Je tam ještě někdo?

Nemohla jsem napsat příběh bez hepijendu, to já prostě nedělám, i ty nejšílenější finské storky jsem viditelně (nebo neviditelně) pumpovala nadějí nebo aspon vizí : "nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř"...tentokrát nebylo dlouho co pozitivního napsat, ALE to se už naštěstí změnilo a já ten hepijend konečně můžu zapracovat do děje.  :-)
(Jasně, že jsem se tady na to také mohla nakrásně vykašlat a prostě to tu zavřít, ale...to já tak hrozně nerada u bloggerek, které dlouhodobě sleduji, a když se na ně po nějaké době chci podívát se zvědavostí sobě vlastní, najdu jen zamčený blog, přístup odepřen...takže jsem si řekla NE, tohle přece nikomu udělat nemůžu. A pak...lidstvo potřebuje vědět, že i ta největší smůla jednou prostě skončí a já jsem toho brilantní důkaz.
Díky mým deseti pohovorům v tomto roce, z nichž až ty dva poslední měly kýženou kladnou odpověď (versus asi sto poslaných životopisů a motiváků) bych snad rovnou mohla vydat encyklopedii největších chyb a trapasů u pohovorů, aneb jak najít práci i když nikde nemáte známé nebo se s nikým nevyspíte a v mezidobí se nezbláznit beznadějí a budižkničemností.

A protože bych sama tyto informace VELICE ocenila na začátku mé klikaté cesty za pracovní smlouvou, leč nikde jsem v takovéto podobě nenašla (logicky, žádného dvojníka, který by odžil můj život krůček přede mnou, nevlastním), hodím je do placu, ať mají šanci poučit a pobavit širší publikum.

Nejprve jsem samozřejmě hledala práci v oborech, co jsem vystudovala. Myslela jsem si, že dva vystudované obory (z nichž jeden velice rozvětvený a obecný) mě staví do velmi nadějné pozice (jakože nejsem nijak úzce specializovaná, takže nebudu muset čekat roky, až se konečně objeví TEN inzerát na MOU pozici. Odpovídala jsem na všechny nabídky z mého oboru neřešíc cílovou skupinu klientů. Můj první pohovor se odehrál v neziskovce, která pracuje s Romy. Já jakožto zdravotně - sociální pracovník bych bývala navštěvovala klienty u nich doma a řešila jejich zdravotně - sociální problémy, šířila osvětu (antikoncepce, zdravý životní styl, zdravotní prevence apod.). Dělala jsem si velké naděje. Až do pohovoru. Ten mě totiž nemálo zaskočil: "Tady máte papír s úkoly, sedněte si k tomuto počítači, máte na to 100 minut. " Ne že bych snad nikdy dřív MS Word nebo Excel neviděla...ale v tu chvíli jsem si připadala jako negramotný jeliman. Pochopitelně tam měli úplně jinou verzi MS než se kterou pracuji na svém PC... Zamítnutí mě pak ani moc netrápilo.
Další pohovor byl u mé dobře známe Oblastní charity (pracovala jsem u nich ve službě osobní asistence před mým světobrodružstvím). Tentokrát šlo o vedení v nízkoprahovém klubu pro děti a mládež. Tady asi přichází nejlepší perlička z pohovorů ze strany zaměstnavatele. Výběrovou komisi (bylo to jak u maturity, brrr!)  jsem nejprve ohromila svýma finskýma au-pair historkama (jak jinak, že? :-D), dobrovolnickýma aktivitama i předchozími prac. zkušenostmi. Následně ale ředitel ohromil...či spíše ochromil mě s dotazem, jestli jsem i přes své "nepříslušenství ke katolické církvi!" schopna zaručit, že budu šířit principy svého zaměstnavatele (koho mysleli? Ředitele nebo Boha? :-D :-D ). Moje kladná odpověď (řekněme si to na rovinu...v host rodinách jsem musela taky často hrát divadlo a přetvařovat se) je ale neuspokojila a tak ryli dál...když jsem se tvářila, že vůbec nevím, kam tím míří (věděla jsem to moc dobře), tak to jeden z nich nevydržel a narovinu řekl: "Pan ředitel se ptá na to, jestli by jste byla schopna třeba pubertální dívce, která za Vámi příjde s podezřením, že je asi těhotná, rozmluvit za každou cenu interupci, i kdyby to v té chvíli bylo proti Vašemu vlastnímu přesvědčení. Protože katolická církev neschvaluje interupci za žádných okolností, ani po znásilnění!!"
Dnes už bych se asi zachovala jinak, v té chvíli jsem jim řekla, že JO (a v duchu byla zároveň přesvědčena, že tohle místo teda fakt nevezmu, ani kdyby mě vybrali. Nestalo se však tak. Bylo mi dokonce odepsáno, že být mnou, tak se dotyčný rozhodne raději pro práci s jinou cílovou skupinou!! Pi*us! To byla nejspíš reakce na to, když jsem jim přednesla svou vizi práce v nízkoprahovém zařízení, kde bych jako jeden ze zájmových kroužků zavedla "diskuzní kroužek", kde by se zájemci učili diskutovat, naslouchat a hlavně tolerovat a chápat názory druhých- na dotaz, jestli jsem schopná diskuzi moderovat a ukázňovat jejich nevhodné názory a vysvětlovat, co si "mají myslet" jsem jim řekla, že diskuze je od toho, aby lidé zformulovali svůj názor a učili se posoudit, jestli je adekvátní a jestli neexistuje na věc i jiný lepší názor. (Vlastně chápu jejich reakci...pro katolickou církev asi není větší hrozby než svobodný otevřený člověk s vlastním názorem :-D :-P ) Tak jistě, vím že moje vize byla víceméně naivní, ale oni mě tak děsně vytočili s tím názorem na interupci, že jsem jim to chtěla taky něčím osladit :-P
I přes mé znechucení jsem na stejné místo do jiného zařízení o dva baráky vedle a na jinou pozici přijela o pár dnů později. Pohovor byl úplně nebe a dudy ve srovnání s tím výše.
Hlavně tam nebyl ten nepříjemný chlap. Jen jedna psycholožka a jedna socka. Móóc jsem si to užil a větřila úspěch. Proto mi odmítavý telefon bodl nůž do zad. Že by zapracoval TEN nepříjemný ředitel  (společný i pro toto zařízení, přestože se jednalo o domov pro seniory s demencí)??! Byla jsem poprvé trochu zklamaná a deprimovaná a tak jsem kývla alespoň na malý ani ne poloviční úvazek v asociaci pomáhající lidem s autismem. Dostala jsem dva malé klienty. Jednoho inteligentního s Aspergerovým syndromem (jednoduše: snížená schopnost očekávaného sociálního chování, nízký sociální cit, vynucování pravidel a přesného průběhu věcí. On například spolužáka, který se nezachoval podle jeho očekávání, pokousal. Paní učitelce zas pohrozil, že za nedodržení slibu na ni zavolá policajty a ona půjde do vězení. Nemyslel to v legraci). Ale tohle bylo ještě úplně v pohodě. Tam jsem jenom "hlídala" a doprovázela ze školy domů. A dělala s ním úkoly a hrála si. A vysvětlovala, proč je hloupost, aby chtěl pana řidiče zastřelit jenom proto, že nám ujel před nosem. A že to není konec světa, že pojede zas další bus. A že i s chybou v harmonogramu dne se dá plnohodnotně žít :-) Že pánovi s berlí se nesmějeme, že je to mrzák, protože on si uvědomuje, že je jiný, ale není potřeba mu to takto netaktně předhazovat :-) Někdy to bylo o hubu, ale pořád 100x lepší než můj další klient, kde kromě autismu byla ještě snížená inteligence, pozornost, vlastně snad všechno včetně informovanosti rodičů. Trávila jsem dvakrát týdně nekonečné dvě hodiny snahou o jakýkoliv pokrok a zoufala si. Bez legrace: musela jsem si sebout vozit nějakou sladkost, abych měla něco pozitivního, na co během té asistence myslet, a těšit se na to. Navíc ostatní asistentky byly z klienta doslova "nadšené", jak je hrozně šikovný a snaživý a že kdyby byl v podnětnějším prostředí, tak je daleko lepší. Pořád jsem si říkala, co sakra dělám špatně. Pak jsem se rozhodla, že bude asi efektivnější, když si to tam  s kostkama, pexesem a stavebnicí užiju alespoň já. A tak jsem si hrála jakoby mi bylo zase 5 a nechávala na klientovi, jestli se ke mně přidá nebo ne. Od té chvíle už jsem aspon nejezdila domů úplně vyhořelá.

Jo a 2 týdny po nástupu do této "prácičky" (15 hodin týdně :-( ) se mi ozvali z pohovoru č. 3 u seniorů. Že mě tenkrát odmítli jen proto, že jim to místo ekonomicky "nevycházelo", ale teď tam ještě skulinu našli a velice by o mě stáli. To nasere, co k tomu dodat. Cítila jsem závazek vůči svým novým klientům, kteří si na všechny nové lidi zvykají velice těžko a nabídku s těžkým srdcem odmítla.

Tu mizérii v mezidobí do dalšího pohovoru jsem vyřešila odvážným rozhodnutím: stala jsem se pokladní v Baumaxu pravidelně rozveselující své okolí neuvěřitelnými historkami, co mi zákazníci provedli...Paradoxě jsem ale víru v lidstvo neztratila. Po asi 10. vysvětlování, že ty šrouby jsou na váhu a musí si je tedy zvážit, a že jednotlivé květináče z multipacku po 6ti se opravdu neprodávají, jsem se stala opravdovým flegmatikem a už mě nemohl rozházet ani jeden velice starý (a evidentně i velice chlípný) důchodce, který mi na účtenku, kterou si nechtěl vzít, namaloval toto:

Prý je to kočka zezadu. No, nechám to na vašem uvážení :-D
Nejvtipnější a nejbizarnější zážitek mi ovšem připravila jedna dáma...
A začalo to tak nevinně...u pokladny se objevila babča o berlích (něco mezi 60 a 100 lety), v závěsu za ní prodavač z oddělení technické zahrady s krabici se strunovou sekackou. Vracím paní penize, ona z peněženky vytahuje kyvadlo a se slovy :"propanička, já se nepodívala, jestli je to pro mě vhodné!" divoce roztočila kyvadlo těsně u krabice se sekačkou a zajasala:"je to dobre, točí se doprava!!" jen díky nesnesitelnemu dusnu a vyčerpání jsem se nesesunula smichy pod kasu, místo toho se podívala na kolegu, absolutně flegmaticky nepřítomného (určite ho uhranula) a zakryla si pěstí pusu. Vsadim se, že tu sekačku si kupovala na odhánění duchů.
Můžu vám říct, že kdo si nikdy nezkusil práci pokladní(ho), ten ví o životě..kulový. Báječná škola života, kam se hrabe Finsko nebo Anglie. Nehledě na to, že jinak bych se asi nikdy nedostala do takového prostředí a nenaučila se vycházet s různorodými lidmi (přiznávám na rovinu: byla jsem v tomto ohledu taky omezená...vychovávána rodinou, okolím, gymplem...že jen člověk s VŠ vzděláním, je pořádný člověk. Ne že bych se s tím výhradně ztotožňovala! Jen mi přišla vždy snaha o co nejvyšší vzdělání (v souladu s inteligencí a finančními a studijními možnostmi studenta) jako jasná věc. Takže mi jedině prospělo ocitávat se pravidelně v kolektivu lidí, co měli třeba jen ZŠ ...ne že by byli tak nenadaní, ale prostě třeba byli těsně před maturitou vyloučeni a zmeškali lhůtu, ve  které si to ještě mohli dodělat. Život je...rozmanitý. Už bych nikdy člověka podle vzdělání nesoudila. A ani ho nelitovala, že má třeba "jen" tu ZŠ. Těch historek z Baumaxu (veselých a ještě veselejších) mám mraky. Spousta milých zákazníků, komplimentů, dýšek, dokonce i jedno kafe zadarmo!!! Fakt! Jeden zákazník, který ani nic nekupoval, mi prostě přišel koupit (sobě taky) kávu z automatu. Pak samozřejmě i těch méně příjemných, arogantních, povýšených nad "blbou prodavačkou" (v duchu jsem se smála z představy, že bych takovým řekla, že jsem Mgr. a co všechno už jsem dokázala) a snažíc se přechytračit a obejít pravidla (slevové akce, " ale já potřebuji jen 2 matičky a nebudu si kvůli tomu kupovat krabičku se 100 kusy", apod.). Ale tohle je článek o mých pohovorech a strastiplné cestě za pracovní smlouvou!
Můj další pohovor (to už jsem začala odpovídat i na inzeráty zcela mimo můj obor. Nejvíc administrativa, recepce apod.) byl v tyflocentru, kde šlo o pozici vedoucího hapateliéru...umělecká tvorba s nevidomými a slabozrakými klienty. Záhy jsem pochopila, že nehledají socku s uměleckými sklony, ale spíš umělkyni se sociálním cítěním. Takže jsem sama z výběrka odstoupila. Zato jsem si však splnila sen a poslala životopis a úchvatný (aspon podle mě) motivák do vydavatelství Albatros na pozici redaktorky. Vlastně mě ani tak nemrzí odmítnutí - pochopte- s blbkou, která neumí ocenit moje literární nadání, bych přece pracovat nemohla :-D (humor).
Horší bylo, že mi začaly chodit odmítnutí z mimooborových pozic ve znění: ...nebyla jste vybrána...přednost vhodnějšímu kandidátovi...přesto si necháme Váše CV, kdybychom zřizovali pozici lépe odpovídající vašemu vzdělání (šlo o asistentku na recepci, WTF??). Takže jsem se do dalších životopisů stala už jen Bc., abych neděsila personalisty svým přílišným vzděláním.

Pak se svět na chvíli přestal otáčet asi...vybrali mě k pohovoru na pozici, o kterou jsem stála nejvíc v celém vesmíru (socka u lidí s psychiatrickým onemocněním). Mám za sebou dobrovolnictví na uzavřeném odd. psychiatrie, příslušné vzdělání, osobní zkušenosti v rodině, prostě jsem ten nejvhodnější kandidát!! Šla jsem tam s tím, že už to místo mám (zkouška nové taktiky podle chytrých personalistů). A...dostala jsem se do 2. kola. Tam jsme byli jen dva!!!! (Nutno říct, že v den 2. kola jsem podstupovala dosti odporné vyšetření v nemocnici, aby mi zjistili příčinu mých 20 let trvajících trávicích potížích brutálně zhoršených tou shit fucking kuchyní v Anglii. Už jste někdy zkoušeli jíst a polykat vleže? Mission Impossible. Navíc nehybně pod velkým ocelovým bubnem se snímačem vaší radioaktivní žluče...No, to byl teda den! Navíc jsem byla ta smolná polovina z pohovoru právě já :-( Nevadí, říkala jsem si. Den před pohovorem mi totiž zavolali z jiné sociální služby na ÚPLNĚ stejnou pozici a zvali mě na pohovor. Říkala jsem si, že jedna z těch dvou životních šancí už přece musí vyjít. A když ta 1. nevyšla, je jasné, která z nich to bude....No, prd. Pohovor byl sice úžasný, já se cestou domů vznášela, ale " "sice jste se nám moc líbila, ale dnes ráno jsme se rozhodli, že vezmeme někoho jiného".
Brečela jsem. Hodně jsem brečela. Ale musela jsem jít na směnu do Baumaxu (autisty jsem přes letní prázdniny vzdala) a usmívat se na lidi a být na ně milá a nechat si od nich nadávat, jaktože nemáme tamto a že v regálu byla jiná cena a proč je obsazená jen 1 pokladna, když je tam fronta až do Rakouska. 
Ty dva neúspěchy (obzvlášť na pozici, kterou jsem chtěla nejvíc v celém vesmíru) pro mě byly jasným znamením osudu, že se mám na sociální oblast už vykašlat a že už mám asi soc. zkušeností dost a je teď čas získat nějaké jiné, posunout se jinam, protože si zasloužím asi lepší místo, plat apod. A že tím nezahazuji své vzdělání, protože psycho-sociální dovednosti se přece hodí při každé práci s lidma, navíc na místě, kde se primárně neočekávají, budou o to víc oceňovány. To mě taky napadlo v Baumaxu a napsala jsem si to na jednu nechtěnou účtenku. Visí mi to nad stolem. Tím jsem se mentálně odprostila od povinnosti pracovat ve vystudovaném oboru, a popustila uzdu svých možností.
A tak jsem se ocitla na pohovoru do jedné nejmenované české pojišťovny :-) Byl to můj 1. skupinový pohovor. Plná PC místnost lidí, mě málem trefilo! Naštěstí jich většinu vyhod...vyprovodili po 2. úkolu (odpovědět klientce na její stížnost ohledně pojistné události a jejího řešení. Podotýkám, že takovýto formální mail jsem psala poprvé v životě. Sice jsem dřív psala třeba vyučujícím na VŠ nebo lékařům, ale na úřady apod. nikdy. Zůstala jsem ale ve výsledné pětici. Pak ale přišel další úkol a ten jsem upřimně podělala. Ale co, chybama se člověk učí. Navíc je to i dost legrační a komise se určitě alespoň zasmála :-)) Šlo o fiktivní telefonát jedné rozzuřené klientky a každá z nás ho měla v oddělené místnosti s telefonem zvládnout. Na mě vyšla fuchtle, co se do mě obula hned po zvednutí telefonu:
"No to je dost, že to někdo zvedl, to je doba!!"
"Omlouvám se, ale volá k nám spousta klientů a já tu mám jen jeden telefon a jedno ucho. Teď už se Vám ale budu maximálně věnovat a..."
"Prosímvás, to mě nezajímá, že tam máte spoustu klienů, já taky pracovala v call centru a za každý nepřijatý hovor jsme byly penalizovány, kdyby to takhle fungovalo všude, tak by to bylo mnohem lepší, klienti by byli spokojenější, ale u vás je to fakt katastrofa."
Už mě začínala děsně štvát, i když jsem věděla, že je to jen nějaká pracovnice pojišťovny a ne opravdová autentická klientka. A vypadlo ze mě toto:
"To je mi opravdu líto. Ale pojďme k Vašemu problému, kvůli kterému voláte. Nebo jste si chtěla jen postěžovat na naše služby? "     :-D Nastalo hrobové ticho a ta fuchtle konečně na dvě vteřiny zklapla a nevěděla, co má říct :-D Ale personalistka to naopak věděla velmi dobře: "Nashledanou, děkuji, že jste přišla" řekla mi po skončení disciplíny. Jako já to beru, neměla jsem to říkat, ale....patřilo jí to, krááávě. A klidně bych to udělala znova, kdybych mohla vrátit čas :-D (JO a ten její problém, který jsme pak řešili, jsem vyřešila...její nepříjemné chování nebylo samotnou pointou hovoru).
Ale už se blíží velké finále.
Stokrát poučena, že všechno zlé je pro něco dobré, jsem o dva dny později odepsala znovu do pojišťovny, tentokrát právě výhradně na pozici telefonistky (né vnucovačka pojištění, ale servis a zákaznická linka: hlášení pojistných událostí, dotazy na vyřizování pojištění apod.). Říkala jsem si, že když jsem na něčem selhala, je právě potřeba, abych se v tom zdokonalila (Ó, jak já jsem na sebe za tento osvícený postoj pyšná!). A tak jsem přišla na pohovor, oslnila je (opět) svýma historkama z Finska, svým milým a příjemným vystupováním :-))), opsala na počítači pár vět, aby si ověřili, že nejsem počítačový negramot...a.... 1. září nastupuji. ALELUJA!!!!!
(Brali nás asi 5, já jediná z nich tam nejsem na doporučení někoho tam již zaměstnaného. (Už jsme se všechny setkaly u personalistky kvůli nástupním formalitám) Takže jsem asi fakt udělala u pohovoru dobrý dojem ;-) 
A to je kone..teda vlastně ZAČÁTEK mé nové životní etapy, která snad bude (i s čerstvě diagnostikovaným dysfunkčním žlučníkem a chronickým zánětem žaludku) stát za to. 
Mějte se krásně, opatrujte se...a mějte úctu k pokladním, není to žádná prdel dělat takovou práci :-)

A jedna užívačka na závěr: organizace a příprava akce Rainbow run v Brně

Běžci přispějí 100kč na nemocné děti a my pak po nich budem metat tyhle barvy.

A bude to děsná prča :-)

Čechystán 6.0.

.....jo, dneska by to možná šlo. Vrátit se z blogových prázdnin a přestat se tvářit, že nejsem.
Ano, stále ještě se v tom všem plácám jak kapr v bahně, ale už se neodrážím tak vysoko, abych nepadala z takové výšky 8-) Mírné poskoky stačí.
Po mírně úsměvné korespondenci takovýchto znění:

"Vážená paní, vážený pane,
mám zájem o nabízenou brigádu vybalování zboží, s podobnou činností již mám zkušenosti a i přes vyšší vzdělání, než které je na pozici potřeba, budu velice ráda, když mi dáte šanci a přijmete mě. Děkuji za přečtení a přeji hezký den. S pozdravem..."


"Vážená paní,

chtěli bychom Vám poděkovat za Váš zájem pracovat pro naši společnost.

Po důkladném posouzení došlých žádostí bychom Vás chtěli informovat, že s
ohledem na požadavky na obsazovanou pozici byli do dalšího kola výběrového
řízení přizváni jiní uchazeči. Naše rozhodnutí vyplývá pouze ze
skutečnosti, že tito uchazeči lépe odpovídali stanoveným kritériím.

Děkujeme za Vaši důvěru a přejeme Vám hodně štěstí v pracovním i osobním
životě.

S přátelským pozdravem..."


....se nicméně nebesa ustrnula a v personální agentuře se zas probudili k životu a začali mi posílat nabídky ke spolupráci. Takže můžu své portfólio dovedností obohatit o finální úklid nové prodejny KIK těsně před otevřením (poprvé v životě jsem umývala výlohy, joooo! :-D ).. Mimochodem brigáda začínala v 8 ráno, tak jsem ani nestihla celou snídani (abych tam náhodou nepřišla pozdě) a ono bylo 8:05 a nikde nikdo, všude zhasnuto...pak 8:20...pak 8:40...
pak

...a v 9 hodin konečně přišli! A prý se na tom včera s ostatníma brigádníkama tak domluvili, takže to všichni věděli...paráda! Aspoň, že šéfová byla takový formát, že mi i přes nechápavé "No a?", když jsem jí řekla, že jsem byla nahlášená na 8. ráno! , napsala do výkazu pracovní dobu skutečně od 8, uf.






O pár dnů později mě čekala další pracovní premiéra. A to rozdávání létáků. Peklo, ale sezení doma na zadku za mě nájem nezaplatí a hlad nezažene. A navíc byl k letáku i sáček bonbonů (moc dobrých) a pro pár šťastných dětí byl i nafukovací balonek (kdo se měl v tom hrozném fičáku promenádovat venku pořád s trsem balonků na špejlích, žejo?!), takže to šlo docela dobře. A jako bonus: nikdo mě za celou dlouhou šichtu neposlal do řitě. Takový kladný výsledek jsem popravdě ani nečekala :) A mocně jsem se vždycky pobavila nad okatou ignorací některých, kteří se snažili tvářit se, že mě vůbec nevidí a že jsou v bublině, ale prostě si nemohli odpustit alespoň jeden pohrdlivý povýšený škleb :-D
No, myslím, že je to docela fajn důvod k zamyšlení pro příště, jestli je opravdu takový velký a zásadní nepřekonatelný problém si ten jeden blbý letáček vzít...ani nevíte, jakou radost mi každý předaný leták udělal....v té kose, vichru a dešti pochodovat 8,5 hodin po městě...naštěstí teda, když začala ta největší psota, tak jsme si mohli zalézt dovnitř, do obchodního centra (kde nás ale pro změnu prudil majitel jednoho obchodu, že prý mu nesmíme stát před JEHO výlohou...).
Největší sousto ovšem je pracovní zkušenost č. 3. Seznamte se s novou pokladní v Baumaxu, tramtadadá :-) A to teda bude kvalitní mazec, to vám řeknu. Jsem zvědavá, jestli tam víc vydělám, než prodělám. Ne, že by to bylo tak složitý, ale stačí, aby se naskládalo za sebou hodně velkých nákupů, do toho ten má slevovou poukázku, támta kupón z letáku, pak nějaká refundace z reklamace, kontrolovat, jestli se slevněné zboží načítá správně, jestli si do těch květináčů neschovali lidi na černo nějaké malé zboží....a už z toho pěkně drnčí blatník. No, jsem  na to zvědavá.
Naštěstí alespoň na druhé frontě to vypadá na mír...u mých klientů s poruchama autistického spektra. Tam jsou alespoň vidět nějaké znatelné posuny k lepšímu a já se mohu bez ostychu dmout pýchou, že už se mnou klient X dokáže bez problémů přestupovat na trolejbus a že už semtam dokonce sám od sebe pozdraví. U klienta Y si posuny tvořím uměle...aneb když to nejde na jeho straně, změním pohled na své straně., žejo. Takže už to beru tak, že asistence jsou přínosem hlavně pro mě...já si tam MŮŽU pár hodin zahrát s báječnýma hračkama a vyblbnout se. To, jestli se ke mně náhodou přidá i klient a dostanu z něj nějakou reakci a dokonce i nějakou spolupráci, už je jen příjemný bonus navíc. :)
   A abych se taky nějako potěšila, změnila jsem "fizúru", jak vidno z fotky výše. Oficiálně se to jmenuje asymetrické mikádo, neoficiálně "máš to nějaký křivý".
A taky jsem se vrhla do mého dlouhodobého kuchařského "snu". Protože nemít v 26 letech upečený ještě ani jeden medovník, to je prostě hanba :)) A tak jsem se do toho vrhla, statečně se stala obětí medovníkového prokletí (alias první zkušenost s medovníkem musí prostě být katastrofální)

...což jinak snad ani nazvat nelze. To není meteorit, ani odloupnutý kus
 měsíčního povrchu, to je jen 1. plát

A neuvěřitelně ho vyšperkovala do této podoby!

A to je pro teď zase vše, přátelé. Nepochybuji, že se blýská na lepší časy, jen nevím, kdy začnou. Zcela vážně zas začínám koketovat s myšlenkou nějakého příjmu v librových bankovkách, jak jinak než coby  au-pair (:-D), otrnulo mi nějak rychle, koukám. Nějak mi ten au-pairský stres chybí...a zároveň se mi už jen z té představy chce zvracet..tak si to v sobě nějak vyřeším..a zařídím se podle toho.

Maucta!

Čechystán 5.0. (5.3.2015)

*napsáno včera, ale zveřejněno až dnes...mé předsevzetí ohledně jednoho dne v týdnu bez internetu chválihodně a bez ohledu na cokoliv stále funguje, a tento týden vyšlo zrovna na včerejšek, takže jsem na internet včera nemohla vlézt.*

Včera ještě nebyl pořádný důvod a vlastně ani chuť a vůle napsat něco smysluplného, dnes je všechno jinak :-)

Změny se sice začaly dít o něco dřív, ale někdy je lepší podívat se na věci s odstupem a nedělat ukvapené závěry.

Z ČR zatím neprchám. I přes můj tajný plán: 10 neúspěšných pohovorů = jednosměrná letenka kamkoliv pryč. Ono jich totiž ještě deset nebylo. Po tom čtvrtém se nade mnou smilovali v asociaci, která pomáhá autistům.

Důvod ke slavení to přesto není. Přestože je to práce v oboru (což si, povězme, není samozřejmost, zvlášť u pomáhajících profesí), která mě de facto i baví a bude to jednou výborná položka do životopisu a studnice skvělých zkušeností…., tak je tu háček, tedy spíš dost velký hák…nemám šanci odpracovat víc, než cca 15 hodin týdně :-( a to pracuji každý všední den (Jó, kdyby byla jedna hodina honorovaná alespoň dvojnásobně, tak si pískám a šoupu nohama, ale takhle, když to není ani 100 na hodinu, tak je to jen na tichý zúčastněný soucit =) ) Rozluštění záhady spočívá v tom, že klienti, které mám, potřebují mou asistenci až po vyučování, takže víc než 3,5 hodiny to prostě nedá a logicky, že tak nemůžu za den stihnout víc než jednoho klienta. A protože je to uprostřed dne, nemám šanci si najít něco dalšího na zkrácený úvazek (jasně, kromě telemarketingu, bordelingu a fet dealingu :-D Pravda, začala jsem zvažovat KFC nebo Mc Donald, abych je tam šla trochu zaprovokovat svým Mgr. titulem (hlavně VŠ studenty, ti pak jistě začnou –  ve vidinách své ponuré beznadějné budoucnosti – houfně páchat sebevraždy skokem do rozpáleného fritovacího oleje nebo prostě jen zvýšenou konzumací Mc „dobrůtek“ :-D

Kvůli tomu jsem ale své blogové informační embargo nerušila. Mám tady čerstvý extra vtipný nášup (který teda lidem z mého oboru asi zas tak moc nepolechtá bránici, ale pobavit by trochu mohl a ty ostatní pak možná rovnou položí na lopatky, z nichž se smíchy týdny nezvednou). Aneb: neberte se tolik vážně, nemá to smysl. Nadhled. Nadhled! Nadhled!!

Situace: Tramvaj č. 2 asi 11:05 SEČ, Brno

Pán (asi 20-30let) nastupuje dovnitř a sedá si ke mně. „Dobrý den, paní“, zdraví mě. Tuším neobvyklý vývoj situace. Tohle určitě „běžný“ cestující nebude. Naštěstí mě nenechal dlouho tápat….

„Můžu se Vás na něco zeptat? Já jedu na psychiatrii…víte, co…nevíte, proč pořád slyším ve své hlavě hudbu?“ (Cítit z něj alkohol, tak ho pošlu do temnoty, nebo nasadím ignore mode, ale neverbální komunikace NAPROSTO odpovídala tomu, co právě řekl, a já jakožto hlava študovaná, pár let dobrovolně na uzavřené psychiatrii pomáhající a navíc už třikrát se pokoušející získat práci socky v neziskovce pro psychotiky, jsem se rozhodla výzvu přijmout – a záhy asi dost mocně připravit pro zbylé pasažéry zážitek dne, o kterém budou ještě svým pravnoučatům vyprávět. Pán totiž mluvil poměrně hlasitě. Už už jsem mu to chtěla začít vysvětlovat – proč slyší tu hudbu v hlavě, ale včas jsem se rozhodla zas tak moc se nerealizovat :-) takže jsem pravila:

„To oni Vám řeknou na té psychiatrii, zeptejte se tam, oni Vám to vysvětlí.“

„Jo, tak dobře, děkuju. Už jste odpaněná?“

„Já myslím, že na tom nezáleží.“ (Fakt jsem nechtěla, aby se rozhovor začal stáčet tímto směrem, přitom mi bylo jasné, že tohle bude ještě na dlouho, protože zastávka jeho nemocnice byla ještě hodně daleko a s mlčením si nevystačím).

„Fakt ne?? Já myslím, že jo.“

„Já myslím, že ne.“

„Aha…A bolelo to?“

Tak jsem souhlasně zahuhňala, ať má radost.

„Máte lupy. A mastné vlasy.“ (A sakra, a já počítala s tím, že mému malému autistickému klientovi to zas tolik vadit nebude, takže jsem ráno trávila důležitějšími věcmi. Jó, nikdy nevíte, kdy budete potřebovat čerstvě umyté vlasy. Poučení pro příště :-D ) .

„Nojo, to se nedá nic dělat.“ (Taky co už, viď?)

„Na tom světě je ale krásně, viďte?“ Po mém přikývnutí, pokračuje:

„Ale hrozný je, že člověk musí umřít. To je strašný. „

„Já bych teda nechtěla žít napořád. To by bylo teprve strašný.“

„No, to asi jo, ale umírání prý hrozně bolí, úplně moc, říkali mi to kamarádi.“

„To já nevím, to jsem ještě nezažila.“

Šahá mi na koleno. Mám prý hezké kalhoty. V té chvíli mu zvoní telefon, takže můžu nabrat dech na další kolo.

Tramvaj nedobrovolně vyslechla tento nadprůměrně hlasitý rozhovor s telefonem:

„Jó, jsem v Brně…fákt, přísahám. Jo, z ubytovny jsem se odstěhoval, protože tam byly mouchy…. Jó poslal jsem tu p*ču do p*če…“  (Naprosto automaticky jsem mu chtěla říct, ať do toho tolik neřve, ale včas jsem si uvědomila, že tohle přece není můj klient, není můj klient, není můj klient!! Tak jsem zklidnila hormón a pozorovala jeho růžově nalakované nehty na ruce, která nedržela mobil.  Taky jsem začala přemýšlet, že antiperspiranty NIVEA jsou fakt na baterky. Rosím se jako skleníková kytka.

Až dop*čoval do telefonu a zavěsil, zeptal se, jestli mám děti.

„Ne, ještě ne.“

„No to není možný! To jsou věci!!! Já taky ještě ne…já myslím, že mám ještě čas, já je budu mít později.“  (Hochu, to není povinné…).

Šahá mi na ruku. Mám prý hezký lak na nehty. „Vy taky,“ oplácím mu kompliment.

Další asi dvě minuty si pobrukuje nějakou písničku.

A konečně se blíží jeho zastávka!!!! Ještě mě stihne při jeho srdečném loučení vzít za bradu a říct, že jsem hezká.  Měl fakt kliku, chlapec, že narazil právě na mě. Kdokoliv jiný by ho už po cestě určitě (sám nebo za pomoci řidiče) vyprovodil z tramvaje, zpacifikoval nebo odkázal kamsi. Což by mu (odhlédněme od vlastních pocitů) určitě na stavu nepřilepšilo. Škodolibě si v té chvíli říkám, že nějaký psychiatr (bože, co je to zač, když nechá někoho takového pobíhat mezi lidmi?! I když obava, že ke konci naší spolujízdy vytáhne mačetu a zmasakří mě, se očividně nezhmotnila) teď bude muset poslouchat tohoto pacienta mnohem delší dobu než já :-D

Takže já vlastně dělala předskokana (předkapelu ;- ) nějakému psychiatrovi. Cool.  8-)

Mno vzhledem k tomu, že následujících pár hodin jsem se musela plně věnovat mému skutečnému klientovi a hrát s ním jeho imaginární hry na motivy Angry Birds a oblíbenou mezihru „nesmíš šlapat na čáry, jinak ztratíš jeden život“, jsem neměla žádný prostor, abych nad scénkou výše přemýšlela. Naštěstí. A pak jsem to jen vylila tady do počítače, abych si vyčistila hlavu a mohla se vrhnout na sbírání dalších…odznaků za statečnost :-)

Moje nová spolubydlící - Květoslava :-)

Už jste někdy slavili Vánoce na konci února? Řeknu vám: je to boží :-) Se spolubydlícími na bytě [aha, ještě jsem neřekla, že jsem se odstěhovala od rodičů...vtipně zpátky do stejného bytu, jako jsem bydlela po celou dobu mého VŠ studia v Brně, čili před mým au-pair žůžem dobrodrůžem, takže občas můžu na chvíli zavřít oči a nechat se věřit, že nikdy žádných sedm finských dětí v sektářské rodině nebylo, nikdy žádné mletí sobího masa, finská prasečí zabíjačka, výhazov od psycho matky na víkednovém "relaxačním" pobytu, trapné mlčení při finských společenských událostech, kde nikdo nemluvil anglicky, dále ponížení a otřesení mého životního přesvědčení v jeho samotných základech..u muslimky v Anglii, přetvářka a faleš a nekonečná debilita...tamtéž, hysteričtí rozmazlení spratci, děsivý chaos a bordel, dehonestace ČR, ztráta iluzí a- ale...byla bych to pak ještě já? :) ], mno, zkrátka před skutečnými vánocemi nebyl čas, tak jsme dle jejich už několikaleté tradice (začaly až jsem já odstátnicovala a odletěla, tsss...:-P) oslavily společné vánoce až v únoru. Se vším všudy, samozřejmě...i s novoročními výprodeji vánočního zboží :-) Stromeček byl (nazdobené smrkové větvičky), výzdoba byla, večeře byla (kapr alá jednohubky s pomazánkou z krabích tyčinek, bramborový salát = zelenina a chipsy :-), cukroví bylo, krájelo se jablíčko, házely se bačkory, pouštěly se svíčky po vodě a jejich vosk byl použít i jako olovo na lití budoucnosti :-), zpívaly se koledy, dárečky byly...řeknu vám, byl to Štědrý den, na který se jen tak nezapomíná a který by nám leckdo mohl závidět. Dokonce jsme během jednoho dne stihly kromě Vánoc i Silvestr (v 10 hodin večer, ale nevadí) a Nový rok (tradiční zařvání z balkńu sborového: "ŠTASTNÝ NOVÝ ROK!!" Tentokrát nás ani nikdo neposlal do ******, asi už si zvykli :-D :-D 
Tak ještě jednou: Šťastný nový rok. A hlavně s humorem, protože..co už, no :-)

Čechystán 4.0.

Zdánlivě trochu pozdě jsem se rozhoudla vytroubit do světa, jaké plány mám s rokem 2015. Jinak řečeno, jaké předsevzetí jsem si pro letošek stanovila. Sice je poslední roky hrozně cool říkat, že: "novoroční předsevzetí si nedávám, protože když chci něco měnit, začnu s tím hned a nečekám na nějaké hloupé datum", ale já to naopak beru jako formální DŮVOD, jako výstřel ze startovní pistole, jako taková institucionalizace těch předsevzetí. A navíc se pak dobře pamatuje, kdy jsem s tím začala :-) Osobně moc ráda čtu tyhle články i na jiných blozích, příjdou mi dost inspirativní. Minimálně víc než  "co jsem dostala pod stromeček". 

Takže už víte, o čem to bude, čili prudiči, které tohle příliš oduševnělé téma nezajímá, už dávno odešli, a tak hurá na to!

Mám jich nemálo, ale nejsou nijak nedosažitelné a velikášské. Navíc z nich mám ohromnou radost a už teď se těším na jejich plnění.

Ten nejlepší bod mě ovšem napadl až 5.1. , už ani nevím jak. Najednou byl tam! A je to....tramtadadá:

•  každý den uslyším od někoho minimálně jedno "děkuji"  - čili se budu chovat tak, aby to lidé měli důvod říkat, že :-)  Ono to není nijak záludné...věřím, že většina lidí (alespoň těch slušněji vychovaných) je  každý den někým poděkována, ani si to neuvědomí...A to je práávě ono! Uvědomit si to! Posledních pár let se z toho slůvka "děkuji" stává pouhé slovo, nemáte někdo taky ten pocit? Mám dojem, že společně se slovy jako "dobrý den", "prosím", "nashledanou" je to už jen (alespoň tedy u těch slušněji vychovaných) automatismus. Schválně, dokázali byste si ještě vybavit, kdy jste naposledy někomu poděkovali? A kdo poděkoval vám? A včera? A tak jsem si řekla: "dost!" Budu se na to zaměřovat, budu to vnímat, budu si to vychutnávat. Protože dělat něco, za co si člověk zaslouží poděkování, to je (když se tak dívám kolem sebe) nějak čím dál méně běžné. A budu si každý den značit do diáře, že úkol byl splněn. Smajlíkem, jak jinak :-D A zatím s tím němám problém...asi i proto, že na brigádě v C&A slyším díky tak často, že bych si je mohla schovávat do zásoby na horší časy. Tu někomu poradím, kde co najde, tuhle někomu sundám oblečení z horních věšáků apod. Fakt si myslím, že to bude hračka a pokud člověk nežije v jeskyni odříznutý od civilizace nebo v karanténě (i když to má k dispozici určitě alespoň telefon) neměl by mít žádný problém uspět.         A je to taky super důvod nezůstávat zalezlá celý den doma v pokoji v posteli, i když mám celý den  volno a mohla bych se jen válet a nedělat nic. A musím vám říct, že už dlouho jsem nezažila tak úžasný pocit, když hned po ránu zaznamenám nějaké "děkuji" pro mě a uvědomím si, že pro ten den už mám splněno!!!A už se nemusí stát ten den vůbec nic, už se můžu soustředit na něco jiného, jupííí!

A jedem dál, teď už něco ryze praktického.

• Jídlo 5x denně a ŽÁDNÉ "bonusy" mezi nimi! Takže žádné sušenky, bonbony, uzobávání čehokoliv, když to není součast té denní pětice jídel.                                                                      - Sice jsem poslední dobou četla z mnoha zdrojů něco o pravidlu "21" - že trvá 21 dnů, než vám přejde nový návyk do krve a začnete ho dělat automaticky, ale nemůžu s ním souhlasit. Zkrátka čím méně blbostí jím mezi jídly (čili žádné), tím míň mi chybí. A už i v supermarketu procházím mezi regály sušenek apod. (fuj!) zcela imunní. Nemám žádné neovladatelné záchvaty "teďokamžitěmusímsnístněcosladkéhojinaksezblázním". Doufám, že vydržím! Nechci být znova otrokem toho hnusáka jednoduchého cukru, u kterého byla závislost na něm několikrát odborníky potvvrzena (mnou taky). Neříkám, že nejím nic sladkého....třeba na ovesnou kaši s brusinkami nebo croisant s citronovým krémem k snídani mi nikdo nesáhne...ale nemám důvod jíst nějaké balené sušenky a čokoládové tyčinky "jen tak" během dne mei jídly.
• jeden den v týdnu budu kompletně bez přístupu na internet
• kromě zumby a co nejčastějších návštěch sauny začnu dělat i tai-či
• najdu si pořádnou práci (jako....šaškovat v C&A ještě za měsíc, tak si asi vystřelím mozek z hlavy už! )
• nebudu pracovat s počítačem u televize (protože pak musím těch 100% rozdělovat mezi víc objektů, že!)
• zaletím si znovu do Británie a navštívím s kamarádkou, kterou jsem tam nechala, Liverpool případně Edinburgh (případně oba) 
• minimálně 1x zajdu letos do divadla a do kina
• zkontaktuji všechny kamarádky, kterým už jsem dlouho nenapsala, a všechny bývalé spolužačky, na které mám kontakt a které mě zajímají
• začnu zas dělat dobrovolníka
• zapojím se do geocashingu
• pošlu alespoň 5 pohlednic v postcrossingu
• vyzkouším barevné kontaktní čočky a pokud mi to výplata dovolí, tak si pořídím dioptrické sluneční brýle
• a po dlouhé době si zajedu k móóři
• zkusím nějaký depilační laser, abych zjistila, jestli je to podvod nebo to fakt funguje. Nebo alespoň, jestli to bolí nebo ne.
• ničeho nelitovat, a když něco dělám, dávat do toho vše
• udělat vše, co chci, bez zbytečných pochybností
• ještě bych jich tu pár bylo, ale ty si s dovolením nechám pro sebe, protože mají hlubší osobní charakter :-)
• A to úplně nej nej nejlepší předsevzetí na závěr!! V rámci toho, že se učím být na sebe hodnější a laskavější... když se něco z uvedených předsevzetí nevyvede, jak by mělo, tak se z toho nepotento a půjdu s hlavou vztyčenou dál.

Tak co, také máte nějaké své cíle a předsevzetí, které by vám měl rok 2015 splnit? 

Poznámka na závěr: To, co jsem už ušetřila na sladkostech (viz bod 2) jsem vrazila do krásné knihy Kdo bude plakat, až tady nebudeš? Napsal Robin S. Sharma...Doporučuji! Víc dodávat netřeba. Buď se vám takové knihy líbí nebo ne.

Žijte blaze :)

Čechystán 3.0

Vítejte v novém roce!

Přeji nám všem zásadní věc: ať umíme přijmout vše, co se nám v tomto roce přihodí a umíme v tom najít smysl (vylouhováno ze všech mých zkušeností v minulém roce :-) ) - páč přát něco jiného mi příjde zbytečné (nevím, jak vám, ale mně i kdyby tisíckrát někdo popřál hodně zdraví, tak to mému tělu nezabrání v onemocnění nebo úrazu a moje chronické potíže taky nezmízí jen na základě přání, takže tak). 

Doufám, že jste si svátky i Silvestr užili alespoň stejně dobře jako já - páč bylo potřeba se s rokem 2014, který mi přinesl přemnoho poučení a zkušeností, i když objektivně vypadal občas dost šíleně, důstojně rozloučit, vyrazila jsem s prima lidmi do prima prostředí :-))

Zřícenina Templštejn (tak a teď už víte, že vy se na ní hnát nemusíte :-D)

Technická: nechápu, proč moje červená paruka vzbuzovala v autobuse tolik povyku a donutila dvě teenage slepičky hihňavě kvoknout: "Tak ta má dost". Směju se při představě, že by se tyhle ocitly v Londýně, tam by smíchy asi pukly. 

Nikdo mi nevymluví, že nejlepší Silvestr je u stolních her...activitami počínaje, ankh-morporkem (hra vycházející ze série Zěměplocha od génia Terry Prattcheta) nekonče.

I když občas to nebylo úplně ideální, vzhledem k tomu, že jsem byla jediný člen, který nedobrovolně - zdravím svou slinivku rozbitou z předchozích kulinárních poznávaček světa :-( !!!! nepil alkohol, a musel tak trpělivě snášet čím dál víc zpomalené a značně nelogické kroky svých spoluhráčů :-D Částečně ale zafungoval můj režim "sdílené opilství" a z nepochopitelného důvodu jsem se i po skleničkách vody a džusu motala jak dřevěná káča a smála se jak hyena (že by opilecké výpary v místnosti??)

Hned 2. ledna jsem si to ovšem vrchovatě vynahradila...přišel totiž soudný den pro zmiňovanou slinivku a já s žádankou naklusala v 5:45 (!) ráno do nemocnice. S gustem bych vám zde popsala, co se mi tam dělo a jak to probíhalo, leč poslední, co si pamatuji před vyšetřením, je injekce nějaké tekuté sklerózy...jo a ještě jsem si na vyšetřovacím lehátku upravovala sukni, abych před panem doktorem (psal něco na počítači) nevypadala jako šupák :-D ....no a pak jsem si už lehala na nějakou úplně jinou postel, v jiné místnosti (vypadala jak ARO) a sestra (která mě pravděpodobně do té místnosti z vyšetřovny doprovodila...něco se mi motá v palici, že jsem odešla po svých) přese mě přehazovala deku, prý: "kdybych se chtěla prospat", což bych samozřejmě udělala i bez jejího požehnánání. 

Ještě předtím jsem překvapivě stihla zapnout mobil a poslat mamce sms, že už je to za mnou (což mě přivádí na myšlenku, že k tomu výmazu paměti došlo až právě tím spánkem) a ještě jsem si i tu místnost z postele vyfotila :-)), po hodině spánku už jsem uvolňovala lůžko pro dalšího šťastlivce. A jela se dospat domů. A zjišťovat, co to bylo za úžasný lektvar, který mi přivodil něco, co jsem nikdá neměla ani po největším alkoholickém ožeru svého života - myslím tím okno. Je fakt legračně děsivé snažit se vzpomenout na něco, co v té hlavě prostě není. Nějak se s tím prostě nedokážu smířit. Nepochybně to má ale své opodstatnění....vzhledem k tomu, že mě skoro ještě dva dny poté ohavně bolelo v krku jako při hnisavé angíně (od té sondy) a dokonce jsem měla v krku krev a odřeninu, tak můžu být jedině ráda, že si vůbec nic nepamatuji. A ráda můžu být taky za skutečnost, že jsem si to nakonec se zdrávkou rozmyslela, protože jisté je, že být zdravotní sestra, tak dnes sedím v lochu za opakované krádeže na pracovišti :-D 

Takže můj rok začal skvěle (to jsem ještě vlastně nenapsala to nejdůležitější: vyšetření dopadlo negativně - takže žádný zánět ani nic, co by tam nemělo být, tam není, juhůůůů, ještě čekám na nějaké klíčové výsledky z krve, ale ty jsou mi buřt, ty už nic zásadního pro mě nezmění), doufám, že to můžete říct i vy :-) (a doufám, že to budu moct říct i o jeho konci ...já věřím, že ano ).

P.S. Jak vidno, člověk nemusí být za kopečkama u šílené host rodiny, aby měl neobvyklé zážitky