jsem získala, abych se mohla nejenom dozvědět něco o sobě (paní koučka), ale i o svých vlasech (kadeřnice) a barevném typu (vizážistka) a o tom, co mi sluší (stylistka) -  že bych si nikdy předtím takové hadry  dobrovolně neoblékla, o tom žádná :-) ale zjistit, že není všechno zlato, co se třpytí, je neocenitelná zkušenost, kterou doporučuji každému. Byl to velký zážitek, o který jsem se navíc sama svou přihláškou zasloužila, takže není důvod k nespokojenosti. A když vás navíc v den vydání časopisu s vámi probudí sms od mámy: JSI NADHERNA A JSI NA TITULNI STRANE! Nemáte už vůbec důvod pochybovat, jestli jste přece jen neudělali s tou proměnou, ve které jste si občas připadali trochu jako cvičená opice, chybu. :-)

Tak co, kdy se přihlásíte na proměnu do časopisu vy? :-)
Mějte se blaze,
vám přeje dnešní oslavenkyně (dárky od spolubydlicích mi udělaly nefalšovanou radost).

...a komu se fotky nelíbily (je to možné), pro toho mám jako cenu útěchy alespoň písničku, kterou mám dnes ráda :-)

Relax

Existuje pár věcí, které mám spojené s tímto kouzelným slovíčkem... Jednoznačně doporučuji!

Byla to láska na první pohled. Naprosto mě uchvátila. Žádný podobný hypnotiký zážitek jsem do té doby nezažila :-) Jak tam ten vosk bublinkuje, vznáááší se a zase líně klesá, jé je jé!! To je něco pro mě. Dolů a nahoru, dolů...nahoru...v půlce si to rozmyslí, tak zase dolů, a znova a znova, pořád je to baví :-) V příštím životě chci být bublina vosku v lávové lampě. Definitivně.






________________________________________________________________________

Prosím vás, aby nedošlo k nějaké mejlce, nejsou to Venušiny kuličky, jak se mi snažila namluvit spolužačka, ale v ezoterickém obchůdku by mohli mít pochopení i pro tohle označení a určitě takto formulovaný dotaz již nejednou slyšeli.Pokud ale chcete působit jako znalec, ptejte se po čínských meditačních/akupresurních koulích, to je přece jen o něco přesnější název :-)

Uvnitř jsou nějaká cingrlátka, která údajně vyluzují zvuky jin (hlubší tón) a druhá koule jang (vyšší tón), mně je to celkem putna, hlavně že mi jejich koulení v dlani (po směru nebo proti směru hodinových ručiček, hlavně se nesmí třít vzájemně o sebe, protože správné napětí se utváří mezi koulemi jen tehdy, když se navzájem nedotýkají) opravdu pomáhá! Třeba při bolesti hlavy (když mě bolí levá hemisféra, tak v souladu s neurologickými poznatky proženu koule po pravé dlani a naopak. Přisahám vám na svůj život, že to zvonění v koulích je absolutně geniální, uklidňující a já nevím, jaké ještě, kdo nezkusil, neví a vědět nebude, protože to se nedá v ničím srovnat.
_______________________________________________________________________

Moje další "láska" se jmenuje aromatická lampa. Zrovna teď mi tady tiše a spokojeně doutná a pouští do mého pokoje aroma červeného pomeranče (citrusy dobře působí na psychiku, grep je ještě možná o něco lepší). O aromaterapii určitě v budoucnu napíšu na blog nějaký článek, protože je moc fajn.
________________________________________________________________________

Povedená věcička. Popravdě ještě jsem nepochopila, proč se některým lidem po prvním použití rozlije po obličeji škleb a výraz odporu. A to jsem přitom JÁ masážový exot, protože dotéky maséra mě buď 1) moc bolí nebo 2) moc lechtají, takže jsem při každém druhu masáže (myslela jsem, že je to třeba jen tím člověkem nebo tím druhem) místo slastné relaxace zažívala dosud pocity "ježiš, ať už je konec".

A TEĎ, ČÍM BYCH JEŠTĚ VELMI RÁDA DO BUDOUCNA SVOU SBÍRKU ROZŠÍŘILA...
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Neznám lepší posed než v tomhle. Možná, že si do svého bydlení jednou nepořídím vůbec žádné židle, ale jen a pouze tyhle pytle :-) Myslím, že obědy pak budou stát za to :-))






----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Ano, jistě, vždyť kniha do vany je základ :-) Tu paní nepotřebuji, ale ten podnos do vany značně!













----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

A sním i o vlastní sauně. No, jestli se mi podaří usídlit se ve Finsku, tak to nebude žádný problém, tam je sauna v KAŽDÉ domácnosti, ve školách, v parlamentu...ale o tom více v připravovaném článku, který konečně napíšu.





----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Na konec tohoto článku se nehodí nic jiného, než písnička od Enyi, moje nejoblíbenější....
Díky za pozornost, mějte se blaze.
:-)

Osobní CV

Máš chvilku? Právě je ideální chvíle na sepsání tvého osobního (a velice osobitého) životopisu neboli sívíčka, ve kterém nehrají roli tvé dosavadní pracovní zkušenosti nebo dosažené vzdělání, ale pouze a jenom TY a tvoje  životní historie, zážitky a události, které stvořili tu báječnou bytost, jakou dnes jsi.
Ono je totiž mooc důležité, aby člověk znal svou vlastní hodnotu a uvědomoval si to, co ho v minulosti ovlivnilo.   Nikdy nevíš, kdy se dostaneš do situace, kdy ti bude najednou třeba vše připadat nicotné a marné, kdy se ti nebude chtít vstát a budeš o sobě smýšlet jako o té nejnulovatější nule, co kdy kráčela po této planetě. A v takových chvílích ti přečtení tvého osobního životopisu může navrátit ztracenou půdu pod nohama. A dodat taky chybějící sebevědomí, které si vzalo dovolenou a užívá si někde mimo tento prostor a čas :-)

Při sepisování své osobní historie se můžeš také popasovat se svými stíny minulosti...každý máme nějakého svého kostlivce, na to vem jed, ale rozdíl je v tom, jak s ním zacházíme dnes...jestli mu dáváme prostor, aby nás obtěžoval a vysával z nás život, nebo jestli to shovívavě považujeme za uzavřenou kapitolu, díky které jsme se něco naučili a dostali se tam, kde jsme dnes (já volím možnost č. 2, ale nebylo tomu tak vždy).
Jsem si jistá, že spoustu lidí ještě v životě ani nenapadlo, aby se pochválilo. Přitom je to tak jednoduchá věc. Všichni máme něco, za co se můžeme pochválit...třeba něco skvělého umíme, něco se nám podařilo...opravdu to nemusí být nějaké hrdinské kousky a epochální díla, aby jsme o sobě mohli říct, že jsme dobří!
A opravdu není potřeba bát se, že když se pochválíme a projevíme k sobě kousek lásky, hned se z nás stane nafrněná příliš sebevědomá dračice, která jen sebe považuje za střed vesmíru a nikdo jiný jí nesahá ani po její skvostné paty :-)

Takže toliko k úvodu. Teď něco málo k osnově...záleží na tom, jak to pojmete. Já jsem třeba za svůj život sepsala už 2 C.V. První bylo na pokyn jiné osoby, když jsem chodila na terapii. Takže jsem to brala jen jako "úkol", který musím co nejlépe odvést a kterým mám prezentovat sebe a hlavně kterým mám ukázat osobě, která mi úkol zadala, co strašného se mi v životě stalo, aby bylo vidět, kolik jsem toho už v životě vytrpěla/zvládla :-) Takže jsem se zaměřila na veskrze negativní věci ze svého života. VŠECHNO ŠPATNĚ! Předně je velmi neefektivní, když píšete s pocitem, že to po vás někdo bude číst, pak totiž logicky svůj styl psaní této skutečnosti přizpůsobíte, abyste dosáhli toho, čeho dosáhnout chcete. A hlavně nejspíš se ani tolik neotevřete, což je na škodu.
Takže jsem o pár let později vytvořila sourozence tomu prvnímu životopisu...jen pro mě. Úplně jsem ho otočila oproti tomu předchůdci - soustředila jsem se tentokrát na pozitivní věci svého života, na kterých se dá stavět, na úspěchy, na to, co se mi stalo pěkného. Možná, že je dokonce až "nekriticky pozitivní" :-D A víte co? Je mi to jedno. Hlavní totiž je, že pokaždé, když ho vytáhnu a přečtu si ho, jsem až jakoby dojatá a velmi pyšná sama na sebe, že jsem dokázala něco tak krásného vytvořit. Při čtení se usmívám jako pitomec a je mi moc krásně, jakoby se uvnitř mě rozsvítilo sluníčko.

Pro inspiraci sem dám pár ukázek z toho svého megadíla, aby jste se taky pokochali..nasmáli..poučili ;-)
"...docházím k závěru, že nikdo lepší než já a bratr se v žádném lepším čase mým rodičům nemohl narodit, a ani mí rodiče nikdy nedoufali, že se jim narodí takové úžasné děti. Jsou na ně moc pyšné a kdyby osud nedal dohromady právě je dva, nikdy bych se nenarodila. Bez ohledu na to, jaké okolnosti byly přítomny..."  (dlouho jsem totiž trápila tím, že mí rodiče se vzali jen proto, že "na sebe zbyli", je to divné říct, ale je to tak, z jejich vyprávění jsem nabyla dojmu, že to nebyl žádná láska jak trám, ale prostě jen nechtěli zůstat sami. Taky jsem si pořád říkala, že děti v dnešní době mají mnohem víc všeho - možností, hraček...jo, jenže taky poruch učení, výchovných problémů apod.).
"...mé dětství nebylo možná nejkrásnější, ale určitě bylo v rámci tehdejších možností překrásné a jedinečné a zcela moje a neopakovatelné. Vše, co se v něm odehrálo, i to bolestivé a nehezké, mělo svůj význam a dopomohlo mi vytvořit mou jedinečnou osobnost právě takovou, jaká dnes je...Přijímám své dětství jako součást mé historie takové, jaké bylo, a děkuji za něj....věřím, že nebýt těch strastí a pádů, nikdy by nebyly ani ty vrcholy a vzlety, které nad vše ostatní přesahovaly....Každý stín je vrhán světlem. A vše zlé je pro něco dobré a já jsem toho důkazem. A to, že jsem neměla na ZŠ pořádné kamarády a pipka M. si na mě honila ego? Alespoň si umím pravých přátel víc vážit a nebrat je jako samozřejmost.A na příkladu slečny krávy se alespoň dobře demonstruje moje nesmrtelné krého: NA KAŽDOU SVINI SE VAŘÍ VODA!...Ten incident s třídní na školním výletě se dá brát jako do nebe volajcí nespravedlnost, ale také se to může vysvětlit jako pouhý důkaz, jak jí záleželo na tom, aby ze mě vyrostl nezkažený morálně rovný člověk...." (měla jsem třídní ráda a měla jsem k ní úctu, jenže ona náš vztah naprosto pokazila, když mě tenkrát křivě obvinila a před celou třídou udělala hysterický výstup, co si to jako dovoluji a co si o sobě myslím..já měla 13, dost blbý věk, chápeš! Navíc taková ta hodná milá poctivá holčička se smutnou minulostí, která je fakt citlivá na hodnocení dospělých...Takže jsem se akorát zhroutila a bylo to všechno ještě horší. A dost těžko se mi pak hledala cesta k ní zpět, což bylo ale nutné, když jsem vedle ní měla strávit ještě dalších 6 let. Ale už nikdy to nebylo fajn jako dřív :-(

" ...I já jsem jen člověk a to je dobře. Mám tudíž všechna privilégia i nevýhody, které z toho vyplývají. Mohu tedy cítit nejen smutek a úzkost, ale také radost a spokojenost, třeba nad svou vlastní odhodlaností, zodpovědností a cílevědomostí, se kterými jsem měnila své sny a přání ve skutečnost - jako třeba kontaktní čočky, piercing, konkurz na stáž ve Finsku...Kromě toho mám obrovskou výhodu v tom, že mě nebrzdí žádné hloupé předsudky, přestože jsem holka z vesnice :-)
...Měla jsem vše potřebné k tomu, aby ze mě vyrostl člověk a k tomu ještě v rukávu trumfy jako bystrost, důvtip, inteligenci, srdce na pravém místě a upřimnou nezištnou povahu. Co víc si přát?....Jsem šťastná, že jsem taková, jaká právě jsem. ...Musí mi být jasné, že můj život hodnotu má a nic na tom nezmění ani mé smutné vzpomínky, lidi, co se mi snaží házet pod nohy klacky, zdravotní problémy nebo nepřízeň osudu. Vše je tak, jak má být. TEČKA.     MAUCTA VŠEM"
Není lepší příležitost, jak se vyrovnat s ránami minulosti, než o nich napsat s pochopením a odpuštěním, přijetím. Mají pak větší platnost :-) Nebo si myslíš, že všechno ve tvém životě je a bylo vždycky O.K.? To, že o ničem teď nevíš, neznamená, že to někde v tobě není zalezlé a nečeká na příležitost  zaútočit. Právě při psaní to může vylézt. Já osobně si myslím, že je dobré být se všemi svými vzpomínkami za dobře :-) Ale třeba se pletu. Takže buď můžeš psát o těch nepříjemnějších stránkách vaší minulosti a tvého já
(a pak celý papír zničit, uleví se ti), a potom /nebo se zaměř na to lepší a pěkně to vychval až do nebes. Každý má určitě čím se "pyšnit" a opravdu to nemusí být zlatá medaile, Nobelova cena nebo jiné veřejné potvrzení. Není potřeba být na sebe tak přísný. A srovnávat se s ostatními (co komu jde lépe) taky není nutné. Prostě jen přemýšlej, co tobě osobně přináší radost, co máš na sobě ráda, bez ohledu na okolí. Líbí se ti tvůj styl, i když ti ho nikdo nikdy nepochválil? No a co? Pokud jsi nikdy nepochválila sama sebe není divu, že ani ostatní nemají důvod. To, co vyzařuješ, je nesmírně důležité. A já věřím, že tvůj životopis ti rozhodně pomůže k lepšímu a pozitivnějšímu vyzařování.

 Mno, ty, kteří si myslí něco o svěrací kazajce, stejně asi nepřesvědčím, že to mají alespoň zkusit a že není co ztratit, naopak jen hodně získat. Ti ostatní (jsou-li tací) to ví. Jestli nevíš, jak začít a o čem vlastně psát, můžou ti pomoci následující otázky:
Jak ses změnila v průběhu svého života?
Jaká jsi byla v dětství a jaká jsi teď?
Co tě v životě zatím nejvíc ovlivnilo?
Jaká bys chtěla být?
Co máš na svém životě nejraději?
Za co můžeš být vděčná svému životu?
V jakých chvílích býváš nejšťastnější?
Co tě dělá takovou, jaká jsi?
Bez jaké své vlastnosti bys nechtěla být?
Za co ti nejvíc lidé děkují?
Kdy na tebe rodiče nebo někdo z okolí byl pyšný?
Jaké jsou tvé kladné stránky?
Čím jsi kdy udělala jiné osobě radost?

Komu se nápad s životopisem protiví, nemusí to vzdávat, je tu ještě jedna varianta - napsat si dopis. Sama sobě! Ano!!  Člověk sám k sobě promlouvá dost často, tak proč to nehodit na papír. Rozsah a obsah je na tobě, ale pozitivně a laskavě, prosím!





Chce to trochu odvahy, to uznávám. Ale život je boj, k němu je odvaha potřeba pořád :-)
Snad jsem se s tím tady nepatlala zbytečně....místo co bych se učila na státnice z psychologie, hm, hm...
A za odměnu si jdu dát palačinky s prvními letošními jahodami.

Děkuji za pozornost,
s pozdravem

placataplaneta.blogspot.com

1OO zlatých pravidel pro spokojený život

Aneb malá recenze s velkými věcmi, které stojí za přečtení. Protože jich tato kniha od britského autora Richarda Templara opravdu obsahuje 100 a já nemíním strávit nad klávesnicí u PC celou noc (když navíc ráno brzo stávám a pádím k zubaři, to se mám :-P) a navíc nechci ubírat knihkupectvím či knihovnám jejich kšefty, tak jsem vybrala ty nejzajímavější, které podle mě rozhodně vyčnívají ze všech ostatních pravidel do dálky i výšky a jsou tak těmi nejzásadnějími. A opravdu mě zaujaly. Třeba bude mít někdo podobný pohled.
CO SE STALO, STALO SE
- to, že mi někdo v minulosti ukřivdil nebo jinak ublížil nemusel být jeho záměr. Nemuselo to být proto, že by byl zlý. Možná byl jen tak omezený, hloupý a naivní, že se ke mně lépe zachovat prostě neuměl.
SMIŘTE SE S TÍM, JACÍ JSTE
- uvědomte si, že jste zcela jedinečná a unikátní bytost, která na tomhle světě přesně s takovým souborem vlastností nikdy neexistovala a už nikdy v budoucnu existovat nebude! No není to úžasné? Podle mě ano.
NEZABÝVEJTE SE MINULOSTI
- ničemu a NIKOMU to neprospěje. Každé ráno člověk začíná od znova. Ano, mohou tu být záležitosti, které přetrvávají z minulých dnů, ale právě dnes a právě TEĎ se k nim můžete naprosto jedinečně postavit a naložit s nimi. Stačí třeba změnit postoj k záležitosti a najednou se celá věc jeví úplně jinak. Každý okamžik je nový začátek zbytku vašeho života :-)
NEŽIJTE V BUDOUCNOSTI
- protože vám může utéct něco důležitého z tvé přítomnosti! Ano, plánovat věci je důležité. Ale ne na úkor přítomnosti. A navíc zdaleka ne vše si člověk může naplánovat.
NELITUJTE, ŽE JSTE NĚCO NEUDĚLALI
- nikdy není pozdě! Jak píše autor: svět se dělí na ty, kteří se na ostatní dívají se závistí, a na ty, kteří v nich vidí svou motivaci.
ÚPLNĚ NEJLEPŠÍ NE SKORO NEJLEPŠÍM SE SNAŽTE BÝT VE VŠEM, CO DĚLÁTE
- ne, to není pobídka k perfekcionismu, jen inspirace k tomu, aby se každý stal sám sobě svým vlastním soudcem - protože pak bude mít jako jediný možnost nastavovat "měřítka" nebo "kritéria" pro svůj výkon, a bude tak vědět, že on sám podal nejlepší možný výkon, jaký mohl, i když jeho okolí se na to dívá jinak
KAŽDÝ DEN SI PRO SEBE VYHRAĎTE KOUSEK MÍSTA
- nestačí se jen věnovat svému koníčku nebo dělat něco, co mě baví, protože i to vyžaduje od těla námahu. Nejlepší je prostě jen dýchat, uvědomvat si sám sebe, svoje místo ve vesmíru...
NEZTRÁCEJTE SMYSL PRO HUMOR
- humor je sůl života a kdo je jí dobře prosolen, uchová se dlouho čerstvý.
OBLÉKEJTE SE, JAKO BY BYL DNEŠNÍ DEN DŮLEŽITÝ
- nikdy nevíte, co se stane
ODPOUŠTĚT NEBOLÍ
- být shovívaví a umět odpouštět neznamená, že si necháte všechno líbit a že nemáte svou hrdost! Odpuštěním ukážete, že jste lepší než ti, kterým odpouštíte! Vy byste taky nechtěli, aby vám lidé nikdy neodpustili...

A jaké je to vaše pravidlo?

A aby se vám o něm lépe přemýšlelo, dám sem jednu velmi, velmi hlubokou přemýšlivou písničku, kterou si pouštím vždy, když je mi ouvej, a bezpodmínečně chci, aby ji hráli na mém pohřbu.

Čičičí

Co by to bylo za správný blog, kdyby v něm chybělo nějaké krásné žvížátko, že jo? :-) Jsem kočkomil. Neříkám, že psi mě nezajímají, ale tak nějak je u mě prostě kočky porazily. Ale do budoucna mám velké plány, ve kterých se myslí na oba zvířecí druhy.
Od dětství jsem chtěla nějaké domácí zvíře (ne, mami, rybičky za studeným sklem akvária fakt za domácí zvíře nepovažuji, spíše je to pohyblivá dekorace), ale nebylo mi přáno. Měla jsem jen bratra a spoustu alergií, podlomenou imunitu a úzkostnou maminku (a tatínka). Ale v 15 přišla moje velká chvíle, kdy už rodiče prostě nemohli dále odolávat...a pořídili mi křečka. Byl to sameček (jak řekli ve zverimexu). Ale ne nadlouho. Do týdne porodil několik krvavých tvorečků - nerozplývejte se, protože v poporodní psychóze všechny kromě jednoho snědl - a o to poslední se nedokázal moc dobře postarat a tak mládě skončilo celkem záhy v křeččím nebi, které máme na zahradě u vinné révy....a jeho maminka ho jednoho dne také odešla navštívit.
To už jsem ale měla doma můj SPLNĚNÝ SEN. Moje nej kámoška (jak jinak :-) ) už nemohla déle poslouchat moje ódy na kočičky - jak jsou krásné, elegantní, něhu vzbuzující a k zulíbání a k 16. narozeninám jsem si od ní přivezla v krabici od bot (aby mě řidič autobusu nevyhodil)...

Ano! Najednou byla tady! Malá, bezbranná, mňoukající a po mamince tesknící Laura (dovezla jsem si ji na 1. června). Nejdřív jsem ji chtěla před našima zatloukat (narozeninový dárek byl totiž tajná hurá akce), tak kočka putovala do kotelny (promiň, Lauro), ale já jsem tak poctivá, že prostě nedovedu lhát, a tak Laurinka ještě téhož dne nastartovala svou hvězdnou kariéru nejoblíbenějšího člena domácnosti, kterým je doteď. Máma dřív nechtěla o kočce ani slyšet...a hádejte, kvůli komu se teď může přetrhnout, koho pusinkuje jako první, když se vrátí z práce, komu ochotně hledá jeho nejoblíbenější i když už značně jetou hračku- myš, a s kým spí v jedné posteli??
A takhle šel čas s naší superstar...

1) Laura dítě

...ten zvyk lézt do stísněných prostor (zvláště pak do krabic od nových spotřebičů apod.) má asi právě kvůli tomu transportu domů :-)








2) Laura teenager

 Začala vystrkovat drápky :-) (ale můžu vás ujistit, že ten pták toto setkání přežil, čestně!)









                                                                                   A i jinak si ověřovat svou identitu :-)                                                                                                                   

Z původně nejistého a opatrného posedu na mamčiných zádech...   .

                ...se stal sebejistý posed vládce vesmíru, jehož jediný pohled vás odkazoval do patřičných míst :-)

                                               

     

3) Laura žena

 A taky se začala vzdělávat! Protože práce na PC je dnes základ.












                 
Začala i spát v posteli  místo táty :-D
Alespoň tedy ve chvílích, kdy ji jí to dovolil :-) Slavná fotka, která se objevila v několika časopisech                                                                                                                                       

          .                             

Pro mě je však nadosmrti vítěznou a nejoblíbenější fotkou tahle ta. Její kvalita sice není 100%, ale při snaze o unikátní záběr se prostě musí dělat kompromisy. Pět let stará fotka. Možná i víc.








Mám tu ještě tak tisíc dalších fotek, protože Laura je velmi fotogenické stvoření a já zas velmi fotograficky zdatná :-D (autorem všech fotek jsem já), ale...dobrého pomálu, jak se říká. A ani fotky vám beztak neřeknou, jak moc celá rodina Lauru zbožňujeme. Teď se blíží její 8. narozeniny (čímž jsem nechtěně prozradila i svůj věk, no což), a ani si nechci pomyslet, co si počneme, až tady nebude. To bude na vyhlášení státního smutku, fakt.
A veledůležité sdělení všem: pořiďte si kočku, změní vám život k lepšímu :-) Ne, to je trochu legrace. Ale jen trochu. Každé splnění snu, o kterém spoustu let sníte (zvlášť když je to kočka :-) ) vám změní život k lepšímu. A když tím změníte život k lepšímu i dalším lidem (rodičům, třeba) je to rovnou významná položka na váš osobní životopis vašich úspěchů a sebehodnoty (doporučuji si sepsat...ale o to až někdy příště - stojí za samotný článek). Tímto článkem zdravím hlavně svou alergoložku, která mi předepisuje léky na mou alergii na kočky a jiné moje alergeny :-D  Láska je prostě láska, no!
Díky za pozornost, mějte se blaze.

čoko svět

Vítejte, čokomilci!
Poslední dobou jsem ochutnala mračna skvělých čokolád a protože ne každý má čas a chuť zkoušet hnusné čokolády, aby zjistil, že jsou hnusné, podělím se s vámi o moje typy, které sice nezaručují, že vám budou chutnat stejně, ale aspoň vás upozorní na to, že existují :-)

Lindt Creation DÉLICE COCO

Mám kokosové období a kokos mi prostě moc chutná. K tomu lahodná mléčná rozplývající se čokoláda s úžasnou plnou chutí s máslovými tóny :-)

seženete: např. v Tescu, Intersparu
Cena: kolem 100Kč :-(

150g










  Plantagen Schokolade

Velká rodina kvalitních čokolád v mnoha variantách
s obsahem kakaa od 35 do 80%.
 Noumea -35%
 Java - 37%
 Madanga - 39%
 Guacimo - 47% -----potud mléčná
 Amacado - 60%
 El Cuador -70%
 Tobago - 75%
 Tembadoro - 80% ------ty 4 už řádně hořké :-)

Všechny druhy se vyrábí nejen v podobě tabulkové čokolády, ale také jako dlouhá tyčinka (40g) a pro ty, kdo by chtěl spíš ochutnat a vybrat si, která varianta bude pro něj ta NEJ, je tu ideální možnost: malé čokoládičky v jedné pixle :-)

Seženete: koupila jsem jen v Kauflandu, na netu jsou mnohem dražší.
cena: tabulka cca 40kč, tyčinka cca 20kč, pixla (24ks) cca 50kč.
Rozhodně doporučuji. Mým favoritem je Java a Madanga.

Dolfin

Pokud vás přitahují čokolády s neobvyklými přísadami, tak si vám dovoluji představit přímo supermagnety :-) Tyhle malé zázraky obsahují kromě mléčné nebo tmavé kvalitní belgické čokolády i překvapení, které byste hledali spíše v exotické kuchyni. Kousky jasmínu, indického koření masala, bílý pepř a kardamon, anýz, levandule...jsou jen některé z úchvatných příslibů labužnických okamžiků :-) Trochu potíž je s jejich sháněním: měly by se necházet v obchodech se zdravou výživou, ale já byla úspěšná tak v 1 z 10, takže kdo je opravdu chce ochutnat, měl by se obrnit trpělivostí a odolností vůči otázkám:" Cože to chcete? Co to je? Jakže?" Ale vyplatí se, přísahám :-)

Ritter sport

Znáte? Papáte? Dřív mi nějak extra nechutnaly, nevím proč. Ale teď si to vynahrazuji. Nejdřív jsem si zamilovala bílou s oříšky, pak pralinkovou a karamelovou s oříšky. A ta se sušenkou je taky labůžo. Pokud se chcete namlsat očima ještě víc, koukněte na ofiko stránky. Jen pak asi budete hodně nešťastní, že žijete právě v ČR, protože u nás je k dostání jen hrstka příchutí. A často se dělají limitky, o vánocích třeba byla čokoška s vanilkovými rohlíčky - dokonalá, plačte, kdož ji neochutnal :) Na jaře byla vanilková, pak s kakaovým krémem a čoko kouskama, a myslím, že ještě oříšková. A na léto se chystá (tramtadadá, ale nevím, jestli i k nám): bílá s kokosem, les.ovocně-jogurtová a třešňově- jogurtová. Teď mám ale počíháno

na jinou příchuť, a to Napolitan wafer - z důvěryhodných zdrojů mám informaci, že prý chutná jako Kinder Bueno...a to já teda fakt můžu :-) Jen to nikde nemůžu objevit (klasika), už jsem byla i v jednom specializovaném čokoládovém obchodě, kde mají snad 100 druhů čokolád, ale tuhle tam neměli - což se ani nedivím, jestli je tak úžasná. .
Kde sehnat: Billa, Interspar, Lidl....
Cena: 18-29 Kč

Geisha - Fazer

Moje chuťové sympatie k této čokoládě se změnila ve chvíli, kdy jsem si uvědomila (až letos!!!), že se vyrábí ve Finsku (moje sympatie k lékořici se však ani po mém pobytu tam nezměnila, blééé). A je opravdu poznat, že je prostě JINÁ :-) Jestli lepší nebo horší, to musíte posoudit sami. Já mám jasno. Jo a je to mléčná s lískooříškovým krémem. Teď začali i s "dreamy caramel", ale oříšek nepřekonal. Naopak svého času byla třeba v Globusu k dostání další výborná finská čokoláda: plněná opravdovým výborným karamelem (kterého tam bylo víc než čokolády), ted už jsem ji bohužel u nás nezahlédla. Ale dobře vám radím: až se ocitnete ve Finsku, nezapomeňte si ji koupit :-)  Prodávají se i jako karamely v čokoládě. Mimochodem Geisha se dá koupit            

také ve formě malých pralinek - a to i u nás.

K dostání: Albert, Tesco, Globus, Interspar...
Cena: cca 30 Kč, pralinky cca 100 Kč


Milka
Ve srovnání s předešlými čokoládami se není co divit, že už z ní prostě nepadám do mdlob ani nesedám na zadek, jako dřív, když to byla jediná "lepší" čokoláda u nás sehnatelná. Ale tomu je teď jinak. Přesto mám i dnes několik oblíbenců.

Hrušková už asi není k sehnání :-( Doufám, že jste ji stihli :-)
Zato jahodová je byla a bude stálicí ještě na dlouho.

K sehnání: hrušková: nikde
                 jahodová: všude :-)
cena: cca 20 Kč

Pozor! Pozor! Čtení na vlastní nebezpečí :) Při hledání obrázků pro tento článek jsem našla neuvěřitelný e-shop A obávám se, že velmi brzo (třeba to vydržím alespoň do svých druhých státnic :-) ) tam udělám mega objednávku....Věděli jste, že existuje Milka s příchutí OREO? A cappucino Jacobs s příchutí OREO? A Milka s karamelovýma kouskama Deim? A vanilková Coca-cola?? A mohla bych ještě pokračovat!
Myslím, že labužníkovy příspěvky budu přidávat častěji, dnes mě to fakt bavilo (i když to píšu už asi 3 hodiny...ale mezitím jsem ještě stihla fandit při hokeji :-) ).
Tak díky za pozornost. Doufám, že jste si to užili stejně jako já psaní.
Mějte se blaze.