Anglie 22)

Kufr sbalený, dárky koupené, konto na nule...aneb váánoce, vááánoce přicháázejíí. Ve čtvrtek ráno pro mě přijede taxi (které mi snad host rodina zaplatí, slíbili to, jináč budu muset pěšky, mno :-)) ) a pak po DVOU LETECH (viz loňské Finsko) konečně zas české vánoce. Jo, člověk se mnohem víc těší, když to není každý rok to samé :-)

V sobotu jsem měla pátek 13., evidentně. Vydala jsem se do Londýna. Poprvé jsem odsud jela vlakem. Netušila jsem ještě, kde je vlakové nádraží, teda tušila, ale nevěděla přesně. No a jistě..vlak mi ráno ujel a jak jinak než PŘÍMO PŘED nosem. Běžela jsem jako blázen a jakmile se moje noha dotkla nástupiště, vlak se dal do pohybu... Tak jsem mu zamávala a šla do města na kafe. A za hodinu jsem svůj pokus tentokrát úspěšně, zopakovala. V plánu jsem měla 3 věci (kromě nákupů, které se nakonec stejně neuskutečnily s výjimkou jedné drobnosti...nechápu, kdo vymyslel tu pomluvu, že v Londýně se senzačně nakupuje!!! Když nevíte PŘESNĚ, kde se nachází obchod, který PŘESNĚ zrovna potřebujete, tak si můžete trhnout nohou. V centru Londýna je velký kulový. Samé banky, kanceláře a kavárny. A památky. A miliony lidí, jinak nic, čestně. A do obchodních center na perifériích přece nebudu jezdit do Londýna, ty jsou v každém větším městě, joo, možná ještě tak Oxford street, ale ta to nezachrání. 

No, prostě měla jsem v plánu toto:

1.) vánoční strom na Trafalgar sq. (myslela jsem, že to bude trochu anglický vánoční Staromák, prostě hlavní vánoční strom Anglie :-)) )

2.) vánoční trhy na břehu Temže

3.) Winter wonderland, což je spojení vánočních trhů a takové nějaké anglické vánoční Matějské v Hyde parku

Výsledek:

Strom na Trafalgaru byl děsnej. KAŽDÉ obchodní centrum má mnohem hezčí, větší a pompéznější stromeček. To i modrá kýčovitá socha kohouta tamtéž byla působivější. Jediné, co tam stálo za to byl chlápek v převleku Mistra Yodiho z hvězdných válek, ten byl fakt dobrej, a to mě jinak SW moc neberou.

Trhy na břehu Temže- malé, nezajímavé, nechutně moc lidí.

A konečně se dostávám k třešničce na závěr: Winter wonderland, kam jsem se těšila nejvíc. Už v metru hlásili každou chvíli, že kdo tam plánuje jít, at radši, prosím, vystoupí o zastávku vedle, protože ta hlavní a nejbližší je úplně ucpaná, přetížená, zkolabovaná. Mělo mě to dostatečně varovat...ona už i ta zastávka před byla taková...předimenzovaná :-) Děsivé fronty na eskalátory...čekala jsem asi 10 minut, než jsem se z té zastávky dostala na povrch zemský. Ono taky žádný div, když je na eskalátorech všude cedulka: držte se vpravo a všichni se jako idioti téhle zásady drží...takže jsem šokovaně z té x-metrové fronty pozorovala, jak se před schodama kupí stovky lidí, ale eskalátory jezdí zaplněné jen zpoloviny, protože ti idioti opravdu jezdí jen vpravo!!!! Bože!!!! Pokoušely se o mě mdloby asi stejné jako když jsem v přecpané MHD v ČB byla naprosto nepohyblivě namačknutá na dveře a přitom kousek ode mě bylo volné místo k sezení a nikdo si na to místo nesedl!!!!  Lidská demence je nekonečnááááá. Ale nečekala jsem, že i tady. Nečekala jsem plno jiných věcí. Nečekala jsem třeba ani to, že i v Anglii jsou kreténi. Ale tento zážitek v metru mě přesvědčil o opaku. 

(Video bohužel nejde zatím nahrát, snad brzo...v kostce šlo o "chuligány" v metru opilé a vypatlané, s nulovým zájmem o to, co si o nich okolí pomyslí, škoda, že jsem nestlihla nahrát i to, jak společně skřehotali na celý vagon nějakou písničku. Myslela jsem, že to se může stát jen u nás, když prohraje Slávie nebo tak nějak...ale ne, no .-) ) 

Jo a ten wonderland? Tam jsem se ani nedostala....ve frontě, kterou muselo organizovat několik policistů a ve které jsem stála na jednom místě zcela bez hnutí asi 10 minut, mě přešla chuť. Brrr. 

Místo toho jsem konečně jukla na Downing street. Teda na zamřížovaný vchod do ulice :-( Netušila jsem, že Premiér už nechce, aby mu lidi očumovali barák (já myselela, že je normálně přístupný až k chodníku nebo tak, no :-) Prostě, že uvidím toto: 

http://imagene.youropi.com/

A místo toho to bylo takhle:

Ale viděla jsem i pár úžasných věcí:

 

Takže vánoční Londýn ale sečteno a podtrženo nic moc. Doufám, že Silvestr bude lepší :-) Ještě že to večer zachránil Bruce Willis ve Smrtonosné pasti (můj nejoblíbenjší vánoční film :-D ), který tu na jednom kanále běžel. A na nákupy jsem pak vyrazila do malého městečka poblíž nás, kde jsem konečně všechno nakoupila. Teda...už podruhé jsem byla zraněna na svých plánovacích citech, a to, když jsem v neděli ráno přišla do kuchyně a tam jen tak ležel fondue set, který jsem jim plánovala koupit náhradou za ten neštastný foto rám. Takže jsem tak chodila po obchodech a až úplně před odjezdem autobusu jsem neplánovaně vešla do knihkupectví, kde mě praštila do očí knížka kreslených vtipů o hvězdných válkách (pan otec i syn to hrozně žerou!!), ty vtipy mi příjdou strašně trapný, ale tak to by mohlo být dobré znamení (anglický humor, že!). Takže ještě něco koupit host matince a hotovo. Rozhodla jsem se ovšem, že jim dárky dám až se vrátím. Páč Santa chodí až 25. a ne předtím..

(btw, hrozně by mě zajímalo, jestli děcka ještě fakt věří na Santu....zvlášt když vidí skoro každý den u nás pošťáka s krabicema z amazon.com :-) ) Ale nejsem taková svině, abych se jich na to ptala :-D :-D A jak jsem šla s nákupem (dvě tašky v rukou a batohem na zádech) od zastávky domů (40minut chůze) začalo hnusně pršet. A přestože jsem měla deštník, tak jsem doma musela vylévat vodu nejen z batohu!!!!!!! Uáááá. Nenávidím toho čúráka, co vymyslel v Anglii počasí!!!!! Všechno bylo rozmočené (všechny papírové obaly), mobil i foták měly sprchový den, můj pas (který nosím vždy u sebe) se suší u topení ještě ted!!!!! No, na mrtvici.

Ale dnes jsem se přecejen trochu vánočně rozdala a upekla jim jedno cukroví...oni včera dělali perníčky. Já dnes upekla ořechové dortíčky. Jo, mají být kulaté, ale vykrajovátka čtverečků byly mnohem levnější (a já poslední prachy dala za ořechy a čokoládu, abych jim to cukroví mohla upéct :-)) Ale povedly se nepopsatelně!! OO, jsem tak šikovná...rodinka byla v sedmém nebi. A hrozně překvapená, protože kdybyste viděli ty místní tradiční vánoční přeslazené a kýčovitě barevné sušenky a muffiny, blééé. Takže jsem pokládala vyloženě za svou povinnost dopřát jim taky něco poctivě udělaného - ne z polotovaru, s čerstvým krémem!!! To asi taky viděli poprvé v životě :-))) Obal od pudinku jsem jim radši ani neukazovala, aby jim nevypadly bulvy (tady se samozřejmě nesežene...leda v polských obchodech...já si ho dovezla schválně ještě z ČR).

A protože dnes jsem toho napsala už mooc, příhodu o tom, co mi provedl včera hajzlík malej (a pak si to večer žehlil "vánočním přáním" na papíru z notesu, že jsem ta nejlepší dětská pečovatelka na světě :-)) ) si nechám do budoucna :-)

Anglie 21)

Jasně, to všechno kvůli té šťastné náhodě na vánočním bazárku, jak jsem si tam vylosovala v tombole tu kouli do koupele od LUSH, už je mi to jasné...patrně jsem za to zaplatila daň. Teda hned dvojnásobnou. Měla jsem hned dvakrát ukrutný pech. Dobře, jednou ukrutný a podruhé spíš takový..škodolibý.

Tahle příhoda se stala minulý týden přesně před týdnem (to je ta ukrutná):

Bylo odpoledne a byl čas odejít s malou vyzvednout staršího ze školy. (Přesněji nacpat malou do kabátu a bot, narvat ji do kočáru, zamknout a vyrazit- ale na tom zas tak moc nezáleží). Jenomže. Přesně v čase, kdy už jsem měla podle psaného časového harmonogramu zamykat dveře (a to ve skutečnosti nebylo splněno nic v té závorce), zazvonil pošťák. Tak jsem mu šla otevřít. A nevím úplně přesně, čí to byla vina a nejsem taková svině, abych obviňovala tu malou, i když klidně to mohla být ona stejně jako já. Prostě jeden z psů vyběhl z obyváku taky přivítat pošťáka. Jsou to pokojoví domácí psi, pouštím je jen 5x denně  na zahradu. A od chodby s vchodovýma dveřma je dělí další dveře vedoucí do obýváku. No a ty jaksi z nějakého důvodu byly otevřené. Fakt si nedokážu přesně vzpomenout, jestli jsem je zapomněla zavřít, nebo naopak malá je ve své zvědavosti ("Kdo to zvoní?") otevřela sama.
Pes nejdřív zastavil před poštákovýma nohama, zatímco jsem podepisovala převzetí a už jsem chtěla chňapnout psa a zavřít dveře. Jenže pošťák mi začal vysvětlovat, že musím podepsat ještě jedno políčko a přitom ustoupil stranou. Takže psa už nedělilo od svobody nic, žejo. A já v tom šoku ani nevěděla, co mám dělat dřív. Jestli nakopnout pošťáka, že přece moc dobře věděl, že se mu u nohou motá pes, nebo proklít hostotce, že si objednává pořád nějaké debilní balíky, přičemž ten dnešní byl vysoký zhruba mně po prsa!! Nebo nechat dveře dokořán, děcko napospas svému osudu doma a vypálit za vzdalujícím se psem nebo volat zoufalá  hostmatce...
A jak jsem se nemohla rozhodnout, tak jsem prostě nechala psa vzdalovat se mi z dohledu, odtáhla jsem balíky, zavřela dveře pod heslem: ted se musím hlavně vrátit k původnímu programu - tedy jít do školy pro staršího a psa vyřeším pak, jsem mechanicky stále s šokovaným výrazem v obličeji nacpala malou do bundy, bot a kočáru a vyrazila jsem do školy. Můj relativní klid a nehysterčení podporovalo vědomí, že pes je vykastrovaný, očipovaný a má obojek se jménem a mobilním číslem. Ale po cestě mě polilo horko při představě, že by ho třeba zajelo auto a rodina by mi ho dala k náhradě. Velmi sobecké a pokrytecké, já vím, ale já jsem holt víc na číčiny. Takže se ve mně praly dvě naprosto protichůdné myšlenky: 1) je to přece pes, věrný přítel člověka, doma mu nic nechybí, on se určitě vrátí, domů jistě trefí, je to přece zvíře. Až se vrátím ze školy, tak už bude sedět před domem. A 2) Přejede ho auto, budu ho muset rodině zaplatit a vyhodí mě, vrátím se do ČR a budu doma sedět na zadku, protože práci nenajdu a budu viset rodině na krku a ... :)

A přitom jsem ještě řešila dilema, zda zavolat nebo nezavolat hostmámě... Protože co když se čílím zbytečně a pes fakt bude v pohodě před domem, až příjdeme ze školy...to bych pak dělala vlny zbytečně, žejo. Pochopte, mně nikdy ještě pes neutekl, vůbec jsem netušila, jak k tomu přistoupit. Ale osud zasáhl :-) A jak jsem se tak ploužila domů, na poslední křižovatce před domem (mimochodem slušně se rozpršelo a nikdo z nás neměl deštník (kromě malé v kočárku) na mě kdosi volá.
Kdosi, kdo viděl toho našeho psa na ulici (na té křižovatce!!) a tak ho vzal k sobě domů. Řekl jen: mám vašeho psa, počkejte, vezmu si plášť. Tak jsem se za ním rozběhla, kluk na nás zíral  s otevřenou pusou, nechápal, která bije (jasně, že jsem se mu nepochlubila, on by to hned napráskal matce). A ten hodný pán donesl pod paží v tom hustém dešti toho "děsného čokla" (no..už se na něj nezlobím) až k nám domů. Já samozřejmě zas naprosto ztratila veškerou schopnost anglické konverzace, takže jsem mu pořád dokola jen děkovala :-)) Doma jsem si musela dát panáka (nepráskněte mě, dík :-) ), protože s těma rozklepanýma rukama bych určitě dobrou večeři neuvařila. A stejně jako "nevolat to matce" se i tohle ukázalo jako dobrý nápad. Když jsem se totiž kájícně u večeře přiznala, co se stalo, dostala jsem takové káuzání, že jsem si připadala malá jako drobeček toastového chleba ...Prý nesmím nechat pobíhat psa venku!!!! Musím za ním hned utíkat a přivést ho domů. Bez ohledu na to, že bych zrovna měla být na cestě do školy vyzvednout děcko. Však ono počká. Wtf? 

Nevím, jestli to spolu souvisí, ale v sobotu jeli do vánočního Londýna a mě nechali doma...:-/ Jako já vím, nemají povinnost mě brát s sebou, ale když mě na začátku tak namlsali, jak jsme pořád někam jezdili...mno, nevadí, vydávám se do Londýna zítra sama.

Moje druhá pech situace se stala, když jsem jela do nedalekého města koupit dárek k vánocům pro právě tuhle rodinu (a taky dárky pro moji rodinu, ale to nehraje zásadní roli). Jela jsem schválně během týdne, protože jsem měla vyhlídlý trochu rozměrnější dárek, a nechtěla jsem, aby mě s ním náhodou při příchodu domů zahlédli, že jo. Jednalo se o tento multi rámeček na fotky:

obchod Matalan: www.matalan.co.uk

Byla to láska na první pohled už někdy  v květnu, když jsem ho v tom obchodě uviděla poprvé...a hned jsem si říkala, že ten rám musím koupit k vánocům právě host rodině, ať už budu u jakékoliv (chápete, já ten rám viděla dřív, než jsem se seznámila se současnou host rodinou).

A asi už tušíte, co se stalo. Zatímco VŽDYCKY, když jsem tento obchod navštívila, kochala jsem se při pohledu na tenhle fešácký rámeček a těšila se, jak z něj bude mít příjemce radost, tentokrát jsem došla k prázdnému regálu. Byla jsem zdrcená. Nejspíš nevíte, co slovo zdrcená přesně znamená v souvislosti se mnou. Já, zdeformovaná zejména svým povoláním speciálního pedagoga, děsně bazíruju na tom, aby všechno bylo tak, jak si to naplánuji. Musí, prostě!!! To je můj první světový zákon, prostě. Je mi fuk nějaká gravitace, newtonovy pohybové zákony, archymedův zákon a podobné blbiny :-)). Prostě když věci nejsou tak, jak jsem je detailně naplánovala, tak to je konec...nejraději bych ze sebe zuřivě strhala šaty, rozcuchala vlasy a za neartikulovaného jekotu utekla do nejbližší džungle dožít někde v jeskyni. (Když nic neplánuju, tak mě nic nerozhází, i když se věci vyvíjejí tím nejhorším možným směrem. Ale já tak hrozně ráda plánuju, sakra! A pak jsem ochotná položit klidně i svůj život, abych se udržela svého plánu...to byla jen taková odbočka) V každém z nás je někde schovaný kousek autisty, no o:-) (fakt, to nás učili ve škole). 

Pochopitelně ani na skladu už neměli žádné kousky a na e-shopu taky nebyl k dostání. Ted se tam teda před včerejškem objevil, ale mají v tom nějaké zmatky, v popisu píšou o bílém rámu, ale v možnostech je jen černá varianta (tu nechci). Možná se dokonce na tom e-shopu objevil jen kvůli mně, ještě ten večer jsem totiž napsala srdceryvný mail na centrálu obchodu, jestli a jak je možné získat ten rám, že ho nutně potřebuju :-D Ještě neodepsali...

Každopádně jsem samozřejmě začala vymýšlet záložní plán (i přes přehnané lpění na Plánu jsem docela dobrá na improvizaci, to zas jooo :-) a tím je fondue set ..protože holátka nechtěji papat zeleninu a ovoce, tak že bych je trochu podpořila v jejich chtění. Ale nedošlo mi, že jsou tak nehorázně drahé (pokud teda nehodlám darovat něco, co vypadá jak aromalampa), takže to bude ještě dost zajímavé. Abych jim nakonec nemusela jen nakreslit obrázek :-) 

Právě probíhá vánoční školní besídka toho staršího. Hrají Betlém (jako každý rok), ale ani mě moc nemrzí, že tam nemůžu být. Jeho příspěvek už jsem slyšela u večeře asi dvacetosmkrát. Podobně tak v případě malé, která zpívá pokaždé nějakou koledu, které 1) není vůbec rozumět 2) a když tomu rozumět náhodou je, tak to vůbec nedává gramatický smysl ("here we is" ??? Cože to???), ale maminka se vždy rozplývá jak měsíček na hnoji a říká, jak jí to skvěle jde - já většinou raději lovím něco pod stolem nebo si minimálně zarývám nehty do dlaně, abych se nesmála - i když bych spíš měla držet hubu a šoupat nohama, když si zrekapituluji své skvosty, co už tady vypadly ze mě, že.

Včera se otec vrátil ze služební cesty v New Yorku a pojí se s tím další zajímavá příhoda. Šla jsem pro staršího do školy a ten dělal na zpáteční cestě neskutečný bordel. Většinou takový není, ale tentokrát mě fakt musela nějaká neviditelná ruka držet mou ruku, abych mu nedala pár facek. Tak jsem na něj aspon zařvala, že všechno povím jeho otci, který už čeká doma...a bylo ticho. Nebo spíš nebylo...začal mě prosit, at to neříkám, že už bude hodný, a rozbrečel se....jsem zlá, takže když jsme došli domů, ještě jsem mu připomněla, ať jde za otcem a přizná se mu dřív, než mu to povím já. Odešel do svého pokoje jak zpráskaný pes, ale za minutu byl zpět a velmi formálně se začal omlouvat a dodal, že byl tak vyjevený dnes proto, že byl příliš rozrušený z toho, že se vrátí jeho otec (no já z něj nemohla, ještě že jsem zrovna umývala zablácené boty  malé a byla k němu otočená zády, jinak bych asi vyprskla smíchy. Přišlo mi, že to snad ani nemohlo být z jeho hlavy, že mu to určitě přikázal otec (v minulé rodině to tak taky fungovalo, že když děcka zlobila, dostala kázání, která končila slovy: jdi a Martině se omluv!), ale jelikož na konci dodal: prosím, neříkej to otci..., tak... Mno, zajímavé, každopádně. A je dobré vědět, co na něj platí, žejo. :-)

Pravá anglická mlha. Vidět nebylo lautr nic. Pojem bílé vánoce tady dostává úplně nový rozměr :-)

Anglie 20)

Navazuji v nadpisu na minulou éru anglických zážitků. Opět pár špeků na začátek: od neděle máme ozdobený stromeček!! Fakt, nekecám! Je samozřemě umělý, ale steně z něj jehličí opadává. A tím to (bohužel) neskončilo, máme vánoce už po celém domě...Santa je v kuchyni, Santa leze po ledničce, Santa sedí na skříňce v jídelně, Santa se placatí na dveřích a má 24 pytlíčků s vánočníma čokoládovýma vajíčkama (?). A těch sobů a věnců a svíček! A vánoční světýlka na domě taky nemůžou chybět, že jo. Ale neříkám nic, protože ve srovnání s některýma domama v ulici, je náš dům ještě ÚPLNĚ v pohodě. Udělala jsem si malou hitparáda nejkýčovějších vánočních výzdob v městečku. A věřte, bylo to hodně těsné..Nakonec vyhrál přízrak, jehož balkon v prvním patře je skoro kompletně z velké části vyplněn nafouknutým mega Santa Clausem, před domem má svítící stádo srnek a sobů, kteří hýbou hlavičkama, na garáži má severní pól (tuleně, ledního medvěda a iglů), po stěnách domu další nezbytné dekorace a na trávníku ještě ozdobené stromečky. Aby to náhodou nebylo málo "dokonalé", tak si dnes přes svou cihlovou zídku (která předtím vypadala naprosto v pohodě) přehodili plachtu s cihlovým vzorem (asi se jim zdály ty původni cihly málo červené nebo tak) :-D  Zatím mám vyfocenou jen včerejší verzi, na které zvěř nesvití a Santa ušle visí přes balkon (přes den od 9 do 15 je to vypnuté), ale doplním brzo :-D

Poslední listopadový den se konal tradiční vánoční bazar ve školce, který zahrnoval prodej domácího cukroví od místních dobrovolných maminek, vystoupení místní dechové kapely (ale ti teda váleli!! Zvlášt Merry Xmas od skupiny Slade byla hodně cool :-) ) několik tombol (z toho štěstí, které mě tam políbilo, se vzpomatovávám ještě ted - na stole bylo pár desítek očíslovaných cen a člověk si mohl za půl libry vylosovat z krabice číslo a když z těch asi 200 čísel končilo to jeho na 0 nebo 5, tak vyhrál cenu podle toho jaké bylo celkové číslo na lístečku. A na stole ležel například  malý balíček od LUSH, který mě k té tombole přilákal. No a teď mi tady leží na mém stole v pokoji!!!! Mazec. A to jsem si koupila jen jeden lísteček (ostatní z rodiny nevyhráli nic, sorry no! :-P). Na síle pozitivního myšlení asi fakt něco bude!! No a pak tam byl samozřejmě Santa Claus a jeho elfové. Jasně, že za ním děti musely jít...malá nejspíš už tu vánoční anglickou šaškárnu prokoukla, protože se celou dobu u Santy tvářila jako kakabus a ani kvůli pozování na tátovu fotku svůj výraz nezměnila. Chacha.

1. prosince (ano, uznávám, hloupý nápad) jsem se vydala na výlet do Readingu (když sem se hostotce ptala, proč se to vyslovuje REDINK, když se to píše úplně stejně jako čtení, které se ale vyslovuje RÍDINK, tak mi odpověděl: "Protože by to znělo hloupě!!" :-D ). Mno, radši si ani nechci představovat, jak to bude v obchodech vypadat těsně před vánoci, když už toho prvního to bylo na masový atentát. Fuj! Ale město je krásné, doporučuji k vidění. 

Bohužel jsem zmeškala (zapomněla) vánoční Santa běh našim městem, kde se desítky obyvatel převléklo za Santa Clause a na podporu charity běželo "závod" městem. Já už pak viděla z autobusu jen vracející se Santy, jak šli domů. Bylo fakt celkem vtipné vidět Santu Clause řídícího auto, tlačící kočárek, jedoucího na kole apod. :-))

Jo ta předpovídaná krutá zima, která má na Ostrov přijít, se zatím ještě nedostavila, zatím až moc teplo, řekla bych. Momentálně 8 °C.

Na ty všudypřítomné vánoční songy jsem si už vytvořila silnou závislost a když je den neslyším, tak jsem nervozní. Jde to se mnou z kopce :-D Ale ty písničky jsou prostě tak návykové! Nemyslím jen profláklé All I want for christmas nebo Jingle Bells, já ulítávám na:

 A neříkejte, že jste nebyli varováni :-) Po vánocích asi umřu na chronický nedostatek těchto písní...protože už je nebudou hrát několikrát denně v televizi, béééé.

Možná ale umřu už dnes večer...stane se totiž něco, co dřív nebo později prostě muselo přijít. K večeři bude kapusta...!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! S těmi, kterým se nenavalilo už z této věty, se musím bohužel rozloučit, vy asi nepochopíte jakou hrůzu pro mě tato informace znamená, Navíc ji musím uvařit já sama, ještě lepší!!! Stačilo, že jsem byla o hladu už v neděli, kdy hostmáma uvařila katastrofu z podobné kategorie (a já už tehdy myslela, že je to kapusta, protože to bylo hrozné a já se při každém soustu musela úpěnlivě v duchu modlit a později i pod stolem zatínat nehty do kůže (ještě ted mám škrábance), abych se nepoblinkala. Nakonec se ukázalo, že to bylo asi jen dušené zelí s kroupama, ovesnou kaší a jehněčím masem. O to větší šok byl, když jsem včera při rozhovoru na téma dnešní večeře zjistila, že mezi cabbage (byla v neděli) a kale (bude dneska) je vlastně rozdíl..nebo snad není? Prosím angličtináře, aby mi to vysvětlili, dík. Já vždycky myslela, že cabbage je kapusta a večer jsem s hrůzou zjistila, že kale je taky kapusta. To je ten blivajz hoden dvou jmén?? To si dělají srandu, ne?? Jinak ale musím trošku pyšně říct, že moje komunikace se přece jen trochu zlepšuje, už nekoktám tolik :-) Občas dokonce řeknu i delší větu bez záseku. Tadá!!!

A ještě jedna perlička z dnešního rána: děti mají nařízeno, že musí snídat kaši a pak teprve mají nárok na toast. A ta malá opice dělala jako vždy ofrky, ale tentokrát si nenechala kaši kaši nacpat do pusy, tak víte co? Řekla jsem ji, že když tu kaši nechce, tak si ji dám sama. Asi mi nevěřila, každopádně já si pochutnala. Kašička s jahodovou marmeládou a kolečkama banánu růžovou lžičkou Hello Kitty, dobrota, jami jami :-D Ta čuměla! Konečně po dlouhé době nebyly žádné zbytky po snídani :-D A já se po delší době nasnídala (jinak nestíhám). Tak uvidíme, co bude zítra, jestli to výchovně zapůsobilo ;-)

Obrazová příloha 

Tohle ještě taková malá odbočka do Oxfordu - nějaká vyhlášená cukrárna a její skleněná výloha

Tak to je on. Taky si myslím, že nic moc, ale pst, neřékejte jim to :-)

Nebudu sem dávat vše, šetřím vírtuálním místem :-)

Vedle nich jsem se svými nazdobenými dveřmi a vločkama na okně úplný žabař. A jestli vám trpaslíci -tunttut příjdou povědomí: ano, měla jsem je i vloni ve Finsku

Reading

Co asi budou prodávat v červenci??

Taky vás ten název naprosto odrazuje od toho, abyste vkročili do tohoto lokálu? No já z něj měla málem psinku :-)

A tady už hlavní hvězdy mého dnešního vyprávění. Včera dopo + dnes k večeru

A tady kandidát na druhé místo mé exkluzivní hitparády o kýč roku

P.S. Večeři jsem přežila!!! :-D Překvapivě to chutnalo skoro jak špenát...ale tak, vařila jsem to já, žejo 8-) A jako odškodnění za psychickou ujmu jsem si přivlastnila z ledničky jeden kelímek dětského čokoládového krému :-)

Zajímavosti, zvláštnosti, zvrhlosti a tak vůbec...

Po dvou týdnech bych už mohla začít tvrdit, že jsem se tu zabydlela. Takže s čím jsem se tu musela popasovat a co překousávat? Jako žádné drama, to bych se ozvala už dávno :-) Ale pár věcí, které odpovídají nadpisu, jsem přece jen vyšťourala.

Sprcha. Hned při prvním blízkém setkání mě překvapila stěrka na okna, která byla zastrčená za kouhotky sprchy. Vzhledem k tomu, že sprcha má skleněné dveře a jedno skleněné okénko, nebylo ono překvapení zas tak nelogické, ale přiznávám, že jsem se s tím setkala poprvé v životě. Hlavně jsem teda docela váhala, jestli po sprchování setřít opravdu jen ty skleněné plochy, nebo i všechny mokré kachličky...Abych pravdu řekla, na toto téma se s hostrodiči ještě nikdy hovor nestočil, takže zatím ponechám téma otevřené, každopádně po pár dnech mě ty kachličky přestaly bavit, takže ted stírám jen to sklo. A o pár dnů později po mém příjezdu jsem četla na fb jedné další anglické au-pairky poznámku právě o tomto zvyku: skleněná sprcha + stěrka na sklo, takže to asi nebude tady v Anglii zase taková ZVLÁŠTNOST.

Co mě ale fakt dostalo, jsou Vánoce a to jak je tady prožívají. Megasvátky roku, samozřejmě! Ve městech a nákupních centrech už ted v listopadu (přesněji už od asi 20.11) stojí ozdobené vánoční stromečky a jiné dekorace. Ještě jsem tu neviděla nevánoční výlohu. Ve všech obchodech ted najdete vánoční zboží. Svetry se sobama nebo Santovou hlavou, přezůvky se sněhovýma vločkama, vánoční knížky, vánoční kosmetika , všechno, co si jen lze představit, má teď speciální vánoční edici :-)) V televizi (na satelitu) je asi 5 VÁNOČNÍCH kanálů, které celý den dávají vánoční filmy. Na hudebních kanálech zas běží žebříčky vánočních písniček. Jo a v těch zminovaných nákupních centrech (alespon těch větších) se chystá vánoční domeček pro Santu, někde staví i kluziště (uvnitř nákupáku!!!). Já teda jsem se na tu vánoční atmosféru těšila a hlavně jsem se těšila, že po loňské pauze budu opět slavit vánoce doma s rodinou, ale mám trošku obavu, že po tom všem TADY přijedu domů na Vánoce maximálně znechucená. Ale uvidíme. Ale zatím mě to baví. A když tak jdu vánočním městem, vždycky si dřív nebo později začnu pobrukovat Jingle Bells. A vždycky automaticky právě tuhle. Nevím proč.

Další zajímavost mě potkává každý všední den u školy, kam odvádím starší dítě. Nevím přesně, o jaké povolání se jedná, jestli dotyčná osoba dělá tuhle práci jen jako dobrovolník nebo tak…každopádně každé ráno a odpoledne stojí na silnici před školou člověk ve fosforově žlutém munduru s velkou STOP plácačkou a zastavuje dopravu, aby mohly děti bezpečně přejít :-) Bezva džob.

Ted si budu trošku sypat popel na hlavu, ale není jiné cesty. Do kategorie zvrácenosti patří moje za ta léta hodně domlácená angličtina. Když to vezmu kolem a kolem, tady vlastně poprvé mám povinnost mluvit pořádně anglicky – ve Finsku to byla ze strany Hostrodiny parodie na angličtinu, kdejaký prvňáček  u nás by je dneska strčil do kapsy. To nepíšu, abych se jim posmívala, jen chci zdůvodnit, proč moje anglina tam dostala pořádně na zadek. Musela jsem mluvit pomalu, v jednoduchých větách, žádné extra vychytávky jako hovorová angličtina nebo ustálené fráze, všechno, co jsem chtěla vyjádřit, jsem musela opsat pomoci sloves dělat, moct, být :-)

 Minulá rodina byla česko-anglická, a já tam byla hlavně proto, aby se děti zdokonalovaly v češtině, takže ….víte jak.

Takže teprve tady zažívám vzkříšení mé mrtvé angličtiny. Teda…měla bych zažívat…ale ještě to nenastalo :-( Důsledkem toho všeho výše popsaného je, že mluvím jako tatar…ne že bych všechno zapomněla, ale jak už jsem dlouho plnohodnotně nemluvila…ajaj. První dny jsem se ztrapňovala naprosto „královsky“. Pak jsem jim dokonce o tom všem chtěla říct, že si jako uvědomuju, že mluvím jako osel, ale že to nejsem já, opravdu! Že se nebojím říct, že umím anglicky dobře, ale že mám z nich prostě pořád ještě trému, takže když otevřu pusu, všechny gramaticky dokonalé věty se mi v hlavě zpřehází…:-) Ale já mám takovou trému, že jim to ani říct nemůžu :-D Teprve ted si uvědomuji, jaké nepříjemné dědictví jsem si mimo jiné odnesla do života ze své střední školy – kde mě učitelé pořád nutili do veřejných vystupování, recitačních soutěží, moderování akademií, koncertů apod. Nojo, byla jsem v tom dobrá, ale já to NESNÁŠELA!!! Tréma mi vždycky málem roztrhala srdce!!! Ale věděla jsem, že se ode mě očekává špičkový výkon, který samozřejmě nesmí být trémou poznamenán, takže jsem trému zapouzdřila v sobě…a ona asi teprve teď vylézá na povrch, aby se mohla konečně pořádně projevit :-( Když už tady tak fňukám, dotáhnu to až do konce – Byla jsem takový slaboch, že jsem se těm učitelským nátlakům nedokázala vzepřít (když jsem se o to jednou pokusila, bylo mi oznámeno: „No tak, Martino, nedělej drahoty, nehraj si na primadonu…“ Těžký život umělcův :-D A tak vždy, když jsem radostně (?) přebírala diplom za svůj úspěch, polívala mě zároveň hrůza, že mě to za rok čeká zase..a kdovíco ještě do té doby. Happyend je ovšem ten, že hned jak se za mnou zavřely dveře po maturitě, svatosvatě jsem si přísahala, že už se nikdy do ničeho nenechám nutit.  To je sice prima, ale co teď s tou mou děsivou komunikaci? Aby jste věděli, od tohoto týdne začíná mladší dítě chodit do školy každý den v týdnu, kromě čtvrtka vždy od 9 do 15,30. Doted chodilo jen v úterý a ve středu, a od 9-12 ve čtvrtek. Přitom mělo na plné týdny nastoupit až od ledna. Nemluvím sice plynule, ale nejsem idiot, takže si myslím, že to je kvůli mně a mé debilní angličtině (Na druhou stranu hlavně častá četba Agathy Christie ze mě dělá trochu paranoidní osobu :-D) A tak jsem se s bušícím srdcem přinutila na tohle na férovku zeptat hostmámy (jestli je to moje vina). Myslím, že to byla zbytečná otázka, protože samozřejmě řekla, že ne…A já jí samozřejmě nevěřím.  Okolnosti (a moje paranoia neboli takzvaná předvídavost, mnoho zkušeností a cit pro situaci :-D ) hrají proti ní. 1) otázku si nechala 2x zopakovat (a to jsem ji tentokrát řekla gramaticky správně :-) ) – určitě, aby získala čas na promyšlení výmluvy a 2) ani se nezeptala, proč si to myslím. Na druhou stranu je mi těžce šumák, co si o mně ti lidi myslí. Hostotec si o mně stejně už asi na věky bude myslet, že jsem úplná blbka. Stalo se to takto:  On odjížděl na služební cestu a co se týče destinace, řekl, že jede do (přibližný fonetický přepis) Bélen. Myslela jsem, že je to nějaké anglické město, tak jsem se ho zeptala, jak je to odsud daleko. A on se na mě podíval jak na idiota a říká: "Prostě v Německu. Je to hlavní město Německa." Uuups. Byla jsem z toho trapasu tak v šoku, že jsem ani nebyla schopná mu vysvětlit, že my prostě říkáme Berlíííín, proto jsem mu nerozumněla. Stane se. To bude ještě veselé tady, fakt. Aspoň, že jsem si tu koupila úžasný šampon na vlasy (Rituals), po kterém mám nááádherné vlasy. Protože být blbá, neumět anglicky a ještě navíc mít hnusné vlasy, to už bych asi fakt nezvládla (humor).

Pro zvědavce: noha vypadá slibně. Jakože slibuje, že jednoho dne se fakt zahojí, bližší informace o tomto šťastném dni jsou zatím ve hvězdách. Ale nebolí, nerudne, není jí špatně, tak to víc neřeším. 

Rosničky říkají,  že zima v Anglii bude letos mimořádně krutá. Mno, ještě že mám ten loňský trénink z Finska. -21 tady snad nepadne :-) Zatím je tu teda docela teplo.

 

Jo a tu největší "zvrhlost" jsem si nechala na závěr. Sice se netýká přímo mého pobytu teď a tady, zato se týká mého pobytu č. 1 tedy ve Finsku. Hádejte, kdo si mě zčista jasna přidal na facebooku za přítele?? Ano, panimáma z Finska. Důvod se vysvětlil záhy. Přišla mi totiž zpráva od  ní, ve které kromě pár vět typu: ted jsem pracovala rok v nemocnici a má ségra, které jsi s námi byla na svatbě, porodila dítě, obsahovala ještě tuto rozkošnou větu: může tvoje matka poslat naší babičce škrabku na brambory vyrobenou ve tvé rodné zemi? Tu dřevěnou a kovovou, co jsi měla tady. 

Ti jsou prostě NEUVĚŘITELNÍ!!! Žádné slovo prosím nebo děkuji...Ale ona byla taková už když jsem u nich byla: ona si prostě myslí, že když mají 7 dětí (z toho jedno postižené), tak jim musí každý ve všem vyhovět v čemkoliv. Bože!

Jo a přestávám v Anglii nakupovat...minule mi prodavač vrátil 5librovku, které chyběla asi třetina a okraje vypadaly jako okousané od kozy, dnes jsem pro změnu dostala v nějakém obchodě mexické pesos místo kovové 2librovky (stejná velikost i podobné složení kovů, takže jsem si toho všimla až doma). To mám snad napsané na čele: "Hej, jsem blbá Mařena z Východní Evropy, budu ráda, když se při vracení peněz díky mně zbavíte všech svých problematických mincí a bankovek"?? ! Asi začnu platit kreditkou 8-D Teď jsem zjistila, že 1 peso= 1,5 Kč, oproti 60 Kč za 2 libry, Uáááá! Doufám, že se mi ji podaří někde zbavit.

Obrazová příloha:

Vánoční svetry. Anglické must-have :-D

Kdo se chce pokochat více vzory, račte zde .

Perníčci, vpřed!

 

Nemohla jsem ji tam v tom obchodě nechat :-D

Vánoční stromeček dodám později, momentálně ho nemůžu nahrát do počítače.

Hotovo!

Příběh mojí nohy...

...plním slib a podělím se tentokrát o to, jak a kam až se to vyvinulo s mou nohou. Považovala jsem za nutné popsat nejdřív tu svou novou rodinu, aby byly jasné všechny souvislosti, protože právě i ta rodina hraje v nadcházejícím příběhu ZNAČNOU roli, tak aby byl jasný kontext. 

Nutno říct hned na úvod, že jsem měla neuvěřitelné, NEUVĚŘITELNÉ štěstí, všechno to bylo souhra velmi speciálních a ultra šťastných náhod, myslím, že jsem si vybrala svou porci štěstí na dost dlouhou dobu (mno, snad ne...)...nebo to byla spíš možná zpětná splátka osudu za všechno, co jsem už v životě musela překousnout (to zní líp, radši to budu brát takhle :-)) ).

Já vím, že ještě v ČR jsem se zmiňovala a naznačovala, že počítám s tím, že dříve či později se návštěvě doktora nevyhnu...ale když to najednou začalo být aktuální - a čím dál aktuálnější (čti: rudá a horká oblast na mé noze se zvětšovala doslova z hodiny na hodinu, o tom, co bylo uprostřed toho všeho radši pomlčím, abych nepodráždila slabší žaludky), tak jsem se najednou kousla a pozbyla veškerou odvahu a chuť něco řešit. Veškerá moje aktivita skrz tuto záležitost začala a skončila tím, že jsem si v místní drogerce koupila antibakteriální náplasti se stříbrem a tu hrůzu potírala každé ráno a večer tea tree olejem a přelepila tou náplasti. Nepomáhalo ani jedno z toho. A ještě ve spojitosti s tím, kolik jsem toho každý den musela nachodit (míle do školy, míle ze školy...), není divu, že dost brzo jsem začala celou záležitost vnímat nejen očima, ale hlavně receptorama BOLESTI. Ale mělo to na mě úplně opačný efekt. Místo abych se konečně rozhoupala a šla k doktorovi, tak jsem se prostě ROZHODLA, že mi ta noha odumře, já dostanu otravu krve a umřu (vysvětluju si to tím, že v té době už mi ty toxiny ze ZÁNĚTU v noze začaly putovat až do duše, nebo nevím :-))  Taky to bylo ale tím, že já tak hrozně nerada někoho o něco žádám, někoho s něčím obtěžuju..., je mi to fakt hodně nepříjemné...přecejen jsem ale ve slabé chvilce v úterý večer mámě na skypu prozradila, že mám JISTÉ obavy s tou nohou a ukázala jí corpus delicti na web kameru. Co následovalo, už částečně víte: promluva do duše (=kázání až přikázání), že k doktorovi  fakt musím. A protože maminky mají chtě nechtě vždy pravdu (zvlášť když to jsou zdravotní sestry - i když bývalé), tak jsem učinila to těžké rozhodnutí, že teda jo, že se ještě zabít svou nohou nenechám. Co ovšem ještě nevíte, je to velké dobrodružství, které po tomto rozhodnutí následovalo...a tady je:

Ještě ten večer jsem zašla za host mámou a zeptala se jí, kde je ve městě doktor, že k němu další den chci zajít. Trochu jsem doufala, že se zeptá proč, protože jsem nechtěla být tak vlezlá a hned jí ukazovat svou nohu sama od sebe (přece jen, po 4 dnech jsme se neznali ještě tak dobře, abych ji ukazovala cokoliv dalšího mimo svůj obličej a dlaně :-D). Nezeptala se, škoda. Druhý den jsem opravdu na středisko dorazila a chtěla se zaregistrovat. JENŽE!! Zrada! Jak jsem se už dříve zaregistrovala na své předchozí anglické adrese  do anglické zdravotní pojišťovny, dostala jsem své číslo (řekněme něco jak rodné číslo u nás, každý člověk jakékoliv národnosti má v Anglii právo ho dostat jen jednou, proto jsem nemohla dostat nové) a já trubka ho z nepochopitelných důvodů neměla u sebe, nevzala si ho dokonce ani s sebou do Anglie a DOKONCE to vypadá, že jsem ho snad dokonce vyhodila!!!! (Protože poté, co mě kvůli tomuto problému odmítli u doktora zaregistrovat, jsem to zavolala rodičům, kteří se z práce rozjeli domů a hledali ho všude v mém pokoji tam, kde jsem měla své papíry a památky z Anglie), takže průser. Nenapadlo mě v té chvíli nic, natož nějaké argumentování, že mám velmi závažný zdravotní problém, který vyžaduje co nejrychlejší, prostě jsem rezignovaně odešla. A teď nastává ta kaskáda šťastných náhod. O chvíli později jsem měla domluvenou schůzku s jednou polskou au-pair, se kterou jsme se našly na facebooku, a která pracuje ve steném městečku. Tak jsem si u kafíčka povídaly a já jak jsem se rozmluvila, tak už mi nepřipadalo tak hrůzostrašné a trapné vyprávět někomu něco o mé noze. Takže to byla první osoba, která znala kompletní dosavadní příběh mé nohy (v červenci se objevil červený flíček, který nezmizel, naopak se před pár dny zvětšil skoro na půlku mého látka, natekl, naplnil hnisem, ukrutně bolel...). A já zjistila, že to není zas takový problém to někomu říct (jo, zní to nepochopitelně, ale nikdo neví, jak by se v mé situaci zachoval on,  třeba by se taky bál o tom mluvit). Ona mi mimojiné řekla, že zná už spoustu dalších au-pairek v okolí (i Češky) a že zrovna ve středu budou mít všichni ve městečku sraz. Na který jsme taky přesunuly. No a já měla konečně možnost o tom mluvit i s nějakou jinou českou au-pairkou. Ano, je to sice zvláštní téma na rozhovor na první schůzce, zato to ale hodně prolomí ledy a sblíží, to mi věřte. Měla jsem další kliku, že jsem o tom mluvila zrovna s jednou velmi rozumnou, hodně rozhodnou a impulzivní a možná i trochu (jak sama řekla) hysterickou. Ta mě kromě nohavice přiměla zvednout i náplast, kterou  jsem na noze měla. A teda ten "poklad" pod ní přinutil dokonce i mě, abych už na nic nečekala a spolu s těma dvěma novýma známýma se dopajdala na středisko znova. A tentokrát s plánem neodejít než budu mít sjednanou schůzku s doktorem (tady je totiž takový systém, že se musí vždy člověk k doktorovi objednat předem, nevím, jak to funguje na pohotovostech...a doufám, že to ani nikdy nezjistím!!! ...každopádně tohle bylo standartní zdravotní středisko). Další štěstí, že jsem se prozřetelně tentokrát neodhlašovala z VZP, takže jsem stále měla (evropskou) kartičku VZP u sebe. A i když měla paní na recepci nějaké řeči (ani nevím, co přesně, já už se pomalu dostávala do jiného stavu vědomí :-P, ale ta druhá Češka to za mě všechno v podstatě vyřešila sama. Díky!), nakonec jsem s termínem schůzky na večer toho dne přece jen odešla. S tím, že musím donést alespon potvrzení od hostrodičů, že na uvedené adrese, kterou jsem uvedla při pokusu o registraci, opravdu bydlím. A dostávám se k poslední části příběhu a k další podstatné porci štěstí: host otec byl zrovna ten den v režimu : práce z domova, tzn. že byl celý den ve své pracovně doma. Já měla termín na 17 hodin a to obvykle ještě rodiče doma nejsou. Takhle jsem v 16 přivedla děti ze školy a se srdcem až v kalhotách jsem se připlížila ke dveřím pracovny. Sice jsem slyšela, že host otec zrovna s někým telefonuje, ale věděla jsem, že prostě už mu to fakt říct musím, a že když ne teď, tak už nikdy. Tak jsem s uškrcenou duší nejistě zaklepala na dveře, omluvila jsem se a řekla, že to jsem já...on otevřel dveře a já řekla, že s ním musím mluvit, že jsem v průšvihu. A že mám v 5 být u doktora. Asi jsem vypadala naprosto zbědovaně, protože  hned řekl naprosto fantastickou větu (mimochodem nejlepší, co jsem kdy od chlapa slyšela): "Nedělej si starosti, o všechno se postarám". A řekl to naprosto věcně a naprosto důvěryhodně (nebo jak to říct), že jsem v té chvíli naprosto vymazala ze své hlavy jakoukoliv paniku (a že byla!!), že doktorovi nebudu rozumět, nebudu mu umět nic říct, a nebo že se případně v ordinaci rovnou rozbrečím nebo pozvracím (staré zvyky nerezaví :o)))...a to už jste slyšeli, jak jsem se jednou v hodině angličtiny na gymplu před tabulí hned po první větě  zhroutila a utekla ze třídy? :-D Takže tak jako). Chápete? Neřekl žádnou pí.... typu: to bude o.k., nebo ježiši fuj, co to máš na té noze? Proč jsi s tím nešla někam už dřív? Nebo: to nejde, mám práci. Prostě řekl to nejlepší, co jsem potřebovala slyšet. Hostmáma ještě nebyla doma, tak jsme naložili děti do auta a jeli jsme k doktorovi. Na recepci všechno vyřídil za mě, potvrdil tu adresu, a počkal na mě v čekárně. Jak to probíhá v Anglii u doktora? (konkrétně v tomto městě, ale myslím, že je to klasika). V centrální čekárně je digitální tabule, na které se vždy objeví jméno pacienta a dveře, kam má jít a jméno doktora. Vyšetřovna pak vypadá spíš jako kancelář než jako ordinace, ale budiž, no. Doktoři obvykle nemají bílé pláště. Ale k věci: svou největší dosavadní maturitu z angličtiny (co maturitu, řekla bych, že to byly rovnou státnice!) jsem zvládla překvapivě skvěle! Všemu jsem rozumněla a všechno uměla vyjádřit nebo se zeptat a ještě jsem stihla být vtipná :-D To když mi doktorka ručně ...no, abych nebyla moc nechutná..."vyprázdnila" ránu - alespoň k nečemu má váhavost byla, protože tím, že se mi ta noha už sama otevřela, už nebylo potřeba do ní řezat chirurgicky- a poslala mě do sousedních dveří, kde už to vypadalo víc jako ošetřovna, byly tam regály se zdr. materiálem, a tam  zdravotní sestra (tady jsou ovšem kompetentnější a taky musí víc studovat) její práci dokončovala a řekla mi: " kdyby to moc bolelo, tak řekněte". A já jí na to řekla: "bez problémů, jsem statečná dívka". Co taky říct jiného, jasně, že to bolelo jak svině, ale přijímala jsem to jako malý trestík za své ignorantství. Pak sterilní krytí a předpis na antibiotika. Abych mohla uspokojit i své zvědavější čtenáře, tak jsem se ještě zeptala, z čeho myslí, že se to stalo. A teď se normálně něčeho podržte, nebo alespoň držte svou spodní čelist, mohla by vám upadnout: příčinou byl prý téměř jistě ZAROSTLÝ CHLOUPEK. Ty vole!!!! Ale jo, neťukejte si na čelo, já po delší úvaze došla k závěru, že je to fakt možné. Když se mi v červenci ta skvrnka objevila, opravdu jsem před tím uskutečnila voskování. A přestože mám zvrhlou zálibu ve vyrýpávání zarostlých chloupků, tak u tohohle se to asi nějak zvrhlo (možná jsem špatně vydezinfikovala jehlu, kdoví). Asi se to prostě mělo tak stát, no. Pak jsme šli do lékárny, kde to taky funguje kapku jinak. Dáte jim předpis a zaplatíte (lékařská péče je zdarma - krom teda zubaře, ale léky se platí plně. Ale 8 liber je podle mě hezká cena, čekala jsem víc. A představte si!! Host otec mě ty MOJE léky nenechal zaplatit. Zaplatil je za mě. Ach! Mno, co dodat. Bože, tohle je tak úžasná rodina!!! Jsem si naprosto jistá, jak by to vypadalo v té finské rodině ve Finsku. Nejpravděpodobněji by mě nechali umřít nebo jít k doktorovi pěšky (hodina cesty) a kdybych to náhodou přežila, tak by mi to ještě zkrouhli z platu, protože přece jsem nemohla podávat 100% výkon!) a pak musíte chvíli čekat, a nakonec vám donesou papírový sáček s krabičkou léků, co vám předepsali. Na krabičce je samolepka s dávkováním, takže lékárnice vám tam už nic nepíše. 

Celou cestu jsem hostotcovi na střídačku děkovala a omlouvala se, že jsem ho musela tak obtěžovat...prostě jsem se cítila úplně nejvíc trapně. A on? On mi řekl, že to je přece život. A že by se spíš měli cítit provinile oni, když mě s tou nohou nechali chodit takovou štreku s dětma!! 

Malý osobní dovětek k tomu ošetření. Ne že bych byla nějak nespokojená, ale jen takové menší postřehy, co mi přišly nepatrně zvláštní oproti tomu, co bych očekávala. Doktorka se nezeptala, jestli to bolí (ano, bylo to dost pravděpodobné, ale přesto...nevidím důvod se nezeptat). Nezeptala se, jestli jsem na to něco používala  sama. (Což mohlo koneckonců ten stav ještě zhoršit). Nezeptala se, jestli beru nějaké své léky (vždyt by mohly působit proti těm antibiotikům!), jen, jestli jsem alergická na penicilín. A nedostala jsem ani nějakou zprávu o ošetření. Zajímavá byla i kontrola, na kterou mě pozvala na pátek. Očekávala jsem, že půjdu ke stejné osobě, která mě viděla ve středu. Nebo alespoň, že budou údaje o ošetření v centrálním počítači. Ale ne...přišla jsem do "kanceláře" a tam nějaký chlap (který mimochodem byl nějaký přehnaně aktivní - nejdřív mi šel naproti, když jsem šla do jeho ordinace, a ptal se mě, jestli jsem : "paní Maina" (nebo tak nějak to komolil), pak se mě zeptal, proč jsem za ním přišla (   WTF? To by snad měl vědět on, ne? A kromě toho, že se zeptal, co mi s tím ve středu dělali, a jestli jsem dostala na to nějaké léky, tak ze mě vymámil i to, jaké beru léky mimoto (což mi bylo dost nepříjemné, zrovna takovému slizounovi se svěřovat). Abych mu ale nekřivdila, zvedl mi náladu s tím mým ztraceným číslem u pojištovny. Řekl mi, že stačí předat kontakt na toho mého minulého doktora sestřičkám na recepci a že oni ho sem pošlou, že to sice bude pár dnů trvat, ale že to jde (což mi na recepci nebyli schopni říct...pořád mleli jen to, že si prostě musím na to číslo vzpomenout, jinak mám smůlu). Já mu naopak řekla, že jsem předpokládala, že půjdu na kontrolu k té stejné osobě, která mě viděla ve středu - konceckonců ona si mě pozvala, žejo? :-D No a teprve potom ho napadlo se podívat do počítače (!) a vyhledat mou lékařku. A s omluvou, že došlo k nějakému nedorozumění, mě teprve poslali k té správné osobě :-D Ta řekla, že je naštěstí vše na správné cestě a že se rána hojí. Vyfasovala jsem několik sterilních náplasti k výměně krytí každé tři dny a že když se to ani pak samo nezahojí, že mám přijít znova (ještě pořád jsem měla až ke kotníku červený kruh). No a to je DOUFEJME všichni společně konec příběhu mé nohy. Antibiotika beru do středy (myslím, že zabírají dobře...minimálně mou střevní a jinou mikrofloru už stihly vybít dokonale :-/ ) a noha snad taky přichází do fáze zacelování všeho, co zacelit jde - čehož důkazem by mohlo být nesnesitelné svědění (ještě že je tam ta velmi silná náplast, která nejde lehce odlepit, jinak už jsem udrbaná k smrti. Doufám, že to není naopak reakce na tu náplast...Mno, nechám to osudu. Všechno je tak, jak má být :-) 

Mír s vámi všemi

Že by v Anglii měli chřipku v kapsli? :-D

Takže...

nepíšu tak pozdě, protože bych vás chtěla nějak napínat nebo se dělat zajímavou. Až dočtete článek, tak vám pravý důvod bude jasný :-) Ani nevím, čím začít, je toho MOOOC.

Než se chronologicky dostanu k příběhu mé nohy, jen stručně předestřu : zůstala mi :-D

Jsem předurčena k výjimečným zážitkům, už jsem to pochopila. Tahle rodina je vskutku...neuvěřitelná! Ale...neuvěřitelně úžasná!!! Dobré skutky se asi opravdu vrací. Začínám chápat smysl svého utrpení ve Finsku..bez něj bych nemohla být tak unešená ze štěstí, které mě teď potkalo (hlavní štěstí začalo ve chvíli, kdy jsem se rozhodla dát Finům znovu šanci dokázat, že jsou mezi nimi i normální kousky..). Jsem ve finsko (máma)-anglické (táta) rodině se dvěma dětma a se dvěma psy a s pro mě normálníma názorama na výchovu a život asi 50km od Londýna. Z mého pokoje (který důvěrně  nazývejme spíše komnata) jsem ještě hned v noci, co jsem přijela, málem omdlela. Dobře, už jsem se tu setkala i s au-pair, která má pro sebe vlastní "domek" (2+1) nad garáží, ale já nejsem tak náročná :-) Naproti obrovské postele je (plně funkční) televize, dvd přehrávač a ještě nějaká krabička od Apple, ve které je několik desítek filmů k přehrávání. Lampička u postele je dotyková. Z obrovského okna je božský výhled na okolí (bydlíme na kopci, takže je co vidět). Nad postelí mi visí velký obraz oblázků, které mi živě připomínají dno např. Atlantského oceánu, kde jsem byla na dovolené. Je tu i šatní skříň a stůl (s osvětleným zrcadlem Revlon). A co je asi nejdůležitější ze všeho...topí se tu! To je takový národní zvyk Britů otužovat se netopením, víte? :-) Ne, pravda je, že elekřina nebo plyn jsou tu drahé a snad každá druhá au-pair, se kterou jsem mluvila, si stěžovala na zimu v baráku....nebo přinejmenším v jejím pokoji :-D Pravda, adresa není úplně ideální, je to na samém okraji (takřka poslední barák) rozplizlého maloměsta, jehož centrum (obchody, kostel, řeka, kafé - to hlavně, miluju Costu!!! Starbucks je tu taky, ale na Costu nemá ani zdaleka) je od domu asi 5km...pravda, hostmáma mi poradila zkratku lesem, takže je to pěšky tak za 45 minut, jupí :-) a škola, do které chodím se starším každý den, je skoro míli daleko (půl hodiny cesty jejich tempem) a školka pro mladší je ještě dalších 10 minut. No, alespoň dělám něco pro zdraví. I když teď to pro mou nohu není úplně ideální... Taky mám o dost nabitější program a to jak v pozitivním tak negativním slova smyslu. Začínám v 7 ráno a končím zhruba taky v 7. I když obsahově mám jen děti, kuchyň a částečně psy. Ráno udělám snídani, nachystám děti k odchodu, odvedu podle dne do institucí, odpoledne (nebo dřív) vyzvednu, uvařím večeři, uklidím po večeři a nachystám dětem oběd na další den do školy/školky. Během toho všeho pustím psy 3x na zahradu vyvenčit. Takže vůbec se po mně nechce úklid (kromě dětského pokoje), ale já to stejně trochu dělám, protože sedět se založenýma rukama, když jsou drobci ve školních zařízeních, neumím. :-) Děti....jsou děti, ale můžu odpřísáhnout, že mě ještě za celý týden ani jednou nevytočily a neměla jsem je ani jednou chuť zabít. Ani jedno není hysterické, zhýčkané, protivné a přejezené Šalamounovým ...víte čím. Jo, občas musím zvýšit hlas, nebo opakovat požadavek. Ale nic infarktového. (O.k., třeba bych říkala něco jiného, kdyby to byla moje první host rodinka). A snad nejlepší je, jak se ke mně chovají hostrodiče. Nejsem služka ani otrok. Jsem prostě návštěva, které pro ně dělá i něco užitečného a je za to finančně honorována :-) Stěžovala jsem si, že mě minulá rodinka nikam nebrala? Ha! Tihle mě hned včera vzali na koncert světoznámého umělce Ludovico Einaudiho (z Itálie), který s orchestrem předvedl takovou show, že tomu ještě ted nevěřím. Pro představu to místy znělo jako Apocalyptica...pro ještě lepší představu jsem na youtube jednu ze skladeb našla:

Jo, mimochodem, bylo to v Oxfordu. Kdyby mi před pár lety někdo řekl, že půjdu na koncert italského skladatele do dechberoucího divadla v Oxfordu (kapacita 1800 lidí!!!) a takhle shůry to budu pozorovat..navíc ještě zadarmo...s úplně cizími lidmi, u kterých budu bydlet, a jejich rodinou a známými,  se kterými mě ten večer seznámí...mazec jako!!! Když celé divadlo aplaudovalo a umělec řekl: "Thank you to Oxford", tak to byl hodně silný zážitek. Dnes jsme jeli do Oxfordu opět na výlet za mamkou host otce. Jen já, hostotec a malá. Ta anglická lejdy si se mnou celou cestu povídala, dělala mi soukromého průvodce po městě a říkala, kde co je...a po obědě v restauraci (! První proběhla už v neděli, kdy mě rodinka vzala do městečka na "přivítanou") mě dokonce objala a dala pusu!! Není to všechno jenom sen? Opravdu se tady ke mně ti lidé tak bezvadně chovají? Mno, nohu proberu až příště, protože už to tady smolím 4 hodiny (pořád nemůžu najít ta správná slova pro ten rájský ostrov, na kterém jsem se ocitla) a já jsem fakt  mrtvá, z toho koncertu jsem se včera v noci vrátili až skoro o půlnoci, a navíc zítra ráno s nima jedu opět na výlet. Do nějakého nákupního centra u Londýna, které je prý největší v celé Západní Evropě..já to říkala hned na úvod: už tu ani nemám čas psát...:-)