Odpouštět je božské...

...ale všichni nejsme bohové. Bohužel. Hned by se nám žilo lépe a déle, kdybychom si v hlavě někde hluboko nebo naopak úplně na povrchu nenesli s sebou třeba nějakou dávnou křivdu, bolístku, nenávist nebo něco,  co nás nějak negativně poznamenalo. Jak víte, všechno souvisí se vším, takže k odpuštění obvykle nestačí zmáčknout kouzelné tlačátko a vše je zase v pořádku. Někdy se taky ani po delším čase dojem ublížení a dotčení a krvácející rány, zdá se, příliš nehojí a tak se myšlenka na odpuštění zdá jako špatný vtip nebo sci-fi. Přesto existuje pár poznatků, které ke schopnosti odpustit velkou měrou přispívají neřku-li jsou přímo klíčové pro to, abychom to dokázali (když teda budeme chtít).

Základní "poučka" zní: kdo nedokáže odpustit sám sobě, nedokáže odpustit ani druhým (nebo to dělá jen "na oko"). Typicky si v sobě časem vypěstuje zahořklost vůči sobě i vůči světu a  to tedy není vůbec fajn. Často se to s člověkem táhne už od jeho dětství....třeba proto, že jeho rodiče byli moc perfekcionističtí a taky to s odpouštěním moc neuměli, takže ho to ani neměl kdo naučit. Ale nevadí, naučí se to tady a teď. Neslibuji zázraky na počkání, ale vědět, jak na to a CHTÍT je vůbec ten nejlepší zázrak, který stojí na počátku dalších zázraků ;-) (prosímvás, kdybych zněla jako nějaká potrhlá spirituální léčitelka, co vám srovná karmu, tak mě zastavte :-D ).

www.pknihy.cz

V tomto ohledu se mi zdála geniální kniha "Obejměte své vnitřní dítě" od L. Dvořáka, doporučila mi ji, myslím, psycholožka, u které jsem byla na vstupním pohovoru při vstupu do dobrovolnického programu (pracovalo se tam s dětmi, proto byla opatrnost s výběrem dobrovolníků na místě :-) ). Sice jsem ji (ještě) nikdy nedočetla celou, ale klíčové kapitoly jsem četla velmi důkladně, takže vám můžu naznačit, v čem celá velká myšlenka spočívá (a musím říct, že je opravdu velká, i když po prvním seznámení jsem byla lehce skeptická, nu, posuďte sami....).  [Jo a je to už dlouho, co jsem tu knihu držela v ruce naposledy, takže snad si nevymyslím nějakou úplně vlastní teorii].

Tááákže...autor v knize uvádí myšlenku, že každý člověk si s sebou celý svůj život nese kus svého dětství - s jeho klady i zápory, vzlety i pády, což je vlastně to "vnitřní dítě"....je to jakoby kus našeho nitra...Vemte si, že když se dospělý rozumný člověk ocitne třeba v mezní životní situaci, má občas tendence začít se chovat jako dítě, tím, že se zachová úplně jinak, než by jeho okolí čekalo např. vyhýbá se zodpovědnosti za své činy, vzdoruje, chová se nelogicky, brečí (protože vnitřní dítě si pamatuje, že to mu vždycky v dětství pomohlo a fungovalo to). 

No a proč o tom píšu? Protože tady leží klíč k tomu odpuštění si, vyrovnání se se svou minulostí. Čas už nikdo nevrátí, jasně, v tom vám neporadím, ale síla přítomnosti spočívá v tom, že můžete na svou minulost začít nahlížet jinak, s pochopením, s odpuštěním. Vnitřní dítě v nás podle autora potřebuje naši lásku a pocit bezpečí, pokud jste v dětství zažili něco nepříjemného nebo naopak se vám něčeho nedostávalo (třeba pozornosti, lásky...), můžete si to řečeno zjednodušeně "vynahradit" v současnosti tím, že to dopřejete nebo pomůžete to překonat tomu vnitřnímu dítěti ve vás. A hlavně se tak posunete k tomu, abyste odpustili i těm, kteří stáli za těmi problémy v dětství. Jak říkám, minulost nezměníte, ale můžete se s ní smířit a to je neméně důležité (každému problému v naší minulosti se říká...ano, správně, zkušenost! Takže kdo nikdy nezažil v minulosti žádné trable či přímo traumata, nemusí být nutně vítěz :-) Jak si vlastně můžete představit svoje vnitřní dítě? Stačí si prohlédnout fotoalbum a vybrat si fotku ze svého dětství. Nebo to naopak vůbec nemusí být představa, která odpovídá realitě. Byli jste v dětství smutní, že nemáte dlouhé princeznovské vlasy? (já třeba jo) Trápily vás odstávající uši nebo moc pih nebo co já vím, co ještě? Simsalabim, ve vašich představách vaše vnitřní dítě nic takového nemusí řešit! 

Toto cvičení s vnitřním dítětem závisí jen na vaší představivosti, opravdu nečekejte, že by najednou odněkud opravdu vaše vnitřní dítě vyskočilo :-)) (to byl jen vtip, jasně, že jste to ani nečekali). Ještě než zavřete oči a vrhnete se do malého "experimentu" s tímto vnitřním dítětem, doplním jednu informaci: v knize se uvádí, že "první setkání" je obzvláště důležité...zkuste si představit nějaké místo, které jste měli v dětství nejradši....pak tam zkuste "přivolat" to své vnitřní dítě...a nakonec se tam obejvte i vy v dnešní podobě - jako ten starší a zkušenější jedinec, který dokáže dát dítěti to, co potřebuje: lásku, bezpečí a a a...OBJETÍ! Zkuste si představit, co by vám vaše vnitřní dítě asi řeklo (tj. jací jste byli v jeho věku vy, co jste řešili, s čím jste se trápili, čím jste žili) a pak to zkuste reflektovat z toho dnešního "rozumného" pohledu. Představujte si, jako by to byla skutečnost...jakoby k vám opravdu přišla vaše pěti...šesti....osmi...dvanácti...apod. letá kopie.

A klidně si u toho i pobrečte, není to přecitlivělost, je to jen...úleva...při takovém setkání s vaší mladší kopií se vám mohou začít vynořovat různé věci, třeba i dávno zapomenuté a potlačené bolístký. Ale je jedině dobře, když jim umožníte vyplavat na hladinu a zpracovat je. Nebojte se toho, všechny pocity jsou správné. Můžete cítit smutek nebo dojetí, zlost nebo radost...nebo všechno zároveň. Všechno je o.k. , dovolte si to!  A nestyďte se za to. Máte právo na jakékoli pocity. Klidně se tomu můžete i zasmát a říct si, že je to kravina, je to jen na vás. Pokud to ale přece jen alespoň na chvíli zkusíte, určitě nezapomeňte tomu vnitřnímu dítěti "říct", že ho máte rádi a že ho přijímáte takové, jaké je i s jeho chybami, protože nikdo není dokonalý...nebo naopak, že ono je dokonalé takové, jaké je. 

Pro vylepšení hravé nálady (když už je řeč o tom dítěti), můžete zkusit jednu legrácku (mě moc pobavila). Vezměte si papír, pastelky a zkuste namalovat obrázek..ALE! Druhou rukou, než jakou píšete - takže praváci levou a leváci pravou. Myslím, že by se vám stejně jako mě mohl tímto způsobem povést roztomilý dětský obrázek :-D

K tématu odpuštění a přijetí se  je toho ještě spousta - páč vše souvisí se vším, ale nechci vás zahltit a odradit od dalších článků, které chystám. Takže pokračování bude příště (vidím to na víkend).

Pokud jste dočetli až sem, bylo mi ctí s vámi strávit těch několik minut, které jste čtení dali. Pokud si myslíte něco o zadku, tak je mi líto, že jsem vás okradla o těch pár minut života a doufám, že mi to odpustíte. Já sobě tedy rozhodně ano :-D

Loučí se s vámi moje vnitřní dítě :-))