Příběh mojí nohy...

...plním slib a podělím se tentokrát o to, jak a kam až se to vyvinulo s mou nohou. Považovala jsem za nutné popsat nejdřív tu svou novou rodinu, aby byly jasné všechny souvislosti, protože právě i ta rodina hraje v nadcházejícím příběhu ZNAČNOU roli, tak aby byl jasný kontext. 

Nutno říct hned na úvod, že jsem měla neuvěřitelné, NEUVĚŘITELNÉ štěstí, všechno to bylo souhra velmi speciálních a ultra šťastných náhod, myslím, že jsem si vybrala svou porci štěstí na dost dlouhou dobu (mno, snad ne...)...nebo to byla spíš možná zpětná splátka osudu za všechno, co jsem už v životě musela překousnout (to zní líp, radši to budu brát takhle :-)) ).

Já vím, že ještě v ČR jsem se zmiňovala a naznačovala, že počítám s tím, že dříve či později se návštěvě doktora nevyhnu...ale když to najednou začalo být aktuální - a čím dál aktuálnější (čti: rudá a horká oblast na mé noze se zvětšovala doslova z hodiny na hodinu, o tom, co bylo uprostřed toho všeho radši pomlčím, abych nepodráždila slabší žaludky), tak jsem se najednou kousla a pozbyla veškerou odvahu a chuť něco řešit. Veškerá moje aktivita skrz tuto záležitost začala a skončila tím, že jsem si v místní drogerce koupila antibakteriální náplasti se stříbrem a tu hrůzu potírala každé ráno a večer tea tree olejem a přelepila tou náplasti. Nepomáhalo ani jedno z toho. A ještě ve spojitosti s tím, kolik jsem toho každý den musela nachodit (míle do školy, míle ze školy...), není divu, že dost brzo jsem začala celou záležitost vnímat nejen očima, ale hlavně receptorama BOLESTI. Ale mělo to na mě úplně opačný efekt. Místo abych se konečně rozhoupala a šla k doktorovi, tak jsem se prostě ROZHODLA, že mi ta noha odumře, já dostanu otravu krve a umřu (vysvětluju si to tím, že v té době už mi ty toxiny ze ZÁNĚTU v noze začaly putovat až do duše, nebo nevím :-))  Taky to bylo ale tím, že já tak hrozně nerada někoho o něco žádám, někoho s něčím obtěžuju..., je mi to fakt hodně nepříjemné...přecejen jsem ale ve slabé chvilce v úterý večer mámě na skypu prozradila, že mám JISTÉ obavy s tou nohou a ukázala jí corpus delicti na web kameru. Co následovalo, už částečně víte: promluva do duše (=kázání až přikázání), že k doktorovi  fakt musím. A protože maminky mají chtě nechtě vždy pravdu (zvlášť když to jsou zdravotní sestry - i když bývalé), tak jsem učinila to těžké rozhodnutí, že teda jo, že se ještě zabít svou nohou nenechám. Co ovšem ještě nevíte, je to velké dobrodružství, které po tomto rozhodnutí následovalo...a tady je:

Ještě ten večer jsem zašla za host mámou a zeptala se jí, kde je ve městě doktor, že k němu další den chci zajít. Trochu jsem doufala, že se zeptá proč, protože jsem nechtěla být tak vlezlá a hned jí ukazovat svou nohu sama od sebe (přece jen, po 4 dnech jsme se neznali ještě tak dobře, abych ji ukazovala cokoliv dalšího mimo svůj obličej a dlaně :-D). Nezeptala se, škoda. Druhý den jsem opravdu na středisko dorazila a chtěla se zaregistrovat. JENŽE!! Zrada! Jak jsem se už dříve zaregistrovala na své předchozí anglické adrese  do anglické zdravotní pojišťovny, dostala jsem své číslo (řekněme něco jak rodné číslo u nás, každý člověk jakékoliv národnosti má v Anglii právo ho dostat jen jednou, proto jsem nemohla dostat nové) a já trubka ho z nepochopitelných důvodů neměla u sebe, nevzala si ho dokonce ani s sebou do Anglie a DOKONCE to vypadá, že jsem ho snad dokonce vyhodila!!!! (Protože poté, co mě kvůli tomuto problému odmítli u doktora zaregistrovat, jsem to zavolala rodičům, kteří se z práce rozjeli domů a hledali ho všude v mém pokoji tam, kde jsem měla své papíry a památky z Anglie), takže průser. Nenapadlo mě v té chvíli nic, natož nějaké argumentování, že mám velmi závažný zdravotní problém, který vyžaduje co nejrychlejší, prostě jsem rezignovaně odešla. A teď nastává ta kaskáda šťastných náhod. O chvíli později jsem měla domluvenou schůzku s jednou polskou au-pair, se kterou jsme se našly na facebooku, a která pracuje ve steném městečku. Tak jsem si u kafíčka povídaly a já jak jsem se rozmluvila, tak už mi nepřipadalo tak hrůzostrašné a trapné vyprávět někomu něco o mé noze. Takže to byla první osoba, která znala kompletní dosavadní příběh mé nohy (v červenci se objevil červený flíček, který nezmizel, naopak se před pár dny zvětšil skoro na půlku mého látka, natekl, naplnil hnisem, ukrutně bolel...). A já zjistila, že to není zas takový problém to někomu říct (jo, zní to nepochopitelně, ale nikdo neví, jak by se v mé situaci zachoval on,  třeba by se taky bál o tom mluvit). Ona mi mimojiné řekla, že zná už spoustu dalších au-pairek v okolí (i Češky) a že zrovna ve středu budou mít všichni ve městečku sraz. Na který jsme taky přesunuly. No a já měla konečně možnost o tom mluvit i s nějakou jinou českou au-pairkou. Ano, je to sice zvláštní téma na rozhovor na první schůzce, zato to ale hodně prolomí ledy a sblíží, to mi věřte. Měla jsem další kliku, že jsem o tom mluvila zrovna s jednou velmi rozumnou, hodně rozhodnou a impulzivní a možná i trochu (jak sama řekla) hysterickou. Ta mě kromě nohavice přiměla zvednout i náplast, kterou  jsem na noze měla. A teda ten "poklad" pod ní přinutil dokonce i mě, abych už na nic nečekala a spolu s těma dvěma novýma známýma se dopajdala na středisko znova. A tentokrát s plánem neodejít než budu mít sjednanou schůzku s doktorem (tady je totiž takový systém, že se musí vždy člověk k doktorovi objednat předem, nevím, jak to funguje na pohotovostech...a doufám, že to ani nikdy nezjistím!!! ...každopádně tohle bylo standartní zdravotní středisko). Další štěstí, že jsem se prozřetelně tentokrát neodhlašovala z VZP, takže jsem stále měla (evropskou) kartičku VZP u sebe. A i když měla paní na recepci nějaké řeči (ani nevím, co přesně, já už se pomalu dostávala do jiného stavu vědomí :-P, ale ta druhá Češka to za mě všechno v podstatě vyřešila sama. Díky!), nakonec jsem s termínem schůzky na večer toho dne přece jen odešla. S tím, že musím donést alespon potvrzení od hostrodičů, že na uvedené adrese, kterou jsem uvedla při pokusu o registraci, opravdu bydlím. A dostávám se k poslední části příběhu a k další podstatné porci štěstí: host otec byl zrovna ten den v režimu : práce z domova, tzn. že byl celý den ve své pracovně doma. Já měla termín na 17 hodin a to obvykle ještě rodiče doma nejsou. Takhle jsem v 16 přivedla děti ze školy a se srdcem až v kalhotách jsem se připlížila ke dveřím pracovny. Sice jsem slyšela, že host otec zrovna s někým telefonuje, ale věděla jsem, že prostě už mu to fakt říct musím, a že když ne teď, tak už nikdy. Tak jsem s uškrcenou duší nejistě zaklepala na dveře, omluvila jsem se a řekla, že to jsem já...on otevřel dveře a já řekla, že s ním musím mluvit, že jsem v průšvihu. A že mám v 5 být u doktora. Asi jsem vypadala naprosto zbědovaně, protože  hned řekl naprosto fantastickou větu (mimochodem nejlepší, co jsem kdy od chlapa slyšela): "Nedělej si starosti, o všechno se postarám". A řekl to naprosto věcně a naprosto důvěryhodně (nebo jak to říct), že jsem v té chvíli naprosto vymazala ze své hlavy jakoukoliv paniku (a že byla!!), že doktorovi nebudu rozumět, nebudu mu umět nic říct, a nebo že se případně v ordinaci rovnou rozbrečím nebo pozvracím (staré zvyky nerezaví :o)))...a to už jste slyšeli, jak jsem se jednou v hodině angličtiny na gymplu před tabulí hned po první větě  zhroutila a utekla ze třídy? :-D Takže tak jako). Chápete? Neřekl žádnou pí.... typu: to bude o.k., nebo ježiši fuj, co to máš na té noze? Proč jsi s tím nešla někam už dřív? Nebo: to nejde, mám práci. Prostě řekl to nejlepší, co jsem potřebovala slyšet. Hostmáma ještě nebyla doma, tak jsme naložili děti do auta a jeli jsme k doktorovi. Na recepci všechno vyřídil za mě, potvrdil tu adresu, a počkal na mě v čekárně. Jak to probíhá v Anglii u doktora? (konkrétně v tomto městě, ale myslím, že je to klasika). V centrální čekárně je digitální tabule, na které se vždy objeví jméno pacienta a dveře, kam má jít a jméno doktora. Vyšetřovna pak vypadá spíš jako kancelář než jako ordinace, ale budiž, no. Doktoři obvykle nemají bílé pláště. Ale k věci: svou největší dosavadní maturitu z angličtiny (co maturitu, řekla bych, že to byly rovnou státnice!) jsem zvládla překvapivě skvěle! Všemu jsem rozumněla a všechno uměla vyjádřit nebo se zeptat a ještě jsem stihla být vtipná :-D To když mi doktorka ručně ...no, abych nebyla moc nechutná..."vyprázdnila" ránu - alespoň k nečemu má váhavost byla, protože tím, že se mi ta noha už sama otevřela, už nebylo potřeba do ní řezat chirurgicky- a poslala mě do sousedních dveří, kde už to vypadalo víc jako ošetřovna, byly tam regály se zdr. materiálem, a tam  zdravotní sestra (tady jsou ovšem kompetentnější a taky musí víc studovat) její práci dokončovala a řekla mi: " kdyby to moc bolelo, tak řekněte". A já jí na to řekla: "bez problémů, jsem statečná dívka". Co taky říct jiného, jasně, že to bolelo jak svině, ale přijímala jsem to jako malý trestík za své ignorantství. Pak sterilní krytí a předpis na antibiotika. Abych mohla uspokojit i své zvědavější čtenáře, tak jsem se ještě zeptala, z čeho myslí, že se to stalo. A teď se normálně něčeho podržte, nebo alespoň držte svou spodní čelist, mohla by vám upadnout: příčinou byl prý téměř jistě ZAROSTLÝ CHLOUPEK. Ty vole!!!! Ale jo, neťukejte si na čelo, já po delší úvaze došla k závěru, že je to fakt možné. Když se mi v červenci ta skvrnka objevila, opravdu jsem před tím uskutečnila voskování. A přestože mám zvrhlou zálibu ve vyrýpávání zarostlých chloupků, tak u tohohle se to asi nějak zvrhlo (možná jsem špatně vydezinfikovala jehlu, kdoví). Asi se to prostě mělo tak stát, no. Pak jsme šli do lékárny, kde to taky funguje kapku jinak. Dáte jim předpis a zaplatíte (lékařská péče je zdarma - krom teda zubaře, ale léky se platí plně. Ale 8 liber je podle mě hezká cena, čekala jsem víc. A představte si!! Host otec mě ty MOJE léky nenechal zaplatit. Zaplatil je za mě. Ach! Mno, co dodat. Bože, tohle je tak úžasná rodina!!! Jsem si naprosto jistá, jak by to vypadalo v té finské rodině ve Finsku. Nejpravděpodobněji by mě nechali umřít nebo jít k doktorovi pěšky (hodina cesty) a kdybych to náhodou přežila, tak by mi to ještě zkrouhli z platu, protože přece jsem nemohla podávat 100% výkon!) a pak musíte chvíli čekat, a nakonec vám donesou papírový sáček s krabičkou léků, co vám předepsali. Na krabičce je samolepka s dávkováním, takže lékárnice vám tam už nic nepíše. 

Celou cestu jsem hostotcovi na střídačku děkovala a omlouvala se, že jsem ho musela tak obtěžovat...prostě jsem se cítila úplně nejvíc trapně. A on? On mi řekl, že to je přece život. A že by se spíš měli cítit provinile oni, když mě s tou nohou nechali chodit takovou štreku s dětma!! 

Malý osobní dovětek k tomu ošetření. Ne že bych byla nějak nespokojená, ale jen takové menší postřehy, co mi přišly nepatrně zvláštní oproti tomu, co bych očekávala. Doktorka se nezeptala, jestli to bolí (ano, bylo to dost pravděpodobné, ale přesto...nevidím důvod se nezeptat). Nezeptala se, jestli jsem na to něco používala  sama. (Což mohlo koneckonců ten stav ještě zhoršit). Nezeptala se, jestli beru nějaké své léky (vždyt by mohly působit proti těm antibiotikům!), jen, jestli jsem alergická na penicilín. A nedostala jsem ani nějakou zprávu o ošetření. Zajímavá byla i kontrola, na kterou mě pozvala na pátek. Očekávala jsem, že půjdu ke stejné osobě, která mě viděla ve středu. Nebo alespoň, že budou údaje o ošetření v centrálním počítači. Ale ne...přišla jsem do "kanceláře" a tam nějaký chlap (který mimochodem byl nějaký přehnaně aktivní - nejdřív mi šel naproti, když jsem šla do jeho ordinace, a ptal se mě, jestli jsem : "paní Maina" (nebo tak nějak to komolil), pak se mě zeptal, proč jsem za ním přišla (   WTF? To by snad měl vědět on, ne? A kromě toho, že se zeptal, co mi s tím ve středu dělali, a jestli jsem dostala na to nějaké léky, tak ze mě vymámil i to, jaké beru léky mimoto (což mi bylo dost nepříjemné, zrovna takovému slizounovi se svěřovat). Abych mu ale nekřivdila, zvedl mi náladu s tím mým ztraceným číslem u pojištovny. Řekl mi, že stačí předat kontakt na toho mého minulého doktora sestřičkám na recepci a že oni ho sem pošlou, že to sice bude pár dnů trvat, ale že to jde (což mi na recepci nebyli schopni říct...pořád mleli jen to, že si prostě musím na to číslo vzpomenout, jinak mám smůlu). Já mu naopak řekla, že jsem předpokládala, že půjdu na kontrolu k té stejné osobě, která mě viděla ve středu - konceckonců ona si mě pozvala, žejo? :-D No a teprve potom ho napadlo se podívat do počítače (!) a vyhledat mou lékařku. A s omluvou, že došlo k nějakému nedorozumění, mě teprve poslali k té správné osobě :-D Ta řekla, že je naštěstí vše na správné cestě a že se rána hojí. Vyfasovala jsem několik sterilních náplasti k výměně krytí každé tři dny a že když se to ani pak samo nezahojí, že mám přijít znova (ještě pořád jsem měla až ke kotníku červený kruh). No a to je DOUFEJME všichni společně konec příběhu mé nohy. Antibiotika beru do středy (myslím, že zabírají dobře...minimálně mou střevní a jinou mikrofloru už stihly vybít dokonale :-/ ) a noha snad taky přichází do fáze zacelování všeho, co zacelit jde - čehož důkazem by mohlo být nesnesitelné svědění (ještě že je tam ta velmi silná náplast, která nejde lehce odlepit, jinak už jsem udrbaná k smrti. Doufám, že to není naopak reakce na tu náplast...Mno, nechám to osudu. Všechno je tak, jak má být :-) 

Mír s vámi všemi

Že by v Anglii měli chřipku v kapsli? :-D