Finská odysea I.

Znáte takový ten pocit, kdy toho máte v hlavě megálně moc a vůbec nevíte, jak a odkud začít? Tak přesně takový pocit mám já teď, protože téma já ve Finsku to je přímo jedna epocha mého života. Ale chci to tady samozřejmě mít, nikdy nevím, kdy se mi to bude hodit.
Abyste si mohli přečíst něco, co má hlavu i patu, trochu si zjednoduším práci a dám sem článek, který jsem napsala kdysi dávno do rubriky cestománie v COSMOgirl (jo, to byla tenkrát švanda, když se to ve škole provalilo. Jenom já jsem byla rudá až za ušima).

„Finland is a very beautiful country” To byla jedna z mých prvních vět ve školním vestibulu, když jsme my, Češi, stáli poprvé před žáky a učiteli naší partnerské finské školičky a měli jsme se představit :-) Nebyla to ale jen zdvořilostní fráze…byla to pravda!

 

Byl konec prázdnin, za okny pálilo sluníčko…a já jsem si balila zimní bundu, čepici, rukavice…350 km severně od polárního kruhu, v „městečku“ na norsko-finských hranicích, se mi ale teplé oblečení docela hodilo :-). Sluníčko tam sice ještě svítilo (tak třeba teď už tam mají polární noc-„kaamos“, kdy je po celý den jenom šero – až do jara), ale přijeli jsme právě do jejich podzimu- ten tam trvá jen 2 týdny a příroda se během něj zbarví do nádherných barev (říká se tomu „ruska“) a pak už se začíná připravovat na zimu-sníh tam padá většinou už na konci října. Předtím, než udeří první ranní mrazy (ty jsme tam ke konci pobytu opravdu zažili!) se ještě dají v lesích (které jsou prostě všude, všude, všude!:-) sbírat houby a lesní ovoce- hlavně borůvky a žluté maliny. Někdo měl i to štěstí a viděl v noci na obloze pravou polární záři („aurora borealis“).

Tradiční suvenýr-shop, všechno se bohužel do 1 záběru nevešlo

Poznala jsem život ve dvou rodinách- ta, ve které jsem ale měla být původně, obchoduje se sobím masem a v tom období, kdy jsme tam byli, obvykle odjíždí na obchodní jednání se zákazníky…Sobi a losi jsou typickými zvířaty finské fauny. Soby můžete často zahlédnout v blízkosti silnic nebo přímo na ní. V Laponsku totiž moc aut neuvidíte. Na to jsou ale bohužel sobi zvyklí a tak nemají moc strachu, aby se odvážili i se svými potomky vydat napříč silnicí z jednoho lesa do druhého. A to se jim docela „často“ stává osudným. Dopravní nehody se skoro nevyskytují, zato srážek se soby a někdy i losy je požehnaně. My jsme se naštěstí s losem osobně nesetkali. Z takového setkání bychom totiž asi nevyvázli živí. Je překvapivé, k čemu všemu se dá sob využít (kromě toho, že rozváží se Santa Clausem dárky :-) Do dneška totiž přetrvávají tradice původního laponského obyvatelstva (Sámové), kterých ve Finsku žije ještě kolem čtyř tisíc -mají svůj vlastní jazyk, vlajku, kroj, zpěv… a kteří si zvykli vypořádat se s tuhou zimou třeba výrobou kožešinových střevíců právě ze sobí kůže. Kromě toho si dokáží vyrobit i nože ze sobích kostí a parohů. A v poslední řadě: sobí maso, i když se vám to zdá možná nechutné (nám se tedy po návštěvě sobích jatek opravdu zdálo), je opravdu dobré :-)

todle je los, aby nedošlo k nějaké biologické mejlce

Celkově je mnohem obvyklejší než u nás, že si rodina jídlo venku naloví. Tak třeba rybaření je fakt velký koníček- vždyť také na jezero nebo řeku narazíte málem na každém kroku.

Když mě jednou rodinka pyšně zavedla k otevřenému mrazáku, měla jsem vážně co dělat! Ležela tam naskládaná a ještě nijak nezpracovaná zvířata z minulého lovu. Čekala jsem, že najednou vyskočí a utečou ven :-)

Ke každému jídlu se pije voda nebo mléko. Dokonce i když si dáte čaj nebo kávu, postaví před vás i sklenici vody nebo mléka. Když jsme letěli do Helsinek, živě jsme diskutovali, k čemu ten zavřený kelímek s vodou, který jsme dostali spolu s dalším občerstvením, může sloužit. Někteří odhadovali, že je to možná na mytí rukou :-) Na lince z Helsinek do Ivala jsme už ale byli chytřejší :-) Mléko mají opravdu rádi a kombinují ho bez problému i k sobímu guláši nebo uzenému lososu. Hlavní jídlo dne se podávalo doma asi v 17hod. Moje rodinka ale potom ještě s oblibou pořádala 2. večeře- velký borůvkový koláč nebo palačinky s bobulemi. Nic bych proti tomu neměla, kdyby se ovšem tyto dlabance nekonaly kolem 22.hodiny.

park v Helsinkách

O Finech se říká, že jsou poměrně chladní, uzavření a málomluvní. Buď se kvůli nám přetvařovali, nebo to prostě není pravda :-) Jistě, právě v oblasti Laponska se díky téměř nedotčené přírodě, do které Fini velmi rádi vyráží, a někdy až příliš velkým vzdálenostem mezi dvěma domy (respektive vesnicemi) cítíte možná občas trochu jako „na konci světa“, ale věřte, že i oni, stejně jako my, rádi vyhledávají společnost a baví se, i když k tomu na první pohled mají o dost jiné podmínky, než my.  

Malinká budova školy, kam naši finští spolužáci chodili, nás překvapila svým interiérem a vybavením. Třídy jsou o hodně menší než ty naše , mnohdy třeba jen pro 5 žáků (celkem jich do školy chodí asi 50), přesto je ale ve škole prostorná tělocvična, sauna, bazén, velká knihovna, počítačová učebna, dílny na ruční práce s textilem a dřevem…Jednoznačně nejlepší ale byla „odpočívárna“-místo u hlavní chodby s pohovkami, křesly, stolkem a kávovarem-prostě jen tak, pro odpočinek :-) U školy stojí internát, pro přespolní. Jen tak pro představu: Finka z mé druhé rodinky, která v tomhle internátě bydlí a na víkendy se vrací domů, bydlela 110 km odsud. Pro nás celkem velká vzdálenost, pro ně úplně normální. (Není se čemu divit, vždyť Finsko je asi 5x větší než ČR) Druhá rodinka bydlela taky na samotě mimo civilizaci, ale od školy jen 20 km.

Díííky, živote, za možnost být tady :-D

Do školy a ze školy studenty vozí šk. autobus nebo šk. taxi a pan řidič je ochoten zastavit- i kvůli jedinému studentovi- kdekoliv! Třeba před obchodem, protože student dostal najednou chuť na čokoládu:-) Nemyslím si ale, že by byli rozmazlení, prostě to tak mají zařízené. Pan autobusák také plní funkci pošťáka (a ani se u toho moc nenadře- noviny hází rovnou ze svého sedadla otevřenými dveřmi autobusu do schránky, která stojí před každým domem u silnice ať už ve „městě“ nebo na samotě).

Sauna. Tak tuhle věc jsem vyzkoušela 3x a vždycky to bylo bezva. Každá rodina má doma saunu a spousta rodin vlastní „mökki“- dřevěnou chatičku v lese nebo na břehu jezera. V té bývá také sauna. A právě tu přírodní jsem vyzkoušela se spolužačkou poslední večer. Když jsme vyběhly ze sauny, rozpálené asi na 80^oC, začalo se z nás kouřit. A co teprve, když jsme skočily do opravdu studeného jezera. Jů, to bylo príma:-) Nejvíc mě zahřál obdivný potlesk naší rodinky, která tvrdila, že jsme odvážné:-) No, asi jsme.

Zažili jsme toho ještě opravdu hodně (návštěva Helsinek, Norska atd.…), ale bylo by to ještě na tuze dlouhé popisování.

----Bylo to před 7 lety, tak se nedivte ničemu, příště to bude o hodně víc současné a barvitější. Snad si to ještě někdo bude chtít přečíst :-) ------