Anglie 4)

Antibiotika dobrána. A soudě dle toho, že žiju, tak snad zabrala tak, jak měla. Huráá. Takže díky všem za posílání zdravíčka, jak vidíte, nepřišlo nazmar.

Protože jsem strávila celý volný víkend v posteli, začala jsem samozřejmě hrozně potřebovat někam vypadnout, co nejdřív to půjde. Třeba koupit přáníčko mamce ke dni matek. Pásek ke kalhotům, který mi padají a mě to štveee. Odlakovač na nehty, abych už nemusela chodit s červenýma oloupanýma nehtama. A samosebou si odpočinout! Ty děti jsou jako moc fajn a roztomilé. Alespoň hodinu denně určitě jo :-)) Ale většinu dne dělají neskutečný randál, malej odporně fňuká a piští jak malá holka. Krom toho patlá a není mu rozumět a čím víc mu nerozumím, tím víc se vzteká, že mu nerozumím a že mu nedám to, co zrovna chce. Na palici. Trošku. Když ale přestane řvát, tak pak většinou vysílením alespoň na hodinu usne. Taky dobrý. Abych byla upřímná, začínám si myslet, že má minimálně autistické rysy, ale pravděpodobně to bude prostě jen parchanství a rozmazlenost. Tak třeba dostane muffin. A on z něj začne vybírat kousky čokolády případně ovoce a házet to od sebe pryč, že to jíst nebude! Nebo udělám dva tousty, jeden pro sebe a jeden pro něj a položím je na talíř vedle sebe. A on mi oznámí, že ten svůj nechce, protože se dotýkal toho mého!! Pokračujeme ovšem dál - natřu mu toasty Nutelou a spojím je k sobě, nůž od Nutely otřu o vrchní plátek toastu. A hádejte, co on? Ano, to jíst nebude, protože ten toast je špinavý - je na něm kousíček Nutely z toho nože!!! (To je vedlejší, že tou samou Nutelou je potřený vnitřek taostů, že!). Takže musím vzít papírovou utěrku a tu Nutelu z povrchu toastu otřít, jinak to můžu celé vyhodit. Když příjde do kuchyně, začne chodit dokolečka a něco si blábolí. Všechno musí být podle něj, jakákoliv změna nebo odchylka ho obvykle hrozně rozladí. Tak já nevím, mám sklidnit svůj syndrom horlivého spec. pedgoga začátečníka nebo upozornit Matku,  že jsem sice hrozně mladá a nezkušená, ale že se mi něco nepozdává? Možná jsem ale jen zaujatá, protože mi hrozně připomíná jednoho klienta s autismem na praxi v jednom stacionáři, který stejně jako tady ten můj svěřenec pořád a všude s sebou tahal svou oblíbenou deku a muchlal se s ní a vždycky, když dostal záchvat, tak ho jedině ta deka dokázala zklidnit. 

Aby to bylo kompletní, tak ten starší už sice tak umanutý a protivný není, ale pořád vymýšlí nějaké ptákoviny - dnes se např. rozhodl, že mě naučí létat - nebojte, přežila jsem to :-D jen jsem musela projít jeho speciálním výcvikem,který měl spoustu fází, na hlavu a na  krk si nasadit ramenní chrániče, do každé ruky vzít jeden list ibišku a mávat s nima...a pak skákat na trampolíně...a děcka běhala kolem mě a smála se...dokud mě nezapálí, tak dobrý :-D Vždy, když jdeme ze školy, tak se děsím, jaký projekt zas vymyslí tentokrát. Vždy hrozně zapáleně líčí, že např. si budeme hrát na pouštní zvířata (vybereme si každý jedno zvíře z jeho knížky) a půjdeme na zahradu a tam si na ně budeme hrát), nebo že si budeme hrát na dobyvatele vesmíru (?)...Zatím statečně odolávám (chuti uškrtit ho, třeba :-) ).

Takže jsem potřebovala někam do města. Hm, zjistila jsem, že v neděli od nás nejezdí žádný autobus a v sobotu mám jet s Mámou opět se pokusit získat bankovní účet v jedné bance. No, nepodařilo se ani tentokrát...on je totiž potřeba důkaz mé nové adresy a k tomu potřebují např. účet za vodu z minulých dvou měsíců (když někdo platí jen jednou ročně nebo půlročně, tak je to pak fakt těžké) a dokonce jsem se dozvěděla, že bych vlastně měla začít studovat, protože au-pair jak je definovaná zákonem se má především v cizině vzdělávat, tak jsme z tama vystřelily jak rakety a hledáme jinou banku, kde by s tím nedělali takové tance. Nevím, jestli uspějeme, každopádně svou první výplatu už mám keš, huráááá, takže frnk nakupovat....Máma nejdřív navrhovala, že mě v tom městě (banka byla součástí megalomanského obchodního centra spojeného s dalším ještě větším obchodním centrem, takové manší město ve městě, fakt!!) nechá a pak mě odpoledne vyzvednou, až si tam pojedou koupit nové auto. Pak jí došlo, že to udělat nelze, protože dosavadní auto není tak velké, aby se do něj vešlo 5 lidí (resp. 3 lidi a 2 mamutí dětské sedačky s dětma, které zabírají téměř celý zdní prostor, fakt!), takže moje mega těšení prasklo v sekundě jako mýdlová bublina a já myslela, že začnu ronit slzy...naštěstí mě ještě předtím napadlo, že bych se mohla domů vrátit autobusem :-) Nápad za všechny pence, fakt. Nejdřív jsme se musely jít zeptat do informací, jestli vůbec nějaký takový autobus jede. Hrozně nepříjemná ženština ("ta má určitě nějaké předky v ČR", řekla Matka - ona je totiž Češka, víte? :-)) ) nám nejprve řekla, že od toho tam ona není, že ona jen prodává jízdenky na dálkové autobusy, ale pak neochotně vytáhla nějaký jízdí řád a řekla, že nic nejede. Tak mi Matka navrhla, ať jedu do nějaké jiné blízké díry, že mě tam už vyzvednout. Super! A tak jsem se mohla vrhnout po hlavě do víkendové zábavy velké části Britů, (bohužel). Byl to značně divoký zážitek.  V něčem tak odporně obrovském jsem jaktěživ nebyla a nevím, jestli chci tento monstrózní zážitek ještě zopakovat. To snad ani nebylo shopping centrum, to prostě bylo několik zastřešených ulic a křižovatek narvané obchodama...fakt! Na chodbách byly cedule s názvami ulic...a těch lidí...tisíce a tisíce, bluéh. Po pár hodinách jsem pochopila, že se vlastně motám v komplexu ne jednoho, ale dvou mega obchodních center a když náhodou objevím info tabuli, kde si můžu najít obchody a mapu, tak mi to neukáže obchody z toho druhého centra (které jako na potvoru samozřejmě zrovna chci). Začala jsem se nejednou obávat, že už nikdy neuvidím slunce, protože najít východ se ukázalo jako větší problém, než najít obchod, který zrovna potřebuji. Záludnost spočívala v tom, že ne každé dveře vedly opravdu ven a stejně tak ne každé Goodbye and thanks for visit na stěně bylo známkou, že opravdu opouštím nákupní centrum. Se zvyšujícím se počtem nachozených kilometrů a ubývajícím objemem mého žaludku se přímo úměrně zvyšovala moje panika a znechucení a přesvědčení, že ještě pár takových odpolední a vypěstuju si nějakou roztomilou duševní nemoc. V jednu chvíli už jsem si fakt chtěla sednout na zem a začít usedavě brečet. Zapomněla jsem říct, že jeden čas se mi podařilo na chvíli opustit to skleněné bludiště materialismu a pokochat se anglickým tržištěm, kde opravdu prodávali všechno (místo Vietnamců však Indové s velkými turbany a Turci nebo Arabové nebo tak nějak), nějaký týpek mi snad nabízel i drogy nebo co (já tady těm lidem prd rozumím...brzy asi napíšu bestseller Jak být v Anglii, nerozumět nikomu ani slovo a přitom si nepřipadat jako naprostý idiot, lekce první: to není tvoje chyba, že jim nerozumíš, to jej JEJICH chyba! :-D). Nutno říct, že když jsem tak bloudila uvnitř a ztrácela odvahu a humor a "půdu" pod nohama, trpce jsem litovala , že jsem si nic z nabízeného nekoupila, přišlo by vhod...jenže podruhé už jsem stejný východ a tržnici za ním neobjevila, takže smůla. Tam vůbec jsem se měla obavu pohnout z místa, protože jsem si byla naprosto jistá, že už nikdy stejné místo nenajdu znova :-)

Nejlepší ovšem přišlo na závěr...měla jsem se řidiče autobusu zeptat, jestli jede tam, kam potřebuji..za prvé šíleně šišlal...takže jsem sice byla poprskaná, ale nevěděla jsem vůbec nic. A za druhé měl nějaký fakt divný smysl pro humor (alespoň myslím, protože se furt hihňal..nebo to bylo součástí toho šišlání?), vražedná kombinace. Nejdřív minutu hledal ve svém stroječku, jestli jede tam, kam se ho ptám (on to neví z hlavy??!) a pak musel 2x celý systém nahazovat znovu, protože zamrzl...krása! A kolem projížděly další autobusy a já si říkala: co jestli tohle není ten správný autobus a já si ho právě nechávám ujet? Mno, nakonec jsem Matce mohla zavolat a hrdě oznámit, že: " tak teda jedu. Sice nevím jistě kam - protože ten řidič hrozně šišlal, ale někam určitě dojedu". Takové multikulturní okénko závěrem: byla jsem snad jediná bílá v tom autobuse. Teda já a řidič autobusu :-) A to byl ten bus narvaný. Nevím proč, ale přišlo mi to hrozně vtipné. Jsem zvědavá, co se dozvím příště. Btw: zítra máme bank holiday, děti i rodiče doma, hurá.