Dobří holubi se vracejí...a ještě pořád umí létat !

Taky máte rádi návraty? Baví vás rozuzlení zápletek víc, než vše, co se odehrálo předtím?
Já vím akorát to, že cítím takové nepopsatelné prázdno a trochu pachuti, když sleduji bloggerku a ta se potom  prostě vypaří, jako by úplně přeměnila své skupenství nebo co.
Možná už mě všichni, kdo mě kdy na mých bláznivých cestách přes monitor doprovázeli, dávno vymazali z hlavy i ze sledování na svém bloglovinu, ale kdyby náhodou....
Na návrat v původním rytmu to teda úplně nevidím, ono totiž původní témata už těžko čím překonám a raději bych ani snad nechtěla :-D ale přece jen je tu jistá záležitost, která s mým původním severským i britským hrdinstvím a au-pairováním souvisí a krásně by mohla celý ten můj životní román posunout na vyšší metu a dát mu ještě další nečekaný rozměr...protože finská hrdinka opět nezklamala a dostála svému jménu...;-))
To bylo tak.
Po šesti letech od mého posledního příjezdu do Finska a stejně dlouhé době od mého posledního návratu (chci-li být přesná, ten návrat byl tenkrát až v lednu, takže jsem měla to šestileté výročí až před měsícem, ale nebudeme hnidopiši) jsem přestala ignorovat své abstinenčí příznaky po Finsku a začala plánovat VELKOU životní cestu (to jsem ale říkala i před cestou na Island a Tenerife :-D)
 sestavujíce se z příletu do Helsinek z Prahy, přeplutí trajektem z Helsinek do Tallinnu a postupným přejezdem mezi dalšími hlavními městy Pobaltí, následovanými ještě Varšavou a pak tradá zpět do Brna. Pro úplnou úplnost bych ještě dodala, že původně jsem v tom samém termínu chtěla a plánovala dovolenou v Rio de Janeiro, ale osud tomu nepřál (za což jsem mu byla posléze velice vděčná ;-) ). No a jak jsem se v tom listopadu balila do batůžku a těšila se na svou holubí roli (viz nadpis), dostala jsem angínu. Byla dost zvláštní (rozuměj v krku mě nebolelo, teplotu jsem neměla) a já se snažila nalhat si, že ty zhnisané mandle se mi jenom zdají a že to je jen projev velkého těšení na cestu do mého milovaného Finska. Ale praktická doktorka mi druhý den mi můj brilantní diagnostický talent potvrdila a poštemplovala receptem na penicilin. Taky se značně divila, že jsem zcela horečky prostá. A mně se začalo v hlavě dávat dohromady 1+1 (myšlení byla vždycky má silná stránka, jen s naší matematikářkou jsme o tom někdy vedly spory :-D) , že to asi má svůj důvod a to zcela konkrétní...a hned další den jsem mohla s jistotou konstatovat, že rozhodně vyvracím mýtus, že být jednou au-pair je ta nejlepší antikoncepce do konce života. Není :-D
 Aby nedošlo k omylu, můj nový podnájemník je a byl chtěný a očekávaný a defacto i plánovaný (i když jsem ještě měsíc předtím říkala, že mít dítě by ode mě bylo to největší sobectví vzhledem k mému ne úplně perfektnímu zdravotnímu stavu :)) a brala jsem to naše snažení spíš s postojem: "stejně to nevyjde, ha ha ha..." načež příroda odvětila: " HA HA HA HA HA!" a prásk, byly tam ty dvě čárky.
Bylo to den před mým plánovaným odletem do mého milovaného Finska. A teď nastalo dilema, proti kterému byla i Sofiina volba jen plytká soap opera...jet nebo nejet? Létání v prvním trimestru se nedoporučuje, beru antibiotika na angínu, bude tam zima, bude to stres, několik dloooouhých přejezdů autobusem, většinu zaplacených peněz už by mi nikdo nevrátil, musela bych vysvětlovat rodičům i v práci, proč jsem zrušila dovolenou (což takhle brzo ještě fakt nechci...bude to až dárek pod stromeček), ležela bych doma s angínou a čučela do zdi a stresovala se, jestli je všechno o.k., jestli test nebyl jen falešně pozitivní, jestli ale fakt joo, tak se teď asi doost dlouho nikam nepodívám, byla bych tam na čerstvém finském a pobaltském vzduchu a nacpávala se čerstvým lososem a dalšími zdravými mňamkama a hlavně - byla bych happy jak dva grepy...no, dilema jak bejk, to vám povím!
Výsledek rozhodování byl tento:

 Taky jak jinak se mnou, že jo! Život není peříčko, tak ať si drobek zvyká hned od začátku. Prostě jsem věřila, že to všechno dobře dopadne, protože můj výcvikový kurz od vzdělávací instituce jménem život a zvláště pak život ve Finsku a jiném zahraničí byl velmi kvalitní :-D
Ale strach a výčitky jsem měla, to ne že ne, a až do prvního ultrazvuku jsem si nemohla být jistá vůbec ničím. Ale prostě jsem si řekla, že příroda ví nejlíp a se pokusím prostě si to užít teď a tady - koneckonců je to asi má poslední nezávislá žůžo dobrodrůžo cesta a kdo nezvládne cestu do Finska, o toho se starat nebudu :-P
Mno...ta párty v mém břiše, která probíhá právě teď, opravdu nenasvědčuje tomu, že by to podnájemník nezvládl. Doufám, že byly všechny části a součásti mého těla s dovolenou spokojeni a Finskem nadšeni stejně jako já, však jsem tam do svých útrob taky poctivě posílala všechny slíbené dobroty jako lososa s koprem, masové koule s brusinkama, ovesné kaše s borůvkama a nemohla jsem odolat ani té nejlepší kávě na světě, která mě tam tenkrát před šesti lety držela nad vodou a dodávala naději, že všechno dobře dopadne. To dělala i tentorkát :))  Bylo to super, nelituji. A myslím si, že i ta návštěva s číslem 5 taky jednou proběhne. Jen už bude potřeba kupovat víc letenek ;-)

A tímto patetickým závěrem se prozatím loučím, děkuji za přečtení a přeji všem (včetně mně) vše dobré...