Takže...

nepíšu tak pozdě, protože bych vás chtěla nějak napínat nebo se dělat zajímavou. Až dočtete článek, tak vám pravý důvod bude jasný :-) Ani nevím, čím začít, je toho MOOOC.

Než se chronologicky dostanu k příběhu mé nohy, jen stručně předestřu : zůstala mi :-D

Jsem předurčena k výjimečným zážitkům, už jsem to pochopila. Tahle rodina je vskutku...neuvěřitelná! Ale...neuvěřitelně úžasná!!! Dobré skutky se asi opravdu vrací. Začínám chápat smysl svého utrpení ve Finsku..bez něj bych nemohla být tak unešená ze štěstí, které mě teď potkalo (hlavní štěstí začalo ve chvíli, kdy jsem se rozhodla dát Finům znovu šanci dokázat, že jsou mezi nimi i normální kousky..). Jsem ve finsko (máma)-anglické (táta) rodině se dvěma dětma a se dvěma psy a s pro mě normálníma názorama na výchovu a život asi 50km od Londýna. Z mého pokoje (který důvěrně  nazývejme spíše komnata) jsem ještě hned v noci, co jsem přijela, málem omdlela. Dobře, už jsem se tu setkala i s au-pair, která má pro sebe vlastní "domek" (2+1) nad garáží, ale já nejsem tak náročná :-) Naproti obrovské postele je (plně funkční) televize, dvd přehrávač a ještě nějaká krabička od Apple, ve které je několik desítek filmů k přehrávání. Lampička u postele je dotyková. Z obrovského okna je božský výhled na okolí (bydlíme na kopci, takže je co vidět). Nad postelí mi visí velký obraz oblázků, které mi živě připomínají dno např. Atlantského oceánu, kde jsem byla na dovolené. Je tu i šatní skříň a stůl (s osvětleným zrcadlem Revlon). A co je asi nejdůležitější ze všeho...topí se tu! To je takový národní zvyk Britů otužovat se netopením, víte? :-) Ne, pravda je, že elekřina nebo plyn jsou tu drahé a snad každá druhá au-pair, se kterou jsem mluvila, si stěžovala na zimu v baráku....nebo přinejmenším v jejím pokoji :-D Pravda, adresa není úplně ideální, je to na samém okraji (takřka poslední barák) rozplizlého maloměsta, jehož centrum (obchody, kostel, řeka, kafé - to hlavně, miluju Costu!!! Starbucks je tu taky, ale na Costu nemá ani zdaleka) je od domu asi 5km...pravda, hostmáma mi poradila zkratku lesem, takže je to pěšky tak za 45 minut, jupí :-) a škola, do které chodím se starším každý den, je skoro míli daleko (půl hodiny cesty jejich tempem) a školka pro mladší je ještě dalších 10 minut. No, alespoň dělám něco pro zdraví. I když teď to pro mou nohu není úplně ideální... Taky mám o dost nabitější program a to jak v pozitivním tak negativním slova smyslu. Začínám v 7 ráno a končím zhruba taky v 7. I když obsahově mám jen děti, kuchyň a částečně psy. Ráno udělám snídani, nachystám děti k odchodu, odvedu podle dne do institucí, odpoledne (nebo dřív) vyzvednu, uvařím večeři, uklidím po večeři a nachystám dětem oběd na další den do školy/školky. Během toho všeho pustím psy 3x na zahradu vyvenčit. Takže vůbec se po mně nechce úklid (kromě dětského pokoje), ale já to stejně trochu dělám, protože sedět se založenýma rukama, když jsou drobci ve školních zařízeních, neumím. :-) Děti....jsou děti, ale můžu odpřísáhnout, že mě ještě za celý týden ani jednou nevytočily a neměla jsem je ani jednou chuť zabít. Ani jedno není hysterické, zhýčkané, protivné a přejezené Šalamounovým ...víte čím. Jo, občas musím zvýšit hlas, nebo opakovat požadavek. Ale nic infarktového. (O.k., třeba bych říkala něco jiného, kdyby to byla moje první host rodinka). A snad nejlepší je, jak se ke mně chovají hostrodiče. Nejsem služka ani otrok. Jsem prostě návštěva, které pro ně dělá i něco užitečného a je za to finančně honorována :-) Stěžovala jsem si, že mě minulá rodinka nikam nebrala? Ha! Tihle mě hned včera vzali na koncert světoznámého umělce Ludovico Einaudiho (z Itálie), který s orchestrem předvedl takovou show, že tomu ještě ted nevěřím. Pro představu to místy znělo jako Apocalyptica...pro ještě lepší představu jsem na youtube jednu ze skladeb našla:

Jo, mimochodem, bylo to v Oxfordu. Kdyby mi před pár lety někdo řekl, že půjdu na koncert italského skladatele do dechberoucího divadla v Oxfordu (kapacita 1800 lidí!!!) a takhle shůry to budu pozorovat..navíc ještě zadarmo...s úplně cizími lidmi, u kterých budu bydlet, a jejich rodinou a známými,  se kterými mě ten večer seznámí...mazec jako!!! Když celé divadlo aplaudovalo a umělec řekl: "Thank you to Oxford", tak to byl hodně silný zážitek. Dnes jsme jeli do Oxfordu opět na výlet za mamkou host otce. Jen já, hostotec a malá. Ta anglická lejdy si se mnou celou cestu povídala, dělala mi soukromého průvodce po městě a říkala, kde co je...a po obědě v restauraci (! První proběhla už v neděli, kdy mě rodinka vzala do městečka na "přivítanou") mě dokonce objala a dala pusu!! Není to všechno jenom sen? Opravdu se tady ke mně ti lidé tak bezvadně chovají? Mno, nohu proberu až příště, protože už to tady smolím 4 hodiny (pořád nemůžu najít ta správná slova pro ten rájský ostrov, na kterém jsem se ocitla) a já jsem fakt  mrtvá, z toho koncertu jsem se včera v noci vrátili až skoro o půlnoci, a navíc zítra ráno s nima jedu opět na výlet. Do nějakého nákupního centra u Londýna, které je prý největší v celé Západní Evropě..já to říkala hned na úvod: už tu ani nemám čas psát...:-)