Den 16-19

To mi to utíká, paráda! Asi už se začínám úspěšně domestikovat :-)) Už si třeba začínám pamatovat všech 7 dětí jménem :) a dokážu je rozeznat i bez váhání (náhodou, to není sranda, oni jsi jsou si všichni dost podobní!), už vím, kde co (obvykle) najdu, když něco v jejich domácnosti hledám. Už si pamatuji, jakou má kdo konfekční velikost, když skládám vyprané prádlo (panimáma mě naučila, jak žehlit prádlo bez žehličky :-)) ) Zkrátka už ubývá infarktových situací (doufám, že jsem to právě nezakřikla!!!!!! Tfuj, tfuj!), i když teď jsem si na jednu zadělala vlastníma silama...netýká se to teda ani moc mé práce tady, prostě jsem se hluboce provinila proti svému zdravotnímu vědomí a svědomí, měla bych se stydět :-) (ale nestydím). Bolelo mě v krku, začala jsem kašlat, měla jsem i teplotu...no, přece nebudu čekat, až dostanu zánět průdušek apod. Ale o odpočinku teda nemohla být ani řeč! Naopak! Hned druhý den léčby mě panímáma vzala na jejich pole sbírat brambory! Tady se   nemoci prostě zas tak moc neřeší (možná jsem tak zdeformovaná jen já z domova....že se svým zdravím zbytečně nehazarduji, snažím se žít v souladu se svým zdravím a nechodit nemocem naproti...oni na všechny takové zásady kašlou. Při nemoci má člověk podle nich dobře jíst a hodně pít, to je jediná medicína...že by třeba měl víc odpočívat nebo dokonce se po nemoci šetřit, aby se mu to nevrátilo...pche! Proč? :-D Takže jsem v úterý tajtrdlíkovala na poli a sbírala brambory, byla jsem tam jen já a ta mamka na celé pole! Po hodině přijela nějaká známa, že jako bude sbírat s náma - výsledek byl ten, že známá si s matkou pořád povídala, takže jsem sbírala jen já, super.
Ve středu už mi bylo naštěstí líp, takže jsem se zúčastnila večer i jejich "rodinného výletu" - samozřejmě na totéž bramborové pole na dosbírku - sebrat brambory, které na poli zůstaly, které se přehlédly.

Středy mám ale hrozně ráda - ta malá dračice totiž jezdí na 2 hodiny do předškolního kroužku (tady chodí děti do MŠ až v 6 letech, bohužel!!!), takže jsem měla krásný den! Navíc mi zrovna ten den přišel balíček od mé maminky, jupí! A ta malá kravička se k poštovní schránce nedostala jako první (jako obvykle), protože poštu vozí dopoledne, a to ona byla zrovna v čudu, třikrát sláva!!! :-)

Konečně jsem poznala jejich kocoura (jmenuje se Peppu) a chodí teda střídavě sem a střídavě k sousedům (3km), kteří mají "kočičí statek", mohl se zbláznit, když jsem ho začala hladit (já teda taky, protože už jsem měla silný kočičí absťák :-))

A dnes se stalo to, že mi panímáma navrhla, jestli si nechci zajet do "města" (7 km) na jejím kole, prý je to 20 minut. To jsem si nějak neuvědomila, že ona si už dávno nepamatuje, že v úterý jsem vypadala skoro na umření :-) že mi dokonce donesla na podnose do mého pokoje misku borůvek a krabici kvalitního pomerančového džusu, abych se brzo uzdravila. Jak říkám, tady se nemoce moc neprožívají. Tak jsem teda jela (protože kdovíkdy se zase dostanu někam do civilizace). No, myslela jsem, že to v půlce (přitom teda nevím, kde ta půlka skutečně byla, protože jsem tama jela na kole poprvé, takže mi to samozřejmě přišlo nekonečné) vzdám, otočím se a pojedu zpět...a přitom jsem si říkala: "Jó, kdybys dala tenkrát na tom kruháči tomu debilnímu autu přednost...". Foukalo. Jako prase. Bylo to do kopce. Pršelo mi do ksichtu. Jsem na antibiotikách! Možná tady bude brzo i nějaký příspěvek o finských nemocnicích :-D Cesta nazpátek byla překvapivě rychlejší a lepší, alespoň pocitově. Sice jsem 2x musela slézt z kola a ten kopeček vyjít pěšky, protože už jsem skoro umírala, ale dojela jsem! Rodina zrovna končila s večeří, matka byla možná trochu naštvaná, nevím...no, asi si myslela, že budu do hodiny zpátky (20 minut tam, 5 minut ve městě a 20 zpátky, já místo toho měla celkový čas asi 2 hodiny, včetně kávy a zákusku v kavárně a dvou nákupů v supermarketech :).
Mimochodem, předevčírem jsem vešla do pokoje....a zapnula svůj foťák ležící na stole....opět jsem měla ve svém pokoji návštěvu. Opět vím, kdo to byl :-)) Snímky to naznačují :-)) A hračka na mém stole na 3. fotce taky ;-)

A takových je tam ještě 10

Rozflákala jsem si svůj teploměr, achjoo, když jsem v pondělí ještě měla teplotu, tak jsem ho chtěla sklepat, ale kde se vzala, tu se vzala, byla tam deska stolu!! :-) Spoustu stříbrných kuliček rtuti se rozeběhlo po mém pokoji. To bylo žúžo! Mé první setkání se rtutí. Až se vám někdo něco takového stane, není od věci použít nějakou samolepku, dobře se na ni ta rtuť nalepí. Naopak ruce jsou k tomuto účelu zcela nevhodné (což ale určitě víte, nemůžu ostatní posuzovat podle této rodiny, které má ve všeobecných znalostech neuvěřitelné krátery a černé díry...ale jinak jsou moc fajn).
O víkendu se chystám uvařit bramborový guláš, a hotovo! Oni jsou tady k mým kulinářským zvykům a receptům z ČR tak nějak skeptičtí,  ale copak já za to můžu, že tady to tak nedělají?? Že třeba neznají polévku s celým vajíčkem nebo kolínka s vajíčkama, ovesnou kaši posypanou kakaem apod.??
Tak já jdu spát, zítra mě zase čeká ranní koloběh krocení dravé zvěře, která nechce vstávat, a já ji i přesto musím přesně v 8,10 nacpat do školního taxi, vyčůraného, oblečeného, umytého, nasnídaného, blééé. Co mě nezabije, to mě posílí!

Den 12-15

Zase se stihlo udát spoustu věcí. A zase vám o tom napíšu. Dnes mám volno, předstírám, že tu vůbec nejsem, aby mě nikdo neobtěžoval, a snažím se nabrat síly na další týden - jsem na to zvědavá, protože ještě před pár dny jsem byla přesvědčená o tom, že mám angínu, pak se mi mandle zas nějak umoudřily, ale nemůžu se zbavit dojmu, že se mi ty mrňavé potvory (rozuměj infekční činitelé :-)) přesouvají z krku na průdušky, začínám kašlat, to bude ještě zajímavé...
No nic. 1) Ve středu jsem se poprvé dostala do nejbližší vesnice, pod kterou tahle samota v lese spadá. Panimáma totiž jela s tím malým, co si vyrazil zub, k zubařce (smysl mi stále uniká...jediné, co udělala zubařka bylo, že mu koukla do pusy a potvrdila, že má fakt vyražený zub :-) Viděla jsem ale fakt dobrou věc - možná to už u nás taky někde je (já zas tolik zubařů naštěstí neznám :-) Každý pacient má u zubaře v počítači  schéma zubní čelisti - zuby které ještě nebo už neexistují mají odlišnou barvu než ty, které pacient skutečně má a při každém ošetření zubu se do toho obrázku značí příslušným znakem to, co se s konkrétním zubem dělalo - např. při plombování dvojky vpravo dole se v počítači na dvojce vpravo dole udělá černý křížek apod. :-) Jo a na toaletách na té poliklinice mají zabalené jednorázové zubní kartáčky, které může pacient před návštěvou zubaře použít, takže si nemusí nosit svůj z domova, super :-) Já jsem s nima byla i v ordinaci, takže jsem to všechno viděla. Vůbec se mi nelíbilo, že si matka s tou zubařkou o mně povídala a zubařka se na mě pořád koukala. A já nevím, co jí říkala.
Ve vesnici jsem pak sháněla pohledy vesnice, bohužel marně. Místo toho jsem zašla do místního sekáče - abyste věděli, sekáče ve Finsku jsou většinou spíš takové...vetešnictví, můžete tam najít všechno, nejen oblečení, ale i knížky, CD, hračky, nádobí...v některých sekáčích najdete i načatou kosmetiku...wow :-D

2) POZOR! Velká kauza v naší malé vesničce a přilehlém okolí: přijel sem "gang" Vietnamců (asi okolo 100), spí s karavanech ve vesnici a jejich činností je vyplenit okolí Hankasalmi od borůvek :-( A bohužel se jim to fakt daří, jistě znáte pověstnou vietnamskou pracovitost, takže v lesích tady už aby člověk hledal borůvku lupou :-( Všichni jsou z toho hrozně rozrušení, lidé si o tom všude vykládají (btw: taky říkají, že hrozně smrdí, takže tyhle cizince poznají na metry daleko, protože se neumývají), já nechápu, proč to není zakázané, proč je nemůžou policajti odsud vykázat nebo nevím...Prostě  máme po podzimním sbírání borůvek. Místní lidé je obvykle sbírají jednak pro svou spotřebu a taky si tím přivydělávají, protože borůvky jsou dobře ceněné a oni je prodávají společnostem, které z nich vyrábí marmelády, čaje, sirupy, polévky...ale všechno je to v rámci Finska. Ještě nedávno mi říkali, že za litr borůvek je, myslím, 15 euro. Takže si nepřivydělám, no.
3) Téhož dne se mě zeptali, jestli s nima chci jít na lov. Jasně, půjdem do lesa, ulovíme nějaké zvíře, pak se vrátíme, proč ne, že? :-) Takže jsem řekla, že jo. Načež mi trochu zmrzl úsměv na rtech, když vytáhli 3 brokovnice a myslivecké oblečení, které mi panimáma půjčila (přece tam nebudu zářit v červené bundě!). Jeli jsme po večeři asi 40 km kamsi. Začalo pršet a v lese bylo plno vody. Litovala jsem, že jsem si nevzala gumáky, jako oni. Našim cílem byli lesní slepice, které tu žijí. Na prvním místě jsme nic nechytili, pak jsme popojeli a šli jsme dál...já ve skupince s pantátou, nejstarší syn (11 let) šel sám. No a pak otec zamířil, vystřelil a všichni se nadšeně rozběhli k nedalekému smrku, pod který dopadl pták bez hlavy. Doufám, že moc netrpěl. Pak už jsme naštěstí nic nechytili, a taky se už dost setmělo, takže na jednom místě v lese (!) rozdělal otec oheň (říkala jsem si: o.k. tak on asi může, když pracuje jako lesní inženýr v jedné lesnické společnosti...což mi pak fakt potvrdil s tím, že ten les patří jeho firmě, takže tam může dělat cokoliv). Opekli jsme si buřty, on odorgánoval toho ptáka a vnitřnosti zahrabal v lese! A pak jsme odešli, aniž by někdo uhasil oheň !!! Prý když prší, tak to není potřeba (nezdálo se mi, že by s ohněm ten déšť něco zásadního dělal). Za minulé dny ale žádný les v okolí popelem nelehl, takže to snad dopadlo dobře. Na zpáteční cestě dvakrát pronásledovali autem chudáka zajíce a měli z toho hroznou prču, jak ten zajíc před autem peláší jako o život :-(
Naštěstí jsem se vrátila celá a živá, medvěd nás neroztrhal (žije jich tu v lese spousta, nedávno nějaký roztrhal blízké stádo ovcí) a nikdo si mě s kořistí nespletl, jak se občas stává v ČR, že.

4) Pak jsem se dočkala i slibovaného výletu člunem po jezeře...byl to motorový člun, jenže v nádrži nebyl benzím, takže jsem polovinu cesty musela pádlovat, zatímco synáček chytal ryby. Pak ho naštěstí napadlo se zeptat, jestli si to nechci zkusit. Jelikož to znamenalo zároveň odpočinek od pádlování, tak jsem hned přijala :-) Nic jsem nechytla, ale bylo to fajn :)

5) Opět jsem řešila tu děsnou dračici, které tu pořád dělá hysterické scény a mě už to fakt nebaví. V pátek to byl fakt vrchol...Nejdřív si do mikrovlnky strčila vdolek.Na 10 minut. Řekla jsem ji, že to nejde, protože takhle se spálí, bude černý a tak jsem jí to po 1minutě vypla a ona spustila nepředstavitelný řev, měla jsem hroznou chuť jí dát pár facek (jak se v ČR říká: aby měla proč :-)) ), ale lepší taktika je naprostá ignorace nebo se začít smát, to jí totiž vždycky nejvíc vykolejí :-D Řvala 15 minut!!! Děs! Mít takové děcko, tak ho okamžitě zrecykluju!!! Když jsem odešla na WC, tak ho tam samozřejmě strčila znova...a když jsem se vrátila, tak to po celém domě smrdělo spáleninou. Pinda je to, fakt. A ani se netvářila provinile, když jsem se ji na to zeptala, tak se rozesmála. Pak udělala scénu u myčky. Chtěla jsem ji vyskládat, jenže ona zas začala řvát, že je to její a zabarikádovala myčku vlastním tělem. Tak jsem řekla: ok., tak do toho. Nádobí tam samozřejmě bylo až do odpoledne. A pak ještě oběd...uvařila jsem ho a ona samozřejmě nechtěla jít (nikdy totiž nedělá to, co ji někdo řekne), tak jsem ji prostě dotáhla ke stolu. A zase hysterák. Už ji normálně říkám česky: "chcípni, mrcho" nebo i něco údernějšího, protože jsem vůči ní naprosto bezmocná. Večer jsem to všechno konečně našla odvahu říct matce... a ona prej že:" ona má asi nějaký problém". Uááááááááááá. Prostě že se další sourozenec narodil až když jí byly 3 roky, takže je trochu jaksi...rozmazlená. A její rada? Buď jí postrašit tím, že si půjde zaplavat do jezera a vystrčit ji před dům (jezero je za domem) nebo si ji vzít na klín a konejšit ji! To určitě!!! Někdo by ji měl vysvětlit, že v některých případech jsou fyzické tresty velice dobrá a přínosná věc :-)
6) V sobotu se konala společenská událost: u matčiny kámošky byly velké trojité narozeniny: 2 děcka a jejich au-pair slavili narozky, takže jsme se tam dokodrcali a zúčastnili se něčeho tak kýčovitého, co jsem ve svém životě viděla jen v trapných americých filmech - stůl se prohýbal jídlem, všude nafouknuté balonky, všichni strojené úsměvy, vše hrozně okázalé a upjaté, fakt jsem se tam cítila blbě a navíc au-pairka (rodilá Angličanka a další cizinka: kámoška oslavenkyně: Američanka, která tady studuje na SŠ) mluvily hrozně rychle, vůbec jsem jim nerozuměla, Američanka navíc byla typicky hrozně afektovaná a její hlas mi byl hrozně nepříjemný (ano, na maličkostech mi záleží). Vrchol byl, že jsme byli na vycházce venku a jedno z děcek hostitelky mi strčilo do ruky kočárek s nejmenším děckem, začalo pršet a všichni šli domů a já venku stála jak kráva, protože jsem nevěděla, kudy se jde s tím debilním kočárem domů, když je před domem velké schodiště!!! Ptala jsem se asi 3 lidí, včetně té matky, a všichni se na mě koukali jak na negramotného idiota a prej že: tudyma, to je přece jasné! Noo, možná těm, co tam žijí už 20 let, to jasné je, ale mně, která jsem tam prvních pár hodin v životě!!!
Panimáma mi pak uvnitř řekla: přebal malého, plýnky mám v tašce. Jako o.k., ale zkuste si přebalovat děcko v úplně cizím domě, kde se vůbec neorientujete, nevíte ani, kde je přebalovací kout, ručník apod.  No, fakt pěkný. Rada pro vás: na návštěvu u Finů si přineste svoje přezůvky, pokud nechcete ťápat po studené podlaze (na které je navíc tu a tam něco rozlitého, v domě plném dětí je to prostě klasika) v ponožkách. A rodiče tam byly hrozně dlouho, musela jsem tam usnout, aby jim došlo, že jsem fakt unavená a že mě to tam fakt sejří! Domů jsem dojeli po 23.hodině!! Myslela jsem, že je zabiju. Ale jinak jsem v pohodě :-) Dnešek jsem celý provegetila u sebe, četla jsem si svou finskou detektivku Léčitel, šla se osprchovat (v noci už nebyla teplá voda), spala jsem do 10 hodin. A teď konečně všichni vypadli na nedělní mši do kostela (naštěstí jsem nemusela jít, ale jednou určitě zajdu)  - to bylo řevu předtím: "Já tam nechcí a mně se nechcéé, proč tam musíme?"...no, vyrazili o 20 minut později než měli v plánu. Proč jsou ty děcka tak zhnilá a nevychovaná, to nepochopím. Takže konečně prázdný dům, juchů!! Konečně čas nafotit nějaké zajímavosti z jejich každodenního života, o kterém chystám taky příspěvek. Heipa!

Den 5-11

Moje krasojízda novou rodinou ve Finsku pokračuje. A jedním dechem dodávám: kupodivu :-) Ne, že bych snad podnikla nějaké kroky ke změně stavu, ale připouštím, že už byly chvilky, kdy jsem skoro klesala na duchu.

Mezníky v uplynulých dnech byly tyto:
Přišla jsem do svého pokoje jednou takhle odpoledne a co nevidím?! U MÉHO ZAPNUTÉHO notebooku u stolu v MÉM pokoji seděly dvě děti (to nejmladší a chlapeček s Downovým syndromem) a vesele se v něm vrtaly!!! Na podlaze byly (kromě čerstvých dvou skvrn od čokolády nebo tak nějak) poházené jejich hračky a moje kniha se taky válela tam, kde si předtím rozhodně neustlala :) Myslela jsem, že mě trefí šlak. Nějakým způsobem se mi podařilo vykázat je ze svého pokoje a jejich hračky taky a od té doby se zamykám.Na počítači mi ti vrtáci změnili rozlišení obrazovky a já vůbec nevím, jak si ji vrátit zpátky :-))
V pátek jsem uklízela celý barák....fůůů, byl to teda zážitek, přišlo mi to jako stoletý úklid, tolik bordelu všude...ale za týden to příjde zase (a nejspíš to zase bude na mně, i když uklízení tohoto stylu nemám vůbec ve smlouvě, detail...já jsem alespoň ráda. že tady neumřu špínou a bordelem. Mají jakýsi vodní vysavač (místo pytlíku na prach má nádobku s vodou) a je těžký jako bejk.Odnesla jsem všechny povalující se hračky z obýváku do dětského pokoje nahoru...předpokládám, že nejpozději zítra se zase budou všechny válet v obyváku. Boj s větrnými mlýny, no.
Za úklid jsem pak dostala odměnu (alespoň já to tak beru) v podobě výletu do 300 km vzdáleného města Oulu za mýma nejlepšíma finskýma kámoškama! Matčina ségruš se totiž vydala za svýma známýma společně s jedním z našich dětí (tím Downíkem) a já ho doprovázela....ale měla jsem i den pro sebe (na který mám nárok podle smlouvy). Velké dobrodrůžo začalo už v pátek, kdy mě po tom velkolepém úklidu odvezli z lesa do města, kde jsem přestoupila do auta k "tetě" (která k mému milému překvapení uměla anglicky dost a navíc je to taky speciální pedagožka, která ještě k tomu ovládá finský znakový jazyk, takže jsme měly spoustu témat k hovoru...až moc! Drnčí mi blatník ještě teď). Na tu velkou cestu jsme vyrazili až v sobotu, takže jsem u ní spala. Její syn mi hrozně připomínal mou první dětskou lásku, och :-)) Večer se pak ona s dětmi vydala na další návštěvu a já zůstala doma (proč bych se vnucovala na návštěvu k cizím lidem, že?) a tak mi nechala doma klíče s tím, že někdy večer (v 19 hod) příjde její hluchá kámoška uklidit jí byt...ehm, o.k. Čekala jsem do 20 hod. a pak se vydala na krátkou vycházku k jezeru (bylo moc hezké), přesně ve chvíli, kdy jsem se přibližovala zpět (ve 20:30) jsem viděla někoho vcházet do domu (byl to panelák) a co myslíte? Jasně, že to byla ona!! Ona neměla klíče, takže zásah osudu, že jsem se vrátila ve stejnou chvíli! No a pak začala největší legrace...Začaly jsme horečně shánět papír a tužku, abychom si mohly pokecat :-) Byl to takový papírový x-chat :-)
Cesta byla nekonečná, místo v 10 jsme vyrazili skoro ve 12 (grrr!), takže do Oulu jsme dojeli o půl paté. O to víc jsme si pak všechny 3 naše setkání užily! Bylo to úžasné! Taková osvěžující změna! Konečně někdo, komu jsem nemusela každou větu opakovat dvakrát a používat ty nejjednodušší ang. výrazy. Někdo, komu jsem si mohla "postěžovat" a poradit se, jak na mou novou rodinu. Konečně někdo, kdo na jídle nešetří a nekupuje jen nejlevnější věci z Lídlu. Kdo nemá hloupá omezení ohledně výživy (žádné sladké jídlo, čokoláda nebo sladkosti...myslím, že i mou českou čokoládu, kterou jsem jim dala jako dárek, vyhodili....žádná sůl...takže jídlo, co tu jím, je obvykle bez chuti). A večer jsme si daly i karaoke! :o)) (já poprvé v životě, ostuda jak hrom :-) ale kámošky přece snesou vše :-)

Na cestě zpátky jsem podstoupila rychlokurz finštiny /finského znakového jazyka, kvůli tomu Downíkovi, se kterým komunikují všichni doma znakovým jazykem. "Teta" na mě vychrlila tolik nových slovíček, že jsem se za čtvrt hodiny naučila asi tolik, kolik až do dnešního dne :-))

Krom toho jsme se po cestě stavili v nějakém nákupním centru...a nevěřili byste, co jsem tam v jednom obchodě viděla!!!! 

Na poslední části cesty mě čekalo další překvapení. Řekli mi: nastup s dítětem do tohoto autobusu a mamka vás bude čekat tam a tam (zdůrazňuji, že byl večer a rychle se stmívalo...po cestě už padla tma úplně...no a já vůbec nevěděla, kde vystoupit (zdejší obce totiž nemají na začátku a na konci cedule s názvem, jak jsme zvyklí u nás!!!) Nakonec jsem se odvážila zeptat jedné Finky, co seděla předemnou- zaťukala jsem jí na rameno!!! Taková opovážlivost! Tady ve Finsku! :-)) kde mají nastavené úplně jiné zóny pro osobní a veřejný kontakt :-)) No, co už. Zoufalé situace vyžadují zoufalé činy, žejo. 

V pondělí jela (konečně) matka s tím nejvíc nemocným k doktorovi (celý minulý týden byli všichni nachcípaní, chrchlali, kýchali a vůbec si nedávali ruku před pusu!!!!!! Uáááááááá), no a oba dva (matka u dítě) dostali antibiotika. Mají bronchitidu. Moc pěkné! Takže oba dva leží doma, další jsou taky nemocní nebo se doléčují a já mám kolem nich běhat a pečovat o ně. Fň! Od čtvrtka jsem navíc neměla saunu, takže není divu, že už na mě taky něco skočilo...no, jsem zvědavá, jak to skloubím s mou prací tady. A jestli to vyléčím jen tak, nebo budu muset nasadit taky atb (naštěstí máme známou doktorku, která mi je napsala ještě před odjezdem, abych tady nemusela k doktorovi, protože je to pro cizince hrozně drahé). Je tu právě 17:37 a já jsem úplně mrtvá, dávají mi zabrat...navíc se dnes stala další událost...po obědě jsem vynášela kýbl s bioodpadem na verandu a když se vracím....hrozný řev a pláč a krev na zemi...nejmenší (jako vždy) lezl kamsi do hajzlu (tentokrát na starou židli, ale ráno je pravidelně asi 20x na jídelním stole, vždycky ho sundám - nehledě na to, že ráno musím nejprve a hlavně vypravit do školy toho Downa, který samozřejmě nechce. Nikdy. Prostě si sedne na zem a trucuje!!! A začíná být už dost těžký, takže mě to štve čím dál víc. Dneska přijelo před náš dům školní taxi, které ho vozí do školy, a my před domem ještě nebyli. Protože ten idiot dělal scény, že si holínky prostě nevezme, a do toho ta malá uječená megera, která se vždy plete do věcí, do kterých jí vůbec nic není, překáží a zdržuje a navíc vždycky musí být všechno po jejím, jinak řve, začala afektovaně ječet, že taxi už. je tady!! Tak jsem prostě naštvaně čapla do jedné ruky spratka, do druhé ruky holínky a jeho čepici a násilím ho odtáhla do taxi a tam mu na nohy nacpala boty a na hlavu čepici.) Tak abych se vrátila k příběhu: na zemi kapky krve a řev po celém domě. Nejdřív jsem si myslela, že mu teče z nosu. Ale pak jsem uviděla v louži krve zub. Jo, ten trdelín si vyrazil svůj čerstvě narostlý zub. Abych pravdu řekla, měla jsem z toho trochu a potměšile radost, protože jemu to za všechno to zlobení fakt patří. A za to, že bez přestání leze tam, kam nemá. Měla jsem 100 chutí říct té malé čůze, že jestli mě nepřestane štvát, tak se jí brzo stane něco podobného!!! Protože na každou svini....znáte to. Ale tak dobře finsky ještě neumím a ona umí anglicky jen " NOU (nebo místo toho říká: NOUS :-))) a MÁRTÝNA, KAM HÍR" . Upřímně se divím, že už se mu to nestalo dávno předtím. Matka to brala sportovně, jedno starší dítě si prý vyrazilo oba přední zuby v 10 měsících :-)) Možná si myslíte, kdovíjaká nejsem kreatúra, když se nehroutím z toho, co se stalo, a dokonce mě to těší, ale já to beru takhle: jednou mi sice děcko spadlo na židli a vyrazilo si zub, ale stokrát na ni nespadlo (díky mně! Protože já tomu zabránila). A třeba se z toho poučí...doufám! 

Včera jsem mimochodem dostala svou první výplatu...A teď se stalo něco, co mě šokovalo naprosto!! A poprvé za můj pobyt tady kladně! :-))  Zaklepal mi někdo na dveře, já odemkla (psala jsem, že se zamykám) a tam několik z těch dětí a přinesli mi podnos s kávou a jakýsi vdolek - ten vdolek je sice před chvílí vytažený z mražáku, takže na kost zmrzlý a káva je bez mléka, takže nevím, jak ji vypiju (finská káva je megasilná, víte o tom? Finové jsou mimochodem největší konzumenti kávy na světě! Nejsou to Italové, nejsou to Brazilci, ale Finové! A pak Islanďani a další skandinávci :) ), ale je to mega hustý :-) Třeba se blýská na lepší časy...i když...moje teplota stále leze nahoru, už skoro nemůžu polykat, všechno mě bolí :-( Hele, třeba mi do té kávy nasypali nějaký jed :-D 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Poznámky pod čarou: Ve Finsku nemají dálniční známky jako u nás, místo toho platí každý rok určitou částku (podle stavu a stáří vozidla, počtu rodinných příslušníků...) bez ohledu na to, jak často a kde jezdí. 

Než jsem se vydala na svůj víkendový výlet, zamkla jsem si pokoj a klíč si vzala s sebou. Když jsem se vrátila a odemkla ho, bylo v něm nainstalované nové topení :-)) 

Dnes se mi zase někdo hrabal v zapnutém počítači! Nechápu kdy, protože si nejsem jistá, že bych někdy zapomněla zamknout....hm, možná to souvisí s předchozím bodem!

Dnes u večeře jsem se dozvěděla, že Matka nemá ráda Agathu Christie :-( Takže my si asi rozumět nikdá nebudeme. 

Právě je dole v obýváku návštěva...všichni jsou nejspíš kolem klavíru, někdo z nich hraje a všichni "zpívají" ...v mém dojmu, že je to fakt falešně, mě přesvědčuje venku štěkající a vyjící jejich pes :)

Venku je právě 14°C, celkem teplo na tuhle roční dobu tady.

A tuhle už budu mít navěky spojenou s mou návštěvou Oulu (aneb karaoke :-D)

Den 1-4

Před chvílí jsem se svou novou rodinou podepsala smlouvu k mému au-pair pobytu (uvidím, jak všechny ty skvělé formální věci a sliby budou vypadat v praxi :-) ) a mezi podepsáním a mým příletem se stalo spoustu věcí, o kterých ráda poinformuji ať už proto, že někoho třeba nadchnu pro spáchání podobné věci, nebo proto, že já si to za pár dnů už třeba ani nebudu pamatovat (nové podněty střídají ty staré, samozřejmě).
Takže...po dopsání minulého příspěvku jsem úspěšně přežila jeden skoro kolaps, když mi přišla sms v anglickém znění od letecké společnosti, se kterou jsem měla letět, která obsahovala mé jméno, číslo letu a další údaje a na konci stálo zlověstné: Confirm by replying A * isms.fi  ???! Poslali to 3 hodiny před odletem, přičemž jsem měla naplánovaný svůj příjezd na letiště asi 2,5 hod. před...abych se ještě stihla rozloučit s našima, kteří se právě přes Prahu (kvůli mně) vraceli z dovolené (alespoň byl doma klid na balení...na druhou stranu kodrcání se s 24kg cestovním kufrem přes celou vesnici na autobus v 6,34 ráno byl zážitek, který už nepotřebuji zažít víckrát :-) ) Zpět k sms...klasika: když jste nervozní, lehce vám vypadne z hlavy i to, jak se jmenujete, natož některá ang. slovíčka...a já si jako na potvoru nemohla  vzpomenout, co je to confirm. A slovník jsem neměla u sebe...logicky mě napadlo, že by to asi mohlo být potvrdit nebo něco na ten způsob, ale cestovní horečka mi okamžitě začala našeptávat: co když je to  zrušit - co když odbavování začalo místo 2 hodiny předem už 3 nebo více hodin předem (já se nepodívala do informací, protože jsem letěla už tolikrát, že jsem to brala jako automatiku) a jsem poslední člověk, co se ještě neodbavil, a potřebují vědět, jestli vůbec příjdu...pomoc! (Když se nad tím ted s odstupem zamyslím, vím, že to zní směšně a hloupě a nelogicky, ale mně na tom Finsku tak strašně moc záleželo, že fakt přišla panika, že se něco na poslední chvíli rozbije...Měla jsem udělat průzkum veřejného mínění v autobuse, co je to sakra confirm, ale nestihla jsme to....naštěstí :-) Rozhodla jsem se dělat mrtvého brouka, jako že jsem si tu sms nepřečetla :-) Ale na letišti jsem ji přece jen odeslala (a odeslala jsem jen písmeno A na číslo, ze kterého mi to přišlo...myslím, že to prostě bylo jen připomenutí od té letecké společnosti, abych nezapomněla, že mi to za pár hodin letí :-) Což jsem ale  nemohla vědět, že to příjde...

Tak popojedu...vylezla jsem v Helsinkách do příletové haly....a tam žádný transparent "vítáme naši milou au-pair" nebyl :-( A nebyl tam ani nikdo, kdo by se podobal na mou novou rodinu...A pak ty hloučky lidí, co tam byly, prořídly, a mě napadlo, že mám možná problém...už jsem plánovala nějaké alternativní řešení (telefoní č. jsme na sebe jaksi neměli, haha...)...a najednou, kde se vzalo, tu se vzalo, zrzavé procesí se spoustou malých dětí, které po bližším prozkoumání mělo každé v ruce výkres, na kterém mělo nakreslené jedno písmeno mého jména :-D Tak jsme si padli do náruče..a od té doby jsem s nima, no. Byla noc, tma, tak jsme jeli k rodičům panimámy poblíž Helsinek a tam přespali...Ráno takové ty zdvořilosti, jako odkud jsem, co už umím finsky, "děda" mi ukazoval velkou rodinnou fotku, kde bylo asi 50 lidí, tak mi říkal, kdo je kdo :-D a jak jsou staří.  Bylo tam mrtě lidí (bratranci a sestřenice...jedna naštěstí uměla anglicky dobře, páč byla jako au-pair v Kanadě, tak jsme spolu strávily čas...a ukazovala mi taky jejich dům! Hej! Takové skladiště a ruinu v jednom si neumíte představit! Do jednotlivých pokojů jsme musely překračovat spoustu věcí, proplétat se mezi starým odloženým nábytkem...! Jako soc. pracovnice jsem byla na šetření v různých pofiderních rodinách v ČR, ale tohle nedokážu popsat...Jako nebyla tam špína, i děti vypadaly všechny výborně, oběd byl vynikající...i dezert po obědě, ale těch krámů všude kolem! A to jsem netušila, co bude "doma", až se vrátíme od příbuzných...asi 300 km od Helsinek...málem mě klepla pepka! Ústřední místnost domu bylo prostě skladiště! Bohužel jsem to nestlihla vyfotit...protože dnes přes noc se asi stal zázrak a někdo to všechno uklidil! Jako včera jsem to nesla fakt těžce, nejsem žádný puntičkář a asi víc bordelář než nebordelář, ale i přesto nebo možná právě proto...Snažila jsem se začít jim z toho chaosu dělat nechaos, jako že se třeba chytnou za nos (jinak bych jim na rovinu řekla, že v takovém bordelu prostě fungovat nebudu), ale za 1. to nebylo potřeba, za 2. ten úklid byl jako boj s větrnými mlýny...ta malá bosorka (4 roky) byla jako živelná katastrofa...dneska na mě třeba ukázala fakáče :-D Protože si prostě myslí, že všechno bude po jejím a na nikoho nebere ohledy...no, to by bylo na dlouho...měla jsem chuť nechat mou ruku ulítnout, ale ovládla jsem se, místo toho jsem procedila mezi zuby jednu českou velmi sprostou nadávku a vyhověla jejímu teroru...a večer to pak nabonzovala její mamce, myslím, že už bude klid :-D Sice se tu všechno přizpůsobuje dělem a jsou na prvním místě dění v této rodině, ale zároveň je dbáno na to, aby z nich vyrostlo něco lepšího než dříví v lese :-) No, to je fuk, tak dál:
já mám program takový, že ráno v 7,30 vstanu, udělám kaši (tradiční finskou...jedí ji všichni i dospělí) pro nejmenší 2 děti, které pak hlídám a krmím a přebalím přes den, jdu s nima na hodinu na procházku ven, v 11 udělám oběd pro ty malé (vařené brambory s mrkví obvykle) a pak si hrajeme, a čekám, až se vrátí ostatní ze školy...ve 13,10 (ve skutečnosti v 13,14) je přiveze školní taxi před dům, před kterým musím v té době stát, jinak by je taxikář nemohl vysadit, hrajeme si, svačíme, a já začnu připravovat společný oběd (večeři), který jíme cca v 16 hodin, když se vrátí domů rodiče. Normálně já vařím pro 10 lidí!!! Mazec! Včera jsem udělala sekanou! Poprvé v životě. A rozplývali se blahem, jejich jídla totiž vypadají jinak než ty naše...Dnes jsem udělala kolínka s vajíčkama...což viděli poprvé v životě, protože těstoviny takhle u nich nikdy nepřipravují :-D Takže se k tomu stavěli dost nedůvěřivě...já navařila dva velké hrnce :-D Ten druhý zbyl, takže zítra k tomu přidám maso a zapeču to v troubě. Ze mě bude hospodyňka jedna báseň :-))
Nakonec pár zajímavostí (protože právě teď už tu je díky časovému posunu 23:42, takže už částečně spím):

•  Finská vajíčka prý nemohou mít salmonelozu a proto se mohou jíst syrová...sice mi panimáma nebyla schopná vysvětlit proč (její angličtina není žádná slává, učím je tu :-)), ale určitě si to zjistím, až se dám do řeči s nějakým dalším anglicky mluvícím Finem, to by mě totiž fakt zajímalo.
• Mám tu saunu každý den, juhů! Je totiž součástí koupelny...

• Finštinu se učím fakt rychle (je to potřeba, ti malí špunti by mi jaksi nerozuměli), takže ta nejfrekventovanější už znám, nepřekvapí, že je to hlavně jídlo :-) Tady malá ochutnávka:    juusto - sýr, puuro - kaše, která se dělá ráno, maito - mléko, mehu- džus, odota! - počkej, kirja - kniha, koira -pes, kissa - kočka, loppu - konec, tulle - pojď, menämme ulkopuolella - jdeme ven 

• hyvä yöta - dobrou noc :-) 

Čtvrtý

[regulérně poslední příspěvek z této země na delší dobu :-)]
Sedím v autobuse a dochází mi humor. A nápady taky. Autobus drncá po dálnici do Prahy a já začínám propadat panice! Nejen z toho, že prostě nic zábavného, co by do toho článku patřilo, nenajdu, a pak taky proto, že ...proboha! Já dneska budu spát u úplně cizích lidí! Se kterýma to budu muset po dobrém nebo po zlém vydržet několik dalších měsíců! Realita mi došla až včera. Byla jsem nucena obětovat spoustu svých posledních hodin tady v ČR sezením na vzdělávacím semináří, uargh!!! A protože jsem se v hlavě zabývala vším možným, jen ne projektovým managementem a efektivní komunikaci, tak jsem měla dost času na to, aby mi došlo, co já to vlastně dělám!!!! Já fakt jedu do Finska! K úplně neznámé rodině, kterou jsem našla na netu a jen jednou jsem s ní mluvila po skypu, přičemž já na svém notebooku neměla v té chvíli webkameru, takže oni mě ani neviděli naživo :-D A taky poprvé v životě poletím SAMA letadlem! Tě pic! Takže už chápete, z jakého důvodu už se tu v životě nemusí objevit žádný další příspěvek :-D
Mohla bych si shrnout to, na co se těším kromě života ve Finsku , kde to miluji, plné úžasných milých lidí, v rodině, kde láska hraje prim...Taky se ovšem těším na setkání s mýma finskýma kámoškama, na kosmetiku Lumene, na pořízení kalíšku Lunette (na vysvětlování nemám zas tolik času, zasvěcení vědí, nezasvěcení se můžou mrknout třeba tady, na chladnější počasí (2,5 hodiny za oknem autobusu na slunku mi to i přes zapnutou klimatizaci připomněly!!), na pravou finskou zimu, pravé finské vánoce!!! Velkou rodinu, kterou jsem nikdy nezažila, sobí maso, výlety po okolí,m výlet do Švédska, možná i Ruska...návrat ke zdravému životnímu stylu, zbavení se některých fuj ošklivých závislostí (kouření nemyslím! Přesto bych se se svou neřestí nechlubila), pilnější cvičení, hlavně jógy apod.

No a v tomto speciálním příspěvku dám dnes prostor VÁM a spoléhám na to, že mi do diskuze napíšete něco vtipného, co vás v poslední době rozesmálo, rozchechtalo, rozhihňalo, skosilo, dostalo do kolen, pobavilo...zkrátka to, co jsem vám sem dnes vůbec nestihla napsat, protože můj koráb už vjel do Prahy, takže je nejvyšší čas to tu publikovat, vypnout net, počítač, vypnout ze zásuvky mobil a nasadit křečovitý úsměv, který říká: Já vůůůůůůbec přece nemám strach, žejo!!!
ČÁGO ve Finsku! (alespoň já teda).