Anglie 16)

Vlastně se nic nestalo. Koneckonců jak to shrnula panimáma: "Mně se zdá, že na něj něco leze, proto je takovej." Jenže pro mě, přátelé, to byla největší zkouška sebeovládání, jakou jsem tady za celou dobu prošla...

To bylo tak. Šla jsem pro malého skřeta do školky. Pěšky. (Kočár beru jen když je před ním cesta tam i zpět, tentokrát šlo ale jen o cestu zpět). Bonbony za odměnu po školce, počítání aut na lavičce u cesty, počůrání křoví u autobusové zastávky, poskakování na vystouplé puklině na chodníku (u toho vykřikování: "hora, hora!")...prostě obvyklá klasika. A pak přišel takový "kámen úrazu" - malá cihlová zídka se zábradlím a on ji samozřejmě jako vždy musel otestovat, pak vlezl pod zídku a nechtěl pokračovat. O.K., tak jsem řekla "pá,pá, jdu domů" a šla jsem. Na konci ulice v dohledu k zídce se z místa nepohl ještě ani o píď, tak jsem se zastavila a zavolala na něj, ať jde za mnou. On udělal to samé. Já to zopakovala (a pak ještě asi 150x), protože odmítám podporovat rozmazlené panovačné spratky, a dál čekala na místě. Když spratek viděl, že k němu oddaně neběžím, ale naopak trvám na svém a jsem čím dál důraznější, přidal i on - na křiku, kde se vzal, tu se vzal, by tu s námi masivní hysterický záchvat (lituju sousedy). To mě ovšem zablokovalo ještě víc a rozhodla jsem se, že se ze svého místa nehnu ani kdyby nevím co, a že tam budu stát až dokud mě neodvedou policati nebo sociálka :-D Se mnou to jako není jednoduché, jsem tvdohlavá a vytrvalá a jsem na to hrdá. A jak už jsem zmínila, rozmazleným panovačným spratkům neustupuju. NIKDY!!!!! Krom toho prvních deset minut jeho záchvatu se mnou cloumala taková zlost, že jsem naprosto přesně věděla, že kdyby se dostal do mé blízkosti, tak mu ukopnu hlavu! Nežertuju..O.k., tak možná trošku ano, ale ne víc, než z 10%. Takže jsme tam oba stáli asi 20 m od sebe a oba opakovali to samé: pojď sem - on to doplnil o hysterické vzlikání, já to střídavě prokládala laskavým ale důrazným "prosím!" a nekompromisním "teď hned!!!!" (asi od půlky ještě vykřikoval, že se mu chce čůrat, ale to mě taky neobměkčilo, když má hysterák doma, tak to naprosto klasicky končí jeho mokrým rozkrokem, takže nic neobvyklého). Chápete, já jsem se pro něj prostě NEMOHLA vrátit! Už z principu! A čím déle jsem to vydržela, tím větší chyba by byla to vzdát a přistoupit na jeho naprosto neopodstatněný požadavek (když jsem se ho zeptala, proč se mám já vracet za ním, když jdeme domů mým směrem, řekl: "protože to chci". Myslím, že vím i další důvod: on se na tu zídku pokoušel vyškrábat a rozběsnilo ho, že mu to nešlo...o důvod víc, proč se nevracet). Nesnáším přehnné reakce. A aby někdo vřískal, jakoby ho mučili (uhm....zamyslela jsem se....kráásná představa :-)) ) , jen proto, že je to panovačný rozmazlený harant? Pche. A tak jsme hráli divadlo pro půlku vesnice (po čísle 10 jsem přestala počítat, kolik kolem nás prošlo lidí- někteří se usmívali, jiní na mě vrhali soucitné pohledy) přesně 62 MINUT! Pak hysterák ustal a spratek přestal reagovat na oslovení. Zvedla jsem pohled a neuviděla ho...to ve mně trochu hrklo, že ho někdo ze sousedů třeba odnesl nepozorovaně k sobě dom. a ted na mě fakt zavolá tu sociálku nebo poliše za špatnou výchovu nebo tak něco :-D (Fakt jsem si během té hodiny přehrávala, co bych jim řekla, kdyby fakt přijeli...a nepřekvapilo by mě to, výchova je tady fakt debilní a jak se říká: z h*vna bič neupleteš :o) špatně vychovaní můžou jen sotva své potomky vychovávat dobře....A sociálky můžou děti odebírat prakticky za "cokoliv" a stačí jeden bonz...a mimochodem, pokud se dítě ocitne třikrát na pohotovosti s nějakým úrazem, tak sociálka dítě odebírá...a vzhledem k tomu, že spratek byl na pohotovosti už 2x (a to jsou mu teprve 3 roky!), tak panimáma řekla, že potřetí už tam nepojedou, ani kdyby nevím co. :-D Ale zpátky k naší krizi...šla jsem se teda po 62 minutách podívat na místo doličné...tam náš hrdina u zídky klečel a spal (před zídkou je nepatrný travnatý kopeček, takže nebyl vidět). To je taky naprostá klasika...on když dlouho brečí a hysterákuje, tak pak usne...naštěstí. No ale já jsem najednou nevěděla, co mám dělat...probudit ho? To by přece měl pocit, že vyhrál, protože jsem já došla za ním, jak celou dobu chtěl....Ale nechat ho na zemi spát (navíc ještě před okny mnoha domů) to mi přišlo ještě divnější...a co dělat, když nevím, co dělat? Ano, správně, zavolat mámě. Svojí, samozřejmě, vzhledem k mému věku má přece jen víc zkušeností s výchovou, a taky ví, že když něco tvrdošijně a neústupně řeším, má to nějaký důvod. 

Tak samozřejmě jsem spratka musela (s velkým sebezpřením) vzbudit...dobře, upřimně řečeno, vzala jsem ho za ruku a odtáhla domů. A on ještě po cestě kňoural, ať ho vezmu do náruče!!!! Jsme myslela, že špatně slyším. A pak, když jsme stejným místem procházeli o něco později znovu, ptal se mě, jak se z tama dostal domů....Ano, já vím, jsem zlá, bezcitná, možná i zakomplexovaná..a nesnáším rozmazlené panovačné fakany. A neustupuju jim. NIKDY!

Místo doličné, abyste to měli i v barvách. Ta zídka se zábradlím je téměř neviditelná. Za tím nejbližším pouličním osvětlením.