Den 20-29

Zase se událo plno novinek a premiér v mém životě, snad si na všechno ještě správně vzpomenu.
Velkolepý víkend:
-kterému předcházel velkolepý úklid :-)) Fakt se mé srdíčko zatetelilo blahem, protože takovou změnu interiéru jsem si přála vidět už od prvního dne, co jsem tady. Bohužel jsem tu změnu prováděla výlučně já, ti malí líní haranti, přestože to měli od mamky přikázané, předstírali celkem úspěšně naprostou absenci dešifrovacích schopností pro anglickou větu "začni uklízet". Když přišel z práce otec, zastavil se, podíval se, jak marně tlačím děti do úklidu a zmizel v ložnici :-) Taky řešení, no. Tak jsem se nechala inspirovat a prostě jsem taky odešla - do svého pokoje. Po několika dalších hodinách se neochotně rozhoupali a opravdu něco uklidili. Večer přijelo asi 6 lidí, aby u nás přespali, a druhý den se i s kouskem hostitelské rodiny vydali na svatbu. A mě zůstalo na krku 5 dětí, naštěstí přišla posila v podobě jedné finské studentky, takže děcka si měla alespoň s kým povídat. Mimochodem o několik dnů dříve mi rodiče oznámili, že ke konci října letí na týden na Kanáry. Místo místa v kufru mi nabídli, že přes týden by do rodiny mohla docházet právě tato studentka a na víkend přijede teta. Boží :o) Jsem zvědavá, jestli ten kanárský týden přežiju já nebo děti :-))
Každopádně, víkend pokračoval a v neděli přišel ten největší okamžik - velká návštěva babičky a skoro všech sester matky (má jich devět) s jejich partnery a děckama...tě pic. U nás doma nebylo nikdy víc než 8 lidi pohromadě a tady se nahrnulo do baráku asi třikrát víc lidí, než kolik je jich tady večer u rodinné večeře, pomoooc! Krom toho mi matka naznačila, že by bylo vhodné, abych se jich nestranila a chovala se jako rodinný člen...což bylo fakt vtipné, když se mezi nimi našli asi jen 2 lidé, co uměli anglicky aktivně. Na druhou stranu ale Mamka uvařila sváteční losí polévku a dala na stůl látkový ubrus (Óóóó) a den předtím donesla sousedka megaobří dort se vzácnými žlutými morušemi, mňam - konečně něco sladkého, co jsem nemusela konzumovat po taji v ústraní :-)) Ovšem bylo pro mě fakt utrpení přežít v jejich společnosti celé odpoledne, a když se naskytla příležitost, hned jsem se po anglicku vytratila do svého pokoje a předstírala neexistenci. Tváří v tvář takovému kvantu lidí jsem došla k závěru, že jsem asi introvert nebo co :-)
Jednoho dopoledne ke mně přistoupila Matka a začala: "My tě máme všichni hrozně rádi a jsme šťastní, že tu s námi jsi a všechno děláš tak dobře (aha, a teď určitě řekne ALE...nezklamala: "ale Otec a já jsme smutní, že tak málo mluvíš s dětmi a s Otcem." Můj argument, že mi nikdo z nich nerozumí, přešla mávnutím ruky, stejně jako to, že nemá cenu mluvit na někoho, kdo sedí u playstationu a paří nějakou hru, a pokračovala, že jí vadí, že po večery trávím ve svém pokoji místo venku s dětmi (proboha, taky občas potřebuji od těch parchantů klid), takže od teď mám ještě méně času na počítač a na vše, jsem zvědavá, jestli budu psát častěji než jednou za měsíc :-) No a tak jsem se teda začala snažit na ně mluvit o 106...myslela jsem to s nima dobře a chtěla je ušetřit spousta trapných situací, kdy na mě hledí s vystrašeným výrazem a otazníky v očích, ale holt v této rodině nosí kalhoty máma, takže musím poslouchat :-) Nezaznamenala jsem žádnou změnu v jejich slovní zásobě od mého příjezdu, oni prostě ani nemají snahu se dorozumět, prostě řeknou, že nerozumí a odejdou. Abych pravdu řekla, dost mi lichotí, že osobou, která v těchto situacích nerozumí a rudne a neví, co říct, nejsem já (je to fajn změna, když to srovnám s gymplem :-) ).
Abych si napravila reputaci, ještě ten den jsem večer vylezla s dětma před dům a hráli jsme nějaké hry (byl to nejspíš poslední den v roce, kdy bylo fakt hezké počasí, takže jsem toho musela využít, že!), slepá bába, nějaká hodně divná "vybika" a pak fakt nevím, co to bylo, ale prohrála jsem  a musela jsem jim zazpívat písničku :-) Tak jsem se vytasila s travičkou zelenou :-))
Večer jsem si vzpomněla, že bych měla ráda teplou vodu ve sprše, tak jsem se dle instrukcí statečně otázala, zda můžu zatopit v kotelně (elektřina v domě sice je, ale teplá voda je jedině, když se přiloží v kotelně), ale ouha, nebylo tam žádné dřevo, tak jsem v 9 večer vyrazila s kolečkem pro dříví, abych ho mohla následně zpopelnit v kotli a umýt své upracované tělo v přívalu teplé vody....ááááá. Řeknu vám, kdo nikdy nezažil ten pocit, kdy si může umýt vlasy díky svému VLASTNÍMU přičinění, ten přichází fakt o hodně :-) Shodou okolností jsem ten den rozdělávala oheň a zatápěla už podruhé - odpoledne to bylo v domácím krbu, ve kterém Máma večer pekla buchty.(Vida, ten mega puchýř, který jsem si udělala o rozžhavené madlo dvířek krbu už mi naštěstí mizí, jupííí :-) )

O den později nastal v mém životě významný zlom - nechala jsem se přemluvit ke sbírání hub, 1) což jsem nikdy nedělala, 2) houby nesnáším, ale nakonec jsem si to fakt užila. Když jsem si finský název těchto hub zadala do překladače, fakt jsem se nasmála...český překlad totiž zněl "nejvyšší struna u houslí" :-D Pak jsme je večer čistili, POVÍDALI si a já poprvé pozřela houby a nevyplivla je :-)
O další den později nastal ráj....protože jsem se probudila do úplně prázdného bytu :-) Drobotina odjela i s mámou kamsi ke známým, větší byli ve škole a já mohla konečně....uklidit v tom jejich "prasečím chlívku" ! A vzala jsem to z gruntu, nikdo mě nemohl zastavit, když jsme svinčík likvidovala s odhodláním větším než Terminátor, oblečení letělo ze země do pračky, roztrhané papíry do koše (teda do truhly, která skrývá dřevo a další podpal na domácí krb), hračky všechny na jednu hromadu...nebyla jsem si jistá, jestli jsem se nepřenesla nějakou magickou silou do jiného domu, když jsem skončila. Ano, byla jsem náležitě hrdá. Z té radosti jsem uvařila i bramborový guláš, který Otci moc chutnal (nepředpokládám, že by řekl, že je hnusný, když jsem mu předtím líčila, že je to jedno z typických českých jídel a moje velmi oblíbené....až následující den se mi protočily panenky, když jsem do hrnce se zbylým gulášem strčila naběračku a zjistila, že celé dno je kompletně černé (asi připálená cibulka, ehm :-))) ) Tak proto měl takovou zvláštní příchuť...a já myslela, že je to tím rozdílným kořením :-))

Večer jsem opět objevovala věci nové a neznámé - tentokrát nordic walking, jo, to jsou ty srandovní hůlčičky, které nejdřív na svých túrách nosili otylí Němci a postupně se to jako epidemie dostalo i mezi běžné lidi :-) a teď se z toho stává hit, o kterém se nás snaží osvěta přesvědčit, že kdo nemá hůlky, nemusí turistikovat vůbec, protože je to bez hůlek zbytečné :-) No, první metry byly hrozné, nevěděla jsem, jestli ty hůlky zabodávat před sebe nebo je vláčet za sebou, pletly se mi pod nohy, cítila jsem se jako pavouk, kterému najednou narostl pátý pár nohou a on neví, co s nima :-)) Podle mě mi teda rozhodně chůzi neulehčovaly, spíš naopak, a navíc mě pak dost bolely ruce, ale šlo to po chvíli už tak nějak automaticky a docela jsem si to užila. I když ke konci už dost hustě pršelo - typické počasí dnešních dnů tady.
Po 2km rychlo procházce s Otcem, jsme zašli do místní tělocvičny pro kluky, kteří tam měli floorball trénink. Po skončení zápasu se okamžitě všichni dospělí (včetně mě- nepřijela jsem do Finska stát a čumět, žejo :o) ) disciplinovaně vrhli na plac a začali rozmontovávat a skládat mantinely, které byly improvizovaně jen kvůli floorballu nataženy po celé tělocvičně. Tohle já na nich přesně tak miluji - tu disciplínovanost a nasazení, se kterým všechno dělají -o.k. asi se to netýká úklidu domácnosti, ale věřím, že existují i normální rodiny....hned o den později jsem se o tom mohla přesvědčit..Otec byl v lese na lovu losů se skupinou dalších lidí (ale pouze muži) a já byla sama doma se dvěma kluky, jeli jsme do vesnice (8 km), kde jsme navštívili rodinu jejich známých...a tam!!!! Ještě teď tomu nemůžu uvěřit - mi jejich mamka ukázala a následně položila do rukou 4 denní dítě!!!! Hej!! Já byla úplně fascinovaná. Ještě nikdy jsem v náruči nedržela tak malé dítě! Zprvu jsem si myslela, že je nedonošené, protože bylo neuvěřitelně malé (fakt nevěřím těm 3 kilům, jak říkali), ale nemůžu srovnávat podle sebe, já jsem na svých prvních fotkách neuvěřitelně macatá, taky jsem se ale narodila o kilo těžší. No to bylo jak oživlá panenka! Následovalo další překvapení - postupně začali přicházet jejich další a další děti - bylo jich 11, a přitom tak skvěle uklizený dům :-)) možná proto, že z celkového počtu dětí jsou jen 2 kluci, zbytek holky :-) Donesli hru Alias, kde byli kartičky s obrázky a hráč měl vždy ostatním vysvětlovat, co na obrázku je a ostatní hádali. Vzhledem k tomu, že jen 1 z těch dětí umělo doopravdy anglicky obstojně a hrálo se právě v angličtině (kvůli mně, že ano), tak to bylo dost vtipné. Pak jsme si šli hrát ven a ...takhle to dopadlo :-D

Na tom jezdily 5leté děti...a já měla celou dobu hrozný výtlem, se divím, že jsem z toho -máma by řekla prckoletu :-)) neptejte se- nesletěla na prvním metru

Celkově se chodí na návštěvy fakt hodně a já už se naučila docela obstojně předstírat, že se vůbec necítím trapně z toho ticha u stolu, jak se na mě všichni koukají a neví, co by řekli (protože neumí anglicky...já vážně nevím, kde je ta příručkovská "drtivá většina Finů mluví anglicky").
Ještě jsem se zapomněla podělit o jeden zážitek z minulé neděla - rodina mě vzala do kostela na pravidelné kázání - jedním slovem děs. Druhým slovem běs. Poslouchat 45 minut čtení z Bible ve finštině, když jediné slovo, kterému rozumíte, je Jeezus...bez komentáře! :-) Zajímavá však byla atmosféra v kostele...spousta malých dětí, z nichž ne každé vydrželo tak dlouho na místě, prostě běhaly  mezi lavicemi, hrály si s ostatními dětmi a nikoho to nepohoršovalo...to naše roční bejby samozřejmě začalo v půlce řvát...a zase žádné negativní reakce okolí, žádné pohoršené pohledy, podrážděné pomlaskávání nebo výhrušné "pssst". Nic takového. Tady jsou děti prostě brány jinak než v ČR, dovolím si tvrdit. Matky kojí nevzrušeně na veřejnosti, děti mají velkou svobodu projevu a pokud tím neporušují svobodu někoho jiného, nikdo je za to nepokárá. Děti na prvním místě. Asi tady chápou, že děti jsou budoucnost národa a ne jen zlobivé bytosti, se kterými je plno starostí, ale musí se to nějak přetrpět... :-)
Každopádně doufám, že zítřejší návštěva kostela už se mě týkat nebude a nikdy příště už taky ne :-)
Zdařbůh >:-)