Anglie 14) ...a tentokrát i něco víc

Po dovolené a zotavení po dovolené jsem zase ve službě, ale už ne na moc dlouho, jak mi neopomíná panimáma při každé přiležitosti připomínat. Je to tak, uteklo mi to docela rychle, je na čase přemýšlet, jak se svým životem naložím dál. A to bych nebyla já, abych zase nehodila udičku do rybníčka au-pairek, respektive mezi rodiny, které je hledají...Všude dobře, tak co doma, říkám já. Navíc občasné odvážné nakouknutí do zpráv z ČR mě v tomto pocitu jen utvrzuje.  Ale teď k těm příjemnějším věcem (koneckonců mám ještě 6 týdnů) a KONEČNĚ příspěvek s rozdílným tématem než jen neuvěřitelné příhody nevychovaných rozmazlených spratků v Anglii, juhůůů :-)

 Jedna neuvěřitelná (leč bez nevychovaných rozmazlených spratků)´příhoda na úvod, aneb čím vyvrcholila moje cestovní horečka v předvečer cesty do Paříže, kdy už celá rodina byla několik hodin odjetá na vlastní dovolené a já tudíž v domě sama samotinká. Páč mi tady nechali naprosto vyprázdněnou ledničku :-)) musela jsem prozkoumat hlubiny mrazničky. A  uspěla jsem s krevetama a hranolkama, tak šup s nima na plech, už se těším na tu baštu...trouba na 200 stupňů, na plech pečící papír a jídlo, otevřu dvířka, vložím plech, zavřu dvířka...a sleduju plameny šlehající v troubě z pečícího papíru, který přečuhoval přes okraj plechu a vzplál! A zírám a nejsem schopna racionální reakce. Jen si říkám: které tlačítko mám sakra zmáčknout, aby to v té troubě přestalo hořet? Nakonec po 2 vteřinách přichází mozek k sobě, beru rukavici, vytahuji plech, vrhám ho do dřezu a pouštím na něj studenou vodu. Uf, požár zažehnán. No jako, to bylo drámo!! Já bych vůbec nevěděla, co mám dělat, kdyby začalo fakt hořet ve velkém, my jsme nějak nikdy neprobírali, kam volat a co říct...991 nebo 112? Mno, doufám, že to radši ani nikdy nezjistím.Takovou legraci před odjezdem, to jsem teda fakt nečekala. Prosímvás, ale zůstane to jenom naším malým tajemstvím, kdybyste potkali náhodou tu mou rodinku, ani muk, jasné? :-) 

A pak už moje vytoužená dovolená!!! Ovšem cesta tam byla jedna velká děsivá noční můra (doufala jsem, že je to alespoň znamení, že už mě nic horšího na dovolené nepotká...). Za prvé přestup v Londýně. Žila jsem v domnění, že nasednu do busu ve městě, u kterého bydlím a kde podle jízenky počínala má cesta, a vystoupím až v Paříži, jasné, ne? Maximálně nějaká delší čekačka v Londýně na nádraží, protože tam určitě bude nastupovat víc lidi. Ha! Dojeli jsme do Londýna, řidič zahuhlal něco do mikrofonu a všichni lidi začali vystupovat a brát si svá zavazadla. Já mu rozumněla jen " 19" :-D O.k., tak teda asi budeme nastupovat podruhé na nástupišti 19, žádný problém, žejo. Joo, to by tam někde ovšem muselo být. Nebo alespon šipka, jak se k němu dostat. Lidi se rozutekly, než jsem se někoho stačila zeptat, řidič byl v trapu taky raz dva. Teprve moje panika v očích přiměla nějakou bezpečnostní pracovnici k polopatickému vysvětlování, že stojím na příjezdové stanici a odjezdy jsou na Victoria Station úplně v jiné části (na jiné adrese, abychom si rozumněly), což znamenalo přejít dvě silnice, nechat se odbavit jako na letišti (protože cestuji do jiného státu) a pak se mačkat na velmi malém čekacím prostoru o takové hustotě lidí, že projit tam např. s kufrem na kolečkách NEBYLO možné, než budou pasažeři předvoláni do autobusu.  Vážně zvláštní...tak prťavé autobusové nádraží pro mezinárodní cesty si lze těžko představit. To ale bylo nic, čert vem zmatky a stresy s přestupováním. To pravé peklíčko čekalo až na palubě autobusu. Přede mnou seděl "pán" (říkejme mu třeba Prase) něco mezi 100 a 200kg, přičemž určitě blíž tomu druhému číslu než tomu prvnímu, který nedělal celou 8 hodinovou cestu nic jiného, než že nechutně hlasitě a zcela odpudivě chrápal (už vám zubař někdy odsával z otevřené pusy sliny? Jo, tak přesně ten zvuk. Nebo taky dělání bublin s brčkem v limonádě...). A bdělé pauzy prokládal ŽRANÍM cibulových brambůrek, kterých měl plnou igelitku - v Anglii jsou taková malá balení po např. 30g a toho se jeden moc nenají, žejo? Takže šustění ustavičné, smrad cibulových čipsů neskutečný a do toho ještě bonusy v podobě prdění, krkání....co jsem komu udělala???? Ne, opravdu, řekněte co? Za takové strašné haranty, o které se tu musím starat, jsem si přece tohle nezasloužila! Do toho ještě fakt odporně studená klimatizace, ze které se mi klepaly všechny kosti v těle ještě když jsem pobíhala v Paříži po ulici a hledala nejbližší metro. Ale dost negativ...ono stačilo, jak to potom celé dopadlo po citové stránce s mým doprovodem. A teď už fotky. Alespoň ty se povedly :-) A počasí to ovšem taky.

 

Jen tak náhodou za mnou Mona Lisa v Louvru. A pozor, apeluji na všechny pětadvacátníky (a mladší) : alou do Louvru, ať si nevyčítáte, že jste ten zdarma vstup, na který ještě máte nárok, promeškali! Ale pozor! Je tam lidí jako hnoje :-)

Přiznávám bez mučení, že o existenci repliky sochy svobody v Paříži jsem až do víkendu před příjezdem do Paříže neměla ani tucha :) O to víc mě to překvapilo

A má tady i svůj Manhattan :-) A ty mrakodrapy jen dokreslují americkou iluzi, no ne? :)

Ten Louvre to je samé porno, fakt :-))

 

Nejlepší a DOST návyková pařížská zmrzlina před Lucemburskými zahradami: jasmínová a HLAVNĚ fialková!!!! To je blaho! Jestli si chcete olíznout parfumerii, tady máte možnost!

Největší zážitek z Paříže ovšem byl....a doufám, že nebudete blinkat...

ŠNECI!! Lahoda! O jejich kvalitách doufám svědčí fakt, že jsem si je další den dala znovu. Myslela jsem, že to zelené je špenát, ale podle receptu z internetu je to jen směs bylinek s česnekem a máslem. Delikatesa. Už kvůli nim se do Francie určitě ještě někdy vrátím (pokud teda nebude rozbombardovaná Sýrií...tak si říkám, že jsem tu návštěvu tam stihla právě včas). Jídlo celkově je tam totiž jednou z hodně silných stránek. Miluju ty francouzské restaurace. Menu skládající se z předkrmu a hlavního chodu nebo hlavního chodu a dezertu - někde taky vše dohromady. Nebylo nic, co by mi tam nechutnalo (o.k., možná pár plísňových sýrů smradláků by se našlo). A přitom je to zdravé, plno zeleniny, neviděla jsem tam ani jednoho tlouštíka...což se o Anglii říct nedá. I když zas pořád lepší než v ČR (s tou kvalitou jídla).

 A pak už bylo načase přesunout se z nádherné Paříže za jinými skvosty a zážitky...zpátky na Ostrov. :)

Abych vyrovnala cestovní skóre i nějakou veselou historkou, popíšu vám moji pasovou kontrolu na francouzské celnici v Calais:

Já: Hello!

Celník: (vrací mi pas) Si'l vous plait.

Já: Danke!   

(Hele, byly 2 hodiny v noci a já se celou cestu z Paříže pokoušela zase v tom mrazivém autobuse bez úspěchu usnout. Své myšlenkové operace si vysvětluji tím, že jsem nejprve počítala s tím, že je to už anglická celnice, proto anglický pozdrav, a na jejich francouzské prosím mi mozek vyhodnotil situaci tak, že přijímá nějakou NEANGLICKOU informaci, takže přeřadil z angličtiny na nějaký jiný jazyk. A protože je mi po ang. nejbližší němčina, kterou jsem se "učila" 4 roky, je už celá záhada jasná). Anglická celnice mě ovšem probudila dokonale. Nevím jestli jste zaznamenali něco o zpřísnění imigrační politiky v Anglii, ale na té celnici to bylo fakt poznat. Skupinky snědých krásek před náma se dost nepříjemná celnice na přepážce vyptávala nejen jak dlouho budou v Anglii a kde budou bydlet (to se ptali skoro všech), ale taky, kdo jim kupoval jízdenku do Anglie!! No řeknu vám, kdyby takhle uděřili na mě, toho času a té situace bych se jim tam asi rozbrečela....takže by asi následovala deportace do ČR...no, krásná představa. Naštěstí jsem se jim asi nezdála podezřelá, takže můj pas prošli bez slovního doprovodu. Fůů!

 

 A pak jsem poprvé v životě trajektila! Protože cestou do Paříže autobus pouze vjel do vagonu, který nás provezl tunelem. Paráda! Škoda, že až pojedu busem do ČR, určitě už takové štěstí mít nebudu a projedu se zase podvodně :-(

A tady se už zase pár fotek z Anglie. Z Devonu a Cornwallu, abych byla přesná. Inspirací byla tato stránka. Všechny jsem nestihla, ale hodně ano :-)

Torquay - zde měla být fotka já a socha Agatha Christie, ale hvězdy tomu nebyly nakloněny. Příště.

Brighton (přezdívané městem gayů a hippíků)

Najdi 5 růzdílů :-) (jedním z nich je 15 minut mezi nimi)

A nejlepší zážitek? Opět spojený se zvířátky :-) Lovila jsem na foťák racky a ulovila...

 Naprosto dechberoucí podívaná: tuleň ve volné přírodě! Na břehu Atlantského oceánu u města St. Ives

Znáte tenhle disko flák?

A víte, o čem se v něm zpívá? 

O YMCA (asociaci mladých křesťanských lidí/mužů), což jsem při bookování ubytování vůbec netušila. Naštěstí se ale žádné krucifixy na zdi a společné modlení nekonalo :-D

Fish 'n' chips určitě všichni znáte, ale chci vám představit jednu podobně populární lahůdku mezi dezerty nebo lépeřečeno svačinkami:

Cream tea. Spolu s tradičním černým čajem s mlékem se podává nasládlá houska, která se pomaže vynikajícím máslo-nemáslem, které klasifikuji jako málo stlučenou smetanu, trochu lehčí a "řidší" máslo, které je výborné a jmenuje se clotted cream. A navrch se dá jahodový jam. Jam, jam :-)

A tím skončila moje zasloužená dovolená. Zpátky do práce. Osušit slzy, zvednout se a jít (toto není blog, který by si hrál na to, že city neexistuji, takže ano, připouštím, že po jisté stránce mě dovolená dost zklamala, a trvalo dost dlouho, než jsem se z toho oklepala. Proto ta pauza. Slunce ještě vysvitne.