Svatba (den 81)

A bylo to tady : největší událost společenského života pro tuto rodinu. Matce se vdávala ségra. Tudíž velká příležitost uspořádat velký slet všech příbuzných, utratit spoustu peněz za to, aby všichni vypadali parádně a patřičně a ostatní je nepomluvili a nedívali se na ně víc než přiměřenou dobu....Abyste byli v obraze hned od začátku, ta rodina patří do lutheránské náboženské obce, takže se svatba konala samozřejmě v kostele a veškerý obřad i to, co se dělo po něm, podléhalo zásadám a tradicím tohoto náboženství...žádný alkohol - žádný přípitek!, žádný tanec, ...asi 80% celé svatby tvořil společný  nebo solový zpěv jejich náboženských písní...bože!! :-) prostě zážitek jak stehno. Ale pěkně postupně.

S Matkou jsem byla domluvená, že začnu ráno chystat děti v 7 hodin, aby se po 8. mohlo vyrazit na cestu (která trvá asi 3 hodiny, obřad začíná ve 12,30), takže jsem kolem půl sedmé vstala, abych se hodila do gala (teda v rámci možností...mám tu jediné šaty a na popud Matky jsem si koupila v místním obchodě s módou (! Oni v té vesnici fakt takový mají!) silonky a skřipec do vlasů a sponky ...protože víte co? Nejdůležitější totiž je, jak si na svatbu uděláte hlavu! To mi řekla Matka! Prý nikdo nikdy nepoužívá make-up, protože to není jejich zvyk (myšleno té bandy na duchu chudých náboženských fanatiků) a taky není zvykem nosit naušnice (ty holky nemají dírky v uchu). Prostě ostatní se vám podle Matky vždy nejvíc koukají na hlavu- na vlasy. Tečka. Takže jsem se samozřejmě namalovala a den předem si koupila úžasné nové naušnice, protože předsudky druhých (zejména hloupé předsudky druhých) mám tam, kde už ani kytky nerostou...V sedm jsem naklusala dolů a tam nikdo! Všichni spali, všude tma (btw rozednívá se nám tady až po 8. hodině, stmívá se mezi 15. a 16.), tak jsem začala vařit kaši k snídani a za 20 minut teprve přišla jedna holka, tak jí naštvaně říkám, ať jde vzbudit rodiče...Začali se slízat tak nějak po 7:30 a Matka se mě zeptala, jestli vím, jak to vždycky před dlouhou cestou dělá....no jistě!! Vždycky se schválně vyhlásí dřívější čas odjezdu, tak o hodinu, aby měli časovou rezervu. Aha, díky, Matko!!! Jedna košile, kterou jsem 5 dnů předtím žehlila, se ji zdála pomačkaná (aby ne, když se intimně sbližovala s ostatními vyžehlenými košilami v malé skříni plné velkých a objemných věcí - tady prostě nikde není na nic místo, to je k zbláznění!), takže jsem musela vytáhnout žehličku, sestrojit prkno a začít žehlit. Načež přišla a řekla, že našla ještě jednu vyžehlenou košili, která je dobrá.Tak jsem to zas všechno sklidila. Ne, že by se jiné dny chovala mnohem líp a buzerovala a vytáčela mě mnohem míň, ale tenhle den to teda bylo úděs. Když zmizela (aby jí její dcera dodělala zadní hlavu plnou kudrlin - takový účes měla moje babička přesně na svatbě :-) ), přišel za mnou Otec a začal se mi za ni omlouvat, že je před cestou nervózní. Toho chlápka mám čím dál víc raději, sice si moc nepokecáme, protože jeho angličtina fakt hrůza, ale zato to myslí upřimně a má mnohem víc pochopení, než tady ta bestie, škoda, že je to takový podpantoflák...v téhle rodině prostě nosí kalhoty VONA (a taky je určitě do té švihnuté víry zapálená mnohem víc než on). 

Takže vyrážíme v 9, předtím ještě otec umyje zablácené auto, kterému by původní bílou barvu hádal možná jen nevidomý, když už jsem z toho nepohodlného sezení rozmlácená a naklepaná jako nedělní řízek, jsme konečně v cílovém městě, Matka s jednou dcerou jdou na wc do motorestu, aby se převlékli do šatů (v autě byla moc zima). Když jsem po návštěvě wc i já, a dojdu zas do auta (mimochodem začíná pršet) oznámí mi Matka, že jedno dítě potřebuje hned na záchod, ale že s ním nemůže jít, protože má strach o svůj účes (jak jinak, že!). Takže se do toho děště bez deštníku vydávám znova. Nevadí. ...

 Jsme v kostele...jdu si sednou do 4. řady za ostatníma příbuznýma od nevěsty, které už znám. Matka jde do první řady, tak už si chci oddechnout, že mám od ní pokoj, když v tom tu stojí zase u mě a chce, abych se zvedla, že tam někde vzadu sedí tlumočnice, která mi bude tlumočit do angličtiny, abych z toho něco měla. Sedí úplně vzadu na druhé straně, nevadí. Dozvídám se, že na varhany bude hrát světoznámý varhaník, jeden z nejlepších na světě...bratranec nevěsty. Ten přichází a spouští takový svatební pochod, že si hned vzpomenu na scénku, jak kapitán Nemo na Nautilu ďábelsky hraje na varhany :-)) Já osobně bych tohle na svatbě teda určitě nechtěla. A už přichází družičky a nevěsta a ? ženich? Nejdřív jsem si myslela, že nevěstu vede otec k oltáři...ale pak jsem se pořád ohlížela a on už nikdo další nepřicházel a u oltáře taky nestál, takže jsem pochopila, že ten šedovlasý pán je fakt ženich (ona 37 let, on 62 ...tak hlavně, že se mají rádi, žejo). Obřad bych nekonečný a pro mě naprosto zmatečný, nejdřív jim kněz u oltáře něco neveřejně říkal, zatímco šoumen hrál další otřesný kus na varhany, potom byl veřejný proslov toho kněze, pak hráli nějací muzikanti, pak si snoubenci řekli ano, pak všichni zpívali něco z Bible, pak jim družba donesl prsteny, pak  ŽENICH ZPÍVAL nějakou operní árii, pak dal kněz ženichovi Bibli, pak zas všichni zpívali něco z Bible a pak hrál šoumen na varhany . Uf! Já jsem člověk svatbami nedotčený a tohle byl můj první živý obřad a pevně doufám, že i poslední tohoto druhu, další už bych nemusela přežít. Nevím teda, jak probíhají církevní sňatky v ČR, klidně mě někdo poučte...mě třeba překvapilo, že neměli svědky...jako jasně, pro ně je svědkem Bůh, ale pořádek musí být, ne? 

 Bohužel mě až na konci toho svatebního varhanění napadlo, že bych to mohla zachytit i zvukově, když už mám na foťáku i video, tak snad alespoň kousíček (i když to byl už klidný závěr) pro představu. Je to moje první video na blogu, tak nevím, jestli vůbec pojede :-)

 A pak jsme si jeli dát do trumpety, jupí :-) Nevím, co to bylo zač, asi nějaká církevní budova k těmto účelům nebo restaurace, možná kulturní dům :-) Když jsem viděla to velké jeviště, úplně mě polilo horko při představě, že bych na něm měla stát a všem zpívat "Oh, happy day" (viz minulý příspěvek) nebo něco jiného, takže jsem se v té chvíli rozhodla, že mě tam nikdo nedostane ani omylem a klidně budu kousat a škrábat... U dveří se tvořily fronty, protože každý chtěl popřát nevěstě a ženichovi...Posadili mě na celkem dobré místo, protože vedle mě seděla paní, co uměla anglicky a hlavně (tramtadadá!) za mnou Matka poslala jednu slečnu, která byla jako au-pair v Anglii a pozor, světe div se!! Byl to první ATEISTA, kterého jsem tady za celou tu dobu mého pobytu potkala a navázala s ním kontakt! No, halelujah! :) Ta holka ani neví, jakou mi udělala obrovskou radost! Ona mi vlastně potvrdila, že ta moje rodinka je fakt...ehm, jiná, a celé její okolí taky, protože všichni patří do stejné náboženské komunity, která dodržuje stejná pravidla, co se týče výchovy dětí (děti můžou vše, protože to jsou boží stvoření, žejo!!), přístupu k informacím a okolnímu světu (nemají televizi, nečtou knihy a s jinými lidmi než ze své komunity se nestýkají! Hoho, tak co tady dělám? :)) a kultuře (poslouchají jen vážnou hudbu a operu a žalmy) a vzdělání (angličtinu nepotřebujeme, proto skoro nikdo z nich neumí žbleptnout anglicky) a dalo by se pokračovat moc dlouho...já se tím ale nechci ještě víc znechucovat, stačí, že to tady musím každý den trpět. Na mě to působí jak taková nějaká prvobytní pospolná společnost (nebo jak se tomu říkalo) neboli sto let za opicema...na prvním místě v životě pro ně není zdraví, láska nebo rodina, ale právě tady ta komunita (nechutné!), vrcholem kultury a zdokonalování je pak nedělní bohoslužba a další setkávání, kdy si mezi sebou vyměňují různé poznatky, radí si navzájem, jak a co dělat a podobně (achjo). Tahle mentalita (do které patří i zásada: oni to dělají takhle, tak mi to budeme dělat taky tak...a tohle nedělej, co by tomu řekli lidi!!!) je asi tak 25 300 km vzdálená od té mé, takže co k tomu dodat...Mno, hlavně, že mám střechu nad hlavou a co jíst (i když...o tom jídle...o tom nachystám taky nějaký pěkný článek, abyste viděli, co jsem tady nucena jíst)...na té hostině jsem se alespoň dobře nadlábla (byl teplý bufet a Matka byla v šoku, když jsem ji na její otázku řekla, že je to typické finské jídlo - byly tam brambory, uzený losos, párky, omáčky, rýže, saláty... Chápu, že jí to typické nepříjde, protože 1) ona vůbec nemá páru, co se děje v "normálních" finských rodinách, čili 2) všechno, co dělá ona, považuje za správné a normální a tím pádem mi navykládala spoustu bludů o Finech, o jejích zvycích, které možná platí na tady tuhle jejich komunitu, ale určitě ne na celý finský národ, pche. 

 JO a kulturní program...jak už jsem říkala, zpěv, zpěv a zase zpěv. Zpívali všichni, a bohužel i ti, co na to nebyli hlasově vybaveni...Mně se nakonec moje kulturní vložka vyhla! (Protože i když mi Matka nabulíkovala, že VŠICHNI hosté předvádí na svatbách nějaký program, tak tady nejspíš novomanželé byli intelektově více na výši a program sestavili už dopředu, takže žádný "volný program" naštěstí nebyl :-) Na zpáteční cestě domů mi teprve Matka povídá: Já jsem úplně zapomněla na ten tvůj program! A tys mi to ani nepřipomněla. Ha, ha :o)

Všechny děti zpívali nějakou píseň

Všichni sourozenci nevěsty (jeden ještě hrál na klavír) zpívali (nalevo jejich matka)

Po dvou a půl hodinách zpěvu konečně přišel dezert...ale neměli svatební dort jako bývá normálně :-(

Důkaz, že jsem tam fakt byla.

Ženich se i na hostině musel předvést, že! (škoda, že nejde nahrát video, žasli byste :) )

No a to byl konec svatby...ale ještě nás čekala zpáteční cesta domů...když už jsem byla celá domlácená z toho příšerně nepohodlného auta a naklepaná jak nedělní řízek, uviděla jsem příležitost se zasmát :-) Mohla za to cedule s odbočkou na vesnici Oravasaari. Díky své finštině, která už o něco víc pokročila, jsem věděla, co to znamená. (Orava= veverka, saari= ostrov). Ha ha, no řeknu vám, že kdyby se v zemi, kde bych žila, něco jmenovalo "veverčí ostrov" (i když to není úplně korektní překlad), tak bych se smála dva dny a dvě noci :-)

Den 70-80

   Jo, stále ještě žiju. Zase to byly nadupané dny, takže šup do psaní. Bohužel (nebo možná bohudík) se mi daří velmi rychle zapomínat události uplynulých dnů, za což bych možná měla svému milosrdnému mozku poděkovat, protože je to evidentně jeho strategie, jak mě ochránit před zblázněním :-)
První velkou věcí, kterou chci vyzdvihnout, bylo (KONEČNĚ) moje vysvětlení Matce, že nejsem otrok ani pracant, ale JEN au-pair. Bylo jen otázkou času, kdy k tomu dojde, a když se vyskytla příležitost, tak  jsem se ji hned chopila, abych jí to řekla, protože vím, že sama od sebe bych asi nezačala. Bylo to při příležitosti další open-air práce :o) Zazimovávali jsme zahradu a okolí domu, což toho dne znamenalo úklid garáží plné stoletého prachu (nevěřím, že to dělají každou sezónu), kde jsem musela všechny police vyklidit (od motorových olejů, nemrznoucích směsí a podobných šaškáren :) ) a zamést na nich prach (spíš písek) a zase vše vrátit na své místo...když jsem tam skončila, měla jsem na hromadě písek jako na malém pískovišti. Prý je jejich pozemek na zvláštním písečném místě a nikde jinde tolik písku normálně nemají. No, to ráda věřím :-)) Pak následoval úklid spadaných větví a stromků z mokřad blízko domu (ještě předtím mi Matka řekla, ať naložím na kolečko hromádku cementu, co někdo nechal před garáží) a jejich odvoz na místo, kde jsme je pak všechny spálili.
  Páč už bylo skoro 12 hodin, upozornila jsem na tuto skutečnost Matku (taky už jsem potřebovala pauzu) a ona mi řekla, že jestli mám hlad, můžu se jít najíst a pak budeme pokračovat (!!!), můj obličej jí asi prozradil, co si o tom myslím, dřív než můj hlas :-) Tak se zeptala, jestli mi vadí chodit ven. A já se chopila své příležitosti! A řekla jsem již výše zmíněné. A víte, co jsem se dozvěděla? Že jsem jí to měla říct dřív, že to ona nevěděla (nevěděla, že nejsem otrok ale jen au-pair? Aha). Jo, vím, že jsem se měla ozvat dřív. Vlastně hned při prvních šocích, ale když já jsem tak slušně vychovaná, sorry :)
No, hlavní je, že teď už mě ven chodit pracovat nenutí - teda ani mi to nenavrhuje, abych byla přesná. Ono ty vnitřní povinnosti bohatě stačí, že.
Večerní kulturní program tohoto týdne byla finská zabíjačka :-D Teda ne v pravém slova smyslu, žádné  podřezávání a vaření horké vody a plnění prasečích střev apod. se nekonalo. Otec prostě dovezl ve vozíku (stejném, jako mi v něm přivezli kufr z letiště a v jakém mi ho pravděpodobně i odvezou!) pět zastřelených prasat z nedaleké farmy (teda dost daleko na to, aby odtud bylo něco slyšet nebo cítit :-) ) a společně s nějakým kámošem je v garáži (ano, v té, kterou jsem pár dnů předtím uklízela) je odorgánovali, pověsili za nožky ke stropu apod. Ráno jsem pak mohla vyfotit takovýto obrázek:

Doufám, že jste si to užili stejně jako já :-P A to jste ještě neviděli ten zbytek....

Večer se potom objevily kusy prasátek na kuchyňském válu, kde se běžně válí těsto na chleba, buchty a  jiné a jedno z dětí je dávalo do sáčků a pak do mražáků. A nechápali, proč na to třeštím oči a zelenám :-) No, oni toho nechápou více, nic mimořádného :-)

  Tak popojedeme...téhož večera byla ještě jedna ...ehm, specialitka. Matka se vydala s dětma na...jak to říct...no, vzhledem k tomu, že se vrátili s šesti naditýma taškama, mohlo by se říct, že na nákup...jenže místo do obchodu šli do domu jedné zemřelé paní. Prý nějaké kámošky, tak jako tak, ani od své nejlepší kamarádky bych si po její smrti opravdu neodnášela načaté pytlíky potravin, balíčky vložek, její oblečení, boty, kosmetiku...v podstatě všechno...celkem mě překvapilo, že si nedovezli třeba okna, dveře, nábytek, vodu v kanystrech apod. :-D V této vesnici asi něco jako institut dědictví neznají a o pozůstalost se dělí podle toho, jak kdo zemřelou znal. Abych to upřesnila: hrozné. Ovšem na druhou stranu, já tím zdědila celkem fešné balerínky na svatbu, na kterou se rodinka i já chystala o pár dnů později a na kterou jsem nebyla vhodně vybavená (při balení kufru jsem opravdu nepočítala s něčím takovým, leč Matčina ségra pozvala na svatbu i mě, tak jsem se těšila). V této souvislosti mě matka poučila, že není obvyklé, aby si někdo zval na svatbu au-pair! Že je to vzácnost a mám si toho vážit :-D A pak se mě zeptala, jaký dárek dám nevěstě. WTF? Já jsem přijela prachy vydělávat a ne je tady utrácet. Navíc ještě kvůli někomu, koho vůbec neznám a koho jsem se o pozvání neprosila (navíc jsem tak trochu čuchala, že to bude stejně ujetý zážitek jako bohoslužba, na kterou jsem s tou rodinou občas nucela chodit, blé). Pak teda z Matky vylezlo, že blahopřání by mohlo stačit, a že by bylo slušné, abych si připravila nějaký program (WTF??), prý že na jejich svatbách si každý připraví nějaký program (zpěv, zpěv nebo zpěv) a tím baví hosty. Po prvotním šoku jsem se rozhodla, že těmhle neandrtálcům alespoň ukážu, jak má vypadat opravdu svatbyhodný veselý program, a že jim zazpívám "Happy day" (kterou jsme zpívali kdysi se sborem), jenže po tréninku jsem si s hrůzou uvědomila, že sborová písnička zpívaná unisono navíc ne úplně dokonalým hlasem je fakt šílenost, tak jsem se z toho snažila vycouvat, na to mi Matka řekla, ať, prosím, nejsem tak perfektní a nestydím se. A že bych možná mohla zazpívat něco spíš česky. Začala jsem se té svatby opravdu děsit. (Opomenu fakt, že jeden den jsem dostala za úkol 2,5 hodiny žehlit košile a kalhoty s pukama všem těm harantům, samozřejmě každému alespoň dvoje, protože je lepší mít jedny náhradní!! myslela jsem, že mi hrábne. 

   Když jsem konečně dva dny před svatbou uloupila nějaký čas pro sebe, kdy jsem zároveň nepadla do postele jako zabitá, uplácala jsem svýma silama tohle:

Vida, co vše dokáže lak na nehty. Nutno říct, že jsem se nechala inspirovat obrázkem na internetu. Přáníčka na albi nezklamou nikdy.

A teď ještě hrstka veselých a pozitivních věcí (ale takové jsou samozřejmě všechny, které sem dávám, tomu se nic jiného než smát prostě nedá...kdybych totiž začala brečet, tak už bych asi nepřestala...takže radši se tomu vždycky smát). 

Koupila jsem si letenku domůůůůů! Čeká mě posledních rovných 50 dnů (nakreslila jsem si "metr" a každý večer před spaním stříhám políčko :o) Oni si začali hledat novou au-pairku. Mé váhání, kdy a jak jim mám to o té letence sdělit, se vyřešilo samo...při pokusu vytisknout letenku (nepodařilo se) na jejich tiskárně, zůstal dokument uložený v paměti tiskárny, oops :-) A tak, když tiskárnu zapli, vyjela jim z ni moje letenka. Překvapení :-))) Takže jednoho dne mě ráno místo pozdravu přivítalo Matčino podrážděné: to je tvoje? Proč jsi mi neřekla, že máš koupenou letenku? (Promiň, Matko, ale s idiotama se nebavím víc, než je nutné). Ano, měla jsem jí to říct dřív, ale zas tak stará ta informace nebyla, max. pár dnů. JO, původně jsem chtěla zůstat déle, ale netušila jsem, že to bude takhle...a i těch 50 dnů mi příjde jako nekonečný časový úsek, ale snad už to nějak zvládnu (koneckonců číslovky v nadpisu článku zní dost optimisticky, taky mám dojem, že teď, když mám koupenou letenku a směřuji ke konci, si to tady opravdu začínám užívat :-) A taky jsem si už jako motivaci k přežití vybrala uvítací dárek, který si věnuji ve "spolupráci" s mými rodiči. A to wellness pobyt na Vysočině- skořicové zábaly, floating, a hlavně žádné děti, samota, pokoj s televizí....věřte, že nikdo to nepotřebuje víc než já :-) (ale myslím, že mi věříte, což? :-)

Ve stejný den jako odhalení mé letenky proběhlo seznámení s novou au-pairkou (to je rychlost, co? :-)) a mně bude někdo vyčítat, že tajím informace, pche!). Je to Španělka, sympaťačka a rodince ji velmi škodolibě přeji. Proč škodolibě? Nemyslím tím nic proti té osobě, ale všechno proti té rodině :-)) 1. Alba (ta Španělka) totiž mluví velmi svižnou angličtinou s výrazným exotickým přízvukem, takže představa, jak se s ní bude rodina dorozumívat, když i s mou ubohou jednoduchou angličtinou (o.k., možná ne úplně nejhorší) mají problémy, mě dost baví. 2. Při rozhovoru s Matkou z ni vylezlo, že je vegetariánka. Vzhledem k dříve popsaným zážitkům se sobím masem, zabitýma prasatama a hlavně jejich jídelníčkem (který je naprosto jednostranný a to masozřavý - no fakt, asi 6 ze 7 jídel týdně tvoří úplně stejné jídlo: brambory s omáčkou z mletého masa. Joo, holka, ty si tady užiješ :-) (I když teda jeví se jako dost temperamentní na to, aby je poslala k šípku, kdyby něco z mých hrůzostrašných masových zážitků zkusili i na ni 3. Matka se jí při pohovoru zeptala, jaký má postoj k pracím okolo domu (haha), jestli by jí nevadilo pracovat i venku jako uklízení dvora, zametání, vození dříví a tak. No a milá Alba jí odpověděla, že neví, že to nikdy nedělala :-D Jsem se málem počůrala smíchy. Jo, myslím, že ta rodina narazila přesně na člověka, kterého potřebujou :-D :-D :-D Směju se nahlas. Ale protože nejsem svině a zároveň protože mi Alba přišla fakt sympatická, tak jsem ji při první příležitosti podstrčila lísteček s mým mailem a jménem, kdyby měla nějaké dotazy...navíc ona tady bydlí ve městě, kam se občas dostanu (doufám, že i tuhle sobotu na vánoční trhy!!), tak jsem si říkala, že bychom se mohly sejít, protože s ní opravdu do domu přišel závan něčeho nor-mál-ní-ho. No a samozřejmě, jak jsem čekala, ještě týž večer mi napsala a ptala se na mé názory na tu rodinu, takže jí postupně dávkuji všechny ty zásadní informace, o kterých by měla vědět dřív, než si tady vybalí kufr :-) Zdá se, že zatím jsem ji nevyděsila, protože chce příští víkend přijet a zkusit si atmosféru a režim v tomto domě. (Teď si uvědomuji, že když to místo vezme, tak bude bydlet v pokojíčku po mně, mazec!, přesně v tom, ve kterém teď sedím na posteli a datluju do netbooku, až už je celý ohmataný :) ) Mně Matka velkoryse nabídla, že jestli chci, může se pozeptat ve vesnici svých známých (rozuměj stejně ujetých Lutheránů jako je tahle rodina - podrobnosti tohoto velkého odhalení v příštím článku), jestli někdo nepotřebuje au-pairku!!! Tato představa mě natolik vyděsila, že jsem hned s díky odmítla (což bylo snad poprvé, kdy jsem tady na něco řekla NE, lepším se, jooo :-)

Fůůů, tento článek mi trval poněkud déle, protože jsem si koupila v místním obchodě Cider (vánoční jablko), rozhodně nedoporučuju, ale alespoň na chvíli mi "vylepšil" pobyt tady (víte, že v obchodech jako je supermarket se tady prodávají pouze nízkoprocentní cidery a piva? Na všechen ostatní alkohol jako vína a tvrdý jsou tady specializované obchody, které se jmenují příznačně Alko :-) No a teď to tady odešlu a dám si ještě zbytek do druhé nohy :o)))) A pak napíšu někdy snad brzo článek o včerejší svatbě, to totiž vyžaduje samostatný článek ...se těšte :-)

Ted jsem si díky této fotce uvědomila, že u okna mého pokoje je žebřík (to mají na každém domku tady, pro případ požáru, aby i obyvatelé horního patra měli šanci na přežití :-) Tak už jsem klidná, jupí :-) 

 

Den 61-69

Aneb jak jsem se tady poprvé rozbrečela. Jak jsem došla k překvapivému závěru, že jsem v té nejlepší rodině! Jak se rodiče vrátili z dovolené. Jak jsem zažila za odměnu doslova psycho- víkend. A tak dále.
[POZOR! TENTO PŘÍSPĚVEK OBSAHUJE FOTOGRAFII MRTVOLY]

Jo, i tady už jede předvánoční šílenství naplno...ale mám fotku i s pravým Santou, co bydlí na polárním kruhu (ten severní pól si vymysleli trapní Amíci :-) )

K té smutné události došlo minulý týden ve středu. Bosorku jsem posadila (zase) před notebook a na youtube jí našla díly kačera Donalda (ve finštině se jmenuje Aku Anka :-)) oni tady vůbec všechny dětské hrdiny překládají do svého jazyka, např. medvídek Pú - Nalle Puuh, pozor, vysílají tady i našeho Pata a Mata - pod názvem Hupsis. To jsou věci, co? :-) ) a já se věnovala přípravě oběda, úklidu domu, stejně jako každý den bez rodičů toho času na Kanárech. V jednu chvíli jsem se nechala přemluvit k hraní pexesa, tak jsem se plíživými kroky blížila k oknu k pohovce, kde seděla ta holka. A najednou PRÁSK do okna, asi jako kdyby někdo hodil nějaký menší šutr...bez rozbití skla teda. Tak jsme obě málem vyskočily z kůže a hned k oknu, že. A tam se na zemí válel - teda spíš doškubával nějaký pták! Prostě v plné rychlosti vrazil do okna, srazil si vaz, málem amputoval hlavu a už neodletěl, no :-( Mě to teda dostalo mnohonásobně víc, než tu holku, která to určitě neviděla poprvé. Já ano. A bylo to hrozné. Když nad tím tak přemýšlím, byla to první bytost, kterou jsem na vlastní oči viděla umřít :-(  Vyšla jsem ven tak nějak automaticky, i když jsem věděla, že už tomu chudáčkovi nijak nepomůžu, ale musela jsem se přesvědčit. A oplakat ho. Ale protože příroda je pro mě nadevše, a rovnováha ve vesmíru musela být obnovena :-)), rozhodla jsem se naopak někoho potěšit - tím myslím zdejšího kocoura, který byl zrovna u nás (migruje mezi dvěma domovy), našla jsem ho v kotelně a bez dlouhých řečí (nač plýtvat energií a snažit se mu vysvětlit, že má jít sežrat mrtvého ptáka, abych ho nemusela uklízet, žejo?) jsem ho čapla do náruče a zanesla na místo činu. Říkala jsem si teda, jestli náhodou ten pták neměl nějakou nemoc, když udělal nálet právě na naše okno...ale kocourovo nadšené pomlaskávání a pokřupávání mě rychle vyvedlo z omylu.

Dobrou noc, aneb hyvää yöta!

V pátek "naštěstí" rodiče opravdu z dovolené přijeli...žádné pocity úlevy se teda nekonaly. Musela jsem se fakt překonávat, abych je objala...A hádejte, čím se mi odměnili za mou desetidenní otročinu? Tabulkou finské čokolády!!! S ručně psaným poděkováním. Jsem myslela, že mě šlak trefí a bylo mi jasné, že finanční odměna nebude. Jo a z Kanárských ostrovů mi dovezli AloeVera gel na obličej a tělo a balzám na rty AloeVera. Na tom gelu nezapomněly nechat cenovku, abych věděla, že byl z původních 13€ zlevněn na 9,90€ :-D Fakt díky, to jste nemuseli, taková škoda :-)
 Zlatý hřeb příspěvku (a důvod mého delšího mlčení) přichází právě nyní. Rodiče se dále rozhodli, že za poctivé a náročné hlídání (a to vaření a uklízení podle vás dělal kdo, hmm?) potřebuji změnit prostředí a   odeslali mě na víkend do rodiny svých známých ...To, co se tam stalo, to jsem si neuměla představit ani v těch nejdivočejších snech (a to už jsem tady fakt zažila VĚCI). Pořád je to pro mě hodně nepříjemné téma a jsem z toho dost mimo, tak nevím, jestli vůbec budu schopná to popsat srozumitelně, držím vám palce, ať to pochopíte alespoň z poloviny :-)
Takže:
Přijela jsem busem na místo určení, jejich dvě děcka mě doprovodila domů (mají jich 6, jednoho velkého psa, jednu březí kočku). Jedná se o rodinu, u které jsem už jednou byla a když jsem odjížděla, říkala jsem si, že tak debilní a nepříjemnou ženskou jsem snad ještě nepotkala...no a teď jsem tam byla zase připravená dát jí ještě novou šanci. Příjetí mě fakt mile překvapilo. Ta ženská mi řekla, že ví, že ten víkend jsou moje prázdniny a tak, ať se chovám jako doma a že budou dělat to, co si budu přát. (Jako že chtějí jet další den do města, ale jestli budu moc unavená, tak klidně můžou zůstat doma). Dali mi nějaké pohoštění a těsně předtím mi ta ženská naznačila, ať se k ní posadím, že si chce promluvit...tichým hlasem se nejdřív ptala, jak se mám, pak jak jsem spokojená v té mé rodině a potom, že si její manžel našel milenku o 20 let mladší a odstěhoval se do Litvy, a že dětem řekla, že je jen služebně v zahraničí a že se snaží tvářit, že je vše o.k., ale že po nocích brečí...Mělo mě to varovat!! Tohle byl velmi klíčový moment, ale typicky obrázky po mozaiky dosazujeme až zpětně, takže čtěte, co se stalo dál. U toho pohoštění jsem se rozplývala nad jídlem, jakože tohle si ta moje rodinka nikdy nedává a tak. No a ženská hned, že kupuje mnohem lepší věci, protože má ráda kvalitu a že nad cenama moc nepřemýšlí, že když vidí něco, co chce, tak si to koupí. O.k. byl to celkem snobský barák, tak jsem si alespoň užila trochu pohodlí. Noc byla luxusní, pokojíček božský. Takže jsem dokonce začala trochu litovat, že jsem nešla dělat au-pair k nim. U snídaně další její kecy na téma: kupujeme kvalitnější věci než ta tvoje rodina, takže to i líp chutná a žijeme tak nějak víc "kontinentálnějším" způsobem (snídaně byla bohatá, poprvé jsem tady pila džus k snídani, měla vaječnou omeletu, kaši s MEDEM...).

Jediná příjemná bytost v tom domě: kočka

Alespoň ten pokojíček jsem měla krásný a útulný

Pak mě požádala, ať vyskládám nádobí z její myčky (hm, proč ne? Sice tam jsem jako host, ale o.k.), pak mi řekla, že bych mohla jít vyvenčit psa. O.k., psa jsem ještě v životě nevenčila, třeba to bude fajn zkušenost. Taky jsem si říkala, že mi třeba na konci pobytu něco podstrčí, jako to udělala Matce, když jsme tam byly minule na návštěvě  - dala jí peníze za to, že Matka jí upekla k narozeninám 3 borůvkové koláče (!!). Nehledě na to, že do telefonu před mým příjezdem Matce řekla, že se jí moje návštěva zrovna hodí, protože má pro mě práci - má prý spoustu neotevřené korespondence a potřebuje nějakou administrativní výpomoc. A že mi to pak i zaplatí. Nějak se mi to nepozdávalo, když mi to Matka říkala, ale budiž. Po venčení psa jsme jeli do města (kam jsem se minulý týden nedostala, takže jsem měla docela radost). Když jsem oblékala její nejmladší děcko, prohodila jen tak mimochodem, že oni nenakupují v sekáčích, protože to tam divně smrdí, že oni mají všechno nové, kvalitní (ta moje rodina má ze sekáče všechno :-) ), další perla byla při dotazu, co dělám, když mám volno. Já: jsem ve svém pokoji, nebo se jdu projít kolem baráku do lesa...Ona: moje au-pair by nikdy svůj čas v pokoji netrávila, vždy by byla s náma, protože by byla opravdu člen rodiny a chtěla s námi dělat všechno. V autě mi začala nadhazovat téma: já a Finsko (říkala jsem jí bohužel, že můj prvotní sen byl se do Finska odstěhovat a najít si tam práci) a ona hned začala plánovat, že by mě vzala na pohovor tam a tam, tak jsem byla v šoku a říkám, že si to musím ještě rozmyslet, že je to moc narychlo (popravdě v té chvíli mi byla představa mého trvalého pobytu tady velmi děsivá, když už skoro počítám dny do mého odjezdu domů...navíc po vyčerpávajících 10 dnech bez rodičů!) Tak říkám, že to přecejen asi zkusím ještě doma (najít si práci) a ona hned začala dělat přednášku: je ti 24, za chvíli ti bude 26, pak 30  a ve 30 bude vypadat fakt divně, když nebudeš mít práci! Co přesně chceš v životě dělat? Kde chceš žít? Kolik chceš mít dětí? Už máš věk na děti! No, kurva, já tam přijela si odpočinout, protože jsem fakt vyčerpaná a moje budoucnost je opravdu to poslední, co bych v takovém stavu chtěla řešit! Tak jsem ji´řekla, že si nechci ještě zavírat žádné dveře do mé budoucnosti, ona se ovšem nevzdala (jakožto osoba, která musí mít vždy poslední slovo) a řekla, že se ani nenaděju a ty dveře se začnou zavírat samy od sebe.Ta osoba má ale geniální recept na otrávení kohokoliv...takže plynule přecházela k tématům: moje angličtina. Jo, oukej, uznávám, není dokonalá, ale vystačím si s ní, ještě mě nikdy nenechala ve štychu a děckám jsem pomohla zlepšit známky ve škole a zkrátka Rodiče jsou s ní spokojení. Uznávám, zakrňuju tady, protože používám pořád stejné fráze, stejná slova, musím mluvit pomalu, aby mi rozuměly...a ta ženská pálila jako samopal, takže jsem měla občas co dělat a někdy jsem fakt nechápala, co chce říct...a tak se jízlivě ptala, jak dlouho se učím angličtinu, a že ona žila několik let v Anglii a procestovala půl Evropy a předchozí au-pair byla Angličanka, takže její dcera je teď nejlepší v angličtině ve třídě....Myslím, že pro vykreslení pozadí by to celkem stačilo. Teď co se stalo na nákupech...jedli jsme v kavárně, děcka samozřejmě jídlo poházela pod stůl, zmrzlinu rozpatlali všude, byla jsem znechucená. Pak jsme jedli ještě v IKEA restauraci, tam bylo to samé, párek skončil pod stolem...a matka samozřejmě nic, nikoho neokřikla...neskutečně mě to iritovalo. Byl večer, byla jsem ze všeho unavená (po dvou dvou hodinách snobského nakupování s její nechutně snobskou dcerou, která si vždycky do kabinky přinesla asi 6 svetrů, po cestě do kabinky ještě dva přidala a pak si milostivě jeden vybrala), a ten její fakan si pořád dělal, co chtěl. Asi jsem se netvářila úplně mile...po cestě do auta se ke mně přitočila a zeptala se (ve stylu jsem tvá velká kámoška, můžeš mi říct cokoliv), jestli jsem o.k. Tak jsem já husa hloupá byla jednou upřimná...a řekla jsem skoro se slzama na krajíčku, že začínám být už z toho Finska dost vyčerpaná (protože ta liberální výchova faganů tady frčí prostě všude!). A ona hned začala moralizovat, že to na mě vidí, ale že se mám snažit být k lidem, kteří jsou ke mně přátelští, milá. Tak jsem se jí omluvila (sice nevím proč, protože já mám přece do hajzlu právo cítit se jakkoliv a jí do toho nic není!!!). A ona v autě začala zase do toho rýpat...jakože co mi na Finsku vadí...a tak jsem si řekla, když už jsem to nakousla, tak to i dokončím, a tak jsem co nejzdvořileji (s žádným obviňováním) začala vysvětlovat, co a proč mě vytáčí, a že prostě výchova u nás vypadá jinak. Že mi moje matka říkala, že jsem i v jednom roce jedla způsobně a neházela jídlo všude, protože mi to prostě nebylo dovoleno. A ona začala s přednáškou na téma systém vzdělávání a výchovy ve Finsku, jejíž pointou bylo stručně řečeno: vychováváme mladé sebevědomé konkurenceschopné Finy, kteří vyrostli v dobrém prostředí, kteří jsou právě pro svou samostatnost a kreativnost velmi ceněni na trhu práce (WTF? Co to meleš, ty rašple??). Marné bylo mé vysvětlování, že o školním vzdělávání jsem nemluvila. Jeli jsme na nějakou "párty" (vyvrcholení lovecké sezóny, podávala se losí polévka, ale fakt dobrá), zase mě zapřáhla, abych donesla na stůl pro všechny talíře a pití a příbory a kafe a zákusky....Doma řekla, ať jdu nakrmit psa a vyvenčit ho. To, že nesnáším čokly a toho jejich "stokilového" už teprve jsem si radši nechala pro sebe, málem jsem se potentila strachy, když jsem ve tmě viděla, jak se na mě ta příšera řítí. Ale pohoda. Po večeři zase "děvčátko, na slovíčko"  a začala bez obalu pomlouvat tu mou rodinu, že Matka má ADD (porucha pozornosti a chování) a je emočně plochá...(nevšimla jsem si), a proč jsem si vůbec tu rodinu vybrala...a že ať si příště vyberu nějakou rodinu z Helsinek, protože teď bydlím u necivilizovaných zakrnělých lidí, kteří žijou jak v 19. století, nebo nějaké takové kecy. A požádala mě, abych umyla tu kopu špinavého nádoby,  které se nevešlo do myčky (doslova kopa!! A hlavně připálené a připečené a se zbytkama jídla...bylo to nechutné! A dělala jsem to přesně hodinu, skončila jsem o půlnoci!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! A ona řekla jen: "děkuji", uznejte, že na to jsem prostě "you are welcome" odpovědět nemohla!!! Ujistila jsem se, že můžu v neděli spát dlouho, když musím jít spát až tak pozdě. Tak řekla: samozřejmě! V noci mě probudil řev jejího rozmazleného spratka, a její zvolání: může mi jít někdo, kdo mě slyší, pomoct s malým? Pardon, už jsem se tam nadřela dost a já jsem host. Nasrat. A beztak to dítě se mě celý víkend jen bálo, takže bych ho akorát ještě víc rozrušila.
 Ráno jsem vstala asi v 10h, pustila jsem si na netu seriál Vyprávěj a pak jsem se oblékla a právě v té chvíli přišlo jedno z jejich děcek pro mě, ať jdu dolů na snídani. Matka mi vyšla naproti se slovy (volný překlad, vůbec jsem to nepochopila, takže jenom, co si domýšlím :-) ): Promiň, že se o tebe nemůžu postarat lépe, ale mám 6 dětí, takže bylo by lepší, abys odjela už dnes (původně se zvažovalo, že až zítra). Řekla to nějak naštvaně a vyčítavě. O minutu později sms od Matky: Promiň, ale mohla bys vstát a odjet dnes co nejdřív, nemáš jinou možnost, prosim!!!!
O minutu později další sms: opravdu prijed! Hned! v 11,49 vlakem (bylo 11,20, ale jinak pohoda :-)) )
Jsem byla jak zkoprnělá! A řekla jsem to té ženské, která byla celou dobu ke mně otočená zády a ani na mě nereagovala. Do třetice všeho dobrého mi Matka ještě zavolala a do telefonu skoro brečela: prosimtě přijed (nic jsem nechápala), jsem tvá dobrá kamarádka, takže poslechni, co říkám, musíš hned, snídani tam nech a běž rychle pryč. !!!! Psycho! Tak jsem to řekla znova té ženské. Ta zase nic. Pak teda něco o tom, že to nemůžu stihnout ten vlak a že mě neodveze. Šla jsem do pokoje sbalit si věci. Stále jsem nechápala o co jde, byla jsem úplně zmatená, ale ta moje Matka zněla do telefonu tak naléhavě, že jsem se prostě musela sbalit. Vrátila jsem se sbalená se slovy: jsem připravená. A ženská na mě začala křičet, ať jdu na snídani a bundu a batoh položím na zem a že nikam nemám chodit a že tam můžu zůstat. To už na mě bylo fakt moc, a rozbrečela jsem se (fakt jsem nechápala, co se děje! A když nemám situaci pod kontrolou, brečím). Co mi ona přesně řekla, to nevím, protože jsem nebyla pořádně ani schopná vnímat, ale chtěla, ať přestanu dělat scény (??) a nerozrušuju její dětí. A že nechápe, proč se tak chovám (WTF?), že ona mi neublížila. A že nechápe, co mám za problém, že jestli mám nějaké léky, ať si vezmu léky !!! Šla jsem teda na snídani (bylo asi 11,30) a snídala jsem, ona mlela nějaké srance, že ona není příbuzná mé rodinky, že ona se nemusí řídit tím, co oni chtějí atd. A pak cosi, co si za prvé nepamatuji a za druhé jsem tomu nerozuměla, protože jsem odpověděla: Proč? (to dělám obvykle, když nerozumím :-) Nebo se zeptám: Opravdu? :-)) ) a to byla krutá chyba! Vyskočila od stolu, řekla: vem si věci a jedeme. Za minutu už jsem seděla v autě a jelo se na vlak, stále jsem nechápala, o co tu kurva jde.  V autě mi začala tuto otázku objasňovat. Prý ONA učí své děti zdvořilým mravům a hlavně aby se na návštěvě chovali vždycky příjemně a pořád se usmívali, aby je hostitel mohl na konci pozvat na další návštěvu. A že já se chovám hrozně a že se mi nebude líbit v žádné jiné hostitelské rodině, protože chyba je ve mně. A že já se mám chovat tak, abych reprezentovala svou zemi a že pokud jsem opravdu ten reprezentant, tak ona a její děti určitě nikdy mou zemi nechtějí navštívit. Tak jsem jen řekla: Hm. O.k. A přestala ji poslouchat, i když škoda, možná kdybych ty její další sračky vnímala a ted je taky napsala, tak jste se mohly alespoň pobavit. Ale byla jsem tak v šoku, že jsem se ani nezmohla na nějakou obranu, natož abych ji poslouchala. Na nádraží jsem vystoupila a přemohla se natolik, že jsem jí řekla: Díky za všechno, měj se. Byla jsem totálně v šoku, pořád jsem nechápala, co se stalo a jestli jsem vážně taková morální zrůda, že jsem ji donutila mi říct takové hnusy a vyhodit mě z domu v neděli dopoledne! Naštěstí jsem se nerozbrečela. Spíš ve mně bobtnala zlost! Teda i na mě, že jsem jí neřekla něco peprného. Nebo alespoň to, že je mi hrozně líto...že jsem v noci umývala to její nechutné nádobí. A že se vůbec nedivím, že jí opustil manžel! Ještě jsem do toho řešila menší problém s tím, že jsem nemohla najít mobil a vůbec jsem nevěděla, jak se najdu s tou mou rodinou na nádraží...měla jsem obavu, že jsem mobil nechala u té krávy v autě...ale naštěstí mi zapípala sms, tak jsem věděla, že mobil mám, hurá! Měla jsem trochu obavy, co ta pizda navykládala Matce, protože bylo jasné, že jí volala krátce před tím, než mi přilítly ty sms od Matky. A taky jsem se bála, jestli bude rodina stát na straně té čúzy a  budou mi taky dělat nějaké takové kázání a třeba chtít, abych taky vypadla...no, tě pic, byla jsem celkem ve srabu. Ale dopadlo to ..uspokojivě. Otec mi na nádraží na uvítanou řekl, že je šťastný, že jsem zase doma, a že doufá, že se budu doma cítit v bezpečí. Spontánně jsem mu řekla, že si teď myslím, že jeho rodina je ta nejlepší! :-) Děcka mě přivítala taky skvěle. Malý rošťák mi donesl k autu deštník, protože pršelo. A bosorka mi hned vzala tašku. Tak se mi ulevilo, že mě asi nevyhodí. Ale šok a rozladění zůstal. Hlavně jsem o tom ale s nikým nechtěla a nebyla schopná mluvit. A nemohla jsem to ani strávit. Bylo to peklo. Jen Matce jsem večer na její otázku odpověděla, že víkend byl hrozný. A ona mi řekla, ať zavolám její sestře a popovídám si s ní o tom, že mi to pomůže...ale neměla jsem odvahu...Matka to ovšem zařídila tak, že mi ta sestra sama zavolala druhý den a já poprvé někomu líčila, co se stalo (ještě jsem to neviděla s takovým odstupem, takže to nebylo takhle průzračně jasné, jak jsem to popsala tady). No a věřili byste, že tento psycho příběh má pro mě "šťastné" rozuzlení? V tom smyslu, že ze mě smývá vinu..sestra Matky mi totiž řekla, že ženská (v článku též zvaná jako kráva , rašple a čúza) začíná mít nějaké psychické potíže, že ten odchod manžela neunesla a začíná se chovat divně (nechápu teda ale, proč mě k ní šoupli na "prázdniny" - paranoidně si začínám myslet, že to byl možná chytře promyšlený tah Matky, abych si právě uvědomila, že tahle rodina je the best :-) ), a že si to, co mi řekla, vůbec nemám brát osobně, a nezanevřít kvůli tomu na Finy :-) A prostě se nad to mám povznést, že život pokračuje, i když ji hrozně mrzí, co jsem tam musela zažít a vyslechnout. Mazec, co? Když si to promítám zpětně, tak by to všechno vlastně mohlo krásně odpovídat schizofrenii nebo jiné psychóze, ale vůbec mě to netrklo, samozřejmě jsem nejdřív hledala vinu u sebe. Radši nebudu psát, že to bylo to nejhorší, co jsem tady kdy zažila, protože kdoví, co příjde příště :-D Tyjo, jsem prostě finská hrdinka!

P.S. Nesmírně si važte tohoto článku, psala jsem ho až do 23:50 místního času a to přitom padám unavou a zítra mě zase čeká náročný den (v pondělí to bylo vyklízení dvora před zimou a půdy plné krámů - těžkých!!) a zítra prý věšení vánočních světel na dům, hou hou hou :-) Vždycky si říkám, že už jim prostě řeknu, že nejsem žádný otrok, ale jen Au-pair, ale vždycky na to nějak zapomenu nebo co :-)

Okénko do mých dalších kulinářských procesů: chodský koláč. Nevypadá, ale chutnal!!

Den 54-60

Zdá se mi to, nebo je tady opravdu tma mnohem černější než u nás? Mno, po takové procházce temnotou, kdy ani baterka  nedokázala proniknout dál než k nejbližšímu stromu, jsem měla skvělou příležitost být o něco vděčnější, že má cesta měla cíl - čili že se mám kam vrátit. 

Uprostřed (doufám) psychicky nejnáročnějších dnů -sedm dětí - já - žádní rodiče- jen k večeru přichází jedna studentka trochu pomoct s děckama = skutečnost je ještě horší, než jak to zní...Před odjezdem mi panimáma vyprávěla, jak od jedné známé utekla au-pair zrovna v době, kdy byli rodiče sami na dovolené...Myslím, že jediný důvod, proč jsem ještě nezdrhla já je ten, že bych tak přišla o 2 výplaty :-) Než se dostanu k vychloubání, co jsem se zase všechno nového naučila (rozuměj byla nucena naučit), dovolím si jednu poznámku, která mi teda už k tak dost mrtvolné náladě fakt nepřidala. Zjistila jsem, že ta studentka dostává za hlídání (přichází cca v 15 hodin a odchází kolem 22.) mnohem víc peněz než já!! Téměř 2x tolik, přitom já tu funguji non-stop celý den a dělám mnohem víc věcí než ona!!! Takže je to pro mě mnohem náročnější. Jsem nepopsatelně naštvaná, dotčená, zklamaná a smutná. Jo, vím už dlouho, že ti rodiče jsou kokoti, takže by mě to vlastně nemělo tolik překvapovat, ale stejně...byl to šok, rána pod pás. Jasně, dá se to všechno racionálně omluvit - třeba proto, že komukoliv místnímu prostě museli nabídnout tolik peněz, aby ho k hlídání v téhle šílené rodině vůbec namotivovali, protože všichni místní určitě dobře ví, co je tahle rodina zač.Taky navíc já tu mám nocleh a stravu celý den, nejen půl dne jako ona (ale stejně!). Jenže to ji neomlouvá, protože to má mnohem lehčí než já - mluví stejným jazykem jako děcka, takže má u nich větší autoritu, každý večer skončí její směna a MŮŽE odejít PRYČ, zná všechny ty ujeté finské zvyklosti a obvyklé dětské hry a říkanky, takže ji děcka mají samozřejmě mnohem radši. Navíc má řidičák a k dispozici auto tady těch rodičů, takže je může vozit do jejich zájmových kroužků, takže...jí děcka mají mnohem radši než mě (netýká se toho ročního, tomu je úplně šumák, kdo mu utírá zadek a kdo se na něj usmívá, hlavně že dostane kus žvance a je spokojené).  

V zájmu zachování dobrých vztahů s rodičema doufám, že se mi alespoň trochu nějak odmění za těch 10 vyčerpávajících dnů, které mi tady připravili, že třeba přidají nějaké osobní ohodnocení...jinak poznají nepoznané...skončím se svou rolí zdvořilé ochotné milé au-pairky a budou se dít věci!!!!!!!

Alespoň to urychlilo a zrušilo mé pochybnosti, jestli odsud odletět tak "brzo" (14.ledna)...ne, že bych se těšila domů, kde mě čeká beztak jen plno povinností a starostí k vyřizování (i když bych ráda ještě někam odópérovala ), já se těším hlavně na cestování letadlem, to si vždycky užívám maximálně :-)

Teď ale jdu do sauny (kterou jsem dnes sama roztopila...a napoprvé!! :-) ), vyčistit si hlavu, jsem po ní vždy úžasně lehká, snad se zadaří i dnes....jsem zpět...tak vyčistění hlavy se snad trochu povedlo (doslovně určitě - Garnier fructis zavelel špíně, aby se pakovala do odtokového kanálu ve sprše :-) ),

nedá se říct, že by se realita změnila a mé ukřivdění zmizelo, ale spánek mi to snad nenaruší. Mno, vlastně proč nenapsat, jak to tady po finanční stránce je, že? Já bych třeba takovou informaci před odjezdem velmi ocenila. Takže stejně jako má předchůdkyně (která tu ovšem byla jen přes prázdniny, kdy byl volnější režim dnů...) dostávám 160 € týdně, což mi znělo před příjezdem sem úžasně (pracovala jsem předtím v ČR v diecézní charitě a to jen na dohodu, takže když jsem si vydělala 2 tisíce měsíčně, tak jsem mohla být šťastná, tudíž mi představa cca 16 tisíc, které si tu teoreticky za měsíc vydělám (snad moc € neoslabí, než se vrátím domů a vložím si peníze na účet), přišla jako pa-rá-da, když mám navíc ubytování a stravu zdarma...ten kámen úrazu, který mě dnes tak urazil, byla částka 50€ na den, kterou dostává ta zmiňovaná studentka, takže i když si svou mzdu vydělím jen 6 (jeden den mám mít teoreticky týdně volno, což v těchto dnech ale stejně nemám!), tak to vychází jako 27€ na den, nooo?!! O.k. , dobře, ještě mám svůj "služební telefon", asi bych si mohla/měla párkrát místo skypu promluvit s mamkou mobilem :-)

Pryč od peněz nebo mi to zase rozhází moje čakry :-D

Stručně a výstižně, co jsem tento týden vyzkoušela a zažila:

- dnes jsem poprvé udělala knedlíky!! (všechny brambory v jejich sklepě jsou beznadějně plesnivé, takže je prostě naučím jíst knedlíky a hotovo :-) Sice na to čučeli jak tele na nový vrata, ale nakonec to snědli :-P Bylo to napínavé, trochu jsem nevěděla, co z toho vyleze, ale povedlo se a můžu být na sebe pyšná a tak jako v ČR knedlíky vůbec nejím (kynout už nepotřebuji), tady jsem zblajzla 3 kusy, ňam!

Tak co? Knedlík nebo příšera z vesmíru?

- strávila jsem 2 večery/noci s dětma úplně sama, což zahrnovalo i ukládání do postele toho ročního špunta...a kupodivu opět jsem uspěla!!! Já vůbec nevěděla, co mu mám říct, tak jsem na něj spustila česky: "Tak a teď půjdeme hajat do postýlky, šupky dupky do říše snů..." a už měl zavřené oči :-)

- ostříhala jsem tomu špuntovi přerostlé nehty na rukou...byla to teda Akce, protože se kroutil na mém klíně jako žížala, což nebyla zrovna dobrá pozice vzhledem ke špičatým manikérským nůžkám, kterými jsem se snažila přiblížit k jeho                   

 Ať tak či onak, já jsem se svým veledílem
spokojená

 hnátě...ale přežili jsme to oba a počet prstů na obou stranách je také zachovaný

                                                          

-  poradila jsem si s místním počítačem, kterému se udělalo jaksi nevolno a bylo nutné vzkřísit jeho "windowsy" ...neptejte se, já jsem prostě intuitivně namačkala všechno tak, jako jsem to udělala doma se svým počítačem, když měl podobný problém...a to, že tady na tom bylo všechno napsané finsky mě vůbec nijak nevzrušovalo :-)

- ještě před odjezdem rodičů na Kanáry jsem byla požádána Matkou, abych ji uložila všechny fotky a videa z mobilu do počítače. WTF? Nikdy jsem to nedělala (což většinu věcí z těch, co tady už běžně dělám :-) ), takže další políčko do osobního portfolia, jupí :-) Opět všechno v nastavení bylo finsky, to mě ale nemohlo odradit

- jak vidíte na úvodní fotce, potulovala jsem se včera tmou tmoucí, protože jsem po dlouhém dni, kdy jsem byla jen zavřená doma, potřebovala na vzduch. Prozřetěeně jsem si vzala baterku...i tak to ale bylo dobrodružství temnější než noční bojovka na letním táboře...žádné hvězdy, žádný měsíc, nic, prostě. Tma doslova hustá tak, že by se dala krájet (polární noc ale ještě stále nezačala - tedy ne v této lokalitě). A navzdory očekávání to bylo velmi uklidňující! Smysly si mohly fakt dokonale odpočinout...naprosté minimum podnětů. Dokonce jsem si troufla i přejít přes silnic, i když jsem neměla reflexní vestu - teď v zimních měsících nutná pro pohyb na silnici...nebo alespoň reflexní pásek. Teprve až na zpáteční cestě mi došlo, že mám vlastně hrozný strach, kdybych potkala medvěda, a doufala jsem, že ty dvě světýlka přede mnou jsou jen patníky u silnice, nikoliv medvědí oči... A řeknu vám, nechtěla bych se takovou zimní tmou bezcílně toulat, kdybych se třeba někde jako turista ztratila nebo tak, tak bych se asi radši picla. Takže to celé bylo vlastně dobré psychologické cvičení na podnícení pocitu "ještě, že mám kde hlavu složit" alias jistého vděku za "domov", který mi tahle rodina poskytuje nebo jak to napsat.

- a perlička na závěr: víte, co na přání dětí přednakoupila  Matka - aneb "výživová expertka" před odjezdem pryč, a co jsme včera baštili k večeři? :-D :-D Čínskou nudlovou polévku s kečupem. Ha, ha, ha, budu se smát ještě příští týden :-))) 

A já taky peláším šupky dupky do říše snů :-) Doufám, že zítra ráno už zase budu mít chuť vstát na rozdíl od minulých dnů. Možná že teď po mé mzdové slohovce výše vypadám materiálně více než jaká jsem doopravdy, ale s tím se snad nějak srovnám...mně navíc ani nejde v první řadě o ty peníze samotné (i tak si vydělám celkem pěkné peníze...pro zajímavost, u student agency nabízí au-pairkám měsíční kapesné ve Finsku 252€, takže vlastně můžu být šťastná...na druhou stranu určitě nemají v repertoáru takové povedené rodinky, jako je tahle :-D), ale o ten princip, já jsem na jakoukoliv nespravedlnost jako ohař...vyčmuchám i tu nejmenší, bohužel.

Přeji hezký podzimní den.