Anglie 17)

A takhle to také dopadá, když se vracíte z ang. hospody...a máte na foťáku samospoušť

Ještě pořád žiju, i když občas to jde ztuha.  Co jsme tu měli tento týden hezkého?  (Ne)Jeden hysterický záchvat, pohovor s jednou finsko-anglickou rodinou (mrkám významně očkem :-)…výsledek se dozvím až příští týden), obstarání si jedné památky na pobyt v Anglii :-) (konečně jsem se „pochlapila“ a překonala svou váhavost a strach a nechala si střelit druhou náušnici do ucha), utopení svého mobilu ve vaně. Plné. (Už jsem si začínala dělat starosti, že snad ani nejsem člověk, když se mi to nikdy nestalo :-)). Generální debordeliazci jejich přecpaných krabic s hračkami – i přes dvě plné vyhozené igelitky a plus navrch jedné další, kterou odnesu do charity, si ničeho zatím nevšimli – to o něčem významně napovídá…! A navrch jednu hustou větu od hostmatky: na to, že jsi tady byla celý den sama, jsi mohla alespoň trochu uklidit! (!!!! O_O). Takže zážitků mnoho, až mi z toho drnčí blatník. A blížíme se pomalu ale jistě do finále, vážené čtenářstvo.

Tož postupně. Jednou ráno jsme měli už odcházet do školy, ale malej se začal vztekat, že si tu mikinu s medvídkem prostě neobleče (bylo pod 10 st., foukalo a on měl krátké triko!!). Vynaložila jsem veškerý svůj um pro přesvědčování malých zhýčkaných spratků (a hlavně um nezadupat toho holomka do země), kdy jsem například s mikinou na rukou bručela jako medvěd – což ho rozesmálo, ale jakmile jsem se ho dotkla, byl zas oheň na střeše a kvičel, že mi mikinu musí oblíct mamka (byla mimochodem asi 30km severně v práci, ale to ho evidentně netrápilo), s polykáním těch nejsprostších sprosťáren křečovitě sevřenými rty jsem mu šla najit další mikinu. Asi jsem neměla den,protože jsem vybrala „opět“ tu špatnou. Ke kvíkání a hysterickému řvaní a pláči se přidalo válení po podlaze, kopání  (do mě) a mlácení pěstičkami do země.  Myslela jsem, že začnu brečet s ním, protože tohle už není ani k rozčílení a zlosti, tohle už je jenom smutné a zoufalé!! Jak odporné zhýčkané a rozmazlené můžou děti (fůj!) být. Bylo už 8 minut po našem obvyklém odchodu do školy, tak jsem prostě začala jednat prakticky: sedla jsem si na tu vzpouzející bestii a navlíkla jsem na něj tu mikinu. Tečka. Samozřejmě si ji hned začal zase svlékat (zajímavé, že za běžných okolností je příliš povznesen nad to, aby se sám svlékal a milostivě se vždy nechá odstrojit od někoho jiného…!), tak jsem ho prostě bosého vystrčila ven na ulic, at vidí, jaká je tam zima. Ani to s ním nehlo, tak jsem vystrnadila i toho staršího ven, jejich tašky a své věci a zamkla jsem. Na moment se zarazil a pak začal vřískat ještě víc. Přepnula jsem na status IGNORE, nacpala na něj boty a začala ho táhnout do školy. O důvod víc, proč hystericky řvát, že jo („pusť mě! Nech mě být“) jo, jasně, když sem ho pustila, tak se obrátil a začal utíkat zpátky domů. To víš, že jo. Po pěti minutách jsem si s hrůzou všimla, že nemám svačinovou tašku pro staršího (tašky musím nosit já, tady si žádné z těch rozmazlených parchantů v nižších třídách své věci do školy nenosí samo – už chápu, proč potřebují doprovod), když jsem mu řekla, že mu ji donesu později během dne před jejich pauzou na svačinu, začal vyšilovat že to nejde a mlel nějakou debilní kravinu, proč to nejde (naprosto iracionální – takhle vyšiloval i ten den, kdy jsme až vpoledne zjistili, že měl být už od rána ve škole a já ho tam musela odvést až na odpolední vyučování…a taky se z toho nikdo nepo…pane bože, tak jsme lidi, ne?!  No, prostě pan „sežral jsem Šalamounovo hovno a všechno vím nejlíp“ trval na návratu domů (uplynula přesně polovina času, kterou máme na cestu do školy ráno…),  ještě mi nezapomněl říct, že jsem idiot, když jsem zapomněla JEHO oběd doma, nejradši jsem ho v té chvíli rozčtvrtila mačetou, fakt. Mno, vrátila jsem se domů, vzala tu debilní obědovou tašku, k tomu kočár z garáže, abychom to stihli (nemáte ponětí, jak pomalu ten starší chodí, on to snad dělá schválně! Nesnáším ho!!!!), na vřískot malého, že chce jinou mikinu (doslova říkal: chci tátovu mikinu!!!), a že chce svou deku, jsem mu řekla, že si nic nezaslouží za to co dělal, naložila jsem je oba do kočáru a sprintovala do školy. Přišli jsme ještě dřív než obvykle! Já to ujdu s nima za 30 minut, sama pěšky za 15, ten den to bylo za 8minut. Wow! Musím se pochválit, když nikdo jiný to neudělal J A to během cesty ještě stihl vyhodit tu už potřetí na něj narvanou mikinu z kočáru, já na něj vyštěkla:  chceš být nemocný?? Vždyt je zima!  A on zakvičel: ano, chci být nemocný (jasně, vždyt je to přece hrozná prča na všechny naprskat své bacily a nakazit je, aby i oni byli nemocní!!! I když nemají vůbec žádný podíl viny na tom, že jeden rozmazlenej paličatej šmejd si nechtěl vzít mikinu). Ale já už nemám sílu se rozčilovat…věřím ve vyšší spravedlnost a tahle kreatura bude jistojistě jednoho dne po zásluze potrestána. A věřte, líbit se jí to nebude. Mu ha ha ha!

Protože mi panimáma pár dnů před tím potají řekla, že mu můžu klidně vyhodit hračky, se kterýma už si nehraje  - a takových je mnoho,  věřte mi…jeho krabice přetékají a praskají ve švech a on ani neví, co vše má, vzpomene se na tu konkrétní hračku až ve chvíli,kdy ji vidí…já samozřejmě spolkla to, že tohle už nějaký ten týden dělám :-D Pěkně postupně a nenápadně, každý týden zmizí jedno rozbité autíčko nebo panáčci bez hlaviček apod. J No a po návratu z křižácké výpravy toho dne jsem si řekla, že je ideální den na opravdu velký grunt. Tak jsem si k tomu hezky pustila soundtrack z filmu Matrix a už jsem se činila. Výsledek už jsem popsala v prvním odstavci, kromě toho jsem vyspravila proutěnou truhlu, která většinu z větších hraček ukrývá, vysála ji od všeho sajrajtu na dně (a že ho bylo!) a objevila i spoustu částí hraček, které jsme celý půlrok marně hledali všude možně :-D Prostě prímový den. Jen jsem zvědavá, jak odvezu všechny ty hračky na charitu…a jich fakt dost a mám je ted inkognito pod postelí v pokoji, protože máti charitu, co jsem tak pochopila, neuznává (!)  (např. pravidelně každý měsíc chodí poštou darovací pytle, do kterých lidi dávají své přebytky a nechají před domem a pak to charitní služba vyzvedne…ona vždy bez zájmu pytle hodí rovnou do koše. Naštěstí já před svým odjezdem udělám jeden mega dar ze všech svých věcí, co se mi už nevlezou do kufru na cestu zpět a ze kterých jsem za ten půlrok tak nějak „duševně“ vyrostla (růžová noční košile, třeba J) a s nadšením jim to tam zanesu. Ve městě jsou různé charitní prodejny, takže si dokonce můžu vybrat, pro jakou organizaci to dám – je tam myslím červený kříž, armáda spásy, děti s rakovinou…apod. Já sama jsem tam nakupovala dost pravidelně, musím říct :-)

A ted to dobrodružství s utopeným mobilem…protože jsem den předtím dělala velkou uklízecí akci s umýváním podlah, vysáváním a utíráním prachu i na místech, kde to nejspíš nikdo nikdy ještě nedělal, řekla jsem si, že za to bych mohla udělat i svou očistu, tak jsem si napustila vanu a zužitkovala kouli z LUSH….a samozřejmě jsem si tam musela prohlížet internet na mobilu. A je vám nespíš jasné, jak to dopadlo :-/ Ano, mobil zemřel. Postupem dne se však začínaly dít zvláštní věci při pokusech ho zprovoznit…pomalu mu začala přicházet k sobě tlačítka, takže nejdřív jsem dokázala jen vypnout a zapnout, potom na něj i natukat PIN kod a pak dokonce i nastavit datum (naštěstí se to stalo 26.9., číslo 7 se totiž z klinické smrti už nevzpamatovalo :-/ ) a pak se pomalu rozeběhly i ostatní funkce. Zatím teda jakžtakž funguje (i když schopnost jeho baterky se smrskla na minimum…musím ho nabíjet každý den, dřív stačilo 1x za 4 dny), ale věřím bráchovi expertovi, který mě varuje před oxidací a jelikož mi ten mobil nešel řádně rozdělat na jednotlivé kousky, předpokládám, že moc života už mu nezbývá. No jo, moje blbost, patří mi to.

A včera jsem měla pohovor s další rodinkou, tou finsko –anglickou…doufám, že jsem je svou finštinou oslnila dostatečně na to, abych vám tady za pár týdnů mohla napsat článek: jak se žije ve finské rodince v Anglii. A mají dva psy mé nejoblíbenější psí rasy (King Charles Spaniel Cavalier), i když kočky jsou samozřejmě lepší :-) ale tak lepší než drátem do oka. I když mám dojem, že už jsem z těch děcek fakt vyčerpaná a že bych radši šlapala chodník…ono teda taky možná mi po návratu do ČR nic jiného nezbyde, co si budeme nalhávat. 

Jeden extra bonus na závěr (než na to zas zapomenu jako už asi přes více než poslední měsíc...): řeším velkou záhadu! A protože víc hlav víc ví, vypouštím téma do světa...jde o to, že se mi v pokoji tvoří doslova chomáče vlasů na zemi..přitom to není jen na místě, kde se převlíkám nebo si češu vlasy...navíc jsem si naprosto jistá, že nikdy ze mě nepadá takovývelký chuchvalec vlasů, jako pak vidím na zemi. Normálně si třeba najdu na mikině jeden vlas, tak ho odhodím na zem...a za nějaký čas najdu na zemi husttý chomáč vlasů, no chápete to někdo? Já si začínám myslet, že mám v pokoji nějaké vlasové roztoče, kteří vždycky v noci vylezou ze své skrýše a pak lezou po zemi, sbírají jednotlivé vlásky a cicmají a proplétávají je do sebe, abych pak našla na zemi velký vlasový útvar. (JO a na podrážkách si je taky nenosím, tím to též nebude...). Tak nevím :-D

Tak vzhůru do dalšího (předposledního) týdne.

2. díl seriálu o nevkusných domech této vesnice - tento nikoho nemůže nechat na pochybách, že má na zahradě hřbitov :-)

Neznáte mátovou omáčku? Tak alou do Anglie :-)

Bez "skotské" sukně bych nemohla Británii opustit. Tak teď už můžu, no :-(

Takhle to teď tady vypadá všude ...samé pavučiny a těch pavouků v nich..kekel!

Kočka v žádném případě nesmí chybět :-)