Islandská odysea I.

Ho, ho, jsem zpět! Pařák, že by jeden zdech, a kromě ráchání ve vodě a pojídání zmrzliny se snad nedá dělat nic jiného smysluplného. Ideální chvíle na mé ohlédnutí za mým životním dobrodružstvím - postátnicovou zaslouženou dovolenou, rozloučením se studentským životem, oázou klidu a tuny přírody, 
místem, kde jsem si spálila obličej a uši, i když tam bylo jen maximálně 16 stupňů (nepředstavitelná představa v těchto dnech, což?). Zkrátka cestománie po Islandu :-) 


20.-27.6.


Přestože nejsem žádný skřivan, vstávání ve 3:45 mi nedělalo tak velké problémy (dokonce jsem se probudila o 5 minut dřív) jako dotáhnout svou krosnu až na Ruzyni a rozloučit se s ní na odbavovacím pásu. Plán nakoupit si v autobuse S. Agency zásoby sušeného masa selhal, protože je povoleno koupit si jen jeden sáček na jednoho cestujícího, ups :-) Ale nikdo kvůli tomu nezemřel, takže v pohodě, dokonce jsem i nějaké jídlo z ČR dotáhla zpět domů (garantuji vám, že po tolika dnech požívání trvanlivých salámů a paštik byste ztratili veškerou chuť na jídlo a raději byste přesvědčili své tělo, že vlastně vůbec nemá hlad :-)  
JO, pro pořádek, aby bylo jasno, já tam neletěla na žádnou konzumní snobskou dovolenou all inclusive, já tam letěla za pořádnou divočinou ve stylu reality show KDO PŘEŽIJE :-D Žádné zbytečné utrácení, žádné rozmařilosti, až na výjimky žádná teplá voda a sprcha. Sáhla jsem si na dno svých fyzických a psychických sil a zas posunula své osobní hranice o kousek dál. A nelituji toho. Mám takových zážitků a důkazů o svých skrytých možnostech, že je nemám kam dávat :-D Dosud jsem říkala, že když jsem zvládla Finsko, zvládnu všechno...teď se v té větě název toho státu změnil. A vy víte za který :-)
Až při nástupu do letadla mě přepadla pravá cestovní horečka, teda, ne že bych byla nervozní, ale měla jsem chuť na celé letadlo začít volat: "Já letím na Island! Hej, já fakt letím na Island" :-D Ale zůstalo jen u  té chuti.

Jezírko v kráteru po výbuchu sopky. 

Po příletu nás čekalo posunutí hodinek o 2 hodiny zpět (a tím jsme získali 2 hodiny času na Islandu navíc, jupí :-) ) a přesun z Keflaviku do Reykjaviku místním autobusem. V Reykjavíku už začalo stopování. Nemyslete si, já musela překonávat velké zábrany, protože jsem to nikdá nedělala a dosud mi to přišlo ohromně trapné :-) , asi jako bych nosila ceduli: jsem socka, co nemá na autobus, slitujte se a svezte mě. Ale už ve 2. autě, co nás vzalo, jsem pochopila, že to není tak trapné, jak se mi zdá, a že stop není jen primárně o ušetření peněz, ale HLAVNĚ také o nejlepší možný způsob, jak co nejrychleji poznat tamní kulturu a společnost (já osobně říkám, že nejlepší způsob je navštívit domorodcův domov a přespat v něm, ale to v možnostech nebylo, proto jsem vzala za vděk alespoň tímto. Ještěže kamarád prostopoval už nemalou část světa, já bych se prostě asi neodhodlala, ale teď už vím, že kdyby bylo nejhůř, tak to zvládnu i já. A to se hodí vědět. Navíc jsem se projela v úplně úžasných autech, které tady tak často nevídáme...samá silná terénní auta. Jeden řidič měl teda trochu připito, na palubní desce načatý Guiness, ale jel rovně a bezpečně, tak pohoda :-)

vodopád Gullfoss, nejznámější

Měli jsme nejvíc největší štěstí na to stopování. V drtivé většině jsme narazili na lidi, co měli velmi kladný vztah k cestování a tak jsme si celou cestu povídali o cestování (pár řidičů bylo i na výletě v Praze) a hlavně o Islandu, neváhali s námi zajet na zajímavá a hodně navštěvovaná místa, co byla podél naší trasy. Vzali nás třeba i do potravin, kde nám dali typy na místní speciality a čemu se naopak vyhnout :-) Koupila jsem si tam třeba jehněčí tyčinky, ale nakonec jsem je ani nesnědla, protože jsem se v té chvíli nedokázala dokopat k tomu, abych něco snědla, byla jsem na smrt vyčerpaná, ale o tom později.

Hlavním bodem programu (teda, my žádný až do příletu na místo neměli :-) Letenku jsme koupili týden před odletem, he he), na který jsem se nechala PŘEMLUVIT (a pak si za to chtěla nafackovat!!!) byla pěší túra (vznešeně zvaná TRACK) přes hory, doly, sněhové pláně (ano, i přes teplotu v kladných hodnotách se na horách držel sníh, pravda trochu našedlý od sopečného popela, ale byl to sníh) a hlavně LEDOVÉ divoké řeky, které jsme museli brodit bosou nohou a voda mi někdy sahala až do PŮLI stehen. Před mým prvním broděním v životě (ne, v ČR jsem to opravdu nikdy nedělala) jsem se hezky zbaběle (a to přiznám bez mučení) zhroutila jak domeček z karet, jen jsem se klepala a vydávala neartikulované řeči v cizím jazyce, který ještě nebyl objeven :-) Křičení ale na šok opravdu pomáhá...když jste po stehna v ledové vodě, která vás bodá jak ostré dýky a vy dostáváte z té zimy křeče do noh a jako bonus vás zespodu šutráky řežou do oněch zkřečovatělých promodralých chodidel...hm, tohle je přesně ten okamžik, kdy zjistíte, že dokážete mnohem víc, než si myslíte. Těch řek bylo na naší trase asi 6 ! ! ! Když jsem po jednom brodění zjistila, že šutr rozřezávající mé chodidlo NENÍ JEN POCIT, ale holá skutečnost (pravda, na šití to nebylo, ale krev vytékající z nohy jen podpořila můj šok) zařekla jsem se, že bosou nohou už NIKDY! A tak jsem si u příští řeky vytáhla své náhradní boty (botasky), a i přes jejich nevodotěsnost se brodila vždy už jen v nich. A pak je v cíli naší 57 km dlouhé túry vyhodila do koše. 

Moje první řeka. Nechápu, jakto, že na fotce vypadá jako neškodná mělká loužička. Ve skutečnosti byla do půli stehen a dvakrát mě málem podtrhla.

Dokonalá pustina. Když ale jdete takovým krajem několik hodin v kuse, začíná trochu deprese, to jako jo. Paradoxně mě uklidňovalo, že kdyby se mi něco stalo, nikdo mě nezachrání. GPS jsme totiž neměli a co chcete vykládat záchranářům? Že jsou tady všude dokola kopce, hory a na zemi samé šutry? :-D

Touto krajinou NIČEHO jsme šli 3 dny, na konci dne jsme naštěstí vždy přišli do našeho plánovaného tábora, kde byl vždy alespoň jeden živý člověk :-) Většinou i umyvadlo s tekoucí vodou (pili jsme ale většinou i z potoků, pokud nesmrděl sírou tak, že nám bylo zle) a záchodem/kadibudkou. A místem pro stan.

Túra se však milionkrát vyplatila. Nejen, že si teď za to vše přežité a vytrpěné (psychika je fakt sviňucha a tři dny mimo civilizaci...to by začalo hrabat i tomu nejotrlejšímu, fakt) sama sebe vážím mnohem víc, ale koukejte, co jsme vše viděli poslední den: 

Sirné jezero smrdělo přesně tak, jak si nedovedete představit :-)

Náš cílový kemp...s přírodním termálem - vléval se do něj jeden studený pramen (ten se držel u dna, kde bylo příjemných 20st. a druhý termální (40 st.), který držel na té studenější vrstvě, takže člověk seděl v chládku a na hladině měl horko...a když mu začalo být zima na břicho, stačilo hrábnout rukou a oba proudy se promíchaly. To jsem měla poprvé po 5 dnech teplou vodu a umyla si vlasy, juhů : -)) No, stejně jsem měla po návratu pocit, že ty své přírodní nové dredy rozpletu už jen nůžkama u kadeřnice :-) 

Seznamte se, to je sopečka...když jsme na ni vlezli, byla velice horká!!  Doufala jsem, že nebouchne zrovna v tu chvíli.

A na správné dovolené mi nesmí chybět seznamovačka s místními kočičkami :-))

A to je vše přátelé, já totiž v horku nedokážu fungovat!!! (Nečekaně, že!) , takže ta miliarda fotek :-D kterou ještě vlastním, bude někdy příště. Možná. 

A já se jdu zavřít do ledničky a vzpomínat na krásné chvíle na vrcholu islandské hory, kde jsem sice podléhala návalům skandinávské deprese z vyčerpání, ale bylo tam chladno, TICHO bez lidí, bez zbytečných materialistických krámů a keců.....

A kam jedete na dovolenou vy? :-) Hlavně nic nepište o cáchání v moři v tropech, brrrr!