4.0.6.

             I když mám spoustu úžasných fotek z báječného waleského víkendu, začnu jinak...protože jsem ještě pořád v šoku, tak se chci trochu zklidnit (a politovat, no :-)) pardon za zbytečně detailní a dramatický popis, musí to ven). Ale tentokrát to dokonce nebude nic o host rodičích a našich skvělých vztazích.
Bude to o tom, jak mi ráno malá Snobečková řekla v jejím pokoji, ať se rozkročím mezí jejíma postelama (má dvě, jednu nízkou - letiště a jednu vyšší) s nohama na těch postelích a ona mi vylezla na stehno, postavila se na něm a dotkla se stropu pokoje. O.k. , ale řekla jsem, ať přestane, že to není dobrý nápad. Nezájem, chtěla to udělat ještě jednou. Vyškrábala se mi na stehno a když se chtěla postavit, ztratila rovnováhu, cukla se sebou a tím pádem to cuklo i se mnou a už jsme se obě poroučely k zemi...z těch postelí, pozadu, přímo na policovou komodu. Ještě jsem ji stihla přitisknout k sobě a vyjeknout strachem. A během té vteřiny zažít nepopsatelnou hrůzu z té bezmoci, že už to nijak neovlivním (to je prostě ta nejstrašnější věc pro mě!).
Pak přišel tupý náraz a ve mně hrklo ještě víc a polil mě studený pot z představy, že si určitě rozbila hlavu a už jsem si představovala, jak jí leje z hlavy krev a že mě ti rodiče zabijou - podpořeno ještě navíc tím, že ani nezačala brečet, což bylo zrovna u ni krajně podezřelé, když brečí kvůli každému prdu. Osobně, kdybych musela volit mezi mnou a jí, tak i přes odpor, co k této rodině mám, tak radši zvolím (při)zabít sebe než ji, páč ty následky (zvlášt od této hyperprotektivní snobácké rodiny) by byly nepochybně horší než smrt.
A je fakt, že v podobném duchu jako moje preference to i dopadlo - myslím tím to, že jsem to odnesla hlavně já, ona byla v pohodě, sice si dramaticky ukazovala na bradu a podpaží, ale když viděla můj krvavý loket a hlavně to, jak se svíjím v bolestech na zemi a skučím AU AU AU (chtěla jsem jí jít příkladem, takže jsem vůbec nebrečela ani nenadávala - to ale asi bylo spíš z toho šoku :-)) ), tak neměla ani odvahu brečet :-D
Pochopitelně jsem se nejdřív zajímala o to, jak dopadla ona, než jsem začala sčítat své škody a uvědomovat si kde všude mě to bolí. Ale ona naštěstí kromě toho dramatického ukazování na bradu a do podpaží neměla nikde ani škrábanec. No a já si sice natloukla všude, kde to šlo, rozbila loket a málem tam sebou švihla podruhé, protože se dostavil šok (jako se mi stalo už jednou na studijní praxi, když mi jeden autista málem ukousl prst, tak to jsem pak omdlela a museli mi dát slivovici :-) ), ale naštěstí jsem svým mžitkám před očima a zvonění v uších (=předzvěst mého omdlení) poručila, že nesmím omdlít  (ježiš! Vždyt co by si ta malá bosorka počala sama v domě s omdlenou osobou!!!) a místo toho jsem začala blekotat, že bychom si měly ted trochu odpočinout třeba u televize. No, tak jsem si šla umýt loket, abych jim nezakrvácela nábytek, a pak jsme zbytek dne strávily u telky.
Konec dramatu :-) Evidentně při mě stálo dnes spousta andělů, že to neskončilo žádnou zlomeninou, nikdo si nerozbil hlavu!! (dokonce ani já ne) a nejspíš jsem i stála na velmi dobrém místě na těch postelích, že jsem si ani nesrazila vaz. Což je asi má odměna a ocenění od vyššího principu za to, co tady v této rodině snáším a zažívám. Sice se cítím, jako by mě přejel kombajn, loket jako tenisový míč, druhá paže podivně napuchlá (jak po měsíci v posilovně) a horkem pulsující, zápěstí naražené, krkem bolestí neotočím, jelita na zadku jak na zabijačkovou hostinu, ale šok už snad pomalu odeznívá (dík vám, za to, že to čtete :-) ) a díky Bachovým kapkám snad i usnu :-)
Cardiff byl nadpozemsky nádherný!!! Buď už jsem v té Anglii až moc dlouho a jsem jí už znechucená nebo je Wales opravdu tak moc super a lepší než Anglie...možná kombinace obou.

jasně, že jsem na tom byla, co je to za divnou otázku?? :-)

Miluji Atlantický oceán!

Labutě, labutě, všude labutě! Ne nadarmo je ve Walesu město Swansea (labutí moře), že?

Vůbec se mi nechtělo domů. Vůbec. Abych si trochu ten návrat rozveselila, koupila jsem té své povedené famíliji dáreček na přivítanou (těch českých se pochopitelně ještě ani nedotkli, překvapení!!!)

 

Červený drak je na vlajce Walesu, uvnitř byly čokoládové pecičky no a whoopsies znamená bobky :-) neboli little shits. :-D Což mi v té chvíli přišlo jako geniální nápad, jak jim odhalit své city :-D (Tak cos nám přivezla z Walesu? Hovno!) Ale nedošlo jim to ani zdaleka (teda ne že by mě to překvapilo). 

Nevadí, však já si na ně zase něco vymyslím :-) ( stačí, že jsem jim dnes u večeře na dotaz, jestli se těším domů - letím v sobotu, jen teda na otočku - na týden /dovolená/, ale je to hlavně pryč odsud....odpovděla, že už mám sbaleno...což mám :-) A ona se opatrně zeptala, jestli se ještě vrátím :-D Ale abych jim tak moc nekřivdila, je od nich zase hezké, že mi objednali taxi k autobusu na letiště, který mi jede ve 4,30 ráno a navíc ani ne odsud (původně jsem měla v plánu, že do toho města pojedu v 10 v noci - to je totiž poslední linka odsud, a celou noc tam prozevlím. Tak nic, no :-)