Čechystán 5.0. (5.3.2015)

*napsáno včera, ale zveřejněno až dnes...mé předsevzetí ohledně jednoho dne v týdnu bez internetu chválihodně a bez ohledu na cokoliv stále funguje, a tento týden vyšlo zrovna na včerejšek, takže jsem na internet včera nemohla vlézt.*

Včera ještě nebyl pořádný důvod a vlastně ani chuť a vůle napsat něco smysluplného, dnes je všechno jinak :-)

Změny se sice začaly dít o něco dřív, ale někdy je lepší podívat se na věci s odstupem a nedělat ukvapené závěry.

Z ČR zatím neprchám. I přes můj tajný plán: 10 neúspěšných pohovorů = jednosměrná letenka kamkoliv pryč. Ono jich totiž ještě deset nebylo. Po tom čtvrtém se nade mnou smilovali v asociaci, která pomáhá autistům.

Důvod ke slavení to přesto není. Přestože je to práce v oboru (což si, povězme, není samozřejmost, zvlášť u pomáhajících profesí), která mě de facto i baví a bude to jednou výborná položka do životopisu a studnice skvělých zkušeností…., tak je tu háček, tedy spíš dost velký hák…nemám šanci odpracovat víc, než cca 15 hodin týdně :-( a to pracuji každý všední den (Jó, kdyby byla jedna hodina honorovaná alespoň dvojnásobně, tak si pískám a šoupu nohama, ale takhle, když to není ani 100 na hodinu, tak je to jen na tichý zúčastněný soucit =) ) Rozluštění záhady spočívá v tom, že klienti, které mám, potřebují mou asistenci až po vyučování, takže víc než 3,5 hodiny to prostě nedá a logicky, že tak nemůžu za den stihnout víc než jednoho klienta. A protože je to uprostřed dne, nemám šanci si najít něco dalšího na zkrácený úvazek (jasně, kromě telemarketingu, bordelingu a fet dealingu :-D Pravda, začala jsem zvažovat KFC nebo Mc Donald, abych je tam šla trochu zaprovokovat svým Mgr. titulem (hlavně VŠ studenty, ti pak jistě začnou –  ve vidinách své ponuré beznadějné budoucnosti – houfně páchat sebevraždy skokem do rozpáleného fritovacího oleje nebo prostě jen zvýšenou konzumací Mc „dobrůtek“ :-D

Kvůli tomu jsem ale své blogové informační embargo nerušila. Mám tady čerstvý extra vtipný nášup (který teda lidem z mého oboru asi zas tak moc nepolechtá bránici, ale pobavit by trochu mohl a ty ostatní pak možná rovnou položí na lopatky, z nichž se smíchy týdny nezvednou). Aneb: neberte se tolik vážně, nemá to smysl. Nadhled. Nadhled! Nadhled!!

Situace: Tramvaj č. 2 asi 11:05 SEČ, Brno

Pán (asi 20-30let) nastupuje dovnitř a sedá si ke mně. „Dobrý den, paní“, zdraví mě. Tuším neobvyklý vývoj situace. Tohle určitě „běžný“ cestující nebude. Naštěstí mě nenechal dlouho tápat….

„Můžu se Vás na něco zeptat? Já jedu na psychiatrii…víte, co…nevíte, proč pořád slyším ve své hlavě hudbu?“ (Cítit z něj alkohol, tak ho pošlu do temnoty, nebo nasadím ignore mode, ale neverbální komunikace NAPROSTO odpovídala tomu, co právě řekl, a já jakožto hlava študovaná, pár let dobrovolně na uzavřené psychiatrii pomáhající a navíc už třikrát se pokoušející získat práci socky v neziskovce pro psychotiky, jsem se rozhodla výzvu přijmout – a záhy asi dost mocně připravit pro zbylé pasažéry zážitek dne, o kterém budou ještě svým pravnoučatům vyprávět. Pán totiž mluvil poměrně hlasitě. Už už jsem mu to chtěla začít vysvětlovat – proč slyší tu hudbu v hlavě, ale včas jsem se rozhodla zas tak moc se nerealizovat :-) takže jsem pravila:

„To oni Vám řeknou na té psychiatrii, zeptejte se tam, oni Vám to vysvětlí.“

„Jo, tak dobře, děkuju. Už jste odpaněná?“

„Já myslím, že na tom nezáleží.“ (Fakt jsem nechtěla, aby se rozhovor začal stáčet tímto směrem, přitom mi bylo jasné, že tohle bude ještě na dlouho, protože zastávka jeho nemocnice byla ještě hodně daleko a s mlčením si nevystačím).

„Fakt ne?? Já myslím, že jo.“

„Já myslím, že ne.“

„Aha…A bolelo to?“

Tak jsem souhlasně zahuhňala, ať má radost.

„Máte lupy. A mastné vlasy.“ (A sakra, a já počítala s tím, že mému malému autistickému klientovi to zas tolik vadit nebude, takže jsem ráno trávila důležitějšími věcmi. Jó, nikdy nevíte, kdy budete potřebovat čerstvě umyté vlasy. Poučení pro příště :-D ) .

„Nojo, to se nedá nic dělat.“ (Taky co už, viď?)

„Na tom světě je ale krásně, viďte?“ Po mém přikývnutí, pokračuje:

„Ale hrozný je, že člověk musí umřít. To je strašný. „

„Já bych teda nechtěla žít napořád. To by bylo teprve strašný.“

„No, to asi jo, ale umírání prý hrozně bolí, úplně moc, říkali mi to kamarádi.“

„To já nevím, to jsem ještě nezažila.“

Šahá mi na koleno. Mám prý hezké kalhoty. V té chvíli mu zvoní telefon, takže můžu nabrat dech na další kolo.

Tramvaj nedobrovolně vyslechla tento nadprůměrně hlasitý rozhovor s telefonem:

„Jó, jsem v Brně…fákt, přísahám. Jo, z ubytovny jsem se odstěhoval, protože tam byly mouchy…. Jó poslal jsem tu p*ču do p*če…“  (Naprosto automaticky jsem mu chtěla říct, ať do toho tolik neřve, ale včas jsem si uvědomila, že tohle přece není můj klient, není můj klient, není můj klient!! Tak jsem zklidnila hormón a pozorovala jeho růžově nalakované nehty na ruce, která nedržela mobil.  Taky jsem začala přemýšlet, že antiperspiranty NIVEA jsou fakt na baterky. Rosím se jako skleníková kytka.

Až dop*čoval do telefonu a zavěsil, zeptal se, jestli mám děti.

„Ne, ještě ne.“

„No to není možný! To jsou věci!!! Já taky ještě ne…já myslím, že mám ještě čas, já je budu mít později.“  (Hochu, to není povinné…).

Šahá mi na ruku. Mám prý hezký lak na nehty. „Vy taky,“ oplácím mu kompliment.

Další asi dvě minuty si pobrukuje nějakou písničku.

A konečně se blíží jeho zastávka!!!! Ještě mě stihne při jeho srdečném loučení vzít za bradu a říct, že jsem hezká.  Měl fakt kliku, chlapec, že narazil právě na mě. Kdokoliv jiný by ho už po cestě určitě (sám nebo za pomoci řidiče) vyprovodil z tramvaje, zpacifikoval nebo odkázal kamsi. Což by mu (odhlédněme od vlastních pocitů) určitě na stavu nepřilepšilo. Škodolibě si v té chvíli říkám, že nějaký psychiatr (bože, co je to zač, když nechá někoho takového pobíhat mezi lidmi?! I když obava, že ke konci naší spolujízdy vytáhne mačetu a zmasakří mě, se očividně nezhmotnila) teď bude muset poslouchat tohoto pacienta mnohem delší dobu než já :-D

Takže já vlastně dělala předskokana (předkapelu ;- ) nějakému psychiatrovi. Cool.  8-)

Mno vzhledem k tomu, že následujících pár hodin jsem se musela plně věnovat mému skutečnému klientovi a hrát s ním jeho imaginární hry na motivy Angry Birds a oblíbenou mezihru „nesmíš šlapat na čáry, jinak ztratíš jeden život“, jsem neměla žádný prostor, abych nad scénkou výše přemýšlela. Naštěstí. A pak jsem to jen vylila tady do počítače, abych si vyčistila hlavu a mohla se vrhnout na sbírání dalších…odznaků za statečnost :-)

Moje nová spolubydlící - Květoslava :-)

Už jste někdy slavili Vánoce na konci února? Řeknu vám: je to boží :-) Se spolubydlícími na bytě [aha, ještě jsem neřekla, že jsem se odstěhovala od rodičů...vtipně zpátky do stejného bytu, jako jsem bydlela po celou dobu mého VŠ studia v Brně, čili před mým au-pair žůžem dobrodrůžem, takže občas můžu na chvíli zavřít oči a nechat se věřit, že nikdy žádných sedm finských dětí v sektářské rodině nebylo, nikdy žádné mletí sobího masa, finská prasečí zabíjačka, výhazov od psycho matky na víkednovém "relaxačním" pobytu, trapné mlčení při finských společenských událostech, kde nikdo nemluvil anglicky, dále ponížení a otřesení mého životního přesvědčení v jeho samotných základech..u muslimky v Anglii, přetvářka a faleš a nekonečná debilita...tamtéž, hysteričtí rozmazlení spratci, děsivý chaos a bordel, dehonestace ČR, ztráta iluzí a- ale...byla bych to pak ještě já? :) ], mno, zkrátka před skutečnými vánocemi nebyl čas, tak jsme dle jejich už několikaleté tradice (začaly až jsem já odstátnicovala a odletěla, tsss...:-P) oslavily společné vánoce až v únoru. Se vším všudy, samozřejmě...i s novoročními výprodeji vánočního zboží :-) Stromeček byl (nazdobené smrkové větvičky), výzdoba byla, večeře byla (kapr alá jednohubky s pomazánkou z krabích tyčinek, bramborový salát = zelenina a chipsy :-), cukroví bylo, krájelo se jablíčko, házely se bačkory, pouštěly se svíčky po vodě a jejich vosk byl použít i jako olovo na lití budoucnosti :-), zpívaly se koledy, dárečky byly...řeknu vám, byl to Štědrý den, na který se jen tak nezapomíná a který by nám leckdo mohl závidět. Dokonce jsme během jednoho dne stihly kromě Vánoc i Silvestr (v 10 hodin večer, ale nevadí) a Nový rok (tradiční zařvání z balkńu sborového: "ŠTASTNÝ NOVÝ ROK!!" Tentokrát nás ani nikdo neposlal do ******, asi už si zvykli :-D :-D 
Tak ještě jednou: Šťastný nový rok. A hlavně s humorem, protože..co už, no :-)