Je tam ještě někdo?

Nemohla jsem napsat příběh bez hepijendu, to já prostě nedělám, i ty nejšílenější finské storky jsem viditelně (nebo neviditelně) pumpovala nadějí nebo aspon vizí : "nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř"...tentokrát nebylo dlouho co pozitivního napsat, ALE to se už naštěstí změnilo a já ten hepijend konečně můžu zapracovat do děje.  :-)
(Jasně, že jsem se tady na to také mohla nakrásně vykašlat a prostě to tu zavřít, ale...to já tak hrozně nerada u bloggerek, které dlouhodobě sleduji, a když se na ně po nějaké době chci podívát se zvědavostí sobě vlastní, najdu jen zamčený blog, přístup odepřen...takže jsem si řekla NE, tohle přece nikomu udělat nemůžu. A pak...lidstvo potřebuje vědět, že i ta největší smůla jednou prostě skončí a já jsem toho brilantní důkaz.
Díky mým deseti pohovorům v tomto roce, z nichž až ty dva poslední měly kýženou kladnou odpověď (versus asi sto poslaných životopisů a motiváků) bych snad rovnou mohla vydat encyklopedii největších chyb a trapasů u pohovorů, aneb jak najít práci i když nikde nemáte známé nebo se s nikým nevyspíte a v mezidobí se nezbláznit beznadějí a budižkničemností.

A protože bych sama tyto informace VELICE ocenila na začátku mé klikaté cesty za pracovní smlouvou, leč nikde jsem v takovéto podobě nenašla (logicky, žádného dvojníka, který by odžil můj život krůček přede mnou, nevlastním), hodím je do placu, ať mají šanci poučit a pobavit širší publikum.

Nejprve jsem samozřejmě hledala práci v oborech, co jsem vystudovala. Myslela jsem si, že dva vystudované obory (z nichž jeden velice rozvětvený a obecný) mě staví do velmi nadějné pozice (jakože nejsem nijak úzce specializovaná, takže nebudu muset čekat roky, až se konečně objeví TEN inzerát na MOU pozici. Odpovídala jsem na všechny nabídky z mého oboru neřešíc cílovou skupinu klientů. Můj první pohovor se odehrál v neziskovce, která pracuje s Romy. Já jakožto zdravotně - sociální pracovník bych bývala navštěvovala klienty u nich doma a řešila jejich zdravotně - sociální problémy, šířila osvětu (antikoncepce, zdravý životní styl, zdravotní prevence apod.). Dělala jsem si velké naděje. Až do pohovoru. Ten mě totiž nemálo zaskočil: "Tady máte papír s úkoly, sedněte si k tomuto počítači, máte na to 100 minut. " Ne že bych snad nikdy dřív MS Word nebo Excel neviděla...ale v tu chvíli jsem si připadala jako negramotný jeliman. Pochopitelně tam měli úplně jinou verzi MS než se kterou pracuji na svém PC... Zamítnutí mě pak ani moc netrápilo.
Další pohovor byl u mé dobře známe Oblastní charity (pracovala jsem u nich ve službě osobní asistence před mým světobrodružstvím). Tentokrát šlo o vedení v nízkoprahovém klubu pro děti a mládež. Tady asi přichází nejlepší perlička z pohovorů ze strany zaměstnavatele. Výběrovou komisi (bylo to jak u maturity, brrr!)  jsem nejprve ohromila svýma finskýma au-pair historkama (jak jinak, že? :-D), dobrovolnickýma aktivitama i předchozími prac. zkušenostmi. Následně ale ředitel ohromil...či spíše ochromil mě s dotazem, jestli jsem i přes své "nepříslušenství ke katolické církvi!" schopna zaručit, že budu šířit principy svého zaměstnavatele (koho mysleli? Ředitele nebo Boha? :-D :-D ). Moje kladná odpověď (řekněme si to na rovinu...v host rodinách jsem musela taky často hrát divadlo a přetvařovat se) je ale neuspokojila a tak ryli dál...když jsem se tvářila, že vůbec nevím, kam tím míří (věděla jsem to moc dobře), tak to jeden z nich nevydržel a narovinu řekl: "Pan ředitel se ptá na to, jestli by jste byla schopna třeba pubertální dívce, která za Vámi příjde s podezřením, že je asi těhotná, rozmluvit za každou cenu interupci, i kdyby to v té chvíli bylo proti Vašemu vlastnímu přesvědčení. Protože katolická církev neschvaluje interupci za žádných okolností, ani po znásilnění!!"
Dnes už bych se asi zachovala jinak, v té chvíli jsem jim řekla, že JO (a v duchu byla zároveň přesvědčena, že tohle místo teda fakt nevezmu, ani kdyby mě vybrali. Nestalo se však tak. Bylo mi dokonce odepsáno, že být mnou, tak se dotyčný rozhodne raději pro práci s jinou cílovou skupinou!! Pi*us! To byla nejspíš reakce na to, když jsem jim přednesla svou vizi práce v nízkoprahovém zařízení, kde bych jako jeden ze zájmových kroužků zavedla "diskuzní kroužek", kde by se zájemci učili diskutovat, naslouchat a hlavně tolerovat a chápat názory druhých- na dotaz, jestli jsem schopná diskuzi moderovat a ukázňovat jejich nevhodné názory a vysvětlovat, co si "mají myslet" jsem jim řekla, že diskuze je od toho, aby lidé zformulovali svůj názor a učili se posoudit, jestli je adekvátní a jestli neexistuje na věc i jiný lepší názor. (Vlastně chápu jejich reakci...pro katolickou církev asi není větší hrozby než svobodný otevřený člověk s vlastním názorem :-D :-P ) Tak jistě, vím že moje vize byla víceméně naivní, ale oni mě tak děsně vytočili s tím názorem na interupci, že jsem jim to chtěla taky něčím osladit :-P
I přes mé znechucení jsem na stejné místo do jiného zařízení o dva baráky vedle a na jinou pozici přijela o pár dnů později. Pohovor byl úplně nebe a dudy ve srovnání s tím výše.
Hlavně tam nebyl ten nepříjemný chlap. Jen jedna psycholožka a jedna socka. Móóc jsem si to užil a větřila úspěch. Proto mi odmítavý telefon bodl nůž do zad. Že by zapracoval TEN nepříjemný ředitel  (společný i pro toto zařízení, přestože se jednalo o domov pro seniory s demencí)??! Byla jsem poprvé trochu zklamaná a deprimovaná a tak jsem kývla alespoň na malý ani ne poloviční úvazek v asociaci pomáhající lidem s autismem. Dostala jsem dva malé klienty. Jednoho inteligentního s Aspergerovým syndromem (jednoduše: snížená schopnost očekávaného sociálního chování, nízký sociální cit, vynucování pravidel a přesného průběhu věcí. On například spolužáka, který se nezachoval podle jeho očekávání, pokousal. Paní učitelce zas pohrozil, že za nedodržení slibu na ni zavolá policajty a ona půjde do vězení. Nemyslel to v legraci). Ale tohle bylo ještě úplně v pohodě. Tam jsem jenom "hlídala" a doprovázela ze školy domů. A dělala s ním úkoly a hrála si. A vysvětlovala, proč je hloupost, aby chtěl pana řidiče zastřelit jenom proto, že nám ujel před nosem. A že to není konec světa, že pojede zas další bus. A že i s chybou v harmonogramu dne se dá plnohodnotně žít :-) Že pánovi s berlí se nesmějeme, že je to mrzák, protože on si uvědomuje, že je jiný, ale není potřeba mu to takto netaktně předhazovat :-) Někdy to bylo o hubu, ale pořád 100x lepší než můj další klient, kde kromě autismu byla ještě snížená inteligence, pozornost, vlastně snad všechno včetně informovanosti rodičů. Trávila jsem dvakrát týdně nekonečné dvě hodiny snahou o jakýkoliv pokrok a zoufala si. Bez legrace: musela jsem si sebout vozit nějakou sladkost, abych měla něco pozitivního, na co během té asistence myslet, a těšit se na to. Navíc ostatní asistentky byly z klienta doslova "nadšené", jak je hrozně šikovný a snaživý a že kdyby byl v podnětnějším prostředí, tak je daleko lepší. Pořád jsem si říkala, co sakra dělám špatně. Pak jsem se rozhodla, že bude asi efektivnější, když si to tam  s kostkama, pexesem a stavebnicí užiju alespoň já. A tak jsem si hrála jakoby mi bylo zase 5 a nechávala na klientovi, jestli se ke mně přidá nebo ne. Od té chvíle už jsem aspon nejezdila domů úplně vyhořelá.

Jo a 2 týdny po nástupu do této "prácičky" (15 hodin týdně :-( ) se mi ozvali z pohovoru č. 3 u seniorů. Že mě tenkrát odmítli jen proto, že jim to místo ekonomicky "nevycházelo", ale teď tam ještě skulinu našli a velice by o mě stáli. To nasere, co k tomu dodat. Cítila jsem závazek vůči svým novým klientům, kteří si na všechny nové lidi zvykají velice těžko a nabídku s těžkým srdcem odmítla.

Tu mizérii v mezidobí do dalšího pohovoru jsem vyřešila odvážným rozhodnutím: stala jsem se pokladní v Baumaxu pravidelně rozveselující své okolí neuvěřitelnými historkami, co mi zákazníci provedli...Paradoxě jsem ale víru v lidstvo neztratila. Po asi 10. vysvětlování, že ty šrouby jsou na váhu a musí si je tedy zvážit, a že jednotlivé květináče z multipacku po 6ti se opravdu neprodávají, jsem se stala opravdovým flegmatikem a už mě nemohl rozházet ani jeden velice starý (a evidentně i velice chlípný) důchodce, který mi na účtenku, kterou si nechtěl vzít, namaloval toto:

Prý je to kočka zezadu. No, nechám to na vašem uvážení :-D
Nejvtipnější a nejbizarnější zážitek mi ovšem připravila jedna dáma...
A začalo to tak nevinně...u pokladny se objevila babča o berlích (něco mezi 60 a 100 lety), v závěsu za ní prodavač z oddělení technické zahrady s krabici se strunovou sekackou. Vracím paní penize, ona z peněženky vytahuje kyvadlo a se slovy :"propanička, já se nepodívala, jestli je to pro mě vhodné!" divoce roztočila kyvadlo těsně u krabice se sekačkou a zajasala:"je to dobre, točí se doprava!!" jen díky nesnesitelnemu dusnu a vyčerpání jsem se nesesunula smichy pod kasu, místo toho se podívala na kolegu, absolutně flegmaticky nepřítomného (určite ho uhranula) a zakryla si pěstí pusu. Vsadim se, že tu sekačku si kupovala na odhánění duchů.
Můžu vám říct, že kdo si nikdy nezkusil práci pokladní(ho), ten ví o životě..kulový. Báječná škola života, kam se hrabe Finsko nebo Anglie. Nehledě na to, že jinak bych se asi nikdy nedostala do takového prostředí a nenaučila se vycházet s různorodými lidmi (přiznávám na rovinu: byla jsem v tomto ohledu taky omezená...vychovávána rodinou, okolím, gymplem...že jen člověk s VŠ vzděláním, je pořádný člověk. Ne že bych se s tím výhradně ztotožňovala! Jen mi přišla vždy snaha o co nejvyšší vzdělání (v souladu s inteligencí a finančními a studijními možnostmi studenta) jako jasná věc. Takže mi jedině prospělo ocitávat se pravidelně v kolektivu lidí, co měli třeba jen ZŠ ...ne že by byli tak nenadaní, ale prostě třeba byli těsně před maturitou vyloučeni a zmeškali lhůtu, ve  které si to ještě mohli dodělat. Život je...rozmanitý. Už bych nikdy člověka podle vzdělání nesoudila. A ani ho nelitovala, že má třeba "jen" tu ZŠ. Těch historek z Baumaxu (veselých a ještě veselejších) mám mraky. Spousta milých zákazníků, komplimentů, dýšek, dokonce i jedno kafe zadarmo!!! Fakt! Jeden zákazník, který ani nic nekupoval, mi prostě přišel koupit (sobě taky) kávu z automatu. Pak samozřejmě i těch méně příjemných, arogantních, povýšených nad "blbou prodavačkou" (v duchu jsem se smála z představy, že bych takovým řekla, že jsem Mgr. a co všechno už jsem dokázala) a snažíc se přechytračit a obejít pravidla (slevové akce, " ale já potřebuji jen 2 matičky a nebudu si kvůli tomu kupovat krabičku se 100 kusy", apod.). Ale tohle je článek o mých pohovorech a strastiplné cestě za pracovní smlouvou!
Můj další pohovor (to už jsem začala odpovídat i na inzeráty zcela mimo můj obor. Nejvíc administrativa, recepce apod.) byl v tyflocentru, kde šlo o pozici vedoucího hapateliéru...umělecká tvorba s nevidomými a slabozrakými klienty. Záhy jsem pochopila, že nehledají socku s uměleckými sklony, ale spíš umělkyni se sociálním cítěním. Takže jsem sama z výběrka odstoupila. Zato jsem si však splnila sen a poslala životopis a úchvatný (aspon podle mě) motivák do vydavatelství Albatros na pozici redaktorky. Vlastně mě ani tak nemrzí odmítnutí - pochopte- s blbkou, která neumí ocenit moje literární nadání, bych přece pracovat nemohla :-D (humor).
Horší bylo, že mi začaly chodit odmítnutí z mimooborových pozic ve znění: ...nebyla jste vybrána...přednost vhodnějšímu kandidátovi...přesto si necháme Váše CV, kdybychom zřizovali pozici lépe odpovídající vašemu vzdělání (šlo o asistentku na recepci, WTF??). Takže jsem se do dalších životopisů stala už jen Bc., abych neděsila personalisty svým přílišným vzděláním.

Pak se svět na chvíli přestal otáčet asi...vybrali mě k pohovoru na pozici, o kterou jsem stála nejvíc v celém vesmíru (socka u lidí s psychiatrickým onemocněním). Mám za sebou dobrovolnictví na uzavřeném odd. psychiatrie, příslušné vzdělání, osobní zkušenosti v rodině, prostě jsem ten nejvhodnější kandidát!! Šla jsem tam s tím, že už to místo mám (zkouška nové taktiky podle chytrých personalistů). A...dostala jsem se do 2. kola. Tam jsme byli jen dva!!!! (Nutno říct, že v den 2. kola jsem podstupovala dosti odporné vyšetření v nemocnici, aby mi zjistili příčinu mých 20 let trvajících trávicích potížích brutálně zhoršených tou shit fucking kuchyní v Anglii. Už jste někdy zkoušeli jíst a polykat vleže? Mission Impossible. Navíc nehybně pod velkým ocelovým bubnem se snímačem vaší radioaktivní žluče...No, to byl teda den! Navíc jsem byla ta smolná polovina z pohovoru právě já :-( Nevadí, říkala jsem si. Den před pohovorem mi totiž zavolali z jiné sociální služby na ÚPLNĚ stejnou pozici a zvali mě na pohovor. Říkala jsem si, že jedna z těch dvou životních šancí už přece musí vyjít. A když ta 1. nevyšla, je jasné, která z nich to bude....No, prd. Pohovor byl sice úžasný, já se cestou domů vznášela, ale " "sice jste se nám moc líbila, ale dnes ráno jsme se rozhodli, že vezmeme někoho jiného".
Brečela jsem. Hodně jsem brečela. Ale musela jsem jít na směnu do Baumaxu (autisty jsem přes letní prázdniny vzdala) a usmívat se na lidi a být na ně milá a nechat si od nich nadávat, jaktože nemáme tamto a že v regálu byla jiná cena a proč je obsazená jen 1 pokladna, když je tam fronta až do Rakouska. 
Ty dva neúspěchy (obzvlášť na pozici, kterou jsem chtěla nejvíc v celém vesmíru) pro mě byly jasným znamením osudu, že se mám na sociální oblast už vykašlat a že už mám asi soc. zkušeností dost a je teď čas získat nějaké jiné, posunout se jinam, protože si zasloužím asi lepší místo, plat apod. A že tím nezahazuji své vzdělání, protože psycho-sociální dovednosti se přece hodí při každé práci s lidma, navíc na místě, kde se primárně neočekávají, budou o to víc oceňovány. To mě taky napadlo v Baumaxu a napsala jsem si to na jednu nechtěnou účtenku. Visí mi to nad stolem. Tím jsem se mentálně odprostila od povinnosti pracovat ve vystudovaném oboru, a popustila uzdu svých možností.
A tak jsem se ocitla na pohovoru do jedné nejmenované české pojišťovny :-) Byl to můj 1. skupinový pohovor. Plná PC místnost lidí, mě málem trefilo! Naštěstí jich většinu vyhod...vyprovodili po 2. úkolu (odpovědět klientce na její stížnost ohledně pojistné události a jejího řešení. Podotýkám, že takovýto formální mail jsem psala poprvé v životě. Sice jsem dřív psala třeba vyučujícím na VŠ nebo lékařům, ale na úřady apod. nikdy. Zůstala jsem ale ve výsledné pětici. Pak ale přišel další úkol a ten jsem upřimně podělala. Ale co, chybama se člověk učí. Navíc je to i dost legrační a komise se určitě alespoň zasmála :-)) Šlo o fiktivní telefonát jedné rozzuřené klientky a každá z nás ho měla v oddělené místnosti s telefonem zvládnout. Na mě vyšla fuchtle, co se do mě obula hned po zvednutí telefonu:
"No to je dost, že to někdo zvedl, to je doba!!"
"Omlouvám se, ale volá k nám spousta klientů a já tu mám jen jeden telefon a jedno ucho. Teď už se Vám ale budu maximálně věnovat a..."
"Prosímvás, to mě nezajímá, že tam máte spoustu klienů, já taky pracovala v call centru a za každý nepřijatý hovor jsme byly penalizovány, kdyby to takhle fungovalo všude, tak by to bylo mnohem lepší, klienti by byli spokojenější, ale u vás je to fakt katastrofa."
Už mě začínala děsně štvát, i když jsem věděla, že je to jen nějaká pracovnice pojišťovny a ne opravdová autentická klientka. A vypadlo ze mě toto:
"To je mi opravdu líto. Ale pojďme k Vašemu problému, kvůli kterému voláte. Nebo jste si chtěla jen postěžovat na naše služby? "     :-D Nastalo hrobové ticho a ta fuchtle konečně na dvě vteřiny zklapla a nevěděla, co má říct :-D Ale personalistka to naopak věděla velmi dobře: "Nashledanou, děkuji, že jste přišla" řekla mi po skončení disciplíny. Jako já to beru, neměla jsem to říkat, ale....patřilo jí to, krááávě. A klidně bych to udělala znova, kdybych mohla vrátit čas :-D (JO a ten její problém, který jsme pak řešili, jsem vyřešila...její nepříjemné chování nebylo samotnou pointou hovoru).
Ale už se blíží velké finále.
Stokrát poučena, že všechno zlé je pro něco dobré, jsem o dva dny později odepsala znovu do pojišťovny, tentokrát právě výhradně na pozici telefonistky (né vnucovačka pojištění, ale servis a zákaznická linka: hlášení pojistných událostí, dotazy na vyřizování pojištění apod.). Říkala jsem si, že když jsem na něčem selhala, je právě potřeba, abych se v tom zdokonalila (Ó, jak já jsem na sebe za tento osvícený postoj pyšná!). A tak jsem přišla na pohovor, oslnila je (opět) svýma historkama z Finska, svým milým a příjemným vystupováním :-))), opsala na počítači pár vět, aby si ověřili, že nejsem počítačový negramot...a.... 1. září nastupuji. ALELUJA!!!!!
(Brali nás asi 5, já jediná z nich tam nejsem na doporučení někoho tam již zaměstnaného. (Už jsme se všechny setkaly u personalistky kvůli nástupním formalitám) Takže jsem asi fakt udělala u pohovoru dobrý dojem ;-) 
A to je kone..teda vlastně ZAČÁTEK mé nové životní etapy, která snad bude (i s čerstvě diagnostikovaným dysfunkčním žlučníkem a chronickým zánětem žaludku) stát za to. 
Mějte se krásně, opatrujte se...a mějte úctu k pokladním, není to žádná prdel dělat takovou práci :-)

A jedna užívačka na závěr: organizace a příprava akce Rainbow run v Brně

Běžci přispějí 100kč na nemocné děti a my pak po nich budem metat tyhle barvy.

A bude to děsná prča :-)