Proměna...

...aneb už jste byli v časopise? I když to možná vypadá jinak, tento článek nebyl stvořen za účelem vychloubání se a předvádění, ale proto, že by se mohl stát inspirací pro mnohé z vás, kteří o tom už někdy přemýšleli, jen nenašli odvahu nebo si myslí, že je to bůhvíjak složité a pro smrtelníky běžně nedostupné. A vůbec mám dojem, že kolem těchto záležitostí panuje až moc otazníků a "záhad" a leckdo by je rád poodkryl. V neposlední řadě jsem to ještě u nikoho na blogu neviděla a já jsem ráda jiná :-))
Reportáž se tedy pro pořádek týká toho, jak jsem sedla k počítači, naťukala mail a na konci si koupila sama sebe v trafice :-)

Měla jsem v oblibě jeden časopis. A často navštěvovala jeho webové stránky. A pak jsem tam jednoho dne zahlédla výzvu (a to je pro mě slovo do pranice, já jak slyším slovo výzva, je téměř jisté, že se to neobejde bez mé přítomnosti), že časopis chystá akci s názvem proměna čtenářek...a tak jsem se (možná v pominutí smyslů, nevím) rozhodla, že tou proměněnou čtenářku budu právě já, protože si to zasloužím. A taky proto, že je to něco nového, zajímavého a nevšedního. Takže jsem sedla k tomu počítači a napsala mail, proč právě já mám být tou šťastnou. Vybrala svou aktuální fotku obličeje a postavy a poslala vstříc mému osudu. No a protože jsem si to opravdu moc přála, tak jednoho dne po docela dlouhé době (asi 2 měsících, už nevím) zazvonil telefon a osoba na druhém konci se mnou domluvila podrobnosti a datum, kdy mám přijet do Prahy. Do té doby následoval ještě jeden telefonát o přesunutí termínu kvůli nemoci jednoho stylisty, ale to je detail. 

Vizuální proměně předcházela proměna "duševní" (teda takhle to asi bylo pojato, normálnámu člověku je jasné, že psychično potřebuje na změnu daleko víc než půlhodinu s koučem), což pro mě znamenalo o jednu cestu do Prahy navíc, kdy mě taky navíc redaktoři okoukli, aby zjistili, jak to se mnou vlastně vypadá a sestavili bojový plán co a jak.  Povídání s paní koučkou ale bylo i přes svou krátkost moc fajn a navzdory tomu, co jsem napsala výše, mi přišlo mnohem přínosnější než povídání s jakýmkoliv jiným odborníkem na duši, se kterým jsem se kdy ať už pracovně nebo soukromě setkala.                                                               

Tak popojedeme. Samotná proměna vzhledu zabrala dva dny. Ne snad proto,

že bych podstupovala nějakou složitou proceduru nebo chirurgický zákrok a bylo potřeba čekat na vyndání stehů a zahojení :-D Bylo to kvůli vlasům - tedy kvůli jejich stříhání a barvení, které pár hodin trvalo a  narušilo by tak časové kontinuum projektu. Ze všeho nejdřív se konalo focení "před" , kdy každá ze čtyř vybraných čtenářek zapozovala před bílým fotografickým pozadím. Každou fotili zvlášť, ale v časopise to pak vypadá, že jsme všehny stály vedle sebe.  A to nebylo zdaleka jediné překvapení...Nosím brýle, proto mi bylo řečeno, ať si vezmu čočky. Počítala jsem s tím, přesto jsem se předtím 

zmínila o tom, že mám dojem, že brejlouni jsou v časopisech (a módních trendech) zbytečně diskriminováni a že by bylo fajn konečně taky světu ukázat, že ani brýle nevyřazují člověka mimo hru. Nebyla jsem vyslyšena. Prý se brýle špatně fotí. Hm, dobrá. A nejspíš proto se fotka "před" fotila jak jinak než s brýlemi. Patrně, aby byla změna co nejvýraznější. Sundat si brýle, to je přece změna, panečku! Půl práce je hotovo :-) Potom jsem teda v salůnu dala svou hlavu napospas a po koloběhu barvení, focení, stříhání, mytí, sušení (a dokonce mi zesvětlali i obočí...aby mi ho následně další den vizážistka zase tmavě hnědou zalíčila, protože "bez líčení obočí není make-up kompletní" :-)) ) jsem zvedla své pozadí, které už začalo zarůstat do křesla, a odkráčela do svého noclehu. Jinak to nazvat nelze. Vzhledem k tomu, že proměna si vyžádala celkem dvě cesty tam a zpět, já to mám do Prahy 200km, čili pro mě docela nákladné dobrodružství, jsem si opravdu nechtěla pořizovat noc v hotelu. Zákon schválnosti překazil i můj plán přespat u kámošky, takže mi nezbylo než ulovit nějaké levné ubytko. Povedlo se a dokonce to ani nebylo na hlavním nádraží na lavičce. I když ani tam by to možná nebyla taková šílenost :-)) O dalších obyvatelích na ubytovně, na které jsem měla tu čest, raději pomlčím. Můžu být jen ráda, že jsem si neodvezla s sebou z ubytovny i nějaké breberky. No, každá zkušenost dobrá, i tohle je život. 

Druhý den nastal ten skutečný den D. Ateliér, šatna, vizážistka, stylistka, kadeřnice a opět fotograf. Trvalo to neskutečně dlouho, přišla jsem na řadu z těch čtyř čtenářek až jako poslední, asi proto, že jsem to z nich měla z domova nejdál, nebo nevím :-D Po zásahu vizážistky, která mě se slovy "teď je v módě přirozenost" líčila skoro třičtvrtě hodiny, jsem si připadala trochu jako panenka Barbie (asi účel) a bylo dost stresující pořád myslet na to, že si nesmím sahat na obličej, ani si promnout oko!! Po sto letech jsem se konečně i já dostala do parády u stylistky, z některých kousků oblečení (já teda používám slovo hadry, ale kvůli vám se přemůžu) se mi dělaly mžitky před očima a u jedněch šílených pytlových šatů s potiskem lišek jak od Josefa Lady jsem si jen šokovaně pomyslela: to nemyslí vážně, že ne?? Skoro to tak už vypadalo, ale naštěstí se odněkud vynořily o něco normálnější šaty, které ale doplnily střevíce patrně z muzea zbraní a mučení, takže se divím, že jsem v nich místo modelínování neudělala přemet s dvojitou otočkou. Předtím jsem ještě absolvovala další úpravu vlasů tentokrát už jen foukací a lakovací. Doklopítala jsem na plac a randila se svou modelínovskou částí osobnosti :-D No, co vám mám povídat, o focení do časopisu asi nějakou představu máte. "Usměj se" "narovnej se" "tady o tu židli se opři" "víc otevři oči" "dívej se do světla"...a tak, no. A pak ještě v dalším modelu (a jiným make-upem) a ještě v jednom. Z toho v časopise se objevily jen dva z nich. U focení bylo děsně moc lidí, taky třeba kadeřnice, která mi každých pár fotek znovu česala a tupírovala vlasy. 

Po asi stopadesáti cvaknutí fotoaparátu jsem odešla do šatny, oblékla se do svého, rozloučila se s celým týmem a vrátila se zas do svého absolutně nemódního ale i tak krásného a spokojeného života. 

Jestli můžu své kamarádky považovat za reprezentativní vzorek, tak vás asi stejně jako je taky zajímá, co jsem za to dostala, jestli mi to oblečení nechali apod. Odpověď je nic a ne. I když dostala jsem samozřejmě zkušenost k nezaplacení. Oblečení bylo jen vypůjčené z obchodů, takže se na něj muselo dávat extra pozor, aby se neroztrhlo apod. Udivuje mě ale, že do bot se lezlo na boso (pokud nebyly součásti outfitu i ponožky), o  mé silonové ponožky nikdo nestál. 

Nakonec pár postřehů pod čarou: stále jsem nepochopila, proč se fotí tolikrát JEDEN jediný a stejný záběr....nepochopila jsem, proč se vlastně modelky líčí, když se ty fotky stejně nakonec projedou photoshopem, který z mých obyčejných zubů udělal sněhově bílé, odstranil mi z nosu piercing :-( (což jsem nejvíc obrečela, protože jsem ho pár dnů po focení stejně musela kvůli zánětu vyndat, takže jsem doufala, že na něj budu mít alespoň v časopise památku, ano, kolem kamínku byl ten nos zarudlý, ale to se přece dalo jen vyzmizíkovat a ne rovnou celý piercing pryč. Kdybyste věděli, jak moc mi ten pierc slušel :-/  ), z mé přirozené pleti udělal masku, apod. To ale není nic proti tomu, jaké fantasmagorie jsem se o sobě dočetla v článku v časopise a jaké hlášky mi redaktoři vložili do úst. Ale beru to sportovně, vždyt dnes už nikomu na pravdě nezáleží, hlavně aby to vypadalo dobře a zajímavě, že.  Tak to byla trošku hořkosladká tečka za celkově skvělým zážitkem, který jsem získala, abych se mohla nejenom dozvědět něco o sobě (paní koučka), ale i o svých vlasech (kadeřnice) a barevném typu (vizážistka) a o tom, co mi sluší (stylistka) -  že bych si nikdy předtím takové hadry  dobrovolně neoblékla, o tom žádná :-) ale zjistit, že není všechno zlato, co se třpytí, je neocenitelná zkušenost, kterou doporučuji každému. Byl to velký zážitek, o který jsem se navíc sama svou přihláškou zasloužila, takže není důvod k nespokojenosti. A když vás navíc v den vydání časopisu s vámi probudí sms od mámy: JSI NADHERNA A JSI NA TITULNI STRANE! Nemáte už vůbec důvod pochybovat, jestli jste přece jen neudělali s tou proměnou, ve které jste si občas připadali trochu jako cvičená opice, chybu. :-)

Tak co, kdy se přihlásíte na proměnu do časopisu vy? :-)
Mějte se blaze,
vám přeje dnešní oslavenkyně (dárky od spolubydlicích mi udělaly nefalšovanou radost).

...a komu se fotky nelíbily (je to možné), pro toho mám jako cenu útěchy alespoň písničku, kterou mám dnes ráda :-)