Den 61-69

Aneb jak jsem se tady poprvé rozbrečela. Jak jsem došla k překvapivému závěru, že jsem v té nejlepší rodině! Jak se rodiče vrátili z dovolené. Jak jsem zažila za odměnu doslova psycho- víkend. A tak dále.
[POZOR! TENTO PŘÍSPĚVEK OBSAHUJE FOTOGRAFII MRTVOLY]

Jo, i tady už jede předvánoční šílenství naplno...ale mám fotku i s pravým Santou, co bydlí na polárním kruhu (ten severní pól si vymysleli trapní Amíci :-) )

K té smutné události došlo minulý týden ve středu. Bosorku jsem posadila (zase) před notebook a na youtube jí našla díly kačera Donalda (ve finštině se jmenuje Aku Anka :-)) oni tady vůbec všechny dětské hrdiny překládají do svého jazyka, např. medvídek Pú - Nalle Puuh, pozor, vysílají tady i našeho Pata a Mata - pod názvem Hupsis. To jsou věci, co? :-) ) a já se věnovala přípravě oběda, úklidu domu, stejně jako každý den bez rodičů toho času na Kanárech. V jednu chvíli jsem se nechala přemluvit k hraní pexesa, tak jsem se plíživými kroky blížila k oknu k pohovce, kde seděla ta holka. A najednou PRÁSK do okna, asi jako kdyby někdo hodil nějaký menší šutr...bez rozbití skla teda. Tak jsme obě málem vyskočily z kůže a hned k oknu, že. A tam se na zemí válel - teda spíš doškubával nějaký pták! Prostě v plné rychlosti vrazil do okna, srazil si vaz, málem amputoval hlavu a už neodletěl, no :-( Mě to teda dostalo mnohonásobně víc, než tu holku, která to určitě neviděla poprvé. Já ano. A bylo to hrozné. Když nad tím tak přemýšlím, byla to první bytost, kterou jsem na vlastní oči viděla umřít :-(  Vyšla jsem ven tak nějak automaticky, i když jsem věděla, že už tomu chudáčkovi nijak nepomůžu, ale musela jsem se přesvědčit. A oplakat ho. Ale protože příroda je pro mě nadevše, a rovnováha ve vesmíru musela být obnovena :-)), rozhodla jsem se naopak někoho potěšit - tím myslím zdejšího kocoura, který byl zrovna u nás (migruje mezi dvěma domovy), našla jsem ho v kotelně a bez dlouhých řečí (nač plýtvat energií a snažit se mu vysvětlit, že má jít sežrat mrtvého ptáka, abych ho nemusela uklízet, žejo?) jsem ho čapla do náruče a zanesla na místo činu. Říkala jsem si teda, jestli náhodou ten pták neměl nějakou nemoc, když udělal nálet právě na naše okno...ale kocourovo nadšené pomlaskávání a pokřupávání mě rychle vyvedlo z omylu.

Dobrou noc, aneb hyvää yöta!

V pátek "naštěstí" rodiče opravdu z dovolené přijeli...žádné pocity úlevy se teda nekonaly. Musela jsem se fakt překonávat, abych je objala...A hádejte, čím se mi odměnili za mou desetidenní otročinu? Tabulkou finské čokolády!!! S ručně psaným poděkováním. Jsem myslela, že mě šlak trefí a bylo mi jasné, že finanční odměna nebude. Jo a z Kanárských ostrovů mi dovezli AloeVera gel na obličej a tělo a balzám na rty AloeVera. Na tom gelu nezapomněly nechat cenovku, abych věděla, že byl z původních 13€ zlevněn na 9,90€ :-D Fakt díky, to jste nemuseli, taková škoda :-)
 Zlatý hřeb příspěvku (a důvod mého delšího mlčení) přichází právě nyní. Rodiče se dále rozhodli, že za poctivé a náročné hlídání (a to vaření a uklízení podle vás dělal kdo, hmm?) potřebuji změnit prostředí a   odeslali mě na víkend do rodiny svých známých ...To, co se tam stalo, to jsem si neuměla představit ani v těch nejdivočejších snech (a to už jsem tady fakt zažila VĚCI). Pořád je to pro mě hodně nepříjemné téma a jsem z toho dost mimo, tak nevím, jestli vůbec budu schopná to popsat srozumitelně, držím vám palce, ať to pochopíte alespoň z poloviny :-)
Takže:
Přijela jsem busem na místo určení, jejich dvě děcka mě doprovodila domů (mají jich 6, jednoho velkého psa, jednu březí kočku). Jedná se o rodinu, u které jsem už jednou byla a když jsem odjížděla, říkala jsem si, že tak debilní a nepříjemnou ženskou jsem snad ještě nepotkala...no a teď jsem tam byla zase připravená dát jí ještě novou šanci. Příjetí mě fakt mile překvapilo. Ta ženská mi řekla, že ví, že ten víkend jsou moje prázdniny a tak, ať se chovám jako doma a že budou dělat to, co si budu přát. (Jako že chtějí jet další den do města, ale jestli budu moc unavená, tak klidně můžou zůstat doma). Dali mi nějaké pohoštění a těsně předtím mi ta ženská naznačila, ať se k ní posadím, že si chce promluvit...tichým hlasem se nejdřív ptala, jak se mám, pak jak jsem spokojená v té mé rodině a potom, že si její manžel našel milenku o 20 let mladší a odstěhoval se do Litvy, a že dětem řekla, že je jen služebně v zahraničí a že se snaží tvářit, že je vše o.k., ale že po nocích brečí...Mělo mě to varovat!! Tohle byl velmi klíčový moment, ale typicky obrázky po mozaiky dosazujeme až zpětně, takže čtěte, co se stalo dál. U toho pohoštění jsem se rozplývala nad jídlem, jakože tohle si ta moje rodinka nikdy nedává a tak. No a ženská hned, že kupuje mnohem lepší věci, protože má ráda kvalitu a že nad cenama moc nepřemýšlí, že když vidí něco, co chce, tak si to koupí. O.k. byl to celkem snobský barák, tak jsem si alespoň užila trochu pohodlí. Noc byla luxusní, pokojíček božský. Takže jsem dokonce začala trochu litovat, že jsem nešla dělat au-pair k nim. U snídaně další její kecy na téma: kupujeme kvalitnější věci než ta tvoje rodina, takže to i líp chutná a žijeme tak nějak víc "kontinentálnějším" způsobem (snídaně byla bohatá, poprvé jsem tady pila džus k snídani, měla vaječnou omeletu, kaši s MEDEM...).

Jediná příjemná bytost v tom domě: kočka

Alespoň ten pokojíček jsem měla krásný a útulný

Pak mě požádala, ať vyskládám nádobí z její myčky (hm, proč ne? Sice tam jsem jako host, ale o.k.), pak mi řekla, že bych mohla jít vyvenčit psa. O.k., psa jsem ještě v životě nevenčila, třeba to bude fajn zkušenost. Taky jsem si říkala, že mi třeba na konci pobytu něco podstrčí, jako to udělala Matce, když jsme tam byly minule na návštěvě  - dala jí peníze za to, že Matka jí upekla k narozeninám 3 borůvkové koláče (!!). Nehledě na to, že do telefonu před mým příjezdem Matce řekla, že se jí moje návštěva zrovna hodí, protože má pro mě práci - má prý spoustu neotevřené korespondence a potřebuje nějakou administrativní výpomoc. A že mi to pak i zaplatí. Nějak se mi to nepozdávalo, když mi to Matka říkala, ale budiž. Po venčení psa jsme jeli do města (kam jsem se minulý týden nedostala, takže jsem měla docela radost). Když jsem oblékala její nejmladší děcko, prohodila jen tak mimochodem, že oni nenakupují v sekáčích, protože to tam divně smrdí, že oni mají všechno nové, kvalitní (ta moje rodina má ze sekáče všechno :-) ), další perla byla při dotazu, co dělám, když mám volno. Já: jsem ve svém pokoji, nebo se jdu projít kolem baráku do lesa...Ona: moje au-pair by nikdy svůj čas v pokoji netrávila, vždy by byla s náma, protože by byla opravdu člen rodiny a chtěla s námi dělat všechno. V autě mi začala nadhazovat téma: já a Finsko (říkala jsem jí bohužel, že můj prvotní sen byl se do Finska odstěhovat a najít si tam práci) a ona hned začala plánovat, že by mě vzala na pohovor tam a tam, tak jsem byla v šoku a říkám, že si to musím ještě rozmyslet, že je to moc narychlo (popravdě v té chvíli mi byla představa mého trvalého pobytu tady velmi děsivá, když už skoro počítám dny do mého odjezdu domů...navíc po vyčerpávajících 10 dnech bez rodičů!) Tak říkám, že to přecejen asi zkusím ještě doma (najít si práci) a ona hned začala dělat přednášku: je ti 24, za chvíli ti bude 26, pak 30  a ve 30 bude vypadat fakt divně, když nebudeš mít práci! Co přesně chceš v životě dělat? Kde chceš žít? Kolik chceš mít dětí? Už máš věk na děti! No, kurva, já tam přijela si odpočinout, protože jsem fakt vyčerpaná a moje budoucnost je opravdu to poslední, co bych v takovém stavu chtěla řešit! Tak jsem ji´řekla, že si nechci ještě zavírat žádné dveře do mé budoucnosti, ona se ovšem nevzdala (jakožto osoba, která musí mít vždy poslední slovo) a řekla, že se ani nenaděju a ty dveře se začnou zavírat samy od sebe.Ta osoba má ale geniální recept na otrávení kohokoliv...takže plynule přecházela k tématům: moje angličtina. Jo, oukej, uznávám, není dokonalá, ale vystačím si s ní, ještě mě nikdy nenechala ve štychu a děckám jsem pomohla zlepšit známky ve škole a zkrátka Rodiče jsou s ní spokojení. Uznávám, zakrňuju tady, protože používám pořád stejné fráze, stejná slova, musím mluvit pomalu, aby mi rozuměly...a ta ženská pálila jako samopal, takže jsem měla občas co dělat a někdy jsem fakt nechápala, co chce říct...a tak se jízlivě ptala, jak dlouho se učím angličtinu, a že ona žila několik let v Anglii a procestovala půl Evropy a předchozí au-pair byla Angličanka, takže její dcera je teď nejlepší v angličtině ve třídě....Myslím, že pro vykreslení pozadí by to celkem stačilo. Teď co se stalo na nákupech...jedli jsme v kavárně, děcka samozřejmě jídlo poházela pod stůl, zmrzlinu rozpatlali všude, byla jsem znechucená. Pak jsme jedli ještě v IKEA restauraci, tam bylo to samé, párek skončil pod stolem...a matka samozřejmě nic, nikoho neokřikla...neskutečně mě to iritovalo. Byl večer, byla jsem ze všeho unavená (po dvou dvou hodinách snobského nakupování s její nechutně snobskou dcerou, která si vždycky do kabinky přinesla asi 6 svetrů, po cestě do kabinky ještě dva přidala a pak si milostivě jeden vybrala), a ten její fakan si pořád dělal, co chtěl. Asi jsem se netvářila úplně mile...po cestě do auta se ke mně přitočila a zeptala se (ve stylu jsem tvá velká kámoška, můžeš mi říct cokoliv), jestli jsem o.k. Tak jsem já husa hloupá byla jednou upřimná...a řekla jsem skoro se slzama na krajíčku, že začínám být už z toho Finska dost vyčerpaná (protože ta liberální výchova faganů tady frčí prostě všude!). A ona hned začala moralizovat, že to na mě vidí, ale že se mám snažit být k lidem, kteří jsou ke mně přátelští, milá. Tak jsem se jí omluvila (sice nevím proč, protože já mám přece do hajzlu právo cítit se jakkoliv a jí do toho nic není!!!). A ona v autě začala zase do toho rýpat...jakože co mi na Finsku vadí...a tak jsem si řekla, když už jsem to nakousla, tak to i dokončím, a tak jsem co nejzdvořileji (s žádným obviňováním) začala vysvětlovat, co a proč mě vytáčí, a že prostě výchova u nás vypadá jinak. Že mi moje matka říkala, že jsem i v jednom roce jedla způsobně a neházela jídlo všude, protože mi to prostě nebylo dovoleno. A ona začala s přednáškou na téma systém vzdělávání a výchovy ve Finsku, jejíž pointou bylo stručně řečeno: vychováváme mladé sebevědomé konkurenceschopné Finy, kteří vyrostli v dobrém prostředí, kteří jsou právě pro svou samostatnost a kreativnost velmi ceněni na trhu práce (WTF? Co to meleš, ty rašple??). Marné bylo mé vysvětlování, že o školním vzdělávání jsem nemluvila. Jeli jsme na nějakou "párty" (vyvrcholení lovecké sezóny, podávala se losí polévka, ale fakt dobrá), zase mě zapřáhla, abych donesla na stůl pro všechny talíře a pití a příbory a kafe a zákusky....Doma řekla, ať jdu nakrmit psa a vyvenčit ho. To, že nesnáším čokly a toho jejich "stokilového" už teprve jsem si radši nechala pro sebe, málem jsem se potentila strachy, když jsem ve tmě viděla, jak se na mě ta příšera řítí. Ale pohoda. Po večeři zase "děvčátko, na slovíčko"  a začala bez obalu pomlouvat tu mou rodinu, že Matka má ADD (porucha pozornosti a chování) a je emočně plochá...(nevšimla jsem si), a proč jsem si vůbec tu rodinu vybrala...a že ať si příště vyberu nějakou rodinu z Helsinek, protože teď bydlím u necivilizovaných zakrnělých lidí, kteří žijou jak v 19. století, nebo nějaké takové kecy. A požádala mě, abych umyla tu kopu špinavého nádoby,  které se nevešlo do myčky (doslova kopa!! A hlavně připálené a připečené a se zbytkama jídla...bylo to nechutné! A dělala jsem to přesně hodinu, skončila jsem o půlnoci!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! A ona řekla jen: "děkuji", uznejte, že na to jsem prostě "you are welcome" odpovědět nemohla!!! Ujistila jsem se, že můžu v neděli spát dlouho, když musím jít spát až tak pozdě. Tak řekla: samozřejmě! V noci mě probudil řev jejího rozmazleného spratka, a její zvolání: může mi jít někdo, kdo mě slyší, pomoct s malým? Pardon, už jsem se tam nadřela dost a já jsem host. Nasrat. A beztak to dítě se mě celý víkend jen bálo, takže bych ho akorát ještě víc rozrušila.
 Ráno jsem vstala asi v 10h, pustila jsem si na netu seriál Vyprávěj a pak jsem se oblékla a právě v té chvíli přišlo jedno z jejich děcek pro mě, ať jdu dolů na snídani. Matka mi vyšla naproti se slovy (volný překlad, vůbec jsem to nepochopila, takže jenom, co si domýšlím :-) ): Promiň, že se o tebe nemůžu postarat lépe, ale mám 6 dětí, takže bylo by lepší, abys odjela už dnes (původně se zvažovalo, že až zítra). Řekla to nějak naštvaně a vyčítavě. O minutu později sms od Matky: Promiň, ale mohla bys vstát a odjet dnes co nejdřív, nemáš jinou možnost, prosim!!!!
O minutu později další sms: opravdu prijed! Hned! v 11,49 vlakem (bylo 11,20, ale jinak pohoda :-)) )
Jsem byla jak zkoprnělá! A řekla jsem to té ženské, která byla celou dobu ke mně otočená zády a ani na mě nereagovala. Do třetice všeho dobrého mi Matka ještě zavolala a do telefonu skoro brečela: prosimtě přijed (nic jsem nechápala), jsem tvá dobrá kamarádka, takže poslechni, co říkám, musíš hned, snídani tam nech a běž rychle pryč. !!!! Psycho! Tak jsem to řekla znova té ženské. Ta zase nic. Pak teda něco o tom, že to nemůžu stihnout ten vlak a že mě neodveze. Šla jsem do pokoje sbalit si věci. Stále jsem nechápala o co jde, byla jsem úplně zmatená, ale ta moje Matka zněla do telefonu tak naléhavě, že jsem se prostě musela sbalit. Vrátila jsem se sbalená se slovy: jsem připravená. A ženská na mě začala křičet, ať jdu na snídani a bundu a batoh položím na zem a že nikam nemám chodit a že tam můžu zůstat. To už na mě bylo fakt moc, a rozbrečela jsem se (fakt jsem nechápala, co se děje! A když nemám situaci pod kontrolou, brečím). Co mi ona přesně řekla, to nevím, protože jsem nebyla pořádně ani schopná vnímat, ale chtěla, ať přestanu dělat scény (??) a nerozrušuju její dětí. A že nechápe, proč se tak chovám (WTF?), že ona mi neublížila. A že nechápe, co mám za problém, že jestli mám nějaké léky, ať si vezmu léky !!! Šla jsem teda na snídani (bylo asi 11,30) a snídala jsem, ona mlela nějaké srance, že ona není příbuzná mé rodinky, že ona se nemusí řídit tím, co oni chtějí atd. A pak cosi, co si za prvé nepamatuji a za druhé jsem tomu nerozuměla, protože jsem odpověděla: Proč? (to dělám obvykle, když nerozumím :-) Nebo se zeptám: Opravdu? :-)) ) a to byla krutá chyba! Vyskočila od stolu, řekla: vem si věci a jedeme. Za minutu už jsem seděla v autě a jelo se na vlak, stále jsem nechápala, o co tu kurva jde.  V autě mi začala tuto otázku objasňovat. Prý ONA učí své děti zdvořilým mravům a hlavně aby se na návštěvě chovali vždycky příjemně a pořád se usmívali, aby je hostitel mohl na konci pozvat na další návštěvu. A že já se chovám hrozně a že se mi nebude líbit v žádné jiné hostitelské rodině, protože chyba je ve mně. A že já se mám chovat tak, abych reprezentovala svou zemi a že pokud jsem opravdu ten reprezentant, tak ona a její děti určitě nikdy mou zemi nechtějí navštívit. Tak jsem jen řekla: Hm. O.k. A přestala ji poslouchat, i když škoda, možná kdybych ty její další sračky vnímala a ted je taky napsala, tak jste se mohly alespoň pobavit. Ale byla jsem tak v šoku, že jsem se ani nezmohla na nějakou obranu, natož abych ji poslouchala. Na nádraží jsem vystoupila a přemohla se natolik, že jsem jí řekla: Díky za všechno, měj se. Byla jsem totálně v šoku, pořád jsem nechápala, co se stalo a jestli jsem vážně taková morální zrůda, že jsem ji donutila mi říct takové hnusy a vyhodit mě z domu v neděli dopoledne! Naštěstí jsem se nerozbrečela. Spíš ve mně bobtnala zlost! Teda i na mě, že jsem jí neřekla něco peprného. Nebo alespoň to, že je mi hrozně líto...že jsem v noci umývala to její nechutné nádobí. A že se vůbec nedivím, že jí opustil manžel! Ještě jsem do toho řešila menší problém s tím, že jsem nemohla najít mobil a vůbec jsem nevěděla, jak se najdu s tou mou rodinou na nádraží...měla jsem obavu, že jsem mobil nechala u té krávy v autě...ale naštěstí mi zapípala sms, tak jsem věděla, že mobil mám, hurá! Měla jsem trochu obavy, co ta pizda navykládala Matce, protože bylo jasné, že jí volala krátce před tím, než mi přilítly ty sms od Matky. A taky jsem se bála, jestli bude rodina stát na straně té čúzy a  budou mi taky dělat nějaké takové kázání a třeba chtít, abych taky vypadla...no, tě pic, byla jsem celkem ve srabu. Ale dopadlo to ..uspokojivě. Otec mi na nádraží na uvítanou řekl, že je šťastný, že jsem zase doma, a že doufá, že se budu doma cítit v bezpečí. Spontánně jsem mu řekla, že si teď myslím, že jeho rodina je ta nejlepší! :-) Děcka mě přivítala taky skvěle. Malý rošťák mi donesl k autu deštník, protože pršelo. A bosorka mi hned vzala tašku. Tak se mi ulevilo, že mě asi nevyhodí. Ale šok a rozladění zůstal. Hlavně jsem o tom ale s nikým nechtěla a nebyla schopná mluvit. A nemohla jsem to ani strávit. Bylo to peklo. Jen Matce jsem večer na její otázku odpověděla, že víkend byl hrozný. A ona mi řekla, ať zavolám její sestře a popovídám si s ní o tom, že mi to pomůže...ale neměla jsem odvahu...Matka to ovšem zařídila tak, že mi ta sestra sama zavolala druhý den a já poprvé někomu líčila, co se stalo (ještě jsem to neviděla s takovým odstupem, takže to nebylo takhle průzračně jasné, jak jsem to popsala tady). No a věřili byste, že tento psycho příběh má pro mě "šťastné" rozuzlení? V tom smyslu, že ze mě smývá vinu..sestra Matky mi totiž řekla, že ženská (v článku též zvaná jako kráva , rašple a čúza) začíná mít nějaké psychické potíže, že ten odchod manžela neunesla a začíná se chovat divně (nechápu teda ale, proč mě k ní šoupli na "prázdniny" - paranoidně si začínám myslet, že to byl možná chytře promyšlený tah Matky, abych si právě uvědomila, že tahle rodina je the best :-) ), a že si to, co mi řekla, vůbec nemám brát osobně, a nezanevřít kvůli tomu na Finy :-) A prostě se nad to mám povznést, že život pokračuje, i když ji hrozně mrzí, co jsem tam musela zažít a vyslechnout. Mazec, co? Když si to promítám zpětně, tak by to všechno vlastně mohlo krásně odpovídat schizofrenii nebo jiné psychóze, ale vůbec mě to netrklo, samozřejmě jsem nejdřív hledala vinu u sebe. Radši nebudu psát, že to bylo to nejhorší, co jsem tady kdy zažila, protože kdoví, co příjde příště :-D Tyjo, jsem prostě finská hrdinka!

P.S. Nesmírně si važte tohoto článku, psala jsem ho až do 23:50 místního času a to přitom padám unavou a zítra mě zase čeká náročný den (v pondělí to bylo vyklízení dvora před zimou a půdy plné krámů - těžkých!!) a zítra prý věšení vánočních světel na dům, hou hou hou :-) Vždycky si říkám, že už jim prostě řeknu, že nejsem žádný otrok, ale jen Au-pair, ale vždycky na to nějak zapomenu nebo co :-)

Okénko do mých dalších kulinářských procesů: chodský koláč. Nevypadá, ale chutnal!!