Dobrá zpráva je, že mě za ty tři krkolomné dny v Londýně nikdo nezabil a neokradl a že jsem nemusela aktivně bránit svůj život, bezpečí a majetek. Špatná zpáva je všechno to ostatní. Fakt! Tolik hnusot a kompikací, co mě potkalo...to se může stát jen mně...páč nikdo jiný by to neunesl :-) Do Londýna už nikdy nepojedu!!! (Minimálně teda v lednu ne :-)) ) Trávit Silvestr v Londýně VÝRAZNĚ nedoporučuji!!! Čtěte a žasněte...
31.12.
Přijela jsem do Londýna v 10 večer z letiště. Na Viktorii. Tam jsem taky zanechala v úschovně své obří megazavazadlo a setkala se s další českou au-pair, se kterou jsem měla celou silvestrovskou noc strávit. Ubytování jsme si na silvestrovskou noc nehledaly - proč taky, že? Prostě jsme předpokládaly, že noc strávíme po hospodách, kavárnách a jiných zařízeních...Můžeme být šťastní, že hned na nádraží jsem navštívili jednu skvělou hospůdku, nikde jinde jsme se totiž už té noci nenajedly!!! Asi 40 minut před půlnocí jsem se vydaly na ohňostroj. Nešlo zabloudit, stejným směrem proudily tisíce lidí a ulice byly lemovány policajtama na koních i na nohou. Bohužel až k Temži se dav nedostal. U Westminster Abbey byly totiž zátarasy za které mohli patrně pouze lidé se vstupenkou nebo VIP nebo nevím. Celá oblast byla uzavřená pro auta, naštěstí. A některé ulice byly uzavřeny právě i pro lidi, takže blíž jsme se bohužel fakt nemohly dostat. Ale na Oko jsme výhled trochu měly a v pozadí Big Ben, tak co víc si přát.
Ohňostroj byl docela hezký, bohužel nepotvrdím, jestli měl ovocné aroma a konfety banánovou chuť..nic z toho se k nám nedostalo (dozvěděla jsem se o tom až ze zpráv na seznamu a pak z anglických novin další den :-)) ) Tři minuty před ohnostrojem začalo pršet a asi dvě minuty po něm (trval 10 minut) přestalo. Londýnský Bůh má fakt divnej smysl pro humor. Docela mě zklamalo, že ohňostroj nedoprovázela žádná hudba. Asi jsem rozmazlená z Ignis Brunensis nebo prostě jen k nám, plebejcům, kteří jsme stáli mimo hlavní plac, žádné zvuky nedolehly.
Když to přestalo, snažily jsme se co nejrychleji odejit, abychom se vyhnuly hlavnímu proudu, ale bohužel se nepovedlo. A tak jsme se nechaly unášet proudem zase zpátky na nádraží. Po cestě bylo několik policejních kordonů, zvlášt jeden, v jehož prostředku stál mohutný policista na chůdách, byl dost děsivý. Asi jsem velmi poznamenaná historií naší země a spoustou "sametových" filmů, které jsem viděla, ale nemohla jsem se v jedné chvíli ubránit děsu, že ti policajti (kteří se mimochodem tvářili strašně nepříjemně až nasraně) do nás vlítnou a začnou nás mlátit (ono teda historie Británie v tomto ohledu- zvlášt třeba za doby M. Thatcherové taky není úplně bez poskvrny).
Na nádraží jsem zašly do kavárny, která už měla být dávno zavřená, ale my jsme prostě zkusily dveře a bylo otevřeno...a do hodiny se lokál zaplnil k prasknutí...není divu, asi to byla fakt jediná otevřená kavárna V CELÉM LONDÝNĚ!!! Jo je to tak, ti idioti prostě měli všude zavřeno. Chápu, že se tak chtějí vyhnout nepořádku a nepokojům, ale nešlo by to vyřešit jinak, než že na Silvestra zavřou všechny podniky pro veřejnost??? JO, pár klubů a hotelů bylo zaplněných, ale měli tam soukromé akce jen pro zvané, samozřejmě. Asi ve dvě hodiny jsme vypadly z té kavárny na nádraží a že jako jdeme někde ve městě NĚCO najít. Jak to dopadlo, už víte z předešlých vět. Z Londýna se rázem stalo město duchů ve srovnáním s tím, kolik bylo v ulicích lidí o půlnoci...Kromě liduprostých a tichých ulic se zavřenými hospodami a kavárnami a bary mě čekal ještě jeden velký megašok! (Omluvte mou omezenost, ale já třeba v Praze nikdy na Silvestra nebyla, takže jsem nevěděla, co můžu čekat). Ty hlavní slavící ulice (včetně Embankmentu, což je nábřeží lemující Temži) vypadaly jako po výbuchu. Obrovském výbuchu! Kromě mrtvých těl leželo na ulici všechno. Lahve, oblečení, noviny, papír, odpadky, nábytek, vše, na co si člověk vzpomene. Dokonce jsme našly i hotelové přezůvky. A do toho všeho ještě koňský trus od policejních koní. Nic podobného jsem v životě neviděla. A to mám za sebou nejeden velký letní festival. . Ale tohle bylo moc. Na druhou stranu musím vyzdvihnout londýnskou organizaci bezpečnosti a zdraví...všechny "znavené" občany obcházel lékařský tým a kontroloval jejejich životaschopnost. Na každé ulici byla sanitka nebo záchranářský stan. Všude spousta policistů. Každou větší skupinku rozháněli. Hlavně před vstupy do metra a uvnitř ve vestibulech se nesměl zdržovat nikdo. Tím myslím žádný opilec, bezdomovec, feťák a pod. A my bloumaly nočním Londýnem a pořád ještě věřily, že někdo něco přece musí být!! A při této snaze jsme prochodily snad všechny známé památky a místa. A víte co? Chcete fotky londýnských památek bez davu otravných turistů?! Jděte tam ve 3 v noci! :-D
Hledaly jsme další nádraží, která by byla po cestě, v naději, že když na Victorii byla otevřená jedna hospoda, tak na jiných nádražích třeba bude taky něco...jo, prd! Další dvě nádraží byla pro jistotu zavřená úplně. Prostě nikde nic!!! V Londýně!! Chápete to? Já tomu doteď nevěřím. Ani žádný blbý mekáč nikde!!!!!!! A tak jsme celou noc chodily a chodily, chodily a chodily...s přibývajícími kilometry už jsme ani ojedinělým kolemjdoucím nepřály Happy New Year. Už jsme byly mrtvý, prostě. U Westmiststeru byla aspoň otevřená jedna indická sámoška, tak jsme aspon doplnily proviant. Prima bylo, že na těch hlavních slavících místech alespoň přes noc nechali spoustu mobilních wc, když už teda zavřeli všechny podniky. Tak, alespoň něco...Kolem páté ráno jsme doklopýtaly zase zpátky na Victorii, kde, jak jsme předpokládaly, už bylo taky všechno zavřené, ale aspon se tam dalo sednout na lavičky. Tak jsme tam tak podřimovaly chvíli a v sedm otevřeli zase tu "naši" hospodu a začali podávat snídani, hurá byly jsme zachráněny!! Akorát nám byla děsná kosa, z toho vyčerpání a nevyspání a z toho debilního anglického počasí... Pak jsme zas postupně prostřídaly ty nádražní občerstvovací zařízení (v kavárně Costa všichni návštěvníci taky podřimovali, haha), mekáč...Poté jsme zamířily opět přes Embankment (kde už bylo převapivě skoro všechno zase jako ze škatulky, chudáci úklidová četa...) na vlakové nádraží, ze které jel kamarádce vlak domů (první nádraží bylo zavřené a ani to tam nikde nepsali...svině!), takže musela jít na další, i když měla zpáteční lístek z toho zavřeného nádraží. A já se vydala do města nějak zabít ještě zbývající 2 hodiny, než jsem mohla přijít do hostelu, kde jsem měla rezervované ubytování...což jsem si ostatně říkala celou tu dlouho noc (jako třeba: " Za 12 hodin už se můžu jít ubytovat do hostelu, jupí! Za 11 a půl hodiny už se můžu jít ubytovat...už jen 10 hodin, paráááda! Sakra, já to nějak blbě spočítala, takže zase znova 12 hodin...") A moje hlavní děsivá storka začíná...
1.1.
Tak jsem vystoupila na plánované zastávce poblíž ubytovny (to, jak jsem musela jet delší trasou, protože jsem si koupila jízdenku na špatné zóny, vynechám...a taky to, jak jsem šíleně zmokla a třikrát se mi převrátil deštník tím strašným větrem). Tak jsem vylezla ze zastávky a netušila vůbec nic. Poradil mi jeden pocestný, ze kterého sice táhlo všechno možné a při podání ruky s přáním všeho nejlepší do nového roku (jeho iniciativa) se mi nejspíš pokoušel stáhnout z prstu prsten :-D Ale poradil mi kupodivu dobře. Z google map jsem věděla jen to, že hostel je rohový zelený barák, takže když jsem z dálky uviděla zelený barák (navíc číslo souhlasilo), zaradovala jsem se...teda než jsem přišla blíž. Okna zatlučené, barák vylidněný, žádný nápis nikde nic. Jelikož do mě doma celou dobu rodičové hučeli, proč jsem si objednala takový pochybný (jeden z nejlevnějších) hostel, napadlo mě logicky jako první to, že jsem se stala obětí podvodu a že hostel prostě neexistuje. Přesto jsem zašla statečně do vedlejšího obchodu a ptám se, kde je ten hostel. Prodavač na mě chvíli čuměl a pak říká, že o ničem neví, sorry. Což mou domněnku jen potvrdilo. Totéž jsem zopakovala s jednou paní na ulici...opět sorry, nevím a nerozumím...Hm, tak tohle asi mamince říkat nebudu, bylo první, co mě napadlo :-D A začala spřádat emergency plán...že zavolám au-pairce ze stejného městečka, jestli je doma a jestli u ní můžu ty dvě noci, než přijednou domů moji host rodiče, přespat. Na to, jak jsem byla po probdělé a protúrované noci mrtvá, docela dobrý plán...až na to, že jsem na tu au-pairku neměla číslo :-D Uviděla jsem dalšího člověka, tak zas k němu, stejná otázka. Víc mi odpovědělo jeho ubalené brko v ruce, než on sám (ty skřeky nebo co to bylo, nelze převést do psané formy, pardon :-D ) Moje houževnatost a touha se konečně vyspat však byly tak silné, že ještě než jsem zkolabovala zoufalstvím, napadlo mě projít si celou ulici až dozadu....Jo!!!!! Jasně, že hostel byl rohový barák, ale na druhém konci ulice!! Sláva.
Chtěla jsem majitelce tuto vtipnou historku říct na přivítanou, ale už jsem byla tak mimo, že jsem jen zvládla podpis, platbu zbývající částky a převzít papír se vstupními kódy do pokoje. Pokoj byl děsnej, co si budeme povídat. Samozřejmě jsem dostala přiděleno to nejblbější místo - pokoj v nejvyšším patře,
horní místo na rozvrzané kovové palandě hned naproti totálně profukujícímu oknu. Já myslela, že je otevřené, tak moc na mě foukalo!!! A ono jen netěsnilo. To nejlepší ale mělo teprve přijít. Vzhledem k tomu, jak jsem byla unavená, mi byl interiér pokoje u zádele. Ale toho, kdo spal pode mnou už ignorovat nešlo (pokoj byl pro 8 lidí, haha :-) ) . Nejdřív jsem si myslela, že ta osoba je hluchoněmá, protože na mě vůbec nereagovala, druhý den už mluvila, takže tato teorie padla. Pak jsem si říkala, že je asi psychicky nemocná/postižená a u této teorie jsem už zůstala i po menších odklonech. To se nedá popsat, co ona dělala, to byste musely zažít. Jako myslela jsem si, že pode mnou spí divoké prase jako!!! Nic proti tlustým lidem, ale když spíte na velmi nestabilní rozvrzané palandě, tak se každé kilo projeví. A tohle stvoření jich mělo minimálně sto, pravděpodobněji ale spíš dvěstě. A v čem teda spočívaly ty její nepopsatelné projevy: nejspíš v nějakém záchvatu nebo nevím jak to popsat s sebou velmi frekventovaně házela na posteli a doprovázela to šílenými ŠÍLENÝMI neartikulovatelnými zvuky. Něco mezi dávením, blitím, kašláním, mlaskáním, kýcháním....prostě mix všech zvuků, co může člověk produkovat. Hlasitě. Celou noc. A když zrovna tohle nedělala, tak chrápala. Ale fest. To víte, dvěstě kilo je dvěstě kilo. Trpěla jsem. Ale jsem děvče statečné a uvědomělé, tak jsem si opakovala, že každé utrpení má svůj smysl. Že za všechny tyhle peripetie sbírám body a za dostatečný počet bodů pak vždycky příjde odměna. Takový věrnostní program, prostě :-D
Každopádně jsem hned po ubytování padla do postele a pár hodin spala. Byla jsem tam unavená, že to šlo i vzhledem k výše uvedeným skutečnostem. A pak jsem si jela přes celý Londýn do úschovny na Victorii pro kufr. A pak s ním zase zpátky. Jakoby nebylo dost už to, že na některých přestupových stanicích nebyly eskalátory a já musela táhnout ten svůj megakufr po schodech. Ono ještě k tomu muselo na mé cílové stanici začít pršet. Tak jsem v jedné ruce táhla kufr a ve druhé držela svůj deštník. A představovala si, jak z něj na pokoji vylévám vodu...Chvíli jsem teda čekala na zastávce, kdyby náhodou přestalo pršet, pak jsem to vzdala....a v té chvíli se rozpršelo ještě víc!!! Nemít za sebou všechno to, co už za sebou mám, tak bych se asi sama sebe ptala, co jsem komu udělala a za co jsem tak trestána. Takhle jsem jenom proklínala všechny pouliční vrahy a gangstery města Londýna a ptala se jich v duchu, kde sakra jsou, když je člověk nejvíc potřebuje??? Ano, měla jsem chuť být mrtvá, protože tohle byl fakt hardcore. Pak mě ještě ohodil doubledecker sprchou vody. Když jsem konečně dorazila do hostelu, mračna se rozestoupila..a hned ke mně přispěchal jeden z hostu (pravda značně opilý, ale to mi právě asi pomohlo :-D ) a že mi ten kufr vezme. Tak mi ho vynesl až k pokoji, ach! A chtěl za to jenom pusu na tvář. Teda, chtěl určitě víc, neboť mi několikrát zopakoval, jak jsem strašně sexy (po tom strašném lijáku, probdělé noci a spoustě kilometrech v Londýně teda bezesporu :-D ) , ale ne, díky, strašných zážitků už jsem ten den měla dost :-D
Dobrou kapitolou ještě byla sprcha. Zcela paradoxně než co by cestovatel čekal, měla zcela opačný problém než je studená voda...a totiž, že tekla jenom horká a studená naopak vůbec (protože vývod od studené vody vůbec nebyl přidělán ke zdi, jestli si to umíte představit, prostě jen visel ve vzduchu :-D )
Ale raději jsem se dobrovolně opařila, než smrdět o den déle.
A pak přišla noc, zcela hrozná a přesně tak děsná, jak si myslíte. Takže jsem se moc nevyspala a měla spoustu času přemýšlet o smyslu života (a o větách do tohoto článku :-P ). Ráno jsem se toho divočáka zeptala, jestli je v pořádku (nebyla jsem si jistá, jestli odpoví, protože stále ještě byla ve hře teorie o hluchoněmotě) a ona se zeptala: O, jsem hlučná? (takže o tom ví!!!) a já říkám: jo, celou noc. A ona že: sorry. Po snídani (ano, v ceně byla i snídaně, sice taková...no, neotrávila jsem se, to by myslím stačilo) jsem ve snaze dospat noc, spala až do dvanácti a pak se vydala odvážně na průzkum okolí, kde to vlastně bydlím, protože jsem věděla, že uvidím věci nevídané. Vlastně jsem za to ráda, protože tyhle tmavé stránky Londýna (a to doslova, až po půl hodině chůze jsem potkala prvního bělocha) a odvrácené stránky se do turistických průvodců nedostanou. Není žádné umění jet někam, kam jezdí každý, a udělat si tuctové fotky, které má každý, a pak říkat: byl jsem v Londýně (nebo kdekoliv jinde), poznal jsem Londýn...ha, ha, :-)) Daleko zajímavější mi příjde si s vytřeštěnýma očima a husí kůží po těle říkat: "Hm, i tohle je Londýn, holčičko." Abych to shrnula, tohle mi přišlo jako černé ghetto. A v noci by mě tam nikdo nedostal. Fakt jsem ráda, že nebylo teplo (ale kdo by v zimě čekal třicetistupňové teploty, že?), protože už i tak to tam smrdělo...mrvé ryby, maso..prodávané na ulici jak na nějaké egyptské tržnici. Čínská restaurace s velkým akvárkem s rybama (jedna plavala břichem vzhůru), spousta salonu na pletení rasta copánků a gelové nehty (zase budu mít trochu nevhodné řeči...ale z mých dosavadních zkušeností jasně vyplývá, že statisticky asi 2 ze 3 černošek, které jsem kdy potkala, řekněme si to na rovinu...smrdí. Možná mám jen špatné zkušenosti, ale je to tak prostě - btw: i ta bytost co spí v hostelu pode mnou s přezdívkou divoké prase. Nechápu to...mají krásné nehty, pěkné vlasy, zuby....takže krása a hygiena pro ně určitě nejsou cizí pojmy..,,ale proč tak strašně některé z nich smrdí?? Nějaké teorie? ). Samé obchody "pro chudé" (vše za libru). Na to, jak otřesně vypadala ulice, měli v té čtvrti fakt hezký kostel. A hřbitov. Se dvěma veverkama, kočkou a havranem :-)
Druhá noc byla ještě pekelnější než předtím. Tentokrát už jsem se rozhodla jednat dřív než později (taky proto, že tentokrát byly zvuky ještě intenzivnější) a ptám se zase: "Jsi v pořádku?" Bylo to poprvé, co mě někdo anglicky poslal do prdele! A slečna ještě dodala: "Nemůžeš spát? Tak vstaň!" Tak ještě že alespoň nevstala ona a nedala mi přes ciferník, žejo. Blaží mě alespoň to, že o hodinu později (spánek se další noc opravdu opět nekonal, nešlo to!!!) zařvala jedna Argentinka ze sousední postele (a nemusím dlouho přemýšlet, kvůli komu to bylo): "Kurva, Ježiši Kriste!!!!"), tak to byl první a poslední vtipný okamžik v tomto hostelu. Jo ještě vlastně ráno jsem se s touto paní bavila (když to prase divoké vypadlo z pokoje a zůstaly jsme tam jen my dvě) a ona (s divokou jihoamerickou gestikulací, jak je u těchto národů zvykem) na mě spustila:" Tohle byla úplná mešuge, všimla sis? Proboha co to bylo zač?? Ty zvuky, co dělala v noci, já myslela, že umírá!!! Pí*a!!! A ještě do mě schválně vrazila teď na záchodě, no děs! Doufám, že už se nevrátí. "
JO, lidi jsou fajn. Lidi jsou bezva. A ne všichni jsou stejní. A i takoví žijí mezi námi. Moje mantra ze školy. Přísahám, že kdybych nebyla sociální pracovník a neměla za sebou praxi na psychiatrii, tak ji hned první noc vyfackuju.
3.1.
Už jen stručně a krátce. Jela jsem domů. Nějaká blbka mi na nádraží poradila špatnou jízdenku, takže mě to pak nechtělo pustit ven a metro- policajt mi řekl, že nemám platnou jízdenku a poslal mě do kanceláře. Jen mě tak smířlivě napadlo, že jestli budu muset platit pokutu za jízdu načerno, že to bude fakt vtipné, protože 80 liber u sebe nemám. Ale naštěstí jsem jen musela doplácet rozdíl v ceně. Cesta vlakem proběhla v pohodě a míru...a potom jsem konečně byla v cílové stanici...před kterou nečekal taxi, jak jsem si myslela. A já na žádný neměla kontakt. A nikde nebyla žádná cedulka s reklamou na taxi služby, jak na stanicích obvykle bývají. A tak jsem pochopila, že musím kalich hořkosti vypít až do dna a vydala jsem se se svým mega kufrem na kolečkách po kalužnaté nerovné cestě 2 km sama k "domovu". Normálně jsem byla úplně dojatá, když jsem ho znovu viděla. Ani zlatý olympionik nikdy nezažil takovou euforii jako já v té chvíli. Hned po Isladnu byl tohle můj životní výkon. Ale ještě mě čekal jeden bod. Host rodiče nebyli doma a v domě byl zapnutý alarm, a oni mi jen poslali sms s instrukcema, jak ho vypnout. V životě jsem to nedělala. Bylo to napínavé, ale i přes svoje intelektuální nedostatky, kterým jsem se po takto šílených 3 dnech v Londýně nemohla vyhnout, jsem i tento boj zvládla a už jen zbývalo dotáhnout kufr do patra do pokoje, svléct oblečení, hupsnout do sprchy (doufat, že hostrodiče nevypnuli před odjezdem ohřev teplé vody), obrátit na sebe půl lahvičky sprchového gelu (bylo to potřeba :-) ), osušit se, obléct pyžamo, dát vědět mámě a na blog, že žiju, a pak už jen spát, spát, spát...Až do krásných 12 hodin druhého dne...ale to už je zas jiný příběh :-)
Mno, jedno je jisté, všechna ta kila, přibraná během vánoc v ČR jsem spolehlivě zase vypudila.
A kdo zapomněl poučku ze začátku článku: Silvestr v Londýně fakt nedoporučuji. Prostě ne.
Obrazová příloha
 |
| Na vlakáči to žilo víc než na ulici |
 |
| Tohle bych za dne nevyfotila. Leda povraždit všechen ten dav turistů |
 |
| Něco ze čtvrti "hrůzy", nic dostatečně hrůzného jsem neobevila, tak jen pekařství a potraviny |
