Anglie 17)

A takhle to také dopadá, když se vracíte z ang. hospody...a máte na foťáku samospoušť

Ještě pořád žiju, i když občas to jde ztuha.  Co jsme tu měli tento týden hezkého?  (Ne)Jeden hysterický záchvat, pohovor s jednou finsko-anglickou rodinou (mrkám významně očkem :-)…výsledek se dozvím až příští týden), obstarání si jedné památky na pobyt v Anglii :-) (konečně jsem se „pochlapila“ a překonala svou váhavost a strach a nechala si střelit druhou náušnici do ucha), utopení svého mobilu ve vaně. Plné. (Už jsem si začínala dělat starosti, že snad ani nejsem člověk, když se mi to nikdy nestalo :-)). Generální debordeliazci jejich přecpaných krabic s hračkami – i přes dvě plné vyhozené igelitky a plus navrch jedné další, kterou odnesu do charity, si ničeho zatím nevšimli – to o něčem významně napovídá…! A navrch jednu hustou větu od hostmatky: na to, že jsi tady byla celý den sama, jsi mohla alespoň trochu uklidit! (!!!! O_O). Takže zážitků mnoho, až mi z toho drnčí blatník. A blížíme se pomalu ale jistě do finále, vážené čtenářstvo.

Tož postupně. Jednou ráno jsme měli už odcházet do školy, ale malej se začal vztekat, že si tu mikinu s medvídkem prostě neobleče (bylo pod 10 st., foukalo a on měl krátké triko!!). Vynaložila jsem veškerý svůj um pro přesvědčování malých zhýčkaných spratků (a hlavně um nezadupat toho holomka do země), kdy jsem například s mikinou na rukou bručela jako medvěd – což ho rozesmálo, ale jakmile jsem se ho dotkla, byl zas oheň na střeše a kvičel, že mi mikinu musí oblíct mamka (byla mimochodem asi 30km severně v práci, ale to ho evidentně netrápilo), s polykáním těch nejsprostších sprosťáren křečovitě sevřenými rty jsem mu šla najit další mikinu. Asi jsem neměla den,protože jsem vybrala „opět“ tu špatnou. Ke kvíkání a hysterickému řvaní a pláči se přidalo válení po podlaze, kopání  (do mě) a mlácení pěstičkami do země.  Myslela jsem, že začnu brečet s ním, protože tohle už není ani k rozčílení a zlosti, tohle už je jenom smutné a zoufalé!! Jak odporné zhýčkané a rozmazlené můžou děti (fůj!) být. Bylo už 8 minut po našem obvyklém odchodu do školy, tak jsem prostě začala jednat prakticky: sedla jsem si na tu vzpouzející bestii a navlíkla jsem na něj tu mikinu. Tečka. Samozřejmě si ji hned začal zase svlékat (zajímavé, že za běžných okolností je příliš povznesen nad to, aby se sám svlékal a milostivě se vždy nechá odstrojit od někoho jiného…!), tak jsem ho prostě bosého vystrčila ven na ulic, at vidí, jaká je tam zima. Ani to s ním nehlo, tak jsem vystrnadila i toho staršího ven, jejich tašky a své věci a zamkla jsem. Na moment se zarazil a pak začal vřískat ještě víc. Přepnula jsem na status IGNORE, nacpala na něj boty a začala ho táhnout do školy. O důvod víc, proč hystericky řvát, že jo („pusť mě! Nech mě být“) jo, jasně, když sem ho pustila, tak se obrátil a začal utíkat zpátky domů. To víš, že jo. Po pěti minutách jsem si s hrůzou všimla, že nemám svačinovou tašku pro staršího (tašky musím nosit já, tady si žádné z těch rozmazlených parchantů v nižších třídách své věci do školy nenosí samo – už chápu, proč potřebují doprovod), když jsem mu řekla, že mu ji donesu později během dne před jejich pauzou na svačinu, začal vyšilovat že to nejde a mlel nějakou debilní kravinu, proč to nejde (naprosto iracionální – takhle vyšiloval i ten den, kdy jsme až vpoledne zjistili, že měl být už od rána ve škole a já ho tam musela odvést až na odpolední vyučování…a taky se z toho nikdo nepo…pane bože, tak jsme lidi, ne?!  No, prostě pan „sežral jsem Šalamounovo hovno a všechno vím nejlíp“ trval na návratu domů (uplynula přesně polovina času, kterou máme na cestu do školy ráno…),  ještě mi nezapomněl říct, že jsem idiot, když jsem zapomněla JEHO oběd doma, nejradši jsem ho v té chvíli rozčtvrtila mačetou, fakt. Mno, vrátila jsem se domů, vzala tu debilní obědovou tašku, k tomu kočár z garáže, abychom to stihli (nemáte ponětí, jak pomalu ten starší chodí, on to snad dělá schválně! Nesnáším ho!!!!), na vřískot malého, že chce jinou mikinu (doslova říkal: chci tátovu mikinu!!!), a že chce svou deku, jsem mu řekla, že si nic nezaslouží za to co dělal, naložila jsem je oba do kočáru a sprintovala do školy. Přišli jsme ještě dřív než obvykle! Já to ujdu s nima za 30 minut, sama pěšky za 15, ten den to bylo za 8minut. Wow! Musím se pochválit, když nikdo jiný to neudělal J A to během cesty ještě stihl vyhodit tu už potřetí na něj narvanou mikinu z kočáru, já na něj vyštěkla:  chceš být nemocný?? Vždyt je zima!  A on zakvičel: ano, chci být nemocný (jasně, vždyt je to přece hrozná prča na všechny naprskat své bacily a nakazit je, aby i oni byli nemocní!!! I když nemají vůbec žádný podíl viny na tom, že jeden rozmazlenej paličatej šmejd si nechtěl vzít mikinu). Ale já už nemám sílu se rozčilovat…věřím ve vyšší spravedlnost a tahle kreatura bude jistojistě jednoho dne po zásluze potrestána. A věřte, líbit se jí to nebude. Mu ha ha ha!

Protože mi panimáma pár dnů před tím potají řekla, že mu můžu klidně vyhodit hračky, se kterýma už si nehraje  - a takových je mnoho,  věřte mi…jeho krabice přetékají a praskají ve švech a on ani neví, co vše má, vzpomene se na tu konkrétní hračku až ve chvíli,kdy ji vidí…já samozřejmě spolkla to, že tohle už nějaký ten týden dělám :-D Pěkně postupně a nenápadně, každý týden zmizí jedno rozbité autíčko nebo panáčci bez hlaviček apod. J No a po návratu z křižácké výpravy toho dne jsem si řekla, že je ideální den na opravdu velký grunt. Tak jsem si k tomu hezky pustila soundtrack z filmu Matrix a už jsem se činila. Výsledek už jsem popsala v prvním odstavci, kromě toho jsem vyspravila proutěnou truhlu, která většinu z větších hraček ukrývá, vysála ji od všeho sajrajtu na dně (a že ho bylo!) a objevila i spoustu částí hraček, které jsme celý půlrok marně hledali všude možně :-D Prostě prímový den. Jen jsem zvědavá, jak odvezu všechny ty hračky na charitu…a jich fakt dost a mám je ted inkognito pod postelí v pokoji, protože máti charitu, co jsem tak pochopila, neuznává (!)  (např. pravidelně každý měsíc chodí poštou darovací pytle, do kterých lidi dávají své přebytky a nechají před domem a pak to charitní služba vyzvedne…ona vždy bez zájmu pytle hodí rovnou do koše. Naštěstí já před svým odjezdem udělám jeden mega dar ze všech svých věcí, co se mi už nevlezou do kufru na cestu zpět a ze kterých jsem za ten půlrok tak nějak „duševně“ vyrostla (růžová noční košile, třeba J) a s nadšením jim to tam zanesu. Ve městě jsou různé charitní prodejny, takže si dokonce můžu vybrat, pro jakou organizaci to dám – je tam myslím červený kříž, armáda spásy, děti s rakovinou…apod. Já sama jsem tam nakupovala dost pravidelně, musím říct :-)

A ted to dobrodružství s utopeným mobilem…protože jsem den předtím dělala velkou uklízecí akci s umýváním podlah, vysáváním a utíráním prachu i na místech, kde to nejspíš nikdo nikdy ještě nedělal, řekla jsem si, že za to bych mohla udělat i svou očistu, tak jsem si napustila vanu a zužitkovala kouli z LUSH….a samozřejmě jsem si tam musela prohlížet internet na mobilu. A je vám nespíš jasné, jak to dopadlo :-/ Ano, mobil zemřel. Postupem dne se však začínaly dít zvláštní věci při pokusech ho zprovoznit…pomalu mu začala přicházet k sobě tlačítka, takže nejdřív jsem dokázala jen vypnout a zapnout, potom na něj i natukat PIN kod a pak dokonce i nastavit datum (naštěstí se to stalo 26.9., číslo 7 se totiž z klinické smrti už nevzpamatovalo :-/ ) a pak se pomalu rozeběhly i ostatní funkce. Zatím teda jakžtakž funguje (i když schopnost jeho baterky se smrskla na minimum…musím ho nabíjet každý den, dřív stačilo 1x za 4 dny), ale věřím bráchovi expertovi, který mě varuje před oxidací a jelikož mi ten mobil nešel řádně rozdělat na jednotlivé kousky, předpokládám, že moc života už mu nezbývá. No jo, moje blbost, patří mi to.

A včera jsem měla pohovor s další rodinkou, tou finsko –anglickou…doufám, že jsem je svou finštinou oslnila dostatečně na to, abych vám tady za pár týdnů mohla napsat článek: jak se žije ve finské rodince v Anglii. A mají dva psy mé nejoblíbenější psí rasy (King Charles Spaniel Cavalier), i když kočky jsou samozřejmě lepší :-) ale tak lepší než drátem do oka. I když mám dojem, že už jsem z těch děcek fakt vyčerpaná a že bych radši šlapala chodník…ono teda taky možná mi po návratu do ČR nic jiného nezbyde, co si budeme nalhávat. 

Jeden extra bonus na závěr (než na to zas zapomenu jako už asi přes více než poslední měsíc...): řeším velkou záhadu! A protože víc hlav víc ví, vypouštím téma do světa...jde o to, že se mi v pokoji tvoří doslova chomáče vlasů na zemi..přitom to není jen na místě, kde se převlíkám nebo si češu vlasy...navíc jsem si naprosto jistá, že nikdy ze mě nepadá takovývelký chuchvalec vlasů, jako pak vidím na zemi. Normálně si třeba najdu na mikině jeden vlas, tak ho odhodím na zem...a za nějaký čas najdu na zemi husttý chomáč vlasů, no chápete to někdo? Já si začínám myslet, že mám v pokoji nějaké vlasové roztoče, kteří vždycky v noci vylezou ze své skrýše a pak lezou po zemi, sbírají jednotlivé vlásky a cicmají a proplétávají je do sebe, abych pak našla na zemi velký vlasový útvar. (JO a na podrážkách si je taky nenosím, tím to též nebude...). Tak nevím :-D

Tak vzhůru do dalšího (předposledního) týdne.

2. díl seriálu o nevkusných domech této vesnice - tento nikoho nemůže nechat na pochybách, že má na zahradě hřbitov :-)

Neznáte mátovou omáčku? Tak alou do Anglie :-)

Bez "skotské" sukně bych nemohla Británii opustit. Tak teď už můžu, no :-(

Takhle to teď tady vypadá všude ...samé pavučiny a těch pavouků v nich..kekel!

Kočka v žádném případě nesmí chybět :-)

Anglie 16)

Vlastně se nic nestalo. Koneckonců jak to shrnula panimáma: "Mně se zdá, že na něj něco leze, proto je takovej." Jenže pro mě, přátelé, to byla největší zkouška sebeovládání, jakou jsem tady za celou dobu prošla...

To bylo tak. Šla jsem pro malého skřeta do školky. Pěšky. (Kočár beru jen když je před ním cesta tam i zpět, tentokrát šlo ale jen o cestu zpět). Bonbony za odměnu po školce, počítání aut na lavičce u cesty, počůrání křoví u autobusové zastávky, poskakování na vystouplé puklině na chodníku (u toho vykřikování: "hora, hora!")...prostě obvyklá klasika. A pak přišel takový "kámen úrazu" - malá cihlová zídka se zábradlím a on ji samozřejmě jako vždy musel otestovat, pak vlezl pod zídku a nechtěl pokračovat. O.K., tak jsem řekla "pá,pá, jdu domů" a šla jsem. Na konci ulice v dohledu k zídce se z místa nepohl ještě ani o píď, tak jsem se zastavila a zavolala na něj, ať jde za mnou. On udělal to samé. Já to zopakovala (a pak ještě asi 150x), protože odmítám podporovat rozmazlené panovačné spratky, a dál čekala na místě. Když spratek viděl, že k němu oddaně neběžím, ale naopak trvám na svém a jsem čím dál důraznější, přidal i on - na křiku, kde se vzal, tu se vzal, by tu s námi masivní hysterický záchvat (lituju sousedy). To mě ovšem zablokovalo ještě víc a rozhodla jsem se, že se ze svého místa nehnu ani kdyby nevím co, a že tam budu stát až dokud mě neodvedou policati nebo sociálka :-D Se mnou to jako není jednoduché, jsem tvdohlavá a vytrvalá a jsem na to hrdá. A jak už jsem zmínila, rozmazleným panovačným spratkům neustupuju. NIKDY!!!!! Krom toho prvních deset minut jeho záchvatu se mnou cloumala taková zlost, že jsem naprosto přesně věděla, že kdyby se dostal do mé blízkosti, tak mu ukopnu hlavu! Nežertuju..O.k., tak možná trošku ano, ale ne víc, než z 10%. Takže jsme tam oba stáli asi 20 m od sebe a oba opakovali to samé: pojď sem - on to doplnil o hysterické vzlikání, já to střídavě prokládala laskavým ale důrazným "prosím!" a nekompromisním "teď hned!!!!" (asi od půlky ještě vykřikoval, že se mu chce čůrat, ale to mě taky neobměkčilo, když má hysterák doma, tak to naprosto klasicky končí jeho mokrým rozkrokem, takže nic neobvyklého). Chápete, já jsem se pro něj prostě NEMOHLA vrátit! Už z principu! A čím déle jsem to vydržela, tím větší chyba by byla to vzdát a přistoupit na jeho naprosto neopodstatněný požadavek (když jsem se ho zeptala, proč se mám já vracet za ním, když jdeme domů mým směrem, řekl: "protože to chci". Myslím, že vím i další důvod: on se na tu zídku pokoušel vyškrábat a rozběsnilo ho, že mu to nešlo...o důvod víc, proč se nevracet). Nesnáším přehnné reakce. A aby někdo vřískal, jakoby ho mučili (uhm....zamyslela jsem se....kráásná představa :-)) ) , jen proto, že je to panovačný rozmazlený harant? Pche. A tak jsme hráli divadlo pro půlku vesnice (po čísle 10 jsem přestala počítat, kolik kolem nás prošlo lidí- někteří se usmívali, jiní na mě vrhali soucitné pohledy) přesně 62 MINUT! Pak hysterák ustal a spratek přestal reagovat na oslovení. Zvedla jsem pohled a neuviděla ho...to ve mně trochu hrklo, že ho někdo ze sousedů třeba odnesl nepozorovaně k sobě dom. a ted na mě fakt zavolá tu sociálku nebo poliše za špatnou výchovu nebo tak něco :-D (Fakt jsem si během té hodiny přehrávala, co bych jim řekla, kdyby fakt přijeli...a nepřekvapilo by mě to, výchova je tady fakt debilní a jak se říká: z h*vna bič neupleteš :o) špatně vychovaní můžou jen sotva své potomky vychovávat dobře....A sociálky můžou děti odebírat prakticky za "cokoliv" a stačí jeden bonz...a mimochodem, pokud se dítě ocitne třikrát na pohotovosti s nějakým úrazem, tak sociálka dítě odebírá...a vzhledem k tomu, že spratek byl na pohotovosti už 2x (a to jsou mu teprve 3 roky!), tak panimáma řekla, že potřetí už tam nepojedou, ani kdyby nevím co. :-D Ale zpátky k naší krizi...šla jsem se teda po 62 minutách podívat na místo doličné...tam náš hrdina u zídky klečel a spal (před zídkou je nepatrný travnatý kopeček, takže nebyl vidět). To je taky naprostá klasika...on když dlouho brečí a hysterákuje, tak pak usne...naštěstí. No ale já jsem najednou nevěděla, co mám dělat...probudit ho? To by přece měl pocit, že vyhrál, protože jsem já došla za ním, jak celou dobu chtěl....Ale nechat ho na zemi spát (navíc ještě před okny mnoha domů) to mi přišlo ještě divnější...a co dělat, když nevím, co dělat? Ano, správně, zavolat mámě. Svojí, samozřejmě, vzhledem k mému věku má přece jen víc zkušeností s výchovou, a taky ví, že když něco tvrdošijně a neústupně řeším, má to nějaký důvod. 

Tak samozřejmě jsem spratka musela (s velkým sebezpřením) vzbudit...dobře, upřimně řečeno, vzala jsem ho za ruku a odtáhla domů. A on ještě po cestě kňoural, ať ho vezmu do náruče!!!! Jsme myslela, že špatně slyším. A pak, když jsme stejným místem procházeli o něco později znovu, ptal se mě, jak se z tama dostal domů....Ano, já vím, jsem zlá, bezcitná, možná i zakomplexovaná..a nesnáším rozmazlené panovačné fakany. A neustupuju jim. NIKDY!

Místo doličné, abyste to měli i v barvách. Ta zídka se zábradlím je téměř neviditelná. Za tím nejbližším pouličním osvětlením.

Anglie 15)

Letní prázdniny jsou definitivně za mnou, hurá! Volejte sláva a 5 dnů se radujte! Začátek školního roku byl opravdu...patřičný, trefný - chci říct, že přesně zapadl do kuriozního běhu této rodiny :-D Panimáma řekla, že škola začíná minulý týden ve čtvrtek. Tak jsem je v úterý ráno vytáhla na dlouhou procházku do přírody...teda, abych byla přesná, ten starší se o ní dokonce přihlásil sám! O den dřív jsme totiž šli stejným směrem, jen jsme neudělali celý okruh kolem jezera, protože to jsou hrozní loudalové. Tak tentokrát jsme měli v plánu udělat celé jezero. Těšila jsem se, že je utahám k smrti a zbytek dne budou jen koukat do zdi :-))) Na vycházce se předváděli jak to jen šlo...sbírali jsme ostružiny (nejsou špatný...to bylo poprvé, co jsem je tak jedla v přírodě...ďábel č. 2 mi ovšem musel kazit chutě tím, že požvýkanou ostružinu vyplivoval, či spíše vyléval i se svýma slinama do dlaně !! JO a přišel domů samozřejmě s trikem, na kterém téměř přes ostružinovou krev nebyla vidět původní barva... A hrál si na psa, tím stylem, že každých 5 minut někde očůrával křoví. Malej ďábel původně na tuhle procházku jít ani nechtěl, takže jsem ho musela první půl hodinu vléct vřískajícího a vzpouzejícího. Po pěti minutách z jeho "o.k., vzdávám to, tak já teda půjdu" stavu spadl na zem a rozbil si koleno a začal řev nanovo. Prostě taková typická procházka. Když jsme se asi po 3 hodinách vrátili domů, začala jsem jim za odměnu (jakože už uběhlo tolik času :-D ) připravovat palačinky. Když jsem rozpálila plotýnku, zazvonil telefon v obýváku. Já ten domácí už neberu po pár divných zkušenostech, kdy jsem si s druhou stranou telefonu evidentně vůbec nerozumněla, ale vzal to ten starší. Byl to otec a chtěl se mnou mluvit. A že se mi nemůže dovolat (jasná věc, poprvé za celou tu dobu si doma zapomenu telefon a něco se stane...) a že mám staršího odvéct do školy, protože škola začala už dnes :-D :-D Bezva, že? Tak jsem teda usmažila palačinku alespon pro něho, nachystala mu věci (ještěže jsem o den dřív při žehlení viděla v kumbále, kam dala Máti jeho nové školní boty) a šupajdili jsme do školy. Přišli jsme cca ve 13, škola je 9 - 15,30. Tak jsem musela poprvé ve šk. kanceláři zapisovat jeho pozdní příchod a podepisovat to...no, paní kancelářní ani nevypala moc překvapeně, asi jsme nebyli jediní ten den :-D Náhodou ale na obhajobu těch rodičů,já jsem taky žila v představě, že škola začíná ve čtvtek, protože já i Matka, jak jsem se pak dozvěděla, jsme našly na netu harmonogram šk. roku pro toto hrabství (v každém to mohlo být jinak) a tam bylo opravdu zahájení roku až ve čtvrek a to úterý a středa uvedeny jako "training days", což jsou přípravné dny pro učitele, kdy mají žáci volno. Tak Máti tam chtěla s tím papírem jít a "pohovořit" si o tom, ale asi k tomu nedošlo. 

Pro zajímavost: třídní učitelé, které dostanete v 1. třídě a opustí vás ve 3. nebo až 5. - alespon na mé ZŠ to tak fungovalo, tady takto nefungují, střídají se po roce, každý učí svůj "stupeň" , takže někdo má pořád jen prvňáčky, někdo pořád jen druháčky... k tomu všemu i prohazují žáky mezi třídama mezi sebou (ale snad v rámci stejného ročníku), takže ten náš dostal nyní nejen novou třídní, ale i některé nové spolužáky. Na druhou stranu to může být fajn, že člověk nemusí padat hrůzou, že "takový hrozný kolektiv", který schytal v 1. třídě bude muset mít celou základku :-) 

Zítra zahajuje docházku i ten malý skřet a mně začínají opravdu prázdniny :-) Mám už v zásobě tolik DVD k podívání, že nevím, které si pustím dříve :-)  Planetu opic s českými titulky, třeba (koupeno v anglickém charity shopu - sekáči), poslední smrtonosnou past, Nothing Hill...

...a Londýn podruhé a naposledy...?

Konečně jsem se tam rozjela podruhé, jakože dokoukám všechny památky, co jsem minule nestihla. Hm. Tak to úplně nevyšlo...měla jsem tam sraz s kamarádkou z ČR, která tam byla na dovo a cestování metrem moc nefandila...Tak bylo mi trochu blbé ji popohánět, abych já všechno stihla, když ona si to může projít kdykoliv během těch několika dalších dnů, co tam bude. Že. Tak jsem viděla jen Buckingham (docela barabizna, nepříjde vám?), krotké veverky v Hyde parku a St, James Parku a Piccadelly Circus.

Ale hlavně!!!!!!!!!!!!!!!

TOHLE!

 A to nebylo vše, když už nástupiště 9 a 3/4, tak proč na tom pořádně nevydělat, žejo? Hned vedle je krámek Harryho Pottera, kde koupíte hábity, hůlky všech hl. představitelů - přesně jako u Olivandera :) a další kravinky jako hrnky, plakáty, odznaky, knihy. Mně učarovali Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak a čokoládová žabka, která se asi stane mou závislostí, protože prostě MUSÍM nasbírat zajímavější kartičky čarodějů, než je profesorka Prýtová, kterou jsem tam měla teď :-D Na netu naštěstí stojí mnohem míň, než kolik stály s přírážkou na nádraží.

Návštěvu Londýna jsem spojila i s "pracovním" pohovorem u jedné rodiny, která hledá au-pair...byla jsem děsivě nervozní (ráno jsem Otcovi řekla: dobrou noc, když jsem ho uviděla :-D) a bylo to k ničemu, protože to místo stejně asi nedostanu..ale jen tak mezi náma, plakat kvůli tomu nebudu. Ona by to byla asi zajímavá zkušenost (synek autista, dva psi nápadně podobní křížencům polštáře a mopu), ale ta Matinka mě moc nepřesvědčila, přišla na místo srazu o 25 minut později, málo srdečná, na druhou stranu pořád při našem rozhovoru říkala: opravdu? Opravdu? Oh, opravdu? To je hrozné! To je tak nespravedlivé! (to jsem jí popisovala

své předchozí au-pairské zkušenosti ve Finsku :-)) Připadala jsem si tam jednoduše jako slon v porcelánu. Ale mám ze sebe radost, že jsem to zvládla...jako ten pohovor, já tady přecejen anglicky moc často nekváknu a tam jsem byla přímo nucena spadnout a plácat se v celém anglickém oceánu...A dokonce jsem jí nerozumněla jen párkrát. (Jo a dnes jsem náhodou musela Otci povykládat sdělení o několika rozvitých větách! :-)) To bylo asi poprvé, och!). 

...JO a jak jsem se vrátila z Londýna, musela jsem si vzít z nádraží domů taxíka (poprvé jsem jela sama taxíkem, oh! Mají to tady tak vtipně udělané, že celé parkoviště je plné taxíků, ale člověk nejdřív musí jít na jejich dispečink, říct, kam chce a oni mu nějakého řidiče přidělí...teda, třeba to u nás taky tak funguje,to jde úplně mimo mě. A dostala jsem slevu...ehm....místo 12,70 liber jsem platil jen 12. Hurááá..

Toliko můj dnešní příběh. Příště asi o tom, jak tu furt prší, prší, jen se leje...no fakt! A už jste zkoušeli někdy v dešti jednou rukou řídit kočárek (přes kalužnatou ulici), druhou držet deštník, pod který se musíte krčit, aby ta ruka pořád doháhla na řídítka a ještě pod sebe schovávat jednoho z těch dvou skřečků? Čiré zlo!

Jsou tam i ty populární příchutě typu zvratková (ta oranžová), vosk do uší (nevíc fůůůj, ty krémové), holuby z nosu (ty zelené), pepřová, salámová, špína, žížalová....

Anglie 14) ...a tentokrát i něco víc

Po dovolené a zotavení po dovolené jsem zase ve službě, ale už ne na moc dlouho, jak mi neopomíná panimáma při každé přiležitosti připomínat. Je to tak, uteklo mi to docela rychle, je na čase přemýšlet, jak se svým životem naložím dál. A to bych nebyla já, abych zase nehodila udičku do rybníčka au-pairek, respektive mezi rodiny, které je hledají...Všude dobře, tak co doma, říkám já. Navíc občasné odvážné nakouknutí do zpráv z ČR mě v tomto pocitu jen utvrzuje.  Ale teď k těm příjemnějším věcem (koneckonců mám ještě 6 týdnů) a KONEČNĚ příspěvek s rozdílným tématem než jen neuvěřitelné příhody nevychovaných rozmazlených spratků v Anglii, juhůůů :-)

 Jedna neuvěřitelná (leč bez nevychovaných rozmazlených spratků)´příhoda na úvod, aneb čím vyvrcholila moje cestovní horečka v předvečer cesty do Paříže, kdy už celá rodina byla několik hodin odjetá na vlastní dovolené a já tudíž v domě sama samotinká. Páč mi tady nechali naprosto vyprázdněnou ledničku :-)) musela jsem prozkoumat hlubiny mrazničky. A  uspěla jsem s krevetama a hranolkama, tak šup s nima na plech, už se těším na tu baštu...trouba na 200 stupňů, na plech pečící papír a jídlo, otevřu dvířka, vložím plech, zavřu dvířka...a sleduju plameny šlehající v troubě z pečícího papíru, který přečuhoval přes okraj plechu a vzplál! A zírám a nejsem schopna racionální reakce. Jen si říkám: které tlačítko mám sakra zmáčknout, aby to v té troubě přestalo hořet? Nakonec po 2 vteřinách přichází mozek k sobě, beru rukavici, vytahuji plech, vrhám ho do dřezu a pouštím na něj studenou vodu. Uf, požár zažehnán. No jako, to bylo drámo!! Já bych vůbec nevěděla, co mám dělat, kdyby začalo fakt hořet ve velkém, my jsme nějak nikdy neprobírali, kam volat a co říct...991 nebo 112? Mno, doufám, že to radši ani nikdy nezjistím.Takovou legraci před odjezdem, to jsem teda fakt nečekala. Prosímvás, ale zůstane to jenom naším malým tajemstvím, kdybyste potkali náhodou tu mou rodinku, ani muk, jasné? :-) 

A pak už moje vytoužená dovolená!!! Ovšem cesta tam byla jedna velká děsivá noční můra (doufala jsem, že je to alespoň znamení, že už mě nic horšího na dovolené nepotká...). Za prvé přestup v Londýně. Žila jsem v domnění, že nasednu do busu ve městě, u kterého bydlím a kde podle jízenky počínala má cesta, a vystoupím až v Paříži, jasné, ne? Maximálně nějaká delší čekačka v Londýně na nádraží, protože tam určitě bude nastupovat víc lidi. Ha! Dojeli jsme do Londýna, řidič zahuhlal něco do mikrofonu a všichni lidi začali vystupovat a brát si svá zavazadla. Já mu rozumněla jen " 19" :-D O.k., tak teda asi budeme nastupovat podruhé na nástupišti 19, žádný problém, žejo. Joo, to by tam někde ovšem muselo být. Nebo alespon šipka, jak se k němu dostat. Lidi se rozutekly, než jsem se někoho stačila zeptat, řidič byl v trapu taky raz dva. Teprve moje panika v očích přiměla nějakou bezpečnostní pracovnici k polopatickému vysvětlování, že stojím na příjezdové stanici a odjezdy jsou na Victoria Station úplně v jiné části (na jiné adrese, abychom si rozumněly), což znamenalo přejít dvě silnice, nechat se odbavit jako na letišti (protože cestuji do jiného státu) a pak se mačkat na velmi malém čekacím prostoru o takové hustotě lidí, že projit tam např. s kufrem na kolečkách NEBYLO možné, než budou pasažeři předvoláni do autobusu.  Vážně zvláštní...tak prťavé autobusové nádraží pro mezinárodní cesty si lze těžko představit. To ale bylo nic, čert vem zmatky a stresy s přestupováním. To pravé peklíčko čekalo až na palubě autobusu. Přede mnou seděl "pán" (říkejme mu třeba Prase) něco mezi 100 a 200kg, přičemž určitě blíž tomu druhému číslu než tomu prvnímu, který nedělal celou 8 hodinovou cestu nic jiného, než že nechutně hlasitě a zcela odpudivě chrápal (už vám zubař někdy odsával z otevřené pusy sliny? Jo, tak přesně ten zvuk. Nebo taky dělání bublin s brčkem v limonádě...). A bdělé pauzy prokládal ŽRANÍM cibulových brambůrek, kterých měl plnou igelitku - v Anglii jsou taková malá balení po např. 30g a toho se jeden moc nenají, žejo? Takže šustění ustavičné, smrad cibulových čipsů neskutečný a do toho ještě bonusy v podobě prdění, krkání....co jsem komu udělala???? Ne, opravdu, řekněte co? Za takové strašné haranty, o které se tu musím starat, jsem si přece tohle nezasloužila! Do toho ještě fakt odporně studená klimatizace, ze které se mi klepaly všechny kosti v těle ještě když jsem pobíhala v Paříži po ulici a hledala nejbližší metro. Ale dost negativ...ono stačilo, jak to potom celé dopadlo po citové stránce s mým doprovodem. A teď už fotky. Alespoň ty se povedly :-) A počasí to ovšem taky.

 

Jen tak náhodou za mnou Mona Lisa v Louvru. A pozor, apeluji na všechny pětadvacátníky (a mladší) : alou do Louvru, ať si nevyčítáte, že jste ten zdarma vstup, na který ještě máte nárok, promeškali! Ale pozor! Je tam lidí jako hnoje :-)

Přiznávám bez mučení, že o existenci repliky sochy svobody v Paříži jsem až do víkendu před příjezdem do Paříže neměla ani tucha :) O to víc mě to překvapilo

A má tady i svůj Manhattan :-) A ty mrakodrapy jen dokreslují americkou iluzi, no ne? :)

Ten Louvre to je samé porno, fakt :-))

 

Nejlepší a DOST návyková pařížská zmrzlina před Lucemburskými zahradami: jasmínová a HLAVNĚ fialková!!!! To je blaho! Jestli si chcete olíznout parfumerii, tady máte možnost!

Největší zážitek z Paříže ovšem byl....a doufám, že nebudete blinkat...

ŠNECI!! Lahoda! O jejich kvalitách doufám svědčí fakt, že jsem si je další den dala znovu. Myslela jsem, že to zelené je špenát, ale podle receptu z internetu je to jen směs bylinek s česnekem a máslem. Delikatesa. Už kvůli nim se do Francie určitě ještě někdy vrátím (pokud teda nebude rozbombardovaná Sýrií...tak si říkám, že jsem tu návštěvu tam stihla právě včas). Jídlo celkově je tam totiž jednou z hodně silných stránek. Miluju ty francouzské restaurace. Menu skládající se z předkrmu a hlavního chodu nebo hlavního chodu a dezertu - někde taky vše dohromady. Nebylo nic, co by mi tam nechutnalo (o.k., možná pár plísňových sýrů smradláků by se našlo). A přitom je to zdravé, plno zeleniny, neviděla jsem tam ani jednoho tlouštíka...což se o Anglii říct nedá. I když zas pořád lepší než v ČR (s tou kvalitou jídla).

 A pak už bylo načase přesunout se z nádherné Paříže za jinými skvosty a zážitky...zpátky na Ostrov. :)

Abych vyrovnala cestovní skóre i nějakou veselou historkou, popíšu vám moji pasovou kontrolu na francouzské celnici v Calais:

Já: Hello!

Celník: (vrací mi pas) Si'l vous plait.

Já: Danke!   

(Hele, byly 2 hodiny v noci a já se celou cestu z Paříže pokoušela zase v tom mrazivém autobuse bez úspěchu usnout. Své myšlenkové operace si vysvětluji tím, že jsem nejprve počítala s tím, že je to už anglická celnice, proto anglický pozdrav, a na jejich francouzské prosím mi mozek vyhodnotil situaci tak, že přijímá nějakou NEANGLICKOU informaci, takže přeřadil z angličtiny na nějaký jiný jazyk. A protože je mi po ang. nejbližší němčina, kterou jsem se "učila" 4 roky, je už celá záhada jasná). Anglická celnice mě ovšem probudila dokonale. Nevím jestli jste zaznamenali něco o zpřísnění imigrační politiky v Anglii, ale na té celnici to bylo fakt poznat. Skupinky snědých krásek před náma se dost nepříjemná celnice na přepážce vyptávala nejen jak dlouho budou v Anglii a kde budou bydlet (to se ptali skoro všech), ale taky, kdo jim kupoval jízdenku do Anglie!! No řeknu vám, kdyby takhle uděřili na mě, toho času a té situace bych se jim tam asi rozbrečela....takže by asi následovala deportace do ČR...no, krásná představa. Naštěstí jsem se jim asi nezdála podezřelá, takže můj pas prošli bez slovního doprovodu. Fůů!

 

 A pak jsem poprvé v životě trajektila! Protože cestou do Paříže autobus pouze vjel do vagonu, který nás provezl tunelem. Paráda! Škoda, že až pojedu busem do ČR, určitě už takové štěstí mít nebudu a projedu se zase podvodně :-(

A tady se už zase pár fotek z Anglie. Z Devonu a Cornwallu, abych byla přesná. Inspirací byla tato stránka. Všechny jsem nestihla, ale hodně ano :-)

Torquay - zde měla být fotka já a socha Agatha Christie, ale hvězdy tomu nebyly nakloněny. Příště.

Brighton (přezdívané městem gayů a hippíků)

Najdi 5 růzdílů :-) (jedním z nich je 15 minut mezi nimi)

A nejlepší zážitek? Opět spojený se zvířátky :-) Lovila jsem na foťák racky a ulovila...

 Naprosto dechberoucí podívaná: tuleň ve volné přírodě! Na břehu Atlantského oceánu u města St. Ives

Znáte tenhle disko flák?

A víte, o čem se v něm zpívá? 

O YMCA (asociaci mladých křesťanských lidí/mužů), což jsem při bookování ubytování vůbec netušila. Naštěstí se ale žádné krucifixy na zdi a společné modlení nekonalo :-D

Fish 'n' chips určitě všichni znáte, ale chci vám představit jednu podobně populární lahůdku mezi dezerty nebo lépeřečeno svačinkami:

Cream tea. Spolu s tradičním černým čajem s mlékem se podává nasládlá houska, která se pomaže vynikajícím máslo-nemáslem, které klasifikuji jako málo stlučenou smetanu, trochu lehčí a "řidší" máslo, které je výborné a jmenuje se clotted cream. A navrch se dá jahodový jam. Jam, jam :-)

A tím skončila moje zasloužená dovolená. Zpátky do práce. Osušit slzy, zvednout se a jít (toto není blog, který by si hrál na to, že city neexistuji, takže ano, připouštím, že po jisté stránce mě dovolená dost zklamala, a trvalo dost dlouho, než jsem se z toho oklepala. Proto ta pauza. Slunce ještě vysvitne.