Anglie 21)

Jasně, to všechno kvůli té šťastné náhodě na vánočním bazárku, jak jsem si tam vylosovala v tombole tu kouli do koupele od LUSH, už je mi to jasné...patrně jsem za to zaplatila daň. Teda hned dvojnásobnou. Měla jsem hned dvakrát ukrutný pech. Dobře, jednou ukrutný a podruhé spíš takový..škodolibý.

Tahle příhoda se stala minulý týden přesně před týdnem (to je ta ukrutná):

Bylo odpoledne a byl čas odejít s malou vyzvednout staršího ze školy. (Přesněji nacpat malou do kabátu a bot, narvat ji do kočáru, zamknout a vyrazit- ale na tom zas tak moc nezáleží). Jenomže. Přesně v čase, kdy už jsem měla podle psaného časového harmonogramu zamykat dveře (a to ve skutečnosti nebylo splněno nic v té závorce), zazvonil pošťák. Tak jsem mu šla otevřít. A nevím úplně přesně, čí to byla vina a nejsem taková svině, abych obviňovala tu malou, i když klidně to mohla být ona stejně jako já. Prostě jeden z psů vyběhl z obyváku taky přivítat pošťáka. Jsou to pokojoví domácí psi, pouštím je jen 5x denně  na zahradu. A od chodby s vchodovýma dveřma je dělí další dveře vedoucí do obýváku. No a ty jaksi z nějakého důvodu byly otevřené. Fakt si nedokážu přesně vzpomenout, jestli jsem je zapomněla zavřít, nebo naopak malá je ve své zvědavosti ("Kdo to zvoní?") otevřela sama.
Pes nejdřív zastavil před poštákovýma nohama, zatímco jsem podepisovala převzetí a už jsem chtěla chňapnout psa a zavřít dveře. Jenže pošťák mi začal vysvětlovat, že musím podepsat ještě jedno políčko a přitom ustoupil stranou. Takže psa už nedělilo od svobody nic, žejo. A já v tom šoku ani nevěděla, co mám dělat dřív. Jestli nakopnout pošťáka, že přece moc dobře věděl, že se mu u nohou motá pes, nebo proklít hostotce, že si objednává pořád nějaké debilní balíky, přičemž ten dnešní byl vysoký zhruba mně po prsa!! Nebo nechat dveře dokořán, děcko napospas svému osudu doma a vypálit za vzdalujícím se psem nebo volat zoufalá  hostmatce...
A jak jsem se nemohla rozhodnout, tak jsem prostě nechala psa vzdalovat se mi z dohledu, odtáhla jsem balíky, zavřela dveře pod heslem: ted se musím hlavně vrátit k původnímu programu - tedy jít do školy pro staršího a psa vyřeším pak, jsem mechanicky stále s šokovaným výrazem v obličeji nacpala malou do bundy, bot a kočáru a vyrazila jsem do školy. Můj relativní klid a nehysterčení podporovalo vědomí, že pes je vykastrovaný, očipovaný a má obojek se jménem a mobilním číslem. Ale po cestě mě polilo horko při představě, že by ho třeba zajelo auto a rodina by mi ho dala k náhradě. Velmi sobecké a pokrytecké, já vím, ale já jsem holt víc na číčiny. Takže se ve mně praly dvě naprosto protichůdné myšlenky: 1) je to přece pes, věrný přítel člověka, doma mu nic nechybí, on se určitě vrátí, domů jistě trefí, je to přece zvíře. Až se vrátím ze školy, tak už bude sedět před domem. A 2) Přejede ho auto, budu ho muset rodině zaplatit a vyhodí mě, vrátím se do ČR a budu doma sedět na zadku, protože práci nenajdu a budu viset rodině na krku a ... :)

A přitom jsem ještě řešila dilema, zda zavolat nebo nezavolat hostmámě... Protože co když se čílím zbytečně a pes fakt bude v pohodě před domem, až příjdeme ze školy...to bych pak dělala vlny zbytečně, žejo. Pochopte, mně nikdy ještě pes neutekl, vůbec jsem netušila, jak k tomu přistoupit. Ale osud zasáhl :-) A jak jsem se tak ploužila domů, na poslední křižovatce před domem (mimochodem slušně se rozpršelo a nikdo z nás neměl deštník (kromě malé v kočárku) na mě kdosi volá.
Kdosi, kdo viděl toho našeho psa na ulici (na té křižovatce!!) a tak ho vzal k sobě domů. Řekl jen: mám vašeho psa, počkejte, vezmu si plášť. Tak jsem se za ním rozběhla, kluk na nás zíral  s otevřenou pusou, nechápal, která bije (jasně, že jsem se mu nepochlubila, on by to hned napráskal matce). A ten hodný pán donesl pod paží v tom hustém dešti toho "děsného čokla" (no..už se na něj nezlobím) až k nám domů. Já samozřejmě zas naprosto ztratila veškerou schopnost anglické konverzace, takže jsem mu pořád dokola jen děkovala :-)) Doma jsem si musela dát panáka (nepráskněte mě, dík :-) ), protože s těma rozklepanýma rukama bych určitě dobrou večeři neuvařila. A stejně jako "nevolat to matce" se i tohle ukázalo jako dobrý nápad. Když jsem se totiž kájícně u večeře přiznala, co se stalo, dostala jsem takové káuzání, že jsem si připadala malá jako drobeček toastového chleba ...Prý nesmím nechat pobíhat psa venku!!!! Musím za ním hned utíkat a přivést ho domů. Bez ohledu na to, že bych zrovna měla být na cestě do školy vyzvednout děcko. Však ono počká. Wtf? 

Nevím, jestli to spolu souvisí, ale v sobotu jeli do vánočního Londýna a mě nechali doma...:-/ Jako já vím, nemají povinnost mě brát s sebou, ale když mě na začátku tak namlsali, jak jsme pořád někam jezdili...mno, nevadí, vydávám se do Londýna zítra sama.

Moje druhá pech situace se stala, když jsem jela do nedalekého města koupit dárek k vánocům pro právě tuhle rodinu (a taky dárky pro moji rodinu, ale to nehraje zásadní roli). Jela jsem schválně během týdne, protože jsem měla vyhlídlý trochu rozměrnější dárek, a nechtěla jsem, aby mě s ním náhodou při příchodu domů zahlédli, že jo. Jednalo se o tento multi rámeček na fotky:

obchod Matalan: www.matalan.co.uk

Byla to láska na první pohled už někdy  v květnu, když jsem ho v tom obchodě uviděla poprvé...a hned jsem si říkala, že ten rám musím koupit k vánocům právě host rodině, ať už budu u jakékoliv (chápete, já ten rám viděla dřív, než jsem se seznámila se současnou host rodinou).

A asi už tušíte, co se stalo. Zatímco VŽDYCKY, když jsem tento obchod navštívila, kochala jsem se při pohledu na tenhle fešácký rámeček a těšila se, jak z něj bude mít příjemce radost, tentokrát jsem došla k prázdnému regálu. Byla jsem zdrcená. Nejspíš nevíte, co slovo zdrcená přesně znamená v souvislosti se mnou. Já, zdeformovaná zejména svým povoláním speciálního pedagoga, děsně bazíruju na tom, aby všechno bylo tak, jak si to naplánuji. Musí, prostě!!! To je můj první světový zákon, prostě. Je mi fuk nějaká gravitace, newtonovy pohybové zákony, archymedův zákon a podobné blbiny :-)). Prostě když věci nejsou tak, jak jsem je detailně naplánovala, tak to je konec...nejraději bych ze sebe zuřivě strhala šaty, rozcuchala vlasy a za neartikulovaného jekotu utekla do nejbližší džungle dožít někde v jeskyni. (Když nic neplánuju, tak mě nic nerozhází, i když se věci vyvíjejí tím nejhorším možným směrem. Ale já tak hrozně ráda plánuju, sakra! A pak jsem ochotná položit klidně i svůj život, abych se udržela svého plánu...to byla jen taková odbočka) V každém z nás je někde schovaný kousek autisty, no o:-) (fakt, to nás učili ve škole). 

Pochopitelně ani na skladu už neměli žádné kousky a na e-shopu taky nebyl k dostání. Ted se tam teda před včerejškem objevil, ale mají v tom nějaké zmatky, v popisu píšou o bílém rámu, ale v možnostech je jen černá varianta (tu nechci). Možná se dokonce na tom e-shopu objevil jen kvůli mně, ještě ten večer jsem totiž napsala srdceryvný mail na centrálu obchodu, jestli a jak je možné získat ten rám, že ho nutně potřebuju :-D Ještě neodepsali...

Každopádně jsem samozřejmě začala vymýšlet záložní plán (i přes přehnané lpění na Plánu jsem docela dobrá na improvizaci, to zas jooo :-) a tím je fondue set ..protože holátka nechtěji papat zeleninu a ovoce, tak že bych je trochu podpořila v jejich chtění. Ale nedošlo mi, že jsou tak nehorázně drahé (pokud teda nehodlám darovat něco, co vypadá jak aromalampa), takže to bude ještě dost zajímavé. Abych jim nakonec nemusela jen nakreslit obrázek :-) 

Právě probíhá vánoční školní besídka toho staršího. Hrají Betlém (jako každý rok), ale ani mě moc nemrzí, že tam nemůžu být. Jeho příspěvek už jsem slyšela u večeře asi dvacetosmkrát. Podobně tak v případě malé, která zpívá pokaždé nějakou koledu, které 1) není vůbec rozumět 2) a když tomu rozumět náhodou je, tak to vůbec nedává gramatický smysl ("here we is" ??? Cože to???), ale maminka se vždy rozplývá jak měsíček na hnoji a říká, jak jí to skvěle jde - já většinou raději lovím něco pod stolem nebo si minimálně zarývám nehty do dlaně, abych se nesmála - i když bych spíš měla držet hubu a šoupat nohama, když si zrekapituluji své skvosty, co už tady vypadly ze mě, že.

Včera se otec vrátil ze služební cesty v New Yorku a pojí se s tím další zajímavá příhoda. Šla jsem pro staršího do školy a ten dělal na zpáteční cestě neskutečný bordel. Většinou takový není, ale tentokrát mě fakt musela nějaká neviditelná ruka držet mou ruku, abych mu nedala pár facek. Tak jsem na něj aspon zařvala, že všechno povím jeho otci, který už čeká doma...a bylo ticho. Nebo spíš nebylo...začal mě prosit, at to neříkám, že už bude hodný, a rozbrečel se....jsem zlá, takže když jsme došli domů, ještě jsem mu připomněla, ať jde za otcem a přizná se mu dřív, než mu to povím já. Odešel do svého pokoje jak zpráskaný pes, ale za minutu byl zpět a velmi formálně se začal omlouvat a dodal, že byl tak vyjevený dnes proto, že byl příliš rozrušený z toho, že se vrátí jeho otec (no já z něj nemohla, ještě že jsem zrovna umývala zablácené boty  malé a byla k němu otočená zády, jinak bych asi vyprskla smíchy. Přišlo mi, že to snad ani nemohlo být z jeho hlavy, že mu to určitě přikázal otec (v minulé rodině to tak taky fungovalo, že když děcka zlobila, dostala kázání, která končila slovy: jdi a Martině se omluv!), ale jelikož na konci dodal: prosím, neříkej to otci..., tak... Mno, zajímavé, každopádně. A je dobré vědět, co na něj platí, žejo. :-)

Pravá anglická mlha. Vidět nebylo lautr nic. Pojem bílé vánoce tady dostává úplně nový rozměr :-)