(sladké?) očekávání

Čekám. Čekám. A protože by tohle čekání mohlo být klidně počátkem mé další zahraniční výpravy, spravedlivě se o něj s blogem podělím. Protože součástí každé au-pair kariéry nějaké to čekání bezesporu je. Čekání v příletové hale, jestli si vás někdo vyzvedne, třeba :-) Nebo čekání na první výplatu (případně také na poslední). Čekání na to, až i poslední svišť pochopí, že jít do postele prostě znamená jít do postele a dopřeje vám pár hodin zaslouženého spánku. Ještě mě napadá velmi...svého času velmi aktuální bod: čekání na teplou vodu :-D Ale minulost nechme minulosti, že. To nejdůležitější čekání je hned na začátku: čekání, jestli si zrovna vás TA rodinka vybere. A to já právě teď dělám! Ráno jsem měla skype-pohovor a zítra bych se měla dozvědět, která z nás tří (! žádostí jim přišlo několik desítek) získá ten prestižní titul: jejich nová au-pair :-) A neumíte si představit, jak moc bych si přála být tou vyvolenou já!! Jasně, kdo taky jiný, vždyť jsem přežila ...obsah těch všech minulých článků z Finska, takže teď vím, že zvládnu všechno. Jenže...obávám se, že jsem v rozhovoru příliš nepřesvědčila. Ono to dost dobře nejde, když už několik dní bojujete v posteli s něčím, na co včera dostanete antibiotika, ukrutná rýmá vám ucpe obě uši, takže jste trochu nahluchlí a hlavu máte jako buben (taky to tak duní) a navíc se vám ani nepodaří zprovoznit web-kameru, takže to česání a snaha o nabuzení zdravé barvy alespoň na rtech byla tak trochu zbytečná. Mohla jsem to alespoň přiznat, že jsem nemocná, třeba bych vzbudila alespoň soucit :-) Ale to nic. Co se stalo, stalo se, musím to brát tak, že jsem řekla to nejlepší, co jsem v danou chvíli říct mohla a tečka. Jsou věci, které člověk ani nemůže ovlivnit, a vůbec všechno je tak, jak má být. Jestli mě mají vybrat, tak mě vyberou. 

Abyste věděli, proč kolem toho dělám takovou "vědu"...mně na tom obrovsky záleží! Tohle je přesně rodina, které bych snesla modré z nebe (narozdíl od té minulé DOBROVOLNĚ!) a zároveň bych tam nebyla za otroka, ale fakt bych si to tam užívala o 106. Je to přesně rodina, kterou jsem najít chtěla (pravda, nemám nějak zvlášť náročné požadavky...hlavně, aby neměli 7 dětí a nebyli v nějaké sektě :-)) ) a má toho i mnohem víc. Jak jste mohli číst i v minulé zprávě, ta rodina je česko-anglická, což by přinášelo velkou jazykovou výhodu (hlavně v tom, že bych nemusela horko těžko vymýšlet, jak jim mám vysvětlit, že...stačilo by říct to mamce česky a vůbec, jsem si jistá, že Čech s Čechem si v zahraničí rozumí daleko lépe než Čech s Čechem v domovině). Z obrázků se jeví velmi sympaticky a věřím, že i takoví jsou. 

Samozřejmě zrovna v pátek, když už jsem věděla, že čekám na dnešní hovor, se odhodlala jedna z vedoucích, které jsem posílala svůj životopis, pozvat mě na pohovor, který jsem prozřetelně přijala, protože je dobré mít zadní kolečka...ale mnohem víc bych si přála, aby mě přijala ta rodinka!! Já si to přece zasloužím!!! Jinak bych zase musela čekat kdoví kolik měsíců, než by se objevila nějaká taková česky hovořící rodinka s báječnýma dětičkama. Ano, jsem z toho rozhodnutí fakt nervozní...a protože nejsem ten typ, co by jen seděl a škrábal se na zadku, tak jsem se z toho alespoň vypsala. Držte mi palce, prosííím! Takhle moc jsem snad ještě nikdy nic nechtěla (ale to už jsem párkrát taky říkala :-D Před státnicema, před butální zkouškou..). Snažím se na to moc nemyslet, teď už s tím stejně nic moc neudělám....

P.S. Nemáte někdo zaručený tip na odlehnutí dvou zalehlých uší? Alespoň s těmi bych něco udělat mohla, už mě to opravdu otravuje.

P.P.S. Na oplátku přináším jeden tip na zajímavou událost v českém blogovém luhu a háji, jako outlocitná charitativní duše činím osvětu a vám vřele doporučuji to samé :-) DRAŽBA JARMARK MARNOSTI BOXU   (plus to držení pěstí pro mě, prosím!!!!!)