Zajímavosti, zvláštnosti, zvrhlosti a tak vůbec...

Po dvou týdnech bych už mohla začít tvrdit, že jsem se tu zabydlela. Takže s čím jsem se tu musela popasovat a co překousávat? Jako žádné drama, to bych se ozvala už dávno :-) Ale pár věcí, které odpovídají nadpisu, jsem přece jen vyšťourala.

Sprcha. Hned při prvním blízkém setkání mě překvapila stěrka na okna, která byla zastrčená za kouhotky sprchy. Vzhledem k tomu, že sprcha má skleněné dveře a jedno skleněné okénko, nebylo ono překvapení zas tak nelogické, ale přiznávám, že jsem se s tím setkala poprvé v životě. Hlavně jsem teda docela váhala, jestli po sprchování setřít opravdu jen ty skleněné plochy, nebo i všechny mokré kachličky...Abych pravdu řekla, na toto téma se s hostrodiči ještě nikdy hovor nestočil, takže zatím ponechám téma otevřené, každopádně po pár dnech mě ty kachličky přestaly bavit, takže ted stírám jen to sklo. A o pár dnů později po mém příjezdu jsem četla na fb jedné další anglické au-pairky poznámku právě o tomto zvyku: skleněná sprcha + stěrka na sklo, takže to asi nebude tady v Anglii zase taková ZVLÁŠTNOST.

Co mě ale fakt dostalo, jsou Vánoce a to jak je tady prožívají. Megasvátky roku, samozřejmě! Ve městech a nákupních centrech už ted v listopadu (přesněji už od asi 20.11) stojí ozdobené vánoční stromečky a jiné dekorace. Ještě jsem tu neviděla nevánoční výlohu. Ve všech obchodech ted najdete vánoční zboží. Svetry se sobama nebo Santovou hlavou, přezůvky se sněhovýma vločkama, vánoční knížky, vánoční kosmetika , všechno, co si jen lze představit, má teď speciální vánoční edici :-)) V televizi (na satelitu) je asi 5 VÁNOČNÍCH kanálů, které celý den dávají vánoční filmy. Na hudebních kanálech zas běží žebříčky vánočních písniček. Jo a v těch zminovaných nákupních centrech (alespon těch větších) se chystá vánoční domeček pro Santu, někde staví i kluziště (uvnitř nákupáku!!!). Já teda jsem se na tu vánoční atmosféru těšila a hlavně jsem se těšila, že po loňské pauze budu opět slavit vánoce doma s rodinou, ale mám trošku obavu, že po tom všem TADY přijedu domů na Vánoce maximálně znechucená. Ale uvidíme. Ale zatím mě to baví. A když tak jdu vánočním městem, vždycky si dřív nebo později začnu pobrukovat Jingle Bells. A vždycky automaticky právě tuhle. Nevím proč.

Další zajímavost mě potkává každý všední den u školy, kam odvádím starší dítě. Nevím přesně, o jaké povolání se jedná, jestli dotyčná osoba dělá tuhle práci jen jako dobrovolník nebo tak…každopádně každé ráno a odpoledne stojí na silnici před školou člověk ve fosforově žlutém munduru s velkou STOP plácačkou a zastavuje dopravu, aby mohly děti bezpečně přejít :-) Bezva džob.

Ted si budu trošku sypat popel na hlavu, ale není jiné cesty. Do kategorie zvrácenosti patří moje za ta léta hodně domlácená angličtina. Když to vezmu kolem a kolem, tady vlastně poprvé mám povinnost mluvit pořádně anglicky – ve Finsku to byla ze strany Hostrodiny parodie na angličtinu, kdejaký prvňáček  u nás by je dneska strčil do kapsy. To nepíšu, abych se jim posmívala, jen chci zdůvodnit, proč moje anglina tam dostala pořádně na zadek. Musela jsem mluvit pomalu, v jednoduchých větách, žádné extra vychytávky jako hovorová angličtina nebo ustálené fráze, všechno, co jsem chtěla vyjádřit, jsem musela opsat pomoci sloves dělat, moct, být :-)

 Minulá rodina byla česko-anglická, a já tam byla hlavně proto, aby se děti zdokonalovaly v češtině, takže ….víte jak.

Takže teprve tady zažívám vzkříšení mé mrtvé angličtiny. Teda…měla bych zažívat…ale ještě to nenastalo :-( Důsledkem toho všeho výše popsaného je, že mluvím jako tatar…ne že bych všechno zapomněla, ale jak už jsem dlouho plnohodnotně nemluvila…ajaj. První dny jsem se ztrapňovala naprosto „královsky“. Pak jsem jim dokonce o tom všem chtěla říct, že si jako uvědomuju, že mluvím jako osel, ale že to nejsem já, opravdu! Že se nebojím říct, že umím anglicky dobře, ale že mám z nich prostě pořád ještě trému, takže když otevřu pusu, všechny gramaticky dokonalé věty se mi v hlavě zpřehází…:-) Ale já mám takovou trému, že jim to ani říct nemůžu :-D Teprve ted si uvědomuji, jaké nepříjemné dědictví jsem si mimo jiné odnesla do života ze své střední školy – kde mě učitelé pořád nutili do veřejných vystupování, recitačních soutěží, moderování akademií, koncertů apod. Nojo, byla jsem v tom dobrá, ale já to NESNÁŠELA!!! Tréma mi vždycky málem roztrhala srdce!!! Ale věděla jsem, že se ode mě očekává špičkový výkon, který samozřejmě nesmí být trémou poznamenán, takže jsem trému zapouzdřila v sobě…a ona asi teprve teď vylézá na povrch, aby se mohla konečně pořádně projevit :-( Když už tady tak fňukám, dotáhnu to až do konce – Byla jsem takový slaboch, že jsem se těm učitelským nátlakům nedokázala vzepřít (když jsem se o to jednou pokusila, bylo mi oznámeno: „No tak, Martino, nedělej drahoty, nehraj si na primadonu…“ Těžký život umělcův :-D A tak vždy, když jsem radostně (?) přebírala diplom za svůj úspěch, polívala mě zároveň hrůza, že mě to za rok čeká zase..a kdovíco ještě do té doby. Happyend je ovšem ten, že hned jak se za mnou zavřely dveře po maturitě, svatosvatě jsem si přísahala, že už se nikdy do ničeho nenechám nutit.  To je sice prima, ale co teď s tou mou děsivou komunikaci? Aby jste věděli, od tohoto týdne začíná mladší dítě chodit do školy každý den v týdnu, kromě čtvrtka vždy od 9 do 15,30. Doted chodilo jen v úterý a ve středu, a od 9-12 ve čtvrtek. Přitom mělo na plné týdny nastoupit až od ledna. Nemluvím sice plynule, ale nejsem idiot, takže si myslím, že to je kvůli mně a mé debilní angličtině (Na druhou stranu hlavně častá četba Agathy Christie ze mě dělá trochu paranoidní osobu :-D) A tak jsem se s bušícím srdcem přinutila na tohle na férovku zeptat hostmámy (jestli je to moje vina). Myslím, že to byla zbytečná otázka, protože samozřejmě řekla, že ne…A já jí samozřejmě nevěřím.  Okolnosti (a moje paranoia neboli takzvaná předvídavost, mnoho zkušeností a cit pro situaci :-D ) hrají proti ní. 1) otázku si nechala 2x zopakovat (a to jsem ji tentokrát řekla gramaticky správně :-) ) – určitě, aby získala čas na promyšlení výmluvy a 2) ani se nezeptala, proč si to myslím. Na druhou stranu je mi těžce šumák, co si o mně ti lidi myslí. Hostotec si o mně stejně už asi na věky bude myslet, že jsem úplná blbka. Stalo se to takto:  On odjížděl na služební cestu a co se týče destinace, řekl, že jede do (přibližný fonetický přepis) Bélen. Myslela jsem, že je to nějaké anglické město, tak jsem se ho zeptala, jak je to odsud daleko. A on se na mě podíval jak na idiota a říká: "Prostě v Německu. Je to hlavní město Německa." Uuups. Byla jsem z toho trapasu tak v šoku, že jsem ani nebyla schopná mu vysvětlit, že my prostě říkáme Berlíííín, proto jsem mu nerozumněla. Stane se. To bude ještě veselé tady, fakt. Aspoň, že jsem si tu koupila úžasný šampon na vlasy (Rituals), po kterém mám nááádherné vlasy. Protože být blbá, neumět anglicky a ještě navíc mít hnusné vlasy, to už bych asi fakt nezvládla (humor).

Pro zvědavce: noha vypadá slibně. Jakože slibuje, že jednoho dne se fakt zahojí, bližší informace o tomto šťastném dni jsou zatím ve hvězdách. Ale nebolí, nerudne, není jí špatně, tak to víc neřeším. 

Rosničky říkají,  že zima v Anglii bude letos mimořádně krutá. Mno, ještě že mám ten loňský trénink z Finska. -21 tady snad nepadne :-) Zatím je tu teda docela teplo.

 

Jo a tu největší "zvrhlost" jsem si nechala na závěr. Sice se netýká přímo mého pobytu teď a tady, zato se týká mého pobytu č. 1 tedy ve Finsku. Hádejte, kdo si mě zčista jasna přidal na facebooku za přítele?? Ano, panimáma z Finska. Důvod se vysvětlil záhy. Přišla mi totiž zpráva od  ní, ve které kromě pár vět typu: ted jsem pracovala rok v nemocnici a má ségra, které jsi s námi byla na svatbě, porodila dítě, obsahovala ještě tuto rozkošnou větu: může tvoje matka poslat naší babičce škrabku na brambory vyrobenou ve tvé rodné zemi? Tu dřevěnou a kovovou, co jsi měla tady. 

Ti jsou prostě NEUVĚŘITELNÍ!!! Žádné slovo prosím nebo děkuji...Ale ona byla taková už když jsem u nich byla: ona si prostě myslí, že když mají 7 dětí (z toho jedno postižené), tak jim musí každý ve všem vyhovět v čemkoliv. Bože!

Jo a přestávám v Anglii nakupovat...minule mi prodavač vrátil 5librovku, které chyběla asi třetina a okraje vypadaly jako okousané od kozy, dnes jsem pro změnu dostala v nějakém obchodě mexické pesos místo kovové 2librovky (stejná velikost i podobné složení kovů, takže jsem si toho všimla až doma). To mám snad napsané na čele: "Hej, jsem blbá Mařena z Východní Evropy, budu ráda, když se při vracení peněz díky mně zbavíte všech svých problematických mincí a bankovek"?? ! Asi začnu platit kreditkou 8-D Teď jsem zjistila, že 1 peso= 1,5 Kč, oproti 60 Kč za 2 libry, Uáááá! Doufám, že se mi ji podaří někde zbavit.

Obrazová příloha:

Vánoční svetry. Anglické must-have :-D

Kdo se chce pokochat více vzory, račte zde .

Perníčci, vpřed!

 

Nemohla jsem ji tam v tom obchodě nechat :-D

Vánoční stromeček dodám později, momentálně ho nemůžu nahrát do počítače.

Hotovo!

Příběh mojí nohy...

...plním slib a podělím se tentokrát o to, jak a kam až se to vyvinulo s mou nohou. Považovala jsem za nutné popsat nejdřív tu svou novou rodinu, aby byly jasné všechny souvislosti, protože právě i ta rodina hraje v nadcházejícím příběhu ZNAČNOU roli, tak aby byl jasný kontext. 

Nutno říct hned na úvod, že jsem měla neuvěřitelné, NEUVĚŘITELNÉ štěstí, všechno to bylo souhra velmi speciálních a ultra šťastných náhod, myslím, že jsem si vybrala svou porci štěstí na dost dlouhou dobu (mno, snad ne...)...nebo to byla spíš možná zpětná splátka osudu za všechno, co jsem už v životě musela překousnout (to zní líp, radši to budu brát takhle :-)) ).

Já vím, že ještě v ČR jsem se zmiňovala a naznačovala, že počítám s tím, že dříve či později se návštěvě doktora nevyhnu...ale když to najednou začalo být aktuální - a čím dál aktuálnější (čti: rudá a horká oblast na mé noze se zvětšovala doslova z hodiny na hodinu, o tom, co bylo uprostřed toho všeho radši pomlčím, abych nepodráždila slabší žaludky), tak jsem se najednou kousla a pozbyla veškerou odvahu a chuť něco řešit. Veškerá moje aktivita skrz tuto záležitost začala a skončila tím, že jsem si v místní drogerce koupila antibakteriální náplasti se stříbrem a tu hrůzu potírala každé ráno a večer tea tree olejem a přelepila tou náplasti. Nepomáhalo ani jedno z toho. A ještě ve spojitosti s tím, kolik jsem toho každý den musela nachodit (míle do školy, míle ze školy...), není divu, že dost brzo jsem začala celou záležitost vnímat nejen očima, ale hlavně receptorama BOLESTI. Ale mělo to na mě úplně opačný efekt. Místo abych se konečně rozhoupala a šla k doktorovi, tak jsem se prostě ROZHODLA, že mi ta noha odumře, já dostanu otravu krve a umřu (vysvětluju si to tím, že v té době už mi ty toxiny ze ZÁNĚTU v noze začaly putovat až do duše, nebo nevím :-))  Taky to bylo ale tím, že já tak hrozně nerada někoho o něco žádám, někoho s něčím obtěžuju..., je mi to fakt hodně nepříjemné...přecejen jsem ale ve slabé chvilce v úterý večer mámě na skypu prozradila, že mám JISTÉ obavy s tou nohou a ukázala jí corpus delicti na web kameru. Co následovalo, už částečně víte: promluva do duše (=kázání až přikázání), že k doktorovi  fakt musím. A protože maminky mají chtě nechtě vždy pravdu (zvlášť když to jsou zdravotní sestry - i když bývalé), tak jsem učinila to těžké rozhodnutí, že teda jo, že se ještě zabít svou nohou nenechám. Co ovšem ještě nevíte, je to velké dobrodružství, které po tomto rozhodnutí následovalo...a tady je:

Ještě ten večer jsem zašla za host mámou a zeptala se jí, kde je ve městě doktor, že k němu další den chci zajít. Trochu jsem doufala, že se zeptá proč, protože jsem nechtěla být tak vlezlá a hned jí ukazovat svou nohu sama od sebe (přece jen, po 4 dnech jsme se neznali ještě tak dobře, abych ji ukazovala cokoliv dalšího mimo svůj obličej a dlaně :-D). Nezeptala se, škoda. Druhý den jsem opravdu na středisko dorazila a chtěla se zaregistrovat. JENŽE!! Zrada! Jak jsem se už dříve zaregistrovala na své předchozí anglické adrese  do anglické zdravotní pojišťovny, dostala jsem své číslo (řekněme něco jak rodné číslo u nás, každý člověk jakékoliv národnosti má v Anglii právo ho dostat jen jednou, proto jsem nemohla dostat nové) a já trubka ho z nepochopitelných důvodů neměla u sebe, nevzala si ho dokonce ani s sebou do Anglie a DOKONCE to vypadá, že jsem ho snad dokonce vyhodila!!!! (Protože poté, co mě kvůli tomuto problému odmítli u doktora zaregistrovat, jsem to zavolala rodičům, kteří se z práce rozjeli domů a hledali ho všude v mém pokoji tam, kde jsem měla své papíry a památky z Anglie), takže průser. Nenapadlo mě v té chvíli nic, natož nějaké argumentování, že mám velmi závažný zdravotní problém, který vyžaduje co nejrychlejší, prostě jsem rezignovaně odešla. A teď nastává ta kaskáda šťastných náhod. O chvíli později jsem měla domluvenou schůzku s jednou polskou au-pair, se kterou jsme se našly na facebooku, a která pracuje ve steném městečku. Tak jsem si u kafíčka povídaly a já jak jsem se rozmluvila, tak už mi nepřipadalo tak hrůzostrašné a trapné vyprávět někomu něco o mé noze. Takže to byla první osoba, která znala kompletní dosavadní příběh mé nohy (v červenci se objevil červený flíček, který nezmizel, naopak se před pár dny zvětšil skoro na půlku mého látka, natekl, naplnil hnisem, ukrutně bolel...). A já zjistila, že to není zas takový problém to někomu říct (jo, zní to nepochopitelně, ale nikdo neví, jak by se v mé situaci zachoval on,  třeba by se taky bál o tom mluvit). Ona mi mimojiné řekla, že zná už spoustu dalších au-pairek v okolí (i Češky) a že zrovna ve středu budou mít všichni ve městečku sraz. Na který jsme taky přesunuly. No a já měla konečně možnost o tom mluvit i s nějakou jinou českou au-pairkou. Ano, je to sice zvláštní téma na rozhovor na první schůzce, zato to ale hodně prolomí ledy a sblíží, to mi věřte. Měla jsem další kliku, že jsem o tom mluvila zrovna s jednou velmi rozumnou, hodně rozhodnou a impulzivní a možná i trochu (jak sama řekla) hysterickou. Ta mě kromě nohavice přiměla zvednout i náplast, kterou  jsem na noze měla. A teda ten "poklad" pod ní přinutil dokonce i mě, abych už na nic nečekala a spolu s těma dvěma novýma známýma se dopajdala na středisko znova. A tentokrát s plánem neodejít než budu mít sjednanou schůzku s doktorem (tady je totiž takový systém, že se musí vždy člověk k doktorovi objednat předem, nevím, jak to funguje na pohotovostech...a doufám, že to ani nikdy nezjistím!!! ...každopádně tohle bylo standartní zdravotní středisko). Další štěstí, že jsem se prozřetelně tentokrát neodhlašovala z VZP, takže jsem stále měla (evropskou) kartičku VZP u sebe. A i když měla paní na recepci nějaké řeči (ani nevím, co přesně, já už se pomalu dostávala do jiného stavu vědomí :-P, ale ta druhá Češka to za mě všechno v podstatě vyřešila sama. Díky!), nakonec jsem s termínem schůzky na večer toho dne přece jen odešla. S tím, že musím donést alespon potvrzení od hostrodičů, že na uvedené adrese, kterou jsem uvedla při pokusu o registraci, opravdu bydlím. A dostávám se k poslední části příběhu a k další podstatné porci štěstí: host otec byl zrovna ten den v režimu : práce z domova, tzn. že byl celý den ve své pracovně doma. Já měla termín na 17 hodin a to obvykle ještě rodiče doma nejsou. Takhle jsem v 16 přivedla děti ze školy a se srdcem až v kalhotách jsem se připlížila ke dveřím pracovny. Sice jsem slyšela, že host otec zrovna s někým telefonuje, ale věděla jsem, že prostě už mu to fakt říct musím, a že když ne teď, tak už nikdy. Tak jsem s uškrcenou duší nejistě zaklepala na dveře, omluvila jsem se a řekla, že to jsem já...on otevřel dveře a já řekla, že s ním musím mluvit, že jsem v průšvihu. A že mám v 5 být u doktora. Asi jsem vypadala naprosto zbědovaně, protože  hned řekl naprosto fantastickou větu (mimochodem nejlepší, co jsem kdy od chlapa slyšela): "Nedělej si starosti, o všechno se postarám". A řekl to naprosto věcně a naprosto důvěryhodně (nebo jak to říct), že jsem v té chvíli naprosto vymazala ze své hlavy jakoukoliv paniku (a že byla!!), že doktorovi nebudu rozumět, nebudu mu umět nic říct, a nebo že se případně v ordinaci rovnou rozbrečím nebo pozvracím (staré zvyky nerezaví :o)))...a to už jste slyšeli, jak jsem se jednou v hodině angličtiny na gymplu před tabulí hned po první větě  zhroutila a utekla ze třídy? :-D Takže tak jako). Chápete? Neřekl žádnou pí.... typu: to bude o.k., nebo ježiši fuj, co to máš na té noze? Proč jsi s tím nešla někam už dřív? Nebo: to nejde, mám práci. Prostě řekl to nejlepší, co jsem potřebovala slyšet. Hostmáma ještě nebyla doma, tak jsme naložili děti do auta a jeli jsme k doktorovi. Na recepci všechno vyřídil za mě, potvrdil tu adresu, a počkal na mě v čekárně. Jak to probíhá v Anglii u doktora? (konkrétně v tomto městě, ale myslím, že je to klasika). V centrální čekárně je digitální tabule, na které se vždy objeví jméno pacienta a dveře, kam má jít a jméno doktora. Vyšetřovna pak vypadá spíš jako kancelář než jako ordinace, ale budiž, no. Doktoři obvykle nemají bílé pláště. Ale k věci: svou největší dosavadní maturitu z angličtiny (co maturitu, řekla bych, že to byly rovnou státnice!) jsem zvládla překvapivě skvěle! Všemu jsem rozumněla a všechno uměla vyjádřit nebo se zeptat a ještě jsem stihla být vtipná :-D To když mi doktorka ručně ...no, abych nebyla moc nechutná..."vyprázdnila" ránu - alespoň k nečemu má váhavost byla, protože tím, že se mi ta noha už sama otevřela, už nebylo potřeba do ní řezat chirurgicky- a poslala mě do sousedních dveří, kde už to vypadalo víc jako ošetřovna, byly tam regály se zdr. materiálem, a tam  zdravotní sestra (tady jsou ovšem kompetentnější a taky musí víc studovat) její práci dokončovala a řekla mi: " kdyby to moc bolelo, tak řekněte". A já jí na to řekla: "bez problémů, jsem statečná dívka". Co taky říct jiného, jasně, že to bolelo jak svině, ale přijímala jsem to jako malý trestík za své ignorantství. Pak sterilní krytí a předpis na antibiotika. Abych mohla uspokojit i své zvědavější čtenáře, tak jsem se ještě zeptala, z čeho myslí, že se to stalo. A teď se normálně něčeho podržte, nebo alespoň držte svou spodní čelist, mohla by vám upadnout: příčinou byl prý téměř jistě ZAROSTLÝ CHLOUPEK. Ty vole!!!! Ale jo, neťukejte si na čelo, já po delší úvaze došla k závěru, že je to fakt možné. Když se mi v červenci ta skvrnka objevila, opravdu jsem před tím uskutečnila voskování. A přestože mám zvrhlou zálibu ve vyrýpávání zarostlých chloupků, tak u tohohle se to asi nějak zvrhlo (možná jsem špatně vydezinfikovala jehlu, kdoví). Asi se to prostě mělo tak stát, no. Pak jsme šli do lékárny, kde to taky funguje kapku jinak. Dáte jim předpis a zaplatíte (lékařská péče je zdarma - krom teda zubaře, ale léky se platí plně. Ale 8 liber je podle mě hezká cena, čekala jsem víc. A představte si!! Host otec mě ty MOJE léky nenechal zaplatit. Zaplatil je za mě. Ach! Mno, co dodat. Bože, tohle je tak úžasná rodina!!! Jsem si naprosto jistá, jak by to vypadalo v té finské rodině ve Finsku. Nejpravděpodobněji by mě nechali umřít nebo jít k doktorovi pěšky (hodina cesty) a kdybych to náhodou přežila, tak by mi to ještě zkrouhli z platu, protože přece jsem nemohla podávat 100% výkon!) a pak musíte chvíli čekat, a nakonec vám donesou papírový sáček s krabičkou léků, co vám předepsali. Na krabičce je samolepka s dávkováním, takže lékárnice vám tam už nic nepíše. 

Celou cestu jsem hostotcovi na střídačku děkovala a omlouvala se, že jsem ho musela tak obtěžovat...prostě jsem se cítila úplně nejvíc trapně. A on? On mi řekl, že to je přece život. A že by se spíš měli cítit provinile oni, když mě s tou nohou nechali chodit takovou štreku s dětma!! 

Malý osobní dovětek k tomu ošetření. Ne že bych byla nějak nespokojená, ale jen takové menší postřehy, co mi přišly nepatrně zvláštní oproti tomu, co bych očekávala. Doktorka se nezeptala, jestli to bolí (ano, bylo to dost pravděpodobné, ale přesto...nevidím důvod se nezeptat). Nezeptala se, jestli jsem na to něco používala  sama. (Což mohlo koneckonců ten stav ještě zhoršit). Nezeptala se, jestli beru nějaké své léky (vždyt by mohly působit proti těm antibiotikům!), jen, jestli jsem alergická na penicilín. A nedostala jsem ani nějakou zprávu o ošetření. Zajímavá byla i kontrola, na kterou mě pozvala na pátek. Očekávala jsem, že půjdu ke stejné osobě, která mě viděla ve středu. Nebo alespoň, že budou údaje o ošetření v centrálním počítači. Ale ne...přišla jsem do "kanceláře" a tam nějaký chlap (který mimochodem byl nějaký přehnaně aktivní - nejdřív mi šel naproti, když jsem šla do jeho ordinace, a ptal se mě, jestli jsem : "paní Maina" (nebo tak nějak to komolil), pak se mě zeptal, proč jsem za ním přišla (   WTF? To by snad měl vědět on, ne? A kromě toho, že se zeptal, co mi s tím ve středu dělali, a jestli jsem dostala na to nějaké léky, tak ze mě vymámil i to, jaké beru léky mimoto (což mi bylo dost nepříjemné, zrovna takovému slizounovi se svěřovat). Abych mu ale nekřivdila, zvedl mi náladu s tím mým ztraceným číslem u pojištovny. Řekl mi, že stačí předat kontakt na toho mého minulého doktora sestřičkám na recepci a že oni ho sem pošlou, že to sice bude pár dnů trvat, ale že to jde (což mi na recepci nebyli schopni říct...pořád mleli jen to, že si prostě musím na to číslo vzpomenout, jinak mám smůlu). Já mu naopak řekla, že jsem předpokládala, že půjdu na kontrolu k té stejné osobě, která mě viděla ve středu - konceckonců ona si mě pozvala, žejo? :-D No a teprve potom ho napadlo se podívat do počítače (!) a vyhledat mou lékařku. A s omluvou, že došlo k nějakému nedorozumění, mě teprve poslali k té správné osobě :-D Ta řekla, že je naštěstí vše na správné cestě a že se rána hojí. Vyfasovala jsem několik sterilních náplasti k výměně krytí každé tři dny a že když se to ani pak samo nezahojí, že mám přijít znova (ještě pořád jsem měla až ke kotníku červený kruh). No a to je DOUFEJME všichni společně konec příběhu mé nohy. Antibiotika beru do středy (myslím, že zabírají dobře...minimálně mou střevní a jinou mikrofloru už stihly vybít dokonale :-/ ) a noha snad taky přichází do fáze zacelování všeho, co zacelit jde - čehož důkazem by mohlo být nesnesitelné svědění (ještě že je tam ta velmi silná náplast, která nejde lehce odlepit, jinak už jsem udrbaná k smrti. Doufám, že to není naopak reakce na tu náplast...Mno, nechám to osudu. Všechno je tak, jak má být :-) 

Mír s vámi všemi

Že by v Anglii měli chřipku v kapsli? :-D

Takže...

nepíšu tak pozdě, protože bych vás chtěla nějak napínat nebo se dělat zajímavou. Až dočtete článek, tak vám pravý důvod bude jasný :-) Ani nevím, čím začít, je toho MOOOC.

Než se chronologicky dostanu k příběhu mé nohy, jen stručně předestřu : zůstala mi :-D

Jsem předurčena k výjimečným zážitkům, už jsem to pochopila. Tahle rodina je vskutku...neuvěřitelná! Ale...neuvěřitelně úžasná!!! Dobré skutky se asi opravdu vrací. Začínám chápat smysl svého utrpení ve Finsku..bez něj bych nemohla být tak unešená ze štěstí, které mě teď potkalo (hlavní štěstí začalo ve chvíli, kdy jsem se rozhodla dát Finům znovu šanci dokázat, že jsou mezi nimi i normální kousky..). Jsem ve finsko (máma)-anglické (táta) rodině se dvěma dětma a se dvěma psy a s pro mě normálníma názorama na výchovu a život asi 50km od Londýna. Z mého pokoje (který důvěrně  nazývejme spíše komnata) jsem ještě hned v noci, co jsem přijela, málem omdlela. Dobře, už jsem se tu setkala i s au-pair, která má pro sebe vlastní "domek" (2+1) nad garáží, ale já nejsem tak náročná :-) Naproti obrovské postele je (plně funkční) televize, dvd přehrávač a ještě nějaká krabička od Apple, ve které je několik desítek filmů k přehrávání. Lampička u postele je dotyková. Z obrovského okna je božský výhled na okolí (bydlíme na kopci, takže je co vidět). Nad postelí mi visí velký obraz oblázků, které mi živě připomínají dno např. Atlantského oceánu, kde jsem byla na dovolené. Je tu i šatní skříň a stůl (s osvětleným zrcadlem Revlon). A co je asi nejdůležitější ze všeho...topí se tu! To je takový národní zvyk Britů otužovat se netopením, víte? :-) Ne, pravda je, že elekřina nebo plyn jsou tu drahé a snad každá druhá au-pair, se kterou jsem mluvila, si stěžovala na zimu v baráku....nebo přinejmenším v jejím pokoji :-D Pravda, adresa není úplně ideální, je to na samém okraji (takřka poslední barák) rozplizlého maloměsta, jehož centrum (obchody, kostel, řeka, kafé - to hlavně, miluju Costu!!! Starbucks je tu taky, ale na Costu nemá ani zdaleka) je od domu asi 5km...pravda, hostmáma mi poradila zkratku lesem, takže je to pěšky tak za 45 minut, jupí :-) a škola, do které chodím se starším každý den, je skoro míli daleko (půl hodiny cesty jejich tempem) a školka pro mladší je ještě dalších 10 minut. No, alespoň dělám něco pro zdraví. I když teď to pro mou nohu není úplně ideální... Taky mám o dost nabitější program a to jak v pozitivním tak negativním slova smyslu. Začínám v 7 ráno a končím zhruba taky v 7. I když obsahově mám jen děti, kuchyň a částečně psy. Ráno udělám snídani, nachystám děti k odchodu, odvedu podle dne do institucí, odpoledne (nebo dřív) vyzvednu, uvařím večeři, uklidím po večeři a nachystám dětem oběd na další den do školy/školky. Během toho všeho pustím psy 3x na zahradu vyvenčit. Takže vůbec se po mně nechce úklid (kromě dětského pokoje), ale já to stejně trochu dělám, protože sedět se založenýma rukama, když jsou drobci ve školních zařízeních, neumím. :-) Děti....jsou děti, ale můžu odpřísáhnout, že mě ještě za celý týden ani jednou nevytočily a neměla jsem je ani jednou chuť zabít. Ani jedno není hysterické, zhýčkané, protivné a přejezené Šalamounovým ...víte čím. Jo, občas musím zvýšit hlas, nebo opakovat požadavek. Ale nic infarktového. (O.k., třeba bych říkala něco jiného, kdyby to byla moje první host rodinka). A snad nejlepší je, jak se ke mně chovají hostrodiče. Nejsem služka ani otrok. Jsem prostě návštěva, které pro ně dělá i něco užitečného a je za to finančně honorována :-) Stěžovala jsem si, že mě minulá rodinka nikam nebrala? Ha! Tihle mě hned včera vzali na koncert světoznámého umělce Ludovico Einaudiho (z Itálie), který s orchestrem předvedl takovou show, že tomu ještě ted nevěřím. Pro představu to místy znělo jako Apocalyptica...pro ještě lepší představu jsem na youtube jednu ze skladeb našla:

Jo, mimochodem, bylo to v Oxfordu. Kdyby mi před pár lety někdo řekl, že půjdu na koncert italského skladatele do dechberoucího divadla v Oxfordu (kapacita 1800 lidí!!!) a takhle shůry to budu pozorovat..navíc ještě zadarmo...s úplně cizími lidmi, u kterých budu bydlet, a jejich rodinou a známými,  se kterými mě ten večer seznámí...mazec jako!!! Když celé divadlo aplaudovalo a umělec řekl: "Thank you to Oxford", tak to byl hodně silný zážitek. Dnes jsme jeli do Oxfordu opět na výlet za mamkou host otce. Jen já, hostotec a malá. Ta anglická lejdy si se mnou celou cestu povídala, dělala mi soukromého průvodce po městě a říkala, kde co je...a po obědě v restauraci (! První proběhla už v neděli, kdy mě rodinka vzala do městečka na "přivítanou") mě dokonce objala a dala pusu!! Není to všechno jenom sen? Opravdu se tady ke mně ti lidé tak bezvadně chovají? Mno, nohu proberu až příště, protože už to tady smolím 4 hodiny (pořád nemůžu najít ta správná slova pro ten rájský ostrov, na kterém jsem se ocitla) a já jsem fakt  mrtvá, z toho koncertu jsem se včera v noci vrátili až skoro o půlnoci, a navíc zítra ráno s nima jedu opět na výlet. Do nějakého nákupního centra u Londýna, které je prý největší v celé Západní Evropě..já to říkala hned na úvod: už tu ani nemám čas psát...:-)

O.K., vzdávám to..

...tak já teda s tou hnátou, která za těch pár dnů nabyla takové podoby, že bych s ní mohla (úspěšně) strašit děti, zítra zajdu k doktorovi. Vážně nevím, co mu řeknu, asi tam jen budu sedět a brečet, tak jako když mi máma dnes na skypu oznámila, že s tím MUSÍM zajít zítra k doktorovi. Pokud tam teda vůbec dopajdám...ono je jaksi centrum městečka hodinu chůze od nás, juchů :-D

Nový článek...a je to tady zas!

Měsíc se s měsícem sešel...a já už dnes večer zase budu zažívat více či méně trapné chvilky při seznamování a vítání s novou host famílijí :-) Já už snad ani nemám strach, předchozí zkušenosti ze mně udělaly totálního flegmatika :-D Já už si snad dokonce ani nepřibalím slovník, chi chi. Ne že bych si myslela, že umím tak skvěle anglicky...dokonce jsem se vydlábla na své předsevzetí, že se celý měsíc, co budu v ČR budu učit angličtinu..nehnula jsem ani prstem..Ehm. A přesto je mi to úplně jedno. Jestli ono to nebude tím, že včera mě porazil nějaký vir či bakterie (to se dělá??!) a já měla co dělat, abych si vůbec nafoukla kufr svýma krámama (na to, že jsem si říkala, že si toho s sebou moc nevezmu, protože v anglických sekáčích všechno můžu dokoupit, je až nehezky narvaný. Ten kufr.) Je ovšem pár věcí, které jsem koupit a zabalit fakt musela, protože v Anglii to buď neseženu, seženu obtížně nebo seženu velmi draho. Vanilkový cukr třeba. Sušené droždí, pudink, vařečku, musli tyčinky, a hlavně léky - ve smyslu doplňků stravy a volně prodejných. Ty jsou tam nechutně drahé. Za tubu šumivého Céčka se zinkem už podruhé přes 150 Kč fakt dávat nebudu! Takže můj kufr je z poloviny lékárna a z druhé půlky zimní nepromokavá a neprofoukavá bunda :-) 

Tak mi držte palce, ať je to do třetice všeho dobrého, dík. Pořád ještě věřím, že ta rodinka bude fajn. Vždyť jsem jim přece napsala podrobně všechnu tu hrůzu, co mě obklopovala ve Finsku. Přece by hostmatka nebyla taková svině a neřekla by si: Aha, tak když přežila tohle všechno, tak to my jí taky můžeme naložit :-)) Snad ne. Nesmí!!
Jo a minulá rodina mi dosud neodpověděla a slíbenou fotku neposlala...a to jsem psala i sms na číslo HM. Asi našla tenhle blog :-)) Jinak si to neumím vysvětlit. (Tím pádem zdravím do Marstonu, paní I.) :-)
Zato jiná věc z mého pobytu na Ostrově č. 1 slibuje ještě možná dost zajímavé dobrodružství...Prosímvás, doufám, že se vám neudělá šoufl, ale já jsem trošku pitomá a dosud jsem ignorovala asi 5 měsíců starý červený fleko- kopeček, který se mi jednoho dne v Anglii udělal (štípanec od ováda?? Komára jsem tam totiž nepotkala ani jednoho...nebo to ovšem taky mohl být jeden z těch hnusných černých pavouků, které jsem ve svém pokoji potkávala naopak nejednou (dokumentační foto v článku Anglie 9). Mno a ta milá červená věc na mé noze nejenom že za těch několik měsíců nezmizela, ona je furt větší, napuchlejší (asi jako by mi pod kůží rostl hrášek, minimálně stejně tvrdá je) a na dotek dost bolí. A já jsem tak pitomá, že jsem s tím nikam v ČR nešla. (Že by se mi poprvé mé hrdinství a nehypochondrovství vymstilo?). Takže možná mě čeká ještě dost zajímavá chvilka  u anglického doktora. Mno, alespoň konečně poodhalím skutečnou tvář anglického zdravotnictví...už jsem tady (teda tam :-)) ) o něm slyšela dost. Ale radši bych si to nechala ujít. Snad mi ta noha neupadne než se 19. prosince vrátím oslavit Vánoce do vlasti. :-)

A pro odlehčení a pro reklamu tady přidávám pár fotek z úúúžasného vodního (lodního) výletu z Děčíná do Drážďan se skvělým panem kapitánem :-D Doporučuji minimálně se podívat sem . To chcete ;-)