Tak co bude, teda?!

Ahoj,
možná už vás napadlo to samé, co mě: proč tu píše o své lásce k Finsku a o plánu do něj přesídlit a přitom s tím nic nedělá? :-)
Celé se to nějak zkomplikovalo, ale protože neuvěřitelné věci se nedějí jen v telenovelách a sci-fi filmech, zase se to odkomplikovalo :-D
Bylo to asi nějak takto: První školní den v sextě nám třídní oznámila, že se rozhodla nás zapojit do projektu EU a to tak, že navážeme partnerství se zahraniční školou, budeme spolu pracovat na nějakém společném tématu a vzájemně se navštívíme - nejdřív my za nimi a pak oni za náma. Vybrala nám (nebo na nás zbylo...těžko říct) Finsko. Byli jsme tak šikovní, že jsme dostali grant od EU (díky!) a tak jsme mohli ten výměnný pobyt absolvovat i bez zadlužení :-) Měla jsem se spolužačkou bydlet v jedné úžasné rodině, která má sobí farmu a má se jako ve vatě. Jenže 2 dny před odjezdem mi přišel e-mail, že kvůli náhlému odjezdu rodičů na kongres chovatelů sobů nemůžeme být v této rodině ubytování, protože je proti pravidlům projektu, aby nezletilé děti bydleli spolu sami, navíc, když se jedná o rozdílné pohlaví :-) Sakra. Tak pro nás narychlo sehnali náhradní rodinu. A bylo opravdu poznat, že to bylo z nouze a narychlo...rodina bydlela na samotě v lese, absolutně mimo obec, kde bydleli VŠICHNI ostatní spolužáci, téměř neuměla anglicky a navíc měli nemocné děti, kterým museli přizpůsobit veškerý denní režim a my si tam neužili nic. Ostatní spolužáci jezdili se svýma rodičema na výlety, pořádali bujaré večírky a navštěvovali se. My trčely na samotě v lese uprostřed ničeho, koukali nervozně na sebe nebo do zdi a trnuli strachy, aby mladšímu dítěti (mentálně postiženému) neruplo v bedně a něco nám neudělalo - ten okamžik, kdy se nám chtělo pochlubit se svým výtvorem na zahradě a začalo se kolem nás ohánět motorovou pilou (se kterou své dílo dělalo) už z paměti asi nevymažu :-D V hlavě se mi usídlilo hrozné ukřivdění a já si řekla, že takhle to teda nenechám. Kromě toho jsem si mezi spolužáky z cizí školy našla pár fajn kamarádek, se kterými jsem pořád v kontaktu, a slíbila jim, že se i po jejich návštěvě ČR ještě uvidíme! A já sliby plním.
A tak jsem na své VŠ okamžitě podala přihlášku na zahraniční stáž, když jsem zjistila, že tato možnost pro můj obor existuje. Kam jinam, než do Finska, že! Konkurz jsem vyhrála a se svou spolužačkou odletěla na sever do -20ti stupňového března. A můžu vám říct, že za ty tři měsíce, co jsem tam strávila, jsem si vrchovatě vynahradila všechny své křivdy, které jsem nashromáždila, když jsem tam byla předtím. Ani kniha by mi nestačila, abych popsala všechny ty úžasnosti, které jsem tam zažila. Navštívila jsem i svou finskou rodinu a všechno jsme si vynahradili. A také tu školu, která nás tenkrát hostila, a udělala jim tam prezentaci o ČR :-D A viděla jsem vechny své milé kamarádky. A tak jsem se opět na konci rozhodla, že to nebyla má poslední návštěva této země a ....že já se vrátím :)
Měsíce plynuly a já na otázku všech, co budu dělat po škole, odpovídala, že odjedu do Finska alespoň na rok jako au-pair a pak tam už snad zůstanu natrvalo. Dojímala jsem se při každé zmínce kdekoliv o Finsku, probouzela se s pohledem na mou oblíbenou fotku z Finska, kterou jsem si nalepila hned k posteli (a dalších 20 všude možně po pokoji na nábytek apod.), fandila jsem Finům vždy, když hráli hokej proti Čechům, zacpávala si uši, když jsem slyšela českou hymnu, a rostla moje nepopsatelná nenávist k ČR. Mezitím jsem tu měla na návštěvě svou kámošku z Finska a těšily jsme se, že příště se uvidíme zase tam u nich :-)) Zkrátka jsem tvrdě šla za svým cílem a nepřipouště si žádné pochyby, že to tak nebude.
Pak jsem ale na plese potkala milého kluka...a ten kluk mi pár dnů po mých státnicích nabídl, abych s ním jela na Island, že je to teď hrozně výhodné. A já jela. No a uznejte, že přece nemůžete kamarádit s někým, s kým spíte tolik dnů ve stanu potažmo v jednom spacáku - na vrcholcích hor byla fakt kosa a můj stařičký spacák umí všechno, jenom ne zahřát, s někým, s kým zažíváte své nejnapjatějí chvíle v životě (ano, bylo to tam o hubu, jak už jste mohly číst v příslušném článku) a své největší vítězství (dojít do cíle!). S kým se koupete v přírodním gejzíru a s kým se i společně osprchujete (víte, jak je na Islandu draho?? :-)) ) A kdo vás vidí brečer na dně svých sil a nechutnou po probuzení a vlastně i během celého dne (holt tolik dnů bez vody a hřeben bych beztak zlomila, kdybych se s ním snažila rozčesat ty zacuchané drny na palici :-D
Takže jsme se z Islandu vrátili už jako nekamarádi...! A začala řešit, co dál...vždyť jsem přece chtěla do Finska? Ale co když už nikdy tak skvělého člověka nepotkám? On mi s tím teda vůbec nepomohl. Ale nakonec, zdá se, zasáhl osud. ...Moje šmejdské spolubydlící se rozhodly, že odjíždím přece do Finska (vždyt jsem o tom přece mluvila, že jo!) a tak mi oznámily, že už mají za mě náhradu a že se mám vypakovat! (Ne že by se třeba předtím zeptaly, jestli můžou!!!!)
Tak jsem začla hledat náhradu.  Připadalo mi jako sen, když jsem našla skvělé místo v bytě, kde bydlí kámoška, kterou jsem už roky neviděla, ale se kterou jsem si báječně rozumněla v ozdravovně, kde jsme obě trávily prázdniny na ozdravném pobytu. Hrozně jsem se těšila, že budeme bydlet ve stejném bytě, tudíž si vytlacháme díru do hlavy, za domu, co jsme se neviděly. Tak jsem hned při prohlídce řekla, že to prozatím beru a že budu shánět nábytek (nemám zatím svou postel) a domluvíme se později. Žádný jiný zájemce na obzoru nebyl, tak jsem si říkala, že je to v klidu a že stihnu pořešit všechny záležitosti ohledně stěhování apod. Jo, prd. Když jsem včera napsala, kdy můžu přijít podepsat smluvu, tak mi holka, se kterou jsem měla bydlet (ne ta kámoška) odepsala: promin, ale když ses tam dlouho neozvala, tak jsem myslela, že nemáš zájem a místo už je zabrané.
To byla poslední kapka. Ta předešlá kapka je to, že nemůžu sehnat práci. A ta před předešlá je v tom, že se můj Islanďan sám od sebe nikdy neozve, jen když napíšu já.
A tak, když už jsem byla spířená s tím, že Finsko padlo (a bylo to hodně těžké smiřování...do toho navíc ten dvojnásobný výhazov z autoškoly...no, divím se, že neležím v Bohnicích), z munuty na minutu jsem se probrala a řekla si: Co tady vlastně ještě děláš? V téhle debilní zemi plné takovýchto kokotů?? Máš to zapotřebí??? NEMÁŠ!!!

Vrátit se ke svému padlému snu a znovu ho vzkřísit bylo snadnější, než jsem si myslela, přestože se říká, že 2x nevstoupíš do stejné řeky...ráno jsem si založila profil na mezinárodní stránce pro au-pair a hledající rodiny. A během 5 minut mi napsala jedna rodina!!! Byla to ta, do které jsem ZROVNA i já chtěla napsat, ale předběhla mě :-D :-D A tak jsem jim odepsala, že můžu během září přijet....Ještě teď tomu nemůžu uvěřit!! Věřili byste, že plnit si sny je takhle jednoduché?! Že stačí jen chtít? Neříkám ještě, že opravdu k této rodině odjedu, možná budou ještě další maily a možná bude i telefonát (i když bych byla ráda, kdyby se to zrovna bez něj obešlo :-DD). A možná budu hned 1. září už konečně pryč :-) Každopádně moje nálada je od té ranní a nebo večerní (když jsem se dozvěděla tu zdrcující zprávu o prošvihnutém bydlení a navíc jsem se přes skype pohádala s tou pindou, co bez mého svolení našla do mého pokoje náhradu a ta se POTŘEBUJE hned 1. září nastěhovat - jo a já tady POTŘEBUJI zůstat, ty krávo blbá!!!!!!) zase v plusu a plná očekávání a nejradši bych tančila po celém bytě a otevřela okno a zavolala do světa: JÁ JSEM TAK ŠŤASTNÁÁÁÁÁÁÁ.