Den 16-19

To mi to utíká, paráda! Asi už se začínám úspěšně domestikovat :-)) Už si třeba začínám pamatovat všech 7 dětí jménem :) a dokážu je rozeznat i bez váhání (náhodou, to není sranda, oni jsi jsou si všichni dost podobní!), už vím, kde co (obvykle) najdu, když něco v jejich domácnosti hledám. Už si pamatuji, jakou má kdo konfekční velikost, když skládám vyprané prádlo (panimáma mě naučila, jak žehlit prádlo bez žehličky :-)) ) Zkrátka už ubývá infarktových situací (doufám, že jsem to právě nezakřikla!!!!!! Tfuj, tfuj!), i když teď jsem si na jednu zadělala vlastníma silama...netýká se to teda ani moc mé práce tady, prostě jsem se hluboce provinila proti svému zdravotnímu vědomí a svědomí, měla bych se stydět :-) (ale nestydím). Bolelo mě v krku, začala jsem kašlat, měla jsem i teplotu...no, přece nebudu čekat, až dostanu zánět průdušek apod. Ale o odpočinku teda nemohla být ani řeč! Naopak! Hned druhý den léčby mě panímáma vzala na jejich pole sbírat brambory! Tady se   nemoci prostě zas tak moc neřeší (možná jsem tak zdeformovaná jen já z domova....že se svým zdravím zbytečně nehazarduji, snažím se žít v souladu se svým zdravím a nechodit nemocem naproti...oni na všechny takové zásady kašlou. Při nemoci má člověk podle nich dobře jíst a hodně pít, to je jediná medicína...že by třeba měl víc odpočívat nebo dokonce se po nemoci šetřit, aby se mu to nevrátilo...pche! Proč? :-D Takže jsem v úterý tajtrdlíkovala na poli a sbírala brambory, byla jsem tam jen já a ta mamka na celé pole! Po hodině přijela nějaká známa, že jako bude sbírat s náma - výsledek byl ten, že známá si s matkou pořád povídala, takže jsem sbírala jen já, super.
Ve středu už mi bylo naštěstí líp, takže jsem se zúčastnila večer i jejich "rodinného výletu" - samozřejmě na totéž bramborové pole na dosbírku - sebrat brambory, které na poli zůstaly, které se přehlédly.

Středy mám ale hrozně ráda - ta malá dračice totiž jezdí na 2 hodiny do předškolního kroužku (tady chodí děti do MŠ až v 6 letech, bohužel!!!), takže jsem měla krásný den! Navíc mi zrovna ten den přišel balíček od mé maminky, jupí! A ta malá kravička se k poštovní schránce nedostala jako první (jako obvykle), protože poštu vozí dopoledne, a to ona byla zrovna v čudu, třikrát sláva!!! :-)

Konečně jsem poznala jejich kocoura (jmenuje se Peppu) a chodí teda střídavě sem a střídavě k sousedům (3km), kteří mají "kočičí statek", mohl se zbláznit, když jsem ho začala hladit (já teda taky, protože už jsem měla silný kočičí absťák :-))

A dnes se stalo to, že mi panímáma navrhla, jestli si nechci zajet do "města" (7 km) na jejím kole, prý je to 20 minut. To jsem si nějak neuvědomila, že ona si už dávno nepamatuje, že v úterý jsem vypadala skoro na umření :-) že mi dokonce donesla na podnose do mého pokoje misku borůvek a krabici kvalitního pomerančového džusu, abych se brzo uzdravila. Jak říkám, tady se nemoce moc neprožívají. Tak jsem teda jela (protože kdovíkdy se zase dostanu někam do civilizace). No, myslela jsem, že to v půlce (přitom teda nevím, kde ta půlka skutečně byla, protože jsem tama jela na kole poprvé, takže mi to samozřejmě přišlo nekonečné) vzdám, otočím se a pojedu zpět...a přitom jsem si říkala: "Jó, kdybys dala tenkrát na tom kruháči tomu debilnímu autu přednost...". Foukalo. Jako prase. Bylo to do kopce. Pršelo mi do ksichtu. Jsem na antibiotikách! Možná tady bude brzo i nějaký příspěvek o finských nemocnicích :-D Cesta nazpátek byla překvapivě rychlejší a lepší, alespoň pocitově. Sice jsem 2x musela slézt z kola a ten kopeček vyjít pěšky, protože už jsem skoro umírala, ale dojela jsem! Rodina zrovna končila s večeří, matka byla možná trochu naštvaná, nevím...no, asi si myslela, že budu do hodiny zpátky (20 minut tam, 5 minut ve městě a 20 zpátky, já místo toho měla celkový čas asi 2 hodiny, včetně kávy a zákusku v kavárně a dvou nákupů v supermarketech :).
Mimochodem, předevčírem jsem vešla do pokoje....a zapnula svůj foťák ležící na stole....opět jsem měla ve svém pokoji návštěvu. Opět vím, kdo to byl :-)) Snímky to naznačují :-)) A hračka na mém stole na 3. fotce taky ;-)

A takových je tam ještě 10

Rozflákala jsem si svůj teploměr, achjoo, když jsem v pondělí ještě měla teplotu, tak jsem ho chtěla sklepat, ale kde se vzala, tu se vzala, byla tam deska stolu!! :-) Spoustu stříbrných kuliček rtuti se rozeběhlo po mém pokoji. To bylo žúžo! Mé první setkání se rtutí. Až se vám někdo něco takového stane, není od věci použít nějakou samolepku, dobře se na ni ta rtuť nalepí. Naopak ruce jsou k tomuto účelu zcela nevhodné (což ale určitě víte, nemůžu ostatní posuzovat podle této rodiny, které má ve všeobecných znalostech neuvěřitelné krátery a černé díry...ale jinak jsou moc fajn).
O víkendu se chystám uvařit bramborový guláš, a hotovo! Oni jsou tady k mým kulinářským zvykům a receptům z ČR tak nějak skeptičtí,  ale copak já za to můžu, že tady to tak nedělají?? Že třeba neznají polévku s celým vajíčkem nebo kolínka s vajíčkama, ovesnou kaši posypanou kakaem apod.??
Tak já jdu spát, zítra mě zase čeká ranní koloběh krocení dravé zvěře, která nechce vstávat, a já ji i přesto musím přesně v 8,10 nacpat do školního taxi, vyčůraného, oblečeného, umytého, nasnídaného, blééé. Co mě nezabije, to mě posílí!