Nebo taky předehra, prolog, předkapela, předskokan...zkrátka vše, co předchází začátku mého plnění snu...je to tak, datum příletu do Finska je na dosah :-)
Ty poslední dny jsou ale fakt krušné, najednou se vše musí prostě komplikovat a zamotávat a štvát mě...snad ta odměna bude stát za to...Ale popořádku:
Na můj au-pair profil na webu zareagovalo celkem 6 rodin, takže bylo z čeho vybírat. Přestože jsem na začátku svého hledání byla naprosto přesvědčená, že rodina se dvěma dětmi (a ne úplně malými) bude pro mě akorát, udělala jsem něco "šokujícího" - vybrala jsem si rodinu se sedmi dětmi (bude ze mě Sněhurka a sedm trpaslíků, no, není to fajn? :-D Přičemž nejmenší má 1 rok. Možná mi hráblo, kdo ví, ale změnila jsem v jednom okamžiku svůj názor o 180˚. Možná proto, že mě jako první od nich kontaktovala Češka - která tam dělá au-pair nyní a hned na začátku mailu mi napsala, ať se toho počtu neděsím. Tím, že jich je tolik, mám značnou jistotu, že to nebudou rozmazlení nevychovaní nesamostatní sobečští spratci, a že to bude rodina s velkým R - tudíž i já budu její součástí. Krom toho pět z nich chodí do školy, takže na hlídání budu mít jen dvě nejmladší. A domácí práce ve většině případů obstarávají (nebo minimálně participují) právě školní děti v rámci jejich výchovy k samostatnosti. Zbytek mých pochybností zrušil telefonát s touto rodinkou. Pochopila jsem, že je to přesně TA rodina, kterou hledám, a lepší jen těžko najdu. Takže jsem přijala. Mám ráda výzvy (čím těžší, tím lepší) a čtenářská obec mého blogu jistě ví, že na Islandu jsem byla "překřtěna" na drsnou severskou ženu :) takže není důvod ke strachu (a když jsem navíc zvládla i praxi ve finském stacionáři pro lidi s mentálním postižením, kde neuměl anglicky vůbec nikdo ani ředitelka, nemají obavy a pochybnosti v mém životě žádné podstatné místo - kéž by to platilo i o mém zítřejším třetím pokusu o získání řidičáku...což je zároveň můj poslední pokus, protože btw. 9. září je můj šťastný den a v 19:40 opouštím tuto zem. A já tam řidit fakt budu potřebovat, protože...se (nečekaně) jedná o samotu v lese, nejbližší civilizace 7 km daleko, autobusy tam nejezdí, záchranka tam jako fakt nepříjede, prostě kdo nemá auto, je odepsaný...a tahle rodina má auta dvě a už počítají s tím, že mi ho budou půjčovat :o) takže na zítřejší rozhodnutí pana komisaře slušně řečeno kašlu. Žádný kreténský Čech mi mou budoucnost prostě kazit nebude TEČKA. (Joo, samozřejmě, že mám ze zítřku trému, zvlášť když jsem včera seděla poprvé v autě, se kterým tu zkoušku zítra budu dělat...a šlo mi to jak psovi pastva, šestkrát mi to zdechlo na křižovatce a bylo mi důrazně doporučeno, abych si ještě přikoupila další jízdu dnes, jinak ve čtvtek na tu zkoušku půjdu zase zbytečně. Přiznejte se, kdo jste mě proklel?? :-)) ).
Co ještě všechno řeším před odjezdem?
Prověrky osudu, jestli je mé odhodlání dostatečně silné...Jak jinak si vysvětlit, že v okamžik, kdy jsem s nadšením četla mail od mé vyvolené rodinky a začala vážně uvažovat nad tím, že to vezmu, mi zazvonil telefon a tam: " Máte ještě zájem o pracovní pozici, na kterou jste se hlásila?" Jako tvor maximálně nerozhodný jsem se ve vteřině změnila na tvora maximálně rozhodným, když jsem odpověděla, že už mám bohužel jinou pracovní nabídku :) Myslím, že už v životě nebudu mít problémy s rychlým rozhodováním, když jsem ustála toto.
Zdravotní pojištění. Věc se má tak, že jste pojištěncem buď státu, ve kterém pracujete (což ale většinou neplatí pro au-pair, to prý není podle právních ujednání práce...no, to si povíme za pár týdnů :-D ) a tudíž se smíte odhlásit z pojištění v ČR, ale vrátíte kartičku, nebo zůstáváte pojištěncem tady, ale musíte si to platit jako samoplátci (pokud ještě nestudujete), dělá to 1080Kč na měsíc a platí se na jejich účet vždy do 8. dne v měsíci. Což je i můj případ, protože rodina ve F. za mě bude platit jen nějaké "nehodové pojištění" pro případ náhlého průšvihu. Což je ale pro mě i fajn, protože tím se vyřeší moje noční můra : a co když bych se odhlásila z českého pojištění a po příletu zpátky mě hned před letištěm srazilo auto??? Pak by se na mě asi v nemocnici koukali jako na načerno pracujícího ukrajinského dělníka :-) (nic proti ukrajinským dělníkům). Super je, že pojištění si jako samoplátce hradím jen za CELÝ kalendářní měsíc, tzn. když odlétám až 8.9. a do toho dne jsem vedena na ÚP, tak se nemusím ještě vůbec starat o září, jsem zaplacena státem. To jsem si to krásně vybrala :)
Konec evidence na ÚP ..bez problémů...sice by se to mělo nahlašovat týden před plánovaným odjezdem (ukončením evidence), ale ...
Divné nákupy :-) Např. nákup vánočních dárků (ty skvělé věci, co jsem koupila, bych určitě po návratu už nesehnala!) Krom toho nemám v plánu se vracet ani na vánoce, naopak chci konečně zažít pořádné pravé fisnké vánoce ve velkém rodinném kruhu :-)) Ale těch 7 dětí..pf, to asi utratím všechny peníze, které tam do té doby vydělám :-)) Na příjezd jsem jim koupila nějaké tužky z KOH-I-NOR (s potiskem krtečka :-) ) a magické pastelky (s vícebarevnou tuhou, pamatujete?), hru černý Petr s motivem krtečka a razítka...opět s motivem krtečka :-)) tomu nejmenšímu broučkovi mám v plánu koupit nějakou dětskou žínku s maňáskem, celé rodině pak tu velkou orion čokoládu a puzzle Hradčan . A protože jsem chtěla udělat radost i sobě, tak jsem se opět přehnala přes antikvariáty a Levné knihy, kde to jako vždy stálo za to :-)) (mimochodem i zde jsem před časem posílala na inzerát svůj životopis, ale bohužel...). Udělala jsem radost svému morbidnímu já se zvrhlým smyslem pro humor a koupila mu Kapesní průvodce posmrtným životem, aneb 91 míst, kam se můžete po smrti dostat :-D No, neříkejte, že by vás tento název nechal v klidu :-)))
Přeobjednání se k doktorům.
Napsání plné moci mamce
Vyřešení paušálu a studentského účtu v bance - v bance mě móóóc potěšili, prý mi platí studentský účet až do konce března, i když už nestuduji, paráda, díky moc :-)
Zbavování se nepotřebných krámů
Ututlání této informace před co nejširším pásmem okolí. Nemám náladu se s nikým loučit, s nikým to slavit, nikomu vysvětlovat co a jak...prostě jsem už ze všeho v této zemi tak znechucená, že bych nejradši jen luskla prstem a byla pryč!!!! Za minulých 24 let jsem v ČR nasbírala tolik nenávisti, že bych ji mohla prodávat po kilech.
...Připsáno o den později...vidím, že včera jsem byla hodně v loji z té autoškoly...jelikož mi ale instruktorka na rovinu řekla, že je to hrůza a že to vypadá dost beznadějně, tak jsem tam šla na zkoušku naprosto smířená (ale řeknu vám: jít do předem prohrané bitvy to chce hodně odvahy :-) takže mě potěšilo alespoň to, že jsem se dokázala vzepřít svému strachu, když už nic jiného..Nojo, jsem ostudnice, ani třetí pokus nebyl na fanfáru, ale byla to zatím má nejlepší jízda:-) Úžasně pohodová, nedá se to srovnat s těma minulýma, po kterých jsem byla úplně v zádeli. Asi si ťukáte na čelo, ale já odcházela naprosto klidná, srovnaná, s úsměvem na rtech, dokonce mě ani nezaštípalo v očích...! A celý zbytek dne jsem si krásně užila, usmívala jsem se na lidi kolem sebe, oni se usmívali na mě...a bylo to takové moc fajn, v duši jako v pokojíčku (čemuž se snad skoro ani nedá věřit, když jsem si po minulém nezdařeném pokusu už už hledala větev, na kterou ten provaz uvázat :-D Ale zkrátka: kvalita života se neměří řidičákem, že! Jsou i horší věci, než tohleto, moji klienti v charitě by vám mohli vyprávět...a poslouchat byste to fakt nechtěli, věřte tomu. I když je dnešní společnost nastavena na úspěch (a taky peníze a mládí a krásu a prostě dokonalost), tak nemám dojem, že by se svět přestal otáčet a slunce vybuchlo. Na řidičák je času dost, délka života žen (dožití) u nás je prý 80 let, takže já jsem v klidu X-) A hlavně: ZA TÝDEN LETÍÍÍÍM DO FINSKA!!! Žít svůj sen...
Ahoj,
možná už vás napadlo to samé, co mě: proč tu píše o své lásce k Finsku a o plánu do něj přesídlit a přitom s tím nic nedělá? :-)
Celé se to nějak zkomplikovalo, ale protože neuvěřitelné věci se nedějí jen v telenovelách a sci-fi filmech, zase se to odkomplikovalo :-D
Bylo to asi nějak takto: První školní den v sextě nám třídní oznámila, že se rozhodla nás zapojit do projektu EU a to tak, že navážeme partnerství se zahraniční školou, budeme spolu pracovat na nějakém společném tématu a vzájemně se navštívíme - nejdřív my za nimi a pak oni za náma. Vybrala nám (nebo na nás zbylo...těžko říct) Finsko. Byli jsme tak šikovní, že jsme dostali grant od EU (díky!) a tak jsme mohli ten výměnný pobyt absolvovat i bez zadlužení :-) Měla jsem se spolužačkou bydlet v jedné úžasné rodině, která má sobí farmu a má se jako ve vatě. Jenže 2 dny před odjezdem mi přišel e-mail, že kvůli náhlému odjezdu rodičů na kongres chovatelů sobů nemůžeme být v této rodině ubytování, protože je proti pravidlům projektu, aby nezletilé děti bydleli spolu sami, navíc, když se jedná o rozdílné pohlaví :-) Sakra. Tak pro nás narychlo sehnali náhradní rodinu. A bylo opravdu poznat, že to bylo z nouze a narychlo...rodina bydlela na samotě v lese, absolutně mimo obec, kde bydleli VŠICHNI ostatní spolužáci, téměř neuměla anglicky a navíc měli nemocné děti, kterým museli přizpůsobit veškerý denní režim a my si tam neužili nic. Ostatní spolužáci jezdili se svýma rodičema na výlety, pořádali bujaré večírky a navštěvovali se. My trčely na samotě v lese uprostřed ničeho, koukali nervozně na sebe nebo do zdi a trnuli strachy, aby mladšímu dítěti (mentálně postiženému) neruplo v bedně a něco nám neudělalo - ten okamžik, kdy se nám chtělo pochlubit se svým výtvorem na zahradě a začalo se kolem nás ohánět motorovou pilou (se kterou své dílo dělalo) už z paměti asi nevymažu :-D V hlavě se mi usídlilo hrozné ukřivdění a já si řekla, že takhle to teda nenechám. Kromě toho jsem si mezi spolužáky z cizí školy našla pár fajn kamarádek, se kterými jsem pořád v kontaktu, a slíbila jim, že se i po jejich návštěvě ČR ještě uvidíme! A já sliby plním.
A tak jsem na své VŠ okamžitě podala přihlášku na zahraniční stáž, když jsem zjistila, že tato možnost pro můj obor existuje. Kam jinam, než do Finska, že! Konkurz jsem vyhrála a se svou spolužačkou odletěla na sever do -20ti stupňového března. A můžu vám říct, že za ty tři měsíce, co jsem tam strávila, jsem si vrchovatě vynahradila všechny své křivdy, které jsem nashromáždila, když jsem tam byla předtím. Ani kniha by mi nestačila, abych popsala všechny ty úžasnosti, které jsem tam zažila. Navštívila jsem i svou finskou rodinu a všechno jsme si vynahradili. A také tu školu, která nás tenkrát hostila, a udělala jim tam prezentaci o ČR :-D A viděla jsem vechny své milé kamarádky. A tak jsem se opět na konci rozhodla, že to nebyla má poslední návštěva této země a ....že já se vrátím :)
Měsíce plynuly a já na otázku všech, co budu dělat po škole, odpovídala, že odjedu do Finska alespoň na rok jako au-pair a pak tam už snad zůstanu natrvalo. Dojímala jsem se při každé zmínce kdekoliv o Finsku, probouzela se s pohledem na mou oblíbenou fotku z Finska, kterou jsem si nalepila hned k posteli (a dalších 20 všude možně po pokoji na nábytek apod.), fandila jsem Finům vždy, když hráli hokej proti Čechům, zacpávala si uši, když jsem slyšela českou hymnu, a rostla moje nepopsatelná nenávist k ČR. Mezitím jsem tu měla na návštěvě svou kámošku z Finska a těšily jsme se, že příště se uvidíme zase tam u nich :-)) Zkrátka jsem tvrdě šla za svým cílem a nepřipouště si žádné pochyby, že to tak nebude.
Pak jsem ale na plese potkala milého kluka...a ten kluk mi pár dnů po mých státnicích nabídl, abych s ním jela na Island, že je to teď hrozně výhodné. A já jela. No a uznejte, že přece nemůžete kamarádit s někým, s kým spíte tolik dnů ve stanu potažmo v jednom spacáku - na vrcholcích hor byla fakt kosa a můj stařičký spacák umí všechno, jenom ne zahřát, s někým, s kým zažíváte své nejnapjatějí chvíle v životě (ano, bylo to tam o hubu, jak už jste mohly číst v příslušném článku) a své největší vítězství (dojít do cíle!). S kým se koupete v přírodním gejzíru a s kým se i společně osprchujete (víte, jak je na Islandu draho?? :-)) ) A kdo vás vidí brečer na dně svých sil a nechutnou po probuzení a vlastně i během celého dne (holt tolik dnů bez vody a hřeben bych beztak zlomila, kdybych se s ním snažila rozčesat ty zacuchané drny na palici :-D
Takže jsme se z Islandu vrátili už jako nekamarádi...! A začala řešit, co dál...vždyť jsem přece chtěla do Finska? Ale co když už nikdy tak skvělého člověka nepotkám? On mi s tím teda vůbec nepomohl. Ale nakonec, zdá se, zasáhl osud. ...Moje šmejdské spolubydlící se rozhodly, že odjíždím přece do Finska (vždyt jsem o tom přece mluvila, že jo!) a tak mi oznámily, že už mají za mě náhradu a že se mám vypakovat! (Ne že by se třeba předtím zeptaly, jestli můžou!!!!)
Tak jsem začla hledat náhradu. Připadalo mi jako sen, když jsem našla skvělé místo v bytě, kde bydlí kámoška, kterou jsem už roky neviděla, ale se kterou jsem si báječně rozumněla v ozdravovně, kde jsme obě trávily prázdniny na ozdravném pobytu. Hrozně jsem se těšila, že budeme bydlet ve stejném bytě, tudíž si vytlacháme díru do hlavy, za domu, co jsme se neviděly. Tak jsem hned při prohlídce řekla, že to prozatím beru a že budu shánět nábytek (nemám zatím svou postel) a domluvíme se později. Žádný jiný zájemce na obzoru nebyl, tak jsem si říkala, že je to v klidu a že stihnu pořešit všechny záležitosti ohledně stěhování apod. Jo, prd. Když jsem včera napsala, kdy můžu přijít podepsat smluvu, tak mi holka, se kterou jsem měla bydlet (ne ta kámoška) odepsala: promin, ale když ses tam dlouho neozvala, tak jsem myslela, že nemáš zájem a místo už je zabrané.
To byla poslední kapka. Ta předešlá kapka je to, že nemůžu sehnat práci. A ta před předešlá je v tom, že se můj Islanďan sám od sebe nikdy neozve, jen když napíšu já.
A tak, když už jsem byla spířená s tím, že Finsko padlo (a bylo to hodně těžké smiřování...do toho navíc ten dvojnásobný výhazov z autoškoly...no, divím se, že neležím v Bohnicích), z munuty na minutu jsem se probrala a řekla si: Co tady vlastně ještě děláš? V téhle debilní zemi plné takovýchto kokotů?? Máš to zapotřebí??? NEMÁŠ!!!
Vrátit se ke svému padlému snu a znovu ho vzkřísit bylo snadnější, než jsem si myslela, přestože se říká, že 2x nevstoupíš do stejné řeky...ráno jsem si založila profil na mezinárodní stránce pro au-pair a hledající rodiny. A během 5 minut mi napsala jedna rodina!!! Byla to ta, do které jsem ZROVNA i já chtěla napsat, ale předběhla mě :-D :-D A tak jsem jim odepsala, že můžu během září přijet....Ještě teď tomu nemůžu uvěřit!! Věřili byste, že plnit si sny je takhle jednoduché?! Že stačí jen chtít? Neříkám ještě, že opravdu k této rodině odjedu, možná budou ještě další maily a možná bude i telefonát (i když bych byla ráda, kdyby se to zrovna bez něj obešlo :-DD). A možná budu hned 1. září už konečně pryč :-) Každopádně moje nálada je od té ranní a nebo večerní (když jsem se dozvěděla tu zdrcující zprávu o prošvihnutém bydlení a navíc jsem se přes skype pohádala s tou pindou, co bez mého svolení našla do mého pokoje náhradu a ta se POTŘEBUJE hned 1. září nastěhovat - jo a já tady POTŘEBUJI zůstat, ty krávo blbá!!!!!!) zase v plusu a plná očekávání a nejradši bych tančila po celém bytě a otevřela okno a zavolala do světa: JÁ JSEM TAK ŠŤASTNÁÁÁÁÁÁÁ.
Po několika předchozích článcích "na vážno" trochu odlehčím atmosféru s touto rádoby veselou a možná i trochu praštěnou sbírkou úlovků na síti, kterým jsem se zasmála.
Humoru totiž není nikdy dost, takže opět pár důvodů se (možná, snad) zasmát.
1 Znovu udělám malou reklamu na mou oblíbenou stránku www.zpovednice.cz , na které hrozí smích opravdu často. Na jednu stranu se tam vyskytují "seriózní" zpovědi a dotazy na často i hodně závažná témata (což ale ještě neznamená, že jsou reálné a nepíše je jen nějaká internetový pošuk), ale pak se objeví příspěvek, který všechno rozboří na padrť :-D
Jako tato zpověď:
"Dobrý večer, dostala jsem se do ohromné vztahové krize a nevím, jak si s
tím poradit. Přítel byl odjakživa normální a neměl žádné bláznivé
nápady, ale teď to všechno dohnal. Minulý týden viděl nějaký dokument o
medvědech a zřejmě ho tato zvířata přímo uhranula. On totiž po tom
dokumentu prohlásil, že takového medvěda chce taky. Pochopitelně jsem se
tomu zasmála a dál o tom nepřemýšlela, ale druhý den jsem ho doma
našla, jak listuje katalogem medvědů. Nad tím katalogem strávil celé
odpoledne. Večer dokonce při sexu tak nějak bručel. Několik dní pak
řešil dilema, zda si spíše koupit medvěda grizzlyho, baribala nebo
běžného medvěda hnědého. Nejvíc se mu prý líbí grizzly, ale na toho je
pořadník a přítelovi se prý nechce čekat. Pořád jsem to brala jako
legraci, jenže potom vyklidil jednu místnost v domě a na její dveře
přibil nápis medvědinec. Tak to už jsem mu řekla, jestli to už s tím
vtipem nepřehání a on se na mě nechápavě koukal a pak řekl, že to myslí
vážně a že je mu líto, pokud ho v jeho zájmech nepodpořím. Pak jsme se
začali hádat a já se pokusila to uhádat na pandu, jenže ty momentálně
nejsou k sehnání a potom na koalu. Jenže o koalovi prohlásil, že to je
teplej medvěd a že on chce normálního medvěda. Tak jsem se ho zeptala,
čím ho budeme krmit a na to mi řekl, že dal v práci výpověď a půjde
dělat do masny. Já mám prý dát taky výpověď a jít vařit do školní
jídelny. Když jsem namítala, že bude hrozně smrdět, tak řekl, že ho
budeme denně koupat. Asi to myslí vážně, ve sklepě je deset kartonů
šampónu pro medvědy. Posledním mým pokusem bylo, když jsem řekla, že si
radši pořídíme většího psa. Na to řekl, že pes je klišé a on bude mít
domácí zvíře hodné jeho formátu. Teď odjel k jednomu známému včelaři,
zda by mu nemohl prodat dostatečnou zásobu medu a já přemýšlím, že se
mezitím sbalím a odejdu od něj. Co myslíte?"
2 Vzhledem k tomu, že hledám práci, nacházím v této souvislosti na internetu opravdu cool věci :-) Pro lidi, kteří pracují v McDonald's apod. nebo o tom uvažují (mě už to fakt přešlo :)) ), by se mohla hodit stránka s článkem, který přináší "návod", jak se nechat vyhodit z tohoto zařízení (tedy spíš jak už se to povedlo některým výtečníkům)...a jsou to opravdu zajímavé věci...nečtěte, pokud zrovna v mekáči sedíte a ládujete se tamními "delikatesami". Mohli byste se smíchy zadusit hranolkou :-D jak-se-nechat-vyhodit-9-prikladu-z-mcdonalds3
__________________________________________________________________________________ 3 Už dlouho jsem se nezastavila v knihkupectví očmuchat knižní novinky. Velká chyba! :-D
www.pknihy.cz
Tato kniha už je naopak starší (vyšla roku 2010) a bohužel nejspíš beznadějně vyprodaná. Svého času byly sérií těchto knih (jsou tři díly) přecpány výlohy Levných knih. Ale teď se po nich slehla zem. Jsou ještě nějaké reedice, ale ty nemají tak suprový obal. Velké štěstí, že jsem tenkrát neodolala a po ponižující zkoušce z práva soc. zabezpečení (jak jinak než s kokotem) jsem si tuhle knížku koupila. A už mám velké plány, co s ní udělám (respektive KOMU ji pošlu)...bohužel těch adeptů na poslání anonymního balíčku s touto knihou je kolem mě hodně a já už tuhle knihu nemůžu nikde sehnat :-(
Kdybyste na ni někde šťastně narazili, neváhejte a začtěte se, bránice zažije hotový orgasmus :-D Je sice možné, že vás některé věty lehce urazí a budete se cítit dotčeni, ale to vás jen decentně upozorní na to, že s vámi možní není všechno úplně v pořádku :-)) Z obsahu:
1. Kdo jsou kokoti a proč se jimi lidé stávají?
2. Typy kokotů (sériový k., kravatový k., byrokratický k., k.+ New Age, kokot nebeský... :-D)
3. Když ve společnosti převládnou kokoti
4. Život mezi kokoty (práce, přátelství, manželství s k., dospělí potomci kokotských rodičů)
5. Cesta k vyléčení
Motto: "Kokotismus je stejně zhoubný jako alkoholismus nebo drogová závislost. Postihuje podstatnou část populace – a přitom většina kokotů ani v nejmenším netuší, že jsou kokoty! Naše příručka vám pomůže kokotismus rozpoznat a v lepším případě i vyléčit."Zde je celá kniha v pdf formátu Od chvíle přečtení přestávám považovat slovo "kokot" za hrubou nadávku. Beru ho jako diagnozu. Tímto se vysvětluje, proč se toto slovo v mých článcích bez pardonu vyskytuje (a pravděpodobně i vyskytovat bude) a tak se všem rozhořčeným čtenářům kokotsky omlouvám.
__________________________________________________________________________________
4 Tématicky k předchozímu bodu ještě jedno poučné videjko...i když se spíš přibližuje i do kategorie "k pláči" místo "k smíchu" (protože jak už víte z předchozího bodu, kokotismus je věčný), ale přesto vás o něj nemůžu ochudit. Poučné a varovné! Tak jako všechny díly Pekla na talíři! Musíte vidět.
5Nějaký vtipálek vytvořil web "nového mobilního operátora" :-D Koukněte na všechny položky. Nový operátor v ČR
__________________________________________________________________________________ 6 Myslíte, že to byl záměr nebo souhra hloupých okolností??
Zdroj: nyx
______________________________________________________________________________________ 7 Tohle má být antistresová záležitost - což se mi na blog tématicky hodí :-) Tuto věc můžete otloukat o rámeček monitoru (myší - kliknout a přetahovat) až do aleluja. antistresová záležitost
__________________________________________________________________________________ 8 Tohle opravdu běželo v TV?? Wow! (Pokud vám tato estráda není po chuti, tak se podívejte minimálně na okamžik 6:08, tomu neuvěříte :-D )
A na závěr (jako bonus) nemůže chybět nějaká pěkná písnička, žejo! Tuhle jsem slyšela včera v autobuse a zvedla mi náladu až k nebi, takže jsem ji musela najít! Když jsem navíc našla tento bezvadný videoklip, bylo rozhodnuto, že dostane příležitost rozesmát i vás :-)
Tak zase příště, až nashromáždím dost haha věcí :-)
A do té doby se mějte blaze!
M.
Slíbené pokračování, které navazuje na článek Odpouštět je božské... , který se zabýval hlavně odpouštěním sama sobě, a dnes tu mám ještě jednu věc, která může významně pomoci k cestě za božstvím :-))) Nejenom k odpuštění, ale vlastně úplně ke všemu...paradoxně je to podle mě vlastně úplný základ všeho (něco jako kyslík, voda a jídlo pro tělo :) ), ale přesto o ní píšu "až" teď, asi proto, že tyhle "moudrosti" by se měly dávkovat postupně a nejlíp začít s těmi jednoduššími. Ale teď už nastal ten správný čas, myslím :-)
Mnozí už asi tuší a někteří třeba i ví...že dnes bude řeč o "sebelásce" a vztahu ke svému životu jako takovému. Na pomoc tu mám knížku od Louise L. Hay -MILUJ SVŮJ ŽIVOT, jejíž název mluví asi za všechno, a nechci být falešným prorokem, ale podle mě už se na toto téma nikdy žádná lepší kniha neobjeví :) Je prostě dokonalá. Navíc je psaná takovým způsobem, že dám ruku do ohně za to, že zaujme každého čtenáře, který po ní v dobré víře sáhne. Kape z ni všeobjímající láska a velká porce vlídnosti a laskavosti, jak by řekl básník :-) Nemám moc důvěru v univerzální návody, které pomůžou všem, protože si myslím, že každý člověk je individuální a řeší úplně jiné problémy, takže jsem byla nejprve trochu skeptická, ale tato kniha nabízí ne řešení konkrétního problému, ale vybudování a zapracování na základní úrovni, se kterou se pak řeší všechny naše problémy jedna báseň :-) Ta paní zkrátka poznala za svůj život různé klienty s tolika rozmanitými problémy, že s přehledem zvládne poradit a pomoci každému, i když zrovna vás s váš životní příběh nezná. Ve stručnosti jde o POZITIVNÍ MYŠLENKY a jejich sílu a vliv na kvalitu našeho života.
1 příklad za všechny: Člověk, který má jednu nohu, může být buď nešťastný a proklínat svůj život a celý svět, že má JEN jednu nohu, anebo může být šˇastný a vděčný, že má ALESPOŇ jednu nohu a že žije. Do jaké skupiny patříte vy? A do které byste chtěli patřit? (Pokud jsou obě vaše odpovědi: do té první, tak se asi můžeme rozloučit, protože vám článek moc nepřinese a budete se tu jen nudit). Z neznámého důvodu jsem sama v sobě objevila už dávno přesvědčení, že NENÍ DŮLEŽITÁ REALITA A CO SE NÁM DĚJE, ALE JAK TO VNÍMÁME A PROŽÍVÁME, a proto mi paní Louise okamžitě padla do noty a bylo mi jasné, že se "skamarádíme" rychle. Ano, to, co se své čtenáře snaží naučit, je kromě objevení sebelásky a lásky ke svému životu, také myšlenka, že i tu nejhorší bouři můžeme přečkat se suchou nohou a bez otřesu, když se jí nepoddáme. K tomu potřebujeme být mentálně silní. A k tomu nám právě pomůže, když budeme žít v harmonii se sebou samým a se svým životem. Jen tak budeme mít silné kořeny a žádná bouřka ba ani vichřice nás nevyvrátí :-) Co to ale vlastně je ta sebeláska? Možná na to každý máme jiný názor a já myslím, že žádný není špatný (pokud je tedy vnímána jako pozitivní žádoucí věc). Já osobně si pod sebeláskou představuji: bezvýhradní přijetí sebe samého i se svými chybami, odpuštění si starých "hříchů", umět se podpořit, pochválit, neříkat o sobě škaredé věci, neshazovat se na veřejnosti, mít k sobě úctu, nesrovnávat se s ostatními, umět si stát za svým názorem, nenechat se strhnout davem a zmanipulovat se, nebýt závislá na názorech svého okolí (ale i všechny další závislostí jsou škodlivé), mít odvahu a chuť zkoušet nové věci, věřit si, nebrat se smrtelně vážně, být sama sobě nejlepší kamarádkou, na kterou je spolehnutí. Jo, je to dlouhý seznam a určitě toho existuje ještě mnohem víc. Doufám, že alespoň s něčím z toho souhlasíte i vy.
Jak už jsem předeslala, vše je v síle myšlenek. Lujza říká, že v podstatě vše, co si myslíme a zvláště když si to myslíme často, se stane "skutečností" , protože energie z myšlenek se v něco přeměnit musí (zákon o zachování energie...ano, správně, fyzika). Ano, když si budete často opakovat, že jste škaredí a hloupí, tak vás tak vaše okolí bude opravdu vnímat, vy opravdu začnete dělat mnohem víc chyb a váš vzhled se těmi negativními myšlenkami taky nevylepší (zajímavé, tuhle jednoduchou věc přece všichni ví a někdy už slyšeli, ale přesto pořád spousta lidí takhle negativně o sobě stále uvažuje! Smutné!). Není tedy lepší myslet si o sobě, že jsem skvělá a spokojená sama se sebou? (To byla pouze řečnická otázka, doufám, že nad správnou odpovědí dlouho neváháte :) )
Někteří lidé si bohužel myslí, že se nemůžou mír rádi, když na ně jejich okolí doslova nepěje ódy. Že se sami nemůžou mít rádi, když je nemá rádo okolí nebo když to nikdo z okolí neříká nahlas. Ale proč? Každý člověk je přece samostatná jednotka a existuje nezávisle na svém okolí. Není s okolím spjatý pupeční šňůrou. A NIKDO jiný za něj samotného žít nebude. Je opravdu důležité, aby každý z nás uměl převzít zodpovědnost za svůj život. Opravdu ho za něj nikdo jiný žít nebude. Kdyby to tedy nebylo jasné: každý má právo mít se rád. Bez ohledu na to, co si o něm myslí jeho okolí. I ten nejhorší zavrženihodný zločinec se může mít rád a odpustit sám sobě (ona to taky bývá jediná cesta k tomu, aby se vydal na lepší cestu, ze které sešel). Není třeba se bát, že se z vás stanou nafoukaní a arogantní jedinci, jen proto, že se nepovažujete za ubohou nulu. Když si to sami nebudete přát, tak se vám to nestane. Jak prosté :-)
Co se týče "přání" a toho, jakým způsobem by chtěl člověk žít, lze si také hodně pomoci těmi myšlenkami - protože podle Lujzy člověk přitahuje k sobě takové věci, jak sám se sebou nakládá...Není to teda tak, že by člověk pořád myslel jen na vhodného partnera, pokud si přeje potkat novou lásku a zamilovat se, ale že si opakuje třeba něco ve smyslu: Jsem dobrý člověk a zasloužím si dobrého partnera, který (doplňte si), jsem připravena takového člověka ve svém životě přivítat. Mám se ráda a dokážu najít rovnováhu mezi dáváním a přijímáním lásky...nebo nějak tak :-) Tyto myšlenky, které si má člověk pro sebe sestavit na míru a přehrávat si v hlavě, se nazývají pozitivní afirmace a Lujza v knize názorně předvádí, jak si je vyrobit a použít. Mezi jednotlivými kapitolami má vždy nějakou takovou afirmaci, která má základ stejný, jen některé prvky se liší. Už jen číst si ji mě velmi uklidňuje a dojímá. Jedna z nich zní třeba takto:
"V nekonečnu života, kde se nacházím,
je všechno dokonalé úplné a celistvé.
Život se však neustále mění.
Neexistuje začátek ani konec,
jen běh a koloběh hmoty a zkušeností.
Život nikdy neustrne na místě,
protože každý jeho okamžik je nový a čerstvý.
Jsem spojena se silou, která mě stvořila
a obdařila schopností vytvářet si své vlastní životní okolnosti.
Raduji se z poznání, že oplývám silou své mysli.
Mohu s ní nakládat dle své vůle.
Každý okamžik života je novým začátkem na cestě z minulosti.
Tento okamžik, právě teď a právě tady,
je pro mě novým začátkem.
V mém světě je všechno v pořádku. "
Lujza je obdivuhodná osoba. Často se stává, že ten, kdo nejvíc pomáhá druhým, prošel v životě něčím hrozným a bolestivým a ona není výjimkou. Nebo spíš ona je toho přesným důkazem. Až na konci knihy prozrazuje něco ze své pohnuté minulosti (asi aby ostatní inspirovala, že opravdu nikdy není pozdě na pozitivní změnu). Ona s tím začala až někdy ve 40 letech, její dětství bylo celkem peklo, byla pohlavně zneužita a v důsledku toho si vytvořila nezdravý vztah k sexu, takže byla trochu taková ehm...lehčí žena , vůbec si sebe nevážila,utekla z domova v 15 letech, v 16 se jí narodilo dítě (otec neznámý), dala ho k adopci, zažila spoustu nevydařených vztahů- partneři ji bili, manžel ji pak opustil s jinou...našla smysl ve víře a začala i meditovat a teprve když onemocněla rakovinou děložního čípku a vypadalo to s ní velmi kriticky (lékaři ji nedávali už moc nadějí), začala se věnovat "pozitivnímu myšlení". Tím taky objevila a došla k názoru, že každá nemoc je způsobena špatným mentálním návykem (třeba sebepohrdáním, sebeobviňováním, zadržovanou zlobou...seznam nemocí a jejich psychických příčin podle Lujzy najdete také v této kouzelné knížce). Začala na sobě makat, odmítla operaci, lékaři ji dali 3 měsíce života. Asi čekáte, že jí nádor zázračným způsobem sám zmizel a ona se sama uzdravila.....a máte pravdu :-) Nutno podotknout, že kromě očištění duše se snažila očistit se i zevnitř - různé detoxikační kůry a reflexní terapie...Dnes jí je 85 let. To, že je naše psýcha u léčení nemocí a taky pro imunitu klíčová, je nezpochybnitelné. Ale nemůžu říct, že bych bezmezně souhlasila s tím seznamem psychických příčin nemocí - jsem v tomto spíše biologicky zaměřený člověk, takže si i po přečtení stále myslím, že např. infekce jsou způsobeny mikroorganismy a ne podrážděností, hněvem a rozladěnost (i když ty můžou předtím oslabit imunitu).
Opět by tento článek mohl pokračovat až do pěti do rána, ale v nejlepším se má přestat. A vše podstatné už bylo napsáno. Alespoň vše podstatné pro to, aby jste se vydali knihu MILUJ SVŮJ ŽIVOT sehnat. (Prodává se i pracovní kniha s dalšími cvičeními) Nebo se naopak rozhodli nikdy se k ní nepřiblížit :-)
Věřím, že si vyberete tu možnost, která pro vás bude ta nejlepší. Pokud si stále nejste jistí, přimlouvám se, abyste tu knihu vyhledali, tím nic nezkazíte. A Lujza už vám tu správnou cestu ukáže ;-)
...ale všichni nejsme bohové. Bohužel. Hned by se nám žilo lépe a déle, kdybychom si v hlavě někde hluboko nebo naopak úplně na povrchu nenesli s sebou třeba nějakou dávnou křivdu, bolístku, nenávist nebo něco, co nás nějak negativně poznamenalo. Jak víte, všechno souvisí se vším, takže k odpuštění obvykle nestačí zmáčknout kouzelné tlačátko a vše je zase v pořádku. Někdy se taky ani po delším čase dojem ublížení a dotčení a krvácející rány, zdá se, příliš nehojí a tak se myšlenka na odpuštění zdá jako špatný vtip nebo sci-fi. Přesto existuje pár poznatků, které ke schopnosti odpustit velkou měrou přispívají neřku-li jsou přímo klíčové pro to, abychom to dokázali (když teda budeme chtít).
Základní "poučka" zní: kdo nedokáže odpustit sám sobě, nedokáže odpustit ani druhým (nebo to dělá jen "na oko"). Typicky si v sobě časem vypěstuje zahořklost vůči sobě i vůči světu a to tedy není vůbec fajn. Často se to s člověkem táhne už od jeho dětství....třeba proto, že jeho rodiče byli moc perfekcionističtí a taky to s odpouštěním moc neuměli, takže ho to ani neměl kdo naučit. Ale nevadí, naučí se to tady a teď. Neslibuji zázraky na počkání, ale vědět, jak na to a CHTÍT je vůbec ten nejlepší zázrak, který stojí na počátku dalších zázraků ;-) (prosímvás, kdybych zněla jako nějaká potrhlá spirituální léčitelka, co vám srovná karmu, tak mě zastavte :-D ).
www.pknihy.cz
V tomto ohledu se mi zdála geniální kniha "Obejměte své vnitřní dítě" od L. Dvořáka, doporučila mi ji, myslím, psycholožka, u které jsem byla na vstupním pohovoru při vstupu do dobrovolnického programu (pracovalo se tam s dětmi, proto byla opatrnost s výběrem dobrovolníků na místě :-) ). Sice jsem ji (ještě) nikdy nedočetla celou, ale klíčové kapitoly jsem četla velmi důkladně, takže vám můžu naznačit, v čem celá velká myšlenka spočívá (a musím říct, že je opravdu velká, i když po prvním seznámení jsem byla lehce skeptická, nu, posuďte sami....). [Jo a je to už dlouho, co jsem tu knihu držela v ruce naposledy, takže snad si nevymyslím nějakou úplně vlastní teorii].
Tááákže...autor v knize uvádí myšlenku, že každý člověk si s sebou celý svůj život nese kus svého dětství - s jeho klady i zápory, vzlety i pády, což je vlastně to "vnitřní dítě"....je to jakoby kus našeho nitra...Vemte si, že když se dospělý rozumný člověk ocitne třeba v mezní životní situaci, má občas tendence začít se chovat jako dítě, tím, že se zachová úplně jinak, než by jeho okolí čekalo např. vyhýbá se zodpovědnosti za své činy, vzdoruje, chová se nelogicky, brečí (protože vnitřní dítě si pamatuje, že to mu vždycky v dětství pomohlo a fungovalo to).
No a proč o tom píšu? Protože tady leží klíč k tomu odpuštění si, vyrovnání se se svou minulostí. Čas už nikdo nevrátí, jasně, v tom vám neporadím, ale síla přítomnosti spočívá v tom, že můžete na svou minulost začít nahlížet jinak, s pochopením, s odpuštěním. Vnitřní dítě v nás podle autora potřebuje naši lásku a pocit bezpečí, pokud jste v dětství zažili něco nepříjemného nebo naopak se vám něčeho nedostávalo (třeba pozornosti, lásky...), můžete si to řečeno zjednodušeně "vynahradit" v současnosti tím, že to dopřejete nebo pomůžete to překonat tomu vnitřnímu dítěti ve vás. A hlavně se tak posunete k tomu, abyste odpustili i těm, kteří stáli za těmi problémy v dětství. Jak říkám, minulost nezměníte, ale můžete se s ní smířit a to je neméně důležité (každému problému v naší minulosti se říká...ano, správně, zkušenost! Takže kdo nikdy nezažil v minulosti žádné trable či přímo traumata, nemusí být nutně vítěz :-) Jak si vlastně můžete představit svoje vnitřní dítě? Stačí si prohlédnout fotoalbum a vybrat si fotku ze svého dětství. Nebo to naopak vůbec nemusí být představa, která odpovídá realitě. Byli jste v dětství smutní, že nemáte dlouhé princeznovské vlasy? (já třeba jo) Trápily vás odstávající uši nebo moc pih nebo co já vím, co ještě? Simsalabim, ve vašich představách vaše vnitřní dítě nic takového nemusí řešit!
Toto cvičení s vnitřním dítětem závisí jen na vaší představivosti, opravdu nečekejte, že by najednou odněkud opravdu vaše vnitřní dítě vyskočilo :-)) (to byl jen vtip, jasně, že jste to ani nečekali). Ještě než zavřete oči a vrhnete se do malého "experimentu" s tímto vnitřním dítětem, doplním jednu informaci: v knize se uvádí, že "první setkání" je obzvláště důležité...zkuste si představit nějaké místo, které jste měli v dětství nejradši....pak tam zkuste "přivolat" to své vnitřní dítě...a nakonec se tam obejvte i vy v dnešní podobě - jako ten starší a zkušenější jedinec, který dokáže dát dítěti to, co potřebuje: lásku, bezpečí a a a...OBJETÍ! Zkuste si představit, co by vám vaše vnitřní dítě asi řeklo (tj. jací jste byli v jeho věku vy, co jste řešili, s čím jste se trápili, čím jste žili) a pak to zkuste reflektovat z toho dnešního "rozumného" pohledu. Představujte si, jako by to byla skutečnost...jakoby k vám opravdu přišla vaše pěti...šesti....osmi...dvanácti...apod. letá kopie.
A klidně si u toho i pobrečte, není to přecitlivělost, je to jen...úleva...při takovém setkání s vaší mladší kopií se vám mohou začít vynořovat různé věci, třeba i dávno zapomenuté a potlačené bolístký. Ale je jedině dobře, když jim umožníte vyplavat na hladinu a zpracovat je. Nebojte se toho, všechny pocity jsou správné. Můžete cítit smutek nebo dojetí, zlost nebo radost...nebo všechno zároveň. Všechno je o.k. , dovolte si to! A nestyďte se za to. Máte právo na jakékoli pocity. Klidně se tomu můžete i zasmát a říct si, že je to kravina, je to jen na vás. Pokud to ale přece jen alespoň na chvíli zkusíte, určitě nezapomeňte tomu vnitřnímu dítěti "říct", že ho máte rádi a že ho přijímáte takové, jaké je i s jeho chybami, protože nikdo není dokonalý...nebo naopak, že ono je dokonalé takové, jaké je.
Pro vylepšení hravé nálady (když už je řeč o tom dítěti), můžete zkusit jednu legrácku (mě moc pobavila). Vezměte si papír, pastelky a zkuste namalovat obrázek..ALE! Druhou rukou, než jakou píšete - takže praváci levou a leváci pravou. Myslím, že by se vám stejně jako mě mohl tímto způsobem povést roztomilý dětský obrázek :-D
K tématu odpuštění a přijetí se je toho ještě spousta - páč vše souvisí se vším, ale nechci vás zahltit a odradit od dalších článků, které chystám. Takže pokračování bude příště (vidím to na víkend).
Pokud jste dočetli až sem, bylo mi ctí s vámi strávit těch několik minut, které jste čtení dali. Pokud si myslíte něco o zadku, tak je mi líto, že jsem vás okradla o těch pár minut života a doufám, že mi to odpustíte. Já sobě tedy rozhodně ano :-D
Narozdíl od minulých cestovatelských příspěvků nebude tento tak cizokrajný, dobrodružný a ...studený :-))
Ale mně to třeba vůbec nevadí. I v české kotlině se dá vidět a zažít mnoho pěkného a když pak ještě člověk znovu objeví svou fotografickou vášeň, je o dalším článku na blog rozhodnuto :-)
4.8. 2012 jsem mámě splnila její přání a odjela s ní na výlet. O cíli cesty hodně napovídá nadpis. Ano, po přestupu z vlaku A do vlaku B (ve Skalici nad Svitavou) jsme dorazily na boskovické nádraží a začaly prozkoumávat jeho okolí. Proč právě Boskovice?
Protože jsme je sice za mého dětství několikrát navštívili na rodinném výletě, ale jen kvůli westernovému městečku, takže o zámku, hradu a jiných místech jsme neměli ani tucha. A tak bylo potřeba naše nevědomosti napravit :)
Hned na náměstí se mi podařil celkem vtipný snímek. Že by byly Boskovice baštou psů? Bylo to před potravinama...
Viděla jsem ještě spoustu hafíků, ale kočku ani jednu :-( Přitom v sobotu 11.8. se zde bude konat mezinárodní výstava koček!! (Což jsme s mámou nevěděly a tak byly lehce zklamané, že jsme náš výlet načasovaly takhle blbě). No nic, popojedeme...fauna budiž vystřídána flórou (moc ráda fotím přírodu a jsem zatížená hlavně na detaily).
Jínan dvoulaločný alias Ginkgo biloba. Ten už jsem tu dlouho neviděla.
Fotka s Jínanem nemůže chybět :-) Máma sice fotit moc neumí, ale někde se to naučit musí, žejo.
A teď už něco z kultury...
Moje nejoblíbenější fotka - taky jsem si s ní hrála asi 5 minut, než jsem zachytila ten správný okamžik
Zámek z vnitřního nádvoří. Škoda, že neslyšíte tu historickou hudbu, která vycházela z otevřených oken
Pro odlehčení. Jako jo, vypadám skandálně, ale z toho úhlu by nikdo nevypadal o moc lépe (když má navíc ještě těžký splín z předešlého dne)
Boskovický hrad
Pánovi je asi špatně :-D
Na non-stop fast foodu
Ale pozor, to nebylo zdaleka vše....nyní příjde ještě jeden extra zvířecí koutek...cestou zpět jsme se totiž zastavily s mamkou v oboře Holedná (Brno), kterou obývají....no, podívejte se sami :)
Nikoliv, nejsou mrtví! Jsou jen z toho horka přepadlí
Ale čunče, olympiáda je v Londýně a ne v Brně! To jsi nějak nevychytalo :-)
No a na žádném správném výletu nesmí chybět nějaký úúúlet. A čím větší, tím lepší :-)
24-letá magistra. Ha, ha :-D :-D
Sečteno a podtrženo, Boskovice doporučuji minimálně k pohodovému výletu. Nebo třeba taky ke svatbě :)) viděly jsme tam během dopoledne dvě. Kostel i obecní úřad je na jednom náměstí :-) A tamtéž se nachází i docela prima cukrárna. Dále se zde nachází (mimojiné) dvakrát sekáč, zelený krámek (přírodní kosmetika), krásné květinářství a tak různě. Bylo tam hezky.
Přestože mám pro vás rozepsáno už několik zajímavých článků, mám akutní důvod napsat tento velmi neobvyklý a závažný článek. Protože si ještě nejsem jistá, jestli je úplně vhodné zveřejnit článek na takové ožehavé a navíc "intimní" téma, možná tu nakonec vůbec nebude, každopádně považuji jeho napsání za velmi dobrou formu terapie, kterou teď opravdu potřebuji. Za zveřejnění ale mluví fakt, že by se možná jednou (nikdy nevíte...) mohly mé draze a těžce získané zkušenosti někomu hodit (samozřejmě netvrdím, že všichni musí v dané situaci reagovat a cítit jako já, ale co kdyby náhodou...prostě nikdy nevíte a kdyby právě moje drobky citového odhalení pomohly a ulevily alespoň jednomu zoufalému človíčku, nebude moje oběť zbytečná...
Ponurá, úzkostná, beznadějná, dramatická, fatální, bezvýchodná - lepší písničku jsem jako předehru k tomuto článku nemohla vybrat.
Takhle a ještě o sto takových písní hůř se moje duše včera ocitla. Nevím, jestli důvod je potřeba nějak zvlášť pitvat, i když pro dokreslení scény beznaděje a zoufalství je to asi potřeba. Koho to nezajímá, nechť přeskočí následující odstavec až po symbol *Vy ostatní směle do toho (a já taky směle do toho - do psaní, protože to nebude nic jednoduchého, pořád to dost bolí a na mém obličeji ještě stále občas přechází dešťové přeháňky...!) Ano, i mně zkrátka "bouchla kamna". Stručně řečeno (ale nic není nikdy tak jednoduché, že!) jsem byla podruhé vyhozena od zkoušky v autoškole (přestože testy jsem tentokrát dala na 50 bodů, to byly nervy :) ). Kdyby bylo moje vyhození z jízd alespoň spravedlivé! Kdyby můj učitel nebyl zmetek, kterému víc záleží na penězích než na tom, aby jeho žáci u zkoušek obstáli!! Kdyby mě aspoň doprdeleně jednou jedinkrát povzbudil, za něco pochválil!!!! Ne! Ne a ne! Výcvikové jízdy probíhaly probíhaly stylem buzerace, buzerace, výsměch, buzerace ( a když jsem si párkrát opovážlivě DOVOLILA ohradit nebo své počínání ospravedlnit, přišla ještě větší buzerace, výsměch a naschvály), minimálně jednou během každé jízdy měl telefonát a pak se hrozně divil, že jsme zajeli někam, kam vlastně vůbec nechtěl nebo proč jsem něco udělala špatně, když mě na to kvůli kvákání do mobilu neupozornil, že! Ale to není vše. To, že jsem ho samozřejmě musela vozit tam, kam chtěl, a kde si následně něco zařizoval (nákup v obchodě, vyzvednutí věcí u něj doma, vykecávačka s kamarádem...) a já na něj samozřejmě musela čekat v autě (ani nápad, že by pak o poměrný čas čekání jízdy prodloužil, že!!). Velmi záhy jsem pochopila, že pro něj jsou nejdůležitější peníze a čím víc neúspěšných studentů u zkoušek, tím líp, protože budou další prachy, žejo!!! Takže proč by se milostpán obtěžoval vůbec někoho něco naučit? Nebo ho nedejbože (jak by učitelé měli dělat!!!) za něco občas pochválit. Což se první neúspěšnou zkouškou potvrdilo...že by třeba trochu lidskosti typu: " Z toho si nic nedělejte, to se může stát každému, příště to zvládnete..." (Pche, moje naivita, zdá se, nezná mezí). Místo toho jen: "Doporučuji vám kondiční jízdu, protože další termín je až za 3 týdny (COŽ NEBYLA PRAVDA, JEDNA STUDENTKA SI NA NĚJ DOŠLÁPLA A VYHROŽOVALA MU, ŽE PŘESTOUPÍ K JINÉ AUTOŠKOLE A TO NAJEDNOU VOLNÉ MÍSTO ZÁZRAČNĚ BYLO MNOHEM DŘÍV!!!), stojí to 600 a za další opravnou zkoušku platíte autoškole 400 a magistrátu taky". Za aroganci, se kterou to řekl, si už v té chvíli koledoval za nakopání do prdele! A to ještě nevíte, že mi během jízdy každou chvíli nenápadně šlapal na pedály a tím znesnadňoval řízení...zatímco studentovi, co jel přede mnou pomáhal, co to šlo...ale taky to nedal :) O.K. Sice to byl můj první neúspěch v životě, takže jsem se cítila jako zpráskaný pes, ale byla jsem rozhodnutá, že nejlépe se tomu hajzlovi pomstím tím, že to příště UDĚLÁM! A tak, abych mu udělala "radost" a on mi byl pozitivně nakloněn, že ze mě vyrýžoval další prachy, jsem si ty kreténské kondiční jízdy u něj objednala den před zkouškama. Hned na začátku jsem myslela, že mi uletí ruka a přistane na jeho tlamě, když si zaúčtoval ještě 300 kč za to, že jsem jednou nedorazila na jízdy, protože jsem si to o den popletla - jasně, moje chyba a za to se platí, jenže on mi to neřekl! Tvářil se tenkrát, že je to úplně v pohodě (ještě aby ne, těšil se, že budou další prachy!) a když jsem ho na to upozornila, že mi to NEŘEKL, tak arogantně zadržkoval, že ...no, to je fuk, já už nemám sílu to tady popisovat, když jsem řekla, že stačilo říct mi to dopředu, abych s tím počítala (měla jsem nachystané peníze přesně na ty poplatky, nic navíc), tak začal píčovat, že prý to je na jeho webových stránkách (někdo by mu měl vysvětlit, že mezi webovou stránkou a databází všech autoškol v ČR, na kterých má každá autoškola jen minimum informací, je rozdíl). Z toho všeho asi chápete, že můj názor na tohoto šmejda je stručný: KOKOT. A on to ví, protože já se neumím a ani umět nechci přetvařovat. Krom toho mu musí být jasné i to, že moc dobře jsem prokoukla jeho strategii popsanou výše (aneb nejdůležitější jsou prachy, na studentech nezáleží, čím víckrát budou opakovat zkoušku, tím líp!! Budou totiž další prachy, jupí!!). No a druhé zkušební jízdy dopadly ještě hnusnějším způsobem než minulé...pan Kokot mi totiž před křižovatkou se stopkou stoupl na brzdy - já jsem samozřejmě už připravena zabrzdit, ale byl rychlejší, takže zastavil ještě před hranou křižovatky, což samozřejmě není podle předpisů správně. A inspektor to ještě bral tak, že mi tím bržděním Kokot pomáhal nebo co! Byla jsem tak rozladěná, že jsem málem (ale jen málem!) vjela do zákazu vjezdu a tím má krasojízda skončila :-D Inspektor ještě zdůrazňoval (hlavně teda kvůli mé spolujezdkyni, která to samozřejmě taky nedala), abychom si přikoupily kondičky. Opravdu mě mrzí, že jsem hlasitě neřekla, že to radši vyhodím peníze oknem, než abych je cpala tomu šmejdovi! A že jsem měla kondičku den předtím a taky to bylo prd platný! Ale byla jsem tak paralyzovaná náporem propukávajícího návratu mé depresivně úzkostné poruchy, že jsem se zmohla jen na ironický úsměv, aby ten zmrd věděl, že MĚ neponížil...ale opak byl samozřejmě pravdou. Neumíte si nikdo ani představit, kolik úsilí mě i jiných lidí stálo, aby se mé sebevědomí zvedlo z popela , kde se mým složitým dětstvím ocitlo, a dostalo se alespoň tam, kde dosud bylo. Kolik terapií, léků a hlavně odvahy a vůle stálo za tím, abych se dokázala zase usmívat a cítit se na světě dobře a patřičně. A pak si přijde jeden šmejdský kokot a všechno tohle šmahem zprzní a zabije!! Už to samo o sobě zní velmi depresivně ...já prostě nebyla vychovávána k tomu, že se mezi námi pohybuji i jiní lidé, než milí, dobrosrdeční, čestní, pomáhající si...a věřte nebo ne, nemám potřebu vyhledávat ty "opačné", můj život ničím neobohacují a jsou jenom plevelem této společnosti.
Víte, normálně bych se jako vždy oklepala, použila něco ze svých zaručených triků, které mě ještě nikdy nenechaly na holičkách....jenže tentokrát...se sešlo těch "průserů" příliš (když se daří, tak se daří), stěhování do Finska (můj dlouholetý sen) se nekoná, naopak ale člověk, kvůli kterému se to tak (ne)stalo, se nedokáže vyjádřit, jestli se mnou vlastně chodí nebo ne, dále v srpnu musím každopádně najít nový podnájem, protože spolubydlící mě už stihly vyšachovat z bytu (není nad takové "kámošky", ty vole!), 1.8. jsem se musela zaregistrovat na pracáku, taky bezva. A mohla bych pokračovat a pokračovat. *Každopádně je potřeba zdůraznit, že NEZÁLEŽÍ na objektivní závažnosti důvodu, který vás sráží na kolena, 1) NEZAPOMEŇTE, ŽE JEDINÝ, KDO MÁ PRÁVO VÁŠ PROBLÉM BAGATELIZOVAT, JSTE VY SAMI! VŠICHNI OSTATNÍ SI MŮŽOU TRHNOUT NOHOU!
O.K., je tu krize, zatemňuje mozek a člověk ztrácí schopnost reagovat racionálně, ztrácí trochu kontakt s realitou, má chaos ve svých pocitech (to píšu proto, kdyby náhodou někdo měl to štěstí, že to ještě nikdy nezažil, tak aby tak nějak aspoň tušil, o co jde).
Pak přišlo to nejhorší. Přišla jsem domů, napustila si vanu a zůstala v ní sama se svým zoufalstvím. Se svým pocitem křivdy a nespravedlnosti. S bezmocí, což je vůbec nejhorší a nejzraňující psyhologická veličina. Se svými myšlenkami, které mi beze studu podsouvaly vlezlou otázku, jestli má cenu vůbec žít, když kokoty, které jsem potkala dnes, budu potkávat bez varování celý svůj život kdekoliv, protože kokotismus je věčný :-( A náhle jsem pocítila chuť nežít, protože jsem si nemohla vzpomenout, proč bych vlastně žít měla. Bylo to dost deprimující.
Z vlastní zkušenosti vím, že v takové chvíli je opravdu složité uvědomit si nějaké chytré poučky pro krizovou intervenci (přestože jsem ji měla ve škole) nebo cokoliv jiného. Zkrátka vám všechny ty kecy jako:
" člověk musí nejdřív spadnout na dno, aby se od něj mohl odrazit" nebo
" není ostuda upadnout, ale zůstat ležet",
"přece bys tomu šmejdovi neudělala takovou radost, že by ses kvůli němu zabila a vůbec se nějak trápila"
"to si nikdo z tvých rodičů, kamarádů, známých nezaslouží"
"máš tady spoustu závazků, lidí, kteří na tebe spoléhají"
ATD. ATD. ATD. ATD.
....stručně řečeno, v takové chvíli jsou vám všechny ty kecy naprosto bezpředmětné a nezáleží vám na ničem, natož na vašem životu. A proto si pamatujte alespoň JEDNU věc!!!!!! 2) NIC ZÁVAŽNÉHO NEROZHODUJTE! BYLO BY TO ZMANIPULOVANÉ ROZHODNUTÍ. AŤ UŽ SE TO TÝKÁ ČEHOKOLIV (VČETNĚ DILEMA ŽÍT NEBO NEŽÍT), UVĚDOMTE SI, ŽE KDYBY JSTE NEMĚLI KRIZI (ŘÍKEJME TOMU TŘEBA TAKHLE, PROTOŽE SLOVO DEPRESE JE VELMI ZNEUŽÍVANÉ) POČKEJTE V KLIDU, AŽ SE BUDETE CÍTIT LÉPE, POKUD JSTE SI I VE STAVU ZOUFALSTVÍ ŘÍKALI, ŽE SMRT JE NEJLEPŠÍ ŘEŠENÍ, BUDE VÁM SMRT PŘIPADAT JAKO NEJLEPŠÍ ŘEŠENÍ I POTÉ, CO ZOUFALSTVÍ OPADNE - A POKUD NE, ZNAMENÁ TO JEDINÉ: NEJSPÍŠ TO ZKRÁTKA NEJLEPŠÍ ŘEŠENÍ NEBUDE :-D
3) OPRAVDU FUNKČNÍ RADA PODLE MĚ (netvrdím, že zafunguje všem, ale za pokus "nic" nedáte, mně opravdu pomohla) OBRÁTIT SE NA LIBOVOLNÝ POČET SPŘÍZNĚNÝCH DUŠÍ A NECHAT SI OD NICH POMOCT. MYSLÍM SI, ŽE V PŘÍPADĚ EHM..ABSENCE CHUTI ŽÍT, NENÍ ÚPLNĚ NEJCHYTŘEJŠÍ PROZRAZOVAT ÚPLNĚ VŠECHNO, SPOUSTA LIDÍ PROSTĚ NENÍ PŘIPRAVENA VÁM POSKYTNOUT PROFESIONÁLNÍ KRIZOVOU INTERVENCI, KTEROU BYSTE TEĎ POTŘEBOVALI ZE VŠEHO NEJVÍC (NA DRUHOU STRANU HOVOR NA LINCE DŮVĚRY JE NEOSOBNÍ, PROTOŽE TI LIDÉ VÁS NEZNAJÍ TAK, JAKO VAŠE NEJ KÁMOŠKA...KTEROU BYSTE ALE OPRAVDU MOHLI SVOU UPŘIMNOU SDÍLNOSTÍ TYPU :"CHCI SE ZABÍT" DOST VYDĚSIT..
Mě tedy jediné, co napadlo a čeho jsem byla schopná , bylo napsat decentní sms s dotazem, jaký je smysl života, že já jsem ho nějak zapomněla ...několika spřízněným duším a čekala jsem, kdo se chytne. A doufala jsem, že je NĚCO napadne. Přesvědčila jsem se, že má intuice mě nezklamala, za minutu jsem se dočkala báječného půlhodinového telefonátu, který mě zase pomalu ale jistě postavil zpět na nohy. A proto: HÝČKEJTE SI SVÉ SPŘÍZNĚNÉ DUŠE, nikdy nevíte, kdy vám zachrání život! A nezapomeňte taky rozdávat vy. Protože kdo nic nedává, nemůže ani nic dostat, žejo!
A poslední důležitý bod: 4) NEBERTE TO JAKO SELHÁNÍ! NEDOVOLTE, ABY VÁM TATO EPIZODA ZPŮSOBILA POCITY MÉNĚCENNOSTI A VÝČITEK SVĚDOMÍ. PŘESTOŽE JE V TÉTO SPOLEČNOSTI BRÁNA NECHUŤ ŽÍT (JINAK ŘEČENO SEBEVRAŽEDNÉ MYŠLENKY) STÁLE JAKO TABU A AUTOR TAKOVÝCH MYŠLENEK JE HNED OZNAČEN ZA BLÁZNA, VY TO VŮBEC NEŘEŠTE!! KAŽDÝ Z NÁS SE MŮŽE LEHCE DOSTAT DO MEZNÍ SITUACE, KTEROU PROSTĚ BUDE MÍT POCIT, ŽE NEZVLÁDNE. DŮLEŽITÉ JE, ABY TO PRO VÁS NEBYL DŮVOD PŘESTAT SE MÍT RÁD A MÍT K SOBĚ ÚCTU JAKO PŘEDTÍM (TEDA JEŠTĚ VĚTŠÍ, PROTOŽE JSTE NAKONEC TU KRIZI ZVLÁDLI, ŽEJO!!!)
Mimochodem, není ani žádná ostuda obrátit se na odbornou pomoc. S některými stavy si neporadí ani ta nej nej nej kámoška a rozhodně to není její chyba, ani vaše, každý prostě neumí vše, no. Pokud se za "krizí" skrývá nějaká dlouhodobější epizoda (nemoc), platí, že čím dřív ji začnete léčit u odborníka, tím dřív si sbalí kufry a vyrazí o dům nebo planetu dál :-)
Jak říkám, nenechte se hlavně vyděsit tím, že ve chvílích největší krize nejste schopni vymyslet žádný důvod, proč to všechno nevzdat, a je vám všechno ÚPLNĚ jedno a nejspíš nejste schopni ani nějakého fyzického výkonu. Zkuste ale pomyslet na to, jak vám bude zase úžasně a jak na sebe budete PYŠNÍ, že jste to překonali a nevzdali. I krize patří k životu, ale byla by škoda ho kvůli ni předčasně ukončovat, opravdu si to nezaslouží :-)
Doufám, že jste si to přečetli jen pro zajímavost a ne proto, že se zrovna se smyčkou kolem krku chystáte udělat něco bolavého a nezvratného...chci se tu s vámi všemi setkat zase u dalšího článku (který už mám rozepsaný), jasné?! :-)
