Odpouštět je božské a ...

Slíbené pokračování, které navazuje na článek Odpouštět je božské... , který se zabýval hlavně odpouštěním sama sobě,  a dnes tu mám ještě jednu věc, která může významně pomoci k cestě za božstvím :-))) Nejenom k odpuštění, ale vlastně úplně ke všemu...paradoxně je to podle mě vlastně úplný základ všeho (něco jako kyslík, voda a jídlo pro tělo :) ), ale přesto o ní píšu "až" teď, asi proto, že tyhle "moudrosti" by se měly dávkovat postupně a nejlíp začít s těmi jednoduššími. Ale teď už nastal ten správný čas, myslím :-)

Mnozí už asi tuší a někteří třeba i ví...že dnes bude řeč o "sebelásce" a vztahu ke svému životu jako takovému. Na pomoc tu mám knížku od Louise L. Hay -MILUJ SVŮJ ŽIVOT, jejíž název mluví asi za všechno, a nechci být falešným prorokem, ale podle mě už se na toto téma nikdy žádná lepší kniha neobjeví :) Je prostě dokonalá. Navíc je psaná takovým způsobem, že dám ruku do ohně za to, že zaujme každého čtenáře, který po ní v dobré víře sáhne. Kape z ni všeobjímající láska a velká porce vlídnosti a laskavosti, jak by řekl básník :-) Nemám moc důvěru v univerzální návody, které pomůžou všem, protože si myslím, že každý člověk je individuální a řeší úplně jiné problémy, takže jsem byla nejprve trochu skeptická, ale tato kniha nabízí ne řešení konkrétního problému, ale vybudování a zapracování na základní úrovni, se kterou se pak řeší všechny naše problémy jedna báseň :-) Ta paní zkrátka poznala za svůj život různé klienty s tolika rozmanitými problémy, že s přehledem zvládne poradit a pomoci každému, i když zrovna vás s váš životní příběh nezná.
Ve stručnosti jde o POZITIVNÍ MYŠLENKY a jejich sílu a vliv na kvalitu našeho života. 
1 příklad za všechny: Člověk, který má jednu nohu, může být buď nešťastný a proklínat svůj život a celý svět, že má JEN jednu nohu, anebo může být šˇastný a vděčný, že má ALESPOŇ jednu nohu a že žije.  Do jaké skupiny patříte vy? A do které byste chtěli patřit? (Pokud jsou obě vaše odpovědi: do té první, tak se asi můžeme rozloučit, protože vám článek moc nepřinese a budete se tu jen nudit). Z neznámého důvodu jsem sama v sobě objevila už dávno přesvědčení, že NENÍ DŮLEŽITÁ REALITA A CO SE NÁM DĚJE, ALE JAK TO VNÍMÁME A PROŽÍVÁME, a proto mi paní Louise okamžitě padla do noty a bylo mi jasné, že se "skamarádíme" rychle. Ano, to, co se své čtenáře snaží naučit, je kromě objevení sebelásky a lásky ke svému životu, také myšlenka, že i tu nejhorší bouři můžeme přečkat se suchou nohou a bez otřesu, když se jí nepoddáme. K tomu potřebujeme být mentálně silní. A k tomu nám právě pomůže, když budeme žít v harmonii se sebou samým a se svým životem. Jen tak budeme mít silné kořeny a žádná bouřka ba ani vichřice nás nevyvrátí :-)
Co to ale vlastně je ta sebeláska? Možná na to každý máme jiný názor a já myslím, že žádný není špatný (pokud je tedy vnímána jako pozitivní žádoucí věc). Já osobně si pod sebeláskou představuji: bezvýhradní přijetí sebe samého i se svými chybami, odpuštění si starých "hříchů", umět se podpořit, pochválit, neříkat o sobě škaredé věci, neshazovat se na veřejnosti, mít k sobě úctu, nesrovnávat se s ostatními, umět si stát za svým názorem, nenechat se strhnout davem a zmanipulovat se, nebýt závislá na názorech svého okolí (ale i všechny další závislostí jsou škodlivé), mít odvahu a chuť zkoušet nové věci, věřit si, nebrat se smrtelně vážně, být sama sobě nejlepší kamarádkou, na kterou je spolehnutí. Jo, je to dlouhý seznam a určitě toho existuje ještě mnohem víc. Doufám, že alespoň s něčím z toho souhlasíte i vy.
Jak už jsem předeslala, vše je v síle myšlenek. Lujza říká, že v podstatě vše, co si myslíme a zvláště když si to myslíme často, se stane "skutečností" , protože energie z myšlenek se v něco přeměnit musí (zákon o zachování energie...ano, správně, fyzika). Ano, když si budete často opakovat, že jste škaredí a hloupí, tak vás tak vaše okolí bude opravdu vnímat, vy opravdu začnete dělat mnohem víc chyb a váš vzhled se těmi negativními myšlenkami taky nevylepší (zajímavé, tuhle jednoduchou věc přece všichni ví a někdy už slyšeli, ale přesto pořád spousta lidí takhle negativně o sobě stále uvažuje! Smutné!). Není tedy lepší myslet si o sobě, že jsem skvělá a spokojená sama se sebou?  (To byla pouze řečnická otázka, doufám, že nad správnou odpovědí dlouho neváháte :) )
Někteří lidé si bohužel myslí, že se nemůžou mír rádi, když na ně jejich okolí doslova nepěje ódy. Že se sami nemůžou mít rádi, když je nemá rádo okolí nebo když to nikdo z okolí neříká nahlas. Ale proč? Každý člověk je přece samostatná jednotka a existuje nezávisle na svém okolí. Není s okolím spjatý pupeční šňůrou. A NIKDO jiný za něj samotného žít nebude. Je opravdu důležité, aby každý z nás uměl převzít zodpovědnost za svůj život. Opravdu ho za něj nikdo jiný žít nebude. Kdyby to tedy nebylo jasné: každý má právo mít se rád. Bez ohledu na to, co si o něm myslí jeho okolí. I ten nejhorší zavrženihodný zločinec se může mít rád a odpustit sám sobě (ona to taky bývá jediná cesta k tomu, aby  se vydal na lepší cestu, ze které sešel). Není třeba se bát, že se z vás stanou nafoukaní a arogantní jedinci, jen proto, že se nepovažujete za ubohou nulu. Když si to sami nebudete přát, tak se vám to nestane. Jak prosté :-)
Co se týče "přání" a toho, jakým způsobem by chtěl člověk žít, lze si také hodně pomoci těmi myšlenkami - protože podle Lujzy člověk přitahuje k sobě takové věci, jak sám se sebou nakládá...Není to teda tak, že by člověk pořád myslel jen na vhodného partnera, pokud si přeje potkat novou lásku a zamilovat se, ale že si opakuje třeba něco ve smyslu: Jsem dobrý člověk a zasloužím si dobrého partnera, který (doplňte si), jsem připravena takového člověka ve svém životě přivítat. Mám se ráda a dokážu najít rovnováhu mezi dáváním a přijímáním lásky...nebo nějak tak :-) Tyto myšlenky, které si má člověk pro sebe sestavit na míru a přehrávat si v hlavě, se nazývají pozitivní afirmace a Lujza v knize názorně předvádí, jak si je vyrobit a použít. Mezi jednotlivými kapitolami má vždy nějakou takovou afirmaci, která má základ stejný, jen některé prvky se liší. Už jen číst si ji mě velmi uklidňuje a dojímá. Jedna z nich zní třeba takto:

"V nekonečnu života, kde se nacházím,

je všechno dokonalé úplné a celistvé.

Život se však neustále mění.

Neexistuje začátek ani konec,

jen běh a koloběh hmoty a zkušeností.

Život nikdy neustrne na místě,

protože každý jeho okamžik je nový a čerstvý.

Jsem spojena se silou, která mě stvořila

a obdařila schopností vytvářet si své vlastní životní okolnosti.

Raduji se z poznání, že oplývám silou své mysli.

Mohu s ní nakládat dle své vůle.

Každý okamžik života je novým začátkem na cestě z minulosti.

Tento okamžik, právě teď a právě tady,

je pro mě novým začátkem.

V mém světě je všechno v pořádku. "

Lujza je obdivuhodná osoba. Často se stává, že ten, kdo nejvíc pomáhá druhým, prošel v životě něčím hrozným a bolestivým a ona není výjimkou. Nebo spíš ona je toho přesným důkazem. Až na konci knihy prozrazuje něco ze své pohnuté minulosti (asi aby ostatní inspirovala, že opravdu nikdy není pozdě na pozitivní změnu). Ona s tím začala až někdy ve 40 letech, její dětství bylo celkem peklo, byla pohlavně zneužita a v důsledku toho si vytvořila nezdravý vztah k sexu, takže byla trochu taková ehm...lehčí žena , vůbec si sebe nevážila,utekla z domova v 15 letech, v 16 se jí narodilo dítě (otec neznámý), dala ho k adopci, zažila spoustu nevydařených vztahů- partneři ji bili, manžel ji pak opustil s jinou...našla smysl ve víře a začala i meditovat  a teprve když onemocněla rakovinou děložního čípku a vypadalo to s ní velmi kriticky (lékaři ji nedávali už moc nadějí), začala se věnovat "pozitivnímu myšlení". Tím taky objevila a došla k názoru, že každá nemoc je způsobena špatným mentálním návykem (třeba sebepohrdáním, sebeobviňováním, zadržovanou zlobou...seznam nemocí a jejich psychických příčin podle Lujzy najdete také v této kouzelné knížce). Začala na sobě makat, odmítla operaci, lékaři ji dali 3 měsíce života. Asi čekáte, že jí nádor zázračným způsobem sám zmizel a ona se sama uzdravila.....a máte pravdu :-) Nutno podotknout, že kromě očištění duše se snažila očistit se i zevnitř - různé detoxikační kůry a reflexní terapie...Dnes jí je 85 let. To, že je naše psýcha u léčení nemocí a taky pro imunitu klíčová, je nezpochybnitelné. Ale nemůžu říct, že bych bezmezně souhlasila s tím seznamem psychických příčin nemocí - jsem v tomto spíše biologicky zaměřený člověk, takže si i po přečtení stále myslím, že např. infekce jsou způsobeny mikroorganismy a ne podrážděností, hněvem a rozladěnost (i když ty můžou předtím oslabit imunitu).

Opět by tento článek mohl pokračovat až do pěti do rána, ale v nejlepším se má přestat. A vše podstatné už bylo napsáno. Alespoň vše podstatné pro to, aby jste se vydali knihu MILUJ SVŮJ ŽIVOT  sehnat. (Prodává se i pracovní kniha s dalšími cvičeními) Nebo se naopak rozhodli nikdy se k ní nepřiblížit :-)

Věřím, že si vyberete tu možnost, která pro vás bude ta nejlepší. Pokud si stále nejste jistí, přimlouvám se, abyste tu knihu vyhledali, tím nic nezkazíte. A Lujza už vám tu správnou cestu ukáže ;-)

Odpouštět je božské...

...ale všichni nejsme bohové. Bohužel. Hned by se nám žilo lépe a déle, kdybychom si v hlavě někde hluboko nebo naopak úplně na povrchu nenesli s sebou třeba nějakou dávnou křivdu, bolístku, nenávist nebo něco,  co nás nějak negativně poznamenalo. Jak víte, všechno souvisí se vším, takže k odpuštění obvykle nestačí zmáčknout kouzelné tlačátko a vše je zase v pořádku. Někdy se taky ani po delším čase dojem ublížení a dotčení a krvácející rány, zdá se, příliš nehojí a tak se myšlenka na odpuštění zdá jako špatný vtip nebo sci-fi. Přesto existuje pár poznatků, které ke schopnosti odpustit velkou měrou přispívají neřku-li jsou přímo klíčové pro to, abychom to dokázali (když teda budeme chtít).

Základní "poučka" zní: kdo nedokáže odpustit sám sobě, nedokáže odpustit ani druhým (nebo to dělá jen "na oko"). Typicky si v sobě časem vypěstuje zahořklost vůči sobě i vůči světu a  to tedy není vůbec fajn. Často se to s člověkem táhne už od jeho dětství....třeba proto, že jeho rodiče byli moc perfekcionističtí a taky to s odpouštěním moc neuměli, takže ho to ani neměl kdo naučit. Ale nevadí, naučí se to tady a teď. Neslibuji zázraky na počkání, ale vědět, jak na to a CHTÍT je vůbec ten nejlepší zázrak, který stojí na počátku dalších zázraků ;-) (prosímvás, kdybych zněla jako nějaká potrhlá spirituální léčitelka, co vám srovná karmu, tak mě zastavte :-D ).

www.pknihy.cz

V tomto ohledu se mi zdála geniální kniha "Obejměte své vnitřní dítě" od L. Dvořáka, doporučila mi ji, myslím, psycholožka, u které jsem byla na vstupním pohovoru při vstupu do dobrovolnického programu (pracovalo se tam s dětmi, proto byla opatrnost s výběrem dobrovolníků na místě :-) ). Sice jsem ji (ještě) nikdy nedočetla celou, ale klíčové kapitoly jsem četla velmi důkladně, takže vám můžu naznačit, v čem celá velká myšlenka spočívá (a musím říct, že je opravdu velká, i když po prvním seznámení jsem byla lehce skeptická, nu, posuďte sami....).  [Jo a je to už dlouho, co jsem tu knihu držela v ruce naposledy, takže snad si nevymyslím nějakou úplně vlastní teorii].

Tááákže...autor v knize uvádí myšlenku, že každý člověk si s sebou celý svůj život nese kus svého dětství - s jeho klady i zápory, vzlety i pády, což je vlastně to "vnitřní dítě"....je to jakoby kus našeho nitra...Vemte si, že když se dospělý rozumný člověk ocitne třeba v mezní životní situaci, má občas tendence začít se chovat jako dítě, tím, že se zachová úplně jinak, než by jeho okolí čekalo např. vyhýbá se zodpovědnosti za své činy, vzdoruje, chová se nelogicky, brečí (protože vnitřní dítě si pamatuje, že to mu vždycky v dětství pomohlo a fungovalo to). 

No a proč o tom píšu? Protože tady leží klíč k tomu odpuštění si, vyrovnání se se svou minulostí. Čas už nikdo nevrátí, jasně, v tom vám neporadím, ale síla přítomnosti spočívá v tom, že můžete na svou minulost začít nahlížet jinak, s pochopením, s odpuštěním. Vnitřní dítě v nás podle autora potřebuje naši lásku a pocit bezpečí, pokud jste v dětství zažili něco nepříjemného nebo naopak se vám něčeho nedostávalo (třeba pozornosti, lásky...), můžete si to řečeno zjednodušeně "vynahradit" v současnosti tím, že to dopřejete nebo pomůžete to překonat tomu vnitřnímu dítěti ve vás. A hlavně se tak posunete k tomu, abyste odpustili i těm, kteří stáli za těmi problémy v dětství. Jak říkám, minulost nezměníte, ale můžete se s ní smířit a to je neméně důležité (každému problému v naší minulosti se říká...ano, správně, zkušenost! Takže kdo nikdy nezažil v minulosti žádné trable či přímo traumata, nemusí být nutně vítěz :-) Jak si vlastně můžete představit svoje vnitřní dítě? Stačí si prohlédnout fotoalbum a vybrat si fotku ze svého dětství. Nebo to naopak vůbec nemusí být představa, která odpovídá realitě. Byli jste v dětství smutní, že nemáte dlouhé princeznovské vlasy? (já třeba jo) Trápily vás odstávající uši nebo moc pih nebo co já vím, co ještě? Simsalabim, ve vašich představách vaše vnitřní dítě nic takového nemusí řešit! 

Toto cvičení s vnitřním dítětem závisí jen na vaší představivosti, opravdu nečekejte, že by najednou odněkud opravdu vaše vnitřní dítě vyskočilo :-)) (to byl jen vtip, jasně, že jste to ani nečekali). Ještě než zavřete oči a vrhnete se do malého "experimentu" s tímto vnitřním dítětem, doplním jednu informaci: v knize se uvádí, že "první setkání" je obzvláště důležité...zkuste si představit nějaké místo, které jste měli v dětství nejradši....pak tam zkuste "přivolat" to své vnitřní dítě...a nakonec se tam obejvte i vy v dnešní podobě - jako ten starší a zkušenější jedinec, který dokáže dát dítěti to, co potřebuje: lásku, bezpečí a a a...OBJETÍ! Zkuste si představit, co by vám vaše vnitřní dítě asi řeklo (tj. jací jste byli v jeho věku vy, co jste řešili, s čím jste se trápili, čím jste žili) a pak to zkuste reflektovat z toho dnešního "rozumného" pohledu. Představujte si, jako by to byla skutečnost...jakoby k vám opravdu přišla vaše pěti...šesti....osmi...dvanácti...apod. letá kopie.

A klidně si u toho i pobrečte, není to přecitlivělost, je to jen...úleva...při takovém setkání s vaší mladší kopií se vám mohou začít vynořovat různé věci, třeba i dávno zapomenuté a potlačené bolístký. Ale je jedině dobře, když jim umožníte vyplavat na hladinu a zpracovat je. Nebojte se toho, všechny pocity jsou správné. Můžete cítit smutek nebo dojetí, zlost nebo radost...nebo všechno zároveň. Všechno je o.k. , dovolte si to!  A nestyďte se za to. Máte právo na jakékoli pocity. Klidně se tomu můžete i zasmát a říct si, že je to kravina, je to jen na vás. Pokud to ale přece jen alespoň na chvíli zkusíte, určitě nezapomeňte tomu vnitřnímu dítěti "říct", že ho máte rádi a že ho přijímáte takové, jaké je i s jeho chybami, protože nikdo není dokonalý...nebo naopak, že ono je dokonalé takové, jaké je. 

Pro vylepšení hravé nálady (když už je řeč o tom dítěti), můžete zkusit jednu legrácku (mě moc pobavila). Vezměte si papír, pastelky a zkuste namalovat obrázek..ALE! Druhou rukou, než jakou píšete - takže praváci levou a leváci pravou. Myslím, že by se vám stejně jako mě mohl tímto způsobem povést roztomilý dětský obrázek :-D

K tématu odpuštění a přijetí se  je toho ještě spousta - páč vše souvisí se vším, ale nechci vás zahltit a odradit od dalších článků, které chystám. Takže pokračování bude příště (vidím to na víkend).

Pokud jste dočetli až sem, bylo mi ctí s vámi strávit těch několik minut, které jste čtení dali. Pokud si myslíte něco o zadku, tak je mi líto, že jsem vás okradla o těch pár minut života a doufám, že mi to odpustíte. Já sobě tedy rozhodně ano :-D

Loučí se s vámi moje vnitřní dítě :-))

 

 

Můj černý pátek aneb labilkám vstup silně doporučen

community321.com

Přestože mám pro vás rozepsáno už několik zajímavých článků, mám akutní důvod napsat tento velmi neobvyklý a závažný článek. Protože si ještě nejsem jistá, jestli je úplně vhodné zveřejnit článek na takové ožehavé a navíc "intimní" téma, možná tu nakonec vůbec nebude, každopádně považuji jeho napsání za velmi dobrou formu terapie, kterou teď opravdu potřebuji. Za zveřejnění ale mluví fakt, že by se možná jednou (nikdy nevíte...) mohly mé draze a těžce získané zkušenosti někomu hodit (samozřejmě netvrdím, že všichni musí v dané situaci reagovat a cítit jako já, ale co kdyby náhodou...prostě nikdy nevíte a kdyby právě moje drobky citového odhalení pomohly a ulevily alespoň jednomu zoufalému človíčku, nebude moje oběť zbytečná... 

  Ponurá, úzkostná, beznadějná, dramatická, fatální, bezvýchodná - lepší písničku jsem jako předehru k tomuto článku nemohla vybrat.

Takhle a ještě o sto takových písní hůř se moje duše včera ocitla. Nevím, jestli důvod je potřeba nějak zvlášť pitvat, i když pro dokreslení scény beznaděje a zoufalství je to asi potřeba. Koho to nezajímá, nechť přeskočí následující odstavec až po symbol * Vy ostatní směle do toho (a já taky směle do toho - do psaní, protože to nebude nic jednoduchého, pořád to dost bolí a na mém obličeji ještě stále občas přechází dešťové přeháňky...!) Ano, i mně zkrátka "bouchla kamna". Stručně řečeno (ale nic není nikdy tak jednoduché, že!) jsem byla podruhé vyhozena od zkoušky v autoškole (přestože testy jsem tentokrát dala na 50 bodů, to byly nervy :) ). Kdyby bylo moje vyhození z jízd alespoň spravedlivé! Kdyby můj učitel nebyl zmetek, kterému víc záleží na penězích než na tom, aby jeho žáci u zkoušek obstáli!! Kdyby mě aspoň doprdeleně jednou jedinkrát povzbudil, za něco pochválil!!!! Ne! Ne a ne! Výcvikové jízdy probíhaly probíhaly stylem buzerace, buzerace, výsměch, buzerace ( a když jsem si párkrát opovážlivě DOVOLILA ohradit nebo své počínání ospravedlnit, přišla ještě větší buzerace, výsměch a naschvály), minimálně jednou během každé jízdy měl telefonát a pak se hrozně divil, že jsme zajeli někam, kam vlastně vůbec nechtěl nebo proč jsem něco udělala špatně, když mě na to kvůli kvákání do mobilu neupozornil, že! Ale to není vše. To, že jsem ho samozřejmě musela vozit tam, kam chtěl, a kde si následně něco zařizoval (nákup v obchodě, vyzvednutí věcí u něj doma, vykecávačka s kamarádem...) a já na něj samozřejmě musela čekat v autě (ani nápad, že by pak o poměrný čas čekání jízdy prodloužil, že!!). Velmi záhy jsem pochopila, že pro něj jsou nejdůležitější peníze a čím víc neúspěšných studentů u zkoušek, tím líp, protože budou další prachy, žejo!!! Takže proč by se milostpán obtěžoval vůbec někoho něco naučit? Nebo ho nedejbože (jak by učitelé měli dělat!!!) za něco občas pochválit. Což se první neúspěšnou zkouškou potvrdilo...že by třeba trochu lidskosti typu: " Z toho si nic nedělejte, to se může stát každému, příště to zvládnete..." (Pche, moje naivita, zdá se, nezná mezí). Místo toho jen: "Doporučuji vám kondiční jízdu, protože další termín je až za 3 týdny (COŽ NEBYLA PRAVDA, JEDNA STUDENTKA SI NA NĚJ DOŠLÁPLA A VYHROŽOVALA MU, ŽE PŘESTOUPÍ K JINÉ AUTOŠKOLE A TO NAJEDNOU VOLNÉ MÍSTO  ZÁZRAČNĚ BYLO MNOHEM DŘÍV!!!), stojí to 600 a za další opravnou zkoušku platíte autoškole 400 a magistrátu taky". Za aroganci, se kterou to řekl, si už v té chvíli koledoval za nakopání do prdele! A to ještě nevíte, že mi během jízdy každou chvíli nenápadně šlapal na pedály a tím znesnadňoval řízení...zatímco studentovi, co jel přede mnou pomáhal, co to šlo...ale taky to nedal :)
O.K. Sice to byl můj první neúspěch v životě, takže jsem se cítila jako zpráskaný pes, ale byla jsem rozhodnutá, že nejlépe se tomu hajzlovi pomstím tím, že to příště UDĚLÁM! A tak, abych mu udělala "radost" a on mi byl pozitivně nakloněn, že ze mě vyrýžoval další prachy, jsem si ty kreténské kondiční jízdy u něj objednala den před zkouškama. Hned na začátku jsem myslela, že mi uletí ruka a přistane na jeho tlamě, když si zaúčtoval ještě 300 kč za to, že jsem jednou nedorazila na jízdy, protože jsem si to o den popletla - jasně, moje chyba a za to se platí, jenže on mi to neřekl! Tvářil se tenkrát, že je to úplně v pohodě (ještě aby ne, těšil se, že budou další prachy!) a když jsem ho na to upozornila, že mi to NEŘEKL, tak arogantně zadržkoval, že ...no, to je fuk, já už nemám sílu to tady popisovat, když jsem řekla, že stačilo říct mi to dopředu, abych s tím počítala (měla jsem nachystané peníze přesně na ty poplatky, nic navíc), tak začal píčovat, že prý to je na jeho webových stránkách (někdo by mu měl vysvětlit, že mezi webovou stránkou a databází všech autoškol v ČR, na kterých má každá autoškola jen minimum informací, je rozdíl). Z toho všeho asi chápete, že můj názor na tohoto šmejda je stručný: KOKOT. A on to ví, protože já se neumím a ani umět nechci přetvařovat. Krom toho mu musí být jasné i to, že moc dobře jsem prokoukla jeho strategii popsanou výše (aneb nejdůležitější jsou prachy, na studentech nezáleží, čím víckrát budou opakovat zkoušku, tím líp!! Budou totiž další prachy, jupí!!). No a druhé zkušební jízdy dopadly ještě hnusnějším způsobem než minulé...pan Kokot mi totiž před křižovatkou se stopkou stoupl na brzdy - já jsem samozřejmě už připravena zabrzdit, ale byl rychlejší, takže zastavil ještě před hranou křižovatky, což samozřejmě není podle předpisů správně. A inspektor to ještě bral tak, že mi tím bržděním Kokot pomáhal nebo co! Byla jsem tak rozladěná, že jsem málem (ale jen málem!) vjela do zákazu vjezdu a tím má krasojízda skončila :-D Inspektor ještě zdůrazňoval (hlavně teda kvůli mé spolujezdkyni, která to samozřejmě taky nedala), abychom si přikoupily kondičky. Opravdu mě mrzí, že jsem hlasitě neřekla, že to radši vyhodím peníze oknem, než abych je cpala tomu šmejdovi! A že jsem měla kondičku den předtím a taky to bylo prd platný! Ale byla jsem tak paralyzovaná náporem propukávajícího návratu mé depresivně úzkostné poruchy, že jsem se zmohla jen na ironický úsměv, aby ten zmrd věděl, že MĚ neponížil...ale opak byl samozřejmě pravdou. Neumíte si nikdo ani představit, kolik úsilí mě i jiných lidí stálo, aby se mé sebevědomí zvedlo z popela , kde se mým složitým dětstvím ocitlo, a dostalo se alespoň tam, kde dosud bylo. Kolik terapií, léků a hlavně odvahy a vůle stálo za tím, abych se dokázala zase usmívat a cítit se na světě dobře a patřičně. A pak si přijde jeden šmejdský kokot a všechno tohle šmahem zprzní a zabije!! Už to samo o sobě zní velmi depresivně ...já prostě nebyla vychovávána k tomu, že se mezi námi pohybuji i jiní lidé, než milí, dobrosrdeční, čestní, pomáhající si...a věřte nebo ne, nemám potřebu vyhledávat ty "opačné", můj život ničím neobohacují a jsou jenom plevelem této společnosti.
Víte, normálně bych se jako vždy oklepala, použila něco ze svých zaručených triků, které mě ještě nikdy nenechaly na holičkách....jenže tentokrát...se sešlo těch "průserů" příliš (když se daří, tak se daří), stěhování do Finska (můj dlouholetý sen) se nekoná, naopak ale člověk, kvůli kterému se to tak (ne)stalo, se nedokáže vyjádřit, jestli se mnou vlastně chodí nebo ne, dále v srpnu musím každopádně najít nový podnájem, protože spolubydlící mě už stihly vyšachovat z bytu (není nad takové "kámošky", ty vole!), 1.8. jsem se musela zaregistrovat na pracáku, taky bezva. A mohla bych pokračovat a pokračovat.  * Každopádně je potřeba zdůraznit, že NEZÁLEŽÍ na objektivní závažnosti důvodu, který vás sráží na kolena, 1) NEZAPOMEŇTE, ŽE JEDINÝ, KDO MÁ PRÁVO VÁŠ PROBLÉM BAGATELIZOVAT, JSTE VY SAMI! VŠICHNI OSTATNÍ SI MŮŽOU TRHNOUT NOHOU!
O.K., je tu krize, zatemňuje mozek a člověk ztrácí schopnost reagovat racionálně, ztrácí trochu kontakt s realitou, má chaos ve svých pocitech (to píšu proto, kdyby náhodou někdo měl to štěstí, že to ještě nikdy nezažil, tak aby tak nějak aspoň tušil, o co jde).
Pak přišlo to nejhorší. Přišla jsem domů, napustila si vanu a zůstala v ní sama se svým zoufalstvím. Se svým pocitem křivdy a nespravedlnosti. S bezmocí, což je vůbec nejhorší a nejzraňující psyhologická veličina. Se svými myšlenkami, které mi beze studu podsouvaly vlezlou otázku, jestli má cenu vůbec žít, když kokoty, které jsem potkala dnes, budu potkávat bez varování celý svůj život kdekoliv, protože kokotismus je věčný :-( A náhle jsem pocítila chuť nežít, protože jsem si nemohla vzpomenout, proč bych vlastně žít měla. Bylo to dost deprimující.
Z vlastní zkušenosti vím, že v takové chvíli je opravdu složité uvědomit si nějaké chytré poučky pro krizovou intervenci (přestože jsem ji měla ve škole) nebo cokoliv jiného. Zkrátka vám všechny ty kecy jako:
" člověk musí nejdřív spadnout na dno, aby se od něj mohl odrazit" nebo
" není ostuda upadnout, ale zůstat ležet",
 "přece bys tomu šmejdovi neudělala takovou radost, že by ses kvůli němu zabila a vůbec se nějak trápila"
"to si nikdo z tvých rodičů, kamarádů, známých nezaslouží"
"máš tady spoustu závazků, lidí, kteří na tebe spoléhají"
ATD. ATD. ATD. ATD.
....stručně řečeno, v takové chvíli jsou vám všechny ty kecy naprosto bezpředmětné a nezáleží vám na ničem, natož na vašem životu. A proto si pamatujte alespoň JEDNU věc!!!!!!
2) NIC ZÁVAŽNÉHO NEROZHODUJTE! BYLO BY TO ZMANIPULOVANÉ ROZHODNUTÍ. AŤ UŽ SE TO TÝKÁ ČEHOKOLIV (VČETNĚ DILEMA ŽÍT NEBO NEŽÍT), UVĚDOMTE SI, ŽE KDYBY JSTE NEMĚLI KRIZI (ŘÍKEJME TOMU TŘEBA TAKHLE, PROTOŽE SLOVO DEPRESE JE VELMI ZNEUŽÍVANÉ) POČKEJTE V KLIDU, AŽ SE BUDETE CÍTIT LÉPE, POKUD JSTE SI I VE STAVU ZOUFALSTVÍ ŘÍKALI, ŽE SMRT JE NEJLEPŠÍ ŘEŠENÍ, BUDE VÁM SMRT PŘIPADAT JAKO NEJLEPŠÍ ŘEŠENÍ I POTÉ, CO ZOUFALSTVÍ OPADNE - A POKUD NE, ZNAMENÁ TO JEDINÉ: NEJSPÍŠ TO ZKRÁTKA NEJLEPŠÍ ŘEŠENÍ NEBUDE :-D


3) OPRAVDU FUNKČNÍ RADA PODLE MĚ (netvrdím, že zafunguje všem, ale za pokus "nic" nedáte, mně opravdu pomohla) OBRÁTIT SE NA LIBOVOLNÝ POČET SPŘÍZNĚNÝCH DUŠÍ A NECHAT SI OD NICH POMOCT. MYSLÍM SI, ŽE V PŘÍPADĚ EHM..ABSENCE CHUTI ŽÍT, NENÍ ÚPLNĚ NEJCHYTŘEJŠÍ PROZRAZOVAT ÚPLNĚ VŠECHNO, SPOUSTA LIDÍ PROSTĚ NENÍ PŘIPRAVENA VÁM POSKYTNOUT PROFESIONÁLNÍ KRIZOVOU INTERVENCI, KTEROU BYSTE TEĎ POTŘEBOVALI ZE VŠEHO NEJVÍC (NA DRUHOU STRANU HOVOR NA LINCE DŮVĚRY JE NEOSOBNÍ, PROTOŽE TI LIDÉ VÁS NEZNAJÍ TAK, JAKO VAŠE NEJ KÁMOŠKA...KTEROU BYSTE ALE OPRAVDU MOHLI SVOU UPŘIMNOU SDÍLNOSTÍ TYPU :"CHCI SE ZABÍT" DOST VYDĚSIT.. 


Mě tedy jediné, co napadlo a čeho jsem byla schopná , bylo napsat decentní sms s dotazem, jaký je smysl života, že já jsem ho nějak zapomněla ...několika spřízněným duším a čekala jsem, kdo se chytne.    A doufala jsem, že je NĚCO napadne. Přesvědčila jsem se, že má intuice mě nezklamala, za minutu jsem se dočkala báječného půlhodinového telefonátu, který mě zase pomalu ale jistě postavil zpět na nohy. A proto: HÝČKEJTE SI SVÉ SPŘÍZNĚNÉ DUŠE, nikdy nevíte, kdy vám zachrání život! A nezapomeňte taky rozdávat vy. Protože kdo nic nedává, nemůže ani nic dostat, žejo!

A poslední důležitý bod:
4) NEBERTE TO JAKO SELHÁNÍ! NEDOVOLTE, ABY VÁM TATO EPIZODA ZPŮSOBILA POCITY MÉNĚCENNOSTI A VÝČITEK SVĚDOMÍ. PŘESTOŽE JE V TÉTO SPOLEČNOSTI BRÁNA NECHUŤ ŽÍT (JINAK ŘEČENO SEBEVRAŽEDNÉ MYŠLENKY) STÁLE JAKO TABU A AUTOR TAKOVÝCH MYŠLENEK JE HNED OZNAČEN ZA BLÁZNA, VY TO VŮBEC NEŘEŠTE!! KAŽDÝ Z NÁS SE MŮŽE LEHCE DOSTAT DO MEZNÍ SITUACE, KTEROU PROSTĚ BUDE MÍT POCIT, ŽE NEZVLÁDNE. DŮLEŽITÉ JE, ABY TO PRO VÁS NEBYL DŮVOD PŘESTAT SE MÍT RÁD A MÍT K SOBĚ ÚCTU JAKO PŘEDTÍM (TEDA JEŠTĚ VĚTŠÍ, PROTOŽE JSTE NAKONEC TU KRIZI ZVLÁDLI, ŽEJO!!!)
Mimochodem, není ani žádná ostuda obrátit se na odbornou pomoc. S některými stavy si neporadí ani ta nej nej nej kámoška a rozhodně to není její chyba, ani vaše, každý prostě neumí vše, no. Pokud se za "krizí" skrývá nějaká dlouhodobější epizoda (nemoc), platí, že čím dřív ji začnete léčit u odborníka, tím dřív si sbalí kufry a vyrazí o dům nebo planetu dál :-)

Jak říkám, nenechte se hlavně vyděsit tím, že ve chvílích největší krize nejste schopni vymyslet žádný důvod, proč to všechno nevzdat, a je vám všechno ÚPLNĚ jedno a nejspíš nejste schopni ani nějakého fyzického výkonu. Zkuste ale pomyslet na to, jak vám bude zase úžasně a jak na sebe budete PYŠNÍ, že jste to překonali a nevzdali. I krize patří k životu, ale byla by škoda ho kvůli ni předčasně ukončovat, opravdu si to nezaslouží :-)

Doufám, že jste si to přečetli jen pro zajímavost a ne proto, že se zrovna se smyčkou kolem krku chystáte udělat něco bolavého a nezvratného...chci se tu s vámi všemi setkat zase u dalšího článku (který už mám rozepsaný), jasné?! :-)

A na závěr na odlehčení ještě 2 písničky, protože ty řeknou víc než 1000 slov, že!
                                                                     1
                            text písně - tahle mi taky dělala v pátek společnost ve vaně...

                                                                       2

Hledám práci nebo něco takového

Odstátnicováno, odpromováno, studentský život skončil. Přátelé, život začíná! :-)
Pokud prožíváte něco podobného, nebo máte tento bod před sebou a upřimně vám trochu nahání hrůzu, chci vám vzkázat: nepropadejte panice, dá se to zvládnout!
Nejlepší samozřejmě je, když si seženete flek už během studia, třeba tam, kde děláte praxi - zaměstnavateli se tak zalíbíte, že vám rovnou nabídne trvalé místo, a vy pak plynule přejdete z auly s diplomem rovnou do nové práce. Ale ani pokud se vám tato šťastná událost nestane,  nemusíte věšet hlavu, nejste odepsaní :)
V první řadě je asi dobré vědět, že i když vás škola vcelku bleskově po úspěšných státnicích šoupne do statusu: ukončené studium a zablokuje vám všechny možné účty (proto DOPORUČUJI vybrat si zbylé peníze na vašem účtu v menze nejpozději v den poslední státní zkoušky), pro stát jste student ještě do posledního dne měsíce, který následuje po měsíci, ve kterém proběhla vaše poslední SZZ (což obvykle znamená do konce července, když jste státnicovali v červnu) a proto za vás v červenci ještě uhradí pojištění.
Pokud se od 1. srpna nenecháte zaměstnat na hlavní/vedlejší pracovní poměr nebo dohodu o pracovní činnosti, naklusejte ještě před tímto datem na úřad práce (vemte s sebou svůj čerstvý diplom), tam vás zaregistrují a pojištění za vás bude platit stát.
Na úřad se můžete zaregistrovat, i když pracujete na dohodu o provedení práce a nevyděláváte měsíčně víc než polovinu minimální mzdy (což je 8 000, takže polovic 4 000). Když vyděláváte víc a nejste tudíž (nebo z jiného důvodu) vedení na ÚP, musíte pojištění platit sami - což je 1080 Kč).
Taky můžete začít podnikat.
Nebo odjet za prací do zahraničí (když budete pryč rok, což au-pairky často jsou, můžete se odhlásit z českého zdr. pojištění, protože budete pojištěni v zahraničí).
A teď k tomu hledání práce...
Mějte oči na šťopkách a nehledejte jen na internetu (sice je tam toho nejvíc, ale zároveň taky nejvíc podvodů, o tom později), poslední dobou jsem viděla hodně inzerátů třeba na prodejnách (hledali prodavačku).
Na netu je pak podle mě nejlepší a asi i nejznámějši www.prace.cz , ale i tam bývá plevel. Dobré je podívat se na informační systém vaší školy (pokud takový existuje), jestli tam někde nejsou taky nějaké inzeráty, bývají většinou zajímavější než ty veřejné na prace.cz, jobs.cz, jobdnes.idnes.cz, apod. Doporučuji vám před tím, než odpovíte na nějaký inzerát, vygooglit si, co vám o ní pan Google napráská, někdy jsou to velmi  výživné věci :-) hodně vám taky může pomoci www.podvodnefirmy.cz Tato stránka mě zachránila např. v minulém týdnu od jedné podvodné firmy, která mě pozvala na pohovor (hledali hostesku k ochutnávkám a prezentaci nových výrobků v supermarketech - no, kdo by nechtěl?), ale já se právě tam dočetla zkušenosti ostatních holek: ve skutečnosti je firma nahnala do auta, odvezla někam do paďous a tam měli chodit po náměstí a vnucovat lidem fejk parfémy...no, kdo by chtěl? :-)
Takže holky, fakt pozor, není hosteskování jako hosteskování!
To měl být teda jen prázdninový přívydělek k mé dlouhodobé práci v charitě, která bohužel zrovna teď o prázdninách, když to potřebuji nejvíc, moc nesype. Pracuji tam jen na dohodu o provedení práce a nemůžou mi zatím dát žádný úvazek, protože na tom charita není zrovna úplně finančně nejlíp (nečekaně :) ) , takže musím hledat novou práci. Jsem ale přešťastná, že mám výbornou položku do životopisu a zkušeností k nezaplacení.
Dalším důležitým bodem v hledání práce je životopis a motivační dopis (ten posílejte, i když o něm v inzerátu nebude zmínka, tím nikdy nic nezkazíte...nebo alespoň něco z motivačního dopisu napište do prvního emailu). Já si kdysi životopis vytvořila právě na www.prace.cz (je třeba se zaregistrovat), ale nutilo mě to tam vyplňovat pro mě nepotřebné věci, v pohodě si můžete napsat životopisy i sami. Zhruba takto:

Titul. Jméno Příjmení

datum narození

občanství

rodinný stav

kontaktní adresa

e-mail

mobil

Studium

od- do  Poslední škola

obor

od -do Předchozí škola

obor 

(nepište ZŠ, pokud máte alespoň SŠ...opravdu se počítá s tím, že ji máte, když je povinná :-))) )

Praxe

od- do Poslední pozice, praxe nebo třeba i dobrovolnictví
...klidně napište i školní praxe, které jste dělali jen dva týdny

Dovednosti, schopnosti

třeba řidičský průkaz, potravinářský průkaz, kurzy (např. první pomoc, jazykové kurzy, výcviky, školení...), úroveň jazykových schopnosti (nezapomeňte napsat i český jazyk: rodilý mluvčí, není to automatické, tak ať zaměstnavatel ví, že nejste třeba přistěhovalec, pokud nejste :-) ), počítačové schopnosti (určitě znáte alespoň Microsoft Office, E-mail, internet...někdo má i základy programování webových stránek...), a jiné (např. dobré organizační schopnosti. Vůbec se nebojte pochválit se a upozornit na své přednosti, není to divné. Vy byste taky raději přijali zaměstnance, který si věří a umí se prodat, než člověka, který se upejpá a snaží se být neviditelný a falešně skromný, ne? :)

Zájmy

nezapomeňte uvést i nějaké své zájmy, ať potenciální šéf vidí, že nejste nějaký divný patron, kterého nic jiného než práce nezajímá :-) Čím zajímavější, tím lepší. Občas může i taková maličkost rozhodnout o sympatiích u šéfa, co když ho zrovna ze všeho nejvíc baví italská kuchyně a horolezectví a bude nadšený, když objeví někoho, kdo to má stejně? (bude mít alespoň záchytné téma na rozmluvení, až přijdete na pohovor)

Zkuste přidat do životopisu i pasovou fotku (naskenovanou), udělá to dobrý dojem, není to vyloženě nutné, ale podle mě lepší, protože životopis najednou dostane mnohem víc lidský rozměr. Ta fotka by měla být samozřejmě reprezentativní. 

MOTIVAČNÍ DOPIS

stručně řečeno slouží k tomu, aby jste šéfovi ukázali, že máte k práci, o kterou se ucházíte nějakou motivaci, a že jste schopni písemně se vyjadřovat na potřebné úrovni (takže pozor i na stylistiku a hrubky, i když kontrola pravopisu ve WORDU vám ušetří hodně práce). Zjistěte si, kdo váš motivační dopis dostane (nejspíš někdo z personálního oddělení) a oslovte ho. Vážená paní inženýrko Nováková, zní mnohem líp než univerzální : Dobrý den! I na detailech závisí, věřte tomu nebo ne. V první větě popište důvod, proč píšete. A pak rozveďte důvody, proč jste si vybrali zrovna pracovní pozici u nich a proč jste vy ten, koho by měli přijmout. (Upřimné sdělení, že se o pozici zajímáte, protože nemáte žádnou práci a potřebujete peníze, je sice hezky upřimné a důvěryhodné, ale malinko zoufalé...s tím, že chcete pracovat, abyste za to dostali peníze, se tak trošku počítá u každého :-D Takže to jim psát nemusíte :-) Nepište to stejné, co v životopise, ale můžete se podrobně zmínit o tom, co děláte teď (nebo co jste dělali naposled) a co vám to přineslo, zvlášť když se to blíží tomu, na co se hlásíte teď. Mělo by to celé být věrohodné a ne moc kýčovité na city hrající. Půl stránky až maximálně 1 stránka by měla stačit. Na konci: S pozdravem   

POHOVOR
Hodně individuální záležitost, každá osobnost to vnímá jinak, takže univerzální rady budou nejspíš  k ničemu. Snad jen: přijďte včas, mějte pevný nevlhký stisk ruky, buďte přirození, usmívejte se, mluvte spisovně, nežvýkejte (!), mějte připravené nějaké otázky (na které ještě šéf nepřivedl řeč :-) ) a dopředu si zjistěte nějaké informace o instituci, kde se o práci ucházíte - co dělají, s kým spolupracují, kdo tam pracuje, filozofie firmy, historie apod. O slušném oblečení snad nemusím psát :-)
A nezapomeňte, každá zkušenost dobrá - i když vás nakonec nepřijmou, budete vědět, co a jak...co udělat lépe...
Hodně štěstí.

Ale nespoléhejte jen na inzeráty! Těch je méně než nezaměstnaných, že ano! Nechte se inspirovat v tomto článku: http://prace.rovnou.cz/firma-neshani.html

Jsou to vlastně jen triviální věci. Ale někdo vám to říct musel :-)

Osobní CV

Máš chvilku? Právě je ideální chvíle na sepsání tvého osobního (a velice osobitého) životopisu neboli sívíčka, ve kterém nehrají roli tvé dosavadní pracovní zkušenosti nebo dosažené vzdělání, ale pouze a jenom TY a tvoje  životní historie, zážitky a události, které stvořili tu báječnou bytost, jakou dnes jsi.
Ono je totiž mooc důležité, aby člověk znal svou vlastní hodnotu a uvědomoval si to, co ho v minulosti ovlivnilo.   Nikdy nevíš, kdy se dostaneš do situace, kdy ti bude najednou třeba vše připadat nicotné a marné, kdy se ti nebude chtít vstát a budeš o sobě smýšlet jako o té nejnulovatější nule, co kdy kráčela po této planetě. A v takových chvílích ti přečtení tvého osobního životopisu může navrátit ztracenou půdu pod nohama. A dodat taky chybějící sebevědomí, které si vzalo dovolenou a užívá si někde mimo tento prostor a čas :-)

Při sepisování své osobní historie se můžeš také popasovat se svými stíny minulosti...každý máme nějakého svého kostlivce, na to vem jed, ale rozdíl je v tom, jak s ním zacházíme dnes...jestli mu dáváme prostor, aby nás obtěžoval a vysával z nás život, nebo jestli to shovívavě považujeme za uzavřenou kapitolu, díky které jsme se něco naučili a dostali se tam, kde jsme dnes (já volím možnost č. 2, ale nebylo tomu tak vždy).
Jsem si jistá, že spoustu lidí ještě v životě ani nenapadlo, aby se pochválilo. Přitom je to tak jednoduchá věc. Všichni máme něco, za co se můžeme pochválit...třeba něco skvělého umíme, něco se nám podařilo...opravdu to nemusí být nějaké hrdinské kousky a epochální díla, aby jsme o sobě mohli říct, že jsme dobří!
A opravdu není potřeba bát se, že když se pochválíme a projevíme k sobě kousek lásky, hned se z nás stane nafrněná příliš sebevědomá dračice, která jen sebe považuje za střed vesmíru a nikdo jiný jí nesahá ani po její skvostné paty :-)

Takže toliko k úvodu. Teď něco málo k osnově...záleží na tom, jak to pojmete. Já jsem třeba za svůj život sepsala už 2 C.V. První bylo na pokyn jiné osoby, když jsem chodila na terapii. Takže jsem to brala jen jako "úkol", který musím co nejlépe odvést a kterým mám prezentovat sebe a hlavně kterým mám ukázat osobě, která mi úkol zadala, co strašného se mi v životě stalo, aby bylo vidět, kolik jsem toho už v životě vytrpěla/zvládla :-) Takže jsem se zaměřila na veskrze negativní věci ze svého života. VŠECHNO ŠPATNĚ! Předně je velmi neefektivní, když píšete s pocitem, že to po vás někdo bude číst, pak totiž logicky svůj styl psaní této skutečnosti přizpůsobíte, abyste dosáhli toho, čeho dosáhnout chcete. A hlavně nejspíš se ani tolik neotevřete, což je na škodu.
Takže jsem o pár let později vytvořila sourozence tomu prvnímu životopisu...jen pro mě. Úplně jsem ho otočila oproti tomu předchůdci - soustředila jsem se tentokrát na pozitivní věci svého života, na kterých se dá stavět, na úspěchy, na to, co se mi stalo pěkného. Možná, že je dokonce až "nekriticky pozitivní" :-D A víte co? Je mi to jedno. Hlavní totiž je, že pokaždé, když ho vytáhnu a přečtu si ho, jsem až jakoby dojatá a velmi pyšná sama na sebe, že jsem dokázala něco tak krásného vytvořit. Při čtení se usmívám jako pitomec a je mi moc krásně, jakoby se uvnitř mě rozsvítilo sluníčko.

Pro inspiraci sem dám pár ukázek z toho svého megadíla, aby jste se taky pokochali..nasmáli..poučili ;-)
"...docházím k závěru, že nikdo lepší než já a bratr se v žádném lepším čase mým rodičům nemohl narodit, a ani mí rodiče nikdy nedoufali, že se jim narodí takové úžasné děti. Jsou na ně moc pyšné a kdyby osud nedal dohromady právě je dva, nikdy bych se nenarodila. Bez ohledu na to, jaké okolnosti byly přítomny..."  (dlouho jsem totiž trápila tím, že mí rodiče se vzali jen proto, že "na sebe zbyli", je to divné říct, ale je to tak, z jejich vyprávění jsem nabyla dojmu, že to nebyl žádná láska jak trám, ale prostě jen nechtěli zůstat sami. Taky jsem si pořád říkala, že děti v dnešní době mají mnohem víc všeho - možností, hraček...jo, jenže taky poruch učení, výchovných problémů apod.).
"...mé dětství nebylo možná nejkrásnější, ale určitě bylo v rámci tehdejších možností překrásné a jedinečné a zcela moje a neopakovatelné. Vše, co se v něm odehrálo, i to bolestivé a nehezké, mělo svůj význam a dopomohlo mi vytvořit mou jedinečnou osobnost právě takovou, jaká dnes je...Přijímám své dětství jako součást mé historie takové, jaké bylo, a děkuji za něj....věřím, že nebýt těch strastí a pádů, nikdy by nebyly ani ty vrcholy a vzlety, které nad vše ostatní přesahovaly....Každý stín je vrhán světlem. A vše zlé je pro něco dobré a já jsem toho důkazem. A to, že jsem neměla na ZŠ pořádné kamarády a pipka M. si na mě honila ego? Alespoň si umím pravých přátel víc vážit a nebrat je jako samozřejmost.A na příkladu slečny krávy se alespoň dobře demonstruje moje nesmrtelné krého: NA KAŽDOU SVINI SE VAŘÍ VODA!...Ten incident s třídní na školním výletě se dá brát jako do nebe volajcí nespravedlnost, ale také se to může vysvětlit jako pouhý důkaz, jak jí záleželo na tom, aby ze mě vyrostl nezkažený morálně rovný člověk...." (měla jsem třídní ráda a měla jsem k ní úctu, jenže ona náš vztah naprosto pokazila, když mě tenkrát křivě obvinila a před celou třídou udělala hysterický výstup, co si to jako dovoluji a co si o sobě myslím..já měla 13, dost blbý věk, chápeš! Navíc taková ta hodná milá poctivá holčička se smutnou minulostí, která je fakt citlivá na hodnocení dospělých...Takže jsem se akorát zhroutila a bylo to všechno ještě horší. A dost těžko se mi pak hledala cesta k ní zpět, což bylo ale nutné, když jsem vedle ní měla strávit ještě dalších 6 let. Ale už nikdy to nebylo fajn jako dřív :-(

" ...I já jsem jen člověk a to je dobře. Mám tudíž všechna privilégia i nevýhody, které z toho vyplývají. Mohu tedy cítit nejen smutek a úzkost, ale také radost a spokojenost, třeba nad svou vlastní odhodlaností, zodpovědností a cílevědomostí, se kterými jsem měnila své sny a přání ve skutečnost - jako třeba kontaktní čočky, piercing, konkurz na stáž ve Finsku...Kromě toho mám obrovskou výhodu v tom, že mě nebrzdí žádné hloupé předsudky, přestože jsem holka z vesnice :-)
...Měla jsem vše potřebné k tomu, aby ze mě vyrostl člověk a k tomu ještě v rukávu trumfy jako bystrost, důvtip, inteligenci, srdce na pravém místě a upřimnou nezištnou povahu. Co víc si přát?....Jsem šťastná, že jsem taková, jaká právě jsem. ...Musí mi být jasné, že můj život hodnotu má a nic na tom nezmění ani mé smutné vzpomínky, lidi, co se mi snaží házet pod nohy klacky, zdravotní problémy nebo nepřízeň osudu. Vše je tak, jak má být. TEČKA.     MAUCTA VŠEM"
Není lepší příležitost, jak se vyrovnat s ránami minulosti, než o nich napsat s pochopením a odpuštěním, přijetím. Mají pak větší platnost :-) Nebo si myslíš, že všechno ve tvém životě je a bylo vždycky O.K.? To, že o ničem teď nevíš, neznamená, že to někde v tobě není zalezlé a nečeká na příležitost  zaútočit. Právě při psaní to může vylézt. Já osobně si myslím, že je dobré být se všemi svými vzpomínkami za dobře :-) Ale třeba se pletu. Takže buď můžeš psát o těch nepříjemnějších stránkách vaší minulosti a tvého já
(a pak celý papír zničit, uleví se ti), a potom /nebo se zaměř na to lepší a pěkně to vychval až do nebes. Každý má určitě čím se "pyšnit" a opravdu to nemusí být zlatá medaile, Nobelova cena nebo jiné veřejné potvrzení. Není potřeba být na sebe tak přísný. A srovnávat se s ostatními (co komu jde lépe) taky není nutné. Prostě jen přemýšlej, co tobě osobně přináší radost, co máš na sobě ráda, bez ohledu na okolí. Líbí se ti tvůj styl, i když ti ho nikdo nikdy nepochválil? No a co? Pokud jsi nikdy nepochválila sama sebe není divu, že ani ostatní nemají důvod. To, co vyzařuješ, je nesmírně důležité. A já věřím, že tvůj životopis ti rozhodně pomůže k lepšímu a pozitivnějšímu vyzařování.

 Mno, ty, kteří si myslí něco o svěrací kazajce, stejně asi nepřesvědčím, že to mají alespoň zkusit a že není co ztratit, naopak jen hodně získat. Ti ostatní (jsou-li tací) to ví. Jestli nevíš, jak začít a o čem vlastně psát, můžou ti pomoci následující otázky:
Jak ses změnila v průběhu svého života?
Jaká jsi byla v dětství a jaká jsi teď?
Co tě v životě zatím nejvíc ovlivnilo?
Jaká bys chtěla být?
Co máš na svém životě nejraději?
Za co můžeš být vděčná svému životu?
V jakých chvílích býváš nejšťastnější?
Co tě dělá takovou, jaká jsi?
Bez jaké své vlastnosti bys nechtěla být?
Za co ti nejvíc lidé děkují?
Kdy na tebe rodiče nebo někdo z okolí byl pyšný?
Jaké jsou tvé kladné stránky?
Čím jsi kdy udělala jiné osobě radost?

Komu se nápad s životopisem protiví, nemusí to vzdávat, je tu ještě jedna varianta - napsat si dopis. Sama sobě! Ano!!  Člověk sám k sobě promlouvá dost často, tak proč to nehodit na papír. Rozsah a obsah je na tobě, ale pozitivně a laskavě, prosím!





Chce to trochu odvahy, to uznávám. Ale život je boj, k němu je odvaha potřeba pořád :-)
Snad jsem se s tím tady nepatlala zbytečně....místo co bych se učila na státnice z psychologie, hm, hm...
A za odměnu si jdu dát palačinky s prvními letošními jahodami.

Děkuji za pozornost,
s pozdravem

placataplaneta.blogspot.com

1OO zlatých pravidel pro spokojený život

Aneb malá recenze s velkými věcmi, které stojí za přečtení. Protože jich tato kniha od britského autora Richarda Templara opravdu obsahuje 100 a já nemíním strávit nad klávesnicí u PC celou noc (když navíc ráno brzo stávám a pádím k zubaři, to se mám :-P) a navíc nechci ubírat knihkupectvím či knihovnám jejich kšefty, tak jsem vybrala ty nejzajímavější, které podle mě rozhodně vyčnívají ze všech ostatních pravidel do dálky i výšky a jsou tak těmi nejzásadnějími. A opravdu mě zaujaly. Třeba bude mít někdo podobný pohled.
CO SE STALO, STALO SE
- to, že mi někdo v minulosti ukřivdil nebo jinak ublížil nemusel být jeho záměr. Nemuselo to být proto, že by byl zlý. Možná byl jen tak omezený, hloupý a naivní, že se ke mně lépe zachovat prostě neuměl.
SMIŘTE SE S TÍM, JACÍ JSTE
- uvědomte si, že jste zcela jedinečná a unikátní bytost, která na tomhle světě přesně s takovým souborem vlastností nikdy neexistovala a už nikdy v budoucnu existovat nebude! No není to úžasné? Podle mě ano.
NEZABÝVEJTE SE MINULOSTI
- ničemu a NIKOMU to neprospěje. Každé ráno člověk začíná od znova. Ano, mohou tu být záležitosti, které přetrvávají z minulých dnů, ale právě dnes a právě TEĎ se k nim můžete naprosto jedinečně postavit a naložit s nimi. Stačí třeba změnit postoj k záležitosti a najednou se celá věc jeví úplně jinak. Každý okamžik je nový začátek zbytku vašeho života :-)
NEŽIJTE V BUDOUCNOSTI
- protože vám může utéct něco důležitého z tvé přítomnosti! Ano, plánovat věci je důležité. Ale ne na úkor přítomnosti. A navíc zdaleka ne vše si člověk může naplánovat.
NELITUJTE, ŽE JSTE NĚCO NEUDĚLALI
- nikdy není pozdě! Jak píše autor: svět se dělí na ty, kteří se na ostatní dívají se závistí, a na ty, kteří v nich vidí svou motivaci.
ÚPLNĚ NEJLEPŠÍ NE SKORO NEJLEPŠÍM SE SNAŽTE BÝT VE VŠEM, CO DĚLÁTE
- ne, to není pobídka k perfekcionismu, jen inspirace k tomu, aby se každý stal sám sobě svým vlastním soudcem - protože pak bude mít jako jediný možnost nastavovat "měřítka" nebo "kritéria" pro svůj výkon, a bude tak vědět, že on sám podal nejlepší možný výkon, jaký mohl, i když jeho okolí se na to dívá jinak
KAŽDÝ DEN SI PRO SEBE VYHRAĎTE KOUSEK MÍSTA
- nestačí se jen věnovat svému koníčku nebo dělat něco, co mě baví, protože i to vyžaduje od těla námahu. Nejlepší je prostě jen dýchat, uvědomvat si sám sebe, svoje místo ve vesmíru...
NEZTRÁCEJTE SMYSL PRO HUMOR
- humor je sůl života a kdo je jí dobře prosolen, uchová se dlouho čerstvý.
OBLÉKEJTE SE, JAKO BY BYL DNEŠNÍ DEN DŮLEŽITÝ
- nikdy nevíte, co se stane
ODPOUŠTĚT NEBOLÍ
- být shovívaví a umět odpouštět neznamená, že si necháte všechno líbit a že nemáte svou hrdost! Odpuštěním ukážete, že jste lepší než ti, kterým odpouštíte! Vy byste taky nechtěli, aby vám lidé nikdy neodpustili...

A jaké je to vaše pravidlo?

A aby se vám o něm lépe přemýšlelo, dám sem jednu velmi, velmi hlubokou přemýšlivou písničku, kterou si pouštím vždy, když je mi ouvej, a bezpodmínečně chci, aby ji hráli na mém pohřbu.

Čičičí

Co by to bylo za správný blog, kdyby v něm chybělo nějaké krásné žvížátko, že jo? :-) Jsem kočkomil. Neříkám, že psi mě nezajímají, ale tak nějak je u mě prostě kočky porazily. Ale do budoucna mám velké plány, ve kterých se myslí na oba zvířecí druhy.
Od dětství jsem chtěla nějaké domácí zvíře (ne, mami, rybičky za studeným sklem akvária fakt za domácí zvíře nepovažuji, spíše je to pohyblivá dekorace), ale nebylo mi přáno. Měla jsem jen bratra a spoustu alergií, podlomenou imunitu a úzkostnou maminku (a tatínka). Ale v 15 přišla moje velká chvíle, kdy už rodiče prostě nemohli dále odolávat...a pořídili mi křečka. Byl to sameček (jak řekli ve zverimexu). Ale ne nadlouho. Do týdne porodil několik krvavých tvorečků - nerozplývejte se, protože v poporodní psychóze všechny kromě jednoho snědl - a o to poslední se nedokázal moc dobře postarat a tak mládě skončilo celkem záhy v křeččím nebi, které máme na zahradě u vinné révy....a jeho maminka ho jednoho dne také odešla navštívit.
To už jsem ale měla doma můj SPLNĚNÝ SEN. Moje nej kámoška (jak jinak :-) ) už nemohla déle poslouchat moje ódy na kočičky - jak jsou krásné, elegantní, něhu vzbuzující a k zulíbání a k 16. narozeninám jsem si od ní přivezla v krabici od bot (aby mě řidič autobusu nevyhodil)...

Ano! Najednou byla tady! Malá, bezbranná, mňoukající a po mamince tesknící Laura (dovezla jsem si ji na 1. června). Nejdřív jsem ji chtěla před našima zatloukat (narozeninový dárek byl totiž tajná hurá akce), tak kočka putovala do kotelny (promiň, Lauro), ale já jsem tak poctivá, že prostě nedovedu lhát, a tak Laurinka ještě téhož dne nastartovala svou hvězdnou kariéru nejoblíbenějšího člena domácnosti, kterým je doteď. Máma dřív nechtěla o kočce ani slyšet...a hádejte, kvůli komu se teď může přetrhnout, koho pusinkuje jako první, když se vrátí z práce, komu ochotně hledá jeho nejoblíbenější i když už značně jetou hračku- myš, a s kým spí v jedné posteli??
A takhle šel čas s naší superstar...

1) Laura dítě

...ten zvyk lézt do stísněných prostor (zvláště pak do krabic od nových spotřebičů apod.) má asi právě kvůli tomu transportu domů :-)








2) Laura teenager

 Začala vystrkovat drápky :-) (ale můžu vás ujistit, že ten pták toto setkání přežil, čestně!)









                                                                                   A i jinak si ověřovat svou identitu :-)                                                                                                                   

Z původně nejistého a opatrného posedu na mamčiných zádech...   .

                ...se stal sebejistý posed vládce vesmíru, jehož jediný pohled vás odkazoval do patřičných míst :-)

                                               

     

3) Laura žena

 A taky se začala vzdělávat! Protože práce na PC je dnes základ.












                 
Začala i spát v posteli  místo táty :-D
Alespoň tedy ve chvílích, kdy ji jí to dovolil :-) Slavná fotka, která se objevila v několika časopisech                                                                                                                                       

          .                             

Pro mě je však nadosmrti vítěznou a nejoblíbenější fotkou tahle ta. Její kvalita sice není 100%, ale při snaze o unikátní záběr se prostě musí dělat kompromisy. Pět let stará fotka. Možná i víc.








Mám tu ještě tak tisíc dalších fotek, protože Laura je velmi fotogenické stvoření a já zas velmi fotograficky zdatná :-D (autorem všech fotek jsem já), ale...dobrého pomálu, jak se říká. A ani fotky vám beztak neřeknou, jak moc celá rodina Lauru zbožňujeme. Teď se blíží její 8. narozeniny (čímž jsem nechtěně prozradila i svůj věk, no což), a ani si nechci pomyslet, co si počneme, až tady nebude. To bude na vyhlášení státního smutku, fakt.
A veledůležité sdělení všem: pořiďte si kočku, změní vám život k lepšímu :-) Ne, to je trochu legrace. Ale jen trochu. Každé splnění snu, o kterém spoustu let sníte (zvlášť když je to kočka :-) ) vám změní život k lepšímu. A když tím změníte život k lepšímu i dalším lidem (rodičům, třeba) je to rovnou významná položka na váš osobní životopis vašich úspěchů a sebehodnoty (doporučuji si sepsat...ale o to až někdy příště - stojí za samotný článek). Tímto článkem zdravím hlavně svou alergoložku, která mi předepisuje léky na mou alergii na kočky a jiné moje alergeny :-D  Láska je prostě láska, no!
Díky za pozornost, mějte se blaze.

I pád na hubu

....je krok dopředu :-) Ale to je pro většinu lidí ve chvílích největší krize naprosto bezpředmětné. Když se stane něco nemilého, na co nejste dost připravení (a na některé věci se zkrátka nelze připravit nikdy), je vám nejspíš úplně jedno, že "všechno zlé je pro něco dobré" a že "člověk musí nejdřív padnout na úplné dno, aby se z něj zase mohl odrazit.
Je úplně jedno, jestli se jedná jen o krátké schování slunce za malý obláček nebo rovnou o explozi slunce s následným pohlcením všech planet včetně Země do nově vzniklé černé díry. Je to naprosto subjektivní a to, co jiným může připadat jako banalita, může pro druhého znamenat konec světa...(takže nic nezkazíte tím, když si svůj problém necháte zmenšit svým okolím - aneb když stokrát uslyšíte, že to "nic není" a že to bude dobré, tak by vás to snad mohlo alespoň částečně přesvědčit, že to opravdu není tak horké, jak to cítíte vy,  a že to opravdu dobré bude).
Ale teď něco z kurzu první pomoci pro duševní úrazy všeho druhu  Aneb pár tipů co můžete udělat hned, když píchnete a uchází vám duše...

1. Dýchej! Zhluboka.
Mozek potřebuje lépe okysličit, aby mohl pracovat
2. Zaběhej si.
Spojíš tak první bod s fyzickou aktivitou, která, jak víme, napumpuje tělo důvodem k lepší náladě
3. Vypiš se z toho 
Deníček není přežitek. Stačí i kus papíru (a pak jeho ničení...hmmm, lahoda :) ). A koneckonců i emaily mají něco do sebe...no, a od čeho taky máme blogy, že :-) Ale papír je papír a pořád ještě bývá  líp po ruce než net. Najednou vypadá problém úplně jinak, když ho hodíte na papír, viďte?
4. Zaposlouchej se.
Hudba musí zafungovat na každého, vliv hudby na vlny v mozku je prokázán. Ale ne vždy je možný. Je ale možné čerpat hudbu i odjinud...obchodní centra nikdy nezklamou, lepší jsou teda spíš přirozené zvuky přírody - ptačí zpěv, zurčení potůčku....ale to je na vkusu..a na dostupnosti, že. Kdekoliv ale stačí zavřít oči a poslouchat, co uslyší....odvede se tím pozornost, zaměří se jinam.
5. Plánuj
Nechce se, chápu. Ale plánování dobře odvede pozornost od akutního problému a zvedne náladu (nechceš plánovat zrovna sebevraždu, že ne?), protože vědomí závazku a otevřené budoucnosti je k nezaplacení. Odvážnější mohou přistoupit i k rozkrokování řešení krize (pokud to je možné).

Nic světoborného, jsou to věci, které vlastně nevyžadují nic speciálního, ani přítomnost jiné osoby (což zas otevírá úplně jiné možnosti) - protože to není samozřejmost. Krize se neptají, jestli mohou přijít, a přepadnou člověka bez ohledu na místo - třeba i o samotě v hlubokém lese.
 Ano, já vím, že určitě všechny tyhle věci znáte...ale když je pak člověk přímo v té situaci, tak si obvykle na nic nevzpomene. (Taky máte za sebou takové ty experimenty typu: když chceš vybuchnout, napočítej nejdřív do 10?...já si teda nikdy nevzpomněla, že to mám udělat, takže efektivnost této rady neznám. Ne že bych byla takový cholerik, právě proto jsem ani neměla moc příležitostí to zjišťovat). Píšu jen o věcech, které se mi už mnohokrát osvědčily a mám tedy důvod myslet si, že pomůžou i někomu dalšímu.
Jestli máte nějaké tipy, co dělat v nouzi, když vám festovně teče do bot, nenechávejte si je pro sebe ...a kam jinam s nimi než zrovna na blog? (vydat v dnešní době knihu je dost riskantní počin :-) )
Do budoucna přidám ještě spoustu dalších osvědčených rad z receptáře na dobrou pohodu a žádné předčasné vrásky (na duši).

Nejdůležitější

První z mých návodných příspěvků, ve kterých se chci podělit o zajímavé strategie, jak žít svůj život naplno - s dobrým pocitem kdykoliv a kdekoliv bez ohledu na to, co se kolem vás zrovna děje.

Vím, že o to se přirozeně snaží asi všichni, ale některým se to nedaří, jak by chtěli, chybí jim ten správný impuls, nebo je prostě ani nikdy nenapadlo se o to snažit. Nebo jim to něco komplikuje. Nemoci nechodí po horách, ale po lidech, o tom bych mohla přednášet. Možná byste byli sami překvapení, kolik lidí ve vašem okolí bojuje s nějakou nemocí nebo kolik lidí má nějaké problémy, které jim nedovolují život si užívat a spíš ho tak nějak přežívají. Nepopírám, také jsem nějakou dobu pobývala v této skupině, právě proto jsem na sobě začala pracovat, abych se pohnula dál. A proto si myslím, že to může zvládnout úplně každý. Když bude chtít.   

Ale víte, co je podle mě úplně nejdůležitější k tomu, aby život každého z nás mohl být fajn? (Bylo to teda těžké rozhodování, protože mně přijde nejdůležitějších spousta věcí :) 

Najít a určit si nějaký svůj bod v podobě třeba nějakého přesvědčení, životního názoru...něčeho, co bude váš život držet pohromadě, co vám bude dávat smysl, i když vám poteče hodně do bot a v žádném obuvnictví nebudou mít správnou velikost, abyste si koupili nové. Může se tomu říkat třeba mantra, životní krédo nebo tak nějak. Můžete si vytvořit i nějaké své soukromé náboženství, i když jste zapřísáhlí ateisté. No, to už nechám na každém z vás. Myslím, že výhody jsem popsala již výše. Třeba vás nikdy nenapadlo o tom takhle přemýšlet, nikdy jste to takhle nezformulovali. Nevadí, teď to můžete napravit :-) Mít své životní krédo je opravu super, nejlíp, když je nějaké univerzálně formulované a můžete ho tak použít na většinu životních situací. 

Já například věřím tomu, že VŠECHNO JE TAK, JAK MÁ BÝT.

VŠECHNO MÁ SVŮJ DŮVOD. 

a

VŠE FUNGUJE NA PRINCIPU: NĚCO ZA NĚCO.

Když nad tím přemýšlím, je to paráda, že člověk je svobodná bytost. Nikomu nemusíte vysvětlovat, jak a proč si to vlastně myslíte a dokazovat jejich objektivní pravdivost. Ne. Každý si přece může myslet, co chce. Jupí!

Doufám, že i vy jste našli TU SVOU pravdu, která vás provází životem a vy se na ni můžete vždy spolehnout. 

Příště už něco obsažnějšího..a do té doby se mějte blaze :-)