Den 38-46

Ano, ještě žiju! Taky mě to překvapuje. Myslím totiž, že rodinka se rozhodla otestovat, co všechno ještě vydržím, a mám dojem, že můj limit se nezadržitelně blíží...Musím vás upozornit, že dnešní čtení začíná být hardcore a není určeno pro slabší povahy, děti, těhotné a kojící ženy, vegetariány, bojovníky za práva zvířat, lidi s nemocným srdcem nebo jiným životně důležitým orgánem, vlastně pro nikoho, tak dobrou noc, jde se spát :-D

Minulý celý týden měly zdejší děti podzimní prázdniny. A v pondělí jsme bohužel ještě byli doma, takže jsem měla na krku Downíka. A na společné "procházce" jsem pohřbila několik dalších kilogramů svých nervů :-( Abyste byli v obraze, jsem speciální pedagog, a tady v této rodině zažívám fakt velkou krizi svého povolání. Celou dobu svého studia nám vtloukali do hlavy, že nejdůležitější je začít se speciální péči co nejdřív, a tady se naprosto není od čeho odrazit. Oni to dítě nenaučili ani rozdíl mezi ano a ne. Teda teoreticky jo, prakticky ne. A jakmile se ocitne venku, hned je ho všude plno...ale na naprosto nevhodných místech. Takže já se můžu uběhat, on se stejně ale odmítá vracet, takže ho musím čapnout a odnést (nemůžu ho vléct za ruce nebo chytnout pod pažemi, protože má velmi nestabilní klouby, takže hrozí jejich vykloubení). Už mám naprosto odepsaná záda :-( Když jsme doma a Mamka mu zakáže dělat něco, co on zrovna chce, začne příšerně brečet a řvát. Další jeho stránky, které mě přiváděly k šílenství na začátku, už mě vůbec nerozrušují... leze mi do sprchy (nejde zamknout), snaží se na mě pořád sahat, dává mi pusy...docela by mě zajímalo, od koho odkoukal ty své "sexy" pózy a  mimiku (radši nepopisovat)... ano, stala jsem se objektem jeho "erotického" zájmu, přestože mu teprve bude 6 let.
Ale v úterý jsme fakt vyrazili...po 3 hodinách jízdy mě vysadili v Oulu, kde jsem se s rodinkou na den rozloučila a šla si koupit lístek na vlak. Máti tvrdila, že můžu uplatnit svůj ISIC (platí mi až do prosince), takže jsem zaplatila za lístek jen 16e, jenže ve vlaku  přišla průvodčí a že se ve Finsku ISIC jako průkaz studenta neuznávají, tak jsem musela doplatit dalších 21e, achjooo. (Btw: na nádraží mají pořadí podle lístečků...zkrátka příjdete a než se dostanete k okýnku, musíte si vzít lístek s číslem, jako mají u nás třeba v bankách, na poštách...).
No a už po cestě jsem viděla z okna první finský sníh! Mazec. Když jsem dorazila do Rovaniemi, bylo tam už hustě nasněženo a teplota -2°C.  Mazec :)

Návštěva u mé kamarádky opět nezklamala, byla skvělá jako vždycky. Navíc jsem se druhý den dostala i do obchodů a !! Do fast-foodu Hesburger. KOnečně něco nezdravého!!! Jak mi to chybělo! Málem mi zaskočilo, jak jsem se nemohla nabažit něčeho jiného, než jen brambor a omáčky s mletým masem, kterou tady v rodině jíme co druhý den :-(

Nejvtipnější tričko :-)))

JO a velký pozor! Navštívila jsem obchod Mandragora, což je obchod s čajem a kávou, na čemž by nebylo nic divného, kdyby tento obchod nevlastnila Češka, která se sem před 5 lety přestěhovala!!! Takže jsem měla poprvé možnost tady s někým mluvit česky!!!! Mazec! Kámoška mě tam přivedla, byly tam 2 ženské a mluvily finsky a ona mi řekla: ta s těmi brýlemi, to je ta Češka. A já: Jseš si jistá? A kámoška mě naprosto odrovnala slovy: Jo, určitě, má cizí přízvuk :-)) Co??? Dyť ta osoba mluvila naprosto plynulou dokonalou finštinou!! :o) No, nic. Z radosti z českého setkání jsem vysolila 5,50e za krabičku Vanila Chai, který je mimochodem hnusný, protože je v něm šíleně moc cítit lékořice a to je jedna z mála věcí, které tady na Finsku opravdu nemám ráda. Lékořice, pendreky, příchuť lékořice ve všem možným, fůůůůůj.
Večer jsem Rovaniemi musela bohužel opustit se sestrou Taťky, která mě odvezla na sever ke zbytku rodiny. Kupodivu tam ještě nebyl sníh...ale o den později napadl, tak jsme stavěli sněhuláky...

"Postav tomu sněhulákovi psa." Tak jsem postavila psa :)

abych se dostala k tomu největšímu (a nejšokujícímu), co mě tady potkalo, a před čím jsem vás varovala a odrazovala od čtení...prarodiče Taťky vlastní nějaké zdejší soby a Taťka jsem s nimi přijel hlavně vypomáhat...hlavní práce před zimou spočívala v překontrolování stáda - pro představu, sobi žijí volně v lese, ale kvůli jejich spočítání postavili v lese improvizovanou ohradu a všechny soby tam nahnali (jak to udělali se můžu jen domýšlet, přijeli jsme tam s dětma a Mamkou naštěstí až před koncem). Každému sobovi připli na ucho visačku s číslem a ještě je označkovali nožem- nějaký symbol do srsti jim vyřízli nebo tak nějak, nechtěla jsem se na to koukat, zatímco ostatní na to čuměli jak na Ježíška v Betlémě..pf...některé sobi mimochodem vystrkali z ohrady a šoupli do auta a tím je odvezli na jatka...což jako stejně čeká později i ty ostatní, ale až v jiném období. Cítila jsem se z toho deprimovaně a bylo mi těch sobů hrozně líto, ale nebyl čas nad tím moc dumat, protože Matka mi dala své pracovní rukavice a řekla: Běž jim pomoct rozložit tu ohradu....tak jsem šla :-)) absurdní, prostě se skupinou asi 10 lesníků (chovatelů sobů nebo co já vím) jsem tam vytahovala ze země kůly a smotávala pletivo...

Druhý den přišlo něco naprosto nečekaného...Otec s klukama chodil každý den na lov, vždy donesli nějaké zajíce nebo lesní ptáky (český přesný překlad neznám) a tam mi řekli, že je načase naporcovat maso a jestli půjdu jim pomoct, tak jsem šla, říkala jsem si, že zajíce a ptáky snad zvládnu...dávala jsem si teda co nejvíc na čas, aby toho na mě nezbylo zas tak moc....ale skutečnost mě odrovnala: přišla jsem do stodoly, tam na stole rozložený igelit, otec s loveckým nožem vykosťoval nějakou obrovskou kýtu masa a Matka stála u mlýnku na maso a házela do něj odřezky, které zbyly Otcovi. Brzo mi došlo, že se to netýká těch mrtvých zajíců a ptáků, ale že je to sobí maso!!! Což se potvrdilo ještě o chvíli později, když do stodoly donesly dalšího mrtvého staženého soba a pověsili ho na hák ke stropu (jako prase při zabíjačce). Otec řekl, ať ho chvíli vystřídam, ať si to vyzkouším a prý ať z toho fláku masa odřežu ty bílé blány a flaksy...WTF? Jako byla jsem tam v šoku, že jsem nad tím vůbec nepřemýšlela, vzala jsem do ruky ten nůž, druhou rukou čapla kus té blány a začala jsem řezničit!!! Ani jsem nestihla myslet na to, že je to nechutné, slizké, studené, a že bych se z toho měla poblít :-)) Nějak mi to ale moc nešlo, tak mi řekla Matka, ať vystřídám ji v tom mletí tak jsem najednou stála u masomlýnku (btw: když mi bylo 5 let, měla jsem ouraz právě na mlýnku na maso, do kterého jsem strčila prst a brácha zatočil klikou...můj prst, kterému od malička říkám "ten můj pahýl", by o tom mohl vyprávět smutný příběh :-) NO a já tam teď stála s lavorem syrových odřezků a mísou, do kterého padalo namleté maso (naštěstí tento strojek už byl elektrický) a já jím měla plnit sáčky...(Matka řekla: po 400g, a hrozně se u toho smála - váha tam nebyla, víte?). Nemusím asi psát, že jsem to v životě nedělala!!! Můj mozek se ale zachoval fantasticky - okamžitě přepnul do stavu vigilní kóma :-) a já jsem naprosto mechanicky bez myšlenek konala tuto nechutnou práci. Ještě štěstí, že alespoň byla zima, takže to moc nesmrdělo. .. Když to tak vezmu, byla to moje nejlepší meditace ever...ještě nikdy se mi nepodařilo navodit ten stav : nemyslet na nic, v té chvíli to ale z ničeho nic šlo....kdyby na mě v té době někdo promluvil, tak mu ani neodpovím, protože já byla fakt úplně mimo (a tak v šoku, že jsem se ani nezmohla na odpor). A tak jsem mlela, mlela, plnila sáčky, zavírala je...docela by mě zajímalo, jako byla jejich skutečná váha, jak moc jsem se sekla od 400g. Ale po 2 hodinách už jsem se fakt vzpamatovala a řekla Matce na rovinu, že už nemám sílu pokračovat (navíc jsem už byla fakt zmrzlá) a odešla jsem domů - oni opravdu asi testují, co všechno vydržím!! I když chápu, že jim na tom nepříjde nic divného, pro ně je to rutina...

Tak popojedu, ať můžete žasnout nad mými dalšími superhrdinskými kousky :-) Třeba po návratu z prázdnin začalo mrznout už i u nás, ve středním Finsku...takže bylo načase udělat zazimovací opatření - vyklidit celý venek od nepotřebných věcí a uložit ty ostatní k zimnímu spánku...nejdřív jsem musela posbírat všech 15 plastových kyblů a doma je umýt a usušit. Pak umýt všechny plastové židle a složit, a pak přišel zlatý hřeb - dva přístřešky (kůlny, chcete-li) plné dřeva a harampádí...bylo potřeba je uklidit, dřevo roztřídit na otop a přesunout jinam a na to, co se může ještě využít ke stavění...teda nebylo to asi urgentně potřeba, ale když je v domě tak schopná au-pairka, že jo!!! (Napadá mě, že bych asi měla začít svou práci dělat špatně, nešikovně, rozbíjet věci a tak, jinak hrozí, že mě fakt sedřou z kůže), takže jsem celé odpoledne vyklízela tyhle kůlny a vozila metráky dřeva na kolečku pod přístřešek...skvěle jsem si při tom oddělala záda. Achjó. A po několika hodinách spánku (moje záda si ani nevšimla) můj pracovní týden pokračoval...velkým pečením. Nejdříve samozřejmě navozit dříví do pece v kuchyni...a pak "hurá" na 55 "chlebů" (já bych to spíš nazvala jako větší housky) a podobný počet kynutých Pulla (tradiční finské sladké cosi, co papají ke kávě).

Nějak takhle. http://static.flickr.com/69/175598053_fa926ac3fc.jpg

Bolest zad k tomu všemu samozřejmě grátis! Nechci si stěžovat a dělat ze sebe chudinku, ale bylo to peklo! Tohle bylo (kupodivu) tady fakt poprvé, co jsem měla blízko k slzám. A protože zoufalé situace vyžadují zoufalé činy, oznámila jsem Matce, že ještě jeden takovýhle den a už fakt brzo UMŘU! A ona se zasmála a zeptala se, jestli budu umírat rychle nebo pomalu....No, co k tomu dodat.
Takže jestli budu umírat dost pomalu, ještě tady nějaký příspěvek ode mě uvidíte :-)
Napíšete mi nějaký milý komentář? Prosím, prosím, smutně koukám...jako tento na smrt vystresovaný sob (no, dobře, zas tak moc ne, přece jen, co mě nezabije, to mě posílí....ale...)