Den 47- 53

Než to zas všechno zapomenu...
Spíš několik zajímavostí, dnes to takový horor nebude :-) Ono totiž mi už všechno připadá jako pohoda, když už jsem přežila to, co jsem přežila. Ke zklamání některých lidí, kteří čekají další šokující zážitky, jich bylo tentokrát nepoměrně méně, rodiče si asi vzali moje slova k srdci. Ale ke sdělení toho pár je :-)
Svoje portfolio jsem rozšířila o další profesi, a to profesi holičskou. Mamka mi řekla, ať ostříhám nejstaršího. Strojkem, takže se to zdálo jako pohoda úkol. Jen mě šokovala Matka, když mi v půlce se slovy "buď víc statečná" snížila nástavec té vlasové sekačky z nejdelší délky na nejkratší. Připadala jsem si jako vrah, když jsem z toho kluka dělala vlastníma rukama skoro skinheada ( "stříhali do hola, malého chlapečka..."). A před koncem, když jsem se chystala na přední část (jež je nejvíc vidět) strojek chcípl a Matka řekla, ať to dodělám nůžkama!! Ale tak neskončilo to nejhůř, příště mi to asi zase svěří.
V jednom z těchto dnů jsem si udělala předčasné Vánoce (i když na Vánoce není nikdy brzo :) ) a za své těžce vydělané peníze jsem si koupila digitální foťák. Na "štědrovečerní večeři" jsem si dala bagetu ze subway s kuřecím masem a opravdu to byla bašta hodna svého štědrovečerního účelu, protože s kuřecím jsem v této rodině ještě neměla čest!! Dvakrát bylo krůtí a jinak se pořád opakuje písnička vepřové mleté, vepřové mleté, jednou byl losos, vepřové mleté, los, vepřové mleté....na to, že v ČR už jsem vepřové vůbec nejedla (a hovězí jen svátečně) se jako držím fakt statečně. Ale teď začne sezóna sobího masa, když ho máme plný mrazák. Když jsem byla v té civilizaci na můj Štědrý den, měla jsem tam schůzku s jednou finskou studentkou, která byla před rokem v Praze a půl roku tam studovala češtinu, tak jsem zase slyšela něco českého :-)) Pomohla mi s dalším krkolomným úkolem od rodiny. Den předtím jsem totiž dostala bojový úkol (a lísteček s finskými informacemi): kup brzdový válec :-D To jsem nikdy nedělala ani v ČR - takže opět takový typický úkol, jaký tady dostávám. Větší starosti, než s jeho sehnáním mi dělala představa, že mi pak rovnou i řeknou, abych ho sama v autě vyměnila :-) Naštěstí jsou (kupodivu) natolik soudní, že to neudělali. A já brzdový válec šťastně přivezla.
Vtip však přišel v závěru mého "štědrého dne". Matka mi (opět) tvrdila, že z města jede ve 14 hodin autobus rovnou přes naší samotu, takže vystoupím rovnou před domem...Nikoliv, ten autobus jel POUZE do vesnice (7km od domu), takže jsem dojela zas tam, co minule, když jsem se vracela z města (minule jsem se vydala na cestu pěšky, ale tentokrát se mi fakt nechtělo). Tak jsem přemýšlela, co budu dělat. Na mou předešlou sms Matce, že autobus přes naši zastávku nejede, mi napala jen to, abych řekla řidiči, že chci jet do další vesnice, která je za naší samotou - tam, mimochodem, autobus taky nejel :-D Byly 3 hodiny odpoledne a mě napadlo, že by mě mohl vzít domů Taťka, který se domů vrací odpoledne kolem 4. Nebyla jsem si sice jistá, kde vlastně v té vesnici pracuje a jestli ho tam vůbec najdu, ale vzpomněla jsem si, že doma se válí spousta reklamních předmětů s logem UPM, tak jsem si to v hlavě spojila s tou kanceláří uprostřed vesnice, která má taky logo UPM  a vydala jsem se to zkusit :-) Auto jsem nikde před budovou neviděla, tak už jsem to chtěla vzdát, ale v tu chvíli mi zavolalo jedno z děcek a řeklo, že mám jít za Tátou, že mě odveze domů :-)) Což mě povzbudilo, abych to přecejen zkusila.K mému překvapení Otec opravdu seděl za stolem hned za dveřmi. :-) (Auto parkovalo ve dvoře).
Poslední dny byly ve znamení velkých příprav na prázdniny rodičů, kteří právě dnes odjeli do Helsinek, aby zítra odletěli na Kanáry....což je tady velmi oblíbená destinace. Co mi Matka vyprávěla, tak vztah mezi Finy a Kanárskými ostrovy bude asi podobný jako mezi Čechy a Chorvatskem nebo Bulharskem, taky tam jezdí "každý". No a dnes teda ten okamžik nastal...Naštěstí mi zajistila posilu v podobě finské studentky, která bude chodit každý všední den od 15 do 21 hodin. A na víkend přijede teta, na kterou se děcka už hrozně těší. A v pátek pojedeme všichni do Ikea, na což se zas hrozně těším já, protože poznám nové město :) No ale noci budou asi docela divoké, protože děcka se k posteli přikurtovat nedají :-( Hned po dnešním odchodu studentky vylezl ten klučina (Down) z postele (4 ze 7 dětí se nasáčkovaly do ložnice rodičů, aby "hlídaly" to nejmladší dítě - původně tam měla spát jen ta nejstarší dcera :-) ) a začal šmejdit po domě, hrát na klavír apod. No, to bude ještě veselé. ...
Mimochodem: odjezd rodičů se odehrál někdy večer. Připravovala jsem si "proslov" na rozloučenou, jako že ať si užijou zaslouženou dovolenou a vrátí se hlavně v pořádku...Přemýšlela jsem, jestli je na rozloučenou obejmu nebo se to nehodí. Matka mě poslala roztopit saunu - což znamenalo donést si z venku kýbl břízového dřeva, uklidit v peci v sauně popel z minula, 10 minut se vztekat, proč to jako nehoří, umazat si přitom ruce jako čertův švagr a pak to vzdát....tak jsem šla do kuchyně, a rodiče nikde. Tak se ptám té studentky, a ona:" jo, oni už odjeli". Milé.

Včera jsem začala pátrat po zpáteční letence, protože evidentně do konce života tady asi fakt nebudu :) (pokud to teda nevyjde toho 21.12. 2012 :-D ). A našla jsem jednu víc než sympatickou na 14.1. 2013. Myslím, že to ale fakt nebude den konce mé au-pair kariéry, už se začínám poohlížet....no, uvidím.  
Ode dneška vás navíc kromě mé osoby zdraví i moje díra na přezůvce, která vznikla, když jsem hrabala žhavý popel z pece v kuchyni a najednou ven vyskočil rozžhavený hřebík (dřeva, kterými se do pece přikládá, jsou jich plné :-( ) a vypálil mi hned vedle žirafy na přezůvce díru. No, ještě, že jsem je měla - tady nikdo z té rodiny přezůvky nenosí, jen já jsem jediný exot :-) Matka ovšem zase nezklamala a pronesla: "teď budou mít tvé prsty víc větrné počasí". No a až se dosmějeme, můžeme jít spát :-) 

Malé bilanční cvičení

O čempak to dneska bude? Chci se podělit o pár dalších věcí, které přináší život mimo domov. Člověk má totiž samozřejmě tendenci srovnávat a na světě neexistuje žádné druhé takové místo, které by bylo úplně stejné, jako u vás doma - se všemi materiálními i duševními záležitostmi, domácím řádem, atmosférou... A tak jsem se tak zamyslela nad prázdnou stránkou v deníčku a sepsala tohle:
(samozřejmě se to postupem času mění, člověk si zvyká, a tak už se na hodně věcí dívám jinak, než na začátku. Taky jsem už dost z toho nějak vyřešila :-) )
* jsem si vědoma toho, že spousta věcí zní dost povrchně a budou vám asi připadat legrační. 

CO MI TADY CHYBÍ :
(kromě živých osob, s tím se tak nějak počítá, že mi asi bude chybět rodina, kamarádi apod., o tom snad psát nemusím)
- perlivé vody - ano, vím, že jsou nezdravé, ale já jsem prostě zvyklá na minerálky. A tady se srká jen voda z kohoutku nebo mléko...a v něm teda taky žádné bublinky nejsou :-)
- normální škrabka na brambory - neumíte si představit, jakým kopytem tady škrábou brambory a ještě to honosně považují za škrabku! To je děs. Dyť to vypadá jako vraždící nástroj! Žádný div, že na loupání nosí gumové rukavice, jinak riskují nedobrovolný pokus o sebevraždu :-D
Nejvíc mě šokovalo, že ono se to asi prodává i u nás a hojně, ne-li běžně se to používá, uáá. Takže nic, kdo zná, ten může tento bod přeskočit a zapomenout na něj :)

Něco takového

- česnek - rodina ho nepoužívá. Ještě jsem nebyla poučena proč :-)  Já oproti tomu doma nepoužívám cibuli a zásadně jsem se ji naučila vždy nahrazovat právě česnekem, jednak protože moje oči jsou s cibulí v boji na život a na smrt (a neumíte si představit, jak moc!) a jednak protože mi prostě víc chutná. Ale před pár dny jsem si ho konečně koupila, protože chci rodinu ohromit bramborákama, snad to klapne :-)
- med - další surovina, kterou rodina ignoruje. A já jím doma přivádím k dokonalosti každý druhý dezert, který dělám! Obzvlášť třeba ve tvarohovém dortu je moc dobrý, dávám si ho i do kávy.
- televize - ano, přiznávám a stydím se. Je tak uvolňující sednout před bedýnku a sledovat pohyblivé obrázky...Možná si říkáte, co bych z toho tady měla. Abyste věděli: tady běží filmy v originálním znění s finskými titulky - a proto valná část populace mluví tak dobře anglicky...a proto tahle rodina anglicky skoro neumí. Ano, nemají televizi. Prý protože nechtějí, aby se jejich děti dívali na násilí v televizi...Ušlechtilá myšlenka. Ale pak se nemůžou divit, že když se nemůžou jako jejich vrstevníci koukat na televizi, tak si tuto mezeru doplňují před počítačem a playstationem monitorem, na kterém si mimochodem pouštějí stejně i nějaké DVD se stupidníma dokumentama o lovení losů, lososů apod. :-)
Včera se na počítači koukali na online zprávy na výsledky celostátních voleb a mohli na té televizi oči nechat. Matka řekla, že děti se strašně zajímají o politiku. Ne, matko, ty děti by se koukaly na COKOLIV, jen proto, že konečně po sto letech mají možnost vidět něco z televize!!
Ono, teda, když koukám do programu, tak o moc nepřicházím. To jsou samé dokumenty, reality show a zpravodajství, pff...
- aviváž a osvěžovač vzduchu na WC- chápu, že při praní alespoň dvou praček každý den, by se aviváž prodražila. Chápu, že prádlo tvrdé jako kámen a škrábající jako struhadlo je toho logickým důsledkem. (Hele, možná by se tím dal vyřešit problém s chyběním normální škrabky na brambory :-)) )  Ale proč proboha nepoužívá nějakou jemnou aviváž alespoň na prádlo pro to nejmenší dítě? Jistě, že mi každé navlečení toho kamenného prádla na chudáka dítě trvá tak 5 dlouhých minut. O tom, jestli si to užívá nebo ne, není pochyb :-D Ale chápu, aviváž moc voní. A tady se vůně moc nepěstují. S tím souvisí i absence osvěžovače vzduchu na WC. A že to tam někdy zavání fakt hustě, o tom taky nepochybujte. Zvlášť když tam i několikrát denně musím měnit plínu s plnou náloží od toho mrněte. To, kde občas končí odpad toho postiženého dítěte, radši taky nebudu dvakrát zmiňovat. Prostě mu to připadá hrozně legrační utrousit jinde než do záchodové mísy. No, každý jsme nějaký :-)

CO MI NAOPAK NECHYBÍ:
- polévky před obědem- ne, tady zkrátka nemají oběd ve složení polévka-hlavní chod, tady je naštěstí jen ten hlavní chod (ale není divu, že hlavní chody jsou během dne dva). Ano, něco na způsob polévky tu taky občas vaří, ale jako hlavní chod - přičemž to ale není vývar nebo ta zahuštěná věc se zásmažkou, ale prostě jen nahrubo nakrájené maso, zelenina, brambory, zalité trochou osolené vody. Na talíř si pak nikdo skoro žádnou vodu nenabírá.
- Kč- nemůžu si pomoct, ale myslím, že po pár nákupech se vám hrozně rychle stane, že vám začne cenovka 4 € připadat mnohem "přitažlivější" než kdyby pod zbožím byla cedulka 100Kč. Myslím tím to, že zde mi zboží za zmíněné 4 € příjde mnohem levnější a tudíž o jeho koupi dvakrát nepřemýšlím, než kdybych v ČR kupovala stejnou věc za 100 Kč. (Tohle je jen hypotetický příklad, netvrdím, že existuje taková konkrétní věc, která by opravdu stála u nás a tady zmíněnou cenu, navíc nevím, jaký je ted aktuální kurz, takže ta 100 je přibližná). Prostě mi to "nízké" číslo před € odbourává nakupovací zábrany, ano, jsem tragédka :-) Asi je to tím, kolik si vydělávám tady a kolik jsem si vydělávala doma...koupila jsem si třeba bez mrknutí oka nový digitál za 99 € a moc dlouho jsem si to nerozmýšlela, prostě se mi líbily funkce, barva :-), ale doma by mi bylo líto za něj dát 2,5 tis. Kč, a přemýšlela bych nad tím hooodně dlouho, a nejspíš bych si ho nakonec stejně ani nekoupila. Abych shrnula, co tady dlouze popisuji a co už stejně většina z vás tuší: pro mě a v tomhle státě má 1 € úplně jinou (a mnohem menší) hodnotu, než v ČR 25 Kč (kdo by to byl řekl, že :-D :-D)
-odnášení PET lahví - doma jsem měla pravidelně tuto aktivitu na starosti já. Vzít z předsíně nadité kabele plné zmačkaných prázdných PET lahví a odnést je do nejbližšího žlutého kontejneru. Z dálky jsem u toho musela vždy vypadat, jako když se někdo bez domova stěhuje o most dál (na petky máme vyhrazené takové ty populární kostkované tenké cestovní tašky od Vietnamců). Tady nejenom, že to nemusím dělat, protože žijeme uprostřed lesa, ale tady se to nedělá NIKDE! Protože, podržte se! Tady jsou PET lahve a hliníkové plechovky VRATNÉ! Prostě před supráčem je automat, do něj tyto věci dáte (ale nesmí být zmačkané) a dostanete lísteček s cenou. Teď tu mám na stole půllitrovou Fantu, na tu je vratná záloha 0,20 € A mám tu taky plechovku (1/4 l), tam je záloha 0,15 € Vzhledem k tomu, že se tady stejně pije většinově ta voda z kohoutku, tak rozhodně nemají takovou spotřebu PET lahví jako u nás, v pitomým neekologickým Česku, který navíc i návrh na vratné PET a plechovky smetlo ze stolu, grrrr!!!
- zamykání dveří -jojo, tady se dveře prostě nezamykají. A nemyslím, že by to byla jen specialita této
rodiny, která bydlí na samotě v lese. Už jsem navštívila i mnoho jiných míst - domů a bytů, a nikdo tam prostě při odchodu nezamykal. Určitě nejsem tak omezená, abych tvrdila s jistotou, že tady ve Finsku nezamyká nikdo, ale není to asi tak časté jak u nás :-) Dokonce jsem tady ani nikde nezpozorovala zvonek a neslyšela nikdy žádnoou návštěvu zazvonit (a že jich tu bylo!), prostě se tu vždycky v určený čas tak nějak najednou návštěva objevila a nikdo to neřešil. Dveře jsou tu obrazně řečeno všem dokořán (fakt jen obrazně, protože už tu každý den mrzne :-) ). Takže až budete mít cestu okolo, nerozpakujte se, vemte za kliku našich dveří a příjďte na návštěvu :-)

A NAKONEC, CO TU PŘEBÝVÁ :-)
Mám sto chutí začít tím, že tu přebývají děti...a já to asi fakt napíšu, i když to zní tak cynicky a nehumánně, tahle rodina to s vyráběním dětí fakt přepískla...nehledě na to, že po genetické stránce je z Otcovy strany ten průšvih s Downovým syndromem, který se tu stal překvapivě jen jednou. Je to tady jak v útulku pro psy...(nehledě na to, že zápach tady většinou je taky :-)), chaos, nezdravé prostředí pro výchovu dětí jak z materiální tak hlavně z duševní stránky...Náboženství je u některých lidí fakt hřích :)
- hluk a křik - úzce souvisí s bodem prvním. Dneska jsem měla co dělat, aby s sebou nepráskla o zem a neodebrala se do věčných lovišť. Bylo to ve chvíli, kdy jsem se ze všech sil snažila s nejstarším dítětem zopakovat látku na zítřejší písemku z angliny, a zkoušela jsem ho ze slovíček (a šlo to fakt ztuha), odehrávalo se to v ústřední místnosti celého domu, takže tam v tu dobu byli všichni. Do toho tam začalo vřískat nejmenší, protože se bouchlo o židli, jedno z harantů něco provedlo té malé bosorce, která začala hystericky řvát, matka začala řvát na to škůdce, který tu bosorku pokoušel, a ještě se tam v té chvíli objevila na návštěvu sousedka a začala vesele a nahlas pokřikovat na Otce. Uf!!!!! Dokážete si představit alespoň z poloviny tu hladinu decibelů, která tam v té chvíli bublala? Bylo to hrozné a kdybych neseděla v křesle a nebyla v půlce vysvětlování rozdílu mezi do a does, tak bych prostě flákla držkou o zem a už nevstala :-) Ano, hladina hluku je tu opravdu nezdravá a to až nezdravě často, měla bych dostávat příplatky za hluk jako na mé brigádě kdysi v jedné továrně, kde se svařovalo a lisovalo :-)

- nepořádek - ano, o tom jsem již psala tolikrát, že už mi snad vůbec nevadí :-) Opravdu, jak se vynořují další a další krvesaje, tak mi už počáteční rozčarování z hrozného nepořádku naprosto přechází do stavu letargie, a přestává mě zajímat...

To je radši vše, víc bych toho už nemusela přežít. Všechno se má dávkovat po malých dávkách.

Zítra rodiče odfrčí na dovolenou na Kanáry (opravdu doufám, že Matka zrovna nebude mít plodné dny a nevrátí se domů zase 2v1, už pro dobro těch dětí, osmé dítě už by byla řízená sebevražda!!!!), takže já se těším, že se mi paradoxně bude líp dýchat, když nebudu mít Matku za zadkem (a nikdo mi nebude moct dávat šílené úkoly!!) přestože budu na všechny ty haranty ráno sama, (doufám, že jsou alespoň trochu soucitní a budou mi pomáhat s tím Downem, to je totiž drama i za přítomnosti Matky), ale odpoledne bude chodit studentka na výpomoc a dokonce umí anglicky, tak snad to bude fajn. Musím v to doufat, nic jiného mi nezbývá. Už plánuji, jak budu péct a vařit po našem :-)) Bramboráky, moje oblíbená ananasová buchta....ó, já se budu mít :-))

Den 38-46

Ano, ještě žiju! Taky mě to překvapuje. Myslím totiž, že rodinka se rozhodla otestovat, co všechno ještě vydržím, a mám dojem, že můj limit se nezadržitelně blíží...Musím vás upozornit, že dnešní čtení začíná být hardcore a není určeno pro slabší povahy, děti, těhotné a kojící ženy, vegetariány, bojovníky za práva zvířat, lidi s nemocným srdcem nebo jiným životně důležitým orgánem, vlastně pro nikoho, tak dobrou noc, jde se spát :-D

Minulý celý týden měly zdejší děti podzimní prázdniny. A v pondělí jsme bohužel ještě byli doma, takže jsem měla na krku Downíka. A na společné "procházce" jsem pohřbila několik dalších kilogramů svých nervů :-( Abyste byli v obraze, jsem speciální pedagog, a tady v této rodině zažívám fakt velkou krizi svého povolání. Celou dobu svého studia nám vtloukali do hlavy, že nejdůležitější je začít se speciální péči co nejdřív, a tady se naprosto není od čeho odrazit. Oni to dítě nenaučili ani rozdíl mezi ano a ne. Teda teoreticky jo, prakticky ne. A jakmile se ocitne venku, hned je ho všude plno...ale na naprosto nevhodných místech. Takže já se můžu uběhat, on se stejně ale odmítá vracet, takže ho musím čapnout a odnést (nemůžu ho vléct za ruce nebo chytnout pod pažemi, protože má velmi nestabilní klouby, takže hrozí jejich vykloubení). Už mám naprosto odepsaná záda :-( Když jsme doma a Mamka mu zakáže dělat něco, co on zrovna chce, začne příšerně brečet a řvát. Další jeho stránky, které mě přiváděly k šílenství na začátku, už mě vůbec nerozrušují... leze mi do sprchy (nejde zamknout), snaží se na mě pořád sahat, dává mi pusy...docela by mě zajímalo, od koho odkoukal ty své "sexy" pózy a  mimiku (radši nepopisovat)... ano, stala jsem se objektem jeho "erotického" zájmu, přestože mu teprve bude 6 let.
Ale v úterý jsme fakt vyrazili...po 3 hodinách jízdy mě vysadili v Oulu, kde jsem se s rodinkou na den rozloučila a šla si koupit lístek na vlak. Máti tvrdila, že můžu uplatnit svůj ISIC (platí mi až do prosince), takže jsem zaplatila za lístek jen 16e, jenže ve vlaku  přišla průvodčí a že se ve Finsku ISIC jako průkaz studenta neuznávají, tak jsem musela doplatit dalších 21e, achjooo. (Btw: na nádraží mají pořadí podle lístečků...zkrátka příjdete a než se dostanete k okýnku, musíte si vzít lístek s číslem, jako mají u nás třeba v bankách, na poštách...).
No a už po cestě jsem viděla z okna první finský sníh! Mazec. Když jsem dorazila do Rovaniemi, bylo tam už hustě nasněženo a teplota -2°C.  Mazec :)

Návštěva u mé kamarádky opět nezklamala, byla skvělá jako vždycky. Navíc jsem se druhý den dostala i do obchodů a !! Do fast-foodu Hesburger. KOnečně něco nezdravého!!! Jak mi to chybělo! Málem mi zaskočilo, jak jsem se nemohla nabažit něčeho jiného, než jen brambor a omáčky s mletým masem, kterou tady v rodině jíme co druhý den :-(

Nejvtipnější tričko :-)))

JO a velký pozor! Navštívila jsem obchod Mandragora, což je obchod s čajem a kávou, na čemž by nebylo nic divného, kdyby tento obchod nevlastnila Češka, která se sem před 5 lety přestěhovala!!! Takže jsem měla poprvé možnost tady s někým mluvit česky!!!! Mazec! Kámoška mě tam přivedla, byly tam 2 ženské a mluvily finsky a ona mi řekla: ta s těmi brýlemi, to je ta Češka. A já: Jseš si jistá? A kámoška mě naprosto odrovnala slovy: Jo, určitě, má cizí přízvuk :-)) Co??? Dyť ta osoba mluvila naprosto plynulou dokonalou finštinou!! :o) No, nic. Z radosti z českého setkání jsem vysolila 5,50e za krabičku Vanila Chai, který je mimochodem hnusný, protože je v něm šíleně moc cítit lékořice a to je jedna z mála věcí, které tady na Finsku opravdu nemám ráda. Lékořice, pendreky, příchuť lékořice ve všem možným, fůůůůůj.
Večer jsem Rovaniemi musela bohužel opustit se sestrou Taťky, která mě odvezla na sever ke zbytku rodiny. Kupodivu tam ještě nebyl sníh...ale o den později napadl, tak jsme stavěli sněhuláky...

"Postav tomu sněhulákovi psa." Tak jsem postavila psa :)

abych se dostala k tomu největšímu (a nejšokujícímu), co mě tady potkalo, a před čím jsem vás varovala a odrazovala od čtení...prarodiče Taťky vlastní nějaké zdejší soby a Taťka jsem s nimi přijel hlavně vypomáhat...hlavní práce před zimou spočívala v překontrolování stáda - pro představu, sobi žijí volně v lese, ale kvůli jejich spočítání postavili v lese improvizovanou ohradu a všechny soby tam nahnali (jak to udělali se můžu jen domýšlet, přijeli jsme tam s dětma a Mamkou naštěstí až před koncem). Každému sobovi připli na ucho visačku s číslem a ještě je označkovali nožem- nějaký symbol do srsti jim vyřízli nebo tak nějak, nechtěla jsem se na to koukat, zatímco ostatní na to čuměli jak na Ježíška v Betlémě..pf...některé sobi mimochodem vystrkali z ohrady a šoupli do auta a tím je odvezli na jatka...což jako stejně čeká později i ty ostatní, ale až v jiném období. Cítila jsem se z toho deprimovaně a bylo mi těch sobů hrozně líto, ale nebyl čas nad tím moc dumat, protože Matka mi dala své pracovní rukavice a řekla: Běž jim pomoct rozložit tu ohradu....tak jsem šla :-)) absurdní, prostě se skupinou asi 10 lesníků (chovatelů sobů nebo co já vím) jsem tam vytahovala ze země kůly a smotávala pletivo...

Druhý den přišlo něco naprosto nečekaného...Otec s klukama chodil každý den na lov, vždy donesli nějaké zajíce nebo lesní ptáky (český přesný překlad neznám) a tam mi řekli, že je načase naporcovat maso a jestli půjdu jim pomoct, tak jsem šla, říkala jsem si, že zajíce a ptáky snad zvládnu...dávala jsem si teda co nejvíc na čas, aby toho na mě nezbylo zas tak moc....ale skutečnost mě odrovnala: přišla jsem do stodoly, tam na stole rozložený igelit, otec s loveckým nožem vykosťoval nějakou obrovskou kýtu masa a Matka stála u mlýnku na maso a házela do něj odřezky, které zbyly Otcovi. Brzo mi došlo, že se to netýká těch mrtvých zajíců a ptáků, ale že je to sobí maso!!! Což se potvrdilo ještě o chvíli později, když do stodoly donesly dalšího mrtvého staženého soba a pověsili ho na hák ke stropu (jako prase při zabíjačce). Otec řekl, ať ho chvíli vystřídam, ať si to vyzkouším a prý ať z toho fláku masa odřežu ty bílé blány a flaksy...WTF? Jako byla jsem tam v šoku, že jsem nad tím vůbec nepřemýšlela, vzala jsem do ruky ten nůž, druhou rukou čapla kus té blány a začala jsem řezničit!!! Ani jsem nestihla myslet na to, že je to nechutné, slizké, studené, a že bych se z toho měla poblít :-)) Nějak mi to ale moc nešlo, tak mi řekla Matka, ať vystřídám ji v tom mletí tak jsem najednou stála u masomlýnku (btw: když mi bylo 5 let, měla jsem ouraz právě na mlýnku na maso, do kterého jsem strčila prst a brácha zatočil klikou...můj prst, kterému od malička říkám "ten můj pahýl", by o tom mohl vyprávět smutný příběh :-) NO a já tam teď stála s lavorem syrových odřezků a mísou, do kterého padalo namleté maso (naštěstí tento strojek už byl elektrický) a já jím měla plnit sáčky...(Matka řekla: po 400g, a hrozně se u toho smála - váha tam nebyla, víte?). Nemusím asi psát, že jsem to v životě nedělala!!! Můj mozek se ale zachoval fantasticky - okamžitě přepnul do stavu vigilní kóma :-) a já jsem naprosto mechanicky bez myšlenek konala tuto nechutnou práci. Ještě štěstí, že alespoň byla zima, takže to moc nesmrdělo. .. Když to tak vezmu, byla to moje nejlepší meditace ever...ještě nikdy se mi nepodařilo navodit ten stav : nemyslet na nic, v té chvíli to ale z ničeho nic šlo....kdyby na mě v té době někdo promluvil, tak mu ani neodpovím, protože já byla fakt úplně mimo (a tak v šoku, že jsem se ani nezmohla na odpor). A tak jsem mlela, mlela, plnila sáčky, zavírala je...docela by mě zajímalo, jako byla jejich skutečná váha, jak moc jsem se sekla od 400g. Ale po 2 hodinách už jsem se fakt vzpamatovala a řekla Matce na rovinu, že už nemám sílu pokračovat (navíc jsem už byla fakt zmrzlá) a odešla jsem domů - oni opravdu asi testují, co všechno vydržím!! I když chápu, že jim na tom nepříjde nic divného, pro ně je to rutina...

Tak popojedu, ať můžete žasnout nad mými dalšími superhrdinskými kousky :-) Třeba po návratu z prázdnin začalo mrznout už i u nás, ve středním Finsku...takže bylo načase udělat zazimovací opatření - vyklidit celý venek od nepotřebných věcí a uložit ty ostatní k zimnímu spánku...nejdřív jsem musela posbírat všech 15 plastových kyblů a doma je umýt a usušit. Pak umýt všechny plastové židle a složit, a pak přišel zlatý hřeb - dva přístřešky (kůlny, chcete-li) plné dřeva a harampádí...bylo potřeba je uklidit, dřevo roztřídit na otop a přesunout jinam a na to, co se může ještě využít ke stavění...teda nebylo to asi urgentně potřeba, ale když je v domě tak schopná au-pairka, že jo!!! (Napadá mě, že bych asi měla začít svou práci dělat špatně, nešikovně, rozbíjet věci a tak, jinak hrozí, že mě fakt sedřou z kůže), takže jsem celé odpoledne vyklízela tyhle kůlny a vozila metráky dřeva na kolečku pod přístřešek...skvěle jsem si při tom oddělala záda. Achjó. A po několika hodinách spánku (moje záda si ani nevšimla) můj pracovní týden pokračoval...velkým pečením. Nejdříve samozřejmě navozit dříví do pece v kuchyni...a pak "hurá" na 55 "chlebů" (já bych to spíš nazvala jako větší housky) a podobný počet kynutých Pulla (tradiční finské sladké cosi, co papají ke kávě).

Nějak takhle. http://static.flickr.com/69/175598053_fa926ac3fc.jpg

Bolest zad k tomu všemu samozřejmě grátis! Nechci si stěžovat a dělat ze sebe chudinku, ale bylo to peklo! Tohle bylo (kupodivu) tady fakt poprvé, co jsem měla blízko k slzám. A protože zoufalé situace vyžadují zoufalé činy, oznámila jsem Matce, že ještě jeden takovýhle den a už fakt brzo UMŘU! A ona se zasmála a zeptala se, jestli budu umírat rychle nebo pomalu....No, co k tomu dodat.
Takže jestli budu umírat dost pomalu, ještě tady nějaký příspěvek ode mě uvidíte :-)
Napíšete mi nějaký milý komentář? Prosím, prosím, smutně koukám...jako tento na smrt vystresovaný sob (no, dobře, zas tak moc ne, přece jen, co mě nezabije, to mě posílí....ale...)

Den 34-37

Užívám si chvilku nedělního klidu, kdy všichni odjeli na pravidelnou bohoslužbu a naštěstí mě nepřemlouvali, abych těch nekonečných 45 minut finského kázání zahájených a ukončených sborovým zpíváním nějakých finských náboženských songů (respektive Matka má asi dojem, že ona je tam ta hlavní superstar a ostatní jsou jen její doprovod, protože celým kostelem se rozléhá její operní ječák :-D ) absolvovala s nima. 

Takže, co jsem tu za těch pár dnů měla? Zas několik hystrických záchvatů malé sirény, která nechtěla dělat to, co se po ní chtělo. Zajímavý úklid dětského pokoje, který jsem si ani v nejdivočejších představách neuměla představit uklizený: přitom to bylo TAK snadné, prostě jsem si vzala velký černý igelitový pytel, do něj dle pokynů Matky nahrnula VŠECHNY hračky na zemi, pytel jsem zavázala a odvalila na půdu, která je hned za dveřmi dětského pokoje. A bylo uklizeno :-) Já už se tady nedivím ničemu, fakt ne. Když přišla děcka ze školy, měla jsem jim oznámit, že je nahoře čeká překvapení (bylo to tak trapné!!), všichni se mohli přerazit, jak pelášili nahoru (měla jsem chuť se někam schovat), pak se zas vrátili dolů a matka každému přikázala, aby mi poděkovalo. Ostuda, hadra :-)) 

Co dál? Matka je zkrátka člověk společenský a na prvním místě je pro ni společnost. Takže si na pátek připravila "párty" - maškarní. Sezvala půl nejbližší vesnice (naštěstí někteří byli tak soudní, že nepřišli), ovšem to, co přišlo, stálo fakt za to...vypadalo to celé jak sraz domova důchodců s několika ošetřovatelkama (těmi myšleno těch pár zástupců mladší generace). Matka si vzala svůj lovecký úbor (maskáče) a přes rameno dětský samopal. Drtivá většina to vyřešila podobně. Ach, ta kreativita!

Dála tu byla jedna pirátka, cigánka a ženy, které prohrabaly skříně babičkám až praprababičkám. Rozhodně nemusíte litovat, že jsem nefotila. Připadala jsem si v této společnosti...jak to jen říct?...jaksi nepatřičně. Naštěstí mě Matka nenutila se vyhastrošit za nějakou podobnou zrůdu, jen mi řekla, ať si vezmu ty šaty, co jsem měla na její promoci. Doufám, že se ve Finsku neslaví Hallowen :-) Opět jsem musela sedět u stolu, kde už na mě nezbylo místo, s nima, a tvářit se, jak se hrozně bavím a jak jsou všichni boží...na krátký moment jsem přestala kontrolovat své obličejové svaly, které mě hned prozradily a Matka mě hned začala zapojovat do zábavy se slovy: " Teď vám Martina o sobě něco řekne...Martino, řekni jim něco o sobě, svůj příběh". Nejsem si fakt jistá,kolik těchto veřejných produkcí ještě přežiju, no, alespoň mě nenutily, abych jim něco zazpívala :-) Takhle jsem se alespoň přesvědčila, že se umím příjemně odprezentovat, i když bych je všechny nejradši poslala někam, kde kytky nerostou...A tak jsem se jako na hodinách anglické konverzace ve škole postavila, popřála jim hezký večer a začala jsem přednášet o tom, kdo a odkud jsem, co dělám a jak mám ráda Finsko...(fakt? Okamžiky jako je tento mi celkem dost začínají mou lásku k Finsku podrývat). 

V sobotu jsem se rozhodla zahýbat se trochu jinak než jen prací v kuchyni, vařením a péčí o děti, a tak jsem kývla na pozvání na floorballový zápas. Složení bylo : 18 malých děcek, já, Otec a ještě jeden dospělý. Rozdělil nás na dvě družstva, přičemž se ale nikdo neobtěžoval s "rozlišováky" (tak jsme říkali na gymplu polyesterovým děrovaným dresům ,které toho sice už měly dle vůně dost za sebou, ale alespoň jsme věděli, kdo je ve vašem týmu a kdo v tom soupeřově). Všichni se mezi sebou navzájem znali, protože hrají každý týden, ale já si do zahájení zápasu stihla zapamatovat jen to, že v mém týmu je Otec (který je v brance), jedno z děcek a branku, na kterou mám střílet :-D Až v průběhu zápasu, podle toho, kdo dal branku pro nás, jsem se seznamovala s jednotlivými členy svého týmu :-D ("Aha, takže modré tričko hraje s náma, jedno ze zelených triček hraje s náma - nevím ale, které přesně, zelená hokejka hraje proti nám....). A dala jsem jednu branku, joooooo!!!! :-) 

V sobotu jsem odpoledne taky luxovala mikrobus, protože se brzy měl použít na cestu na sever k babičce (začaly tady podzimní prázdniny, které trvají ve Finsku týden), patrně jsem byla první, kdo to kdy udělal. Rodiče mi navrhli, že mě vysadí po cestě a já můžu dojet vlakem za kamarádkou, protože to budu mít jen cca 300 km a pár dní u ní pobýt, protože babička na severu stejně mluví jen německy a upřimně řečeno je to ještě větší zapadákov než tady (to jde??) , takže bych se tam asi nudila, takže jsem měla radost a hned to kámošce napsala...mělo se vyrazit v pondělí. V neděli mi ráno nevzrušeně  oznámili, že ještě neví, kdy pojedou, že asi zítra ne, protože možná bude v pondělí lov losů, na který chce Otec jít. A kdy teda sakra pojedeme??? Matka: Já nevím, zeptej se otce. Otec: já nevím. Někdy mám k zabití těch lidí opravdu hodně blízko!!!! Když už jsem u toho stěžování, mám pocit, že mi něco nehezkého leze na mozek (ne, nádor zrovna nemyslím). Blíží se pomalu ale jistě polární noc (naštěstí tady ve středním Finsku to nemá být taková divočina, že by byla tma nonstop, každopádně slunce svítí míň a míň (proto lékaři doporučují všem Finům fetovat D vitamín za chybějící sluníčko...i já už zobu), zapadá něco před půl sedmou, a celkově podzim, podzimní únavá...já bych klidně prospala celé dny v posteli, žádný problém. Přibývá rán, kdy bych nejradši vůbec nevstala a nedělala vůbec nic. Snad nenaplním nelichotivou finskou statistiku o výskytu depresí, sebevražd a podobných záležitostí. Abych si ale jen nestěžovala, podělím se i o radostnou událost a tou je: po dlouhatánské době se zase můžu najíst s chutí a bez žiletek v krku!!! A už to opravdu neberu jako samozřejmost, já už skoro zapomněla, jaké to je, když v hrdle žádnou technopárty nemám :-D Sprej Aftex fakt zabral. Volejte sláva a pět dnů se radujte :-)

Docela by mě zajímalo, jak teď budou vypadat moje pracovní dny, protože Matka už dokončila studium a práci si nehledá (na mou otázku řekla, že čeká, až jí zavolají z jedné společnosti, aby přišla :-)) ), takže bude asi celé dny doma. Což pro mě, doufám, bude znamenat méně práce ovšem za stejné peníze :-) (abyste věděli, moje předchůdkyně, co tu byla na letní prázdniny, dostávala taky stejně jako já a přitom dělala jen zlomek toho, co já - třeba nikdy nepřikládala a netopila v kotli, skandál! :-) 

Máma se mě pořád ptá, kolik je ve Finsku stupňů, když spolu na skypu mluvíme. Kdyby to někoho zajímalo, dnes je aktuálně (jdu se schválně podívat) ve 20:12  4,6°C, přes den ne víc než 6. Na tom severu u babičky (je to asi 600 km odsud) je ale chladněji a nejspíš je tam už i sníh).

A dvě perličky na závěr. Dnes jsem tady přesně 5 týdnů. A právě dnes po obědě rozdělali MOU českou ORION čokoládu (borůvka tvaroh), kterou jsem jim přivezla jako dárek a dala hned na začátku pobytu, ha ha. (Ale zas původně jsem je podezřívala, že ji vyhodili kvůli Matčinému ujetému přístupu ke sladkostem). Jo a chutnala jim moc.

Druhá: 30.9. (pro líné počítat si to, jsem přiletěla 9.9.) mi přišla sms: Vítejte ve Finsku, cena za volání..... :-D )

Pokud se druhá verze jejich tvrzení o podzimní cestě na sever (která zní: vyjedeme v úterý) už fakt potvrdí, tak mě čeká skoro týden bez internetu a počítače, což zní dost dobře, možná ale stihnu ještě napsat nějaký poučný finský článek :-) a přednastavit.

Tak zase příště! Přeji pěkné dny a samé dobré zprávy ode mě :-) 

Takový výhled mám z kuchyně

Moc dobrej mazec: přímo u pumpy je terminál, na kterém se kartou zaplatí za načepovaný benzín, takže řidič nemusí opouštět své auto a chodit do prodejny. Já ty Finy prostě miluji :-)

Bonusové kolo

Konečně jednoho dne nastala změna obvyklého pracovního režimu pro mě pozitivní (doteď se za tím vždy skrývala nějakou pohromu..jako velká rodinná sešlost, promoce...). Ale tentokrát: tramtadadá: jela jsem sama do MĚSTA! Do civilizace! Obchody!! Restaurace!!
Jyväskylä
-město pěkně uprostřed Středního Finska.
-132 tis. obyvatel (já jich tam teda tolik určitě nepotkala :-D )
- založeno roku 1837
- 50km od naší samoty u jezera
- na území města se nachází velké jezero, přes který vede most, a mnoho dalších
- univerzitní město (kvůli počtu škol má přezdívku finské athény)
- dostanete se tam vlakem, autobusem i letadlem



- a takhle jsem si ho užila já:

Přijela jsem busem, ve kterém překvapivě dostala studentskou cenu (zamávala jsem ISIC kartou :-) ). Centrum je naštěstí maličké a je namačkané na dost malé ploše, takže jsem ho pohodlně prošla křížem krážem. Svou nákupní horečku jsem začala léčit v mém oblíbeném obchodě
Tiimari. Cože to je? Takový ten "krásný obchůdek" mix papírnictví, hračkářství, dekoračního zboží,
kreativní hobby shop apod. Zkrátka regály plné roztomilých "ťuťu" věcí, které vůbec nepotřebujete, ale tak rádi kupujete, protože udělají vaši náladu i domov hezčím (svíčky, pohledy, vázičky, vonné pytlíky, hrníčky...a hlavně polštář, který byl na mém seznamu potřebných věcí jako první - já se totiž v posteli nemám o co opřít, když chci sedět a věru hodně mě z toho už bolela záda.
Pak jsem zamířila do naproti stojícímu knihkupectví a koupila si (i když je to trošku proti mému stylu...ale já si prostě chtěla udělat radost a užít si trochu "povrchnosti a slepičkovství" a splnit si své přání z dávných let - koupit si nějaký anglický life-style časopis. A v knihkupectví jsem uspěla s americkým vydáním Cosmopolitanu. Chtěla jsem prostě vidět, co se píše v americkém časopise (moc na výběr stejně nebylo, jen Elle, Cosmo a Seventeen :-D A i když měl vítězný plátek až moc vulgární a laciné titulky - 78 sex faktů, 12 sexy pohybů, ze kterých bude na kaši, Garantovaný orgasmus pro ženy, jak mít sexy prdelku...A i když mi cena kolem 200Kč na ruzyňském letišti přišla nehorázná, tady jsem bez váhání vysolila 8,40 E ani mi to moc žíly netrhalo.
Pak přišla návštěva lékárny, to bylo teprve  tóčo. Jelikož finské lékárny (které jsou btw na každém rohu, takže se nebojím napsat, že je to nejčastější typ obchodu, na který ve Finsku narazíte - naopak třeba drogerie zde neexistuji. Ano, čtete správně. Žádný Rossmann, DM, nic podobného. Kosmetika se prodává právě v lékárnách, v supermarketech a v parfumeriích. ) mají výborné schéma prodejny - volně prodejné léky jsou v regálech a vy tak nejste odkázáni na dotazování u pultu, můžete si v klidu sami vybrat, porovnat ceny..a v případě, že potřebujete pomoct, je lékárna plná odborníků, na které se můžete obrátit (abyste si třeba neodnesli domů místo teploměru těhotenský test apod. :-)) ). Léky na předpis mají své oddělení, ve kterém si nejprve vezmete lísteček s pořadovým číslem a pak jdete k pultu, na kterém se objeví vaše číslo. A tam jsem udělala mega nákup, až to se mnou skoro šlehlo. Vitamín B, těploměr (pěkně debilní, zlatý rtuťový zakázaný EU. Tenhle je prý vybaven technologií rychloměření - za 10 s zapípá výsledek...jenže když se podíváte až po chvíli, je hodnota mnohem vyšší - třeba i o stupeň, než kolik byla v době zapípání. Ale znova už nepípne. Šmejd. Taky jsem si koupila strepsils a až doma zjistila, že je zázvorový, paráda :-) No a zázrak: narazila jsem přímo na sprej proti aftám, takže jsem ho hned seznámila se zbytkem nákupu v košíku. A dnes večer bude konečně i velká seznamovačka s mými novými přírůstky v krku. Těším se :-)
Můj další oblíbený obchod ve Finsku, na který jsem se těšila, je Seppälä. Je to něco na způsob H&M, možná levnější. Také tak kromě oblečení a doplňků prodávají celý sortiment Wet n wild, kdyby vás to zajímalo. Bohužel tentokrát mě v něm nic nezaujalo, snad příště. Právě tento obchod měl na svědomí mé nadměrně těžké zavazadlo při mém minulém návratu z Finska. Bohužel tam samozřejmě už nic z těch úžasných věcí, co tam byly minule, nebylo.
V obchodě Glitter jsem si koupila rukavice k mé nové bundě- rozpadl se mi totiž den předtím zip a tak jsem to řekla Mamce. A ta řekla, že lepší, než si koupit nový zip a spravovat si to, bude lepší koupit si novou bundu :-)) V sekáči. Sekáče jsem speciální kapitola ve Finsku - mají zde "síť" obchůdků Kirputtori, což je trochu interiérem připomínající bleší trh. Je velká šance, že tam seženete všechno, co zrovna potřebujete a oblečením to teprve začíná. Pak jsou tam i knížky a CD a DVD (takže antikvariát navíc), domácí textil, nádobí, hračky, bižuterie, elektrospotřebiče, nábytek apod. Za trochu námahy proplést se všemi věcmi, které nepotřebujete, to ale stojí. Já tam vždy našla něco super. Právě tak i tu bundu, čekala tam na mě (a za skvělých 7E!). V Jyväskylä jich má být sice 28, ale já jsem žádný nenašla :-( Nemají totiž kdovíjakou reklamu, jsou to nenápadná místa...celkově reklamy rozhodně nejsou tak dravé a brutální jako v ČR, skoro žádné bilboardy u dálnic, super!!!! Dobré věci přece nepotřebují reklamu!! Kdo chce, tak si je najde! A já až teda na ty sekáče našla vše, co jsem potřebovala, jupí.
Po svačince v jednom obchoďáku (kde mimochodem WC stálo 1E)

jsem hledala konečně nějaký supermarket, kde bych dokoupila další věci ze seznamu...a bylo mi přáno, takže jsem si konečně koupila aviváž na praní (Matka nepoužívá žádnou a prádlo od ní mi připomíná šutr, já bych to teda ještě nějak zuby nehty snesla, ale co musí zažívat to malé 1 roční dítě, to by mě teda fakt zajímalo...), ponožky, ať nemusím prát tak často (pětipack, hurá), voskové pásky (už jsem si začínala myslet, že tady ve Finsku je prostě nevedou), a...moje oblíbené finské pivo (Lapin Kupta - laponské zlato) čeští pivaři by sice řekli, že chutná jak nealko - ano, není tak hořké a obsah alkoholu je jen 4,5%, ale tím líp pro mě. Tentokrát po mně nechtěla prodavačka dokonce ani můj doklad totožnosti, byla jsem polichocena :-)

Černý kozel je tu velmi oblíbený, fakt!

No a pak přišla na řadu pošta. Zkusila jsem se zeptat na cestu pošťačky, která mně dost krkolomně popsala cestu, ale nakonec jsem to přece jen našla :-) Byl to jeden z mých nejzajímavějších nákupů - interakce s pošťačkou probíhala tak, že já mluvila na ni anglicky, ona na mě finsky a přesto jsme si rozuměly :-) (jinak teda při nákupech se neobtěžuji s vysvětlováním, že mluvím pouze english, poděkovat a rozloučit se u kasy umím i finsky, a pokud se mě prodavač na něco zeptá, jednoduše odpovím finsky "ne" a hotovo :-) Tím přece nic nemůžu pokazit :-) Většinou to byly pravděpodobně dotazy jako "máte naši klubovou kartu?"...prostě klasika z ČR :-) ). A ano, i tady frčí vlezlý nabízeči v obchodních centrech - zdravá výživa, mobilní operátoři apod. (Jo, Máti má doma krabice s Herbalifem, dostala to zdarma na vyzkoušení od nějaké kámošky, achjo, jsem zvědavá, jestli do toho taky spadne a před mým odjezdem mi to začne vnucovat :-))).
Moji další radost (řasenku Lumene s borůvkama) jsem zakoupila v parfumerii. Ano, i tady jsou slečny v těchto obchodem velmi dotěrné a nedají pokoj, dokud jim neřeknete, co přesně chcete. Jo a řasenky Lumene jsou před vyzkoušením drzými zákaznicemi, kterým nestačí tester, chráněny izolepovou přelepkou.

Říkal někdo v ČR, že je tam drahý benzín??

Pak, protože už jsem měla vše, po čem mé srdce aktuálně prahlo a cítila jsem se spokojeně, jsem vytáhla foťák a nápadně připomínala japonského turistu, protože jsem fotila vše a všechny.

Kdo nemá ve Finsku kolo, je loser!

Ano, loser.

Vrátila jsem se na zastávku a chtěla si dát pořádnou nezdravou zato dobrou a pořádnou stravu ve fast-foodu, který měl zde podobu restaurace Hesburger (skandinávská síť), bohužel množství lidí a negativní zkušenosti s rychlostí servisu z minulého pobytu mě donutily vykašlat se na hranolky a hamburger a zařadit se do fronty na bus, což je docela sranda, protože to byla jedna z věcí, na kterou jsem se dost těšila a pokaždé si při představě cesty do tohoto města představila ty krásné zlaté hranolky a výborný šťavnatý hamburger....hm....přístě. A do příště třeba už překonám abstinenční příznaky a na fast food si ani nevzpomenu...Místo toho jsem si koupila ananasovou Fantu, heč :-)
Na konci vyprávění nemůže chybět nějaká nečekaná dohra. Napsala jsem podle dohody Mamce, že už jedu a kdy přijedu do vesnice (ona mě tam měla vyzvednout vozem, protože k nám na samotu je to ještě 7 km). Napsala, že all right. Minutu před stanoveným příjezdem autobus přijel, já vystoupila, autobus odjel a pípla mi sms od Matky: Přijeď busem do Suolivesi v 15,10. WTF??? Ta ženská je blbá, nebo co? Na zastávce žádný autobus nestál, nikde nebyly jízdní řády, nikdo tam nebyl, koho se zeptat....tak jsem jí napsala, že jdu pěšky, že to bude hezká procházka. A šla jsem :-) Fakt to byla pěkná procházka, pěkně jsem popíchla svůj serotonin a přestala jsem si myslet, že Matka je největší koza pod sluncem. Šla jsem po tiché cestě, kolem jezera, minulo mě jen 5 aut, po půlhodině sms: chceš, abych pro tebe zajela teď??
Byla jsem na vážkách, jestli se naštvat, co si jako o sobě ta pipka myslí, a poslat jí do háje (když už jsem navíc ušla takový kus), nebo se zaradovat a čekat, až přijede. Tak jsem to vyřešila odpovědí: "jestli  můžeš..." po 45 minutách ostré chůze asi 1,5 km před cílem se fakt objevila, zrovna když jsem si říkala, že by to byl gól, kdyby se teď najednou objevila...Ona navíc začalo pršet, takže nebyl důvod si stěžovat, že pro mě přijela zrovna teď. A nedorozumění se vysvětlilo: v dohodnutý čas totiž zrovna hostila návštěvu a řešila něco s děckama...Dokonce se mi i omluvila. Byla jsem naprosto vyčerpaná...ale za dveřmi mě čekal balíček od maminky! Podívejte se, jak hodnou maminku mám:
Místo abych padla do postele, rozbalovala jsem si balíček a uklízela nákupy. Po obědě jsem dokonce někde objevila tolik síly, abych šla s děckama na trampolínu (to je takový finský trend něco jak sauna...každý rodinný dům má na zahradě trampolínu, jinak je to podezřelé :-D

Výprava do Jyväskylä skončila úspěšně :-)

A takhle mám nejhodnější maminku :-)

Byla jsem unavená, fakt vyčerpaná, permanentně už několik dnů nemocná, ale víte co? Rozhodla jsem se, že se na tohle všechno vykašlu a prostě si to užiju bez ohledu na tyhle hnusy. jestli mám být hodně nemocná, tak nemocná budu, tomu stejně už nezabráním, a jestli ulehnu s horečkama, tak alespoň budu mít na co vzpomínat, přinese mi to koneckonců mnohem víc spokojenosti, než kdybych se přehnaně hlídala a omezovala říkala si: achjo, mě se to určitě zhorší a nakonec určitě stejně skončím u doktora nebo v nemocnici...A  tak jsem s děckama blbla na trampolíně (bosá!!), nos si utírala do rukávu, nechala si na hlavu nasypat mokré listí ze stromu a bylo mi to úplně jedno...alespoň na chvíli zapomenout, že že v krku mám "žiletky" , bez kapesníku si nemůžu ani zavázat tkaničky a ta bolest zad to by mohly být ledviny...

Jo, to Finsko mi sluší :-)

Den 30-33

Víte, čím se mi tentokrát rozhodli Rodičové odměnit za týdenní dobrou práci? Otec mě vzal s sebou na schůzi, na které se projednával projekt stavby vodovodu, který on projektoval :-D Ve finštině, samozřejmě. Konalo se to na nějakém statku, kde bylo teda fakt pěkně, ale jaksi jsem se tam cítila ehm...i páté kolo u vozu se musí cítit líp :-) Vzala jsem si s sebou časopis, jakože si budu číst, protože jsem si přestavovala, že to bude nějaká "přednáška" v sále, takže si jednoho čtoucího návštěvníka nikdo nevšimne...jenže bylo nás tam 8 a všichni jsme seděli u jednoho stolu :-D Výborný trapas. Ten Fin naproti mně se na mě pořád díval (jako chápu, co jiného měl dělat) a jednou se snažil být vtipný a řekl anglicky něco jako: "všemu rozumíš, že?" (Vůbec ty jejich "vtipnosti" mi vůbec nepříjdou vtipné, třeba co slýchám od návštěv a od Mamky...tak se vždycky zasměju, ať mají radost :-) , ale vůbec nechápu a už se ani chápat nesnažím. Ale nemůžu říct, že by obecně Finové měli divný smysl pro humor. Třeba moje finská kámoška je v humoru naprosto normální :-) Btw jeden finský vtip o Finech - z internetu: Jaký je rozdíl mezi Finem introvertem a Finem extrovertem? Fin introvert se při hovoru s tebou dívá na špičky svých noh. Extrovert se dívá na tvoje špičky :-))) (Tento mě náhodou fakt rozesmál).
 Odpoledne v neděli přišla pro změnu zase návštěva - dvonásobná. Tentokrát jen asi 10 lidí, já se snažila trávit každou možnou chvíli u sebe v pokoji, protože jednak mě nijak tento životní styl moc neoslovuje (před návštěvou pořádně vygruntovat, ať  návštěva nevidí, jaké jsme prasata, a pak se křečovitě usmívat, jak jsme děsně free a happy), za druhé si z nepochopitelného důvodu opravdu neužívám, když musím několik hodin sedět a čumět na lidi, kteří většinou vůbec neumí anglicky (když umí, tak to taky není žádná výhra - ta trapná témata..) a za třetí zrovna tyhle lidi už znám a jsou mi fakt nesympatický - hlavně svým chováním. Večer se mnou pak Mamka hodila vážnou řeč: "Líbí se ti u nás? Chceš tu vůbec být?" Samozřejmě, že měla výhrady k tomu, že jsem byla často zavřená v pokoji. Bože, jak jí mám vysvětlit, že dokud si bude zvát na návštěvu takový pizdy, tak nebudu mít žádnou potřebu se před nima producírovat? A navíc, ano, nejsem nejspolečenštější. Tady teda určitě ne. V domě přecpaném lidmi se ze mě spíš stává sociofobik. Pomooc. Poznámka na okraj: v domě, kde bydlím v ČR, nebylo nikdy víc než 8 lidí najednou!!!
V úterý mě na kuchyňském stole přivítal megadlouhý seznam toho, co mám udělat. Teda: co mám, prosím, udělat. Fakt toho nebylo málo (namátkou cituji: poskládej dva koše vypraného prádla, vyžehli sváteční oblečení na zítřek pro všechny, dovez dříví do sauny a plnou truhlu dříví do kuchyně ke krbu, umyj přívěs před domem, posbírej po celém domě pohozené oblečení a hračky, utři prach z rádia, počítačů, světel, brambory z pole umyj venku v kanálu a pak je zas naskládej do kyblu a dones do kuchyně...). Myslela jsem, že ústy kontaktuji zem. Nebylo mi jasné, jak všechny tyhle úkoly skloubím s hlídáním té malé rozmazlené sobecké čúzy, která si vynucuje mou pozornost 70 minut za hodinu!!! Aby to bylo ještě víc k popukání, probudila jsem se ráno (kromě šílené bolesti v krku od afty, která mi komplikovala i mluvení!) s kvalitní bolestí kříže, alias typickým houserem - jako myslela jsem si, že je to doména starších občanů, ale když si vezmu, jak se tady celé dny musím tahat v náručí s tím nejmenším, ale TAKY s pětiletým fakanem, kterého musím ráno často někam odnést, aby se včas dostal do taxi, které v určený čas zastaví před domem ...pf! Takže s takovými radostmi jsem měla jít vstříc svému těžkému pracovnímu dni. Přísahám, že během plnění všech těch bojových úkolů jsem si asi 100x pomyslela, že tu rodinu nesnáším a kdyby se mě kdokoliv zeptal, jestli chci k jiné rodině, okamžitě odpovím: JO!! Hned! Ale ve chvíli, kdy odpoledne dorazila matka a opravdu upřímně a procítěně řekla: díky za tu práci! tak jsem roztála jako čokoláda na slunci :-)) Krom toho jsem za všechnu tu dřinu dostala "odměnu" v tom smyslu, že jsem mohla jít do knihovny a na kartičku jednoho z dětí si půjčit dvě anglické knížky, jupí!! Teda: jít do knihovny - pozor, vychytávka! Aby zajistili informovanost i těch nejzapadlejších zapadákovů, objíždí taková místa (a my jsme "naštěstí" jedním z nich) vždy ve stanovenou dobu (u nás je to každé úterý 16,25-16,45) knihovna na kolech - knihovnický autobus, mazec :o) Prostě pan řidič, který je zároveň knihovník, má za sedadlem pult s počítačem a dále police plné knih. Člověk se tam může chvíli posadit a prolistovat nejnovější vydání časopisů. Nebo si pokecat s panem knihovníkem. A pokud v buse nenajde knihu, kterou chce, může mu jí knihovník objednat z centrální knihovny a o týden později mu jí doveze.
Takhle vypadá (ilustrační fota):

A pro lepší představu (i když jsem to popsala velmi výstižně) takhle je to vevnitř:

Po dni plném těžké dřiny a za-minutu-vypustím-duši pocitů nastal další mezní den pro tuto rodinu - Matka "promovala" - nebo spíš prostě zakončovala postgraduál, přičemž se ale u ní nejednalo o VŠ, ale o jakousi praktickou školu (já bych to troufale nazvala rekvalifikací, která ale trvala 1,5 roku a stala se z ní - ona to nazývá honosně "practical nurse", podle líčení je to obyčejná sanitářka u sen. Uřvaní parchanti z naší rodiny zase nezklamali a zkazili mši všem přítomným. Jednoletý řval jakoby ho na nože brali (proboha, nepochopím ten idiotský zvyk brát takhle malé děti na něco tak strašného jako je bohoslužba, o dalších veřejných místech ani nemluvě), pětiletý se k němu přidala a začal pobíhat mezi lavicema a ta malá bosorka šla hned žalovat za maminkou - která seděla spolu s dalšími absolventy v první řadě a zpívala jakousi absolventskou píseň, načež na mě vrhla naštvaný výraz a poslala mi po malé krávě vzkaz, že se mám o toho malého postarat - což bych samozřejmě dávno udělala, kdyby ho neodnesla nejstarší dcera už dávno pryč z kostela. Na zabití, tohle. Ve škole proběhlo předávání diplomů naštěstí o.k., protože malého paviána si vzala na starost jedna přeochotná studentka z řad příbuzných, kteří přišli obdivovat absolventy. Ceremoniál proběhl celkem podobně, jak v ČR, zajímavé bylo, že vyučující, který každému absolventovi předával růži (i chlapovi), studenta objal místo aby mu jen potřepal rukou. Pěkné :-) Po ceremonii byl "zábavný program" - aneb každý něčím přispěje. Jeden student přednesl asi děkovnou řeč nebo něco takového. Pak nějaká ženština dlouho dobu něco žvatlala -  postřehla jsem jen, že zmínila jméno Aleksis Kivi - finský spisovatel, na jehož počest se dnes ve Finsku slaví jeho den a všude visely finské vlajky. A naše Matka tomu nasadila korunu, protože její děti přišly ke klavíru a zaúpěly strašnou písničku navíc strašně falešně (posluchač musel podle mě mít nutkání spáchat na místě sebevraždu, ale kupodivu se tak nestalo, asi jsou zvyklí...jako jejich oblíbené písničky jsou fakt katastrofa. Přitom tohle měla být dětská písnička o nemocném medvídkovi, kterého léčili medem, chlebem a spánkem. A přitom to znělo jako na funus, fakt hrozné (nacvičovali to ráno doma, a celou cestu v autě - Za co???!!!!). Ale na konci slavnosti přišel výborný okamžik - káva a dort :-) (takhle končí všechny slavnosti a ceremonie ve Finsku, jo, to je fajn zvyk :-) ). Hrozně mě bavilo, jak si každý (z těch asi 40 lidí, co jsme tam byli) ukrajuje z toho obrovského dortu pidi kousek o šířce asi 1,5 cm (pak si stejně šli ještě přidat), tak jsem si řekla, že si zasloužím pořádný kus za to všechno a normálně jsem si ukrojila KUS dokonce i marcipánovýma lístečkama (ta opovážlivost!), okolosedící na mě sice koukali jako nevím, co, ale já si to užila a měla jsem se dobře :-) Ta malá bosorka, která nesnese, když má někdo něčeho víc nebo něco lepšího (nebo třeba když je někdo lepší v pexesu, he he), si hned šla ukrojit kusanec velký přes celý dezertní talířek...a samozřejmě ho nedojedla, kráááva. Nesnědla ani půlku. A mamka jí samozřejmě nic neřekla! Ale jo, já jim to hrozně přeju. Neumím si ani domyslet, jak se tahle rozmazlená kráva bude chovat v pubertě, když už teď se chová na milion facek. ale je to jejich boj, ať si to užijou!!!

Po obědě konečně návštěva, kterou jsem viděla ráda - sousedi přišli oslavit Matčinu promoci, na kterou Matka včera pekla jak zběsilá (3 bábovky, 2 dorty, skořicové sušenky). A zítra prý pojedu konečně po tom měsíci, co jsem tady, sama do města (ve kterém jsem ještě ani pořádně nebyla), o což je prosím už 2 týdny. Měla jsem jet až v sobotu, ale Matka řekla, že přes týden je to jednodušší a lepší.  A navíc, ona už nestuduje, zatím bude doma (míň práce pro mě?? No, kéž by...).

Závěrem chci říct podstatnou věc: mně se tady ve skutečnosti líbí!! Děcka jsou sice na pár facek a všechno je tady JINAK, než na co jsem zvyklá z domova, ale já vím, že po příjezdu domu se mi bude stýskat a budu s láskou vzpomínat. Navíc jsem teď negativně ovlivněná mým debilním zdravím. Dneska opět "polykání žiletek" (několik aft přímo na mandli a oblouku nad mandlí, čepy na obou dvou, jsem děsně unavená, ale bohužel nemám teplotu, takže nemám ani odvahu, ani důvod to říct Matce...afty a čepy samy od sebe přece nic neznamenají, takže by bylo zbytečné plašit a navštěvovat doktora a platit za to nehorázné prachy (fakt si někdo stěžuje, že návštěva doktora v ČR je drahá?? Pche!), ale kdybych dostala horečku, byla by to jiná...takže...snad ji fakt dostanu. Nebo teda vlastně: snad se zítra probudím a všechno bude o.k. jako asi před 2 nebo spíš 3 týdny... :-( ). 

Den 20-29

Zase se událo plno novinek a premiér v mém životě, snad si na všechno ještě správně vzpomenu.
Velkolepý víkend:
-kterému předcházel velkolepý úklid :-)) Fakt se mé srdíčko zatetelilo blahem, protože takovou změnu interiéru jsem si přála vidět už od prvního dne, co jsem tady. Bohužel jsem tu změnu prováděla výlučně já, ti malí líní haranti, přestože to měli od mamky přikázané, předstírali celkem úspěšně naprostou absenci dešifrovacích schopností pro anglickou větu "začni uklízet". Když přišel z práce otec, zastavil se, podíval se, jak marně tlačím děti do úklidu a zmizel v ložnici :-) Taky řešení, no. Tak jsem se nechala inspirovat a prostě jsem taky odešla - do svého pokoje. Po několika dalších hodinách se neochotně rozhoupali a opravdu něco uklidili. Večer přijelo asi 6 lidí, aby u nás přespali, a druhý den se i s kouskem hostitelské rodiny vydali na svatbu. A mě zůstalo na krku 5 dětí, naštěstí přišla posila v podobě jedné finské studentky, takže děcka si měla alespoň s kým povídat. Mimochodem o několik dnů dříve mi rodiče oznámili, že ke konci října letí na týden na Kanáry. Místo místa v kufru mi nabídli, že přes týden by do rodiny mohla docházet právě tato studentka a na víkend přijede teta. Boží :o) Jsem zvědavá, jestli ten kanárský týden přežiju já nebo děti :-))
Každopádně, víkend pokračoval a v neděli přišel ten největší okamžik - velká návštěva babičky a skoro všech sester matky (má jich devět) s jejich partnery a děckama...tě pic. U nás doma nebylo nikdy víc než 8 lidi pohromadě a tady se nahrnulo do baráku asi třikrát víc lidí, než kolik je jich tady večer u rodinné večeře, pomoooc! Krom toho mi matka naznačila, že by bylo vhodné, abych se jich nestranila a chovala se jako rodinný člen...což bylo fakt vtipné, když se mezi nimi našli asi jen 2 lidé, co uměli anglicky aktivně. Na druhou stranu ale Mamka uvařila sváteční losí polévku a dala na stůl látkový ubrus (Óóóó) a den předtím donesla sousedka megaobří dort se vzácnými žlutými morušemi, mňam - konečně něco sladkého, co jsem nemusela konzumovat po taji v ústraní :-)) Ovšem bylo pro mě fakt utrpení přežít v jejich společnosti celé odpoledne, a když se naskytla příležitost, hned jsem se po anglicku vytratila do svého pokoje a předstírala neexistenci. Tváří v tvář takovému kvantu lidí jsem došla k závěru, že jsem asi introvert nebo co :-)
Jednoho dopoledne ke mně přistoupila Matka a začala: "My tě máme všichni hrozně rádi a jsme šťastní, že tu s námi jsi a všechno děláš tak dobře (aha, a teď určitě řekne ALE...nezklamala: "ale Otec a já jsme smutní, že tak málo mluvíš s dětmi a s Otcem." Můj argument, že mi nikdo z nich nerozumí, přešla mávnutím ruky, stejně jako to, že nemá cenu mluvit na někoho, kdo sedí u playstationu a paří nějakou hru, a pokračovala, že jí vadí, že po večery trávím ve svém pokoji místo venku s dětmi (proboha, taky občas potřebuji od těch parchantů klid), takže od teď mám ještě méně času na počítač a na vše, jsem zvědavá, jestli budu psát častěji než jednou za měsíc :-) No a tak jsem se teda začala snažit na ně mluvit o 106...myslela jsem to s nima dobře a chtěla je ušetřit spousta trapných situací, kdy na mě hledí s vystrašeným výrazem a otazníky v očích, ale holt v této rodině nosí kalhoty máma, takže musím poslouchat :-) Nezaznamenala jsem žádnou změnu v jejich slovní zásobě od mého příjezdu, oni prostě ani nemají snahu se dorozumět, prostě řeknou, že nerozumí a odejdou. Abych pravdu řekla, dost mi lichotí, že osobou, která v těchto situacích nerozumí a rudne a neví, co říct, nejsem já (je to fajn změna, když to srovnám s gymplem :-) ).
Abych si napravila reputaci, ještě ten den jsem večer vylezla s dětma před dům a hráli jsme nějaké hry (byl to nejspíš poslední den v roce, kdy bylo fakt hezké počasí, takže jsem toho musela využít, že!), slepá bába, nějaká hodně divná "vybika" a pak fakt nevím, co to bylo, ale prohrála jsem  a musela jsem jim zazpívat písničku :-) Tak jsem se vytasila s travičkou zelenou :-))
Večer jsem si vzpomněla, že bych měla ráda teplou vodu ve sprše, tak jsem se dle instrukcí statečně otázala, zda můžu zatopit v kotelně (elektřina v domě sice je, ale teplá voda je jedině, když se přiloží v kotelně), ale ouha, nebylo tam žádné dřevo, tak jsem v 9 večer vyrazila s kolečkem pro dříví, abych ho mohla následně zpopelnit v kotli a umýt své upracované tělo v přívalu teplé vody....ááááá. Řeknu vám, kdo nikdy nezažil ten pocit, kdy si může umýt vlasy díky svému VLASTNÍMU přičinění, ten přichází fakt o hodně :-) Shodou okolností jsem ten den rozdělávala oheň a zatápěla už podruhé - odpoledne to bylo v domácím krbu, ve kterém Máma večer pekla buchty.(Vida, ten mega puchýř, který jsem si udělala o rozžhavené madlo dvířek krbu už mi naštěstí mizí, jupííí :-) )

O den později nastal v mém životě významný zlom - nechala jsem se přemluvit ke sbírání hub, 1) což jsem nikdy nedělala, 2) houby nesnáším, ale nakonec jsem si to fakt užila. Když jsem si finský název těchto hub zadala do překladače, fakt jsem se nasmála...český překlad totiž zněl "nejvyšší struna u houslí" :-D Pak jsme je večer čistili, POVÍDALI si a já poprvé pozřela houby a nevyplivla je :-)
O další den později nastal ráj....protože jsem se probudila do úplně prázdného bytu :-) Drobotina odjela i s mámou kamsi ke známým, větší byli ve škole a já mohla konečně....uklidit v tom jejich "prasečím chlívku" ! A vzala jsem to z gruntu, nikdo mě nemohl zastavit, když jsme svinčík likvidovala s odhodláním větším než Terminátor, oblečení letělo ze země do pračky, roztrhané papíry do koše (teda do truhly, která skrývá dřevo a další podpal na domácí krb), hračky všechny na jednu hromadu...nebyla jsem si jistá, jestli jsem se nepřenesla nějakou magickou silou do jiného domu, když jsem skončila. Ano, byla jsem náležitě hrdá. Z té radosti jsem uvařila i bramborový guláš, který Otci moc chutnal (nepředpokládám, že by řekl, že je hnusný, když jsem mu předtím líčila, že je to jedno z typických českých jídel a moje velmi oblíbené....až následující den se mi protočily panenky, když jsem do hrnce se zbylým gulášem strčila naběračku a zjistila, že celé dno je kompletně černé (asi připálená cibulka, ehm :-))) ) Tak proto měl takovou zvláštní příchuť...a já myslela, že je to tím rozdílným kořením :-))

Večer jsem opět objevovala věci nové a neznámé - tentokrát nordic walking, jo, to jsou ty srandovní hůlčičky, které nejdřív na svých túrách nosili otylí Němci a postupně se to jako epidemie dostalo i mezi běžné lidi :-) a teď se z toho stává hit, o kterém se nás snaží osvěta přesvědčit, že kdo nemá hůlky, nemusí turistikovat vůbec, protože je to bez hůlek zbytečné :-) No, první metry byly hrozné, nevěděla jsem, jestli ty hůlky zabodávat před sebe nebo je vláčet za sebou, pletly se mi pod nohy, cítila jsem se jako pavouk, kterému najednou narostl pátý pár nohou a on neví, co s nima :-)) Podle mě mi teda rozhodně chůzi neulehčovaly, spíš naopak, a navíc mě pak dost bolely ruce, ale šlo to po chvíli už tak nějak automaticky a docela jsem si to užila. I když ke konci už dost hustě pršelo - typické počasí dnešních dnů tady.
Po 2km rychlo procházce s Otcem, jsme zašli do místní tělocvičny pro kluky, kteří tam měli floorball trénink. Po skončení zápasu se okamžitě všichni dospělí (včetně mě- nepřijela jsem do Finska stát a čumět, žejo :o) ) disciplinovaně vrhli na plac a začali rozmontovávat a skládat mantinely, které byly improvizovaně jen kvůli floorballu nataženy po celé tělocvičně. Tohle já na nich přesně tak miluji - tu disciplínovanost a nasazení, se kterým všechno dělají -o.k. asi se to netýká úklidu domácnosti, ale věřím, že existují i normální rodiny....hned o den později jsem se o tom mohla přesvědčit..Otec byl v lese na lovu losů se skupinou dalších lidí (ale pouze muži) a já byla sama doma se dvěma kluky, jeli jsme do vesnice (8 km), kde jsme navštívili rodinu jejich známých...a tam!!!! Ještě teď tomu nemůžu uvěřit - mi jejich mamka ukázala a následně položila do rukou 4 denní dítě!!!! Hej!! Já byla úplně fascinovaná. Ještě nikdy jsem v náruči nedržela tak malé dítě! Zprvu jsem si myslela, že je nedonošené, protože bylo neuvěřitelně malé (fakt nevěřím těm 3 kilům, jak říkali), ale nemůžu srovnávat podle sebe, já jsem na svých prvních fotkách neuvěřitelně macatá, taky jsem se ale narodila o kilo těžší. No to bylo jak oživlá panenka! Následovalo další překvapení - postupně začali přicházet jejich další a další děti - bylo jich 11, a přitom tak skvěle uklizený dům :-)) možná proto, že z celkového počtu dětí jsou jen 2 kluci, zbytek holky :-) Donesli hru Alias, kde byli kartičky s obrázky a hráč měl vždy ostatním vysvětlovat, co na obrázku je a ostatní hádali. Vzhledem k tomu, že jen 1 z těch dětí umělo doopravdy anglicky obstojně a hrálo se právě v angličtině (kvůli mně, že ano), tak to bylo dost vtipné. Pak jsme si šli hrát ven a ...takhle to dopadlo :-D

Na tom jezdily 5leté děti...a já měla celou dobu hrozný výtlem, se divím, že jsem z toho -máma by řekla prckoletu :-)) neptejte se- nesletěla na prvním metru

Celkově se chodí na návštěvy fakt hodně a já už se naučila docela obstojně předstírat, že se vůbec necítím trapně z toho ticha u stolu, jak se na mě všichni koukají a neví, co by řekli (protože neumí anglicky...já vážně nevím, kde je ta příručkovská "drtivá většina Finů mluví anglicky").
Ještě jsem se zapomněla podělit o jeden zážitek z minulé neděla - rodina mě vzala do kostela na pravidelné kázání - jedním slovem děs. Druhým slovem běs. Poslouchat 45 minut čtení z Bible ve finštině, když jediné slovo, kterému rozumíte, je Jeezus...bez komentáře! :-) Zajímavá však byla atmosféra v kostele...spousta malých dětí, z nichž ne každé vydrželo tak dlouho na místě, prostě běhaly  mezi lavicemi, hrály si s ostatními dětmi a nikoho to nepohoršovalo...to naše roční bejby samozřejmě začalo v půlce řvát...a zase žádné negativní reakce okolí, žádné pohoršené pohledy, podrážděné pomlaskávání nebo výhrušné "pssst". Nic takového. Tady jsou děti prostě brány jinak než v ČR, dovolím si tvrdit. Matky kojí nevzrušeně na veřejnosti, děti mají velkou svobodu projevu a pokud tím neporušují svobodu někoho jiného, nikdo je za to nepokárá. Děti na prvním místě. Asi tady chápou, že děti jsou budoucnost národa a ne jen zlobivé bytosti, se kterými je plno starostí, ale musí se to nějak přetrpět... :-)
Každopádně doufám, že zítřejší návštěva kostela už se mě týkat nebude a nikdy příště už taky ne :-)
Zdařbůh >:-)

Střípky z finského života

Jsou některé věci, které jsou o Finsku známé: že časový posun je +1 hodina oproti ČR, že se zde platí Eurem a mluví finsky nebo švédsky (oba dva jsou úřední jazyky). A pak jsou některé věci, které se bez přímé zkušenosti asi těžko dozvíte, já vám však v tomhle ohledu značně ušetřím práci a některé z těch věcí vám prozradím :-) Kdyby vás něco konkrétního zajímalo víc, nestyďte se zeptat, ráda odpovím, vypátrám (když jsem tu byla minule, psala zrovna kámoška seminárku na VŠ o pravicovém extrémismu ve Finsku a já, hodná duše, se samozřejmě hned vytasila s dotazem na jednu soc. pracovnici, která nás tu měla na starosti... Myslím, že na to vzpomíná doteď).
Copak nám tu třeba píšou ve finských novinách (jedná se o regionální deník určený pro oblast střední Finsko, ale zprávy přesahují tuto oblast a informují samozřejměi o světovém dění, nejenom co se děje za humny :-)

• Syrská občanská válka: Naděje žije v rebelovi (jejich titulky fakt nechápu, možná že ve skutečnosti mají úplně jiný překlad, ale to bych zjistila až asi po 10 letech života tady :-)) , zatím musím spoléhat hlavně na google) tématu se věnuje několik článků, další z nich už má trochu "normálnější" název: říše smrti
• Americké volby: Romney může nahradit minulost Obamy (?)
• Agent 007 a recept na úspěch (filmový hrdina James Bond existuje na plátně už 50 let)
• Něco z místních informací: Základní škola bude převratná v mnoha ohledech,
• Pak zde máme oddíl věnovaný kultuře, ve které jsou nějaké kulturní tipy, recenze a články o pochybných kapelách s ještě pochybnější image :-D
• zajímavější je ale fakt, že skoro každé číslo má na titulní straně letákové nabídky supermarketu
• Také by vás mohlo zajímat, že na stránce o počasí informují i o počasí v Praze :-), na rozdíl od českých novin, ve kterých počasí ve Finsku nenajdete.

A ještě inzerce aut :-)

Mimochodem, když je řeč o hudbě, hned vám ukážu jednu finskou písničku, kterou jsem zatím na zdejším rádiu slyšela 3x a hrozně jsem jí propadla (je to příjemná změna, když člověk nemusí poslouchat oblíbenou stanici hostitelské rodiny, která vyhrává každé ráno - působí na mě dojmem zkřížení českého Proglasu a Českého rozhlasu 3 - Vltava, z toho jejich zpravodajství jsem dost hotová, celou dobu mluví jako kdyby ohlašovali, že konec světa příjde zítra ve dvě :-D Radši ani nechci vědět, co opravdu říkají :-)

Takže, po dlouhém boji jsem nakonec přece jen tuto písničku na youtube našla, važte si ji a patřičně vychutnávejte, rozuměla jsem jen jednomu slovíčku (které v té písničce nakonec ani nebylo ve tvaru, v jakém jsem si myslela, že tam je) a navíc zrada! Jednou po této písničce v rádiu řekli jméno Laura, tak jsem ho pokládala za jméno zpěvačky (jediný záchytný bod), ale když jsem ji slyšela podruhé, žádné slovo, které by se podobalo slovu Laura, po písničce nezaznělo! Ale nakonec tramtadadá:

  Jelikož se starám o sedm dětí, jsem denně konfrontována s jejich idoly a celkově jejich světem...takže pár slov k tomu, co "žerou" děti 4-12 let ve Finsku: u holčiček vede Hello Kitty (ano, už i tady!), tady ta 4 letá bosorka má snad všechno, co se kdy s HK vyrobilo, fůj! Oblečení, hračky, láhev na pití, obrázky, na zdi, (dětský) počítač, povlečení na posteli... A u větších dětí vedou (chvilka napětí...) Angry birds, Abych řekla pravdu, do příjezdu do této rodiny jsem o "naštvaných ptácích" měla jen mlhavé tušení, teprve až tady jsem zjistila, že je to vlastně taková nějaká dětská kultura, něco jako kdysi Pokemoni apod. Doteď pořádně nevím, jestli je to nějaký seriál nebo co jako, ale opět je tady spousta exemplářu s těmito motivy - PC hry, oblečení, knížky, omalovánky, dokonce i bonbony.

Stravování:

režim stravování vypadá ve Finsku typicky takto: ráno snídaně (7-8:00), oběd (kolem 11h), hlavní jídlo (asi anglické supper, nebo nevím) kolem 15.hod. a pak ještě večeře kolem 20.hodin. Ještě pořád si na tento řád zvykám.

Co je ale ještě zajímavější, je skladba jídelníčku a typické pokrmy - což se samozřejmě může rodinu od rodiny lišit, ale jen mírně. 

Vztyčným bodem celého stravování je takovéto mléko:

pije se ke všemu, v ledničce je mu vyhrazené celé jedno patro, nesmí chybět u žádného jídla. Nebo voda nebo případně (ale jen výjimečně) vyrobený džus z jahodové šťávy z jahod z lesa nasbíraných o prázdninách s vodou  a dochucených cukrem. Ale to mléko je číslo 1. Podivuhodné je, že spousta Finů má alergii na laktózu a proto v každém obchodě vedle normálního mléka najdete i mléčný nápoj bez laktozy - je to vlastně taky mléko, ale prochází jiným výrobním procesem. Já osobně si myslím, že tahle masová nemocnost je způsobená tím, že se to mléko tady pije tak moc už od nejmenšího věku (páč jak si snad pamatuji z patologie ve škole, jedna teorie o vzniku alergie je ta, že disponovaný jedinec, který přichází do styku s alergenem stále dokola a ve větší a větší míře, jednoho dne podlehne) ale panimáma tvrdí, že vědecký názor je ten, že některé krávy jsou krmeny nevhodnou stravou a děti neumí takové nevhodné příměsi v mléku zpracovat a proto se jim vytvoří ta alergie. 

Vedle leží typický finský chléb. Prodává se v sáčcích - asi 8 dvojic (protože každá půlka má svou dvojici), takže se z nich dobře dělají sendviče :-), pecny chleba jako u nás tady v obchodech nějak nenacházím...ale je pravda, že k velkému rodinnému obědu tady jednou byl viděn bochník tmavého chlaba...který mimochodem Mamka nakrájela na půl cm tenké plátky! To jsou věci.

Jo a dobrá otázka je taky ohledně gramáže...např. některé jogurty se prodávají ve stejných balení (myslím stejný tvar, jiný obrázek :) ) jako mléko na fotce a množství je uvedeno na váhu: 1kg, stejně tak i "ovocné polévky" (což je jedna taková specialitka...prostě zahuštěná šťáva z ovoce, třeba jako když uvaříte pudink, tak než se na něm vytvoří ta blána nahoře :-)) tak asi taková konzistence. Ale není to sladké, já osobně v tom cítím jenom bramborový škrob, který se do toho přidává pro zhoustnutí, ani to ovoce v tom moc necítím, takže humus....alespoň teda tak, jak to dělá doma Mamka. Naopak recepty se tady udávají typicky v decilititrech! Jo! I mouka!!! A cukr! Třeba jsem dostala recept na jablečný koláč: 1 dl mléka, 1 dl ovesné mouky, 3 vejce, 4 dl mouky, 2 čajové lžičky prášku do pečiva., 2 dl cukru...jediná ingredience v gramech je máslo (175 g). Přičemž převodník jednotek z dl na g je u každé ingredience jiný :-D Třeba u cukru : 1dl = 85g. No, potěš koště, když jsem chtěla udělat palačinky a potřebovala jsem odměřit mouku a mléko, tak jsem navíc ani nemohla najít odměrku! Nakonec jsem si poradila tak, že jsem na mléko použila kojeneckou láhev, která měla značený objem čárkama a po půlhodině jsem našla malou digitální kuchyňskou váhu- bez misky. 

Víte jak tu baští sýr? Normálně si koupí třeba kilovou cihlu sýra a ukrajují si z ní plátkovačem, cool vychytávka :-) Ale jinak je k dostání i plátkový sýr. 

fi.wikipedia.org

Brambory - mimochodem jedí je tu každý den- se vaří v celku i se šlupkou a loupe si je každý až na svém talíři - to mi celkem leze na nervy, protože brambory se nejlíp loupou čerstvě uvařené horké, takže mě mega pálí prsty - nemám jejich grif, kterým loupou brambory bez doteku prstů.

Rodina - teda alespoň Mamka se snaží o striktně nesladký život: nelibě nese i to slazení jahodové šťávy, takže ve špízi není žádná sladkost, za vrchol sladkého jídla by se dal považovat krabice müsli, ve kterém je sušené oslazené ovoce. Někdy pravda upeče buchtu, aby měla, kdyby přišla nečekaná návštěva, ale jinak prostě se sladkosti nekupují, žádná čokoláda, nic. Než jsem se poprvé dostala do obchodu, abych si nakoupila zásoby na horší časy, tak to bylo fakt peklo...ano, jsem asi závislá na cukru, přiznávám se, no a co? Každý má něco. Bohužel mám i fyzickou závislost, takže už jsem tady párkrát zkolabovala z toho, jak mi chyběl cukr...navíc je tady mnohem zvýšen můj výdej energie, mám spoustu úkolů, je to náročné, o to víc potřebuji cukr, bože, copak se to nedá pochopit?

A propos: Ve Finsku vyrábí čokoládu Fazer (u nás např. Geisha), která je krutě dobrá :-) 

Tohle je nejnovější příchuť: jahody a vanilka 

Dali byste si? :-)

Bydlení:

Bydlím v typickém finském domečku. Obsahuje též spoustu typických prvků, které v ČR nejsou obvyklé. Třeba místo sprchového koutu tu mají "sprchovou místnost" - uprostřed místnosti je odtoková mřížka, po sprchování se podlaha utře speciálním smetákem, který vypadá jak velká stěrka na okna (gumový proužek) a tím se veškerá voda uklidí do toho kanálu, geniální :-) Navíc hned z této místnosti se jde do sauny, která je součástí, oddělená jen skleněnými dveřmi

Já osobně miluji jednu vychytávku, kterou objevíte na toaletě. Je to minisprška blízko záchodové mísy. Mnoho lidí (zvláště děti) má ve zvyku po "velké" si místo utření toaleťákem očistit dotyčné partie sprchou (mimochodem finština zná taky výraz "kakka" a je to přesně to, co si myslíte, že to je). A já myslím, že vám, ženám, nemusím dlouze vysvětlovat, jak úžasná mi tato sprška v některých dnech příjde :-) Z fotky to není patrno, ale opravdu pohodlně dosáhne až k wc. Pro použití je nutné nejprve pustit vodu v umyvadle, teprve potom může téct voda i ze spršky (zmáčkne se na ni páčka a voda začne téct z hadice a zároveň přestane téct z kohoutku v umyvadle)

A pohledem na jedno ze dvou WC v této rodině dnes končíme. Já určitě dodám pokračování, až nasbírám zase dost zajímavého materiálu a zkušeností - ono se taky nedozvídám celý lexikon finského života v jeden den, žejo. A navíc už by to byl moc dlouhý článek. Příště napíšu taky něco o finském zboží v obchodech - třeba jaké značky se zde (kromě třeba české ŠKODY) prodávají apod. 

Tak naviděnou u dalšího článku.