Den 70-80

   Jo, stále ještě žiju. Zase to byly nadupané dny, takže šup do psaní. Bohužel (nebo možná bohudík) se mi daří velmi rychle zapomínat události uplynulých dnů, za což bych možná měla svému milosrdnému mozku poděkovat, protože je to evidentně jeho strategie, jak mě ochránit před zblázněním :-)
První velkou věcí, kterou chci vyzdvihnout, bylo (KONEČNĚ) moje vysvětlení Matce, že nejsem otrok ani pracant, ale JEN au-pair. Bylo jen otázkou času, kdy k tomu dojde, a když se vyskytla příležitost, tak  jsem se ji hned chopila, abych jí to řekla, protože vím, že sama od sebe bych asi nezačala. Bylo to při příležitosti další open-air práce :o) Zazimovávali jsme zahradu a okolí domu, což toho dne znamenalo úklid garáží plné stoletého prachu (nevěřím, že to dělají každou sezónu), kde jsem musela všechny police vyklidit (od motorových olejů, nemrznoucích směsí a podobných šaškáren :) ) a zamést na nich prach (spíš písek) a zase vše vrátit na své místo...když jsem tam skončila, měla jsem na hromadě písek jako na malém pískovišti. Prý je jejich pozemek na zvláštním písečném místě a nikde jinde tolik písku normálně nemají. No, to ráda věřím :-)) Pak následoval úklid spadaných větví a stromků z mokřad blízko domu (ještě předtím mi Matka řekla, ať naložím na kolečko hromádku cementu, co někdo nechal před garáží) a jejich odvoz na místo, kde jsme je pak všechny spálili.
  Páč už bylo skoro 12 hodin, upozornila jsem na tuto skutečnost Matku (taky už jsem potřebovala pauzu) a ona mi řekla, že jestli mám hlad, můžu se jít najíst a pak budeme pokračovat (!!!), můj obličej jí asi prozradil, co si o tom myslím, dřív než můj hlas :-) Tak se zeptala, jestli mi vadí chodit ven. A já se chopila své příležitosti! A řekla jsem již výše zmíněné. A víte, co jsem se dozvěděla? Že jsem jí to měla říct dřív, že to ona nevěděla (nevěděla, že nejsem otrok ale jen au-pair? Aha). Jo, vím, že jsem se měla ozvat dřív. Vlastně hned při prvních šocích, ale když já jsem tak slušně vychovaná, sorry :)
No, hlavní je, že teď už mě ven chodit pracovat nenutí - teda ani mi to nenavrhuje, abych byla přesná. Ono ty vnitřní povinnosti bohatě stačí, že.
Večerní kulturní program tohoto týdne byla finská zabíjačka :-D Teda ne v pravém slova smyslu, žádné  podřezávání a vaření horké vody a plnění prasečích střev apod. se nekonalo. Otec prostě dovezl ve vozíku (stejném, jako mi v něm přivezli kufr z letiště a v jakém mi ho pravděpodobně i odvezou!) pět zastřelených prasat z nedaleké farmy (teda dost daleko na to, aby odtud bylo něco slyšet nebo cítit :-) ) a společně s nějakým kámošem je v garáži (ano, v té, kterou jsem pár dnů předtím uklízela) je odorgánovali, pověsili za nožky ke stropu apod. Ráno jsem pak mohla vyfotit takovýto obrázek:

Doufám, že jste si to užili stejně jako já :-P A to jste ještě neviděli ten zbytek....

Večer se potom objevily kusy prasátek na kuchyňském válu, kde se běžně válí těsto na chleba, buchty a  jiné a jedno z dětí je dávalo do sáčků a pak do mražáků. A nechápali, proč na to třeštím oči a zelenám :-) No, oni toho nechápou více, nic mimořádného :-)

  Tak popojedeme...téhož večera byla ještě jedna ...ehm, specialitka. Matka se vydala s dětma na...jak to říct...no, vzhledem k tomu, že se vrátili s šesti naditýma taškama, mohlo by se říct, že na nákup...jenže místo do obchodu šli do domu jedné zemřelé paní. Prý nějaké kámošky, tak jako tak, ani od své nejlepší kamarádky bych si po její smrti opravdu neodnášela načaté pytlíky potravin, balíčky vložek, její oblečení, boty, kosmetiku...v podstatě všechno...celkem mě překvapilo, že si nedovezli třeba okna, dveře, nábytek, vodu v kanystrech apod. :-D V této vesnici asi něco jako institut dědictví neznají a o pozůstalost se dělí podle toho, jak kdo zemřelou znal. Abych to upřesnila: hrozné. Ovšem na druhou stranu, já tím zdědila celkem fešné balerínky na svatbu, na kterou se rodinka i já chystala o pár dnů později a na kterou jsem nebyla vhodně vybavená (při balení kufru jsem opravdu nepočítala s něčím takovým, leč Matčina ségra pozvala na svatbu i mě, tak jsem se těšila). V této souvislosti mě matka poučila, že není obvyklé, aby si někdo zval na svatbu au-pair! Že je to vzácnost a mám si toho vážit :-D A pak se mě zeptala, jaký dárek dám nevěstě. WTF? Já jsem přijela prachy vydělávat a ne je tady utrácet. Navíc ještě kvůli někomu, koho vůbec neznám a koho jsem se o pozvání neprosila (navíc jsem tak trochu čuchala, že to bude stejně ujetý zážitek jako bohoslužba, na kterou jsem s tou rodinou občas nucela chodit, blé). Pak teda z Matky vylezlo, že blahopřání by mohlo stačit, a že by bylo slušné, abych si připravila nějaký program (WTF??), prý že na jejich svatbách si každý připraví nějaký program (zpěv, zpěv nebo zpěv) a tím baví hosty. Po prvotním šoku jsem se rozhodla, že těmhle neandrtálcům alespoň ukážu, jak má vypadat opravdu svatbyhodný veselý program, a že jim zazpívám "Happy day" (kterou jsme zpívali kdysi se sborem), jenže po tréninku jsem si s hrůzou uvědomila, že sborová písnička zpívaná unisono navíc ne úplně dokonalým hlasem je fakt šílenost, tak jsem se z toho snažila vycouvat, na to mi Matka řekla, ať, prosím, nejsem tak perfektní a nestydím se. A že bych možná mohla zazpívat něco spíš česky. Začala jsem se té svatby opravdu děsit. (Opomenu fakt, že jeden den jsem dostala za úkol 2,5 hodiny žehlit košile a kalhoty s pukama všem těm harantům, samozřejmě každému alespoň dvoje, protože je lepší mít jedny náhradní!! myslela jsem, že mi hrábne. 

   Když jsem konečně dva dny před svatbou uloupila nějaký čas pro sebe, kdy jsem zároveň nepadla do postele jako zabitá, uplácala jsem svýma silama tohle:

Vida, co vše dokáže lak na nehty. Nutno říct, že jsem se nechala inspirovat obrázkem na internetu. Přáníčka na albi nezklamou nikdy.

A teď ještě hrstka veselých a pozitivních věcí (ale takové jsou samozřejmě všechny, které sem dávám, tomu se nic jiného než smát prostě nedá...kdybych totiž začala brečet, tak už bych asi nepřestala...takže radši se tomu vždycky smát). 

Koupila jsem si letenku domůůůůů! Čeká mě posledních rovných 50 dnů (nakreslila jsem si "metr" a každý večer před spaním stříhám políčko :o) Oni si začali hledat novou au-pairku. Mé váhání, kdy a jak jim mám to o té letence sdělit, se vyřešilo samo...při pokusu vytisknout letenku (nepodařilo se) na jejich tiskárně, zůstal dokument uložený v paměti tiskárny, oops :-) A tak, když tiskárnu zapli, vyjela jim z ni moje letenka. Překvapení :-))) Takže jednoho dne mě ráno místo pozdravu přivítalo Matčino podrážděné: to je tvoje? Proč jsi mi neřekla, že máš koupenou letenku? (Promiň, Matko, ale s idiotama se nebavím víc, než je nutné). Ano, měla jsem jí to říct dřív, ale zas tak stará ta informace nebyla, max. pár dnů. JO, původně jsem chtěla zůstat déle, ale netušila jsem, že to bude takhle...a i těch 50 dnů mi příjde jako nekonečný časový úsek, ale snad už to nějak zvládnu (koneckonců číslovky v nadpisu článku zní dost optimisticky, taky mám dojem, že teď, když mám koupenou letenku a směřuji ke konci, si to tady opravdu začínám užívat :-) A taky jsem si už jako motivaci k přežití vybrala uvítací dárek, který si věnuji ve "spolupráci" s mými rodiči. A to wellness pobyt na Vysočině- skořicové zábaly, floating, a hlavně žádné děti, samota, pokoj s televizí....věřte, že nikdo to nepotřebuje víc než já :-) (ale myslím, že mi věříte, což? :-)

Ve stejný den jako odhalení mé letenky proběhlo seznámení s novou au-pairkou (to je rychlost, co? :-)) a mně bude někdo vyčítat, že tajím informace, pche!). Je to Španělka, sympaťačka a rodince ji velmi škodolibě přeji. Proč škodolibě? Nemyslím tím nic proti té osobě, ale všechno proti té rodině :-)) 1. Alba (ta Španělka) totiž mluví velmi svižnou angličtinou s výrazným exotickým přízvukem, takže představa, jak se s ní bude rodina dorozumívat, když i s mou ubohou jednoduchou angličtinou (o.k., možná ne úplně nejhorší) mají problémy, mě dost baví. 2. Při rozhovoru s Matkou z ni vylezlo, že je vegetariánka. Vzhledem k dříve popsaným zážitkům se sobím masem, zabitýma prasatama a hlavně jejich jídelníčkem (který je naprosto jednostranný a to masozřavý - no fakt, asi 6 ze 7 jídel týdně tvoří úplně stejné jídlo: brambory s omáčkou z mletého masa. Joo, holka, ty si tady užiješ :-) (I když teda jeví se jako dost temperamentní na to, aby je poslala k šípku, kdyby něco z mých hrůzostrašných masových zážitků zkusili i na ni 3. Matka se jí při pohovoru zeptala, jaký má postoj k pracím okolo domu (haha), jestli by jí nevadilo pracovat i venku jako uklízení dvora, zametání, vození dříví a tak. No a milá Alba jí odpověděla, že neví, že to nikdy nedělala :-D Jsem se málem počůrala smíchy. Jo, myslím, že ta rodina narazila přesně na člověka, kterého potřebujou :-D :-D :-D Směju se nahlas. Ale protože nejsem svině a zároveň protože mi Alba přišla fakt sympatická, tak jsem ji při první příležitosti podstrčila lísteček s mým mailem a jménem, kdyby měla nějaké dotazy...navíc ona tady bydlí ve městě, kam se občas dostanu (doufám, že i tuhle sobotu na vánoční trhy!!), tak jsem si říkala, že bychom se mohly sejít, protože s ní opravdu do domu přišel závan něčeho nor-mál-ní-ho. No a samozřejmě, jak jsem čekala, ještě týž večer mi napsala a ptala se na mé názory na tu rodinu, takže jí postupně dávkuji všechny ty zásadní informace, o kterých by měla vědět dřív, než si tady vybalí kufr :-) Zdá se, že zatím jsem ji nevyděsila, protože chce příští víkend přijet a zkusit si atmosféru a režim v tomto domě. (Teď si uvědomuji, že když to místo vezme, tak bude bydlet v pokojíčku po mně, mazec!, přesně v tom, ve kterém teď sedím na posteli a datluju do netbooku, až už je celý ohmataný :) ) Mně Matka velkoryse nabídla, že jestli chci, může se pozeptat ve vesnici svých známých (rozuměj stejně ujetých Lutheránů jako je tahle rodina - podrobnosti tohoto velkého odhalení v příštím článku), jestli někdo nepotřebuje au-pairku!!! Tato představa mě natolik vyděsila, že jsem hned s díky odmítla (což bylo snad poprvé, kdy jsem tady na něco řekla NE, lepším se, jooo :-)

Fůůů, tento článek mi trval poněkud déle, protože jsem si koupila v místním obchodě Cider (vánoční jablko), rozhodně nedoporučuju, ale alespoň na chvíli mi "vylepšil" pobyt tady (víte, že v obchodech jako je supermarket se tady prodávají pouze nízkoprocentní cidery a piva? Na všechen ostatní alkohol jako vína a tvrdý jsou tady specializované obchody, které se jmenují příznačně Alko :-) No a teď to tady odešlu a dám si ještě zbytek do druhé nohy :o)))) A pak napíšu někdy snad brzo článek o včerejší svatbě, to totiž vyžaduje samostatný článek ...se těšte :-)

Ted jsem si díky této fotce uvědomila, že u okna mého pokoje je žebřík (to mají na každém domku tady, pro případ požáru, aby i obyvatelé horního patra měli šanci na přežití :-) Tak už jsem klidná, jupí :-)