Divím se a žasnu

Jelikož všichni určitě napětím ani nedýcháte, jestli moje přeměna z finské hrdinky na anglickou začala dobře (nebo spíš hlavně jestli vůbec začala), tak nebudu za potvoru a vašemu napěti (možná i zvědavosti) učiním přítrž :-)

Během čtvrtka mi konečně ona kouzelná zpráva (budu tě tam čekat, na sobě budu mít...a moje tel. číslo je....) dorazila. Tak jsem mohla odletět s klidem (i když jsem z té předchozí nervozity byla stejně už "poškozená" - znáte to podobenství o prkně se zatlučenými hřebíky, ve kterém i po vytažení hřebíků už stejně napořád zůstanou díry? Tak tak jsem to přesně měla...a pořád si můžu říkat, že je zbytečné si s něčím dělat dopředu starosti a pořád to stejně budu dělat, achjo.

Odlítala jsem zase vytočená (tentokrát se vsadím, že ti lidi kolem mě to prostě fakt věděli, že odjíždím, tak mi to ještě chtěli řádně osolit), díky tomu jsem si víc a víc děkovala, že tuhle zemi uvidím (doufám) na dalších 6 měsíců jen na obrázcích z netu :-) 

Při letu jsem rozšířila obzory o dnešní hity náctiletých :-D protože jsem seděla vedle 12ti a 13ti letých..ehm..dětí. Víte třeba, co je to 1D? Já už jo, heč :-) 

A pak se letadlo dotklo půdy Spojeného Království, jou! 

Možná se pletu, ale první, co mě dostalo jako rozdíl oproti našemu letišti, byla pasová kontrola po příletu, normálně jsem měla malou dušičku, že mě čeká i nějaký vstupní pohovor (stylem: proč jste přijel do země?), ale naštěstí se konal jen PÍP PÍP sken pasu. Setkání s Mamkou proběhlo dobře a za chvíli už jsem poprvé seděla v autě s volantem napravo. Hustota :-)) Bylo už dost pozdě, když jsem dojela, takže děti spaly...první setkání s nimi proběhlo další den ráno takto: šla jsem do koupelny osprchovat se (v noci jsem už nechtěla rušit)  a když jsem proházela kolem dětského pokoje, ozvalo se: "Martýna" a to na mě volal ten starší, tak jsem sprchu odložila na později a vydala se za ním. Podle pokynů mám na něj mluvit česky...on odpovídá vždy anglicky a to byste nevěřili, jak je to složitý (zajímavé ovšem, že ve Finsku jsem s anglicko- finskou komunikací problém neměla), stejně se občas neudržím a odpovím mu taky anglicky...Setkání s tím mladším :-D se odehrálo v koupelce, když jsem se sprchovala (ve vaně bez závěsu...grr, jak já takovou věc nesnáším) a on si otevřel zmčené dveře :-)) 

A čemu že se tady divím a žasnu? (není to vše na stejné úrovni...nad něčím koulím očima, něco je jen takové malé diveníčko a žasníčko :-) ) Je to zároveň takové malé srovnání s Finskem (tomu se prostě nevyhnu)

1) kliky od dveří jsou dost nízko posazené...asi kvůli dětem?

2) můj pokoj obsahuje: velkou postel, křeslo a policovou stěnu. Až o den později jsem zjistila, že malá dvířka, o kterých jsem si myslela, že nejdou otevřít, jsou vlastně malý šatník...teda věšák s několika ramínky (no já si hned říkala, že je divný, že nemám v pokoji žádnou skříň...)

3) žádný stůl...nejen v mém pokoji, ale tam momentálně ani nejedí jídlo u kuchyňského stolu, protože jídelna tam tak nějak není... talíře si prostě vezmou do obýváku na pohovku a nazdar...protože Matka měla pochopení, že Češce prostě asi stolování chybí, posadila mě na večeři k PC stolu, tak jsem jedla jen kousek od klávesnice :-)) Ono teda až se oteplí, tak to bude trochu normálnější, protože přecejen se v domě jeden jídelní stůl skrývá...je to takový zastřešený altánek nebo jak to říct....jelikož je v něm příšerná kosa (asi tak o 2 stupně víc než venku, řekla bych, tak místnost budí dojem, že není součastí domu, i když vlastně je...)

4) To, co je u umyvadla a u vany si neumíte ani představit (nebo jsem zase za mimoně já)...jako byla jsem dopředu obeznámena z průvodců, že v Británii mají páčku zvlášt na studenou a zvlášt na teplou - neplést s českým modrým a červeným kohoutkem...jsou to prostě dvě pákové baterie,v případě vany se teda nezvedají, ale otáčí doprava nebo doleva), ale hlavní pecka je to, co se stane, když těma pákama otočíte...možná je to specialita jen téhle rodiny, nevím, ale zjistím, ale není u toho ta trubka (?), ze které jsme zvyklí, že voda teče, ale přesto se nedá říct, že by tekla ze zdi nebo jen tak z nějaké díry...těšte se na fotku, je to fakt mazec. 

5) Byla jsem tady dnes nakupovat v Tesco extra. Mazec. Fakt jsem si musela ty oční bulvy tlačit zpátky do jamek :-) Nejradši bych tam snědla a vyzkoušela úplně všechno, hrůza. Jo a pokud chcete vidět všechny národnosti světa na jednom místě, běžte v Anglii nakupovat do Tesca. Nebo možná stačí napsat jen: jděte v Anglii nakupovat :-)

6) moje topení v pokoji je asi jen na ozdobu. A je tu fakt kosa. A určitě proto jsem se dnes probudila nachlazená :-( Ještě je teda možné, že za to mohl jeden polštář na mé posteli, který je z peří (na něž jsem alergická) a třeba jsem to chytla už v letadle a ze stresu a pocit zimy je jen důsledkem, ale ...no, uvidím časem...zatím je tady venku "mnohem" víc kosa (11°C :-)) ) než u nás a právě teď fouká venku jako prase.

 7) dům je opravdu hodně typicky britský jak venku tak uvnitř (včetně dřevěných koulí na vnitřním zábradlí), ale o tom až s fotkou.

8) Co mě šokovalo asi nevíc je to, že prý lékařská péče (podle Matky) je tady příšerná...sice jsou bezplatně všichni pojištění (včetně cizinců, když si o to bezplatně požádají...? Nevím a věřte, že OPRAVDU zjistit nechci)  , ale ta péče za to taky stojí...doktoři na vše "ordinují" paralen apod. , před pár týdny na blízké pohotovosti zemřelo dítě,které mělo záchvat kašle přímo v čekárně, ale nechtěli ho vzít, protože nebylo na řadě, a když už začalo modrat a otec na ně vlítl, že ho prostě MUSÍ vzít, tak už bylo pozdě...! Pak je nikoliv neobvyklé spousta případů zanedbané rakoviny, na kterou se přišlo pozdě....Protože doktoři jsou tu prý na diagnostická vyšetření skoupí -jsou moc nákladná, že ano! 

9) Zatímco finská rodina televizi ignorovala, tady hraje téměř celý den...alespoň se dřív dostanu do opravdové anglické komunikace (Otec - mimochodem učitel angličtiny...!!!! se tváří, že žádná tázací slovesa "do" neexistují), Matka naštěstí na televizi zapla titulky pro neslyšící, takže té huhňající nesrozumitelné řeči alespoň trochu rozumím a nestačím se divit - skoro pořád mám dojem, že říkají úplně něco jiného, než co je v těch titulcích :-)))

Jinak vše o.k. Ta možnost mluvit s Matkou česky mi zas tak moc nepomáhá...třeba odhodlat se a říct jí, že je mi v pokoji zima a že se tam netopí je pro mě úplně stejné jako bych to musela říct jakémukoliv cizinci, prostě je mi to hloupé

Tak já jdu vyšťourat další divnosti a nové zážitky. Howg!

Dobrou noc a díky za pozornost :-)

A je to tady zase...

Mám chuť zas trochu přemýšlet a rozumbradovat, co vy? :-) Zaplavuje mě totiž opět cestovní horečka. Jo, je to tak..za týden už budu psát příspěvek z Východní Anglie!!! A začínám být nervózní jak pes! Já vím, že nemusím, ale...jistota je jistota :-)

Tyjo, půl roku...to se mi zdá strašně dlouhá doba...je to opravdu zvláštní představit si, že za pár dnů už bude (na šest měsíců) všechno úplně jinak, než jak bylo doteď. Přecejen jsem teď byla doma skoro 3 měsíce, takže se mi celkem podařilo odstřihnout tu divokou finskou zkušenost a přivyknout zase poklidnému domácímu způsobu života tak, jak ho znám já...i když nepochybuji, že TAM na ni (finskou zkušenost) ještě budu vzpomínat :-) 

Jo, fakt začínám mít strach. I když věřím, že předešlé zkušenosti se opakovat nebudou. Jsem chytřejší, odolnější, líp připravená a kdyby nic jiného, tak alespoň poznám novou zemi, že. Myslím, že žádné problémy a konflikty mě už tam nemůžou zasáhnout tak moc jako ve Finsku, právě proto, že Finsko byla moje modla, všechny jsem s tím kolem sebe obtěžovala a skálopevně byla přesvědčená, že se tam odstěhuji na furt, protože Finsko je přece úžasné a dokonalé :-) O to hůř jsem pak prožívala každý zádrhel, který nastal, a cítila to jako zradu a své selhání (o.k., taky to bylo tím, že ta rodina byla prostě magoři, ale to je vedlejší :-) ). K Anglii žádný nadstandardní vztah nemám, takže věřím, že nic podobného nehrozí. Upřimně řečeno tam jedu hlavně proto, abych se zajela podívat na hrob Agathy Christie...(poslední přečtená kniha od ní má zatím pořadové číslo 23, ale další 2 (minimálně, ještě vydrancuji antikvariáty v Brně) si vezu s sebou :-P Ó, já budu číst knihu A. Christie přímo v Anglii - a to si pište, že si ji vezmu i na výlet k jejímu hrobu, hustýýýýý :-)))) (jsem musela).

Když už píšu o tom strachu....udělala jsem šílenou věc (ale to jsem taky "musela", fakt!). Naskytla se mi příležitost...jít ke kartářce. A já k ní šla. Nojo, smějte se, zasloužím si to :-) Za 200 korun (byla akce, víte?) jsem se dozvěděla, že si mě TAM (paní asi myslela Anglii) budou velmi vážit a že je na obzoru velká láska. A že tam získám peníze (no né, to mě těší, že za svou au-pair službu nebudu muset platit já jim :-D ).

Aby toho nebylo málo, moc mi nepřidává ani to, že mi pořád neodpovídají na můj poslední ujišťovací mail, že v pátek opravdu přijedu, tak ať mě čekají na letišti. Mail se mi pořád vrací zpátky jako nedoručený...Je fakt, že oni jsou teď na dovolené a vrátí se až zítra, ale i tak. Bude to chtít mít připravený nějaký krizový plán. Na druhou stranu před odjezdem do Finska jsem tohle vůbec neřešila. Poslední mail s nima byl asi tak 10 dnů před odjezdem a nevěděla jsem na ně ani mobil, takže když jsem pak stála v příletové hale a oni nikde, tak to bylo fakt veselé....(pro jistotu bych si měla nacvičit věty jako: "Můžete mě zaměstanat? Umím fakt všechno a moc toho nesním", až se budu zoufale ploužit z letiště poté, co mě tam nikdo nevyzvedne :-D )

Už začínám pomalu balit. I když mám tentokrát k letence váhový limit 32kg (jo a poprvé jsem se odbavovala sama přes internet!), stejně jsem nervozní z toho, že si nezabalím to, co pak budu hrozně v Anglii potřebovat. To chce ale klid, stejně nikdy nemůžu být připravená na všechno. Myslím, že bobříka improvizace jsem už ulovila (hádejte kde :-) ), takže zas takové nervy z toho mít nemusím. 

...Spíš bych si měla dát pár facek za svou lenost....původní plán byl (o své cestě vím od února), že měsíc před odletem zase studijně vlítnu na anglinu, aby můj prvotní šok nebyl tak vražedný...haha, co myslíte, jak to dopadlo? Moje veškerá aktivita začala a skončila tím, že jsem si předevčírem ! otevřela britský Cosmopolitan :-D :-D No co, když ostuda, tak pořádná :-P Zvyk je železná košile. 

Jo, prosímvás, pokud vás ještě nezastihla tahle petice (na podporu lepší dostupnosti moderní léčby nádorů - protonové centrum v Praze, které má výrazně lepší výsledky než jiná centra, protože léčba je přesnější a má tak méně vedlejších účinků), tak neváhejte, podepište a epidemicky šiřte na všechny strany. Když jsem ji včera podepsala, měla přes 54 tisíc podpisů, dnes už tam bylo 64 tisíc a právě teď má 66 289 podpisů...co s tím uděláte vy? :-)

http://www.hlasprozivot.cz/category/petice/

Na té vlně dobré vůle ještě: pro všechny brněnské, blízko-brněnské, do Brna se chystající...akce Plná miska, říká vám to něco? Charitativní bazar, kde lidi donesou své nepotřebné věci (nemyšleno odpad!), jiní lidé je pravděpodobně koupí a zisk se rozdělí mezi vybrané psí a kočičí útulky. Já už se tam s naditou taškou  vydávám podruhé... knížky, DVD, bižuterie, kosmetika. Nejenže si udělám pořádek ve věcech a zbavím se nepotřebného, ještě tím někomu (a nějakým) udělám radost. A těch pokladů, co jsem tam už našla. Nejlepší kup byla knížka (výborná knížka) Terapie smíchem, kterou jsem tam koupila za asi 30 Kč. Pevně věřím, že mi pomůže i na mé druhé au-pair jízdě :-) Zatím čau, příště už z Království.

Bonusové kolo

Konečně jednoho dne nastala změna obvyklého pracovního režimu pro mě pozitivní (doteď se za tím vždy skrývala nějakou pohromu..jako velká rodinná sešlost, promoce...). Ale tentokrát: tramtadadá: jela jsem sama do MĚSTA! Do civilizace! Obchody!! Restaurace!!
Jyväskylä
-město pěkně uprostřed Středního Finska.
-132 tis. obyvatel (já jich tam teda tolik určitě nepotkala :-D )
- založeno roku 1837
- 50km od naší samoty u jezera
- na území města se nachází velké jezero, přes který vede most, a mnoho dalších
- univerzitní město (kvůli počtu škol má přezdívku finské athény)
- dostanete se tam vlakem, autobusem i letadlem



- a takhle jsem si ho užila já:

Přijela jsem busem, ve kterém překvapivě dostala studentskou cenu (zamávala jsem ISIC kartou :-) ). Centrum je naštěstí maličké a je namačkané na dost malé ploše, takže jsem ho pohodlně prošla křížem krážem. Svou nákupní horečku jsem začala léčit v mém oblíbeném obchodě
Tiimari. Cože to je? Takový ten "krásný obchůdek" mix papírnictví, hračkářství, dekoračního zboží,
kreativní hobby shop apod. Zkrátka regály plné roztomilých "ťuťu" věcí, které vůbec nepotřebujete, ale tak rádi kupujete, protože udělají vaši náladu i domov hezčím (svíčky, pohledy, vázičky, vonné pytlíky, hrníčky...a hlavně polštář, který byl na mém seznamu potřebných věcí jako první - já se totiž v posteli nemám o co opřít, když chci sedět a věru hodně mě z toho už bolela záda.
Pak jsem zamířila do naproti stojícímu knihkupectví a koupila si (i když je to trošku proti mému stylu...ale já si prostě chtěla udělat radost a užít si trochu "povrchnosti a slepičkovství" a splnit si své přání z dávných let - koupit si nějaký anglický life-style časopis. A v knihkupectví jsem uspěla s americkým vydáním Cosmopolitanu. Chtěla jsem prostě vidět, co se píše v americkém časopise (moc na výběr stejně nebylo, jen Elle, Cosmo a Seventeen :-D A i když měl vítězný plátek až moc vulgární a laciné titulky - 78 sex faktů, 12 sexy pohybů, ze kterých bude na kaši, Garantovaný orgasmus pro ženy, jak mít sexy prdelku...A i když mi cena kolem 200Kč na ruzyňském letišti přišla nehorázná, tady jsem bez váhání vysolila 8,40 E ani mi to moc žíly netrhalo.
Pak přišla návštěva lékárny, to bylo teprve  tóčo. Jelikož finské lékárny (které jsou btw na každém rohu, takže se nebojím napsat, že je to nejčastější typ obchodu, na který ve Finsku narazíte - naopak třeba drogerie zde neexistuji. Ano, čtete správně. Žádný Rossmann, DM, nic podobného. Kosmetika se prodává právě v lékárnách, v supermarketech a v parfumeriích. ) mají výborné schéma prodejny - volně prodejné léky jsou v regálech a vy tak nejste odkázáni na dotazování u pultu, můžete si v klidu sami vybrat, porovnat ceny..a v případě, že potřebujete pomoct, je lékárna plná odborníků, na které se můžete obrátit (abyste si třeba neodnesli domů místo teploměru těhotenský test apod. :-)) ). Léky na předpis mají své oddělení, ve kterém si nejprve vezmete lísteček s pořadovým číslem a pak jdete k pultu, na kterém se objeví vaše číslo. A tam jsem udělala mega nákup, až to se mnou skoro šlehlo. Vitamín B, těploměr (pěkně debilní, zlatý rtuťový zakázaný EU. Tenhle je prý vybaven technologií rychloměření - za 10 s zapípá výsledek...jenže když se podíváte až po chvíli, je hodnota mnohem vyšší - třeba i o stupeň, než kolik byla v době zapípání. Ale znova už nepípne. Šmejd. Taky jsem si koupila strepsils a až doma zjistila, že je zázvorový, paráda :-) No a zázrak: narazila jsem přímo na sprej proti aftám, takže jsem ho hned seznámila se zbytkem nákupu v košíku. A dnes večer bude konečně i velká seznamovačka s mými novými přírůstky v krku. Těším se :-)
Můj další oblíbený obchod ve Finsku, na který jsem se těšila, je Seppälä. Je to něco na způsob H&M, možná levnější. Také tak kromě oblečení a doplňků prodávají celý sortiment Wet n wild, kdyby vás to zajímalo. Bohužel tentokrát mě v něm nic nezaujalo, snad příště. Právě tento obchod měl na svědomí mé nadměrně těžké zavazadlo při mém minulém návratu z Finska. Bohužel tam samozřejmě už nic z těch úžasných věcí, co tam byly minule, nebylo.
V obchodě Glitter jsem si koupila rukavice k mé nové bundě- rozpadl se mi totiž den předtím zip a tak jsem to řekla Mamce. A ta řekla, že lepší, než si koupit nový zip a spravovat si to, bude lepší koupit si novou bundu :-)) V sekáči. Sekáče jsem speciální kapitola ve Finsku - mají zde "síť" obchůdků Kirputtori, což je trochu interiérem připomínající bleší trh. Je velká šance, že tam seženete všechno, co zrovna potřebujete a oblečením to teprve začíná. Pak jsou tam i knížky a CD a DVD (takže antikvariát navíc), domácí textil, nádobí, hračky, bižuterie, elektrospotřebiče, nábytek apod. Za trochu námahy proplést se všemi věcmi, které nepotřebujete, to ale stojí. Já tam vždy našla něco super. Právě tak i tu bundu, čekala tam na mě (a za skvělých 7E!). V Jyväskylä jich má být sice 28, ale já jsem žádný nenašla :-( Nemají totiž kdovíjakou reklamu, jsou to nenápadná místa...celkově reklamy rozhodně nejsou tak dravé a brutální jako v ČR, skoro žádné bilboardy u dálnic, super!!!! Dobré věci přece nepotřebují reklamu!! Kdo chce, tak si je najde! A já až teda na ty sekáče našla vše, co jsem potřebovala, jupí.
Po svačince v jednom obchoďáku (kde mimochodem WC stálo 1E)

jsem hledala konečně nějaký supermarket, kde bych dokoupila další věci ze seznamu...a bylo mi přáno, takže jsem si konečně koupila aviváž na praní (Matka nepoužívá žádnou a prádlo od ní mi připomíná šutr, já bych to teda ještě nějak zuby nehty snesla, ale co musí zažívat to malé 1 roční dítě, to by mě teda fakt zajímalo...), ponožky, ať nemusím prát tak často (pětipack, hurá), voskové pásky (už jsem si začínala myslet, že tady ve Finsku je prostě nevedou), a...moje oblíbené finské pivo (Lapin Kupta - laponské zlato) čeští pivaři by sice řekli, že chutná jak nealko - ano, není tak hořké a obsah alkoholu je jen 4,5%, ale tím líp pro mě. Tentokrát po mně nechtěla prodavačka dokonce ani můj doklad totožnosti, byla jsem polichocena :-)

Černý kozel je tu velmi oblíbený, fakt!

No a pak přišla na řadu pošta. Zkusila jsem se zeptat na cestu pošťačky, která mně dost krkolomně popsala cestu, ale nakonec jsem to přece jen našla :-) Byl to jeden z mých nejzajímavějších nákupů - interakce s pošťačkou probíhala tak, že já mluvila na ni anglicky, ona na mě finsky a přesto jsme si rozuměly :-) (jinak teda při nákupech se neobtěžuji s vysvětlováním, že mluvím pouze english, poděkovat a rozloučit se u kasy umím i finsky, a pokud se mě prodavač na něco zeptá, jednoduše odpovím finsky "ne" a hotovo :-) Tím přece nic nemůžu pokazit :-) Většinou to byly pravděpodobně dotazy jako "máte naši klubovou kartu?"...prostě klasika z ČR :-) ). A ano, i tady frčí vlezlý nabízeči v obchodních centrech - zdravá výživa, mobilní operátoři apod. (Jo, Máti má doma krabice s Herbalifem, dostala to zdarma na vyzkoušení od nějaké kámošky, achjo, jsem zvědavá, jestli do toho taky spadne a před mým odjezdem mi to začne vnucovat :-))).
Moji další radost (řasenku Lumene s borůvkama) jsem zakoupila v parfumerii. Ano, i tady jsou slečny v těchto obchodem velmi dotěrné a nedají pokoj, dokud jim neřeknete, co přesně chcete. Jo a řasenky Lumene jsou před vyzkoušením drzými zákaznicemi, kterým nestačí tester, chráněny izolepovou přelepkou.

Říkal někdo v ČR, že je tam drahý benzín??

Pak, protože už jsem měla vše, po čem mé srdce aktuálně prahlo a cítila jsem se spokojeně, jsem vytáhla foťák a nápadně připomínala japonského turistu, protože jsem fotila vše a všechny.

Kdo nemá ve Finsku kolo, je loser!

Ano, loser.

Vrátila jsem se na zastávku a chtěla si dát pořádnou nezdravou zato dobrou a pořádnou stravu ve fast-foodu, který měl zde podobu restaurace Hesburger (skandinávská síť), bohužel množství lidí a negativní zkušenosti s rychlostí servisu z minulého pobytu mě donutily vykašlat se na hranolky a hamburger a zařadit se do fronty na bus, což je docela sranda, protože to byla jedna z věcí, na kterou jsem se dost těšila a pokaždé si při představě cesty do tohoto města představila ty krásné zlaté hranolky a výborný šťavnatý hamburger....hm....přístě. A do příště třeba už překonám abstinenční příznaky a na fast food si ani nevzpomenu...Místo toho jsem si koupila ananasovou Fantu, heč :-)
Na konci vyprávění nemůže chybět nějaká nečekaná dohra. Napsala jsem podle dohody Mamce, že už jedu a kdy přijedu do vesnice (ona mě tam měla vyzvednout vozem, protože k nám na samotu je to ještě 7 km). Napsala, že all right. Minutu před stanoveným příjezdem autobus přijel, já vystoupila, autobus odjel a pípla mi sms od Matky: Přijeď busem do Suolivesi v 15,10. WTF??? Ta ženská je blbá, nebo co? Na zastávce žádný autobus nestál, nikde nebyly jízdní řády, nikdo tam nebyl, koho se zeptat....tak jsem jí napsala, že jdu pěšky, že to bude hezká procházka. A šla jsem :-) Fakt to byla pěkná procházka, pěkně jsem popíchla svůj serotonin a přestala jsem si myslet, že Matka je největší koza pod sluncem. Šla jsem po tiché cestě, kolem jezera, minulo mě jen 5 aut, po půlhodině sms: chceš, abych pro tebe zajela teď??
Byla jsem na vážkách, jestli se naštvat, co si jako o sobě ta pipka myslí, a poslat jí do háje (když už jsem navíc ušla takový kus), nebo se zaradovat a čekat, až přijede. Tak jsem to vyřešila odpovědí: "jestli  můžeš..." po 45 minutách ostré chůze asi 1,5 km před cílem se fakt objevila, zrovna když jsem si říkala, že by to byl gól, kdyby se teď najednou objevila...Ona navíc začalo pršet, takže nebyl důvod si stěžovat, že pro mě přijela zrovna teď. A nedorozumění se vysvětlilo: v dohodnutý čas totiž zrovna hostila návštěvu a řešila něco s děckama...Dokonce se mi i omluvila. Byla jsem naprosto vyčerpaná...ale za dveřmi mě čekal balíček od maminky! Podívejte se, jak hodnou maminku mám:
Místo abych padla do postele, rozbalovala jsem si balíček a uklízela nákupy. Po obědě jsem dokonce někde objevila tolik síly, abych šla s děckama na trampolínu (to je takový finský trend něco jak sauna...každý rodinný dům má na zahradě trampolínu, jinak je to podezřelé :-D

Výprava do Jyväskylä skončila úspěšně :-)

A takhle mám nejhodnější maminku :-)

Byla jsem unavená, fakt vyčerpaná, permanentně už několik dnů nemocná, ale víte co? Rozhodla jsem se, že se na tohle všechno vykašlu a prostě si to užiju bez ohledu na tyhle hnusy. jestli mám být hodně nemocná, tak nemocná budu, tomu stejně už nezabráním, a jestli ulehnu s horečkama, tak alespoň budu mít na co vzpomínat, přinese mi to koneckonců mnohem víc spokojenosti, než kdybych se přehnaně hlídala a omezovala říkala si: achjo, mě se to určitě zhorší a nakonec určitě stejně skončím u doktora nebo v nemocnici...A  tak jsem s děckama blbla na trampolíně (bosá!!), nos si utírala do rukávu, nechala si na hlavu nasypat mokré listí ze stromu a bylo mi to úplně jedno...alespoň na chvíli zapomenout, že že v krku mám "žiletky" , bez kapesníku si nemůžu ani zavázat tkaničky a ta bolest zad to by mohly být ledviny...

Jo, to Finsko mi sluší :-)

Proměna...

...aneb už jste byli v časopise? I když to možná vypadá jinak, tento článek nebyl stvořen za účelem vychloubání se a předvádění, ale proto, že by se mohl stát inspirací pro mnohé z vás, kteří o tom už někdy přemýšleli, jen nenašli odvahu nebo si myslí, že je to bůhvíjak složité a pro smrtelníky běžně nedostupné. A vůbec mám dojem, že kolem těchto záležitostí panuje až moc otazníků a "záhad" a leckdo by je rád poodkryl. V neposlední řadě jsem to ještě u nikoho na blogu neviděla a já jsem ráda jiná :-))
Reportáž se tedy pro pořádek týká toho, jak jsem sedla k počítači, naťukala mail a na konci si koupila sama sebe v trafice :-)

Měla jsem v oblibě jeden časopis. A často navštěvovala jeho webové stránky. A pak jsem tam jednoho dne zahlédla výzvu (a to je pro mě slovo do pranice, já jak slyším slovo výzva, je téměř jisté, že se to neobejde bez mé přítomnosti), že časopis chystá akci s názvem proměna čtenářek...a tak jsem se (možná v pominutí smyslů, nevím) rozhodla, že tou proměněnou čtenářku budu právě já, protože si to zasloužím. A taky proto, že je to něco nového, zajímavého a nevšedního. Takže jsem sedla k tomu počítači a napsala mail, proč právě já mám být tou šťastnou. Vybrala svou aktuální fotku obličeje a postavy a poslala vstříc mému osudu. No a protože jsem si to opravdu moc přála, tak jednoho dne po docela dlouhé době (asi 2 měsících, už nevím) zazvonil telefon a osoba na druhém konci se mnou domluvila podrobnosti a datum, kdy mám přijet do Prahy. Do té doby následoval ještě jeden telefonát o přesunutí termínu kvůli nemoci jednoho stylisty, ale to je detail. 

Vizuální proměně předcházela proměna "duševní" (teda takhle to asi bylo pojato, normálnámu člověku je jasné, že psychično potřebuje na změnu daleko víc než půlhodinu s koučem), což pro mě znamenalo o jednu cestu do Prahy navíc, kdy mě taky navíc redaktoři okoukli, aby zjistili, jak to se mnou vlastně vypadá a sestavili bojový plán co a jak.  Povídání s paní koučkou ale bylo i přes svou krátkost moc fajn a navzdory tomu, co jsem napsala výše, mi přišlo mnohem přínosnější než povídání s jakýmkoliv jiným odborníkem na duši, se kterým jsem se kdy ať už pracovně nebo soukromě setkala.                                                               

Tak popojedeme. Samotná proměna vzhledu zabrala dva dny. Ne snad proto,

že bych podstupovala nějakou složitou proceduru nebo chirurgický zákrok a bylo potřeba čekat na vyndání stehů a zahojení :-D Bylo to kvůli vlasům - tedy kvůli jejich stříhání a barvení, které pár hodin trvalo a  narušilo by tak časové kontinuum projektu. Ze všeho nejdřív se konalo focení "před" , kdy každá ze čtyř vybraných čtenářek zapozovala před bílým fotografickým pozadím. Každou fotili zvlášť, ale v časopise to pak vypadá, že jsme všehny stály vedle sebe.  A to nebylo zdaleka jediné překvapení...Nosím brýle, proto mi bylo řečeno, ať si vezmu čočky. Počítala jsem s tím, přesto jsem se předtím 

zmínila o tom, že mám dojem, že brejlouni jsou v časopisech (a módních trendech) zbytečně diskriminováni a že by bylo fajn konečně taky světu ukázat, že ani brýle nevyřazují člověka mimo hru. Nebyla jsem vyslyšena. Prý se brýle špatně fotí. Hm, dobrá. A nejspíš proto se fotka "před" fotila jak jinak než s brýlemi. Patrně, aby byla změna co nejvýraznější. Sundat si brýle, to je přece změna, panečku! Půl práce je hotovo :-) Potom jsem teda v salůnu dala svou hlavu napospas a po koloběhu barvení, focení, stříhání, mytí, sušení (a dokonce mi zesvětlali i obočí...aby mi ho následně další den vizážistka zase tmavě hnědou zalíčila, protože "bez líčení obočí není make-up kompletní" :-)) ) jsem zvedla své pozadí, které už začalo zarůstat do křesla, a odkráčela do svého noclehu. Jinak to nazvat nelze. Vzhledem k tomu, že proměna si vyžádala celkem dvě cesty tam a zpět, já to mám do Prahy 200km, čili pro mě docela nákladné dobrodružství, jsem si opravdu nechtěla pořizovat noc v hotelu. Zákon schválnosti překazil i můj plán přespat u kámošky, takže mi nezbylo než ulovit nějaké levné ubytko. Povedlo se a dokonce to ani nebylo na hlavním nádraží na lavičce. I když ani tam by to možná nebyla taková šílenost :-)) O dalších obyvatelích na ubytovně, na které jsem měla tu čest, raději pomlčím. Můžu být jen ráda, že jsem si neodvezla s sebou z ubytovny i nějaké breberky. No, každá zkušenost dobrá, i tohle je život. 

Druhý den nastal ten skutečný den D. Ateliér, šatna, vizážistka, stylistka, kadeřnice a opět fotograf. Trvalo to neskutečně dlouho, přišla jsem na řadu z těch čtyř čtenářek až jako poslední, asi proto, že jsem to z nich měla z domova nejdál, nebo nevím :-D Po zásahu vizážistky, která mě se slovy "teď je v módě přirozenost" líčila skoro třičtvrtě hodiny, jsem si připadala trochu jako panenka Barbie (asi účel) a bylo dost stresující pořád myslet na to, že si nesmím sahat na obličej, ani si promnout oko!! Po sto letech jsem se konečně i já dostala do parády u stylistky, z některých kousků oblečení (já teda používám slovo hadry, ale kvůli vám se přemůžu) se mi dělaly mžitky před očima a u jedněch šílených pytlových šatů s potiskem lišek jak od Josefa Lady jsem si jen šokovaně pomyslela: to nemyslí vážně, že ne?? Skoro to tak už vypadalo, ale naštěstí se odněkud vynořily o něco normálnější šaty, které ale doplnily střevíce patrně z muzea zbraní a mučení, takže se divím, že jsem v nich místo modelínování neudělala přemet s dvojitou otočkou. Předtím jsem ještě absolvovala další úpravu vlasů tentokrát už jen foukací a lakovací. Doklopítala jsem na plac a randila se svou modelínovskou částí osobnosti :-D No, co vám mám povídat, o focení do časopisu asi nějakou představu máte. "Usměj se" "narovnej se" "tady o tu židli se opři" "víc otevři oči" "dívej se do světla"...a tak, no. A pak ještě v dalším modelu (a jiným make-upem) a ještě v jednom. Z toho v časopise se objevily jen dva z nich. U focení bylo děsně moc lidí, taky třeba kadeřnice, která mi každých pár fotek znovu česala a tupírovala vlasy. 

Po asi stopadesáti cvaknutí fotoaparátu jsem odešla do šatny, oblékla se do svého, rozloučila se s celým týmem a vrátila se zas do svého absolutně nemódního ale i tak krásného a spokojeného života. 

Jestli můžu své kamarádky považovat za reprezentativní vzorek, tak vás asi stejně jako je taky zajímá, co jsem za to dostala, jestli mi to oblečení nechali apod. Odpověď je nic a ne. I když dostala jsem samozřejmě zkušenost k nezaplacení. Oblečení bylo jen vypůjčené z obchodů, takže se na něj muselo dávat extra pozor, aby se neroztrhlo apod. Udivuje mě ale, že do bot se lezlo na boso (pokud nebyly součásti outfitu i ponožky), o  mé silonové ponožky nikdo nestál. 

Nakonec pár postřehů pod čarou: stále jsem nepochopila, proč se fotí tolikrát JEDEN jediný a stejný záběr....nepochopila jsem, proč se vlastně modelky líčí, když se ty fotky stejně nakonec projedou photoshopem, který z mých obyčejných zubů udělal sněhově bílé, odstranil mi z nosu piercing :-( (což jsem nejvíc obrečela, protože jsem ho pár dnů po focení stejně musela kvůli zánětu vyndat, takže jsem doufala, že na něj budu mít alespoň v časopise památku, ano, kolem kamínku byl ten nos zarudlý, ale to se přece dalo jen vyzmizíkovat a ne rovnou celý piercing pryč. Kdybyste věděli, jak moc mi ten pierc slušel :-/  ), z mé přirozené pleti udělal masku, apod. To ale není nic proti tomu, jaké fantasmagorie jsem se o sobě dočetla v článku v časopise a jaké hlášky mi redaktoři vložili do úst. Ale beru to sportovně, vždyt dnes už nikomu na pravdě nezáleží, hlavně aby to vypadalo dobře a zajímavě, že.  Tak to byla trošku hořkosladká tečka za celkově skvělým zážitkem, který jsem získala, abych se mohla nejenom dozvědět něco o sobě (paní koučka), ale i o svých vlasech (kadeřnice) a barevném typu (vizážistka) a o tom, co mi sluší (stylistka) -  že bych si nikdy předtím takové hadry  dobrovolně neoblékla, o tom žádná :-) ale zjistit, že není všechno zlato, co se třpytí, je neocenitelná zkušenost, kterou doporučuji každému. Byl to velký zážitek, o který jsem se navíc sama svou přihláškou zasloužila, takže není důvod k nespokojenosti. A když vás navíc v den vydání časopisu s vámi probudí sms od mámy: JSI NADHERNA A JSI NA TITULNI STRANE! Nemáte už vůbec důvod pochybovat, jestli jste přece jen neudělali s tou proměnou, ve které jste si občas připadali trochu jako cvičená opice, chybu. :-)

Tak co, kdy se přihlásíte na proměnu do časopisu vy? :-)
Mějte se blaze,
vám přeje dnešní oslavenkyně (dárky od spolubydlicích mi udělaly nefalšovanou radost).

...a komu se fotky nelíbily (je to možné), pro toho mám jako cenu útěchy alespoň písničku, kterou mám dnes ráda :-)