Ono je totiž mooc důležité, aby člověk znal svou vlastní hodnotu a uvědomoval si to, co ho v minulosti ovlivnilo. Nikdy nevíš, kdy se dostaneš do situace, kdy ti bude najednou třeba vše připadat nicotné a marné, kdy se ti nebude chtít vstát a budeš o sobě smýšlet jako o té nejnulovatější nule, co kdy kráčela po této planetě. A v takových chvílích ti přečtení tvého osobního životopisu může navrátit ztracenou půdu pod nohama. A dodat taky chybějící sebevědomí, které si vzalo dovolenou a užívá si někde mimo tento prostor a čas :-)
Při sepisování své osobní historie se můžeš také popasovat se svými stíny minulosti...každý máme nějakého svého kostlivce, na to vem jed, ale rozdíl je v tom, jak s ním zacházíme dnes...jestli mu dáváme prostor, aby nás obtěžoval a vysával z nás život, nebo jestli to shovívavě považujeme za uzavřenou kapitolu, díky které jsme se něco naučili a dostali se tam, kde jsme dnes (já volím možnost č. 2, ale nebylo tomu tak vždy).
Jsem si jistá, že spoustu lidí ještě v životě ani nenapadlo, aby se pochválilo. Přitom je to tak jednoduchá věc. Všichni máme něco, za co se můžeme pochválit...třeba něco skvělého umíme, něco se nám podařilo...opravdu to nemusí být nějaké hrdinské kousky a epochální díla, aby jsme o sobě mohli říct, že jsme dobří!
A opravdu není potřeba bát se, že když se pochválíme a projevíme k sobě kousek lásky, hned se z nás stane nafrněná příliš sebevědomá dračice, která jen sebe považuje za střed vesmíru a nikdo jiný jí nesahá ani po její skvostné paty :-)
Takže toliko k úvodu. Teď něco málo k osnově...záleží na tom, jak to pojmete. Já jsem třeba za svůj život sepsala už 2 C.V. První bylo na pokyn jiné osoby, když jsem chodila na terapii. Takže jsem to brala jen jako "úkol", který musím co nejlépe odvést a kterým mám prezentovat sebe a hlavně kterým mám ukázat osobě, která mi úkol zadala, co strašného se mi v životě stalo, aby bylo vidět, kolik jsem toho už v životě vytrpěla/zvládla :-) Takže jsem se zaměřila na veskrze negativní věci ze svého života. VŠECHNO ŠPATNĚ! Předně je velmi neefektivní, když píšete s pocitem, že to po vás někdo bude číst, pak totiž logicky svůj styl psaní této skutečnosti přizpůsobíte, abyste dosáhli toho, čeho dosáhnout chcete. A hlavně nejspíš se ani tolik neotevřete, což je na škodu.
Takže jsem o pár let později vytvořila sourozence tomu prvnímu životopisu...jen pro mě. Úplně jsem ho otočila oproti tomu předchůdci - soustředila jsem se tentokrát na pozitivní věci svého života, na kterých se dá stavět, na úspěchy, na to, co se mi stalo pěkného. Možná, že je dokonce až "nekriticky pozitivní" :-D A víte co? Je mi to jedno. Hlavní totiž je, že pokaždé, když ho vytáhnu a přečtu si ho, jsem až jakoby dojatá a velmi pyšná sama na sebe, že jsem dokázala něco tak krásného vytvořit. Při čtení se usmívám jako pitomec a je mi moc krásně, jakoby se uvnitř mě rozsvítilo sluníčko.
Pro inspiraci sem dám pár ukázek z toho svého megadíla, aby jste se taky pokochali..nasmáli..poučili ;-)
"...docházím k závěru, že nikdo lepší než já a bratr se v žádném lepším čase mým rodičům nemohl narodit, a ani mí rodiče nikdy nedoufali, že se jim narodí takové úžasné děti. Jsou na ně moc pyšné a kdyby osud nedal dohromady právě je dva, nikdy bych se nenarodila. Bez ohledu na to, jaké okolnosti byly přítomny..." (dlouho jsem totiž trápila tím, že mí rodiče se vzali jen proto, že "na sebe zbyli", je to divné říct, ale je to tak, z jejich vyprávění jsem nabyla dojmu, že to nebyl žádná láska jak trám, ale prostě jen nechtěli zůstat sami. Taky jsem si pořád říkala, že děti v dnešní době mají mnohem víc všeho - možností, hraček...jo, jenže taky poruch učení, výchovných problémů apod.).
"...mé dětství nebylo možná nejkrásnější, ale určitě bylo v rámci tehdejších možností překrásné a jedinečné a zcela moje a neopakovatelné. Vše, co se v něm odehrálo, i to bolestivé a nehezké, mělo svůj význam a dopomohlo mi vytvořit mou jedinečnou osobnost právě takovou, jaká dnes je...Přijímám své dětství jako součást mé historie takové, jaké bylo, a děkuji za něj....věřím, že nebýt těch strastí a pádů, nikdy by nebyly ani ty vrcholy a vzlety, které nad vše ostatní přesahovaly....Každý stín je vrhán světlem. A vše zlé je pro něco dobré a já jsem toho důkazem. A to, že jsem neměla na ZŠ pořádné kamarády a pipka M. si na mě honila ego? Alespoň si umím pravých přátel víc vážit a nebrat je jako samozřejmost.A na příkladu slečny krávy se alespoň dobře demonstruje moje nesmrtelné krého: NA KAŽDOU SVINI SE VAŘÍ VODA!...Ten incident s třídní na školním výletě se dá brát jako do nebe volajcí nespravedlnost, ale také se to může vysvětlit jako pouhý důkaz, jak jí záleželo na tom, aby ze mě vyrostl nezkažený morálně rovný člověk...." (měla jsem třídní ráda a měla jsem k ní úctu, jenže ona náš vztah naprosto pokazila, když mě tenkrát křivě obvinila a před celou třídou udělala hysterický výstup, co si to jako dovoluji a co si o sobě myslím..já měla 13, dost blbý věk, chápeš! Navíc taková ta hodná milá poctivá holčička se smutnou minulostí, která je fakt citlivá na hodnocení dospělých...Takže jsem se akorát zhroutila a bylo to všechno ještě horší. A dost těžko se mi pak hledala cesta k ní zpět, což bylo ale nutné, když jsem vedle ní měla strávit ještě dalších 6 let. Ale už nikdy to nebylo fajn jako dřív :-(
" ...I já jsem jen člověk a to je dobře. Mám tudíž všechna privilégia i nevýhody, které z toho vyplývají. Mohu tedy cítit nejen smutek a úzkost, ale také radost a spokojenost, třeba nad svou vlastní odhodlaností, zodpovědností a cílevědomostí, se kterými jsem měnila své sny a přání ve skutečnost - jako třeba kontaktní čočky, piercing, konkurz na stáž ve Finsku...Kromě toho mám obrovskou výhodu v tom, že mě nebrzdí žádné hloupé předsudky, přestože jsem holka z vesnice :-)
...Měla jsem vše potřebné k tomu, aby ze mě vyrostl člověk a k tomu ještě v rukávu trumfy jako bystrost, důvtip, inteligenci, srdce na pravém místě a upřimnou nezištnou povahu. Co víc si přát?....Jsem šťastná, že jsem taková, jaká právě jsem. ...Musí mi být jasné, že můj život hodnotu má a nic na tom nezmění ani mé smutné vzpomínky, lidi, co se mi snaží házet pod nohy klacky, zdravotní problémy nebo nepřízeň osudu. Vše je tak, jak má být. TEČKA. MAUCTA VŠEM"
Není lepší příležitost, jak se vyrovnat s ránami minulosti, než o nich napsat s pochopením a odpuštěním, přijetím. Mají pak větší platnost :-) Nebo si myslíš, že všechno ve tvém životě je a bylo vždycky O.K.? To, že o ničem teď nevíš, neznamená, že to někde v tobě není zalezlé a nečeká na příležitost zaútočit. Právě při psaní to může vylézt. Já osobně si myslím, že je dobré být se všemi svými vzpomínkami za dobře :-) Ale třeba se pletu. Takže buď můžeš psát o těch nepříjemnějších stránkách vaší minulosti a tvého já
(a pak celý papír zničit, uleví se ti), a potom /nebo se zaměř na to lepší a pěkně to vychval až do nebes. Každý má určitě čím se "pyšnit" a opravdu to nemusí být zlatá medaile, Nobelova cena nebo jiné veřejné potvrzení. Není potřeba být na sebe tak přísný. A srovnávat se s ostatními (co komu jde lépe) taky není nutné. Prostě jen přemýšlej, co tobě osobně přináší radost, co máš na sobě ráda, bez ohledu na okolí. Líbí se ti tvůj styl, i když ti ho nikdo nikdy nepochválil? No a co? Pokud jsi nikdy nepochválila sama sebe není divu, že ani ostatní nemají důvod. To, co vyzařuješ, je nesmírně důležité. A já věřím, že tvůj životopis ti rozhodně pomůže k lepšímu a pozitivnějšímu vyzařování.
Jak ses změnila v průběhu svého života?
Jaká jsi byla v dětství a jaká jsi teď?
Co tě v životě zatím nejvíc ovlivnilo?
Jaká bys chtěla být?
Co máš na svém životě nejraději?
Za co můžeš být vděčná svému životu?
V jakých chvílích býváš nejšťastnější?
Co tě dělá takovou, jaká jsi?
Bez jaké své vlastnosti bys nechtěla být?
Za co ti nejvíc lidé děkují?Kdy na tebe rodiče nebo někdo z okolí byl pyšný?
Jaké jsou tvé kladné stránky?
Čím jsi kdy udělala jiné osobě radost?
Komu se nápad s životopisem protiví, nemusí to vzdávat, je tu ještě jedna varianta - napsat si dopis. Sama sobě! Ano!! Člověk sám k sobě promlouvá dost často, tak proč to nehodit na papír. Rozsah a obsah je na tobě, ale pozitivně a laskavě, prosím!
Chce to trochu odvahy, to uznávám. Ale život je boj, k němu je odvaha potřeba pořád :-)
Snad jsem se s tím tady nepatlala zbytečně....místo co bych se učila na státnice z psychologie, hm, hm...
A za odměnu si jdu dát palačinky s prvními letošními jahodami.
Děkuji za pozornost,
s pozdravem
placataplaneta.blogspot.com
Děkuji za tenhle článek, něco takového jsem potřebovala... Asi se do toho CV také dám, abych si konečně uvědomila, kolik věcí se mi v životě podařilo a tak. Mám totiž jednu blbou vlastnost: když se mi něco povede, beru to jako samozřejmost a jedu dál. Ale když něco podělám, řeším to ještě dlouho. Ach jo...
OdpovědětVymazatLike I See It