London

Na sklonku svého 24. roku věku jsem se konečně "přinutila" k napsání dalšího článku. Takže jsem se i já nechala vylákat do hlavního města toho ostrova za kanálem.

Host máma mě odvezla ráno na vlak. Ta jízdenka, o kterou si u okýnka máte říct, aby jste tam kromě jízdy z/do Londýna měli i celodenní vstup do metra se jmenuje London Travel card. I se zpáteční jízdenkou mě vyšla asi na 19 liber, takže nic levného, ale s tím se tak nějak počítá. Ve vlacích tu nechodí průvodčí (s výjimkou revizorů), neznamená to ale, že je tady ráj černopasažerů, fígl spočívá v tom, že svou jízdenkou musíte projet turniketem, který je buď před vstupem na nástupiště, anebo, což bylo i v mém případě,  až při východu z nádraží, jinak se ven nedostanete.  Už ve vlaku jsem seděla vedle skupiny Češek(myslím, že taky au-pair), na nádraží jsem pak měla sraz s dalšími dvěma. Myslela jsem si, jak to bude super, když budu v Londýně s někým, kdo tam není poprvé, že alespoň budu mít průvodce. Jo, povídali, že mu hráli. Když je tam někdo popáté, tak už není tak krásně nadšený, jako já, a nejede tam za účelem poznat město. Jeho problém. Moje společnost se chtěla  pouze zabavit na atrakci jménem Dungeon, což bych popsala jako interaktivní dům hrůzy, oživlé mrtvoly, tma, temné historky z Londýna - Jack Rozparovač, požár 1666, lekačky... Prostě proč bych utrácela nehorázné prachy hned na začátku mého poznávání města, když z něj ještě nic pořádného neznám? To radši přece dám peníze za něco, abych to skóre otočila. Bohužel jsem si po výlezu z metra svého nadšení z velkoměsta moc neužila. Vetřel se k nám hned nějaký dotěrný idiot v kostýmu právě z atrakce, kterou jsem popisovala, a začal do nás něco valit o výhodné nabídce, když navštívíme ještě támto a tak...fuck off! A když konečně zklapnul a my udělaly tak 4 kroky dál, lapil nás do pasti další z té dotěrné bandy (už proto bych tam nikdy nešla!!!). Jsem bohužel člověk, kterému na detailech záleží a pro který si nebojí přiznat, že první dojmy jsou důležitá věc a rozhodují o spoustě věcech. Třeba o tom, že mi zkazí celý den. Jo! Tak jsem se úplně na mrtvici trhla a šla poznávat krásy Londýna sama. Ono jaksi už z toho principu, že bylo fakt hnusné počasí, nemohlo být o opravdových "krásách" ani řeč. Vypadalo to spíš, že Lord Voldemort už zase obživl a každou chvílí zaútočí. Ale to mi mé odhodlání žasnout a užít si to tam nemohlo zkazit, pche! No, litovala jsem, že jsem si nevzala ze své středoškolské angličtiny mapu L. kterou jsme dostávali k domácí úloze beztak několikrát. Takhle jsem se musela spoléhat jen na info panely na některých místech a na ochotu turistů mi srozumitelně vysvětlti cestu :-D Ale nakonec jsem se k London Eye opravdu dostala! Což bych můj hlavní cíl dne, takže jsem si mohl pogratulovat, to jsem ještě nevěděla, co bude následovat. Chvíli, kdy jsem dorazila k této atrakci, a kdy jsem konečně nastoupila do jedné z jejich kabinek, dělila od sebe asi HODINA času! Neuvěřitelné! První bylo vystát frontu na lístek, ne vlastně, první bylo ZJISTIT, kde vlastně ten lístek můžu koupit. Dvakrát jsem se zařadila do špatné fronty - páč je tam i spousta míst, kde si lidi jen vyzvedávají vstupenky, které si už zakoupili on-line přes internet. Proč proboha nemůžou mít úplně jednoduchý systém, a to ten, že by se lístek prostě koupil přímo před kabinkou před nástupem?! říkala jsem si asi storkát. Dyť to by bylo milionkrát jedodušší!! Prostě Pepa by mi prodal lístek u okýnka před nástupištěm  a Karel by odtrhl kontrolní ústřižek, já bych vlezla do kabinky a bylo by! Ale ne, tady se prostě nejdřív musí jít (a NAJÍT) do budovy, asi 100m od kola a vystát půlhodinovou frontu, páč je to míto prodeje všech možných i nemožných Londýnských atrakcí, na které ještě navíc mají slevu, když si jich člověk koupí víc naráz. Pak jsem se konečně zařadila do x-metrové fronty, která se navíc ještě párkrát musela přeorganizovávat podle pokynů paní s megafonem (přiznám se, nerozuměla jsem jí ani slovo, ale mám pozorovací talent, pochopila jsem to :-) ). V nekonečné frontě za mnou stáli dva francouzští spratci a já začínám pochybovat, že tu Franci v srpnu ještě chci navštívit. Ale naopak na mě udělaly dojem dobré bezpečnostní kontroly (taky Londýn, žejo!), všem prohledávali batohy, kabelky...ojížděli detektorem kovu nebo výbušnin nebo co já vím :-) A pak jsem se konečně dostala na řadu a ...zastavila přímo předemnou úžasná červená kabinka -jediná taková na London Eye...ono samozřejmě všechny z těch 32 kabinek jsou jediné, ale ....všechny další jsou bílé, ale zrovna na mou skupinku cestujících vyšla červená, juhůůů. To byla asi nejlepší část dne. Hned vedle projití se po Millenium bridge, který zničili Smrtijedi v 6. díle HP a mně se  ten most strašně líbil a chtěla jsem ho vidět a našla jsem ho úplnou náhodou a neplánovaně. JInak ale v LOndýně nenajdete podle mě náhodou vůbec nic. Když nevíte přesnou adresu např. obchodu,  tak je to docela bez šance. Já ať jsem vystoupila kdekoliv,  všude samé banky a kanceláře a kavárny, nic jiného :-( Takže z plánovaných nákupů pro mě nebylo nic. Sice jsem byla dovlečena i do proslulé čtvrti Camden,kde jsou velké trhy (plné kýčovitých a nevkusných věcí, doplnila bych), ale opravdu mě tam nic neoslovilo, krom  toho to tam smrdělo a řvala tam hudba a těch lidí!!!! Hexamiliony....to teda všude v Londýně, hnus! Ano, v této chvíli jsem opravdu musela zatlačit slzu po Finsku :-)

Pro mě bylo první setkání s Londýnem docela zklamání, na to, jak jsem se těšila :-(

Ovšem příště.....příště to bude jiná! Na seznamu mám: Hyde park, Buckingham palace, Downing street 10,  Picadely circuis - nebo jak se to píše :) a uvidíme...

Zde přikládám mnoho foto Užijte si to!

 Příště bude další výlet...někam, kde to začíná na O. A taky moje ŽIVOTNÍ setkání, kvůli kterému jsem hlavně do Anglie jela :-) Dochází mi to až zpětně! Já to fakt viděla!!! Byla jsem tam, hurá!!! Můj život je naplněn!  Pokračování až budu o rok starší :-) (Něco mi říká, že dort zítra nebude, nevadí).

Anglie 6)

Tak jsem navštívila Cambridge, jak jste si mohli přečíst v minulém díle, a o týden později konečně i Londýn...ale o tom až později. Nejprve je na řadě, co přinesl uplynulý týden. Zlobení dětí asi vynechám, to už by mohlo začít nudit. Rozhodně se nic nezměnilo, nezoufejte :-) Jen mi to už začíná být taky jedno, to ječení a křik na cestě do/z školy. To, že mě už zná celá vesnice - tedy alespoň ta část, která doprovází své ratolesti taky do školy, a že mě pak zdraví už kde kdo ba dokonce na mě mává plno neznámých lidí z auta :-D Dobrý způsob nenásilného a přirozeného sbližování :-))

Odhodlala jsem se konečně jít zaregistrovat k místnímu lékaři, abych dostala své číslo pojištěnce, kdyby náhodou něco. Sice pochybuji, že bych ho někdy doopravdy dobrovolně vyhledala, ale jsem ten typ, co má rád jistotu. Už vyplňování vstupního dotazníku byl dobrý zážitek. Jen pro vaši informaci, aby jste byli připravení, až budete taky vyplňovat v Anglii takový dotazník, byly tam otázky na obvod pasu, frekvenci cvičení, nemoci v rodině, formu antikoncepce, kterou používám...jestli si pravidelně samovyšetřuji prsa (muži varlata) a ještě tam byl alkohol test, kolik a jak často piju...pak se stejně ještě na to samé ptali při vstupní prohlídce, takže nevím. Mno, tak jsem to zanesla tam, kde jsem to dostala, a prý, že mám přijít na prohlídku (?), tak jo, teda. Měla jsem mega strach, že jim nebudu rozumět. A opravdu jsem té zdr. sestře nerozuměla :-D (ujala se mě totiž sestra, mají tady mnohem víc kompetenci, můžou předepisovat i nějaké léky, prostě lehčí případy jdou k sestrám a ty rozhodnou, jestli je pošlou k doktorovi..). Tak ona začala i znakovat, no připadala jsem si jak blbec, ale pak jsem se rozmluvila, tak to bylo o.k. Zvážila mě, změřila, změřila mi o obvod toho pasu :-D, tlak mi taky změřila a ještě jsem dostala lahvičku, že mám ráno donést moč, že test na cukrovku...proč ne, žejo? Ale na výsledky jsem si už nevolala, páč mi to přišlo zbytečné (stejně jako celé testování). A tak jsem se teda stala u lékaře zaregistrovaná, hurá :-)

Udělala jsem velký jazykový pokrok :-D Už se nestydím přiznat, že něčemu nerozumím :-D Dřív jsem byla schopná všechno odkejvat a za nic na světě nedát znát, že nevím, jaká bije. Už s tím přestávám...taky proto, že se pořád někdo něco přiváží - jako kurýr třeba. Také je tu móda kupovat jídlo přes internet, čehož hostmáti hojně využívá, takže jsem už nejednou přebírala a podepisovala faktury...a u toho by bylo docela dobrý rozumět tomu :-)

A protože nemám roupama co dělat a přišlo mi to jako bezva nápad,  vytvořila jsem - i když nad tímto fenoménem vrtí značná část inteligentní veřejnosti hlavou nebo je dokonce znechucena, stránku na facebooku  pro Přiznání Au-pair. K mému překvapení je tam už přes 170 lidí a přiznání opravdu chodí, občas nestačím ani vkládat. A občas se teda nestačím divit...když tam napsala třeba jedna rozhořčená matka, co má sama au-pair. No jo, bez skandálu by to nešlo, přece :-) Opravdu zajímavá přiznání mi chodí, to by jeden nevymyslel. Jestli chcete, mrkněte, pomluvte a podobně :-) Podle libosti.

A ke kávě nebo k čaji moje první povedené cookies :-) (změkly teda až 3.den, ale to ještě dopiluji, pokusů bude ještě dost. Hlavně, že chutnaly).

Příště se podívám na zoubek Londonu. Bye!

Cambridge

Jaký byl můj první výlet za krásami a překvapením této země? Úžasný! Užila jsem si ho jako každý jiný turista a vůbec mi nebylo hloupé nadšeně óchat, áchat, týjovat a vybít si baterku ve foťáku během první půl hodiny :-) Tak jako tak mi je blogger odmítá nahrát (asi je tak ohromen jejich krásou...), takže sem dávám odkaz na rajce. Vyřešeno :-)
http://finskahrdinka.rajce.idnes.cz/Cambridge

Na univerzity bohužel turisty nepouští. Při návště jakéhokoliv města autem je výhodnější auto zaparkovat na přímětských parkovištích "Park& Ride", odkud se do centra dostanete pohodlně velmi frekventovanou městskou dopravou. Host máti tvrdila, že jinde než v Londýně neseženu žádné pohledy města...není tomu tak. V Cambridge jsem je objevila. Pohled s hlavou Lady D mě teda hodně zrozpačitěl...

Výlet do Cambridge jednoznačně doporučuji!!! (Víc než do Londýna...v jednom z dalších příspěvků).

Anglie 5)

Takže tu jsem měsíc, hurá! Zjistila jsem za tu dobu mnoho věcí...k těm, co jsem ještě neuvedla do dřívějších příspěvků, patří tyto:

- ty děti jsou zplozenci Satana, to jinak není možné

- jejich babča z anglické (spíše tedy skotské) větve má příšerného psa o velikosti statné dogy..(je to kříženec z útulku a jedna z jeho půlky je pudl, takže si to dejte dohromady :-)) a to monstrum si sem přivezla na návštěvu - ještěže mám pokoj v patře...hned jak se nám ho podařilo vystrnadit na zahradu, udělal tam pořádnou hromádku...teda spíš hromadu. Doufám, že k nim ta babča nejezdí moc často

- mátová pěna je i přes svůj obskurní název fakt moc dobrá...hlavně dobře osvěží dech

- auta běžného typu (tedy volant vlevo :-) ) jsou zde také možná, ale nelze je tu pojistit

- pohled do ČR - jako známka tím myslím, stojí 88p (88 x 0,3=cca 24 Kč) a trvá to jen 2 dny, paráda

- předevčírem jsem potkala prvního (po skoro měsíci!) fakt hezkého Brita, ha ha ha. Vždycky (rozuměj: potkala jsem ho tu dvakrát) na mě tak krásně mrkne

- lidi se tu zdraví mnohem víc než v ČR, šokovali mě hlavně zdejší důchodci, kteří zdravili i mě (cizáka a navíc mladou žábu!)  jako první. Tak teď už zdravím taky všechny. A usmívám se u toho tak, že když dojdu domů, mám sanici ztuhlou v křeči

- trendem je tu nakupovat potraviny přes internet, dodávka s chladícím boxem vám to doveze až domů a vy tak nemusíte mrhat svým časem blouděním mezi regály

- lidé tu podle mě vypadají neuvěřitelně tuctově...řekněme, že takové filmy s Harry Potterem jsou výmluvným průřezem britskou populací - nemůžu si pomoct, prostě

Co bych dodala k těm kojotům, které tu mám drezúrovat? Že mám naštěstí příliš krátkou paměť, takže výpis všech jejich faulu tu nebude následovat. Fakt si to nepamatuji. Věci, co mě štvou, prostě rychle zapomínám. Shrnula bych to takhle: malej je umanutý panovačný usmrkánek, který začne vyvádět kvůli každé blbé odchylce v jeho očekáváních (čili: když není po jeho) a jedná se často o absolutně absurdní věci: třeba to, že je na jeho talíři, který mu podávám z myčky, a na který si má položit sušenku, je kapka vody!!! Chápete? A on kvůli tomu řve, jako by ho někdo píchal vidlema do zadku (hm...krásná představa...). Nebo mě nutí, abych jezdila autíčkem přesně za ním a nesmím vybočit z "dráhy" (na koberci žádná není, je to prostě jen jeho pocit) ani o píď, jinak začne ublíženě ječet, že musím jet "touhle" cestou! Nejvíc mě asi vytáčí, že naprosto neumí improvizovat a po jakémkoliv neúspěchu se hned vzdává (a nemá s ničím trpělivost, hned to háže kolem sebe - hračky, knihy, puzzle..všechno), divím se, že se naučil vůbec chodit s takovmhle přístupem. Takže místo aby něco zkoušel znova, tak hned na mě: pomož mi, pomož mi. Arrrgh! Taky nezná mírů, takže už mám od něj plno modřin, vyškubal mi už plno vlasů (musím si zapsat, že nesmím zapomínat dělat si culík). Prostě ďábel...který ani neumí pořádně mluvit, patlá a moje "hluchota" k jeho nesrozumitelnému projevu ho ještě víc dráždí a nejednou přivodí hysterický záchvat. Jo, rodiny, ve kterch je vše o.k., si přece nemusí pořizovat au-pairku, že! V posledních dnech už ale vidím plamínky naděje alespoň v tom, že se snaží podržet si při "wee-wee" sám pindíka! :-)

Teď ten starší. Provokuje malého - ví, že malej prostě ještě spoustu věcí nedokáže, že není tak obratný, chytrý, bystrý...apod., a využívá toho....takže k těm milionům důvodů jeho hysterčení se přidává ještě důvod: škádlení ze strany bratra. Taky má teď období až moc velké fantazie a moc kouká na dětské seriály v TV- špatná kombinace, tuze zlá. Takže teď pořád zkouší v obýváku karate (želvy Ninja), nebo zápasy s imaginárními Pokémony...hraje si na to, že má velkou zoo (no, to je fakt, zvířecích figurek má alespoň 50), na evakuaci při  požáru a jinch katastrofách....a vždy se do toho tak zabere, až mě tím vytáčí do běla (ne, teď nemůžu jít do školy, teď musíme evakuovat zoo!) Uááá. No a seriál Horrid Henry (hrozný Henry) ho zas inspiruje k drzosti a odmlouvání a hrozným hovadinám... Tak třeba dnes....to bude příběh Dne s výborným rozuzlením:-)

1)  Takhle se to ráno odehrálo. Bylo hezky, jasno, ale starší trval na deštníku (protože s ním dělá ptákoviny- střílí s ním po lidech, ptácích apod., roztáhnutý je jako štít proti asteroidům, dále je to satelitní přijímač na TV apod. , a cesta pak trvá 2x déle... prostě pitomec hroznej, takže jsem mu ho samozřejmě zakázala (krom toho jako jindy bych ten deštník i dnes musela ze školy nést milostpánovi já sama) a on začal natahovat, porvali jsme se o něj, já vyhrála a dala deštník na skříň do kuchyně. On mezitím vylovil mega tátův deštník :-/ Už jsem neměla chuť se s ním hádat. Vytáhla jsem kočár pro malého (sporťák, protože Malej je ke všem svým mínusům ještě hrozně líný, takže radši beru kočár, než aby měl hysterák na ulici, že nikam nejde a že ho musím nést....), posadila jsem ho na něj.  No a Starší si na něj vylezl taky! Nejenže na takovou váhu není ten kočár evidentně stavěný  -už je kvůli tomu rozglancanej dost, ale taky se stává neovladatelným, co je značná komplikace na děsivě křivé a strmé cestě, která je na ulici (kočárek se pořád stáčí doleva z cesty do příkopu...). Tohle udělal tento týden už poněkolikáté. Do toho ještě šavloval tím obřím deštníkem. No já kýpěla zlosti. Lidi na ulici měli dobrou šou. Pak se ten deštník vymrštil z jeho rukou a přistál na kapotě jednoho auta u silnice!! Takže to byla poslední kapka! Deštník šel pod kočár a harant šel z kočáru dolů ....samozřejmě se nevzdával a znovu na něj si 3x vylezl...já ho pokaždé sundala...tak mi po zbytek cesty alespoň do kočáru kopal a skákal na něj, snažil se ho pořád zabržďovat....Byla jsem tak naštvaná, že jsem se s ním ani nerozloučila u školy. Odpoledne jsem na něj vyzrála tak, že jsem kočár nevzala. Vzala jsem tříkolku pro malého na niž se nikde jeho školní taška umístit nedá (jak je zvyklý u kočáru), což se mu samozřejmě nelíbilo. Tak jsem mu řekla, že je to trest za to, jak se choval ráno. To se mu samozřejmě nelíbilo a začal trucovat. Tašku hodil na zem a že dál nejde :-D Ještě říkal, že mu nemám co poroučet a že mě nebude poslouchat (jo, btw,už jsem psala, že když odmítnu udělat, co si milostpán umane, tak do mě začne bušit nebo řekne, že jsem blbá případně idiot?). Když děcka zlobí (obzvlášť tenhle), tak s ním mluvím anglicky, protože češtinou, jak jsem vypozorovala, pohrdá a ignoruje ji zcela. Mno, takže jsme všichni 3 stáli poblíž školy a čekali kdo s koho. Naštěstí jsem ta tvrdohlavější (i když hodilo by se spíš tvrdošíjnější, razantnější) tady ještě pořád já, takže se nakonec přece jen rozešel (i s taškou v ruce!)...bylo to po mé přednášce, že nejsem jeho služka a že nebudu dělat cokoliv, co on řekne, tak ať si to uvědomí.

Pak přišla domů máti a já se rozhodla, že už fakt konečně promluvím (do tohoto dne jsem nechtěla bonzovat, abych nenarušila naše vzájemné sbližování). A řekla jsem ji to o tom kočárku ráno, to ostatní mi přišlo nepodstatné. A u večeře ona na něj udeřila, jestli dneska náhodou nezlobil...on se na mě podíval (:-D) a pípnul, že trošku možná...a tak máti na něj, že co dělal špatného...a on ji začal vykládat o tom, jak si nechtěl nést tašku domů a jak trhal sousedům z trávníku kytky (jo, to taky dělal, ale tím už se nevzrušuju, já mu to zakážu, ale on to stejně udělá...já vždycky jen sleduju, jestli se někdo z okna nedívá....stejně čekám, kdy kdo na nás vypustí čokla, nebo si příjde domů stěžovat...jo, anglick trávník, to je pojem! :) ), no, máti nestačila zírat :-D A já se málem zakuckala bramborou, jak sám sebe udal!!! Fakt jsem se v duchu tak smááála. Ha ha.  Nakonec došel až k tomu ranímu incidentu...máma mu vyčinila, a že mě musí poslouchat, když mu něco zakážu....hm, tak to jsem zvědavá. Taky jste zvědaví? :-)

A zítra Cambridge, johó.

Anglie 4)

Antibiotika dobrána. A soudě dle toho, že žiju, tak snad zabrala tak, jak měla. Huráá. Takže díky všem za posílání zdravíčka, jak vidíte, nepřišlo nazmar.

Protože jsem strávila celý volný víkend v posteli, začala jsem samozřejmě hrozně potřebovat někam vypadnout, co nejdřív to půjde. Třeba koupit přáníčko mamce ke dni matek. Pásek ke kalhotům, který mi padají a mě to štveee. Odlakovač na nehty, abych už nemusela chodit s červenýma oloupanýma nehtama. A samosebou si odpočinout! Ty děti jsou jako moc fajn a roztomilé. Alespoň hodinu denně určitě jo :-)) Ale většinu dne dělají neskutečný randál, malej odporně fňuká a piští jak malá holka. Krom toho patlá a není mu rozumět a čím víc mu nerozumím, tím víc se vzteká, že mu nerozumím a že mu nedám to, co zrovna chce. Na palici. Trošku. Když ale přestane řvát, tak pak většinou vysílením alespoň na hodinu usne. Taky dobrý. Abych byla upřímná, začínám si myslet, že má minimálně autistické rysy, ale pravděpodobně to bude prostě jen parchanství a rozmazlenost. Tak třeba dostane muffin. A on z něj začne vybírat kousky čokolády případně ovoce a házet to od sebe pryč, že to jíst nebude! Nebo udělám dva tousty, jeden pro sebe a jeden pro něj a položím je na talíř vedle sebe. A on mi oznámí, že ten svůj nechce, protože se dotýkal toho mého!! Pokračujeme ovšem dál - natřu mu toasty Nutelou a spojím je k sobě, nůž od Nutely otřu o vrchní plátek toastu. A hádejte, co on? Ano, to jíst nebude, protože ten toast je špinavý - je na něm kousíček Nutely z toho nože!!! (To je vedlejší, že tou samou Nutelou je potřený vnitřek taostů, že!). Takže musím vzít papírovou utěrku a tu Nutelu z povrchu toastu otřít, jinak to můžu celé vyhodit. Když příjde do kuchyně, začne chodit dokolečka a něco si blábolí. Všechno musí být podle něj, jakákoliv změna nebo odchylka ho obvykle hrozně rozladí. Tak já nevím, mám sklidnit svůj syndrom horlivého spec. pedgoga začátečníka nebo upozornit Matku,  že jsem sice hrozně mladá a nezkušená, ale že se mi něco nepozdává? Možná jsem ale jen zaujatá, protože mi hrozně připomíná jednoho klienta s autismem na praxi v jednom stacionáři, který stejně jako tady ten můj svěřenec pořád a všude s sebou tahal svou oblíbenou deku a muchlal se s ní a vždycky, když dostal záchvat, tak ho jedině ta deka dokázala zklidnit. 

Aby to bylo kompletní, tak ten starší už sice tak umanutý a protivný není, ale pořád vymýšlí nějaké ptákoviny - dnes se např. rozhodl, že mě naučí létat - nebojte, přežila jsem to :-D jen jsem musela projít jeho speciálním výcvikem,který měl spoustu fází, na hlavu a na  krk si nasadit ramenní chrániče, do každé ruky vzít jeden list ibišku a mávat s nima...a pak skákat na trampolíně...a děcka běhala kolem mě a smála se...dokud mě nezapálí, tak dobrý :-D Vždy, když jdeme ze školy, tak se děsím, jaký projekt zas vymyslí tentokrát. Vždy hrozně zapáleně líčí, že např. si budeme hrát na pouštní zvířata (vybereme si každý jedno zvíře z jeho knížky) a půjdeme na zahradu a tam si na ně budeme hrát), nebo že si budeme hrát na dobyvatele vesmíru (?)...Zatím statečně odolávám (chuti uškrtit ho, třeba :-) ).

Takže jsem potřebovala někam do města. Hm, zjistila jsem, že v neděli od nás nejezdí žádný autobus a v sobotu mám jet s Mámou opět se pokusit získat bankovní účet v jedné bance. No, nepodařilo se ani tentokrát...on je totiž potřeba důkaz mé nové adresy a k tomu potřebují např. účet za vodu z minulých dvou měsíců (když někdo platí jen jednou ročně nebo půlročně, tak je to pak fakt těžké) a dokonce jsem se dozvěděla, že bych vlastně měla začít studovat, protože au-pair jak je definovaná zákonem se má především v cizině vzdělávat, tak jsme z tama vystřelily jak rakety a hledáme jinou banku, kde by s tím nedělali takové tance. Nevím, jestli uspějeme, každopádně svou první výplatu už mám keš, huráááá, takže frnk nakupovat....Máma nejdřív navrhovala, že mě v tom městě (banka byla součástí megalomanského obchodního centra spojeného s dalším ještě větším obchodním centrem, takové manší město ve městě, fakt!!) nechá a pak mě odpoledne vyzvednou, až si tam pojedou koupit nové auto. Pak jí došlo, že to udělat nelze, protože dosavadní auto není tak velké, aby se do něj vešlo 5 lidí (resp. 3 lidi a 2 mamutí dětské sedačky s dětma, které zabírají téměř celý zdní prostor, fakt!), takže moje mega těšení prasklo v sekundě jako mýdlová bublina a já myslela, že začnu ronit slzy...naštěstí mě ještě předtím napadlo, že bych se mohla domů vrátit autobusem :-) Nápad za všechny pence, fakt. Nejdřív jsme se musely jít zeptat do informací, jestli vůbec nějaký takový autobus jede. Hrozně nepříjemná ženština ("ta má určitě nějaké předky v ČR", řekla Matka - ona je totiž Češka, víte? :-)) ) nám nejprve řekla, že od toho tam ona není, že ona jen prodává jízdenky na dálkové autobusy, ale pak neochotně vytáhla nějaký jízdí řád a řekla, že nic nejede. Tak mi Matka navrhla, ať jedu do nějaké jiné blízké díry, že mě tam už vyzvednout. Super! A tak jsem se mohla vrhnout po hlavě do víkendové zábavy velké části Britů, (bohužel). Byl to značně divoký zážitek.  V něčem tak odporně obrovském jsem jaktěživ nebyla a nevím, jestli chci tento monstrózní zážitek ještě zopakovat. To snad ani nebylo shopping centrum, to prostě bylo několik zastřešených ulic a křižovatek narvané obchodama...fakt! Na chodbách byly cedule s názvami ulic...a těch lidí...tisíce a tisíce, bluéh. Po pár hodinách jsem pochopila, že se vlastně motám v komplexu ne jednoho, ale dvou mega obchodních center a když náhodou objevím info tabuli, kde si můžu najít obchody a mapu, tak mi to neukáže obchody z toho druhého centra (které jako na potvoru samozřejmě zrovna chci). Začala jsem se nejednou obávat, že už nikdy neuvidím slunce, protože najít východ se ukázalo jako větší problém, než najít obchod, který zrovna potřebuji. Záludnost spočívala v tom, že ne každé dveře vedly opravdu ven a stejně tak ne každé Goodbye and thanks for visit na stěně bylo známkou, že opravdu opouštím nákupní centrum. Se zvyšujícím se počtem nachozených kilometrů a ubývajícím objemem mého žaludku se přímo úměrně zvyšovala moje panika a znechucení a přesvědčení, že ještě pár takových odpolední a vypěstuju si nějakou roztomilou duševní nemoc. V jednu chvíli už jsem si fakt chtěla sednout na zem a začít usedavě brečet. Zapomněla jsem říct, že jeden čas se mi podařilo na chvíli opustit to skleněné bludiště materialismu a pokochat se anglickým tržištěm, kde opravdu prodávali všechno (místo Vietnamců však Indové s velkými turbany a Turci nebo Arabové nebo tak nějak), nějaký týpek mi snad nabízel i drogy nebo co (já tady těm lidem prd rozumím...brzy asi napíšu bestseller Jak být v Anglii, nerozumět nikomu ani slovo a přitom si nepřipadat jako naprostý idiot, lekce první: to není tvoje chyba, že jim nerozumíš, to jej JEJICH chyba! :-D). Nutno říct, že když jsem tak bloudila uvnitř a ztrácela odvahu a humor a "půdu" pod nohama, trpce jsem litovala , že jsem si nic z nabízeného nekoupila, přišlo by vhod...jenže podruhé už jsem stejný východ a tržnici za ním neobjevila, takže smůla. Tam vůbec jsem se měla obavu pohnout z místa, protože jsem si byla naprosto jistá, že už nikdy stejné místo nenajdu znova :-)

Nejlepší ovšem přišlo na závěr...měla jsem se řidiče autobusu zeptat, jestli jede tam, kam potřebuji..za prvé šíleně šišlal...takže jsem sice byla poprskaná, ale nevěděla jsem vůbec nic. A za druhé měl nějaký fakt divný smysl pro humor (alespoň myslím, protože se furt hihňal..nebo to bylo součástí toho šišlání?), vražedná kombinace. Nejdřív minutu hledal ve svém stroječku, jestli jede tam, kam se ho ptám (on to neví z hlavy??!) a pak musel 2x celý systém nahazovat znovu, protože zamrzl...krása! A kolem projížděly další autobusy a já si říkala: co jestli tohle není ten správný autobus a já si ho právě nechávám ujet? Mno, nakonec jsem Matce mohla zavolat a hrdě oznámit, že: " tak teda jedu. Sice nevím jistě kam - protože ten řidič hrozně šišlal, ale někam určitě dojedu". Takové multikulturní okénko závěrem: byla jsem snad jediná bílá v tom autobuse. Teda já a řidič autobusu :-) A to byl ten bus narvaný. Nevím proč, ale přišlo mi to hrozně vtipné. Jsem zvědavá, co se dozvím příště. Btw: zítra máme bank holiday, děti i rodiče doma, hurá.