Slyšte, slyšte, co se to tady zase přihodilo!
Je to samozřejmě opět pořádná pecka.
Ale na věci lze nahlížet různě, samozřejmě.
Povím vám tedy, jak jsem to zažila a zpracovala já, jako vždy. Snobka by samozřejmě měla jiný názor :-D
Snad to nepopletu, bylo toho fakt hodně.
V pondělí ráno zůstala Snobka doma, jakože "pracovat z domova" (její pracovní morálka vypadá asi tak, že chvíli něco ťuká do počítače, prokládá to sledováním videí na youtube a čtením bulváru, pak se jde převlíct z županu do šatů a vyráží do města na nákupy, ke kadeřníkovi apod. Večer pak hodí do trouby nějaký polotovar z mrazáku a u večeře si stěžuje manžílkovi, jaký měla strašný den, hrozné problémy v práci apod. :-D No, tentokrát se ho rozhodla udělat strašný i mně.
Ještě před odvodem malé do školy se na mě obrátila a s "mateřským" zájmem se mě zeptala, jestli je všechno v pořádku a že si myslí, že si musíme promluvit (!!), až se vrátím ze školy. Už v té chvíli mě polil studený pot a měla jsem chuť se pozvracet. Domů ze školy jsem se ploužila jak ovce na porážku. A možná jsem se ani neměla vracet.
To její "musíme si promluvit" už jsem jednou zažila a byl to ten rozhovor, ve kterém padaly její moudra "ano, já vím, že moje dcera je rozmazlená, a já chci, aby byla rozmazlená, protože my si to můžeme dovolit..." a další zblitoidní hlášky.
Mno, ale Finská hrdinka se nikdy nevzdává tak snadno, tak jsem do sebe vyklopila čtvrt lahvičky Bachových kapek (gratuluji si k tomu moudrému počinu ještě teď!) a šla na tu porážku.
To byla jízda, vážení! Já už si snad ani na všechno nevzpomenu, po jejím 20 minutovém monologu mi řádně drnčel blatník.
Začalo to jejími slovy: "Chci vědět, co je mezi tebou a mou holčičkou, já tam vidím nějaký problém, ona se tě bojí a ona je moje všechno a když ona není šťastná, tak ani já nejsem šťastná." A skončilo to novou letenkou, kterou mi ona hned v kuchyni koupila, abych vypadla o 3 týdny dřív oproti původnímu plánu.
Ale popořádku.
Tak jsem jí řekla, že jádro pudla vidím v tom, že ta její holčička není zvyklá na to, aby jí někdo řekl NE a není zvyklá řešit žádné překážky. (Což byla jedna z mých jediných iniciativ v tomto jednostranném rozhovoru, protože kdybych jí náhodou řekla, co mi v té chvíli OPRAVDU letělo hlavou, tak už bych tyto řádky psala z českého domova).
A ona, místo abychom to snad společně probraly, tak jen vyštěkla: "A ty myslíš, že jsi tady proto, aby jsi to změnila?" (Upadla jsi z višně? Myslíš, že by se ti nějaký blázen opovážil říct, co si skutečně myslí??!) Samozřejmě jsem řekla, že NE (protože na to už je pozdě!!! A navíc by to bylo naprosto zbytečné). A pak začala její manipulační nechutná hra dotlačit mě přesně tam, kam potřebuje. S dramatickým hraním na city.
Krok č. 1 Předstírat souhlas a začít mluvit o tom, co je nepříteli blízké: "Já vím, že děti u vás mají možná lepší disciplínu a vyšší míru samostatnosti...ale ta naše to taky jednou dokáže, nemůžu říct kdy, jestli za měsíc nebo za rok, ale jednou příjde ten moment, kdy prostě cvak a ona si uvědomí, že je pro ni mnohem výhodnější, když to bude dělat sama. Ale zatím je to jenom dítě! A my chceme, aby měla pěkné nestresované dětství, takže po ní nic nechceme a se vším jí pomáháme, nás to neobtěžuje."
Krok č. 2 Zalichotit nepříteli: "Měla bys být víc veselá a bezstarostná a živá, když jsi s ní. Já vím, že jsi plachá, možná máš obavy ze své angličtiny, ale tvoje angličtina je skvělá!! A pořád děláš pokroky, já to můžu srvonat! Věřím, že jsi báječná dívka, a naše dveře pro tebe zůstanou stále otevřené, věřím, že zůstaneme v kontaktu, i po tvém odchodu...O dům se staráš skvěle, já ti žádnou extra práci nedávám a ani ti o ní říkat nemusím, protože ji vždy sama uděláš...
Krok č. 3 Začít s výčitkama: " Ale nemáš tady toho zas tak moc k dělání, jiné au-pair musí dělat mnohem víc za menší peníze. A ty máš tady všechno. A máš i dost volna před den, takže není důvod, abys trávila víkend u sebe v pokoji a my tě vůbec neviděli (Ale já vás vidět nechci!!! Protože s blbama se nebavím, tak už to pochop!!!!) . Myslím, že se snažíme o to nejlepší, co můžeme, nijak tě nekontrolujeme, nediktujeme ti, co máš dělat, snažím se k tobě chovat jako ke své dceři, dokonce jsem ti ani nevyčetla, když jsi mi před pár dny řekla, že jsi mi uklidila koupelnu a JÁ jsem našla na podlaze vlasy!! A nic jsem neřekla!!! (A já si o tobě myslím, že jsi úplně vypatlaná kráva a taky jsem ti nic neřekla!! Dokonce ani nenaznačila! A to já dělám moc ráda! Takže bys měla radši sedět, držet hubu a šoupat nohama) A o našem rozhovoru minule jsem taky nikomu nic neřekla (štěstí pro tebe, sama by ses ztrapňovala, hlavně s tou tvou hláškou o tom, jak víš, že děti v ČR a celé Východní Evropě jsou vychovávány přísněji, aby byly připraveny na ten krutý život tam...ty těžkosti se sháněním práce, jídla....jsem myslela, že špatně slyším!). A ty jsi v neděli ani nepřišla na oběd a nesnědla jsi ty lassagne, o kterých jsem ti říkala. Já myslím, že ty to tady využíváš jen jako hotel. Já chci, aby tohle byl veselý dům, aby tady byl pořád slyšet smích...a ty vůbec nevypadáš šťastně (Vypadat šťatsně? Ve tvé blízkosti??? To jde?). Nechceš odjet domů dřív? A když jsem jí řekla, že ne, začala z jiné strany. Že se jí vlastně to moje původní datum mého odjezdu nesedí, protože ten den oni odlítají do Holandska. (WTF? Však až odpoledne a to bych už byla dávno pryč). Že listopad bude hrozně nabitý, protože přijede nová au-pair a ona bude muset přpravit ten můj pokoj pro ni, uklidit (vždyť já bych ten pokoj uklidila sama, bože!! Takový trapný výmluvy? Proč prostě neřekne na rovinu, že mě nesnáší a chce, abych vypadla co nejdřív to půjde? Falešná jak pětník! Intrikánka hnusná. I když chápu, asi byla podělaná strachy, že kdyby něco upřimného řekla, že bych jí oplatila upřimnost za upřimnost a taky by se ode mě něco dozvěděla :-)) Tak možná nebude tak úplně blbá jak si myslím). No a než jsem se nadála, už mi bookovala letenku o 3 týdny dřív oproti původnímu datu. Tu svou koupenou už vrátit nemůžu, ryannair nevrací peníze. Já ani nepípla, jen jsem jí to všechno odkývala, nadiktovala svůj email, protože jsem se cítila jak s nožem na krku...a že kdybych se s ní začala hádat (i když s blbama já se nehádám, takže to by asi úplně neklaplo), tak že by mě vykufrovala ještě ten týden. A to by mi i přes veškerý odpor, co k ní mám, hodně rozhodilo, protože nemám v povaze se vzdávat a ustupovat blbům a velice, VELICE špatně snáším, když mi něco mění plány bez mého vědomí, jasné, ne?
Mno, stejně mě ještě 5 týdnů tady čeká. Doufám, že ještě stihnu vánoční edici v Costa Cafe, to by mě asi mrzelo nejvíc.
A teprve když už letenka byla zabookovaná...za ustavičného falešně medového opakování, že když se necítím šťastně, že jí mám přijít říct, a že si o tom promluvíme (=pošlu tě domů ani si neprdneš) a že nechce, aby za to trpěla její dcerunka, která si jí jednou postěžovala, že ze mě má strach a že za mnou nechce jít - přitom v mém volném čase mi leze do pokoje furt (aha, takže v překladu: tvoje pocity jsou mi u řitě, jediné, na čem záleží, je můj rozmazlený parchant), jsem se konečně odhodlala k husarskému kousku a řekla jsem jí několik bodů ze seznamu, který jsem publikovala v minulém článku: o tom, že mi neříká děkuji a prosím, a zachází se mnou jak s její služkou a že mi ještě v životě tady neřekla dobré ráno.
Ta čučela, jak by jí dal někdo pěstí :-) Aspoň takový malý vteřinový pocit vítězství. Vteřinový. Pak se mě totiž zeptala, jestli jsem si s ní o tom promluvila. A že je to vlastně můj problém, protože jsem ji to měla nějak citlivě hravou formou vysvětlit (vždyt já tu nejsem od výchovy!! To jsme si přece ujasnily už v úvodu našeho rozhovoru!! Bože, ty fakt meleš každou chvíli něco jiného podle toho, jak se ti to hodí, krávo!)
Tak jsem jí řekla, že jakýkoliv rozhovor na toto téma je zbytečný, protože ona když jí někdo řekne, co se jí nelíbí a když po ní nedejbože někdo něco chce, tak se prostě rozbrečí...Co na to Snobka? Prý: Vždyť je jí 5 let, všechny 5leté děti brečí, co jiného by měla dělat? To je normální. Já na to automaticky: " Možná tak tady." Jáj. Zase začala přednáška, že tady jsem v jiné zemi a jiné kultuře a pro ni je to normální (Jistě, a některé kultury dokonce schvalují i vraždy a mrzačení).
Mno, nedivím se, že obě její starší dcery se odstěhovaly z domova - ona jim totiž dala ultimátum: když se vám nelíbí moje pravidla, tak tady jsou dveře. ...A řekla mi to dokonce s hrdostí!!! Místo aby jí hamba fackovala za selhání ve výchově (a za to, že je taková kráva, že od ní dokonce její vlastní dcery ještě před dokončením školy prchaly!). To mi připomíná ten krásný citát: "S některými věcmi se člověk chlubí, aby se za ně nemusel stydět." ...
Po zbytek dne už bylo ticho po pěšině...zas na mě házela své fejkové cukrbliky jako vždy. Ale u večeře překvapila! Nejen že to řekla Snobovi (že jejich au-pair odlétá už 5.listopadu), ale hlavně se obrátila na tu malou a TEPRVE v tuto chvíli se jí zeptala, co jí na mě vadí a proč spolu nevycházíme...a ona si začala zas jako vždy vymýšlet, že na ni řvu, když ráno nedojí snídani (nikdy na ni nekřičím, škoda času, nervů i námahy), v tomhle mi naštěstí Snobka věří, takže na ni uhodila, proč mi neděkuje a neprosí ("ale já to občas řeknu") a proč se ke mně nechová hezky, ale jako kdybych byla její služka ("ale ve škole jsem na své spolužáky milá.."), takže to nakonec skončilo vzteknutím Snobky a nakonec zasáhl Snob, ale opravdu se vyznamenal - všechna čest! Naprosto konstruktivně předložil návrh, že se zavede hvězdičkový systém (celkem populární u anglických dětí) a tak každé ráno maluji buď zelenou (jakože dobré) nebo červenou (špatně) hvězdičku na nástěnku.
P.S.
V úterý jsem od ní slyšela POPRVÉ za celou tu dobu dobré ráno! Wow! Jo...zdá se, že se všechno v dobré obrátilo...pravda je ovšem taková, že důvod toho, že všechno se zdá v pohodě a bez konfliktu, je 70% v tom, že mám hrůzu ze Snobky a dalšího podobného rozhovoru (a z toho, že mě pošle domů ze dne na den) a 30% v tom, že jsem na bílých kulatých kamarádech.
Ten hvězdičkový systém, zdá se, je v první řadě hlavně záminka pro Snobku, aby mohla svého rozmazleného spratka ještě víc rozmazlovat...ta jí naslibovala hory doly za to, když bude mít celý týden zelené hvězdičky....a samozřejmě má, protože já nemám odvahu dát jí červenou.
Poznámka pod čarou aneb proč je nařčení té malé pipiny, že má ze mě strach (aspon to říkala Snobka), ten největší výsměch...pár dnů před touto událostí četla Snobka s malou její školní knížku...seděla v kuchyni na barové židličce a celou dobu se na ní houpala...a celou dobu ji Snobka napomínala...v jednu chvíli se židle samozřejmě převrhla a malá se tak tak stačila chytnout desky stolu. A co na to Snobka? Vykřikla (!!!!): " Fuck! For goodness sake?!!! Are you crazy?" a bouchla do stolu... Malá brečela asi hodinu. A ze mě prý má strach!!!? Ty vole! To je famílije!!!
To lepší až zas příště.
