Den 5-11

Moje krasojízda novou rodinou ve Finsku pokračuje. A jedním dechem dodávám: kupodivu :-) Ne, že bych snad podnikla nějaké kroky ke změně stavu, ale připouštím, že už byly chvilky, kdy jsem skoro klesala na duchu.

Mezníky v uplynulých dnech byly tyto:
Přišla jsem do svého pokoje jednou takhle odpoledne a co nevidím?! U MÉHO ZAPNUTÉHO notebooku u stolu v MÉM pokoji seděly dvě děti (to nejmladší a chlapeček s Downovým syndromem) a vesele se v něm vrtaly!!! Na podlaze byly (kromě čerstvých dvou skvrn od čokolády nebo tak nějak) poházené jejich hračky a moje kniha se taky válela tam, kde si předtím rozhodně neustlala :) Myslela jsem, že mě trefí šlak. Nějakým způsobem se mi podařilo vykázat je ze svého pokoje a jejich hračky taky a od té doby se zamykám.Na počítači mi ti vrtáci změnili rozlišení obrazovky a já vůbec nevím, jak si ji vrátit zpátky :-))
V pátek jsem uklízela celý barák....fůůů, byl to teda zážitek, přišlo mi to jako stoletý úklid, tolik bordelu všude...ale za týden to příjde zase (a nejspíš to zase bude na mně, i když uklízení tohoto stylu nemám vůbec ve smlouvě, detail...já jsem alespoň ráda. že tady neumřu špínou a bordelem. Mají jakýsi vodní vysavač (místo pytlíku na prach má nádobku s vodou) a je těžký jako bejk.Odnesla jsem všechny povalující se hračky z obýváku do dětského pokoje nahoru...předpokládám, že nejpozději zítra se zase budou všechny válet v obyváku. Boj s větrnými mlýny, no.
Za úklid jsem pak dostala odměnu (alespoň já to tak beru) v podobě výletu do 300 km vzdáleného města Oulu za mýma nejlepšíma finskýma kámoškama! Matčina ségruš se totiž vydala za svýma známýma společně s jedním z našich dětí (tím Downíkem) a já ho doprovázela....ale měla jsem i den pro sebe (na který mám nárok podle smlouvy). Velké dobrodrůžo začalo už v pátek, kdy mě po tom velkolepém úklidu odvezli z lesa do města, kde jsem přestoupila do auta k "tetě" (která k mému milému překvapení uměla anglicky dost a navíc je to taky speciální pedagožka, která ještě k tomu ovládá finský znakový jazyk, takže jsme měly spoustu témat k hovoru...až moc! Drnčí mi blatník ještě teď). Na tu velkou cestu jsme vyrazili až v sobotu, takže jsem u ní spala. Její syn mi hrozně připomínal mou první dětskou lásku, och :-)) Večer se pak ona s dětmi vydala na další návštěvu a já zůstala doma (proč bych se vnucovala na návštěvu k cizím lidem, že?) a tak mi nechala doma klíče s tím, že někdy večer (v 19 hod) příjde její hluchá kámoška uklidit jí byt...ehm, o.k. Čekala jsem do 20 hod. a pak se vydala na krátkou vycházku k jezeru (bylo moc hezké), přesně ve chvíli, kdy jsem se přibližovala zpět (ve 20:30) jsem viděla někoho vcházet do domu (byl to panelák) a co myslíte? Jasně, že to byla ona!! Ona neměla klíče, takže zásah osudu, že jsem se vrátila ve stejnou chvíli! No a pak začala největší legrace...Začaly jsme horečně shánět papír a tužku, abychom si mohly pokecat :-) Byl to takový papírový x-chat :-)
Cesta byla nekonečná, místo v 10 jsme vyrazili skoro ve 12 (grrr!), takže do Oulu jsme dojeli o půl paté. O to víc jsme si pak všechny 3 naše setkání užily! Bylo to úžasné! Taková osvěžující změna! Konečně někdo, komu jsem nemusela každou větu opakovat dvakrát a používat ty nejjednodušší ang. výrazy. Někdo, komu jsem si mohla "postěžovat" a poradit se, jak na mou novou rodinu. Konečně někdo, kdo na jídle nešetří a nekupuje jen nejlevnější věci z Lídlu. Kdo nemá hloupá omezení ohledně výživy (žádné sladké jídlo, čokoláda nebo sladkosti...myslím, že i mou českou čokoládu, kterou jsem jim dala jako dárek, vyhodili....žádná sůl...takže jídlo, co tu jím, je obvykle bez chuti). A večer jsme si daly i karaoke! :o)) (já poprvé v životě, ostuda jak hrom :-) ale kámošky přece snesou vše :-)

Na cestě zpátky jsem podstoupila rychlokurz finštiny /finského znakového jazyka, kvůli tomu Downíkovi, se kterým komunikují všichni doma znakovým jazykem. "Teta" na mě vychrlila tolik nových slovíček, že jsem se za čtvrt hodiny naučila asi tolik, kolik až do dnešního dne :-))

Krom toho jsme se po cestě stavili v nějakém nákupním centru...a nevěřili byste, co jsem tam v jednom obchodě viděla!!!! 

Na poslední části cesty mě čekalo další překvapení. Řekli mi: nastup s dítětem do tohoto autobusu a mamka vás bude čekat tam a tam (zdůrazňuji, že byl večer a rychle se stmívalo...po cestě už padla tma úplně...no a já vůbec nevěděla, kde vystoupit (zdejší obce totiž nemají na začátku a na konci cedule s názvem, jak jsme zvyklí u nás!!!) Nakonec jsem se odvážila zeptat jedné Finky, co seděla předemnou- zaťukala jsem jí na rameno!!! Taková opovážlivost! Tady ve Finsku! :-)) kde mají nastavené úplně jiné zóny pro osobní a veřejný kontakt :-)) No, co už. Zoufalé situace vyžadují zoufalé činy, žejo. 

V pondělí jela (konečně) matka s tím nejvíc nemocným k doktorovi (celý minulý týden byli všichni nachcípaní, chrchlali, kýchali a vůbec si nedávali ruku před pusu!!!!!! Uáááááááá), no a oba dva (matka u dítě) dostali antibiotika. Mají bronchitidu. Moc pěkné! Takže oba dva leží doma, další jsou taky nemocní nebo se doléčují a já mám kolem nich běhat a pečovat o ně. Fň! Od čtvrtka jsem navíc neměla saunu, takže není divu, že už na mě taky něco skočilo...no, jsem zvědavá, jak to skloubím s mou prací tady. A jestli to vyléčím jen tak, nebo budu muset nasadit taky atb (naštěstí máme známou doktorku, která mi je napsala ještě před odjezdem, abych tady nemusela k doktorovi, protože je to pro cizince hrozně drahé). Je tu právě 17:37 a já jsem úplně mrtvá, dávají mi zabrat...navíc se dnes stala další událost...po obědě jsem vynášela kýbl s bioodpadem na verandu a když se vracím....hrozný řev a pláč a krev na zemi...nejmenší (jako vždy) lezl kamsi do hajzlu (tentokrát na starou židli, ale ráno je pravidelně asi 20x na jídelním stole, vždycky ho sundám - nehledě na to, že ráno musím nejprve a hlavně vypravit do školy toho Downa, který samozřejmě nechce. Nikdy. Prostě si sedne na zem a trucuje!!! A začíná být už dost těžký, takže mě to štve čím dál víc. Dneska přijelo před náš dům školní taxi, které ho vozí do školy, a my před domem ještě nebyli. Protože ten idiot dělal scény, že si holínky prostě nevezme, a do toho ta malá uječená megera, která se vždy plete do věcí, do kterých jí vůbec nic není, překáží a zdržuje a navíc vždycky musí být všechno po jejím, jinak řve, začala afektovaně ječet, že taxi už. je tady!! Tak jsem prostě naštvaně čapla do jedné ruky spratka, do druhé ruky holínky a jeho čepici a násilím ho odtáhla do taxi a tam mu na nohy nacpala boty a na hlavu čepici.) Tak abych se vrátila k příběhu: na zemi kapky krve a řev po celém domě. Nejdřív jsem si myslela, že mu teče z nosu. Ale pak jsem uviděla v louži krve zub. Jo, ten trdelín si vyrazil svůj čerstvě narostlý zub. Abych pravdu řekla, měla jsem z toho trochu a potměšile radost, protože jemu to za všechno to zlobení fakt patří. A za to, že bez přestání leze tam, kam nemá. Měla jsem 100 chutí říct té malé čůze, že jestli mě nepřestane štvát, tak se jí brzo stane něco podobného!!! Protože na každou svini....znáte to. Ale tak dobře finsky ještě neumím a ona umí anglicky jen " NOU (nebo místo toho říká: NOUS :-))) a MÁRTÝNA, KAM HÍR" . Upřímně se divím, že už se mu to nestalo dávno předtím. Matka to brala sportovně, jedno starší dítě si prý vyrazilo oba přední zuby v 10 měsících :-)) Možná si myslíte, kdovíjaká nejsem kreatúra, když se nehroutím z toho, co se stalo, a dokonce mě to těší, ale já to beru takhle: jednou mi sice děcko spadlo na židli a vyrazilo si zub, ale stokrát na ni nespadlo (díky mně! Protože já tomu zabránila). A třeba se z toho poučí...doufám! 

Včera jsem mimochodem dostala svou první výplatu...A teď se stalo něco, co mě šokovalo naprosto!! A poprvé za můj pobyt tady kladně! :-))  Zaklepal mi někdo na dveře, já odemkla (psala jsem, že se zamykám) a tam několik z těch dětí a přinesli mi podnos s kávou a jakýsi vdolek - ten vdolek je sice před chvílí vytažený z mražáku, takže na kost zmrzlý a káva je bez mléka, takže nevím, jak ji vypiju (finská káva je megasilná, víte o tom? Finové jsou mimochodem největší konzumenti kávy na světě! Nejsou to Italové, nejsou to Brazilci, ale Finové! A pak Islanďani a další skandinávci :) ), ale je to mega hustý :-) Třeba se blýská na lepší časy...i když...moje teplota stále leze nahoru, už skoro nemůžu polykat, všechno mě bolí :-( Hele, třeba mi do té kávy nasypali nějaký jed :-D 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Poznámky pod čarou: Ve Finsku nemají dálniční známky jako u nás, místo toho platí každý rok určitou částku (podle stavu a stáří vozidla, počtu rodinných příslušníků...) bez ohledu na to, jak často a kde jezdí. 

Než jsem se vydala na svůj víkendový výlet, zamkla jsem si pokoj a klíč si vzala s sebou. Když jsem se vrátila a odemkla ho, bylo v něm nainstalované nové topení :-)) 

Dnes se mi zase někdo hrabal v zapnutém počítači! Nechápu kdy, protože si nejsem jistá, že bych někdy zapomněla zamknout....hm, možná to souvisí s předchozím bodem!

Dnes u večeře jsem se dozvěděla, že Matka nemá ráda Agathu Christie :-( Takže my si asi rozumět nikdá nebudeme. 

Právě je dole v obýváku návštěva...všichni jsou nejspíš kolem klavíru, někdo z nich hraje a všichni "zpívají" ...v mém dojmu, že je to fakt falešně, mě přesvědčuje venku štěkající a vyjící jejich pes :)

Venku je právě 14°C, celkem teplo na tuhle roční dobu tady.

A tuhle už budu mít navěky spojenou s mou návštěvou Oulu (aneb karaoke :-D)